„Nepřenášej mezníku starodávního, kterýž učinili otcové tvoji.“ (Přísloví 22:28).

V dnešní době máme hranice pozemků zaneseny do katastru nemovitostí a můžeme si je ověřit z katastrálních map, ale po značnou část historie lidé k dispozici takový nástroj neměli, nebo jen v omezené podobě (pozemkové knihy, zemské desky). V praxi proto k vymezení hranic – vedle plotů, které se ovšem zaváděly jen postupně – sloužily mezníky, obvykle opracované kameny, podle jejichž pozice mohl každý snadno zjistit, kde končí vlastnictví jednoho a začíná vlastnictví druhého.

Mezníky mohly svou funkci plnit jen tehdy, když zůstávaly nehybně na svém místě, a proto vesměs požívaly silné právní ochrany. Nejinak tomu bylo i ve starém Izraeli, kdy Mojžíšův zákon přenášení mezníků přísně zapovídal, dokonce pod zlořečenstvím (Dt. 19:4, 27:17). Jednalo se vlastně o specifickou formu krádeže půdy, tedy zdroje nezbytného pro obživu jejího majitele. Před tím tedy v našem verši Šalomoun v souladu se Zákonem varuje, přičemž přenášení mezníku tam, kde ohraničoval vlastnictví přináležející sousedově rodině po celé generace, představovalo přitěžující okolnost – zvlášť v kontextu starého Izraele, bydlícího v zemi zaslíbené, kde byla půda zároveň dědictvím od Hospodina.

Bibličtí komentátoři v tomto verši však viděli i výstrahu před jakýmikoliv doktrinálními i praktickými změnami, které by kdo zaváděl na odpor víře jednou předané svatým (Ju 3) a stezkám starým, o nichž mluvil Jeremiáš (Jer. 6:16). Jak k němu píše metodistický učenec z přelomu 18-19. století Adam Clarke: „Nepřinášej do víry nebo služeb Božích žádné nové učení, rituály ani ceremonie, které nejsou jasně dány Božím Slovem.“ Apoštolové a proroci dali skrze Ducha Svatého lidu Božímu v Bibli jasné mezníky zdravého učení a té úzké cesty, kteráž jest cesta dobrá, a nemáme je svévolně přenášet a přehodnocovat.

Duchovní obraz

Přenášení starodávních mezníků je pro posunování doktrinálních a praktických hranic dobrým obrazem. Předně proto, že v důsledku obého dochází k okradení. U fyzických mezníků přichází o své dědictví vlastník, u duchovních církev a jednotliví věřící. Ve starých stezkách, vymezených starodávnými mezníky, je pokoj a požehnání, a vykročení z nich, byť třeba v důsledku oklamání, nás o obojí připravuje.

Apoštol Jan varoval: „Hleďtež sebe, abychom neztratili toho, o čemž jsme pracovali, ale odplatu plnou abychom vzali“ (2. Jn. 8) – a to specificky v kontextu působení bludařů a antikristů s malým a, kteří nepřinášeli učení Kristovo a nezůstávali v něm. Izraelec, jemuž přenesli jeho fyzický mezník, přišel o část svého dílu od Hospodina, a totéž se v duchovním smyslu děje i věřícím, jimž posune někdo mezník duchovní. I v tom nejlepším případě přijde o nějaké duchovní požehnání, které proň Pán zamýšlel, a v tom horším mu hrozí i přímé ztroskotání víře. „Zlí pak lidé a svůdcové půjdou v horší, i ti, kteříž v blud uvodí, i ti, kteříž jsou bludem pojati.“ (2. Tim. 3:13).

Druhá podobnost spočívá v tom, že okradení skrze přenesení mezníku je velmi snadné. Poškozený to ani nemusí zaznamenat, zejména, pokud to pachatel učiní chytře a kamenem pohne vždy jen o kousek. Ostatně i z toho důvodu se k tomuto zločinu Mojžíšův zákon stavěl tak přísně. Ano, pokud někdo odnese hraniční balvan o kilometr dál přes kopec, že není z původního místa ani vidět, i málo pozorný vlastník si toho může dobře všimnout. Ale má-li odhalit drobné posuny, musí být velmi bdělý. Potřebuje si dobře vštípit do paměti, kde se mezník nachází, když je ještě na svém pravém místě, jinak jej velmi snadno zloděj oklame.

Přenášení duchovních mezníků je ještě snazší, právě pro jejich abstraktnost. Padlí kazatelé, kteří tak činí, často užívají stále stejných slov a obratů, ale dávají jim jiný význam. Nebo postupně přesouvají určité důrazy – třeba raději mluví o obecné lásce Boží než specifickém milosrdenství projeveném v Kristově vykupujícím díle skrze krev kříže. Pořád se káže na nějaké biblické texty, církev se pořád schází, ale v praxi ji její vůdci nezřetelně, krůček po krůčku posouvají někam, kde nikdy dříve nebyla. Posun je obvykle viditelný až v dlouhodobém horizontu, i když v současné hektické době to přestává platit. Na druhou stranu to zásadní přenesení už proběhlo dávno, a nyní jen vidíme ovoce. Každé další přenesení bývá snazší než to předchozí.

Jedinou ochranu proti přenášení starodávních mezníků představuje – bdělost. K tomu ostatně vedl i apoštol. Musíme pamatovat na nebezpečí, které nám hrozí, protože ďábel stále obchází, a jeho služebníci spolu s ním. Potřebujeme též dobře znát, kde leží ony mezníky starého evangelia a starých stezek, a často se k nim vracet a přezkoumávat je, jestli zůstávají tam, kde mají. Mezi veliké úkoly pravého a věrného kazatele ve všech dobách, ale v naší zejména, patří takto bdít a vyučovat lid Boží, aby každý sám pro sebe znal pravé místo starodávních mezníků.

Poslední podobnost, jíž si zmiňme, spočívá v zlořečenství, které nad přenášením starodávních mezníků Boží Slovo vyhlašuje. Okrádat svého izraelského bližního přenášením hraničního kamene přinášelo pachateli prokletí, a proto se máme třást, abychom se jím sami neprovinili. To se stalo mnohým, kteří neoblíbili známosti pravdy, ale v touze po stále něčem novém – nepodobné touze Athéňanů, kteří byli přitom tak oddáni modloslužbě (Sk. 17:16-21) – se dopracovali k něčemu bludnému. Jak totiž varoval Kníže kazatelů Charles Spurgeon, v teologii není nic nového, s výjimkou toho, co je falešné.

Mezníkové rozvaliny

Pro českou církev je nicméně varování před přenášením starodávních mezníků v jednom ohledu již zbytečné. Ne snad, že by nebyla naděje pro každého jednotlivce a každý sbor, jenž se zalekne, bude činit pokání a navrátí se ke stezkám starým – tomu dal Hospodin své zaslíbení odpuštění a milosti. Ale pokud by si dnes kdo pouze řekl, že ano, musí si dávat pozor, aby mu někdo jeho mezníky nepřenesl, je už pozdě, a to dost dlouho.

I ty církve, které si jakž takž zachovaly nejzákladnější mezníky doktrinální, si nechaly podloudně přenést mezníky praktické (ovšem současně s posunutím praktických mezníků se rozšířil antinomianismus, takže i to zachování doktrinálních mezníků je velmi, velmi relativní). Světská hudba, světské způsoby, opuštění starých standardů svatosti se rozbujely více či méně všude, a spíše více než méně. Při povšechném pohledu musíme se zármutkem konstatovat, že v naší zemi z duchovního hlediska nezůstal kámen na kameni.

Kdybychom se měli zaměřit na všechny konkrétní doklady toho, šlo by o práci na mnoho článků. V naší době totiž snad již neexistuje žádný mezník, který by nebyl zpochybněn, přenesen či úplně odvalen stranou, žádná oblast nezůstala nezasažená. Cokoliv, s čím přijde svět a nevěra, se brzy promítne i v tom, co hlásají respektovaní doktoři teologie a následně i kazatelny. Tak funguje naše doba.

Praxe i doktrína se natolik posunuly, že moderní církev akceptuje či aspoň toleruje překračování biblických řádů, nad nímž by si věrní předci ve víře trhali vlasy. Přitom vůbec nemluvíme o historických kontroverzních oblastech jako křest či církevní zřízení, na které měli rozdílné názory i dobří muži Boží, ale černobílé jasné věci, o jejichž nepřijatelnosti se před několika generacemi nemusela vést žádná diskuze, leckdy ani s odpadlíky. Akceptace sodomie, ordinace žen kazatelek, spolčování s Římem, nevěra v doslovné vzkříšení, popírání neomylnosti Bible se natolik rozmohly, že se vlastně v širší církvi již staly mainstreamem, a i značně nakazily i sbory, které by se hlásily k evangelikalismu.

Mezníky v manželství i jinde

Zrovna v těchto dnech můžeme vidět přenesení starých mezníků velmi zřetelně, neboť církev československá evangelická (ČCE) umožnila svým farářům – a farářkám – žehnat stejnopohlavním párům. Rozumí se samo sebou, že pokud čeští zákonodárci redefinují manželství, pak budou uzavírat i jejich sňatky. Požehnání budou moci rovněž obdržet věřící, kteří po rozvodu uzavřou další sňatek (což Pán Ježíš sám obecně nazval cizoložstvím, Mt. 19:9). Pro se vyslovila výrazná většina delegátů synodu, přes ¾. Jako „rozumný kompromis“ přitom uvádí, že žádný z duchovních nemusí požehnání provést, pokud se s tím vnitřně neztotožňuje. ČCE je už desetiletí tak naprosto odpadlá, že o nějaké věrnosti kohokoli, kdo v ní zůstává, nelze vůbec mluvit; za takové situace už odmítnutí osobně provádět rouhavé „požehnání“ nehraje roli, když dotyčný stále zůstává v organizaci, která takové braní jména Božího nadarmo dovolí.

Celá kauza odhaluje člověka a jeho přístup k věcem Božím ještě v jednom ohledu. „Požehnání“, které mají faráři sodomitům udílet, má podle mluvčího ČCE Jiřího Hofmana znamenat, „že se mohou spolehnout, že láska, kterou mají mezi sebou, je plnohodnotná a že se mohou spolehnout, že je lidsky stejně hodnotná jako u heterosexuálních párů.“ Připomíná to situaci, kdy dokonce ani Achabovi, který se prodal, aby činil to, což zlého jest před obličejem Hospodinovým, nescházelo více než dost falešných proroků, kteří jej ujišťovali, že mu Pán Bůh dá v jeho cestách prospěch. Lidé chtějí, aby jim proroci mluvili pochlebenství a prokovali oklamání (Jer. 30:10), a nestarají se, jestli je to pravda podle Bible. Hospodin ovšem učinil od počátku manželství jen pro muže a ženu, přičemž má vždy odrážet vztah Krista a církve. Lásku a péči Krista vůči církvi reprezentuje dle apoštola vždycky muž, a lásku a poddanost církve vůči Kristu reprezentuje vždy žena; „stejnopohlavní“ manželství by tedy odráželo vztah dvou Kristů či dvou církví vzájemně, což je logicky nesmyslné, a proto je nelze jakkoliv biblicky opodstatnit.

V této věci odpadlé církve přenášejí staré mezníky klopotně v delším závěsu za světem, který na Západě tyto vztahy již dlouho akceptuje coby legitimní, z valné většiny i ze strany těch, kteří jim ještě nechtějí umožnit vstupovat přímo do manželství. Nicméně někteří v církvi jsou ochotni nejen svět v jeho vzpouře následovat, ale dokonce jít i v „předvoji zítřka“, totiž v podstatě obhajovat i to, co svět obecně bere ještě jako nenormální. Konkrétně lze uvést polyamorii, totiž romantické i tělesné vztahy s více než jedním partnerem najednou, s vědomím a souhlasem všech zúčastněných stran. Jakkoliv se o tom v posledních letech více mluví a trend se šíří, běžní lidé to stále považují za výstřelek, a nikoliv legitimní variantu mezilidských vztahů.

Na portálu Christnet se však nedávno objevil článek na toto téma od Zdeňka A. Emingera, který sám sebe označuje za „křesťanského teologa, vycházejícího z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaného českým evangelickým porozuměním a světem umění. Neobhajuje v něm tuto praxi zcela, kupříkladu „se mu nezdá“, že by tyto vztahy podle něj šlo institucionalizovat v manželství, ale zjevně především z praktických důvodů, protože k tomu závěru dochází, když vidí, „s jakými obtížemi se napříč církvemi a jinými náboženskými společnostmi potýkají homosexuálové a transgender osoby žijící singl nebo v monogamních vztazích“.

Vedle toho uvádí: „Nesouhlasím s krajně křesťanskými postoji, že jde o dokonanou vzpouru proti Bohu a jeho zjevení. Zdá se mi spíš, že členové polyamorických a volných vztahů, kteří žijí své křesťanství na půdorysu obecné církve, se vztahují ke vzoru, který v jádru Božího zjevení nikdy neexistoval.“ Jako by samotné vztahování se ke vzoru, který nepochází od Pána Boha, nebylo biblicky vzato vzpourou. Autor přitom reflektuje, že svazky, o nichž píše, v sobě zahrnují i tělesnou intimitu, ale vůbec v daném kontextu nezmiňuje sedmé přikázání nesesmilníš, které přesně toto striktně reguluje. Ne, že by pro tyto lidi neexistovalo Boží milosrdenství – které článek také zmiňuje – ale to Písmo spojuje vždy v souvislosti s pokáním a znovuzrozením, což autor již nečiní. Zastává postoj, že takoví lidé mezi zkrátka námi jsou, mají nějaké potřeby a my to musíme vzít na vědomí, viz samotný závěr: „Hovořit o polyamorických a volných vztazích na teologické a církevní úrovni je však nutné už proto, že jejich počet roste a že jejich členové deklarují a žijí svoji víru jako naše sestry, bratři a přátelé.“

Jestli toto není pokus o posunutí starodávního mezníku ohledně vztahů mezi mužem a ženou nejspíš úplně na jinou planetu, pak už nic takového jako přenášení mezníku ani neexistuje. Vskutku, nenalezneme snad nic, co by svět nezačal byť jen částečně akceptovat, aby hned nepřišli takzvaní věřící a nezačali to hájit také.

Otázka potratů

I lidé ve světě, kteří jinak o víře nevědí vůbec nic a neumí rozlišit ani nejzákladnější rozdíly mezi papeženstvím a protestantismem, mají dost dobrou představu o základních pozicích křesťanské mravní teologie – tedy tom, co věřící (i v tom nejširším slova smyslu) obvykle považují za dobré a zlé. A jestli existuje něco, o čem každý dobře ví, že proti tomu církve vystupují, pak jde o potraty. Jedná se o banální fakt na úrovni, že voda je mokrá. Ostatně dnes už proti nim u nás vystupuje málokdo, koho by k tomu nevedlo náboženské přesvědčení.

Ani taková základní pozice dnes už ovšem není samozřejmostí, a to nejen u nejliberálnějších teologů, kteří se ani nesnaží předstírat, že Bibli věří coby Slovu Božímu. Ohledně přijatelnosti potratů si zaspekuloval třeba i David Novák, předseda rady Církve bratrské, která by se v teorii měla řadit mezi ty konzervativní evangelikální denominace. Jestli toto neukazuje na její ohromný úpadek, pak si těžko představit, co jiného by vůbec mohlo. (Jiné původně dobré denominace na tom nejsou o nic lépe, což platí třeba i o BJB, z níž jsme původně vyšli a od níž jsme se museli oddělit.)

Novák přitom ve svém článku žádném případě nevyjádřil pochopení – resp. neventiloval svoje „otázky“ nad danou věcí – pouze pro potrat v případě ohrožení života matky, který lze brát jako spravedlivý důvod k usmrcení v sebeobraně, protože „nezabiješ“ platí i pro nenarozené miminko, jakkoliv samozřejmě nezabijí svou matku úmyslně. Jako legitimní vidí i důvody sociální, aspoň v určitých případech.

Pokud ovšem nemáme právo zabít v „sebeobraně“ ty, kvůli nimž se dostáváme do sociální nejistoty a nouze, těžko může matka z těchto důvodů oprávněně zabít své miminko. Nehledě na to, že kdyby se tak masově nepraktikovalo smilstvo, počet případů, kdy by z těchto důvodů žena potřebovala podstoupit interrupci, by znatelně poklesl. Následky jednoho hříchu nelze odčinit spácháním hříchu jiného, bez ohledu na to, jak nevyhnutelnou reakcí se to lidem jeví být. Podotknutí, že na zplození dítěte se podílel i nějaký muž, který není nucen nést následky v takové míře jako žena, sice není úplně od věci, ale těžko to ospravedlňuje zavraždění dítěte; spíš by mělo řešení spočívat ve větším vynucování mužovy odpovědnosti za nastalou situaci.

Je pravda, že předseda rady Církve bratrské se snaží svoje „pochyby“ obhájit odkazem na Bibli, problém ovšem je, že vychází z ekumenického překladu, který zrovna v předmětných citátech velmi hrubě zavádí. 21. kapitola Exodu, kde se stanoví trest za udeření těhotné ženy, které vyvolá předčasný porod (v. 21-23). Ekumenický překlad výslovně uvádí, „takže potratí, ale nepřijde o život“, nicméně v přesnějším překladu kralickém čteme, že pachatel má být potrestán pokutou, a nikoliv smrtí v případě, že by vyšel plod, „však zhouba by se nestala“. To samé slovo užíval Jákob, když nechtěl pustit Benjamína do Egypta, aby se mu tam nepřihodilo něco zlého. Zákon tedy míří na případy, kdy udeření vyvolá předčasný porod, ale plod přežije. (Na okraj lze podotknout, že hebrejské slovo pro plod, לֶד yeled, označuje obecně potomka, a ve valné většině případů se v Bibli užívá o narozených lidech. Ani biblická terminologie nerozlišuje mezi narozeným a ještě nenarozeným dítětem.)

Ostatně následující verš říká, že má být vzat život za život v případě, kdyby „smrt přišla“, doslova kdyby se stala zhouba – v originále se zde užívá stejné slovo, jako v předchozím verši. Není tedy adekvátní vykládat ustanovení tak, že v prvním případě „zhouba by se nestala“ znamená, že zemřel „pouze“ plod, zatímco v druhém případě, kdy zemře i žena. Rozhodující je, zda přijde smrt či nepřijde, lhostejno koho. Někdo by se mohl ovšem ptát, pokud plod přežil, proč měl pachatel ještě platit pokutu, ale odpověď je snadná – byl to trest za jakési ‚obecné ohrožení‘, protože násilné vyvolání předčasného porodu bylo vždycky nebezpečné pro ženu i dítě. Hodnota života nenarozeného dítěte v době Mojžíše v Izraeli ostatně plynula i z toho, že z jejich pohledu mohlo být kterékoli z nich potencionálně Mesiášem.

Stejně nepatřičný je odkaz na 5. kapitolu Numeri, podle které měla žena podezřelá z nevěry, ale chyběly by konkrétní důkazy, měla vypít vodu zlořečenství. Když byla vinna, Hospodin způsobil, že (podle ekumenického překladu) ‚její klín potratí‘, ale podle opět přesnějších kralických jí mělo ‚hnít lůno a otéci břicho‘. Slovo přeložené jako hnít je doslova ‚spadnout‘, a mnohem pravděpodobněji má vyjadřovat způsobení neplodnosti. Bible tedy zlo zabíjení nenarozených dětí nijak nerelativizuje. Dítky jsou dědictvím a mzdou od Hospodina (Ž. 127:3), a jako takové je nelze úmyslně hubit v jakékoliv fázi jejich vývinu, bez ohledu na to, jak moc si to, co Pán zamýšlel jako požehnání, člověk sám svým hříchem pokazil.

Závěrečný příklad

Příkladů přenášení mezníků bychom mohli snést celou hromadu, stačilo by jen chvíli hledat na internetu. Jelikož jsme se však zabývali především mezníky praktickými, na závěr si poukažme na jeden případ přenesení mezníku doktrinálního, který se týká tak černobílé jasné věci, jako jsou modlitby ke svatým. Ač ekumenismus mysle dnešních křesťanů již notně nahlodal, takže zásadní problém s Římem již nemají, klanění se sochám a uctívání Marie přeci jen typicky vnímají jako velký problém. Ale i v tomto se mezník pomalu posouvá, a jeho hříšnost začínají někteří pomalu relativizovat, jako by šlo více o otázku osobního přesvědčení a různých tradic, podobně jako třeba otázka církevních zřízení.

Dokladem toho je opět David Novák, když píše o nedávné inauguraci prezidenta Petra Pavla. Je to varovný příklad toho, jak nenápadně lze mezníky posouvat – byť slovo ‚nenápadně‘ lze zde užít pouze v kontextu naší doby, neboť dříve by to samé každého protestanta bilo do očí. V článku totiž zazní věci, které vypadají na první přečtení dobře, autorovi se zjevně dost věcí na inauguraci v režii Říma mnohé nelíbilo, snaží se zdůrazňovat centralitu Krista a přímé, jasné zvěstování evangelia. Ale zároveň při tom hřích a zlo papeženeckého modlářství silně relativizuje.

Nejsmutnější je, že zdůrazňování Pána Ježíše je zde zbaveno svého obsahu; pokud je činěno navenek ústy, bere to předseda rady CB za dobré a hlouběji se tím nezabývá. To lze vidět už jen v příkladu ‚bratra katolíka‘, který se „nebojí ukazovat na naději v Kristu“. Co je v učení Říma obsahem této naděje a zda je skutečně totožná s nadějí evangelikála, už nezkoumá (a totožná opravdu není.) Ostatně, pro něj lze zřejmě tuto naději legitimně vyjádřit i hleděním na modlářský krucifix: „Na inauguraci jsme stáli před lebkou sv. Václava a prosili o jeho pomoc. Do toho se mi i pod vlivem zmíněného rozhlasového vysílání vracela slova Františka: Postavme se doma před kříž, pohleďme na něj a řekněme: ‚S Tebou není nic ztraceno. S Tebou mohu vždycky doufat. Ty jsi má naděje‘.‘“

Novák si sice v nějaké míře postěžuje, že celý ceremoniál se konal v režii římských katolíků, že modlitba se neobracela ke Spasiteli samému, že prezident se poklonil lebce svatého Václava a že obsah bohoslužby „prezentoval církev, která uvízla někde v minulosti a je mimo dotek s dnešní dobou; církev, v jejímž středu není Ten, kdo ji založil.“ Měl pravdu v tom, že ve středu toho Pán Ježíš rozhodně nebyl, ovšem problém nebyla nemodernost či odtrženost od současnosti, ale samotný fakt, že se vše dělo v režii církve antikristovské, kterou Kristus opravdu nezaložil. Samotná ceremonie, která Davida Nováka tak zklamala, to potvrzuje. Ale zároveň ve falešném duchu smířlivosti uvádí, že byť bohoslužba spočívala v odříkávání všech možných katolických svatých, což by nepreferoval, nechce „polemizovat s modlitbami ke svatým“. Kdy jindy by se ovšem proti nim měl postavit, než ve světle tak smutné zkušenosti? (A to vynecháváme, že správně by tuto zkušenost mít vůbec neměl, protože na takovém ohavném modloslužebném aktu neměl správně vůbec co dělat: „Psal jsem vám, abyste se nesměšovali, kdyby kdo, maje jméno bratr, byl… modlář,“ 1. Kor. 5:11.)

Poslední věta zcela neutralizuje cokoliv dobrého, co by si snad z článku mohl kdo vzít: „A věřte mi, že ekuménu mám moc rád, že se inspiruji z mnoha křesťanských tradic a hluboce si jich vážím.“ Celkový dojem vyznívá tak, že ano, autorovi inaugurační modlitby ke svatým moc nevoněly, sám by to nedělal a představoval by si ideálně mnoho věcí jinak, ale zároveň se nejedná o praxi katastrofální – nebo by se nejednalo, kdyby se vedle nich více zdůraznil Pán Ježíš. Pak by se šlo smířit i s uctíváním svatých a užívání krucifixů.

Vidíme, kam ekumena nakonec dovede i toho, kdo se aspoň nominálně hlásí k evangelikalismu, totiž že akceptuje i to, že v praxi všechno řídí Řím a udělá si to cele podle svého, a nadto neumí jasně odsoudit ani věci, které se jinak na římském katolicismu i silně zkompromisovaným evangelikálům vždycky hrubě nelíbily. Ano, aby si ekumenickou „jednotu“ s papežem nepodkopali, snažili se tuto otázku spíše odsunout stranou a neotvírat ji, ale když už na ni přišlo, obvykle řekli, že se jedná o praxi absolutně nebiblickou a neospravedlnitelnou. To však není ani náhodou případ článku Davida Nováka. Pokud se někdo dotkne něčeho tak černobílé ohavného, jako modlitby ke svatým a zamaže celou věc bez jasného, kategorického odsouzení, nezáleží vůbec, co napíše jiného. Bohatě to stačí, relativizace se dokonala a starodávní mezník se nejen viklá, ale je vysloveně odhozen, jakkoliv si toho třeba mnozí nevšimnou. I tak se posouvají mezníky starodávní.