Google

Perly z Šestidílky: Ezechiel 40

Datum:Listopad 4, 2019
Komentáře
Přidej

Největším pokladem, který stará Jednota bratrská zanechala našemu národu, je bezesporu její věrný a požehnaný překlad Písma svatého, Bible kralická. To vnímal i její poslední biskup, Jan Amos Komenský, který ve svém Kšaftu předložil Boží Slovo v rodném jazyce jako zvláštní dědictví: „Odkazuji tobě za dědictví Knihu Boží, Biblí svatou, kterouž synové moji z původních jazyků (kterýmiž je Bůh psáti byl poručil) do češtiny s pilností velikou (do patnácte let na té práci ztrávivše několik učených mužů) uvedli, a Pán Bůh tomu tak požehnal, že málo ještě jest národů, kteříž by tak pravdivě, vlastně, jasně svaté proroky a apoštoly v svém jazyku mluvící slyšeli. Přijmiž to tedy za svůj vlastní klénot, vlasti milá, a užívej toho k slávě boží a svému v dobrém vzdělání.“

Součástí prvního, šestidílného vydání Bible kralické byla i soustava poznámek, obsahující nejen jazykové a překladatelské poznámky, ale i duchovní výklady. Nedávno znovuvydaná Šestidílka představuje cenný zdroj pro nahlédnutí do života víry našich zbožných předků. Boží muži, kteří Bibli kralickou překládali, chtěli na prvním místě, aby církev měla Písmo, ale pak také, aby Písmu dobře rozuměla, jak ve věcech učení, tak praxe; chtěli uchránit aspoň některé neučené a neutvrzené před tím, aby oddíly nesnadné k vyrozumění nenatahovali k svému vlastnímu zatracení. U některých zvlášť obtížných pasáží proto podali i obšírnější výklad.

To se týká i posledních kapitol Ezechiele, popisujících tzv. Ezechielův chrám. Ezechiel není jednoduchou knihou obecně, a o jejím závěru to platí zvlášťě. S trochou nadsázky by se dalo říci, že co komentář, to jiný náhled na něj. (Toho si byli ostatně vědomi i Kraličtí.) Když k povzbuzení Božího lidu předkládáme tento jejich výklad, nečiníme tak proto, že bychom tím chtěli říci či třeba jen naznačit, že zrovna tento výklad je ten nejlepší, nepřesnější, nejvýstižnější. To nechceme vůbec posuzovat; vyznáváme, že na to ani nemáme při své omezenosti kapacitu. Naším záměrem je spíše poukázat na obecný přístup Kralických k výkladu Božího Slova, ze kterého – byť jej třeba nebudeme dnes napodobovat ve všech ohledech – se můžeme poučit a povzbudit.

Přístup Kralických

Za prvé bychom měli vyzdvihnout jakožto vzor přístupu Kralických k Písmu svatému to, že vskutku plně, pevně věřili tomu, že veškeré, všeliké Písmo z Boha jest vdechnuté, a užitečné. Někdy i vyznávající evangelikálové pohlížejí na určité části Bible s jistým ne-li přímo despektem, pak s nedostatečným vnímáním toho, že i ony jsou vdechnuté Duchem Svatým, že i ony jsou plně inspirované, že mají v Bibli své místo, že nejsou zbytečné, nejsou v něm navíc. Jako příklad takových pasáží bychom mohli uvést různé rodokmeny. Nicméně i popisy jak stánku, tak Šalomounova i Ezechielova chrámu bývají opomíjené, jako by neměly lidu Božímu co říci. Jistě, nejsou to vždy jednoduché pasáže, a je tedy v určitém smyslu pochopitelné, že se lidé zabývají více třeba evangelii. Nebezpečí ovšem je, pokud místo vnímání své veliké omezenosti v porozumění Božímu Slovu začneme byť jen trochu pohlížet s despektem na části Písma, kterým nerozumíme a tedy se nám zdá, že nejsou užitečné.

Kraličtí se nicméně pokoušeli předkládat nějaké praktické duchovní lekce i z kapitol o Ezechielově chrámu. Je pravda, že ne vždy je moudré se snažit přijít s nějakým výkladem za každou cenu, abychom z textu „vytáhli“ aspoň něco – pak jsme v nebezpečí, že oddíl nevyložíme správně a odchýlíme se při svých výkladech trochu nalevo nebo trochu napravo. Nemůžeme tedy doporučovat čtenářům napodobovat snahu Kralických dát duchovní význam i velkým detailům, protože to v sobě zahrnuje velké riziko mýlky; měli bychom za tím nicméně vnímat jejich srdce, jejich vážnost vůči všem částem Bible. Oni pevně věřili, že všeliké, veškeré Písmo je užitečné, a proto se snažili přinést čtenářům i z jeho obtížných částí něco užitečného.

Za druhé se do Kralických můžeme povzbudit, jak znali Bibli, a také poučit, jak vnímali jednotu celého Božího Slova. To vidíme na oněch hojných odkazech na ostatní části Bible; je zjevné, že když na něm pracovali, přirozeně jim v mysli vyvstávala ta a ona místa, která specificky hovoří o tom, o čem právě psali. Nový Zákon, Starý Zákon, vše jim přirozeně zapadalo do sebe, vše jim dohromady ladilo. Když někdo zná Bibli, Bible se mu připomene sama – resp. tak učiní Duch Svatý. A ve znalosti Bible naši předci vynikali; kdyby ne, nemohli by dát dohromady tolik biblických odkazů. Nezapomeňme, že v té době neměli k dispozici žádné programy, ve kterých by mohli snadno vyhledávat verše podle slov, a dokonce ani vytištěnou konkordanci. Museli se spoléhat především na svou paměť.

Za třetí u nich vidíme snahu o systematický výklad pasáže tak, jak stojí. Vychází ze základních skutečností, kdo, kdy, co, jak činil a říkal, popř. komu, a na tom dále buduje. To je zdravý přístup. Nejprve je třeba dobrat se toho, co oddíl vlastně říká (v přírozeném smyslu). Máme začít od Slova samotného, vyložit ho, jak stojí, a až na základě toho se dobírat duchovní aplikace. Nadto je rovněž důležité dbát na to, nevykládat text bez ohledu na kontext zbytku Písma, což Kraličtí neopomínají.

Za čtvrté vidíme jak Kraličtí dobře rozuměli, že Kristus je středem Božího Slova, že Písma ukazují na Něj. Dobře rozpoznali Pána Ježíše v onom muži, kterýž na pohledění byl jako měď. I pokud snad Kraličtí přesně nevystihli ve všech ohledech pravý smysl toho, co Písmo píše o muži, který se ukázal Ezechielovi a měřil chrám, stejně se neuchýlili daleko. Kdo hledí na Pána Ježíše oním vysokým pohledem skrz zrcadlo Božího Slova (viz 2. Kor. 3:18), pak i kdyby se při výkladu zmýlil, nikdy nemine cíl fatálním způsobem a nikdy nesejde daleko z cesty nejpravější.

Za páté vidíme, jak Kraličtí dávali čtenářům důraz, jak Boží Slovo vede k praktické zbožnosti a pravému ctění Hospodina v bázni Boží. Písmo svaté je „užitečné k učení, k trestání, k napravování, k správě, kteráž [náleží] k spravedlnosti, aby byl dokonalý člověk Boží, ke všelikému skutku dobrému hotový“ (2. Tim. 3:16). Jeho zaslíbení nám byla dána, abychom „skrze ně Božského přirození účastníci učiněni byli, utekše porušení toho, kteréž jest na světě v žádostech [zlých]“ (2. Pt. 1:4) Posvěcení je cíl, který nemůžeme ignorovat, vždyť sama Boží milost nás vyučuje „abychom odřeknouce se bezbožnosti a světských žádostí, střízlivě, a spravedlivě, a zbožně živi byli na tomto světě“ (Tt. 2:12) A Kraličtí si toho byli dobře vědomi; proto neopomněli zmínit, co vše je Božímu lidu z milosti nebeského Otce v Kristu dáno, a co to má v nich produkovat.

To jsou principy, na které by měl dbát při čtení a vykládání Bible každý křesťan, byť třeba není kazatel a chce „jen“ pochopit a aplikovat Boží Slovo osobně, sám pro sebe ve svém pravidelném čtení. Byť bychom třebas nad některými věcmi uvedenými v následujícím výkladu Kralických mohli diskutovat, zda přesně vystihují smysl předmětných veršů, výše uvedené základní principy, které naši předkové víře ze staré Jednoty bratrské reflektovali, jsou platné a užitečné i církvi dnes.

Obecně k posledním kapitolám Ezechiele

Od této kapitoly až dokonce proroctví svého, Ezechiel svatý ku potěšení lidu prorokuje: 1. O vzdělání města Jeruzeléma i chrámu a v něm služeb Božích, a tak náboženství čistého, obnovení. 2. O rozdělení země zaslíbené dvanácteru pokolení Izraleskému i cizozemcům, kteříž by se k nim přivinuli.

Těmi pak věcmi figůrnými a hmotnými vyznamenáno, duchovního z kamení živého, to jest lidu věrného (1. Pt. 2:3), Jeruzaléma a Chrámu (2. Tim. 2:20; Žd. 3:6), v němž by Bůh přebýval (Lv. 26:11; 2. Kor. 6:16) vzdělání a v něm čisté pocty Boží, a těch kteříž by se Bohu v duchu a v pravdě modlili (Jan 4:23) a těla svá v oběť svatou obětovali (Řím. 12:1) vyzdvižení a postavení.

Též země svaté na rovné díly všechněm rozdělením (níž 47:14) ukázáno, rovnou milostí všech věrných podělení, a jejich v svatých věcech podstatných i služebných společné obcování: Tenť jest cíl dalších kapitol, a v nich zavřeného, proroku ukázaného vidění.

Kteréžto vidění poněvadž jest velmi nesnadné, a k vyložení všeho všudy na přítomný čas nemožné, poněvadž nyní podlé svědectví Apoštolského (1. Kor. 13:12) toliko z čáskty poznáváme, a z částky prorokujeme; a však pokudž Bůh toho některým Duchem svým osvíceným mužům uděliti ráčil, toho se ted při každé kapitole něco kratičce připomene a ponavrže: a hned při této toho povážiti sluší, od koho, kdy, jak a co proroku jest zjeveno?

Muž na pohledění jako měď

Toho pak kterýž zjevil, prorok nazývá mužem (verš 3). Muž ten jest Pán Ježíš Kristus, který pravé přirození lidské se všemi vlastnostmi jeho přijal, a lidem podobný ve všem kromě hříchu učiněn (Žd. 4:15). O tom muži vypravuje jaký byl a co činil; praví, že byl podobný mědi (verš 3). Dobřeť pak Kristus připodobněn býti může mědi. Nebo jakož ten kov ne tak rzí snadně zachází jako jiní, a trvanlivý i pevný jest, aniž se snadně jako střep roztříští, tak náš čistý Beránek, kterýž snímá hříchy světa (Jan 1:29), rzí hřichův a nepravostí není zmazán, ale jest svatý, nevinný, nepoškvrněný, oddělený od hříšníků (Žd. 7:26), tak že ani hříchu nikdy neučinil, aniž jest lest nalezena v ústech jeho (lz. 53:9; 1. Pt. 2:22). Ten jest i trvánlivý, tak že nebesa, ač jsou stálá, však pominou; ale On ten týž vždycky zůstává, a léta jeho nepřestanou (Ž. 102:27-28; Žd. 1:12). Protož sám dí, Já jsem byl mrtvý, ale již jsem živý až navěky věkův (Zj. 1:18). K tomu žádný z lidí, ani z králů nikdy tak mocný nebyl, aby Jej přemoci a poraziti mohl, nýbrž on jako pevná zed měděnná nepřemožený zůstává, a ty, kdož se Jemu protiví, prutem železným jako skořepinu roztřískati může (Ž. 2:9); pročež ku potěšení svým praví, že ovcí Jeho žádný nevythrne z rukou Jeho (Jan 10:28). A jakož měd (jakž někteří myslí) užitečná jest k lékařství; tak Kristus Pán ten jest, jehož zsinalostí ranám našim lékařství výborné způsobeno. (lz. 53:5). Nebo hned na to přišel, aby uvázal ránu zkroušených srdcem (Iz. 61:1; Lk. 4:18) A odtud souditi se ne nesnadně může, proč i onen had kterýž figůrou Jeho byl, ne z nějaké jiné věci než z mědi udělán byl (Nu 21:9; Jan 3:14).

Co pak ten muž činil? Praví Prorok, že stavení chrámové všecko rozměřoval, jaká čeho výška, širokost, i dlouhost byla (verš 5, etc.). Čímž ukázáno, že Bůh v chrámě Církve svaté všecko velmi pilné a ušlechtile jako na míru a na váhu (jakž dí [apokryfní] kniha Moudrost 11:21) zpořádal, a tomu chce, aby se v ní všecky věci řádně dály (1.Kor. 14:5.40), podobné vyměření a vyznamenání duchovního Jeruzaléma, viz Zach. 2:2; Zj. 21:15. Tím měřením navýš, našíř, nadél, ukázáno i to, že milosrdenství Boží, jehož plná jest země (Ž. 33:5), kamž se koli věrný člověk ohlédne, vidíno býti může. Pohledí-li nahoru, tu jest láska převysoká, tak že Syna Božího dolů strhla, a právě tu láska Boží k dokonání přišla, a zjevena jest (1. Jan. 4:7). Pakli na širokost její popatři, i tu jest tak rozšířená, že všecky zahrnula, když Syn Boží z milosti okusil za všecky smrti. (Žd. 2:9). Poohlédne-li se na to, jak se dlouho vztahuje, i tu patrně uzří, že na věčné časy ji užíváno bude, tu kdež ani pláče, ani křiku ani bolesti není (Zj. 21:4). A za toť se i apoštol modlil, aby Efezští poznati mohli, jak vysoká, hluboká i široká jest přenesmírná láska Pána Ježíše Krista (Ef. 3:18.). Tu v tom chrámě dary své rozděluje, a jako rozměřuje, jakž komu ráčí (1. Kor. 12:11), někomu méně, někomu více jich dávaje; jakž i tím to ukázáno, že nékde ten muž odměřil některé místo na deset loket, někde na padesát loket, jinde pak i na sto loket.

Měřil pak ten chrám na východ, na jih, na sever (verš 19, 20, 24), aby tím jako před očima vymaloval, že svůj chrám, v němž Duch svatý přebývá (1. Kor. 6:4.19) bude míti na všecky strany světa, aby se tu sešli od východu, od západu, a stolili s Abrahamem, s Izákem a s Jákobem (Mt. 8:11). Též poněvadž ten chrám vyznamenal budoucí duchovní chrám, jehož jsou stavitelé věrní služebníci, ukázal tím ten muž, že tomu chce Bůh, aby podlé jeho vyměření, a vůle jeho jako nejmírnějšího pravidla, ten jeho chrám budovali; jakž i tam někdy u figůře Mojžíšovi Bůh řekl: Podle všeho, jakž Já ukazuji tobě podobenství stánku a podobenství všech nádob jeho, tak uděláte (Ex. 25:9). A jistě, kdož se toho pravidla drží, na toho podle svědectví svatého Pavla přijde Boží hojné požehnání (Ga, 6:16). A i tať vůle jest toho, jenž měřil ten chrám, aby ti, kdož jsou jeho oudové, vysokost, širokost i dlouhost při sobě měli; totiž těmi třemi ctnostmi ozdobeni byli: věrou, kterouž se i neviditedlných věcí dosahovati může (Žd. 11:1), láskou, kteráž by se široce k Bohu i bližním s svým ovocem podle Božího přikázání vztahovala (Mt. 22:37-39), nadějí pravou, jíž majíce, by se pak zdálo, že Pán prodlévá s naplněním slibů (Abk. 2:3), aby mohli dlouhočekání Páně za spasení míti a o něm nic nepochybovati (2. Pt. 3:15).

Čas a způsob zjevení

Kdy pak a jak Proroku to Pán zjevil? Kdy, sám prorok v prvním verši praví. Jak jemu zjevil? Také ukazuje (ve verši 2), že ho tak Duchem svým osvítil, aby jsa v Babyloně tělem, duchem a myslí svou Jeruzalém i Chrám těma vnitřními očima, nejináče než jako tělesnýma a mnohem jasněji, i jeho budoucí vystavení shlédl.

Tu jej ten muž po všem Chrámě sem i tam zvodil, a aby pilně pozoroval, k tomu jemu sloužil (verš 4).

Čímž opět to ukázáno, že sám Syn Boží, kterýž jest v lůnu Otce (Jan 1:18) tajemství potřebná k spasení, i Otce svého v známost uvoditi může; neboť žádný Otce nezná jedině Syn, a komuž by chtěl Syn zjeviti (Mt. 11:27). Též že Proroci ne nějaké své smyšlenky a nálezky, ale Duchem svatým puzeni jsouce, věci potřebné mluvívali (2. Pt. 2:23), k tomu i ukázáno, že rozum těla našeho chápati Božích věcí nemůže, jedině leč koho Bůh Duchem svým osvítí, a jako za ruku vodí. Pročež apoštol svědčí, že ty věci, jichž oko nevídalo, ani o nich ucho slýchalo, jim Bůh zjevil skrze Ducha svého (1. Kor. 2:9-10). Nadto, že ten muž, Pán Ježíš Kristus, sám má moc do chrámu Církve své služebníky uvozovati (Mt. 28.:18), jejich kroky zpravovati, jim i lidu svému předivná tajemství v tom Chrámě složená v známost uvoditi.

Boží tajemství

Jaké pak tajné věci tomuto Proroku ukázal? Sám tu vyčítá, že předně zeď, jíž obehnán byl dům Páně; potom brány (verše 5, 6 a 8), veřeje, prahy, síňce vnitřní i vnější, síň před chrámem, komůrky, okna, stoly připravené k strojení obětí; čímž ukázáno, všelijakými věcmi potřebnými svaté toho chrámu duchovního opatření.

Ta má okolo sebe ochranu Boží jako nějakou zeď přepevnou, aby proti ní ďábel se všemi branami svými nic odolati nemohl (Mt. 16:18). Jakž touž věc míně, jiným příkladem David ukázal, právě, že jakož okolo Jeruzaléma jsou hory, tak Hospodin jest vůkol lidu svého, od toho času až navěky (Ž. 125:2). A tuť ochranu prorok míní, když o té zdi i branách jejich vypravuje. Též chrám ten měl síňce vnitřní i vnější: čímž se míniti mohou rozličné částky církve svaté porůznu na okršlku světa rozsazené, jakéž byly za apoštolů, římská, korintská atd. Při těch síních byla okna, jakž zmínku činí prorok i o zúžených oknech (16. verš); na čemž vykladači zastavujíce se, někteří praví, že zvnějšku byla zúžena, jiní, že zevnitř v chrámě, jiní že vprostřed zdi, kteráž velmi široká byla; ale jakžkoli bylo to, však zřetelné jest, že takž byla zpravená, jakž by nejlépe světlo tam svítiti mohlo.

Čehož k tomu může užito býti, že ten Pán, jenž jest slunce spravedlnosti (Mal. 4:2) své síňce, to jest částky církve svaté osvěcuje, v předivné světlo ze tmy povolává i přivodí (1. Pt. 2:9). A to plní, což slíbil, že nad jeho Jeruzalémem duchovním světlo vzejde a sláva Hospodinova vidína bude (lz. 60:2). Ještě při těch síních byly komůrky, kdež se ti, kdož k obětem přicházeli, v čas služby Boží před deštěm a jiným nečasem schrániti mohli; ano, i své věci, kteréž s sebou přinášeli, aby měli kde skládati a je i sebe k obětem náležitě připravovati: k ukázaní toho, že ti, kdož se Bohu k jeho čisté službě a poctě, podlé pravidla Jeho Slova posvěcují a obětují, před pokušeními jako nějakým nečasem neb horkem, od Boha opatrováni bývají. Nebo ačkoli mnohé zlé věci potkávají spravedlivého, však Hospodin ze všech jej vytrhuje (Ž. 34:20). Byli také i stupňové, po nichž se chodilo (verš 26) k vyznamenání toho, že ti, kdož líbezní ctitelé Boží býti chtějí, mají více a více u víře prospívati, a zrůst bráti, k čemuž i služby v církvi jsou nařízeny, abychom již více nebyli maličcí zmítající se všelijakým větrem scestného učení (Ef. 4:14), kteréhožto zrůstu když nebylo při oněch Židech, domlouval jim apoštol (Žd. 5:12).

Obzvláštněť i na to snažnost vynakládati mají, aby Bohu cele sebe i jiné oběti své obětovali. Pročež hned tu zejména praví, že jemu ukázáni byli stolové po boku, k straně severní, na nichž zabíjeli hovádka k obětem zápalným (verš 41), čímž vyznamenáno jest to, že musíme náklonnosti zlé a vášně v sobě mrtviti, křižovati (Gal. 5:24), a tak těla svá v oběť živou, svatou, Bohu libou, jako oběť zápalnou obětovati (Řím. 12:1). A toť nemůže než s velikým násilím jíti, (tak jako zvířatům umírati), s opovažováním se hanby, studu a jakékoli od světa potupy, těžkosti i smrti; což i tu ukázáno severní stranou, z níž větrové studení, ostří a nepříjemní vycházejí. Také mají i jiné oběti, totiž pokojné, obětovati; jako modlitby, chvály a vděčnosti, jenž se od Proroka telaty rtův nazývají (Oz. 14:3). Tak i svaté almužny: Nebo v takových obětech zvláštní svou líbost Bůh míti ráčí (Žd. 13:15).

(Tento text Kralických byl trochu upraven, zejména aktualizován pravopis podle současných pravidel, a některá slova byla nahrazena současnými ekvivalenty.)

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek: