Jak jsme si již uvedli v předchozím článku, ačkoliv se lidé v moderní církvi při obhajobě užívání světských hudebních stylů velmi rádi odvolávají na zmínky ze Starého Zákona o různých nástrojích, v praxi se tím, co o nich Bible skutečně říká, zabývají jen pramálo. Neplyne to totiž z touhy činit to, k čemu nás Hospodin v Písmu vede, ale ospravedlnit si svoje tělesné líbosti, bez kterých by se z chvály Boží ani neuměli radovat.

Jakkoliv to platí obecně, velmi specificky to můžeme prohlásit i o argumentaci Žalmem 150., který představuje nejtypičtější oddíl, na nějž se poukazuje. Jeho aplikace je přitom nesmírně obecná: tento Žalm zmiňuje spoustu hudebních nástrojů, proto si ve shromáždění můžeme hrát na co chceme. Málokdo se nad ním zamýšlí hlouběji a detailněji, natožpak aby se zaměřil na verše 1-2 a 6, kde se o žádných nástrojích nemluví (čili na celou polovinu Žalmu).

Historicky přitom zejména v reformované tradici kazatelé a vykladači rozuměli zmínkám o nástrojích v duchovním, přeneseném smyslu, coby symbolům či ilustracím toho, jak má naše duchovní chvála Hospodina vypadat.

To se dnešnímu člověku zdá jako nemístné zduchovňování, které plynulo pouze z toho, že ti zapšklí úzkoprsí zákoníci prostě neměli hudební nástroje v církvi rádi, a tak se tímto způsobem snažili odvysvětlit ty pasáže, které jejich užití přeci tak zjevně ospravedlňují.

Na první pohled se to může zdát jako rozumné vysvětlení postojů našich předků – musíme však zvážit jeden aspekt věci, často opomíjený. Stejně jako celou knihu Žalmů, i tento nechal Duch Svatý zapsat pro veškerou církev, bez ohledu na dobu a okolnosti, v níž se nachází. Výzvu z něj má poslechnout každý věřící, dnes jako v 1. století, v Evropě jako v Číně. Jenže možnost hrát na rozličné nástroje všichni neměli a nemají, ať už pro chudobu, nedostatek hudebníků nebo nepříznivé poměry. Pronásledovaná církev v podzemí asi moc bubny, trubky a cymbály využívat nebude ani v naší době, natožpak třeba za Nerona či Diokleciána. Přesto si však nemá či neměla říci, že tento Žalm pro ni tedy nemá svou aplikaci. Když na to hledíme z tohoto úhlu pohledu, najednou dává mnohem větší smysl vykládat jej duchovně.

Jednou z nejlepším pomůcek k takovému duchovnímu rozjímání nad Žalmy, ať už obecně nad všemi nebo konkrétně nad tím posledním – je komentář kazatele Charlese H. Spurgeona k této biblické knize s názvem Treasury of David, čili Pokladnice Davidova. Jedná se o pravý opus magnum, a i kdyby Kníže kazatelů mimo něj nenapsal již nic jiného, už jen jím by si vysloužil přední místo mezi vykladači Slova Božího. Jeho mimořádnost nadto znásobuje, co vše Spurgeon vytvořil ještě vedle něj, totiž všechna kázání, články do periodika Sword and Trowel, zamyšlení na každý den a další knihy na rozličná témata – nehledě na ostatní duchovní činnost, péči o svůj sbor. Těžko říci, kde na to vše vůbec našel čas.

Výjimečnost Pokladnice Davidovy spočívá v tom, že Spurgeon nejenže sám okomentoval všechny Žalmy verš po verši s mnoha hlubokými duchovními poukazy a aplikacemi, ale ještě vedle nich zpracoval kompilaci zaznamenáníhodných pasáží k nim z jiných komentářů – někdy duchovního, jindy technického rázu. A to nejen ze dvou či tří dalších spisků, jmen různých mužů se na těch stránkách vyskytuje bezpočet. Zpracovat něco takového vyžadovalo přečíst celou malou knihovnu. Oprávněně lze říci, že když někdo vlastní tento komentář, žádný jiný k Žalmům v podstatě nepotřebuje, protože v něm má desítky komentářů najednou. Nehledě na to, že již myšlenky Spurgeona samotného vydají za celou knihovnu jiné, současné duchovní literatury. Dílo je dnes k dispozici i online, např. zde, zde nebo zde.

Kéž Pán dá z tohoto vzácného zvažování a studia načerpat, jakou chválu Hospodin od svého lidu očekává a jaké vysoké ctění Mu náleží. A při čtení těch řádků mějme na paměti coby důležité výkladové hledisko, že Spurgeon sám ve svém sboru Metropolitan Tabernacle žádné nástroje neužíval. Přesto si pro své ctění Pána dokázal z posledního Žalmu vzít dost a dost, více než drtivá většina lidí dnes.

Žalm 150 (PDF, 200 kB)