Google

Modlitby, co se nevyplatí

Datum:24 května, 2021
Komentáře
Přidej

Ujištění Pána Ježíše, že je vždy uprostřed tam, kde se dva neb tři sejdou v Jeho jménu, je zvláštním ujištěním zejména malých stádcí, že vyslyšení jejich modliteb nezáleží na množství slov, tím méně na množství modlitebníků, ale na milosti Kristově, která je Jeho lidu vždy přítomná, když k Němu volá v Duchu a v pravdě.

V praxi ale přístup k nim skrývá jedno významné nebezpečí, kterému nejspíš každý z nás někdy v životě podlehl. Ona slova totiž nemají být pouhou útěchou, ale povzbuzením. Co tím v praxi myslíme? Inu, že si je nemáme připomínat jen, když se ukáže, že nás je málo, ale i předem, když to již vypadá, že nás na shromáždění bude málo. Verš o dvou neb třech sešlých ve jménu Páně nám nemá znít jen tehdy, když jsme zklamaně zjistili, že na modlitební chvíli či jiné setkání mnozí nepřišli, ale i když to vypadá předem, že mnozí nepřijdou. Pamatovat na ně je mnohem těžší, když tušíme, že se sejdeme dokonce jen dva neb tři. Má to vůbec cenu? Vyplatí se scházet se k modlitbám v tak malém počtu? Asi ne, asi naše setkání zrušíme. Neuvažovali jsme někdy – nebo spíše často – v takové situaci právě takto?

Jedním z důvodů takového přístupu je, že cele nevěříme principu Písma, že nezáleží na počtech, ale na Božím působení – a že druhé nezáleží na prvním. Ano, rádi čteme, jak si Hospodin mocně použil samotného Abrahama a jeho rodinu, Gedeonovo vojsko tří set, nebo osamělého Eliáše, ale jakmile je málo nás, couváme. Zejména nový evangelikalismus s jeho snahou se spojovat do velkých svazků s téměř kýmkoliv, kdo nese jméno křesťan, s tím má velký problém. Kdo není součástí něčeho velkého, jako by nebyl. V tom se dost projevuje mentalita Ameriky, kde nový evangelikalismus vznikl, ale vzhledem k jeho celosvětovému vlivu tento princip nacházíme v podstatě všude.

Důležitost veřejných modliteb

Nadpis článku o modlitbách, co se nevyplatí, na první pohled přirozeně pohoršuje, protože křesťan dobře ví, že modlitba má smysl vždy, že není marnou věcí volat na jméno Hospodinovo. Cokoliv, co se na první pohled zdá jako zpochybňování této pravdy, nutně zarazí. Musíme ale všichni před Pánem vyznat, že mnohdy je tato znalost jen teoretická a že s aplikací v praxi máme často problém. Kdyby tomu tak nebylo, modlitební chvíle církve by vypadaly jinak. Jednak by účast na nich nebyla menší, než na „hlavních“ bohoslužbách, jak je často zvykem, a jednak by sbory nemusely vůbec řešit problém, že se na nich modlí málo lidí – a často ti samí. Kdyby křesťané k modlitbě v praxi nepřistupovali tak, že se nevyplatí, musely by církve spíše řešit, že čas vyhrazený k modlitbám vůbec nestačí, než že dochází častým a dlouhým pauzám trapného ticha, kdy všichni čekají, kdo se odhodlá k prosbám jako další. Leckde byl ten problém tak palčivý a dlouhodobý, že na modlitební chvíle vůbec rezignovali.

Praktický postoj srdce, kdy jednáme, jako by se modlit vlastně nevyplatilo, nelze však omezit pouze na modlitební setkání církve, i když to samo by mělo bohatě postačit k hlubokému zahanbení a volání k Pánu v pokání. Modlitební shromáždění představují však vrchol ledovce. Je to důsledek toho, jak k modlitbě křesťané přistupují v soukromí. Kdybychom se sami ve svých komůrkách vždy modlili jak máme, kdybychom důsledně dbali na výzvy Písma: „Bez přestání se modlte“ (1. Tes. 5:17), i naše veřejné modlitby by vypadaly jinak.

Usilovná modlitba, je-li skutečně ustavičná, jak má být, plodí další touhu se usilovně modlit. Ustavičná modlitba neznamená modlení se každou minutu našeho času, ten si musíme rozvrhnout i na spoustu jiných povinností, duchovních i časných. Ale poukazuje na nastavení mysli, na připravenost prosit kdykoliv nastane potřeba – třeba i jen krátce, jak se modlil Nehemiáš ve zlomku vteřiny před králem, než měl odpovědět na jeho otázku (Neh. 2:4).

Komu nechybí toto nastavení mysle, ten se nebude zdržovat ani veřejných modliteb. Už jen proto, že bude vnímat, jak jeho zapojení do těchto společných proseb posiluje vzájemnou lásku a bratrskou sounáležitost a zvyšuje slávu Boží. Když se nemodlíme veřejně, bratři a sestry s námi nepovedou stejný modlitební zápas, když nebudou moci říci k našim prosbám informované Amen – a nejen na konci modlitby, ale i v průběhu, když se srdečně připojují k tomu, co momentálně říkáme. Když se nemodlíme veřejně, rovněž nedáváme druhým příležitost děkovat a chválit Pána za vyslyšení našich modliteb: „Když i vy nám pomáhati budete modlitbami za nás, aby z daru toho, příčinou mnohých osob nám [daného], od mnohých děkováno bylo z nás“ (2. Kor. 1:11). Můžeme tedy říci, že tam, kde křesťané nejsou zvyklí se zapojovat do veřejných proseb, trpí pravá, duchovní bratrská sounáležitost, a Hospodin je okrádán o slávu a díkůčinění, které Mu náleží.

Modlitební zápas

To neznamená, že před zapojením se do veřejné modlitby nikdy nepovedeme zápas, či že vždy zvítězíme. Zejména stydlivější povahy povedou onen boj intenzivněji. Rovněž samozřejmě nemůžeme od nikoho čekat, že se bude od počátku modlit půlhodinovými hlubokými modlitbami – to při veřejných modlitbách ani není vhodné, podle míry příležitostí máme nechat prostor pro všechny. Vůbec nevadí, když někdo při prvních pokusech řekne jen jednu či dvě prosté prosby. Jestliže však po roky a roky při modlitebních chvílích mlčíme, není to v pořádku, jakkoliv se to snažíme omlouvat. Nedokonalá modlitba je pořád nekonečně cennější než žádná modlitba.

Jako ve všem ostatním i ve veřejné modlitbě potřebujeme mnoho růst, a ze začátku v ní budeme omezení. Vyslyšení modlitby však nezávisí na naší výmluvnosti, ale na milosti Boží skrze Pána Ježíše Krista, na kterého spoléháme. Pozemský tatínek také neodmítne prosbu svého malého dítěte jen proto, že ji neumí přednést v deseti rozvitých souvětích, tím méně pak dobrotivý Otec v nebesích.

Modlitba je nezbytná jak ve veřejném životě církve, tak v našich životech soukromých – a jak jsme již uvedli, jedno nelze oddělit od druhého. Bez modlitby nemůžeme mít moc Boží v životě. Pán Bůh jistě působí vše svrchovaně z pouhé milosti, ale jelikož své působení spojil s naší modlitbou, nemá smysl spekulovat o naší roli a Boží roli. Musíme se prostě aktivně a usilovně modlit – a když Pán vyslyší, máme za to vděčně děkovat s vědomím, že jsme si to nevysloužili svými beztak chabými prosbami, ale že nás nebeský Otec učinil vše z pouhé milosti skrze Krista. Nakonec i to, že jsme cítili puzení k modlitbě, byl vliv Ducha Svatého. Ale ten, kdo jej necítí, se na Něj nemůže vymlouvat – prosil snad za zburcování Duchem k usilovnějším modlitbám? Dozajista nikoliv.

Modlitba představuje způsob, jakým si oblékáme a jak v praxi uplatňujeme Boží zbroj (viz Ef. 6:18), v níž jedině můžeme obstát proti svodům ďábelským. Bez Boží zbroje jsme proti nepříteli našich duší bezmocní, neobstojíme; a proto jsme bezmocní i tehdy, když nevyužíváme ustanovený způsob, jak se vyzbrojit. Ďábel dobře ví, že má mnohem snazší práci, když nám předem zabrání obléci Boží zbroj, než když musí překonávat pancíř spravedlnosti a lebku spasení, nadto bráněné štítem víry, když ještě musí čelit našemu meči Ducha. Proto všemožně útočí na modlitbu a snaží se nás od ní přímo i nepřímo odradit, okrást nás o její požehnání.

V teorii žádný křesťan o potřebnosti modlitby nepochybuje, nikdo nebude argumentovat, že se tolik modlit nemusíme – v obecné rovině. Ale v praxi to vypadá jinak, protože se často nemodlíme, když bychom měli, v pokušení, v slabostech, v zápolení s denními problémy a podobně. Ďáblu se až příliš snadno daří přesvědčit, že se modlit nemusíme. O veřejných modlitbách při shromážděních jsme již hovořili; všechno to bychom mohli zmínit i ve vztahu k pravidelné, dennodenní bohoslužbě v rámci rodiny, neboli, jak tomu říkali naši předci ve víře, k rodinnému oltáři. Ale ve vztahu k soukromým modlitbám není satan žel o nic méně úspěšný.

Ďáblovy úklady proti modlitbě

Satan se snaží odvést od modlitby rozličnými svody. Velmi klasickým je namluvení, že na modlitbu nemáme čas. Přes den na nás dotírá spoustu povinností v práci, ve škole, v rodině, a u každé se zdá, že nesnese odkladu. Pečlivé plnění našich zodpovědností je jistě obecně dobrou věcí, ale musí reflektovat biblické priority. Povinnost vůči Hospodinu a hledání Jeho tváře stojí výše, než povinnosti vůči lidem. Náš protivník je nejraději, když si toho na sebe navalíme tolik, že po modlitbě a Božích věcech ani nevzdechneme.

V životě vždycky platí, že na to, co opravdu chceme, si čas uděláme. Když tedy podlehneme tomuto lživému úkladu, můžeme vinit jen sami sebe; kdybychom si uchovali nastavení mysle, ve kterém má modlitba nejvyšší důležitost, tento argument by nic nezmohl. Uspořádali bychom si záležitosti tak, abychom na modlitbu čas prostě měli. Je pravdivé konstatování, že kdo je příliš zaměstnán se modlit, je příliš zaměstnán. A nejspíš příliš pečuje o zemské věci, namísto hledání království Božího, se kterým nám budou všechny tyto věci přidány. Ano, vyhradit modlitbě náležitý čas je zápasem, ale když budeme modlitbu odkládat a odsunovat na vedlejší místo, ani se nenadějeme a nebudeme se modlit vůbec.

Když už se však nějaký čas naskytne, ďábel se pokusí namluvit, že to není nejlepší příležitost, protože nejsme dostatečně připraveni, dostatečně naladěni k náležité, usilovné modlitbě. Pán Bůh má přeci zalíbení v opravdovosti, ve skutečném zápolení, jako činil patriarcha Jákob – a naše srdce je nyní příliš chladné. Takovou modlitbu by Hospodin nepřijal, a tak se raději modlit nebudeme. Při veřejných modlitbách se k tomu může přidat i argument, že jiní bratři a sestry jsou zjevně připraveni více, když prosí tak horlivě a vzácně, tak jim raději nebudeme ubírat prostor. Máme přeci dávat v pokoře přednost jedni druhým.

To jsou falešné argumenty. Není pravým dáváním přednosti druhým v modlitbě, když se nemodlíme vůbec. Jiná věc je neubírat druhým prostor předlouhými proslovy, o čemž jsme již hovořili, ale krátká modlitba k věci o milosti Boží a za to, co bylo zmíněno v kázání, nikomu prostor v pravém smyslu neubírá. A pokud jde o nepřipravenost, pak je to smutné a musíme ji Pánu vyznat, ale nejlépe se připravíme na usilovné modlení skrze předchozí slabou modlitbu. „Kteréhokoli dne vzýval jsem tě, vyslyšels mne, a obdařils silou duši mou“ (Žalm 138:3) – i silou k další modlitbě. A jak řekl Charles Spurgeon, „měli bychom se modlit, jsme-li v náladě na modlitbu, neboť by bylo hříchem zanedbat takovou krásnou příležitost, a měli bychom se modlit, i když nejsme v patřičné náladě, neboť by bylo nebezpečné setrvávat v takovém nezdravém stavu.“

Ďábel se dále snaží namluvit, že nemáme dostatečné schopnosti se modlit, chybí nám správné vědomosti a správná slova. O tom už jsme částečně hovořili. Přirozeně se to týká více veřejných modliteb, i když u někoho to může představovat překážku i pro modlitby soukromé. Silněji to typicky pociťují mladí věřící. Ale je to podobné jako s dětmi – což by snad neměly vůbec mluvit, protože to dobře neumí? Právě proto musí mluvit, aby se to naučily. Bez praxe není pokrok. Kdo se neumí modlit, musí se za to modlit, a čím více se bude modlit, tím lépe se bude modlit. Učedníci, když slyšeli dokonalé modlitby Pána Ježíše, velmi vnímali slabost svých proseb, ale nevedlo je to k nemodlení, raději volali: „Pane, nauč nás modliti se“ (Lk. 11:1). Máme tedy jít a činit také tak.

Pokud jde o to, že nevíme, zač se modlit, u veřejných proseb to za prvé není tak těžké, buď se modlíme před kázáním slova, a pak máme prosit především, aby nám Pán připravil srdce ke slyšení a pomohl kazateli k hlásání čistého Božího Slova; a pokud máme prosit po kázání, pak v reakci na něj, za pomoc a zmocnění k činění toho, co nás Pán skrze něj učil. Vedle toho často kazatel zmíní – nebo by aspoň měl zmiňovat – různé modlitební předměty podle aktuálních potřeb, takže bychom s tím problém neměli vůbec mít.

A neví-li kdo, zač a jak se modlit při soukromých modlitbách, pak na prvním místě za pomoc Ducha Svatého, o které mluví Písmo: „Ano také i Duch pomocen jest mdlobám našim. Nebo zač bychom se měli modliti, jakž by náleželo, nevíme, ale ten Duch prosí za nás lkáními nevypravitelnými“ (Řím. 8:26). Vedle toho nám zní velmi pravdivé napomenutí z duchovní písně o modlitbě „Překážek kolik potkáváš“ skladatele 18. století Williama Cowpera:

Nemáš co říct? Ó, pomni jen,
snadno jdou slova v nářcích ven
přátelům svým když vyprávíš,
jaký tě trápí v žití kříž.

Z půlky bys svůj tak užil dech,
k Pánu bys lkal na výsostech,
brzy bys písni zaznít dal:
„Hle, co On pro mne vykonal!“

Vskutku, nemáme výmluvy. Kdo dokáže mluvit nebo tvořit myšlenky v mysli, dokáže se i modlit – třebas ne sám ze sebe, ale Boží pomoc v Duchu Svatém je dostatečná pro všechny, kdo ji vyhledávají a pokorně za ni prosí: „Poněvadž tedy vy, jsouce zlí, umíte dobré dary dávati dětem svým, čím více Otec váš nebeský dá Ducha svatého těm, kteříž ho prosí?“ (Lk. 11:13)

Závěr

Modlitba představuje tak základní a nepominutelnou povinnost i potřebu, že můžeme směle říci, že takřka jakékoliv důvody pro to, vůbec se nemodlit, ať už veřejně nebo soukromě, pochází od ďábla. (Jinou věc samozřejmě představují výhrady proti způsobu či obsahu modlitby, když bychom v ní např. neprojevovali dostatečnou bázeň před Hospodinem nebo předkládali Pánu něco v rozporu s Jeho vůlí. Pak je opravdu lepší se v danou chvíli zastavit, nemodlit se, ujasnit si, jak a zač se správně modlit, a až pak pokračovat. K tomu ale satan křesťany nevede.)

Modlitbu mnozí přirovnávají k dýchání, a v mnohém přirovnání sedí. Pak můžeme považovat modlitební setkání za jakési plíce sboru. Nepotřebujeme být lékaři, abychom věděli, že když plíce pracují jen na zlomku své kapacity, pacient má problém. Stejně tak když se na modlitebním setkání církve zapojuje jen její malá část, tyto „plíce“ pracují jen na zlomku své kapacity a církev má problém. Člověk s omezenou kapacitou plic je nutně slabý a nemůže vykonávat žádnou pořádnou aktivitu; obdobně církve s omezenými modlitebními setkáními, jakož i jednotlivci s omezeným soukromým časem na modlitby, nemohou vykonat nic užitečného pro Pána. To je přesně satanův cíl.

Proti všem lžím onoho knížete mocného v povětří, kterými by se nás snažil odradit nebo odpoutat od modliteb, soukromých i veřejných, se musíme vzepřít; pak máme zaslíbení, že od nás uteče, pokud se tedy zároveň v bázni a víře přiblížíme k Hospodinu (Jk. 4:7-8). Vzepřít se tomu Zlému znamená vzít na sebe celé odění Boží, zvlášť meč Ducha a štít víry, právě skrze modlitbu. Čím víc budeme mít na mysli a v srdci onu nesmírnou hodnotu modlitby, tím více se v ní posílíme – a tím i v celém duchovním životě. Pak bude v pravdě zjevné, že milujeme Pána, jak máme.

V tom musíme všichni ještě mnoho růst, bez ohledu na to, jaký pokrok ve víře a milosti jsme již učinili. Proto se tématem zápasu na modlitbách intenzivně zabýváme i v duchovním vyučování v rámci práce Svobodné presbyterní církve. Kéž je nám v tom všem Pán převelice milostiv. Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: