Jelikož v Bibli – zejména v Žalmích – nacházíme vícero výzev k hraní na určité hudební nástroje, moderní církev z toho automaticky vyvozuje, že může při svých bohoslužbách užívat cokoliv se jí zamane, a ani se nad tím hlouběji nezamýšlí. Z vystoupení chválící skupinky se postupem času stala centrální součást shromáždění; a jelikož ty svou inspiraci čerpají ze světských zdrojů, bohoslužby se čím dál více podobají popovému nebo dokonce rockovému koncertu.

S ohledem na to, že tato praxe se obhajuje oddíly jako Žalm 150 a jiné, bude užitečné se na ně zaměřit detailněji, protože to, že současné způsoby Písmo aprobuje, křesťané dnes spíše presumují, než že by se to vpravdě snažili ověřit zkoumáním toho, co Boží Slovo skutečně v této oblasti učí. V Bibli se o nějakých hudebních nástrojích mluví, a tak zjevně můžeme užívat všechno, co se nám zlíbí. Nicméně biblicky smýšlející člověk by se k takovému unáhlenému závěru uchylovat neměl. Nejde totiž jen o to, zda Boží Slovo o něčem píše, ale také, jaký důraz na to dává. Pouze z toho, že v Novém Zákoně nacházíme nějaké pasáže o večeři Páně a křtu, také nemůžeme dovodit, že římskokatolická církev má zřejmě pravdu, když z nich činí nezbytné předpoklady spásy – biblický důraz na ně tomu jednoduše neodpovídá, nejsou natolik centrální, jakkoliv je nelze opomíjet.

V moderní církvi hudební nástroje hrají při bohoslužbě výraznou roli. Bez nich by moderní blok chval vůbec nefungoval, a když nebude fungovat blok chval, podstatná část věřících, zejména těch mladých, přijde aspoň o polovinu své duchovní zkušenosti, dá-li se tak vůbec nazývat. Fungoval však takto Boží lid v minulosti, v dobách první církve nebo i ve starozákonní dispenzaci? Můžeme z toho, co v Písmu nacházíme, opodstatnit tuto faktickou klíčovou roli hudebních nástrojů v životě církve a křesťanů?

Hudební nástroje v Novém Zákoně

Duchovně smýšlejícího člověka by mělo poněkud zarazit, jak nulově se v naší době reflektuje fakt, že v Novém Zákoně nenacházíme jediný nepochybný důkaz, že by se v první církvi používaly vůbec nějaké hudební nástroje. Jistě, nelze to vyloučit, ale potvrzené to nemáme. K této otázce se v něm nevyskytuje nic. O zpěvu samozřejmě čteme na více místech, ale nevíme, zda se k němu užíval hudební doprovod.

Toto přehlížení je o to paradoxnější s ohledem na velmi rozšířenou představu, že nic ze Starého Zákona, co se v tom Novém neopakuje, křesťany nezavazuje. Tak se argumentuje zejména pokud jde o čtvrté přikázání – i když zrovna to potvrzuje Židům 4:9 výslovně. Ale kdyby někdo uvedený princip vztáhl na výzvy z Žalmů ohledně hraní na různé nástroje, lidi v církvi by to upřímně šokovalo a takovou argumentaci by skoro určitě odmítli. I to ukazuje, že odmítání nezopakovaných příkazů ze Starého Zákona obvykle neplyne z konzistentního, principiálního přesvědčení, ale představuje pouze pohodlnou výmluvu, jak si opodstatnit ignorování věcí, které se nám z něj nehodí (nemluvíme přitom o tom, o čem čteme výslovně, že pro nás neplatí, jako obřízka nebo levítské ceremonie).

Nový Zákon zmiňuje hudební nástroje pouze ojediněle, a vůbec je nenacházíme v kontextu bohoslužby prvotní církve – maximálně v kontextu ryze židovském (Mt. 9:23, Lk. 15:25). Někdy se užívají coby metafory, jako třeba v 1. Korintským 14, kde Pavel dokládá potřebu mluvení srozumitelným jazykem na příkladu nástrojů, které by nevydávaly rozdílné zvuky, takže by nešlo poznat, co se hraje, a dále v Matouši 11:17 v podobenství o těch, kterým se nešlo zalíbit, protože si něco našli i na tak navenek rozdílných osobnostech jako byl Pán Ježíš a Jan Křtitel: „Pískali jsme vám, a neskákali jste; žalostně jsme naříkali, a neplakali jste.“

Z nástrojů se v této části Bible nejvíce setkáváme s trubkou, ovšem v kontextu, v němž nejde o její muzikální tón, ale o burcující hlas, který vydává. Ve Zjevení se na několika místech vyskytuje harfa, ale je otázka, nakolik se jedná o doslovný popis toho, co svatí v nebi skutečně užívají, a nakolik duchovní obraz uzpůsobený našemu chápání. Kupříkladu 24 starců před trůnem, kteří reprezentují starozákonní i novozákonní církev, drží harfy, ale zároveň také „báně zlaté plné vůně, jenž jsou modlitby svatých“ (Zj. 5:8), takže při doslovném porozumění bychom museli stát za tím, že budeme mít také fyzické kadidelnice.

Coby asi nejsilnější argument pro názor, že prvotní církev hudební nástroje užívala, lze poukázat na 4 verše z epištol, v nichž se užívá řecké slovo ψάλλω, psalló, které doslova znamená „vytrhávat“ nebo „brnkat“, a obecně se v řečtině užívá se buď pro hraní samotné, nebo pro zpěv při hudebním doprovodu. Jde o verše Římanům 15:9, kde se cituje Starý Zákon, 1. Kor. 14:15, Ef. 5:19 a Jk. 5:13. Zejména poslední verš dává značný důvod k pochybám, že v Novém Zákoně slovo psalló zahrnuje i hraní na hudební nástroj, protože v něm Jakub vyzývá: „Jest-li kdo z vás zkormoucený? Modl se. Pakli jest kdo mysli dobré? Prozpěvuj.“ Je silně nepravděpodobné, že by zde měl na mysli, aby člověk s dobrou myslí začal zpívat specificky ke hře na hudební nástroj, protože tu ne všichni ovládají – což tehdy jistě platilo ještě ve větší míře než dnes – a zde máme zcela zjevně instrukci pro každého křesťana. Nadto výzva platí také pro všechny časy, avšak hudební nástroj u sebe vždy nemáme, byť bychom naň třebas hrát dovedli. Zřejmě i proto učenec Joseph Henry Thayer ve svém řeckém slovníku uvádí u psalló vedle původních doslovných významů, že „v Novém zákoně znamená zpívat duchovní píseň, chválit Hospodina v písni.“

Odmítání užití nástrojů

Z výše uvedeného někteří měli za to, že výzvy k hraní na nástroje patří výlučně ke starozákonní dispenzaci, stejně jako například výzvy k činění různých obětí. A nešlo o žádné na okraji stojící podivíny, patřil mezi ně třeba i dnes takřka univerzálně vážený Charles Spurgeon. V jeho sboru Metropolitan Tabernacle žádné varhany ani nic jiného neměli. Ostatně v dřívějších dobách, v 18. a 17. století, šlo o praxi zcela běžnou.

V komentáři k 33. Žalmu Spurgeon píše: „‘Oslavujte Hospodina na harfě‘. Lidé potřebují veškerou podporu, kterou mohou dostat, aby se vzbudili k chvále. To je poučení, které si můžeme vzít z užívání hudebních nástrojů za starozákonní dispenzace. Izrael byl tehdy jako ve škole a používal dětinské věci, které mu pomáhaly v učení; ale dnes, když nám Pán Ježíš dává být duchovně dospělými, již můžeme zpívat a plésat bez strun a píšťal. My, kteří nevěříme, že jsou tyto věci pro bohoslužbu vhodné, neboť by narušily její prostotu, netvrdíme, že jsou nedovolené, a pokud někdo jako George Herbert nebo Martin Luther bude Pána Boha ctít lépe za pomoci dobře naladěných nástrojů, kdo mu to právo bude brát? My je nepotřebujeme, našemu chválení by spíše překážely než pomáhaly, ale pokud to někdo vidí jinak, nemají snad svobodu evangelia? ‚Žalmy zpívejte Jemu.‘ To je ta nejsladší a nejlepší hudba. Žádný nástroj se nevyrovná lidskému hlasu. Nástroje lze tolerovat pouze coby pomocníky ke zpěvu, neboť klávesy a struny Pána nechválí.“

Jak píše dr. Peter Masters, současný kazatel sboru Metropolitan Tabernacle, ve své knize Worship in the Melting Pot (Bohoslužba v tavícím kotlíku, do češtiny nepřeloženo), Spurgeon se vystříhal varhan ve shromáždění také z obavy, že se účastníci bohoslužby nechají příliš unést zvukem nástroje a dovednostmi varhaníka, namísto duchovním obsahem toho, co zpívají. Nechtěl, aby tyto pozemské věci odvrátily pozornost ctitelů od Hospodina samotného, protože viděl, že jinde k tomu mají lidé tendenci sklouzávat.

To je jistě nebezpečí, kterého by si měli být hudebníci vědomi. Na jednu stranu se mu zřejmě nedá vyhnout absolutně, protože i tam, kde hudební doprovod nepoužívali, obvykle z praktických důvodů stejně museli postavit dopředu nějakého dobrého zpěváka, aby ostatní vedl a pomáhal jim udržet melodii. Lidé tedy mohli být zase uneseni jeho dovednostmi. Proto z praktických důvodů užíváme varhan nebo klavíru i u nás ve Svobodné presbyterní církvi, ale jen coby základní doprovod – a při modlitební chvíli někdy ani to. Tento cíl bychom vždy měli mít při hraní na paměti, abychom z něj neujížděli. Čím prostší doprovod bez všelijakých vyhrávek, tím lepší. Když naše srdce neprobudí k plesání duchovní a biblický obsah písní, je náš zpěv marný a zbytečný, ať už při něm pociťujeme cokoliv.

Jak tedy psal Spurgeon, věřící mají v této otázce svobodu v Pánu. Platí zde však stejná omezení, jako pro jakoukoliv jinou naši svobodu v Něm. Nesmí se z ní stát záminka či omluva pro tělesnost: „Nebo vy v svobodu povoláni jste, bratří, toliko abyste pod zámyslem té svobody [nepovolovali] tělu, ale skrze lásku posluhujte sobě vespolek“ (Gal. 5:13). A nesmíme se tím nechat svázat; když jsme svobodní k něčemu, musíme být zároveň svobodní od toho: „Všecko mi sluší, ale ne všecko prospívá; všecko mi sluší, ale jáť žádné z těch věcí v moc nebudu podmaněn“ (1. Kor. 6:12). Křesťané dnes říkají, že mají svobodu hrát na jakékoliv nástroje. Co kdyby však o ně z nějakého důvodu přišli a museli se bez nich zcela obejít? Jak by to ovlivnilo jejich chválení Hospodina? Dovedli by se při něm stejně radovat, pociťovali by při něm stejné nadšení? Pokud ne, jejich „svoboda“ není tou duchovní svobodou, ve kterou nás povolal náš Pán a Spasitel.

Univerzální princip ze starozákonní bohoslužby

Přes všechno výše uvedené se předmětu hudebních nástrojů ve Starém Zákoně nechceme vyhnout, protože i z něj si lze vzít mnohé poučení – zejména to, že vůbec nepodporuje moderní přístup k uctívání. Dnes již přirozeně nejsme omezeni na užití přesně stejných nástrojů, které užívali Židé, ale principy, které Pán Bůh Izraeli pro ně dal, se na nás vztahují stále.

Pro správné pochopení toho, co v Bibli ohledně nástrojů nacházíme, musíme vnímat rozdíl mezi bohoslužbou v užším slova smyslu a slavením Pána v širším slova smyslu. Ke slávě Páně máme činit naprosto vše ve svém životě, viz 1. Kor. 10:31 – ale to neznamená, že vše, co činíme, můžeme adaptovat pro přímou bohoslužbu, při níž coby Boží lidí zvláštním způsobem přicházíme do přítomnosti Boží. Izrael nebyl pouze církví, ale také národem. Neměl jen náboženské svátky (náboženské ve striktním slova smyslu), ale také svoje národní či civilní oslavy. A ne vše, co Pán Bůh připouštěl v civilním kontextu, dovoloval v tom striktně náboženském, při bohoslužbě v chrámě.

Jak píše dr. Masters: „Pán Bůh ve Starém Zákoně stanovil přísná omezení na užívání nástrojů, zcela zjevně proto, aby předešel přílišnému těšení se z hudby na toliko lidské úrovni, což by přemohlo a zastínilo duchovní bohoslužbu. Jistě, nástroje byly dovoleny, ale jen některé a ve stanovené časy. Starý Zákon tedy učí velikému principu obezřetnosti, který ovšem zastánci nového stylu uctívání zcela zahazují.“

Za doby krále Davida Bible zmiňuje nejméně osm hudebních nástrojů, které Izraelci užívali v různých kontextech – harfy, bubínky, trubky, píšťaly, cymbály, loutny a husličky (v překladu kralických) a podobně – ale jen čtyři z nich nacházíme v chrámě, jak uvidíme dále.

Davidovy (ne)omezené nástroje

O omezení hudebních nástrojů velmi výmluvně vypovídá příklad samotného Davida a jeho dvojí přenesení schrány úmluvy do Jeruzaléma. První pokus dopadl špatně, protože schránu dali na vůz, místo coby ji svěřili k nesení levítům, a Pán Bůh zabil Uzu za to, že se jí dotkl, byť s úmyslem ji zachránit před pádem. Předtím ovšem začali již hrát: „Ale David a všecken lid Izraelský hrali před Bohem ze vší síly, v zpěvích na harfy, na loutny, na bubny, na cymbály a na trouby“ (2. Par. 13:8). 2. Samuelova zde zmiňuje „všelijaké [nástroje] z dříví cedrového, totiž na harfy, loutny, bubny, husličky, a na cymbály“ (v. 6:5), a v hebrejštině se zde nadto trochu liší slovo pro „cymbály“ od toho v předchozím verši, byť má podobný kořen. Oba popisy se tedy doplňují, a společně vyjadřují opravdu „všechny možné nástroje“.

Poté však co David činil pokání z předchozího nedostatečně biblického postupu (1. Par. 15:2), do určité míry omezil i hudební doprovod. V Samuelových knihách čteme pouze o troubení, v Paralipomenon, že „všecken lid Izraelský provázeli truhlu smlouvy Hospodinovy s plésáním a zvukem trouby, a pozaunů a cymbálů, a hrali na loutny a na harfy“ (v. 15:28). V originále zde máme šófar, tedy troubu ze zahnutého beraního rohu, a chacocru, rovnou trubku – mezi nimiž ovšem z „hudebního“ hlediska není podstatný rozdíl. Zůstávají cymbály, totiž dva činely, kterými se bouchalo o sebe, dále kinnor, starověká harfa a nebel, žaltář, podobný kinnoru.

Nevyskytuje se zde již bubínek (tof) a menana, nejspíš nějaká varianta bicího nástroje sistrum či jiný typ chřestidla. Je vskutku zajímavé, že David specificky omezil nástroje bicí, resp. udávající výraznější rytmus. Král vyřadil už jen pouhý bubínek, kterým lze přitom rytmickou hrou „rozproudit krev“ stále podstatně omezeněji, než moderní bicí soupravou; rock & roll by s pouhou tamburínou asi moc nefungoval. Málokdo dnes v církvi tuší, jak Starý Zákon samotný svědčí proti užívání bubnů – či jakýchkoliv jiných rytmus udávajících nástrojů – při přímé bohoslužbě, protože tyto detaily vůbec nezkoumá. Cymbály v tomto kontextu za takové nástroje nelze považovat, protože kdyby se na ně mělo hrát tak, aby udávaly nějaký „beat“, zcela by přehlušily kinnor a nebel, jejichž hlasitost byla tehdy přirozeně omezená. Z podstaty věci se tedy musely užívat umírněně, žádné divoké bití o sebe na šestnáctinky.

Hudba v chrámu

Princip omezení hudebních nástrojů, který David uplatnil při přenášení schrány úmluvy, následně aplikoval také při chrámové bohoslužbě: „Azaf byl přední, a druhý po něm Zachariáš, Jehiel, Semiramot, Jechiel, Mattitiáš, Eliab, Benaiáš, Obededom a Jehiel. Ti na nástrojích, na loutnách a harfách, ale Azaf na cymbálích hral. Benaiáš pak a Jachaziel kněží s trubami [byli] ustavičně před truhlou smlouvy Boží“ (2. Par. 16:5-6). „I oddělil David a knížata vojska k službě syny Azafovy a Hémanovy a Jedutunovy, kteříž by prorokovali při harfách, při loutnách a při cimbálích. (…) Všickni ti [byli] pod spravou otce svého, při zpívání [v] domě Hospodinově na cymbálích, loutnách a harfách, k službě [v] domě Božím vedlé poručení králova Azafovi, Jedutunovi a Hémanovi“ (1. Par. 25:1.6).

Čteme jen o cymbálích, kinnoru a nebelu, které kraličtí překládali jako harfy a loutny – a dále o troubách, tedy šófaru. Ty však měly specifický účel, nejednalo se o nástroje určené k běžnému doprovázení chrámové bohoslužby. Za Mojžíše se jimi oznamovalo, že se má lid shromáždit nebo se připravit k tažení (viz Nu. 10), a později se jimi troubilo na novměsíce a různé svátky, na připomenutí velikých skutků Božích: „Trubte trubou na novměsíce, v uložený čas, v den slavnosti naší. Nebo toť jest ustavení v Izraeli, řád Boha Jákobova. [Na] svědectví v Jozefovi vyzdvihl jej, když byl vyšel proti zemi Egyptské, [kdež] jsme jazyk neznámý slýchati musili“ (Ž. 81:4-6). Jednalo se o nástroj pro mimořádné příležitosti.

Ze všech nástrojů, o kterých z Bible víme, že je Židé používali, se v chrámě upotřebila jen polovina, z oné poloviny čtvrtina jen při mimořádných příležitostech, a ze zbývajících tří nástrojů si dva stejně byly nejspíš značně podobné. Žádný z užívaných nástrojů nebyl ryze rytmický. To rozhodně nepodporuje tezi, že podle příkladu Starého Zákona může církev do své bohoslužby adaptovat cokoliv, včetně „velké trojky“ rock & rollu, tedy elektrické kytary, baskytary a bubnů.

Důležité je rovněž vnímat, že David sám si nevymyslel, co za nástroje v chrámě mít a nemít. To dokládá příklad Ezechiášův, který cca 300 let po Davidovi, když prováděl svou reformu, navrátil se ke způsobům svého praotce – a máme výslovně zmíněno, že ty byly přikázány od Hospodina samotného: „Postavil zase i Levíty v domě Hospodinově s cymbály, loutnami a harfami podlé rozkázaní Davidova, a Gáda proroka královského, a Nátana proroka; nebo od Hospodina [bylo to] přikázáno skrze proroky jeho. A tak stáli Levítové s nástroji Davidovými a kněží s trubami“ (2. Par. 29:25-26).

Stejně činili Ezdráš s Nehemiášem: „A když zakládali grunty stavitelé chrámu Hospodinova, postavili kněží zobláčené s trubami, a Levíty, syny Azafovy s cymbály, aby chválili Hospodina vedlé nařízení Davida krále Izraelského“ (Ezd. 3:10). „Ku posvěcování pak zdí Jeruzalémských shlédávali Levíty ze všech míst jejich, aby je přivedli do Jeruzaléma, aby vykonali posvěcení a veselí, a to s oslavováním a zpěvy, cymbály, loutnami a harfami“ (Neh. 12:27). Sám Hospodin dal Izraeli pro všechny časy instrukce, kterými užití nástrojů při Jeho bohoslužbě omezil.

Celý způsob hraní hudby v bohoslužbě, který nám Písmo popisuje, se na míle liší od moderních rytmických chval; charakterizuje jej důstojnost, uctivost, rozvážnost: „I rozkázal Ezechiáš, aby obětovali zápal na oltáři. A když se začala obět zápalná, začal se zpěv Hospodinův a troubení i [zpěvové] na nástroje Davida, krále Izraelského. Všecko pak shromáždění klanělo se, když zpěváci zpívali, a trubači troubili, a to vše, až se dokonal zápal. A když dokonali obětování zápalu, sklonili se král a všickni, kteříž byli s ním, a poklonu učinili“ (2. Par. 29:27-29).

A jak poukazuje dr. Masters, co se týče setkávání lidu Božího v lokálních shromážděních, synagogách, mizí z něj i trouby a cymbály a zůstávají pouze nástroje strunné: „Oslavujte Hospodina na harfě, na loutně, [a] na nástroji o desíti strunách, žalmy zpívejte jemu“ (Ž. 33:2). „Žalm [a] píseň, ke dni sobotnímu. Dobré jest oslavovati Hospodina, a žalmy zpívati jménu tvému, ó Nejvyšší, zvěstovati každé jitro milosrdenství tvé, a pravdu tvou každé noci, při nástroji o desíti strunách, při loutně, a při harfě s písničkou“ (Ž. 92:1-4). Šófar zmiňují jen 4 Žalmy, bubínek 3 Žalmy a cymbály pouze ten stopadesátý.

Výzvy z Žalmů

Už jen to nám dává tušit, že hudební nástroje se v Žalmech nevyskytují zdaleka tak prominentně, jak by se z moderního odvolávání na ně mohlo zdát. Když nepočítáme nadpisy, pak jako první nějakou výzvu k hraní na ně zmiňuje až Žalm 33. Celkem se v žaltáři takových žalmů vyskytuje 24, čili sotva šestina, nadto u většiny z nich výzvy k hraní představují toliko malou část z celkového obsahu, jejich jádro se obvykle zaobírá jinými tématy. Z toho lze sotva opodstatnit onu fakticky klíčovou roli při bohoslužbě, kterou nástrojům přisoudila moderní církev.

Jak tedy těmto veršům z Žalmů, které vyzývají k hraní na další nástroje – v čele tomu stopadesátému – rozumět? Na to jsme si v základu již odpověděli. Izrael nebyl jen církví, ale rovněž národem a teokracií. Jeho některé služby měly ryze náboženský charakter, jiné více civilní. V civilní rovině mohli užívat i to, co jim na té striktně náboženské Hospodin zapověděl. Ty Žalmy, které hovoří o užití více nástrojů, včetně bubínků, se vztahují k civilním svátkům a příležitostem – například k oslavám Hospodina za důležitá národní vítězství.

To je zjevně případ Žalmu 68, kde v 25. verši čteme o „děvečkách bubnujících“, ale v kontextu oslav vítězství nad nepřáteli od Hospodina. Verš 28 zmiňuje izraelské kmeny, a v nejbližším kontextu nacházíme více zmínek o válce (v. 24, 31). Žalm 81 jsme již citovali a vyložili. Jak píše dr. Masters, slova ve 4. verši „v uložený čas, v den slavnosti naší“ se vztahují ke svátku stánků, který byl zároveň národním svátkem žně. Žalm 98 je zjevně oslavou Pána Boha za nějaké významné národní vysvobození, o němž mluví v. 2-3, a netýká se běžné bohoslužby.

Ani Žalm 149 nemluví o chrámové bohoslužbě, ostatně v 5. verši výslovně zmiňuje zpívání věřících v jejich pokojích, doma. A nadto se zde mluví o chopení se meče a vykonávání pomsty nad pohany, což se – jakkoliv bychom to pro sebe mohli aplikovat duchovně – v původním doslovném významu opět zcela zjevně vztahuje k Izraeli coby národu v primárně civilním kontextu.

Ani Žalm 150 se nevztahuje striktně vzato ke chrámové bohoslužbě. Jedná se o závěrečnou výzvu k oslavování našeho Boha v každém aspektu našeho života, coby Krále nad celým vesmírem. První verš v anglickém překladu Autorizované verze (KJV) mluví o chválení Hospodina v Jeho svatyni, ale jde o tu svatyni nebeskou, protože ve slově „rozšíření síly jeho“ se skrývá slovo pro nebesa, oblohu. Ostatně, jakkoliv se zde zmiňují hudební nástroje – které zde mají stejně nejspíše reprezentovat všechny možné projevy radosti, které se mají při chvále projevit, jak ty hlasité, energické a vítězoslavné, tak tiché, pokorné a meditativní – klíčový je poslední verš, který mluví o chválení hlasem, zpěvem (doslova dechem). Bez oslavování Hospodina svým dechem, se zapojením své mysli a srdce, je hraní na nástroje prázdnou aktivitou. A jsme zde vyučováni i způsobu chvály: „Podle veliké důstojnosti Jeho“. Hraní, které nepodporuje bázeň, vážné vnímání Božího majestátu a nejvyšší úctu k Němu – tedy celé moderní chvály – nelze 150. Žalmem obhajovat. Tyto všechny pravdy stručně vystihuje verš jedné duchovní písně:

Poslední Žalm Písma učí
důstojnosti Boží dbát,
i když nástroje tu zvučí,
dech má Pánu zazpívat.

Jak vidno, výzvy z Žalmů k hraní na širší paletu nástrojů nejsou nijak v rozporu s omezením hudebního doprovodu při chrámové bohoslužbě, což je primární princip, na nějž máme dbát pro naši novozákonní bohoslužbu – jakkoliv jej nebudeme aplikovat doslovně totožně, jako staří Izraelité.

Závěr

Na vše výše uvedené by někdo mohl namítnout, že těmi všemi omezeními Izraele při chrámové bohoslužbě již coby novozákonní lid nejsme svázáni, máme svobodu v Kristu. Je jistě pravda, že křesťané nemusí své zpěvy doprovázet pouze kinnorem, nebelem a cymbály. Nicméně to neznamená, že obecný princip omezení hudby – a zejména čistě rytmických nástrojů – při bohoslužbě již neplatí. Vše, co jsme zkoumali, je stále vdechnuté Boží Slovo, „užitečné k učení, k trestání, k napravování, k správě, kteráž [náleží] k spravedlnosti“ (2. Tim. 3:16).

Nadto nelze přehlédnout, že takový poukaz by již převracel na hlavu původní argument, který si užívání nástrojů ve Starém Zákoně bral za příklad a ospravedlnění. Buď je to pro nás ospravedlňující příklad, nebo se to na nás nevztahuje; nelze si z něj „vyzobat“ pouze to, co se nám hodí, a zbytek zahodit coby nerelevantní. A pokud pro nás starozákonní omezení rytmických nástrojů neplatí a jsme odkázáni na principy novozákonní, v těch už nenajdeme vůbec nic, na základě čeho bychom si užití bicí soupravy s elektrickými kytarami obhájili.

Na závěr lze uvést, že naše studium o hudebních nástrojích v Písmu znovu potvrzuje pravdivé vyučování Jana Amose Komenského o duchovním zpěvu, který ve svém spisku o něm napsal: „Sluší se, aby každý při zpěvu projevoval horlivost a živost s veselím a vroucností ducha. Proto se v Písmě často jmenuje zpěv plesáním. Nesmí však tato veselost ducha vycházeti z vnějšího halekání anebo zvuků hudebních nástrojů, ale z rozvažování Božích skutků a pociťování sladkosti Jeho milosrdenství. Stůjtež tu slova apoštola: ‚Naplněni buďte, aneb opojeni buďte Duchem svatým, mluvíce k sobě vespolek v žalmech, chválách a písničkách duchovních, zpívajíce a plesajíce v srdcích svých Pánu‘ (Efez. 5:18). Praví se tu ‚Pánu‘, protože jedině takovým má býti toto svaté rozveselení, které vychází z opojení Duchem svatým, aby sám Bůh byl rozveselen naší veselostí (Žalm 104, 31-33).“

Jestliže Hospodin vyučoval už starý Izrael, aby si nenechal zastínit duchovní aspekty bohoslužby hudbou, která příliš ponouká tělo, tím spíš to musí platit pro novozákonní církev, kterou Pán Ježíš učí mnohem důrazněji, že má Otce ctít v Duchu a v pravdě a že „Duch jest, kterýž obživuje, těloť nic neprospívá“ (J. 6:63).