Dnešní církev je velmi zaměřená na velké počty a rychlý úspěch. Duch doby, která se snaží všechno možné i nemožné udělat instantně, ovlivnil i křesťany. Když se začíná nějaké dílo služby, mnozí se snaží hned na začátku zajistit co největší počty příznivců a podporovatelů takřka bez ohledu na způsob. Typické je to pro různé paracírkevní organizace, které záměrně ve svém ekumenismu stojí jen na velmi obecných krédech, díky čemuž pod svá křídla dostanou křesťany z různých církví, včetně té římskokatolické. Pak se cítí pevnější v kramflecích, protože mají dojem, že takové široké rozkročení jim zajistí větší relevantnost v dnešním světě a tím pádem větší úspěch.

Úspěch duchovní práce si dnešní křesťané rovněž představují velmi instantně. Zejména v charismatických kruzích jako by jediné relevantní působení Ducha, po němž máme toužit, bylo to vanutí, při kterém se v krátké době obrátí tisíce a tisíce lidí. Proto dávají velký důraz na ohromná evangelizační shromáždění, kde se na výzvu „kdo chce přijmout Krista“ hlásí zástupy – aby se posléze zjistilo, že skutečná změna v životě nastala jen ve zlomku takových případů, a místní sbory nejsou o nic plnější, než byly před evangelizačním megashromážděním. Toto byl, žel, výsledek většiny služby Billy Grahama. Jeden nám známý bratr z Toronta – kde proběhlo několik významných Grahamových kampaní – který prošel mnohými tamními sbory a poznal mnoho křesťanů, řekl, že snad nepotkal nikoho, kdo by osvědčil, že by se obrátil na základě Grahamovy služby.

I když je krásné, když Pán dá mocné probuzení a v krátké době Jeho království mocně pokročí a mnoho hříšníků se v pravdě obrátí, jako třeba když v roce 1859 v Severním Irsku přišlo ke spáse za 1 rok na 100.000 duší, tedy asi každý 14. obyvatel, nemáme si myslet, že to je jediný nebo dokonce hlavní způsob Božího působení a že je automaticky v nepořádku, když to nezakušujeme. Pán Bůh činí vše ušlechtilé časem svým, a čas Boží je jiný, než čas lidský. Pomněme, že Eva si po pádu myslela, že tím zaslíbeným semenem ženy je už Kain (v Gn. 4:1 je doslova čteme: „Obdržela jsem muže-Hospodina“) – a Mesiáš přitom přišel až asi po 4 tisíciletích. Tak i k obrácením duší nepřichází často tak brzy, jak bychom si přáli a očekávali, a musíme tedy trpělivěji setrvávat v přímluvných modlitbách.

Na to, že okamžitá hromadná obrácení nebývají běžným způsobem Božího jednání v tomto světě, poukazuje i zbožný biskup a kazatel J. C. Ryle, a varuje, jak nebezpečné důsledky může takové přesvědčení přinést. Na sice jistý, ale zároveň postupný charakter postupu Božího království ve světě i v duši poukazuje i sám náš Pán Ježíš Kristus ve svých podobenstvích o hořčičném zrnu a o kvasu. Ta, jak poukazuje Ryle, hovoří o postupu Božího království ve světě a v duši. Pán Bůh sám svým Duchem dá prospěch svému dílu, a to časem svým. Hořčičné zrno nevyroste ve strom za noc, a kvas neprokvasí těsto za pár minut. Ale postupně, aniž často člověk ví jak, nebo aniž to může pozorovat, zrno vzroste a kvas zcela prostoupí to, v co byl zamíchán.

Komentář dobrého biskupa na tyto krátké verše je velmi vzácný a povzbudivý, neboť poukazuje, jak se to slovo naplnilo v historii a jak se plní dnes a denně v životech duší, které se mocí Boží obracejí ku spasení. Ano, někteří zasazují, jiní zalévají, ale je to Pán Bůh, kdo dává vzrůst. Hospodin od nás nechce, abychom zajistili výsledky, ale abychom věrně pracovali na Jeho vinici (2. Kor. 4:4). Kdyby na to pamatovalo více křesťanů, snad by se tak nerozšířil zhoubný ekumenismus ani snaha získávat duše za pomoci zábav a zajímavého programu, když nemají zájem o evangelium. To je výrazem praktické nevěry, že Boží štípení hořčičného zrna a Jeho vmísení kvasu Božího Slova v srdci jistě v čas, jenž Pán určil, přinese svůj užitek. Kdyby tomu křesťané skutečně věřili, nemohli by – ve snaze něco „zachránit“ sami – jít proti zjevené Boží vůli, jak má Jeho lid v čistotě a oddělení pracovat na Jeho díle.

Čtěme proto následující řádky s velikou pozorností a lekce v nich obsažené si skládejme v srdci, abychom se posilnili pravdou Páně v pevné jistotě víry, že brány pekelné církev nepřemohou a že Boží království tak či onak vítězně ostojí. A budeme-li tomu v pravdě věřit, správný postoj vůči ekumenické spolupráci na úkor pravdy Boží a vůči získávání duší světskými způsoby z toho již vyplyne sám.

Lukáš 13:18-21

Tato dvě podobenství obsažená v předmětných verších poutají zvláštní pozornost. Vidíme, že je náš Pán vyřkl ve dvou různých obdobích své služby. Už jen pro tuto skutečnost samu bychom měli věnovat o to větší pozornost tomu, co nás tato podobenství učí. Uvidíme, že jsou bohatá jak na pravdy prorocké, tak na pravdy týkající se naší osobní zkušenosti.

Podobenství o hořčičném zrnu má ukázat pokrok evangelia ve světě.

Počátky evangelia byly mimořádně malé. Byly to jako „zrno hořčičné uvržené do zahrady.“ Byla to víra, která se zdála zpočátku tak slabá a bezmocná, že nemohla přežít. Její zakladatel byl Ten, kdo byl na tomto světě chudý a ukončil svůj život smrtí zločince na kříži. — Její první stoupenci byli malá skupinka, jejíž počet pravděpodobně nepřesáhl tisíc lidí, když Pán Ježíš opustil tento svět. — Jejími prvními kazateli bylo pár rybářů a celníků, kteří byli povětšinou nevzdělaní a neznalí lidé. — Jejím výchozím bodem byl opovržený kout země, nazývaný Judea, malá podrobená provincie obrovské římské říše. — Její prvotní učení záměrně vyvolávalo nepřátelství přirozeného srdce. Kristus ukřižovaný byl Židům kamenem úrazu a Řekům bláznovstvím. — Její prvotní šíření přinášelo jejím příznivcům pronásledování ze všech stran. Farizeové a saduceové, Židé a pohané, nevědomí modloslužebníci a domýšliví filozofové, všichni byli ve shodě v nenávistí a opozici vůči křesťanství. Byla to sekta, které se všudy odpíralo. — To nejsou žádná prázdná tvrzení. Jsou to prostá historická fakta, která nikdo nemůže popřít. Jestli někdy existovala víra, která byla na svém začátku jako to zrnko hořčičné, pak to bylo evangelium.

Ale pokrok evangelia poté, co bylo to zrno jedno zasazeno do země, byl veliký, stálý a nepřetržitý. Zrno hořčičné „rostlo a učiněno bylo v strom veliký.“ Navzdory pronásledování, odporu a násilí se křesťanství postupně šířilo a rostlo. Rok co rok počet jeho stoupenců rostl. Rok co rok před ním modlářství ustupovalo. Město po městě a krajině po krajině přijala tu novou víru. Církev po církvi vznikla téměř v každé části tehdy známé země. Kazatel za kazatelem povstával a misionář za misionářem vycházel, aby zaplnili místo těch, jenž zemřeli. I římští císařové a pohanští filozofové, někdy násilím a někdy přesvědčováním, se marně snažili zastavit pokrok křesťanství. To už by se však rovnou mohli snažit zastavit příliv vln nebo východ slunce. Za několik set let se víra pohrdaného Nazarejského — víra, která se počala ve vrchním příbytku domu v Jeruzalémě — zaplavila civilizovaný svět. Vyznávala ji téměř celá Evropa, velká část Asie a celá severní Afriky. Prorocká slova našeho podobenství se doslova naplnila: hořčičné zrnko „učiněno jest v strom veliký, a ptactvo nebeské hnízda sobě dělali na ratolestech jeho.“ Pán Ježíš řekl, že tomu tak bude. A tak se i stalo.

Z tohoto podobenství se naučme nikdy nezoufat nad žádnou prací pro Krista, protože její počátky jsou chabé a malinké. Jediný kazatel v nějakém zapadlém městském okrese, jediný misionář uprostřed zástupů divošských pohanů, jediný reformátor uprostřed padlé a zkažené církve — u každého jednoho z nich se může na první pohled zdát naprosto nepravděpodobné, že by mohli něco dokázat. Lidským očím se může zdát dílo příliš veliké a nástroje k němu užité naprosto nedostatečné. Takovým myšlenkám se nikdy neoddávejme. Vzpomeňme si na toto podobenství a vzmužme se. Když je cesta povinností zjevná, nemáme začít počítat čísla, ani se radit s tělem a krví. Máme věřit, že jediný člověk s živým zrnem Boží pravdy na své straně, stejně jako Luther nebo Knox, může obrátit národ vzhůru nohama. Je-li Pán Bůh s ním, nikdo proti němu neobstojí. Navzdory lidem i ďáblům zrno, které zaseje, bude učiněno v strom veliký.

Podobenství o kvasu má ukázat pokrok evangelia v srdci věřícího.

Počátky práce Boží milosti v srdci hříšníka jsou obecně velmi nepatrné. Je to jako smíchání kvasu s kusem těsta. Jediná věta v kázání nebo jediný verš Písma svatého, slovo napomenutí od přítele nebo zaslechnutí příležitostné poznámky o věcech víry, traktát předaný někým neznámým, nebo drobný skutek milosrdenství přijatý od nějakého křesťana, — něco z toho je často počátkem života v duši. První krůčky duchovního života jsou často nesmírně malé — tak malé, že dlouho o nich neví nikdo než ten, koho se to týká, a ani jemu nejsou zcela jasné. Několik vážných myšlenek a hryznutí svědomí, touha modlit se opravdu a ne jen formálně, odhodlání začít si sám číst Bibli, postupné tíhnutí k prostředkům milosti, vzrůstající zájem o věci víry, rostoucí nechuť vůči zlým obyčejům a špatné společnosti — to, nebo něco z toho, jsou často prvními příznaky působení Boží milosti v srdci člověka. Jsou to příznaky, které světští lidé nemusí vnímat, a neznalí věřící jimi mohou opovrhnout, a dokonce i zkušení křesťané se v nich mohou zmýlit. Přeci však jsou často prvními krůčky v tom velikém díle obrácení. Jsou často „kvasem“ milosti, který působí v srdci.

Působení milosti Boží v srdci jednou započaté se nikdy nezastaví. Postupně prokvasí celé těsto. Jako kvas i milost, když jednou začne působit, už nemůže být oddělena od toho, s čím se smísila. Krůček po krůčku bude ovlivňovat svědomí, city, mysl a vůli, dokud nebude celý člověk zasažen její mocí a nedojde k opravdovému obrácení se k Pánu Bohu. Jistě, v některých případech je pokrok mnohem rychlejší než u jiných. V některých případech je výsledek mnohem zřetelnější a nepopiratelnější než v jiných .Ale všude tam, kde v srdci počalo pravé dílo Ducha Svatého, bude dřív či později celý charakter prokvašen a změněn. Změní se záliby takového člověka. Veškeré sklony jeho mysli budou jiné. „Staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest“ (2. Kor. 5:17). Pán Ježíš říkal, že tomu tak bude, a veškerá zkušenost potvrzuje, že to tak opravdu je.

Naučme se z tohoto podobenství nikdy nepohrdat „dnem malých začátků“ ve věcech víry (Zach. 4:10). Duše musí lézt předtím, než bude moci chodit, a chodit před tím, než bude moci běhat. Vidíme-li u bratra nějakou známku počínajícího působení Boží milosti, jakkoli slabou, děkujeme Pánu Bohu a doufejme. Kvas milosti, jednou vmíšený do jeho srdce, ještě prokvasí celé těsto. „Ten, kterýž začal dílo dobré, dokoná až do dne Ježíše Krista“ (Fil. 1:6).

Ptejme se sami sebe, zda je v našich vlastních srdcích nějaké působení Boží milosti. Spokojili jsme se s několika mlhavými tužbami a přesvědčeními? Nebo jsme zakusili něco z postupného, rostoucího, rozšiřujícího se, přibývajícího, kvasícího působení v našem vnitřním člověku? Nespokojme s ničím jiným. Pravé dílo Ducha Svatého se nikdy nezastaví. Prokvasí celé těsto.