Google

Soucit Pána Ježíše

Datum:29 srpna, 2022
Komentáře
Přidej

Epištola Židům je jedním velkým varováním pro křesťany ze Židů, aby neopustili víru v Krista a nenavracovali se k starému judaismu, což mnohým vážně hrozilo. V judaismu vyrůstali, jeho ceremonie měly svou skoro dvoutisíciletou historii, a navíc zde figuroval i národní aspekt. Větší část Židů Pána Ježíše nepřijala, a vyznat Jej znamenalo se od svého národa více či méně odstřihnout. Již za pozemské služby Páně to odradilo i mnohé Židy, co se sice vnitřně přesvědčili, že On vskutku je tím zaslíbeným Mesiášem, ale jelikož jim hrozila exkomunikace, raději se k Němu nehlásili: „Tak mluvili rodičové jeho, že se báli Židů; nebo již tak byli uložili Židé, aby, kdož by ho koli vyznal Kristem, vyobcován byl ze školy“ (Jan 9:22). „A ačkoli mnozí i z knížat uvěřili v něho, však pro farizee nevyznávali, aby ze školy nebyli vyobcování. Nebo milovali slávu lidskou více než slávu Boží“ (J. 12:42-43).

Pokušení vrátit se ke starým způsobům pro Židy tedy bylo velké, a asi ho coby pohané ani nemůžeme plně pochopit. Proto tato epištola různými způsoby židovské křesťany – a potažmo nás všechny – vyučuje, kdo je Ten, v kterého uvěřili, a vybavuje je, aby mohli obstát proti argumentům bratří podle těla, kteří by je lákali zpátky. Apoštol tedy postupně ukazuje, že Kristus je větší než andělé, větší než Mojžíš, větší než Jozue a větší než Aron, na což se zejména zaměříme:

Protož majíce velikého nejvyššího kněze {biskupa}, kterýž pronikl nebesa, Ježíše Syna Božího, držmež [to] vyznání. Nebo nemáme nejvyššího kněze, kterýž by nemohl čitedlen býti mdlob našich, ale zkušeného ve všem [nám] podobně, kromě hříchu. Přistupmež tedy směle s doufáním k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství, a milost nalezli ku pomoci v čas příhodný. Všeliký zajisté nejvyšší kněz z lidu vzatý za lidi bývá postaven v jednání s Bohem, [totiž] aby obětoval i dary i oběti za hříchy, kterýž by mohl, jakž sluší, lítost míti nad neznajícími a bloudícími, jsa i sám obklíčen nemocí“ (Žd. 4:15-5:2).

Kněz Aron a Kněz Ježíš

To bylo pro věřící důležité, protože jim ze strany Židů bylo poukazováno, že oni stojí na zákoně Mojžíšově, jejž mu dal Hospodin, že měli chrám, přístup k Pánu Bohu skrze oběti a rovněž velekněze, který je před Ním zastupuje. Toto vše, mohli říkat židovským křesťanům, jste opustili a nemáte tedy nic; nuže, vraťte se k nám. Proto apoštol ukazuje, že to není pravda, že křesťané naopak toto všechno v Pánu Ježíši mají – že to, co měli Židé, jsou jen obrazy a stíny, ale co získali křesťané v Kristu, je realita a naplnění toho všeho. Aron byl jen nedokonalý velekněz, ale Pán Ježíš je Velekněz dokonalý. Co platilo o Aronovi, platí i o Kristu, jen ještě mnohem více a plněji.

Četli jsme v našem oddíle, že židovský velekněz byl vybrán z lidu – za prvé, aby jej mohl reprezentovat před Hospodinem a přinášet zaň oběti. Stejně tak se i Pán Ježíš stal člověkem, aby mohl být vzat za Velekněze z lidí a zastupovat nás coby bratr podle těla. A za druhé byl velekněz vybrán z lidu, aby s ním mohl mít patřičný soucit. To je hlavní téma tohoto článku. Všichni lidé jsou poddání týmž bídám, a proto spolu mohou soucítit. Aron byl sám obklíčen nemocí, slabostí, – pomněme třeba na jeho selhání, když po něm žádali, aby udělal zlaté tele – a proto dobře věděl, s čím musí zápasit ti, kteří k němu přicházeli, aby obětoval oběti za jejich hříchy.

Podobně se Syn Boží se stal člověkem, aby nikdo nemohl zpochybnit Jeho soucit s námi. On byl rovněž poddán slabostem jako my – ne samozřejmě slabostem hříšným, pro které člověk podléhá pokušení (Pán zůstal vždy bez hříchu, ani nemohl zhřešit), ale těm slabostem, které se dotýkají fyzického těla, jako hlad, žízeň, únava a podobně. Těm byl poddán dokonce v té nejvyšší možné míře, aby mohl soucítit opravdu s každým. On ani neměl, kde by hlavu sklonil (Mt. 8:20). Pozemští velekněží za určitých dob mohli žít ve značném pohodlí, a tedy ne zcela dobře rozumět situaci chudých bratří, ale Kristus poznal všechny bídy, které člověk jen může zažít: chudobu, hlad, posměch, odmítnutí i to nejhroznější týrání. A poznal je v takové míře, jako nikdo z nás. Nemáme tedy sebemenší důvod pochybovat, že s námi může soucítit v každé těžké situaci, protože v nějaké podobě jí také osobně prošel.

Ohledně tohoto soucitu Páně se zaměříme na tři jeho nejpodstatnější aspekty:

1. Soucit Pána Ježíše je svatý a dokonalý

Tím míníme, že není sentimentální, vždy jde ruku v ruce s nekonečnou Boží moudrostí. Člověka jeho lidský soucit může vést ke špatným, nemoudrým rozhodnutím, k urychlené snaze poskytnout trpícímu úlevu, i když to není nejmoudřejší. Existují ženy, které se nemohly dívat, jak jejich drogově závislí muži trpí abstinenčními příznaky a tak jim ze soucitu sehnaly další dávku. Takový soucit však nepomůže, ale uškodí. V naší době se nemoudrého a škodlivého soucitu vyskytuje více než dost. Aktivisté bojující za práva tzv. LGBT osob na něm stojí takřka výlučně – snaží se v lidech vůči nim vzbudit soucit pro to, jak jsou utlačováni a nepochopeni, s tím, že řešení spočívá v plné akceptaci jejich hříšného životního stylu. Takový soucit je však s jistotou přivede do pekla.

Pán Ježíš má s námi soucit, ale je to soucit svatý a dokonalý, který je v naprosté harmonii s Jeho moudrostí, spravedlností i všemi ostatními Božskými atributy, a nikdy nepovede k tomu, že uškodí naši duši, ba naopak.

Příklad této dokonalosti vidíme při vzkříšení Lazara. Když čteme popis oné události, o tom nejvyšším soucitu Páně nemůže být pochyb: „Ale Maria, když tam přišla, kdež byl Ježíš, uzřevši jej, padla k nohám jeho, řkuci jemu: Pane, bys ty byl zde, bratr můj byl by neumřel. Ježíš pak jakž uzřel, ana pláče, i Židy, kteříž byli s ní přišli, ani plačí, zastonal duchem, a zkormoutil se. A řekl: Kdež jste jej položili? Řkou jemu: Pane, poď a pohleď. I zaplakal Ježíš. Tedy řekli Židé: Aj, kterak ho miloval! Někteří pak z nich řekli: Nemohl-liž tento, kterýž otevřel oči slepého, učiniti aby tento neumřel? Ježíš pak opět zastonav sám v sobě, přišel k hrobu. Byla pak jeskyně, a kámen byl svrchu položen na ni“ (J. 11:32-38).

Pán Ježíš tomuto zármutku skutečně mohl zabránit, jak říkala Marie, kdyby přišel dříve. On dobře věděl, jakou bolest Lazarova smrt přinese a jaký hořký pláč nastane u jeho hrobu. Přesto však, když obdržel zprávu o Lazarově nemoci, nešel hned do Betany. „Byl pak nemocen nějaký Lazar z Betany, z městečka Marie a Marty, sestry její. A to byla ta Maria, kteráž pomazala Pána mastí, a vytřela nohy jeho vlasy svými, jejíž bratr Lazar byl nemocen. Tedy poslaly k němu ty sestry, řkouce: Pane, aj, ten, kteréhož miluješ, nemocen jest. A uslyšav to Ježíš, řekl: nemoc ta není k smrti, ale pro slávu Boží, aby oslaven byl Syn Boží skrze ni. Miloval pak Ježíš Martu i sestru její i Lazara. A jakž uslyšel, že by nemocen byl, tedy pozůstal za dva dni na tom místě, kdež byl“ (J. 11:1-6).

Pán v sobě choval veliký soucit, ale dovolil, aby se to všechny události staly. Měly totiž být k větší slávě Boží a posloužit Lazarovým sestrám, aby Jej více poznaly. Již věřily, že je zaslíbený Mesiáš, ale nerozuměly plně, že je Vzkříšení i život: „Dí jí Ježíš: Vstaneť bratr tvůj. Řekla jemu Marta: Vím, že vstane při vzkříšení v den nejposlednější. Řekl jí Ježíš: já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude. A každý, kdož jest živ, a věří ve mne, neumřeť na věky. Věříš-li tomu? Řekla jemu: Ovšem, Pane, já jsem uvěřila, že jsi ty Kristus, Syn Boží, kterýž měl přijíti na svět“ (v. 23-27). Marie věděla, že přijde budoucí vzkříšení, ale zřejmě nechápala, že Pán má tu moc vzkřísit Lazara ihned. Kdyby její bratr nezemřel, byla by o toto poznání ochuzena.

Kristus přes všechen svůj soucit nepředchází jakékoliv naší bolesti či nemoci, nebo je neodstraňuje ihned a za všech okolností. To nijak nezmenšuje hloubku ani velikost Jeho soucitu. Stále jej k nám chová, ale pro onu dokonalou harmonii s Boží moudrostí nás neokrade o to, co potřebují naše duše a co je pro nás nejlepší z hlediska věčnosti – přičemž někdy nejlepší je i bolest a zármutek, abychom nesli větší ovoce a více poznali Jeho moc v našich mdlobách. „K dobrémuť jest mi to, že jsem pobyl v trápení, abych se naučil ustanovením tvým“ (Ž. 119:71). „Dán mi jest osten do těla, anděl satan, aby mne zašijkoval, abych se nad míru nepovyšoval. Za to třikrát jsem Pána prosil, aby to odstoupilo ode mne. Ale řekl mi: Dosti máš na mé milosti, neboť moc má v nemoci dokonává se“ (2. Kor. 12:7-9).

2. Soucit Pána Ježíše je všezahrnující

To znamení, že má soucit se všemi aspekty naší bídy, tělesné i duchovní. Co se týče tělesných potřeb, lze poukázat na dvě věci: „A vyšed Ježíš, uzřel zástup mnohý. I slitovalo mu se jich, a uzdravoval nemocné jejich“ (Mt. 14:14). A dále: „Ježíš pak svolav učedlníky své, řekl: Líto mi zástupu. Nebo již tři dni trvají se mnou, a nemají, co by jedli; a propustiti jich lačných nechci, aby nezhynuli na cestě“ (Mt. 15:32) – načež učinil zázrak nasycení 4 tisíců.

Ano, tyto divy představují duchovní obrazy toho, co Pán činí pro naši duši, jak ji uzdravuje a sytí, ale mají i svůj doslovný význam. Pán měl soucit i s fyzicky nemocnými a fyzicky hladovými, a pomohl jim. Ovšem, toto vše je potřeba brát v kontextu s předchozím bodem, protože ne vždy Pán dá okamžitou úlevu od fyzického trápení či nedostatku, neboť ve své moudrosti může mít velmi dobrý důvod, proč je po nějakou dobu neodstranit. Ale v každé situaci si můžeme být jisti, že Jeho soucit s námi, i našimi fyzickými potřebami a nouzemi, Jej neopouští, a že v tom pravém čase nám pro svůj soucit dá svou pomoc.

To se týká i duchovních potřeb církve: „A když hleděl na zástupy, slitovalo se mu jich, že byli opuštěni a rozptýleni jako ovce, nemajíce pastýře. Tehdy řekl učedlníkům svým: Žeň zajisté jest mnohá, ale dělníků málo. Protož proste Pána žně, ať vypudí dělníky na žeň svou“ (Mt. 9:36) U Marka v paralelním oddíle čteme, že pro svůj soucit je začal učit mnohým věcem. Bible nám ukazuje, že náš Pán má soucit s duchovní nouzí svého lidu, a jestliže si ji sami uvědomíme a budeme v pokoře vyznávat, můžeme se spolehnout, že on s tou nouzí bude mít soucit.. Když má soucit nad tělesnou nouzí, tím spíš se slituje nad naší duchovní nouzí a potřebou. Jen si nesmíme v pýše myslet jako Laodicejští, že jsme zbohatli a nic nepotřebujeme. Pán pomůže a slituje se, když k němu přijdeme s pokáním a vyznáním svého odvrácení. Ale tomu, kdo jako žena cizoložná otře svá ústa a dí, že nepáchal nepravosti (Př. 30:20), se slitování nedostane.

3. Soucit Pána Ježíše je neselhávající

To znamená, že Pán Ježíš má soucit i tehdy, kdy by mohl spravedlivě naprosto ustoupit oprávněnému hněvu. To vidíme zejména při pláči nad Jeruzalémem: „A když se přiblížil, uzřev město, plakal nad ním, řka: Ó kdybys poznalo i ty, a to aspoň v takový tento den tvůj, které by věci ku pokoji tobě byly, ale skrytoť jest to nyní před očima tvýma. Nebo přijdou na tě dnové, obklíčí tě nepřátelé tvoji valem, a oblehnou tebe, a ssouží tě se všech stran. A s zemí srovnají tě, i syny tvé v tobě, a nenechajíť v tobě kamene na kameni, proto že jsi nepoznalo času navštívení svého“ (L 19:41-44). Zde máme pláč Páně nad vzdorným městem, když do něj vjížděl na oslátku.

Do určité míry paralelní oddíl k tomuto nacházíme v Matoušově evangeliu, i když je to řečeno v jiném kontextu a o pár dní později: „Protož aj, já posílám k vám proroky a moudré a učitele, a [vy] z těch [některé] zmordujete a ukřižujete, a [některé] z nich bičovati budete v školách svých, a budete je honiti z města do města, aby přišla na vás všeliká krev spravedlivá, vylitá na zemi, od krve Abele spravedlivého, až do krve Zachariáše syna Barachiášova, kteréhož jste zabili mezi chrámem a oltářem. Amen pravím vám: Přijdou tyto všecky věci na pokolení toto. Jeruzaléme, Jeruzaléme, mordéři proroků, a kterýž kamenuješ ty, kteříž byli k tobě posíláni, kolikrát jsem chtěl shromážditi dítky tvé, tak jako slepice shromažďuje kuřátka svá pod křídla, a nechtěli jste. Aj, zanecháváť se vám dům váš pustý“ (Mt. 23:34-38).

V obou oddílech se Pán obrací k městu, v obou mluví o trestu, který na sebe přivodilo, a v obou vidíme Jeho soucit. U Lukáše je velmi zřetelný, kdy čteme o pláči, u Matouše jej vyjadřují slova o shromáždění jako slepice kuřátka, přes všechno předchozí odmítání Jeho proroků. Když Pán Ježíš vjížděl do Jeruzaléma, mohl klidně zopakovat slova o mordéři proroků – a mohl tak učinit v pouhém hněvu, ničím nezmírněném. „Jeruzaléme, Jeruzaléme, mordéři proroků a kterýž kamenuješ ty, kteříž byli k tobě posíláni, jak si zasloužíš, aby na tě přišel Boží trest!“ S ohledem na to, jak po generace zle nakládali s proroky, které Pán zvlášť povolal, aby jim zvěstovali Jeho Slovo a volali k pokání, hněv, by byla taková slova velmi na místě. Ti proroci byli v očích Páně velmi drazí, byli to muži, kteří se Mu cele vydali a byli pro Něj ochotni snášet vše.

Ano, Pán Ježíš nad městem ohlašoval přicházející spravedlivý soud. Coby Prorok je o něm nemohl nevarovat. Ale přesto tak činil s pláčem. Jestliže Kristus v soucitu plakal nad městem, které odmítalo, trápilo i vraždilo Jeho drahé služebníky, pak si můžeme být jisti, že Jeho soucit je neselhávající. Protože jestli by zde na zemi – nemluvíme nyní o již odsouzených v pekle – nad někým neměl projevit soucit, pak nad vrahy Jeho věrných proroků. Ale On měl soucit i nad nimi. Podobně ho projevil i na kříži: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Pán měl soucit i nad nekajícími hříšníky, kteří o něj nestáli. To samozřejmě není povzbuzení k zatvrzelému hřešení, že přeci Pán bude mít i tak soucit. To by byla velmi zlá aplikace – a ostatně Jeruzalém, který zůstal povšechně nekající, byl přes soucitný pláč Krista nakonec zničen. Tomu, kdo sám neprosí o milost, soucit Páně nepomůže. Ale máme zde povzbuzení, že když měl soucit nad nekajícími mordéři proroků, jistě bude mít soucit nad každým, byť sebehorším, kdo k Němu přijde kajícně s prosbou o milost. Když někdo prosí o milost, soucit vždy povede k vyslyšení takové prosby, jinak by to nebyl soucit. Kdyby Pán nad kajícím hříšníkem neměl mít soucit, pak by byl naprosto nekonzistentní, a to víme, že není. Dokud jsme zde na zemi, tak se soucitu Pána Ježíše můžeme pokorně dovolávat vždy.

Závěr

Když hovoříme o soucitu Páně, tedy tak potěšujícím tématu, je vhodné zakončit povzbuzením, a totiž, že soucit Pána Ježíše není zcela nadarmo. I když některým pro jejich vzpurnost neprospěje, jiným ano, a vždy aspoň někomu. Jinak tomu nebylo ani tehdy, když plakal na Jeruzalémem.

Můžeme si totiž být prakticky jisti, že někteří lidé, nad kterými Pán Ježíš plakal, když vjížděl do Jeruzaléma, byli nakonec spaseni – i pro ten Jeho pláč. Není to jen ‚přání otcem myšlenky‘, lze to velmi dobře odůvodnit. Víme, že 8 týdnů po Spasitelově vjezdu do Jeruzaléma, tedy o Letnicích, uvěřilo 3000 lidí. (Letnice nastaly vždy 7 týdnů po Velikonocích a vjezd se konal týden před nimi, celkem tedy 8 týdnů). Velikonoce, Letnice a svátek stánků byly 3 velké svátky, kdy se každý židovský muž měl ukázat v Jeruzalémě, kde byl chrám – tak to bylo stanoveno v Mojžíšově zákoně: „Třikrát v roce postaví se každý pohlaví mužského před Hospodinem Bohem tvým na místě, kteréž by vyvolil, na slavnost přesnic, na slavnost téhodnů a na slavnost stanů, a neukážeť se před Hospodinem prázdný“ (Dt. 16:16).

Z toho tedy můžeme velmi rozumně dovodit, že mnoho z oněch 3000 spasených o Letnicích v Jeruzalémě muselo být i tehdy o Velikonocích. Možná, že tam z nich nebyli všichni, co uvěřili na Letnice – někdo třeba mohl být nemocný a podobně – ale velká část z nich musela být přítomna na oba svátky, byla to jejich náboženská povinnost, ze které je mohly omluvit jen velmi vážné důvody, u kterých nelze rozumně předpokládat, že nastaly zrovna u všech z 3000, co uvěřili.

Nad mnohými z nich tedy Pán plakal o Velikonocích, když vjížděl do města, a oni později uvěřili. Vskutku, soucit Pána Ježíše není zcela nadarmo. Prosme tedy, aby se v soucitu slitoval nad našimi blízkými, a vezměme povzbuzení i z onoho příkladu oněch 3000, kteří byli spaseni i pro ten soucit při vjezdu do Jeruzaléma. Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.