Google

Svrchovaná Prozřetelnost v životě Broučků i lidí

Datum:12 září, 2022
Komentáře
Přidej

Jelikož v současné neveselé situaci se na vládu premiéra Petra Fialy valí, ať už zaslouženě či nikoliv, kritika ze všech stran týkající se zejména ekonomické a sociální situace, mohla poněkud zapadnout coby „bouře ve sklenici vody“ jedna kontroverze, která se přihodila na úvod tohoto školního roku. Jak už je tradicí, navštívil pan premiér nově nastupující prvňáčky, aby k nim promluvil a podaroval je. Jako dar si přitom zvolil jednu z nejznámějších českých dětských knížek, Broučky od zbožného reformovaného kazatele Jana Karafiáta.

To vyvolalo v tradičních i sociálních médiích jisté reakce, zejména s ohledem na závěr knihy, kde Broučci v zimě zmrznou. Někteří akcentovali pouze ironickou rovinu této volby, kdy závěr Broučků působil výmluvně vzhledem k nepříznivým okolnostem, v důsledku kterých naše obyvatele nejspíše čeká nepříjemná zima, a to ještě v tom lepším případě. Jiní však polemizovali se samotným poselstvím Karafiátovy pohádky.

Broučci jsou samozřejmě krásným dílem naší literatury a naše společnost by udělala dobře, kdyby si jejich poselství více vzala k srdci. Kdo je četl, nebude před Pánem Bohem bez výmluvy pro svou neposlušnost Jemu. Nebudeme vynášet kategorické soudy, co přesně vedlo pana premiéra k volbě právě Broučků. Sám k tomu řekl, že „je to knížka, kterou určitě všechny vaši rodiče, prarodiče znají. Je to moc krásná knížka o věcech, které jsou v životě důležité, věřím, že se vám bude líbit.“ Možná jim chtěl dát prostě nějaké klasické české dílo, vhodné na jejich úrovni.

Tak či tak to byl dar pěkný, jakkoliv z duchovního hlediska musíme povzdychnout, že sám Petr Fiala coby římský katolík potřebuje ještě poznat, co je pravá poslušnost Pána Boha, která na prvním místě spočívá v poslechnutí evangelia, zavrhnutí jakéhokoliv spoléhání se na vlastní skutky a v kontextu katolicismu také vyjití z tohoto antikristovského systému.

Dar krásný, leč kritizovaný

Jakkoliv je náboženská příslušnost pana premiéra předmětem zarmoucení, lze kvitovat, že na nějaké úrovni přijímá Karafiátovu zvěst a neváhá na ni poukázat jako něco pozitivního. Nedává mu to žádné zásluhy před Hospodinem z hlediska věčnosti, ale z civilního hlediska je na místě to ocenit, protože v naší zemi to v současnosti není samozřejmost, jak se také ukázalo.

Ti ostřejší kritici totiž v daru předsedy vládli shledávali nebezpečné podprahové sdělení, aby se děti naučily pasivitě a bezmyšlenkovité poslušnosti komukoliv u moci, protože v tom podle nich spočívá poselství knížky. Jednoduše ji neměli rádi samu o sobě. (To potvrdily i některé komentáře pod článkem.) Tím jen zapečetili pravdu Písma, že neznovuzrozený člověk s tělesnou myslí se nechce ani nemůže poddat zákonu Božímu. Věci Boží jsou mu bláznovstvím a cesty spravedlnosti ohavností.

Sebekrásnější a sebeklasičtější dílo, byť pohádka pro děti, pokud jen vede k poslušnosti Pána Boha a Jeho přikázání namísto hledání vlastních cest, u bezbožníků tedy vzbuzuje odpor, a pokud ne ten, tak přinejmenším nezájem. I když Češi mohou na nějaké úrovni Broučky oceňovat pro literární kvality, když nenapodobují v ní popsanou poddanost Hospodinu a chození v Jeho cestách, v posledku po Karafiátově díle jen šlapou. Reformovaný kazatel jej totiž nesepsal proto, aby si čtenáři řekli, „hezká pohádka“ a šli dál. Chtěl poukázat na cesty Boží, ve kterých má každý člověk duchovní povinnost a zodpovědnost kráčet – byť samozřejmě ne sám ze své síly, ale v Pánu Ježíši Kristu a skrze víru v Něj. Z toho se nikdo nevymluví, a nejméně ze všech ten, komu na ně bylo tak či onak výslovně poukázáno. Což platí o všech čtenářích Broučků, čili významné části celého národa.

Radikální odpůrci Karafiátových Broučků ovšem pro svou hříšnou zaujatost zkreslují jejich biblické poselství. Zrovna s tím budou nejspíš křesťané v naší zemi obecně souhlasit, nicméně jelikož se zde dotýkáme kontroverzní otázky Boží prozřetelnosti a lidské zodpovědnosti, bude vhodné se na to krátce zaměřit a osvětlit si, v čem skutečně reformovaný kazatel Jan Karafiát chtěl své čtenáře v této oblasti vyučit.

Prozřetelnost v nejmenších detailech

Pravá biblická zbožnost, ke které vede reformované učení, nemá s fatalismem nic společného. Fatalismus je přesvědčení, že v lidském životě je všechno předurčeno a my to nemůžeme ovlivnit. Nakonec už ze slova samotného čiší rezignace a pasivita. Ten druhý aspekt je přitom podstatný, bez něj fatalismus není fatalismem.

Boží Slovo nás sice učí, že Pán Bůh je naprosto svrchovaný a že ve své Prozřetelnosti řídí celý vesmír a dějiny, a to nejen nějak obecně, ve vztahu k největším a nezávažnějším událostem, ale co nejmenších detailů. „Zdaliž nebývají prodáváni dva vrabečkové za penízek? A však jeden z nich nepadá na zem bez Otce vašeho“ (Mt. 10:29) Ostatně, velké události se skládají z nesmírného množství maličkých, leckdy vysloveně banálních rozhodnutí a akcí, a kdyby Pán Bůh neměl svrchovaně pod kontrolou i je, neměl by z podstaty věci pod kontrolou nic.

Považme kupříkladu První světovou válku, která v podstatě zformovala celé 20. století. Kdo z křesťanů bude zpochybňovat, že Pán Bůh ve své vševědoucnosti o této katastrofě předem věděl a svrchovaně řídil či dovolil, aby nastala? Ovšem každý, kdo si jen trochu nastudoval z historie, ví, kolik „náhod“ způsobilo, že atentát na Františka Ferdinanda d’Este byl úspěšný. Srbská organizace Černá ruka si jej sice naplánovala, ale značně diletantsky, takže nic nešlo, jak si namalovali. Někteří účastníci v kritických okamžicích nenašli odhodlání k akci. Nástupník trůnu o hrozbě věděl a kdykoliv mohl svou cestu po Sarajevu přerušit – jak jej také ostatně někteří prosili. První pokus s hozenou bombou nevyšel, odrazila se od plátěné střechy automobilu, vybuchla pozdě a zranila jiné lidi.

Po plánované návštěvě radnice se korunní princ spontánně rozhodl navštívit v nemocnici raněné členy svého doprovodu. Nasedl s dalšími opět do aut, František Ferdinand s chotí do třetího v pořadí; aby se vyhnuli centru města, rozhodl generál Potiorek, že pojedou přímo po nábřeží, ale zapomněl informovat řidiče prvního auta.

Mezitím se Gavrilo Princip dozvěděl o selhání plánů Černé ruky a tak šel do kavárny – blízko místa, kde měla delegace opustit původně plánovanou trasu, aby pokračovala po nábřeží. Nepřesně informovaný řidič vedoucího vozidla, neznav nové instrukce, zahnul špatně a ostatní ho ve zmatku následovali. Jelikož bylo potřeba zařadit zpáteční rychlost, automobil s arcivévodou stál několik vteřin na místě – pár kroků od Principa, který k atentátu nakonec přes všechny plány přišel pouze jako slepý k houslím.

Na kolika zdánlivě bezvýznamných detailech, rozhodnutích a opomenutích tato klíčová událost moderních dějin stála! Stačilo, aby se jeden z mnoha aktérů zachoval jinak – zpozdil se, něco uspíšil, chtěl jít jinam, nezapomněl něco říci – a dějiny by se vyvíjely jinak. Vskutku, pokud by Hospodin neměl ve své Prozřetelnosti pod kontrolou i ty nejmenší a zdánlivě nejbezvýznamnější věci, neměl by pod kontrolou vůbec nic, a o ničem jako Prozřetelnost a svrchovanost Boží bychom nemohli vůbec mluvit. A to je jen jeden příklad za všechny. Stejně bychom mohli rozebrat mnoho jiných historických událostí, a závěr bychom museli učinit stejný.

Pravé čekání na Pána vs. fatalismus

Pokud tedy Pán Bůh vše řídí do nejmenších podrobností a nic nelze vyjmout z dosahu Jeho Prozřetelnosti, znamená to tedy, že nemá cenu se o cokoliv snažit a vyvíjet aktivitu, „nebo vůli Jeho kdo odepřel?“ (Řím. 9:19) a vše, co Pán chce, se stejně nakonec stane? Ani v nejmenším.

Křesťanova víra nevede k pasivitě. Ano, někdy je na místě tiše čekat na Hospodina, když nám legitimně není zřejmé, kterou z konkrétních cest – za předpokladu, že žádná z nich není sama v sobě hříšná – si máme zvolit. Někdo třeba může zvažovat, jestli má vstoupit do manželství a založit s Boží pomocí rodinu. To je vždy individuální věcí, u níž nelze apriori říci, která varianta má mít přednost. Obě jsou dobře možné (za předpokladu, že neexistují nějaké vnější překážky a že si chce dotyčný vzít někoho znovuzrozeného). Správný čas na rodinu pro někoho konkrétního může být nyní, pro jiného až za 5 let a pro dalšího také nikdy. Pokud to dotyčnému není zřejmé, jistě se nemá hnát bezhlavě kupředu, ale čekat, až mu Pán tuto věc osobně vyjasní. Ale ani toto čekání nemůže zůstat zcela nečinné – minimálně se musí pojit s vytrvalými modlitbami. Fatalismus k vytrvalým modlitbám opravdu nevede.

Ovšem v mnohých oblastech naše povinnost a cesta jasně vyplývá z Písma samotného a pak musíme aktivně ve víře vykročit. Zůstaneme-li u manželství a rodiny, muži je uloženo se o ty, jež mu Hospodin svěřil, starat a zaopatřovat je, a tak musí vynaložit všechno úsilí, aby tak učinil. Pokud Pán dopustil, že momentálně nemá práci, tak ho povinnost jasně vede, aby si ji aktivně hledal. Očekávání na Pána v tomto případě automaticky zahrnuje aktivní hledání, podle možností, které má. Musí přitom přirozeně stále spoléhat na Boží pomoc a zaopatření, protože bez Boží milosti mu ani jeho nejlepší vlastní snahy nic nezajistí, ale nesmí na ni čekat v rukama v klíně. Cesta povinnosti je zřejmá.

Jednoduše řečeno, naše je povinnost, Hospodinovy jsou výsledky. My máme zodpovědnost činit vše, co Pán ve svém Slově ukládá, a zbytek musíme přenechat Jemu. V tom je poslušnost a poddanost, o které psal Jan Karafiát. Nemáme se trápit, k čemu naše snahy povedou a zda dosáhneme zamýšleného výsledku, pokud jsme učinili vše, co jsme mohli a měli. A je nutné to brát i v kontextu svých duchovních povinností, totiž hledat nejprve království Božího a spravedlnosti jeho. Máme pracovat, abychom si zajistili jídlo, pití a šat, ale nesmí to jít na úkor věcí Božích.

Prozřetelnost a prostředky

Vztah Boží svrchované Prozřetelnosti a naší zodpovědnosti prostě, ale mocně shrnuje apoštol Pavel „S bázní a s třesením spasení své konejte. Bůh zajisté jest, kterýž působí v vás i chtění i skutečné činění, podlé dobře libé vůle [své]“ (Fp. 2:12-13). My máme vynakládat úsilí, v duchovní oblasti konat své spasení a v té tělesné živit se vlastní prací (1. Tim. 6:7-12). Ale cokoliv učiníme dobrého, ať už ve sféře fyzické či duchovní, všechna sláva a zásluhy patří Hospodinu, protože v posledku vše, včetně našich schopností a síly, máme od Něj a mohli jsme vykonat jen z Jeho milosti. Pavel mohl směle říci, že hojněji, než všickni pracoval, ale hned dodává, že však ne on, ale milost Boží jemu přítomná (1. Kor. 15:10).

Pán Bůh vše řídí, a On svrchovaně určil či dovolil, co se má stát. Ale to nás nezbavuje odpovědnosti za své činění, protože Hospodin, který svrchovaně určuje cíl, určuje rovněž prostředky k tomu cíli. Pokud jde o spásu, Pán od věčnosti vyvolil svůj lid ke spasení – ale zároveň k tomu vyvolil prostředky. Neplatí tedy jen, že my, znovuzrození, jsme byli konkrétně od věčnosti vyvoleni ke spasení – byli jsme vyvoleni ke spasení skrze prostředek činění pokání a víru v oběť a zásluhy Pána Ježíše Krista. A zde spočívá naše povinnost a zodpovědnost, totiž činit pokání a věřit evangeliu. Otázka vyvolení to nijak nerelativizuje. A na tuto svou zodpovědnost se máme soustředit především.

To samé platí v oblasti časnosti. Většinou křesťané uznávají pravdu Písma, že Hospodin každému určil vymezený čas, počet let, kterého se máme dožít – a toho se dožijeme, ani o den více, ani o den méně: „Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka“ (Job 7:1). Ale toto svrchované určení délky našeho života Pán Bůh opět spojil s prostředky. Není to tedy jen tak, že určil, že ten konkrétní člověk se dožije osmdesáti let – ale že se dožije osmdesáti let tak, že bude podle svých možností vždy pilně pracovat a dávat si pozor, aby si nějakou zbrklostí či nezodpovědností život nezkrátil, třeba tím, že se nebude rozhlížet při přecházení silnice.

Nikdo z nás neví, jaký čas má vyměřený. „Věci skryté [jsou] Hospodina Boha našeho, věci pak zjevené [ty jsou] naše a synů našich, abychom plnili všecka slova zákona tohoto“ (Dt. 29:29). Zjevená část, která se nás týká, je ta obecná povinnost zacházet se svým životem zodpovědně, se vším, co to na zemské úrovni zahrnuje. Zbytek je na našem nebeském Otci.

A pokud se někdo připraví o život nezodpovědností či dokonce sebevraždou, pak platí, že to Pán Bůh ve své svrchovanosti dovolil, aby se takto zničil (za což si dotyčný nese odpovědnost sám), a víc nad tím nemá smysl bádat. Jediné, na co se musíme soustředit, je prosit a poslouchat, abychom něco podobného neuvedli my sami na sebe.

Je naprosto nepodstatné, jestli nám tento vztah Boží svrchovanosti a naší zodpovědnosti dává smysl či ne. Zní nám slova apoštola Pavla: „ Nýbrž, ó člověče, kdo jsi ty, že odmlouváš Bohu?“ (Řím. 9:20-21) Na tom máme poddaně přestat. My si poslušně čiňme, co máme, všechnu slávu za vše vzdávejme Hospodinu, a vězme, že cokoliv je v našem životě dobrého, je od Něj, a co není, si klaďme za vinu jen sami sobě: „ Z tebeť jest zhouba tvá, ó Izraeli, ješto ve mně všecka pomoc tvá“ (Oz. 13:9) To je v kostce biblické reformované učení, ať se to komu líbí či nelíbí.

Podle těchto principů žil také sám Pavel. Když byl na moři v bouři na cestě do Říma, dostal jisté a neomylné zaslíbení Boží, že přežije on i všichni na lodi. Nemohlo selhat, Pán Bůh musel své Slovo naplnit. Přesto však apoštol varoval setníka, když námořníci chtěl opustit loď, že bez nich nebudou moci ani oni být zachráněni (Sk. 27:31-32). Proto vojáci odsekli lana k záchranných člunům. Pavel ani v nejmenším nezapochyboval, že Pán učiní, co mu řekl skrze anděla (v. 25), ale zároveň věděl, že má povinnost užít nutné prostředky. V jeho mysli zde nebyla žádná kolize, a neměla by být ani v naší.

Broučkovská poslušnost

Výše popsané principy vidíme i v Karafiátově pohádce. Ano, Broučci poslušně umrzli, ale až poté, co si pečlivě podle svých sil připravili na zimu tolik dřeva, kolik jen dokázali. Z lásky se nadto rozdělili se sousedy z roští. Nečekali na zimu s rukama v klíně s tím, že je přeci na Pánu Bohu, jestli ji přežijí. Učinili, co jim kázala povinnost vůči sobě i povinnost vůči druhým, a pak poslušně přenechali své přežití na svém Pánu. Bez toho by se nedalo říci, že „poslušně zmrzli“. Kdo vynechává tento aspekt závěru knihy, hrubě překrucuje její poselství. Pokud jde o její aplikaci vůči nám, nesmíme zapomenout, že Karafiát přípravu na zimu u Broučků uzpůsobil jejich hmyzí přirozenosti, že se zabednili doma a až do jara neměli příležitost vyjít ven. Naše přežívání zimy se liší. Podstatný je obecný postoj – my učiníme, co podle svého postavení a možností můžeme a máme – přičemž to, co „můžeme“, nutno posuzovat i podle toho, zda by nám to až příliš nebránilo v soustředění se na to nejpodstatnější, totiž věci Boží – a zbytek necháme na svém Bohu. Na tom není fatalistického vůbec nic.

V tom spočívá pokoj, plynoucí ze spolehnutí víry na nebeského Otce, ke kterému vede sám Pán Ježíš: „Protož pravím vám: Nepečujte o život svůj, co byste jedli a co pili, ani o tělo své, čím byste se odívali. Zdaliž není život více nežli pokrm, a tělo nežli oděv? Hleďte na ptactvo nebeské, žeť nesejí ani žnou, ani shromažďují do stodol, ale Otec váš nebeský živí je. I zdaliž vy jich mnohem nepřevyšujete?“ (Mt. 6:25-26). Ptáci nesejí aniž žnou, a přesto je Otec živí. My lidé sejeme, žneme a shromažďujeme do stodol – to Spasitel nijak nezpochybnil – a pokud podle těchto svých zodpovědností činíme, nemáme coby křesťané důvod si myslet, že by se o nás Otec staral méně než o ptactvo. Když jsme učinili vše, co jsme mohli, další stresování a pečování už nám nepomůže. Pak už si nemůžeme přidat ke své postavě ani jeden loket.

To platilo v příběhu i pro Broučky. Jakmile jednou zavřeli dveře a napadl sníh, nic dalšího dělat nemohli – a jejich poslušná poddanost jim v tom poskytla pokoj. Kdyby celou zimu reptali, jak jim asi při těch mrazech pečlivě připravené zásoby nevystačí, nedopadli by o nic jinak, jen by své poslední měsíce a týdny prožili v zoufalství. Zmrzli by tak či tak, ale když zmrzli poslušně, aspoň to bylo s pokojem v mysli. Na to chtěl jistě reformovaný kazatel také poukázat. Pro lidskou rodinu za podobných okolností by poslušnost nejspíš znamenala něco jiného, totiž zodpovědnost zejména otce rodiny opatřit další dřevo, bylo-li by to v jeho možnostech. Měli by to jen činit se stejnou poddaností a doufanlivostí mysli.

Závěr

Kritika Broučků, že podporují fatalismus, jen odhaluje toho, kdo s ní přichází, že je buď pořádně nečetl, nebo se nad nimi hlouběji nezamýšlel. Stejné platí pro ty, kdo je odsuzují pro podporu údajně bezmyšlenkovité poslušnosti autorit. Poslušnost, ke které vedl Jan Karafiát, byla na prvním místě poslušnost Pánu Bohu a Jeho Slovu. Poslušnost lidským autoritám od ní nelze oddělit, musí z ní plynout a nemůže jít proti ní. Když lidské autority vedou k bezbožnosti, musíme zaujmout postoj apoštolů: „Více sluší poslouchati Boha než lidí“ (Sk. 5:29).

Na Broučkově poslušnosti v závěru jeho příběhu nebylo nic slepého. Naopak, plynula z osobní zkušenosti, z mnohého předchozího spálení se, když si šel vlastní cestou – kupříkladu když si přes varování myslel na Verunku, což skončilo mnohými ranami. Skeptiký čtenář může namítnout, že každý autor si může uzpůsobit příběh na míru, aby jeho postavám vyšly nebo nevyšly záměry přesně, jak potřebuje, a proto tím nelze argumentovat. Jenomže konkrétně tato Broučkova zkušenost má v reálném životě naší současné společnosti víc než dost obdob.

Většina lidí v naší zemi se nesnaží při výběru manžela či manželky hledat vůli Boží – mnozí ani v tom absolutně nejzákladnějším smyslu, totiž že by vůbec usilovali vstoupit do manželství, když už s někým chtějí žít. Ovoce toho je čím dál zřejmější, totiž mnohá bolest. Leckdy i fyzická, když se z nerozumně vybraného manžela vyklube násilník, ale vždy emocionální. Rozpad manželství zanechává vždy velkou jizvu, byť je sebevíce „v dobrém“. Jistě, žádné manželství není bez svých bolestí pro lidskou zkaženost a hřích, kterých nejsou prosti ani znovuzrození – ale jsou různé úrovně bolesti. Ten, kdo v této oblasti kráčí vlastní cestou (i když je třeba vyznávající křesťan!), jí bude mít vždy více, vždy dlouhodobější a vždy s menší útěchou, než člověk poslušný.

Karafiátova dějová linie ohledně Broučkova neposlušného hledění za Verunkou jen reflektuje tyto obecné pravdy lidského života. Dospělý Brouček chodil v cestách poslušnosti, protože jej jeho autor nechal se poučit z bolestné zkušenosti mládí. Ta přitom v obecné rovině nebyla nijak nerealistická, zvažujeme-li současný zoufalý rozklad mezilidských vztahů a bolest s ním spojenou; ostatně, modernímu člověku se už zdá skoro nemožné, aby spolu dva lidé vydrželi od mládí až do smrti, aniž by měli v životě více partnerů. Broučkova moudrost byla tedy podle všech standardů moudrá a nikoliv slepá. I nevěřící uzná, že opak moudrosti je mj. neschopnost poučit se z vlastních chyb. Brouček se z nich nakonec poučil, i když ne hned a ne bez trápení. Neposlušnost mu přinesla bol, poslušnost pokoj. Proto se jí držel až do konce. A to do konce, když ne po lidsku šťastného, pak aspoň pokojného.

Ať už to nevěřícím dává smysl či ne, platí, že pobožného a upřímého člověka „poslední věci jsou potěšené“ (Ž. 37:37). Na to se můžeme spolehnout v každém případě, když ne již tady na zemi, tak vždy na věčnosti. V případě pohádkové bytosti o věčnosti nemá smysl hovořit, ale každý člověk, který by následoval Broučkovu poslušnosti víry, která je vše, jen ne slepá, se o tom vždy dříve či později přesvědčí. Kéž by to tak z Boží milosti mohlo být i u těch dětí, které od pana premiéra tuto krásnou knihu dostaly. Protože jestli je k něčemu povede, tak ne k fatalismu a slepé poddanosti, ale k aktivnímu očekávání na Hospodina a moudré poddanosti ne člověku, ale Pánu Bohu.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: