Některé texty Slova Božího lze přirovnat k zakopaným pokladům nebo zasypaným studnám: nejprve se k nim musíme prokopat, abychom z nich vzali užitek. Při prvním čtení – a leckdy i mnohých dalších – nevíme, jak se v nich vyznat a co si myslet o některých zvláštních aspektech; tím spíše si budeme lámat hlavu, jaké si z toho vzít duchovní poučení.

Za jednu z takových událostí můžeme směle označit líčení z 2. knihy Královské, jak prorok Elizeus vzkřísil syna ženy sunamitské – toho syna, kterého obdržela od Hospodina jako mzdu za zbožnou pohostinnost vůči muži Božímu. Že Elizeus přivedl mrtvé dítě k životu, samo o sobě přirozeně nemate, neboť vše učinil v moci Hospodinově, Jehož ruka není stále ukrácena a pro něhož není nic nemožné. Nicméně u prvního pokusu, kdy poslal svého služebníka Géziho, aby na dítě položil jeho hůl, mnozí váhají, jak si jej vysvětlit, a oprávněně. I takový písmák jako Matthew Henry přiznává: „Nevím, co si o tom mám myslet. Elizeus věděl, že Eliáš vzkřísil mrtvé dítě tím nejužším zapojením, když se nad ním rozprostřel a znovu a znovu se za něj modlil; jak si tedy mohl myslet, že dítě vzbudí tak nepatrná ceremonie, zejména když mu nic nebránilo tam jít sám? Měla být snad taková moc postoupena, a nadto ne na nikoho lepšího než na Géziho?“

Když se zabýváme takovými nesnadnými oddíly, je nám zvláštním požehnáním, že můžeme čerpat z duchovní pokladnice výkladů nejen jednoho, ale mnoha věrných, posvěcených služebníků Božích. U něčeho pomůže výklad jednoho, u dalšího zase výklad někoho jiného. „Všecko jest Vaše“, jak psal apoštol, „buď Pavel, buď Apollo, buď Petr“ (1. Kor. 3:22). Pokud jde o Elizeovy snahy vzkřísit dítě, jedno z nejvzácnějších vysvětlení a aplikací předkládá baptistický kazatel Charles Spurgeon ve své knize o výchově dětí pro rodiče a učitele nedělní školy „Come Ye Children“ (Poďtež, dítky – odkaz na Žalm 34:12). Jedná se o sérii zamyšlení na téma výchovy a duchovního vedení dětí podle různých oddílů Písma.

V předmětné kapitole Kníže kazatelů předkládá proroka jako příklad toho, co činit a nečinit při snaze přivést dítě ke znovuzrození. Mluví jak o tom, v jakém smyslu si vůči sobě můžeme vztáhnout ono neúčinné položení hole Gézim, i následné položení se na dítě Elizeem samotným. Tak máme vždy k neúspěchům a chybám zaznamenaným v Písmu přistupovat – nikoliv si říkat, „jak ten a ten mohl učinit to a to,“ ale „v jakém smyslu jej já a my často napodobujeme, abychom se toho příště vystříhali?“ Podobně nemáme smýšlet o všelikých vítězstvích Božích mužů a žen jako o něčem běžné sortě věřících nedosažitelném, ale s vírou hledět k Pánu, aby nám dal podobná vítězství nad světem i tělem. Jak píše Jakub: „Mnohoť může modlitba spravedlivého opravdová. Eliáš byl člověk týmž bídám jako i my poddaný, a modlitbou modlil se, aby nepršelo, i nepršel déšť na zemi za tři léta a za šest měsíců. A zase modlil se, i vydalo nebe déšť, a země zplodila ovoce své“ (Jk. 5:16-18).

Ve Spurgeonově zamyšlení vidíme ještě jednu věc: jak jeho silné kalvinistické přesvědčení, tak stejně silný odpor vůči hyper-kalvinismu. Jako kalvinista vycházel z pravdy Písma, že padlý přirozený člověk je duchovně zcela mrtev, sám v sobě neschopen pro svou spásu cokoliv učinit, byť jen pohnout malíčkem – a že jeho znovuzrození je plně aktem Božím skrze účinné povolání Ducha Svatého. Ale jako odpůrce hyper-kalvinismu odpíral názoru, že tedy naše služba lidem je zbytečná, stejně je svými snahami nemůžeme znovuzrodit, u Božích vyvolených všechno učiní svrchovaně Duch Boží bez našeho přičinění.

Ve skutečnosti podle Bible jde pravda o naprosté lidské neschopnosti sám reagovat na duchovní výzvy ruku v ruce s našimi nejusilovnějšími snahami o jejich přivedení k Pánu – ty si On ve své svrchovanosti používá a žehná jim. Tělesnému člověku to nedává smysl, zdá se mu v tom rozpor. Správně vyučený kalvinista Spurgeon v tom však žádný rozpor nevidí: předkládá na příkladu Elizea oboje pravdy a se svou typickou duchovní bystrostí je biblickým způsobem harmonizuje, spolu s výzvou, co to pro nás znamená – konkrétně v jakém duchu máme ke službě druhým k spasení přistupovat.

Právě slova o usilovnosti a zapojení celé své duše do služby svým dětem by měla mezi křesťanskými rodiči rezonovat nejvíce. Se získáním nové generace pro Krista zápasí sbory už dlouho, v jednom ohledu v každé době. V každé generaci dětí věřících rodičů se aspoň některé posléze ztratí ve světě, nemluvě o slabé duchovní úrovni mnoha z těch, které zůstanou. Je vskutku namístě se ptát, do jaké míry to zapříčiňuje absence úpěnlivého ducha, o němž mluví kazatel Spurgeon. Kolik křesťanských rodičů se spokojí s tím, že posílají děti do nedělní školy nebo později na mládežnický tábor či konferenci? V kolika rodinách mají pravidelný rodinný oltář, kde by se dětem při společném procházení Písem často připomínala povinnost činit pokání a věřit evangeliu? A to je stále jen absolutní základ, pořád o mnoho méně, než k čemu vede Elizeův příklad.

Kéž si Pán mocně použije výzvu starého anglického baptisty, aby každým rodičem zatřásl a dal mu vnímat svou velikou odpovědnost před Pánem za své děti. Abraham, přítel Boží a otec věřících, ji vnímal tak vážně, že o něm Hospodin sám vysvědčil: „Nebo znám jej; protož přikáže synům svým a domu svému po sobě, aby ostříhali cesty Hospodinovy, a činili spravedlnost a soud, aťby naplnil Hospodin Abrahamovi, což mu zaslíbil“ (Gen. 18:19). Jsme v tomto duchovními potomky a následovníky otce věřících?

Máme ohledně toho vskutku co zvažovat. Kéž dá Pán číst následující řádky s opatrností a důsledným sebezkoumáním. (Text v originále lze nalézt na tomto odkazu – PDF souboru, na str. 88-96.)

Syn ženy sunamitské

Dovolte mi obrátit vaši pozornost na jeden velmi poučný zázrak, který učinil prorok Elizeus, jak nám zaznamenávají knihy Královské. Pohostinnost ženy sunamitské byla odměněna darováním syna, ale běda! Všechny pozemské dary milosti mají jen nejisté trvání; po nějaké době dítě onemocnělo a zemřelo.

Zkormoucená, ale stále věřící matka ihned spěchala za mužem Božím, skrz nějž Hospodin dal své zaslíbení, jímž naplnil žádost jejího srdce; uložila si předložit před něj svou věc, aby ji on mohl předložit před svého Nebeského Pána a obdržet pro ni odpověď pokoje. Elizeovo jednání je zaznamenáno v následujících verších:

„Tedy řekl k Gézi: Přepaš bedra svá, a vezmi hůl mou v ruku svou a jdi. Jestliže potkáš koho, nepozdravuj ho, a jestliže tě kdo pozdraví, neodpovídej jemu, a [přijda,] polož hůl mou na tvář dítěte. I řekla matka dítěte: Živť jest Hospodin a živať jest duše tvá, žeť se tebe nespustím. Protož vstav, bral se za ní. Gézi pak byl předšel je, a položil hůl na tvář dítěte, ale nebylo hlasu, ani čitelnosti. Pročež vracuje se jemu vstříc, pověděl mu, řka: Neprobudilo se dítě.

Všel tedy Elizeus do domu, a aj, dítě mrtvé leželo na ložci jeho. A když všel [tam,] zavřel dvéře před oběma, a modlil se Hospodinu. Zatím vstoupiv [na lože,] zpolehl na dítě, vloživ ústa svá na ústa jeho, a oči své na oči jeho, a ruce své na ruce jeho, a rozprostřel se nad ním. I zahřelo se tělo dítěte. A odvrátiv se, procházel se po domě jednak sem jednak tam; potom vstoupiv, rozprostřel se opět nad ním. I kýchalo dítě až do sedmikrát, a otevřelo to dítě oči své.

Tedy zavolav Gézi, řekl: Zavolej Sunamitské. I zavolal jí. A když přišla k němu, řekl jí: Vezmiž syna svého. Kteráž jakž vešla, padla k nohám jeho a poklonila se k zemi. I vzala syna svého a vyšla.“ (2. Kr. 4:29-37)

Elizeus měl co do činění s mrtvým dítětem. Je pravda, že v jeho případě šlo o smrt přirozenou, ale ta smrt, se kterou přicházíte do styku vy, není o nic méně skutečná jen proto, že je duchovní. Hoši a děvčata jsou naprosto stejně jako dospělí „mrtví ve vinách a hříších“. Kéž by si všichni plně uvědomovali, v jakém stavu se každý člověk přirozeně nachází. Pokud velmi zřetelně nevnímáte, v jaké naprosté zkáze a duchovní smrti se děti nacházejí, nebudete se jim moci stát požehnáním. Nechoďte k nim, prosím, jako k někomu, kdo spí a koho můžete sami probudit ze spánku, ale jako k duchovním mrtvolám, které může oživit jen moc Boží.

Elizeus neusiloval o nic menšího než o navrácení dítěte k životu. Kéž se nikdy nespokojíte s usilováním o nějaký druhotný prospěch, nebo dokonce i s tím, že ho dosáhnete; usilujte o ten nejvznešenější ze všech cílů, o spásu nesmrtelných duší. Máte za úkol nejen naučit děti číst Bibli, ne jim toliko vštěpovat mravní povinnosti, ba ani je pouze vyučovat v pouhé liteře evangelia; vaše vysoké povolání je být prostředkem v rukou Božích, který přinese mrtvým duším život z nebes.

Naším cílem je tedy vzkříšení, a naším posláním křísit mrtvé. Jak jen takové zvláštní dílo vykonat? Poddáme-li se nevěře, ohromí nás zjevná skutečností, že dílo, k němuž nás Pán povolal, je zcela mimo naši vlastní moc. Křísit mrtvé nedokážeme. Nejsme však o nic bezmocnější než Elizeus, neboť ani ten nemohl ženě sunamitské vrátí syna sám od sebe. Což nás má tento fakt odradit? Nemá nás spíše nasměrovat ke skutečnému zdroji naší moci tím, že nás odřízne od své vlastní domnělé moci? Věřím, že si všichni již uvědomujeme, že člověk, jenž žije vírou, přebývá v říši zázraků.

Elizeus nebyl obyčejným člověkem, protože na něm spočíval Boží Duch, jenž jej povolal do práce Boží a pomáhal mu v ní. A ty, oddaný, starostlivý, modlící se učiteli dítek, už nezůstáváš obyčejnou bytostí, zvláštním způsobem ses stal chrámem Ducha svatého; Pán Bůh v tobě přebývá a ty jsi vírou vstoupil na dráhu činitele zázraků. Nejsi poslán na svět konat dílo, které člověk dokáže, ale dílo nemožné, které On působí svým Duchem prostřednictvím svého věřícího lidu. Máte konat zázraky, činit divy. Nemáte proto pohlížet na obživení těchto mrtvých dětí, jež jste v Božím jménu povoláni přivodit, jako na něco nepravděpodobného nebo obtížného, když si uvědomíte, kdo je Ten, který působí skrze váš slaboučký nástroj.

Bylo by bývalo dobře, kdyby se Elizeus rozpomněl, jak byl kdysi služebníkem Eliášovým, a studoval příklad svého mistra, aby jej napodobil. Kdyby tomu tak bylo, neposlal by Géziho s holí, ale ihned by učinil to, co nakonec stejně musel. V 17. kapitole 1. knihy Královské nacházíme líčení, jak Eliáš vzkřísil mrtvé dítě, a v něm vidíme, že Eliáš coby mistr svému služebníku zanechal ve všech věcech příklad; a teprve když jej Elizeus cele napodobil, zjevila se zázračná moc. Jak říkám, bylo by bývalo moudré, kdyby Elizeus napodobil příklad mistra, jehož plášť nosil, hned od začátku.

S mnohem větším důrazem mohu říci, že bude dobré, když budete coby učitelé dítek napodobovat způsoby a metody našeho veleslavného Mistra a učit se umění získávat duše u Jeho nohou. Stejně jako On v tom nejhlubším soucitu přišel do nejbližšího kontaktu s naším ubohým lidstvím a z milosti se snížil k našemu bídnému stavu, i my se musíme co nejvíce přiblížit k duším, s nimiž máme co do činění, toužit po nich Jeho touhou a lkát nad nimi Jeho slzami, chceme-li je vidět vzkříšené ze stavu hříchu. Jedině napodobováním ducha a způsobu Pána Ježíše se staneme moudrými k získávání duší.

Obávám se, že pravda, kterou přinášíme, je velmi často něčím zevnějším a mimo nás; jako hůl, kterou sice držíme v ruce, ale není součástí nás samých. Bereme doktrinální nebo praktickou pravdu, jako bral Gézi hůl, a pokládáme ji na tvář dítěte, ale sami o jeho duši v agónii nezápasíme. Zkoušíme aplikovat tu doktrínu a tamtu pravdu, ten příběh a onu ilustraci, takový způsob vyučování a onaký způsob přednesu, ale dokud ta pravda, jíž předáváme, zůstává oddělena od nás samých a nespojena přímo s naším nitrem, do té doby nebude mít na mrtvou duši o nic větší účinek, než měla Elizeova hůl na ono mrtvé dítě. Nejsme si jisti, zda byl Gézi opravdu přesvědčen, že dítě je skutečně mrtvé; mluvil, jako by pouze spalo a potřebovalo probudit. Pán Bůh nepožehná těm učitelům, kteří ve svém srdci nepochopí, v jak opravdu padlém stavu se jejich děti nachází. Domníváte-li se, že vaše dítě není ve skutečnosti zcela zkažené, oddáváte-li se bláznivým představám o nevinnosti dětství a důstojnosti lidské přirozenosti, nebuďte překvapeni, když zůstanete prázdní a neplodní.

Pozorně zaznamenejte, co Elizeus učinil, když jeho první pokus selhal. Nezdaří-li se nám jeden pokus, nesmíme proto své dílo vzdát. Pokud jste doposud nebyli úspěšní, nesmíte z toho vyvozovat, že k tomu dílu nejste povoláni, stejně jako Elizeus neměl dojít k závěru, že dítě nemá vstát z mrtvých. Poučení z vašeho neúspěchu není – přestaňte pracovat, ale – změňte metodu. Není to člověk, kdo není na svém místě, je to postup, který je nemoudrý. Neuspěla-li vaše první metoda, musíte ji vylepšit. Zkoumejte, v čem jste selhali, a pak vás Pán skrze změnu způsobu nebo ducha může připravit k tomu, že budete úspěšní zcela nad vaše očekávání. Elizeus, místo aby jej zjištění, že se dítě neprobudilo, sklíčilo, si přepásal bedra a pustil se do díla, které měl před sebou, s ještě větším úsilím.

Zaznamenejte, kam mrtvé dítě uložili: „Všel tedy Elizeus do domu, a aj, dítě mrtvé leželo na ložci jeho.“ Bylo to ložce, které ve své pohostinnosti žena sunamitská předtím připravila Elizeovi; ono slavné ložce, které spolu se stolem, židlí a svícnem nebude v církvi Boží nikdy zapomenuto.

Když čteme dále, dozvídáme se: „A když všel [tam,] zavřel dvéře před oběma, a modlil se Hospodinu.“ Nyní se prorok pustil do svého díla s náležitou vroucnosti, a my máme vzácnou příležitost dozvědět se od něj tajemství kříšení dětí z mrtvých. Obrátíte-li se k líčení o Eliášovi, zjistíte, že Elizeus převzal ortodoxní metodu postupu, totiž metodu svého mistra Eliáše. Dočtete se tam: „Kterýž odpověděl jí: Dej sem syna svého. A vzav ho z lůna jejího, vnesl jej na síň, kdež sám přebýval, a položil ho na lůžko své. Tedy volal k Hospodinu a řekl: Hospodine Bože můj, také-liž s tou vdovou, u kteréž pohostinu jsem, tak zle nakládáš, že jsi umořil syna jejího? A roztáh se nad dítětem po třikrát, zvolal k Hospodinu a řekl: Hospodine Bože můj, prosím, nechť se navrátí duše dítěte tohoto do vnitřností jeho. I vyslyšel Hospodin hlas Eliášův, a navrátila se duše dítěte do vnitřností jeho, i ožilo.“

To velké tajemství do značné míry spočívá v mocné přímluvné prosbě. „Zavřel dvéře před oběma, a modlil se Hospodinu.“ Staré přísloví říká: „Každá pravá kazatelna je založená v nebesích,“ čímž se míní, že pravý kazatel tráví hodně času s Hospodinem. Nebudeme-li se modlit k Pánu Bohu o požehnání a nebude-li naše kazatelna založena v soukromé modlitbě, naše služba navenek nebude mít úspěch. Stejně je tomu i u vás; síla každého pravého učitele dětí musí pocházet shůry. Pokud nikdy nevejdete do svého pokojíka a nezavřete za sebou dveře, pokud nikdy za své dítě neorodujete u slitovnice, jak můžete očekávat, že vás Pánu Bůh poctí jeho obrácením?

Mám za to, že je vynikající metoda, vzít děti jedno po druhém o samotě do svého pokoje a takto se s nimi modlit. Uvidíte, že se vaše děti obrátí, když vám Pán Bůh dá brát jejich případy individuálně, úporně o ně zápasit, vzít je vždy jedno po druhém a za zavřenými dveřmi se s nimi a za ně modlit. Jedna modlitba předložená v soukromí má na člověka větší vliv než modlitba veřejně pronesená přede všemi – samozřejmě ne na Pána Boha, ale na to dítě. Taková modlitba se často stane svou vlastní odpovědí; Hospodin ji totiž může, zatímco vyléváte svou duši, učinit kladivem, které zlomí srdce, jehož se pouhé promluvy nikdy nedotkly.

Po modlitbě začal Elizeus užívat prakticky prostředky. Modlitba musí jít s užíváním prostředků ruku v ruce. Prostředky bez modlitby – opovážlivost ! Modlitba bez prostředků – pokrytectví! Tu leželo dítě a tam stál ctihodný muž Boží. Sledujte, jak neobyčejně postupuje: sklání se k mrtvému tělu a přikládá svá ústa k ústům dítěte. Studených mrtvých úst dítěte se dotkly teplé živé rty prorokovy a do útrob studených jako kámen vnikl životodárný proud čerstvého, teplého dechu.

Potom svatý muž s žárem nadějeplné lásky vložil své oči na oči dítěte a své ruce na jeho ruce; teplé ruce starce přikryly studené dlaně zesnulého dítěte. Pak se na dítě rozprostřel a přikryl ho celým tělem, jako by chtěl do bezvládného tělíčka přenést svůj vlastní život a buď s ním zemřít, nebo ho oživit. Slyšeli jsme o lovci kamzíků, který dělal průvodce jistému bázlivému pocestnému, a když přišli k velmi nebezpečnému úseku cesty, přivinul pocestného pevně k sobě a řekl: „Buď oba, nebo nikdo z nás,“ to znamená: „Buď budeme žít oba, nebo nikdo; jsme jako jeden.“ Stejně tak prorok vstoupil v tajemné spojení mezi sebou a chlapcem, a ve své mysli si ustavil, že buď jej zmrazí smrt dítěte, nebo on zahřeje svým životem dítě.

Čemu nás to učí? Poučení je mnoho, a zřejmých. Máme zde živě znázorněno, že chceme-li dítěti přinést duchovní život, musíme si co nejzřetelněji uvědomit, v jakém stavu se nachází. Je mrtvé, skutečně mrtvé. Pán Bůh chce, abyste vnímali, že to dítě je stejně mrtvé ve vinách a hříších, jako jste kdysi byli vy. Chce, abyste s touto smrtí vešli do styku v bolestném, zdrcujícím, pokořujícím soucitu. Při získávání duší bychom měli hledět, jak pracoval náš Mistr. A jak tedy? Když nás chtěl vzkřísit z mrtvých, co učinil? Musel sám zemřít: jiná cesta nebyla.

Stejně tak je to s vámi. Chcete-li vzkřísit mrtvé dítě, musíte sami pocítit chlad a hrůzu jeho smrti. Ke vzkříšení mrtvých je potřeba umírající člověk. Nevěřím, že můžete kdy vychvátit hlaveň z hořícího ohně, aniž byste dali svou ruku natolik blízko, že pocítíte žár ohně. Musíte dostatečně zřetelně vnímat strašlivý hněv Boží hněv hrůzy budoucího soudu, jinak budete postrádat ve své práci energičnost, tedy jeden z podstatných předpokladů úspěchu. Myslím, že kazatel o takových tématech nikdy nekáže dobře, dokud je nepociťuje jako osobní břemeno od Pána. „Kázal jsem v řetězech,“ řekl John Bunyan, „k lidem v řetězech.“ Spolehněte se, že znamením, že se vám Pán Bůh chystá požehnat, je, až když vás smrt, která vládne ve vašich dětech, bude burcovat, zkličovat a zavalovat.

Když si tedy uvědomíte, v jakém stavu se dítě nachází, a položíte svá ústa na ta jeho a své ruce na ty jeho, musíte dále usilovat, jak to jde, se přizpůsobit přirozenosti, zvykům a povaze dítěte. Vaše ústa musí nalézt jeho slova, aby dítě vědělo, co máte na mysli; musíte vidět věci dětskýma očima; vaše srdce musí prožívat, co cítí dítě, abyste byli jeho společníkem a přítelem; musíte být studentem hříchu mladistvých; musíte s nimi soucítit v jejich zkouškách; musíte se pokud možno vžít do dětských radostí a smutků. Nesmíte se mrzet nad tím, jak je to obtížné, ani to pociťovat jako ponižující. Pokud se musí učinit něco obtížného, musíte to prostě vykonat a nemít to za obtížné. Pán Bůh skrze vás mrtvé dítě nevzkřísí, nebudete-li ochotni stát se pro to dítě vším, abyste nějak získali jeho duši.

Prorok se „rozprostřel nad dítětem.“ Člověk by řekl, že by zde mělo být napsáno „smrtštil se nad ním“. On byl dospělý muž a ten druhý pouhý chlapec. Nemělo by zde být spíše „smrštil se?“ Ne, on se „rozprostřel“, a zaznamenejte, že žádné rozprostření není těžší, než když se muž rozprostře na dítě. Ten, kdo dokáže mluvit k dětem, není žádný hlupák; velmi se mýlí ten prosťáček, jenž se domnívá, že jeho hloupost může chlapce a dívky zaujmout. Abychom mohli vyučit naše nejmenší, potřebujeme svůj nejlepší důvtip, své nejpilnější studium, své nejusilovnější myšlení a své nejzralejší síly. Dítě neoživíte, dokud se sami „nerozprostřete“; a jakkoli se to zdá divné, je to tak. I ten nejmoudřejší člověk bude muset uplatnit všechny své schopnosti, chce-li se stát úspěšným učitelem mladých.

Vidíme tedy, že Elizeus plně vnímal smrt dítěte a přizpůsobil se svému dílu, ale především měl soucit. Zatímco on sám cítil chlad mrtvého těla, do těla samotného vstupovalo prorokovo vlastní teplo. To samo o sobě dítě nevzkřísilo, ale Pán Bůh skrze to působil – teplo starcova těla přešlo do dítěte a stalo se prostředkem pro jeho probuzení. Nechť každý učitel zváží slova Pavlova: „Ale byli jsme tiší mezi vámi, jako když matka chová dítky své. Tak nakloněni k vám byvše, hotovi jsme byli s velikou chutí vydati vám netoliko evangelium Boží, ale také i duše své, proto že jste nám byli milí.“ Hospodin srze svého Ducha požehná naší srdečnou náchylnost k Jeho pravdě a vypůsobí to, co by samotná studeně hlásaná pravda nedokázala. V tom tedy spočívá ono tajemství. Musíte mladým lidem předávat svou vlastní duši; musíte pociťovat, jako by záhuba onoho dítěte byla vaše vlastní.

Výsledek prorokova úsilí se brzy projevil: „I zahřelo se tělo dítěte.“ Elizea to muselo velmi potěšit, ale nevidím, že pro svou radost a uspokojení polevil ve svém úsilí. Nikdy se nespokojte s tím, když jsou vaše děti v jakž takž nadějném stavu. Nechcete, aby byly pouze usvědčeny, ale obráceny; netoužíte jen po jejich zasažení v srdci, ale celém znovuzrození. Život, život od Hospodina, život Pána Ježíše – to potřebují vaši žáci, a s ničím jiným se nemáte spokojit.

„A odvrátiv se, procházel se po domě jednak sem jednak tam.“ Zaznamenejte ten nepokoj muže Božího; nemohl zůstat v klidu. Dítě se zahřálo (chvála Pána Bohu za to), ale ještě nežije; a tak prorok, místo aby si sedl ke stolu, chodí neklidně sem a tam, znepokojený, ve sténání, vzdychání, toužení a v nepokoji. Nedokázal se ještě podívat na sklíčenou matku ani slyšet její otázku: „Už se dítě probralo?“ A tak dál chodil po domě, jako by jeho tělo nemohlo upokojit, protože ve své duši ještě nebyl spokojen. Mějte podobný posvěcený neklid. Když vidíte chlapce nějak zasaženého, nesedněte si a neříkejte: „S dítětem je to velmi nadějné, díky Pánu, už jsem naprosto spokojen.“ Tak nikdy ten neocenitelný klenot spasené duše nezískáte; chcete-li se kdy stát v církvi duchovními rodiči, musíte zakoušet smutek, neklid, znepokojení.

Po krátkém procházení se sem a tam prorok „vstoupiv, rozprostřel se opět nad ním“. Co bylo dobré udělat poprvé, je vhodné učinit i podruhé. Co je dobré vykonat dvakrát, je dobré opakovat sedmkrát. Musíme být vytrvalí a trpěliví. Stejně jistě, jako přecházelo teplo od Elizea k dítěti, může od vás na vaše žáky přecházet chlad, nebudete-li ve vroucím rozpoložení.

Elizeus se znovu natáhl na lůžko s mnoha modlitbami, mnoha vzdechy a s velkou vírou, a nakonec byla jeho žádost vyslyšena: „I kýchalo dítě až do sedmikrát, a otevřelo to dítě oči své.“ Jakýkoli projev signalizující život by proroka uspokojil. Dítě „kýchalo“, říkají někteří, protože zemřelo na nějakou nemoc hlavy, neboť řeklo svému otci: „Hlava má! Hlava má!“ a kýchnutí uvolnilo ucpané cesty života. To však nevíme. Kýchnutí mohl přivolat i čerstvý vzduch vstupující nově do plic. Zvuk nebyl nijak zvlášť artikulovaný ani melodický, ale prozrazoval život. To je vše, co bychom měli od malých dětí, jimž Pán Bůh dává duchovní život, očekávat. Někteří lidé v církvi očekávají mnohem víc, ale co se mne týče, jsem spokojený, i když děti kýchají – když prokazují nějaké opravdové znaky toho, že v jejich srdci vládne milost, jakkoli slabé nebo nezřetelné.

Kdyby tam byl Gézi, možná by si o tom kýchnutí moc nemyslel, protože se na dítě nikdy nerozprostřel, ale Elizeus se s tím spokojil. Stejně tak i já a vy, pokud jsme se opravdu zápasili za duše na modlitbě v agónii, budeme mít dost bystrý zrak, abychom zachytili první známky působení milosti, a budeme za ně Pánu Bohu vděční, i kdyby šlo jen o kýchnutí.

Pak dítě otevřelo oči a troufáme si říci, že si Elizeus myslel, že tak krásné oči ještě nespatřil. Nevím, zda byly oříškové či modré, ale jedno vím jistě, že jakékoliv oči, které vám Pán Bůh pomůže otevřít, vám budou krásné.