Google

Problémy s ekumenickým překladem – překladatelé

Datum:Červenec 9, 2018
Komentáře
Přidej

Věštce Baláma Písmo a zejména Nový zákon předkládá coby velmi negativní příklad, ze kterého si mají všichni vzít veliké varování. Petr, Juda i Jan ve Zjevení jej podávají jako jakýsi typ falešného proroka, v jehož šlépějích kráčejí i jiní falešní proroci po něm, zejména ti, kteří vše činí pro mrzký zisk. A nelze se tomu divit; na Balámovi jen těžko nacházíme něco dobrého. Přes Boží prvotní zákaz se snažil dosáhnout toho, aby mohl, pokud to půjde, vyhovět Balákově žádosti, a kdyby mu Hospodin nezabránil, ochotně by za peníze Izraeli zlořečil. A když nevyšlo to, aspoň dal radu, jak na Izrael přinést zhoubu, totiž svést je k hříchu proti jejich Bohu. Spravedlivě proto nakonec zahynul spolu s nepřáteli Božího lidu (Nu 31:8).

Potud není žádný problém. Jak se však vyrovnat s tím, že skrze takového člověka se rozhodl Pán Bůh promluvit a dal mu několikrát prorocky promlouvat své Slovo, které nadto krásným způsobem hovořilo o přicházejícím Mesiáši, totiž že „vyjdeť hvězda z Jákoba, a povstane berla z Izraele“ (Nu. 24:17)? Nepředstavuje toto pro Baláma jistou omluvu?

Nikoliv. Za prvé výše uvedené svědectví Písma – včetně Balámova neslavného konce – jasně ukazuje, jak Hospodin Baláma hodnotil, a to jediné je důležité. Za druhé, jedním z podstatných důvodů proč Pán Bůh skrze Baláma promluvil, bylo, aby i tímto zvláštním způsobem prakticky demonstroval, že „není kouzlů proti Jákobovi, ani zaklínání proti Izraelovi; již od toho času vypravováno bude o Jákobovi a Izraelovi, co učinil [s ním Bůh] silný“ (Nu. 23:23). Balámova slova: „Proč [nebo: jak] bych zlořečil, komuž [Bůh] silný nezlořečí? A proč [nebo: jak] bych klel, kohož Hospodin neproklíná?“ někteří považují za jakoby Duchem vynucené vyznání satanovo – který byl Balámovým skutečným pánem, neboť on vždy činí v synech vzpoury – že nemůže učinit nic vyvolenému Božímu lidu, jakkoliv se snaží. (V tom by byly jisté paralely k té události, kdy Duch Boží padl na Saule, když šel do Ráma pronásledovat Davida, takže ten prorokoval a nemohl učinit, co zamýšlel.) A za třetí Balámův vliv na Izrael byl v posledku negativní; přivedl na něj, byť nepřímo, zkázu až do 24 tisíc padlých. Ano, Izraelci se na Baláma nemohli vymlouvat, protože se sami ochotně vrhli do hříchu, k němuž je Balám ponoukl, ale přesto platí, že „ačkoli musí býti, aby přicházela pohoršení, ale však běda člověku, skrze něhož přichází pohoršení“ (Mt. 18:7).

Rovněž bychom neměli minout, jak upozorňuje Alfred Edersheim, že Balámův přístup k Hospodinu byl v jádru pohanský. Pohané Blízkého východu té doby neměli problém uznat, že Hospodin existuje a že je Bohem. Ale vnímali Jej jako jednoho z mnoha bohů všech národů okolo, někoho na stejné úrovni s Bálem, Mardukem, Astartou, Chámosem, Dágonem a mnohými jinými modlami. Pohanští věštci byli vnímání jako osoby s magickou mocí, která jim umožňovala s božstvy de facto manipulovat – i když by to třeba tak nenazvali – a tím je přivést k činění věštcovy vůle. Tam, kde Balám jednal podle svého, vidíme v jeho přístupu k Pánu Bohu právě tyto aspekty. Jen tehdy, kdy byl přemožen Boží mocí, když nad ním byl Duch Boží jako později nad Saulem, to na chvíli ustoupilo do pozadí a Balám vyřkl pravá slova. Stejně jako u Saule to však nevedlo k pravé proměně Balámova srdce, a podle toho ten bídník také dopadl.

Moderní Balámové

O Balámovi jsme hovořili na úvod proto, že jeho případ vrhá užitečné světlo na mnohem modernější záležitost, konkrétně Český ekumenický překlad Bible (CEP) a jeho překladatele.

Pán Bůh Balámovi dal promlouvat své Slovo; přesto je však Balám varovným příkladem pro svůj přístup k Hospodinu formovaný pohanstvím a pro svůj celkově škodlivý vliv na Izrael. V některých ohledech jsou překladatelé ČEP Balámovi podobní. Přeložili Boží Slovo a přes všechny nedostatky jejich překladu – zejména užívání moderních kritických textových verzí a volné překládání metodou tzv. dynamické ekvivalence – nemůžeme popřít, že Duch Boží skrze něj někdy zapůsobil na srdce čtenářů. To je dáno do značné míry tím, že mnohé verše jsou zkrátka tak jasné a nekomplikované, že překladatel, byť by byl třeba naprostý ateista, je nemůže vystihnout špatně, nebude-li při překladu zcela vymýšlet něco, co v řeckém originálu ani vzdáleně není. Ani ČEP tak nemůže neobsahovat dostatečně jasné evangelium, které má moc moudrého učiniti ke spasení.

Avšak podobně, jako Boží promlouvání skrze Baláma neomlouvá vše ostatní, tak ani tato skutečnost není dostatečnou obhajobou překladatelů ČEP. Jak uvidíme níže, i jejich přístup k Pánu Bohu je v jádru světský. Světské smýšlení se v Balámově době projevovalo v pohanství; moderní lidé sice navenek smýšlí velmi rozdílně, ale jádro věci se nemění. Ať se to projevuje tak či onak, jde o to, že světský člověk se nechce podřídit Hospodinu a Jeho Slovu, ale ve svém tělesném smýšlení, Pánu Bohu nepřátelském, se protiví Boží pravdě. Ten, který se nepodřizuje plně pravdě Písma, ale něco z ní popírá a staví místo toho své teorie, je takovým moderním pohanem, i kdyby se zaštiťoval vírou v Hospodina. Jako Balám se i on snaží Pána Boha vmanipulovat do situace, která bude vyhovovat jemu samotnému. Když se mu něco v Bibli nehodí, tak se zařídí po svém. A nenechme se zmást tím, že se při tom možná bude tvářit, že hledá Boží vůli – to vidíme u Baláma také (viz zejm. Nu 22:18-19). Přesto, nebo spíše také proto se proti němu rozpálil Boží hněv.

Nakonec Balám přivedl Izraele k pádu, protože jej nepřímo naučil hřešit, totiž smilnit a účastnit se pohanských obětí. Tak překladatelé ČEP pomohli přivést k pádu českou církev, protože křesťany naučili pochybovat. V něčem to bylo přímo – například skrze jejich úvody k biblickým knihám a různé poznámky v textu, kde popírají mnoho pravd Božích – a v něčem nepřímo, kdy se jejich vliv, pravda, někdy těžko vystopuje. Ale nemiňme, že s různými věcmi, kterým tito odpadlí liberálové věřili, nyní zápasí i vyznávající evangelikálové, ať už jde o víru ve stvoření a historickou neomylnost biblické historie, plná inspirace Písem, ženy kazatelky a podobně.

Ano, možná, že ne u všeho se naučili svým pochybnostem přímo od překladatelů ČEP; ta souvislost je patrně subtilnější. Jádro věci spíše spočívá v tom, že evangelikálové nebyli obezřetní a přijali dílo lidí, u kterých jim musela být jejich nevěra a odpadnutí naprosto zřejmé, a to i v době před internetem (už jen zmíněné úvody k biblickým knihám v ČEP hovoří o postojích překladatelů víc než výmluvně). Slovy apoštola Judy, neměli v nenávisti i tu skrze tělo poškvrněnou košili. A protože se před nimi a jejich dílem neměli na pozoru, Pán Bůh je spravedlivě vydal napospas bláznovství a pošetilosti, ke kterému má každý z nás přirozeně sklony, a proto bez Jeho ochrany jim ďábel namluvil všechno možné i nemožné.

Pro lepší doložení toho, jakého duchovního rázu byli muži, o nichž hovoříme, se tedy detailněji podívejme na to, za čím překladatelé ČEP stáli, a to na příkladu některých nejvýznamnějších členů překladatelského týmu, vesměs liberálních protestantů.

Miloš Bič (1910-2004)

Tento evangelický profesor byl vedoucím překladatelského týmu Starého zákona. Vody, z nichž čerpal, smutně byly otráveny již hluboko v minulosti. Bič byl žákem Slavomíra Daňka (1886-1946), který byl zase žákem Bernharda Duhma; Duhm zastával Wellhausenovu historicko-kritickou školu, která z neomylné pravdy Písma nechtěla nechat kámen na kameni. Nepřekvapuje, že toto Bičovo liberální pozadí a linie jeho učitelů se přímo odrazily v postojích jeho.

Například Daněk se snažil vykládat biblické zázraky racionalisticky – třeba u Mojžíšova proměnění Nilu v krev Daněk předkládá kultické pochopení: „Představte si, že Mojžíš věští Egyptské rány – z jater. Jejich partie značící Nil, ukazuje krev. Zlé znamení…“ Postoj, který rouhavě představuje některé starozákonní Boží muže jako drobopravce (věštce z jater), Miloš Bič od svého učitele přejal, neboť napsal disertační práci Haruspicium ve Starém Zákoně (haruspicium je odborný výraz pro drobopravectví), a posléze studii Stopy po drobopravectví v Jisráeli. Jistě, nepochybujeme, že v době odpadnutí se v Izraeli vyskytovaly všemožné pohanské praktiky, včetně drobopravectví, ale věrní služebníci Páně se na tom nejenže nepodíleli, ale jasnými slovy to odsuzovali. Rozlišovat mezi věrnými a nevěrnými Miloš Bič však odmítl; můžeme si být jisti, že ekumenický „překlad“ Amose 1:1, který líčí tohoto proroka coby muže zabývajícího se pohanskou věšteckou praxi, plyne z Bičových názorů.

Bičův náhled na inspiraci Písem je všechno jen ne ortodoxní – hodně vypovídá i skutečnost, že nevěřil v biblický popis stvoření, ale plně uznával miliony let vývoje člověka. O jednotlivých aspektech jeho názoru na Bibli by se dalo hovořit dlouho, ale postačí uvést jeden jeho citát: „Bibli psali lidé, a ti se budou vyjadřovat vždycky jen řečí své doby. Za tím lidským, které je proměnlivé a pomíjivé, však musíme hledat to, co je Boží, věčné. Jinak řečeno: musíme rozlišovat mezi slovem Božím a slovem lidským a pamatovat, že Boží slovo je nám podáno jen zahalené v lidské slovo… Slovo Boží je nutno hledat za napsaným slovem lidským. Starý zákon je především svědectvím a vyznáním lidí, kteří byli Božím slovem zasaženi a odpověděli na ně… Jinak se vyjadřoval Izraelec žijící před tisíciletími někde v oblasti Předního Orientu, jinak se vyjadřujeme my dnes. Tento lidský přínos nelze směšovat se slovem Božím, naopak je nutno jej pečlivě odlišit, aby slovo Boží mohlo zazářit ve své podobě co nejčistší.“

Jak odlišné od popisu apoštola Petra v 2. Pt. 1:21: „Nebo nikdy z lidské vůle nepošlo proroctví, ale Duchem svatým puzeni [nebo: neseni] byvše, mluvili svatí Boží lidé!“

Josef Bohumil Souček (1902–1972)

Prof. Souček byl významný evangelický novozákoník a odborník na řečtinu – dosti známý je jeho slovník novozákonní řečtiny. Při překladu proto vedl tým překladatelů Nového zákona. Souček byl v mládí ovlivněn neoliberální teologií Karla Bartha, jehož pojetí inspirace Písem v zásadě bylo, že se Bible stává Božím Slovem, až když skrze ni k člověku promluví Duch svatý, ale jinak je omylným dílem lidským. Podobně čerpal – i když s ním ne ve všem souhlasil – z učení německého teologa Rudolfa Bultmanna, který se snažil tzv. demytologizovat Nový zákon, přičemž tvrdil, že popis zázraků Pána Ježíše není líčením skutečných událostí, ale výraz jakéhosi sebepochopení vypravěče (obdobný přístup vidíme níže i u Petra Pokorného). Další významný vliv na něj měl jeho přítel filosof Jan Patočka, nebo německý liberální teolog a filosof Albert Schweitzer, který se mj. zabýval hledáním „historického Ježíše,“ byť byl v některých ohledech kritický vůči obdobným snahám svých předchůdců.

Pokud jde o profesora Součka samotného, v roce 1950 vedl teologickou komisi, která se zabývala otázkou žen farářek. Materiál, který zveřejnili v Křesťanské revui, údajně podal tak přesvědčivé argumenty, že ordinace žen do pastýřské a kazatelské služby není v rozporu s učením Písma svatého, že to vedlo církevní synod k takřka jednomyslnému schválení ordinace žen. Argumenty proti, které při diskuzi synodu zaznívaly, se soustředily na věci vnější a technické: „Otázkou je praktické vedení sboru ženou, teologická otázka je vyřešena, ordinace žen nestojí v rozporu s Novým zákonem.“ (zdroj). Souček byl tak průkopníkem moderního postoje vůči ženám kazatelkám, což rovněž významným způsobem ukazuje, jakého smýšlení a přístupu k Božímu Slovu byl.

Jindřich Mánek (1912-1977)

Tento profesor teologie byl duchovním církve československé husitské. Ačkoliv začínal jako starozákoník, později se začal zabývat intenzivně Novým zákonem a řečtinou, a proto od smrti Josefa Součka v roce 1972 vedl novozákonní komisi překladu. Vycházel z pozic teologického liberalismu a tzv. Formgeschichtliche Schule (škola kritiky formy, kterou zastával Bultmann se svým programem „demytologizace“, jak bylo popsáno výše), aledopracoval se k svérázné verzi školy dějin redakcí, která z Bultmanna vycházela.

To se projevilo např. v tom, že odmítal Mojžíšovo autorství Pentateuchu, který byl podle něj složen z mnoha pramenů různých dob; to je typický liberální názor, který má svůj původ už v 18. století. Zpráva o stvoření je podle Mánka jenom mýtus. Slovem Božím není Bible, ale Ježíš Kristu; Bible podle něj – zcela v protikladu s 2. Tim. 3:16 – není přímo vdechnutá Božím Duchem, ale je jím „prodchnuta“. Ortodoxní víru, že Bible je Pánem Bohem plně inspirována, že nám (mimo jiné) dává neomylné informace z dějin, zeměpisu a přírodních věd a že v ní člověk nesmí nic opravit, považuje Mánek za chybnou.

Ano, Kristus vskutku je Slovem, které se stalo tělem, neboť nám vypravil Otce; ale mimo Písmo o Kristu a Jeho učení a díle nevíme nic; není-li zvěst Bible ve všech věcech spolehlivá, nevíme nic spolehlivého ani o tom, co Pán Ježíš o Otci vypravil, a pravda, jak je v Kristu, nám proklouzne mezi prsty. Což se těmto mužům také stalo, a ani si to smutně neuvědomili.

Miloslav Hájek (1923-1995)

Miloslav Hájek byl teolog a duchovní československé církve evangelické. Na inspiraci a neomylnost Bible nahlížel takto: „Nevěříme, že bible spadla zázračně z nebe, takže v ní máme slovo z jiného světa, nepodléhající lidské omylnosti! Nevěříme ani v doslovný diktát Písma Bohem, nevěříme tomu, že bibličtí pisatelé byli jacísi svatí nadlidé. Dlouhé zkoumání a stálé čtení v bibli nás utvrzuje v názoru, že ji psali lidé jako my – lidé s omezenými vědomostmi a s hranicemi chápání. (…) Výjimečnost těchto lidí byla cele v tom, že je oslovil Bůh. (…) Bible je jejich lidským svědectvím o tomto podivuhodném oslovení.“ Jak paradoxní, že to napsal v knize nazvané Vím, komu jsem uvěřil!

Pavel Smetana (1937)

Pavel Smetana je český evangelický teolog a duchovní. Podílel se zejména na překladu Starého zákona, ale později i zákona Nového. Podobně jako jeho kolegové ani on nevěřil biblické zprávě o stvoření: „Biblické zprávy o stvoření světa, živočichů i lidí, které ovšem prošly hlubokými redakčními úpravami, je třeba chápat na pozadí toho, čím v té době Přední Orient žil, na pozadí náboženské a kulturní atmosféry té doby. Nejsou popisem vzniku světa, nýbrž vyznáním stvořitelských činů Hospodinových a chvalozpěvem, jak jej slyšíme z četných žalmů. (…) Záměrem biblické výpovědi o stvoření není podat přírodovědecký popis toho, jak vznikl svět. Jejím cílem je odpovědět na otázku, kdo je původcem stvoření a jaký je jeho záměr. Při tom však umožňuje vlastní vědecké bádání tím, že zbavuje stvoření mýtické nedotknutelnosti a svěřuje je správě člověka. Bez biblické víry by nebylo moderního vědeckého poznání.“

Je pravda, že biblický světonázor umožnil rozvoj moderní vědy, i to, že v prvních kapitolách Genesis jde o víc, než jen přírodovědný popis. Ale zároveň zde nejde o méně. Ano, má hlubokou duchovní zvěst, ale zároveň je to jednoduchá pravda, popis toho, co se historicky stalo. Podobně i líčení ukřižování není jen pouhým záznamem historické události a má mnohem hlubší význam – ale je to také záznam historické události. Ostatně, vrátíme-li se ke Smetanovým slovům, co relevantního nám může dát oslavný chvalozpěv stvořitelského díla Božího, když Hospodin ve skutečnosti nic nestvořil a vše vzniklo samovolně?

Dodejme ještě, že Pavel Smetana zastával podobně liberální názor zastával ohledně otázky žen kazatelek: „Není žádný relevantní theologický důvod, proč by se měla omezovat kněžská služba na jediné pohlaví.“

Petr Pokorný (1933)

Profesor Pokorný je pravnukem zbožného kazatele evangelické církve reformované 19. století Heřmana z Tardy, vydavatele knih, autora četných článků a v jeden čas spolupracovníka Jana Karafiáta. O to smutnější je, kam se tento novozákoník a vysokoškolský učitel se svým lživě zvaným poznáním dopracoval – jeho praděd by asi plakal.

Pokud jde o historicitu biblických událostí, Pokorný sice uznává, že její osnova historická je, ale mnoho věcí v ní patří do žánru mytologie: „Je jasné, že v Bibli vystupuje spousta mytických postav, že je spousta událostí historicky nedoložitelných, ale ta osnova historická je. David (možná i Mojžíš) je historická osoba, jako je svatý Václav nebo jeho předchůdci v českých dějinách. To, co je před Davidem, je víceméně legenda, ale to, co je po něm, jsou události jasně datované a doložené.“

Mnozí se snaží tento skepticismus omlouvat stylem, že se jedná o nepodstatné záležitosti, hlavní je věřit v Pána Ježíše. Jenomže tento postoj k historické pravdě Písem Starého zákona se dříve či později zákonitě projeví i v přístupu k historické pravdě Písem Nového zákona, včetně toho nejzásadnějšího, totiž vzkříšení. „A nevstal-liť z mrtvých Kristus, marná jest víra vaše, ještě jste v svých hříších“ (1. Kor. 15:17). A přesně to se stalo profesoru Pokornému, který v historické vzkříšení nevěří, byť se to snaží neuměle zakrýt vzletnými slovy: „Když si lidi uvědomili (jde o klíčovou chvíli vzniku křesťanství), že Ježíš po své popravě působí dále, i když jiným způsobem, museli najít jiný kód. Jako byl kočár bez koní [snaha nazvat auto lidmi v 19. století, kteří jej ještě nikdy předtím neviděli, pozn. aut.], tak toto je vzkříšení. Ale zmrtvýchvstání není jen resuscitace, že by zase naskočil dýchací systém. Neznamená to, že žil do osmdesáti a pak umřel na chřipku. Analogický kód pro „vzkříšení“ je „vyvýšení“. Ježíš byl vyvýšen nahoru, protože pozice nahoře je vždy klíčová. To je základní metafora určující, že to, co Ježíš reprezentoval svým životem a jednáním, má budoucnost. Že to určuje smysl lidských životů a dějin. A kdybychom to srovnali s biblickým vyprávěním o stvoření (o tom postupném tvoření), můžeme říci, že to určuje cíl evoluce.“

A když člověk nevěří ve vzkříšení, celé evangelium se mu naprosto rozpadne, což je i Pokorného případ: „Ježíšův příběh se ukazuje jako stále barvitější. A výkladů přibývá. Od nejstaršího pohledu – že Ježíš musel umřít, aby usmířil nějakou fatální chybu člověka, vinu Adamovu nebo něco podobného – až po veskrze moderní pochopení, že Ježíšův příběh prostě zjevuje, co před Bohem obstojí. Těžko dnes někdo uvěří, že svým utrpením na sebe vzal trest za lidské hříchy. Že před sebou měl obraz Boha, který byl pro něho tak cenný, že se ho nemohl vzdát, ani když mu hrozila smrt? To ano. Že to, co říkal a dělal, učil, staral se o nemocné, má budoucnost a vejde do nového věku tak jako po vzkříšení on sám? To jistě…“ [Zvýraznění přidáno.]

A posledním krokem logiky nevěry je faktické zavrhnutí Božství Pána Ježíše: „Co je to Boží syn? Určitě nebyl fyzicky Božím synem, to bychom se museli ptát (na skoro až rouhačské otázky), s kým ho Pánbůh měl. Syn byl tehdy zásadně ten, kdo mohl právně zastupovat svého otce. To znamená, že Boží syn především reprezentoval vůli svého otce. Ježíš měl Pánaboha jako svého otce, měl k němu tento vztah a učil ho i ostatní (modlitba Otče náš je toho dokladem) a pochopitelně ho můžeme pokládat za Božího syna. Je to nenahraditelná metafora.“

Názorně nám tak jeho příklad demonstruje, že nevěra v neomylnou pravdu Písma a naprosté odpadnutí od víry biblického evangelia jsou vskutku spojené nádoby. Ale není to případ jen profesora Pokorného, ale celé evangelické církve. On sám ostatně nepokrytě přiznává, že tyto výklady se na evangelické fakultě už učí druhou nebo třetí generaci bohoslovců. Podle toho evangelická církev také vypadá, jak vypadá – jací kazatelé, takové sbory.

Milan Balabán (1929)

Milan Balabán byl evangelický teolog, religionista a člen starozákonní komise. Při čtení jeho názorů jej – snad ještě s Petrem Pokorným – můžeme vnímat jako nejhoršího ze všech uvedených mužů, ale přesnější by patrně bylo konstatovat, že u těch dvou máme zaznamenáno nejotevřenější svědectví o jejich přesvědčení. Jen bláhovec by si však mohl myslet, že ostatní věřili zásadně jiným věcem.

Ani profesor Balabán nevěřil v historickou pravdivost Bible, jak naplno uvedl ve svém článku Proč je starozákonní Bůh krutý? A jaký je novozákonní Bůh?, kde výslovně píše: „Dějiny Izraele zaznamenané ve Starém zákoně neodpovídají skutečné historii, je to zvěstně národní fikce.“ Z toho pokračuje k jedinému logickému výsledku takového předpokladu: „Ostatně: Jaký je Bůh, nevíme, jsme „vydáni všanc“ dobovým svědkům, kteří skoro nezbytně (myticky i jinak) přibarvovali a emotivně deformovali Boží obraz – například jako krutého (nelítostného) válečníka; bibličtí svědkové či spíše celé tradice a tradiční trendy mají své vnější (žitá doba) i vnitřní (mytická nebo polomytická) psychologie. (…) Hospodin je vykreslován jako Marduk, jenže je ještě mardučtější než Marduk. Musí být ještě válečničtější než jiní váleční bohové, je to ostatně ‘Hospodin zástupů’.“ [Zvýraznění přidáno.]

Není-li Bible neomylným Božím Slovem, pak vskutku o Hospodinu lidé neví nic, jsou nuceni zcela tápat v temnotě. Proto se Balabán ve své slepotě děsí nad věcmi, které neodpovídají jeho vlastní moudrosti: „Hrůzu a děs vyvolává zvěstný report o potopě (…) Hospodin přiznává: Byl to můj omyl, pryč s lidmi, ale i s podlidskými tvory. Každá ještěrka to zaplatí životem, každý vrabec. Zkolabované a zmutované stvoření bylo tak daleko ve své hříšné zlobě, že už nebylo možné do ni smysluplně vstoupit. Rakovinné zbujení, chemoterapie (Slovem) už neměla smysl. Zachován jen Noach, jeho rodiny a vzorky zvířat. Jinak: smrt. Konec experimentu s člověkem. Tady bychom mohli mluvit o krutém Bohu.“ Jak děsivé bude pro profesora Balabána zjištění na posledním soudu, že Pán Bůh není krutý, ale dokonale spravedlivý! Běda, běda teologům, kteří ve své vzdělanosti dosáhli takových výšin, že se zbavili jediného pevného základu, o něž se může pravá víra opřít, a v důsledku toho zavrhli i dokonalou oběť Božího Syna, v níž může člověk jedině na soudu obstát.

Závěr

V kontextu tohoto smutného čtení nabývá ještě více na hodnotě Komenského doporučení Bible kralické, překladu, skrze který se Pánu Bohu zalíbilo požehnávat našemu národu již po 400 let: „Poněvadž Pán náš Písma svatá zpytovati poručil (Jan 5:39), odkazuji tobě za dědictví Knihu Boží, Biblí svatou, kterouž synové moji z původních jazyků (kterýmiž je Bůh psáti byl poručil) do češtiny s pilností velikou (do patnácte let na té práci ztrávivše několik učených mužů) uvedli, a Pán Bůh tomu tak požehnal, že málo ještě jest národů, kteříž by tak pravdivě, vlastně, jasně svaté proroky a apoštoly v svém jazyku mluvící slyšeli. Přijmiž to tedy za svůj vlastní klénot, vlasti milá, a užívej toho k slávě boží a svému v dobrém vzdělání.“

Byť, jak jsme uvedli, nemůžeme říci, že by si Pán Bůh nepoužil ČEP v žádných životech, toto požehnání se nedá s bohatým požehnáním kralického překladu srovnat. Koneckonců, překládání ČEP nepřineslo požehnání ani samým překladatelům; místo toho, aby jejich duchovní cesta byla „jako světlo jasné, kteréž rozmáhá se, a svítí až do pravého dne“ (Př. 4:18), tak se stále více a více zaplétali ve své rozumy, až skončili v naprosté temnotě, jak uznal i profesor Balabán. Nevíme, jaký Pán Bůh je, musíme jen doufat, že opravdu je a že je snad zhruba takový, jakého bychom Jej potřebovali mít, a že nás tedy nějak přijme. Naprostá prázdnota.

Tak skončí všichni, kteří odmítnou autoritu a pravdu Písma a nahradí ji svými rozumy – i kdyby to byli ti největší učenci, co Bibli zkoumají celí život. Konec té cesty je marnost. Víra se smrskne na zoufalý skok do prázdnoty. Ale pro pravé věřící tomu tak není. Víra Písma je jistou věcí. Slova Lukáše adresovaná Teofilovi, proč napsal své evangelium, totiž aby zvěděl jistotu těch věcí, jímž byl vyučován (Lk. 1:4), můžeme směle vztáhnout na celé Boží Slovo. Stejně píše i apoštol Petr, coby očitý svědek: „Nebo ne nějakých vtipně složených básní [tzn. bájí] následujíce, známu učinili jsme vám Pána našeho Jezukrista moc a příchod, ale jakožto ti, kteříž jsme očima svýma viděli jeho velebnost. (…) A mámeť přepevnou [nebo: ještě pevnější] řeč prorockou, kteréžto že šetříte jako svíce v temném místě svítící, dobře činíte, až by se den rozednil, a dennice vzešla v srdcích vašich.“ (2. Pt. 1:16.19). Držme se tedy tohoto pevného základu, abychom „neztratili toho, o čemž jsme pracovali, ale odplatu plnou abychom vzali“ (2. Jan 1:8). Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: