Google

Jan Amos Komenský: O papežství

Datum:Leden 9, 2018
Komentáře
Přidej

Jana Amose Komenského coby Učitele národů či Češi váží a řadí mezi největší osobnosti našich dějin vskutku oprávněně. Komenský byl dozajista osobností evropského formátu, a i mnozí za hranicemi si nyli vědomi, s kým mají tu čest a jaký může mít jeho dílo význam pro utvrzení protestantismu v Evropě i jinde skrze vzdělání mládeže – ať už hovoříme o Samuelu Hartlibovi, Axelu Oxenstiernovi a Kristýně I. Švédské, Zuzaně Lorántffyové (vdově uherského knížete Jiřího I. Rákocziho) nebo Johnu Winthorpu mladšímu, který Komenského dokonce požádal, aby se stal prvním rekrorem Harvardu.

Že si většina Čechů ve svém ateismu řádně neuvědomuje, jak zbožný muž Komenský byl a jak důležitou roli hraje víra Bible v jeho díle – ostatně i jeho nejznámější dílo, Labyrint světa a ráj srdce není ve své druhé části ničím jiným než popisem pravého obrácení působením Ducha Svatého – je sice smutné, ale nemůže nás to překvapit. Tělesný člověk nechápe duchovní věci, a proto je povětšinou ani nedovede vnímat; a také nemá rád, když mu něco připomíná Pána Boha, který jej jednou bude soudit, proto tyto věci jak jen může vytěsňuje.

Ještě smutnější je, když dílo a postoje tohoto Božího muž, kterého nám Pán postavil na svědectví i jako příklad, míjí i evangelikální křesťany. Komenský jistě nebyl dokonalý muž a měl své chyby – na prvním místě musíme uvést jeho ochotu přijímat údajná zjevení Mikuláše Drabíka, Kristýny Poniatowské a jiných; ostatně se také nenaplnily. Snad vyplývala i z tolika zklamání, které musel Komenský v životě snášet: porážka stavů na Bílé hoře, vyhnanství, postupná ztráta dvou manželek, požár v Lešně, při němž shořela část jeho díla, zejména Pansofie, a další rány; údajná zjevení o tom, že Pán Bůh zvláštně zasáhne a vše obrátí, mu možná dávala naději, které se ve svém hoři rád chytal, aby z ní čerpal útěchu. Tak či tak, byla to Komenského slabá stránka.

Nicméně přes tyto chyby byl Komenský neobyčejný muž Boží, který si pro své dílo pro Pána zaslouží velkou vážnost křesťanského lidu v naší domovině i jinde, a zejména český lid by tomu duchovnímu dědictví měl věnovat zvláštní pozornost, a to zejména v oblastech, kde Komenského odkaz zcela odpovídá odkazu Božích mužů v jiných zemích.

Komenský a Řím

Tento odkaz se týká i stání proti římskokatolické církvi. To, že dobrý biskup takové postoje choval, by nemělo nikoho překvapit; ostatně větší část svého života strávil kvůli Římu a násilné rekatolizaci českých zemí ve vyhnanství, což proň bylo celoživotní bolestí. Někteří si však ve své nevědomosti mohou představovat, že odmítání papežství u něj plynulo právě ze zahořklosti vůči pobělohorském vývoji. Opak je však pravdou – šlo o postoj vyplývající z biblického přesvědčení. Ano, Bílá hora jej v něm utvrdila, protože potvrdila všeho, čeho se při pomyšlení na nové získání moci papeže v zemích koruny české bál, ale nezpůsobila jej. Jeho postoj plynul z pevného přesvědčení, že papežství nestojí v pravdě Boží, ale naopak proti ní.

Toto své přesvědčení vyjádřil Komenský například v dopise Bartoloměji Nigrinovi, který usiloval o sjednocení protestantských církvích s Římem tak moc, až nakonec k římskému katolicimu sám přistoupil. Sjednocení s papeženci, dokud setrvávají ve svých bludech, pro něj nebylo možné, neboť by bylo zradou a pošlapáním pravdy Boží. Ačkoliv by Komenského jen pošetilec mohl obvinit, že by mu nešlo o jednotu křesťanstva, smíření s Římem dobrý biskup zcela vylučoval. V již zmíněném dopise tak napsal:

Nepopírám, že kdybychom všichni šli ve Tvých stopách, byly by rozpory přetřásané mezi papeženci a námi co nejsnáze uklizeny a jednotlivci navráceni původní jednotě. Vždyť všude, kde se rozvaděné strany stmelí v jediné těleso, nezbývá nic, oč by se mezi nimi dále bojovalo. Ale touto cestou by přišla ve zkázu pravda. (…) Uznáme-li papeže za oprávněnou hlavu církve a obejmeme-li s otevřenou náručí koncil tridentský, nebudeme se už muset bát hřímání římské kurie. Ale co myslíš? Nemohli právě takovou radou farizeové navrhnout Kristu, aby se s nimi dohodl o míru? Jistě by se byl Kristus vyhnul i potupné smrti a nejtrýznivějšímu posmívání, kdyby byl jejich bludy svým hlasem veřejně schválil anebo je poctil hlubokým mlčením.

On však měl vyšší zákon před očima. Přítelkyní mu byla synagoga a vlast, větší však přítelkyní pravda: za tu musil raději vydat svědectví svou krví, než by se byl ztrátou pravdy a pohromou na slávě Boží staral o pokoj mezi lidmi. My máme stejný závazek, musíme mít stejnou odvahu. Zlořečeno budiž smiřování, které zraňuje pravdu, prokleto narovnání, kterým se znásilňuje svědomí. Písmo, které jmenuje obě pospolu, klade na první místo pravdu před pokojem (Zachariáš 8:19).“

Nanejvýš výmluvné varování

To však není jediný doklad jeho postoje. Komenský totiž proti řimskokatolické církvi a papeži napsal celý spis Retuňk [tzn. pomoc, vyproštění, vysvobození] proti Antikristu a svodům jeho. Je pravda, že někteří (především J. Hendrich) se jeho autorství tohoto původně anonymního díla pokusili zpochybnit, ale jiní komeniologičtí badatelé – zejména F. M. Bartoš a R. Říčan, ale i F. Tichý, A. Škarka nebo J. Ludvíkovský – jeho autorství hájí, přičemž poukazují mimo jiné na jeho formální a obsahovou podobnost s jinými Komenského knihami (pro úplnost dodejme, že ještě jiní, např. J. Kvačala, zastávají „prostřední“ teorii, že nám dochovaný Retuňk je přepracovanou verzí původního díla Komenského, případně že se jedná o dílo více autorů).

Nejvýrazněji pro Komenského autorství hovoří jeho zmínka v dopise Petrovi Montanovi: „Stav se (roku 1616) pastýřem církve, byl jsem nucen zabývat se spornými otázkami a případy svědomí, napsal jsem knížku Listové do nebe atd., to jest Žaloby utlačovaných chudých do nebe atd., vytištěnou v Olomouci roku 1617. Když jsem pozoroval, že se sbírají mračna pronásledování – dříve se totiž zablýskne, než uhodí -, napsal jsem Retuňk proti Antikristu a svodům jeho, dílo značně rozsáhlé, tiskem sice neuveřejněné – protože je představení kritizovali, různě o něm uvažovali, tisk odkládali, a protože sama pohroma zatím už nastala – bylo však rozmanitě přepisováno rozličnými lidmi.“ (Viz Jan Amos Komenský: O sobě. Nakladatelství Odeon: Praha, 1987, s. 53-54.)

Dopis je původně napsán latinky, a dílo je označeno názvem Praemonitiones adversus Antichristianas seductiones (Retunk etc.); překlad Amedea Molnára zde již reflektuje připsání tohoto díla Komenskému, o jehož správnosti byl i tento historik zjevně přesvědčen. Je ovšem nepravděpodobné, že by v českých zemích byly v letech cca 1617-18 sepsány dvě různé knihy se stejným tématem a stejným nebo velmi podobným názvem. Přičemž i J. Henrich, který Komenského autorství odmítá, datují vznik Retuňku okolo roku 1617. Nicméně i kdyby snad Učitel národů autorem nebyl, přeci jen můžeme s ohledem na jeho již zmíněnou podobnost s jinými Komenského knihami, můžeme směle stát za tím, že jeho názor na papeženeckou církev vyjadřuje velmi výstižně.

Dodejme ještě, že název O papežství je relativně moderní zkráceninou, kterou byla opatřena nová vydání tohoto díla zhruba před 100 lety.

Obsah Retuňku

Retuňk začíná obecnějšími tématy, jako je postesknutí si nad lidskou povahou, která tak ochotně přijímá bludy, či tendencí některých poohlížet se zpět k Římu, a dále osvědčuje zásadu Sola Scriptura a následně se již začíná vypořádávat a vyvracet argumenty, se kterými na podporu své strany papeženci přicházejí. Mnoho se zaobírá autoritou papeže a vyvrácením toho, že by byl náměstkem Kristovým a nástupcem apoštola Petra, až konečně dochází k dlouhé kapitole s důkazy, že papež je Antikrist. Kniha končí varováním a napomínání různým skupinám, katolíkům, aby se od papeže odvrátili, a evangelikálům (nazývaným postaru evangelíky, což však nemůžeme směšovat s dnešním chápáním tohoto slova jako člena Českobratrské církve evangelické).

Z těchto varování zdůrazněme především to adresované evangelickým rodičům, v němž je vyzývá, aby neposílali své děti do jezuitských škol, neboť se tam mohou snadno nakazit papežskými bludy a otrávit jimi své duše až k věčnému zahynutí. „Snadněť se a velmi spěšně srdce mladého zlé přichytí, zvláště pak Antikristovy slibné věci snadně mysl neosvícenou a nepovědomou jímají: poněvadž všecky jejich věci jsou zlatý ten koflík třpytící se a blyštící na odivu všechněm, z něhož pijí a tráví se národové, jehož blesk snadně takovou mladou mysl k sobě přivábí, a když z koflíka ohavností píti se počne, již opojení jedno za druhým přichází, až i do konce člověk Antikristovými věcmi zmámen bývá.

Komenského by ani největší pošetilec neobvinil, že mu málo záleží na vzdělání dětí; nicméně tento Boží muž dobře věděl, co je nejdůležitější a co mám mít největší přednost. Ne to vzdělání zemské, které je nám platné na dobu nejvýše 70 či 80 let. Ano, to má své nepopiratelné místo. Ale k čemu je obsáhnout všechnu moudrost světa, když ztratíme svou duši? Tak i nejmoudřejší Šalomoun osvědčuje: „Boha se boj, a přikázaní jeho ostříhej, nebo na tom všecko člověku záleží, poněvadž všeliký skutek Bůh přivede na soud, i každou věc tajnou, buďto dobrou, buďto zlou“ (Kaz. 12:13-14).

Stejně našemu dobrému biskupu, jakkoliv pro něj vzdělání představovalo velikou prioritu, Boží věci mu byly ještě důležitější. Jak píše v Informatoriu školy mateřské: „Suma tedy toho, k čemuž nevyhnutelně mládež vedena býti má, jest troje toto: víra a pobožnost; mravové a ctnosti; jazyků a všelijakých lidských umění povědomost, a to pořádkem tím, jakž tu připomenuto, ne naopak: napřed jmenovitě pobožnost, potom mravy, naposledy umění literní.“

Ovšem pokud by to třetí mělo klást překážky prvnímu a druhému, je třeba jej opustit nebo zásadně revidovat, aby méně důležité nezhatilo to nejdůležitější. V Didaktice velké to jasně Komenský osvědčuje v XXV. kapitole. Ano, kontext je jiný, než u Retuňku, konkrétně vyučování myšlenek pohanských filosofů, ale základní myšlenka tatáž. „My tedy majíce vyhlášeného za učitele a mistra veškerému pokolení lidskému Ježíše Krista, mimo nějž jiných hledati se nám zbraňuje (Mat. 17:5, 23:8), a jenž pravil: Nechte dítek jíti ke mně a nebraňte jim (Marek 10:14), přece je povedeme i nadále jinam proti jeho vůli? Leč snad se bojíme, že při nich Kristus bude míti lehkou práci, uče je příliš snadno svým mravům! A proto je povláčíme nejdříve sem tam po jiných dílnách a, jak jsem řekl, po krčmách, nevěstincích a všelijakých hnojištích a potom teprve je zprzněné a pokažené hodíme Kristu, aby si je znova vzdělal?

Komu však bude tím poslouženo hůře než oněm ubohým dítkám, jež samy o sobě po té stránce jsou nevinny? Ježto buď musí po celý život zápoliti s tím, aby se odučily tomu, čím byly naplněny na začátku mládí, anebo jsou prostě od Krista odmítnuty a vydány satanu, aby si je dále vzdělával. Neboť co jest zasvěceno Molochovi, nebylo by Bohu pohoršením? Je to sice hrozné, avšak až příliš pravdivé. Pro milosrdenství boží prosím, nechť konečně již vážně prohlédnou křesťanské vrchnosti a představení církvi, aby nedopouštěli dále Molochovi obětovati křesťanské mládeže…“

Tak Komenský, Učitel národů, varuje před takovým vzděláváním, které by vzdalovalo děti od cest Božích, a odmítá jakékoliv výmluvy, že není reálné nebo moudré být takto radikální. Kolik dnešních křesťanských rodičů má stejné srdce a stejné priority? Příliš málo, můžeme se právem obávat.

Důležitost odmítání papežství

Někteří se možná ptají, proč věnujeme otázce římského katolicismu a vztahu protestantů k němu takovou pozornost, a proč tak často poukazujeme na historický postoj našich předků ve víře – ať českých či ostatních – vůči papeži, kterého takřka všeobecně označovali za Antikrista. Co se týče druhé otázky, odpověď je nasnadě: chceme vést k přemýšlení, zda se tolik vynikajících zbožných mužů mohlo tak zmýlit, že by si spletli pravou církev Boží, byť nedokonalou, s církvi Antikristovou? Ano, jestli správně identifikovali toho Antikrista s velkým A, je jiná věc, ale neukazuje jejich vhled aspoň na to, že papež je jedním z mnoha antikristů, o kterých hovořil apoštol Jan (1. Jan 2:18)?

S tím souvisí další věci, předně otázka rozpoznání. Jestliže dnešní křesťané nedokážou rozpoznat naprosto nebiblický charakter papežství, který byl pro jejich předchůdce tak zjevný a nepochybný, pak nemohou rozpoznat nic. Ďábel je má naprosto v hrsti, a může s nimi po libosti zmítat a točit prakticky jakýmkoliv větrem falešného učení, které se mu zamane. Neexistuje nic, co by jim časem nedokázal namluvit. Nechceme, aby si s církví mohl satan pohrávat, jak se mu zamane. K tomu, aby se z tohoto osídla vytrhla, však je třeba, aby učinila z Boží milosti první krok. Odmítnutí a oddělení se od antikristovského papežství je tím prvním krokem, bez kterého nelze doufat v další duchovní pokrok. Jak může činit pokroky v cestě za Kristem ten, kdo je slepý a hluchý vůči antikristu, ať už s velkým či malým A? Jistě, není to ani zdaleka vše, co je k takovému pokroku potřeba, ale ten, kdo neučiní první krok, nemůže učinit krok druhý, třetí ani žádný další.

A druhá věc je ochota aplikovat již dosaženého rozpoznání. Zaslepenost ekumenických protestantů není zatím většinou tak velká, aby souhlasili se vším, za čím Řím stojí. Na přímý dotaz by odpověděli, že uctívání Marie a modlitby ke svatým, učení o znovuzrození skrze křest, klanění se sochám, víra v očistec nebo vyvyšování papeže coby náměstka Kristova nejsou biblické. Ale nedokážou z toho vyvodit nic do praktického života, aby neměli s římskokatolickou církví nic společného, nejen osobně, ale i co se týče mezidenominačních svazků v ekumeně. Poněkud paradoxní je, že nemálo z nich by se mělo zároveň na pozoru vůči důrazu na Písmo z obavy, aby nesklouzli k pouhé mrtvé znalostí Bible bez praktického dopadu. Co však jiného je vědomí nebibličnosti papeženeckých doktrín, které nevede k odmítnutí toho systému, než mrtvá biblická znalost? Jak se mají tyto věci podle Božího Slova posoudit, vědí, ale aby na základě toho poznání něco učinili, zaujali nějaký postoj, to už ne.

Závěr

Tolerování římskokatolické církve, když víme, za jak nebiblickými věcmi stoji, je velmi nebezpečné, a jistě by nám to potvrdil i Jan Amos Komenský, kdyby ještě žil. Mrtvá znalost Božího Slova je nebezpečná. Proto by si měli dnešní křesťané dávat dobrý pozor, co se svojí biblickou znalostí papeženských falešností v praxi udělají. Pokud si nejsou ohledně toho nejsou jisti, ať se důkladně začtou do Komenského Retuňku. Jeho varující závěrečné kapitoly, zejména kapitola „Napomenutí všechněm evangelia sv. se přidržejícím“, jsou k tomu účelu obzvláště vhodné:

Chcete-li pak potěšeně v tom státi, k čemuž vás Bůh přivedl, a zachovati bez úhony neporušenou naději svou až ke dni Ježíše Krista, potřebí vám k tomu těchto věcí: Předně, abyste znali, že to jest dobrodiní Boží, plné milosrdenství, že bludů a pověr Antikristových zniknouti vám dal a k světlu evangelium svatého přivedl. Ježtoť jsou mezi evangelíky [tzn. evangelikály, lidmi věřícími evangeliu] nejedni neosvícení, kteříž svého evangelictví dosti málo sobě váží. (…) Ne tak, ó ne tak špatně musíme vážiti dobrodiní Božího, milí bratří!

Velikáť jest věc zproštěnu býti tak mnohých bludů a ohavností, takového modlářství, takových neřádů a pověr rozličných, jimiž naplnil papež náboženství své. Naproti tomu veliká jest věc v svobodě synů Božích státi, zákony lidskými svědomí nevázati, Boha samého vzývati, Krista samého za spasitele, smírce a orodovníka míti, v jeho zásluze a Božím milosrdenství jisté své spasení spatřovati: a toho všeho v srdci svém právě požívati. (…) Važmež tedy i my všickní vysoce to, co Bůh učinil nám, že v těchto časích slovo své svaté pravdy mezi námi rozsvítiv, bludy v známost uvedl a od nich vysvobodil, a znajíce to, zvelebujmež v sobě milosrdenství Boží při nás stalé a plesejme v té milosti, kteráž učiněna jest nám.“ Amen i amen.

Retuňk proti Antikristu a svodům jeho (PDF, 114 kB)

Jazyk i pravopis byl drobně aktualizován. Co se týče již neužívaného pojmu „římané“, v textu jsme je ponechali; jedná se o obdobu anglického pojmu „romanists“, což je jedním z historických označení římských katolíků.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.