Předchozí líčení o misionáři Charlesi Thomasi Studdovi jsme ukončili v okamžiku, kdy sám rozdal podstatnou část svého značného bohatství, zděděného po otci, na různé Boží práce, a zbytek peněz poté na naléhání své snoubenky Priscilly Stewartové, aby poslechl Kristova slova a rozdal opravdu vše. V plném slova smyslu se tak stal bohatým mládencem, který Pánu Ježíši řekl ano, s pevným přesvědčením víry, že On ty statky věčně rozmnoží mnohonásobně více, než by mohla kterákoliv pozemská banka.

Sama Priscilla se obrátila pouze pár let před tím, než se ti dva seznámili a vzali. Pocházela ze severoirského Belfastu a většinu života jí věci víry nic neříkaly. Nikdy jí nepřišlo, že by měla Pána Boha milovat a žít pro Něj; chtěla normální život mladé dívky té doby, s plesy a zábavami. Jednou ji však Pán zasáhl myšlenkou, jak obstojí na Jeho soudu a co s ní bude, až přijde Spasitel podruhé, což může nastat kdykoliv. Nějakou dobu se snažila úzkost z toho zvažování zaplašit a vzdorovat volání Ducha v srdci, ale nakonec nemohla dále. Když se svěřila jedné věřící přítelkyni, ta ji varovala, aby si s věcmi Božími nezahrávala; Priscilla tedy poklekla na kolena a pohleděla vírou ke kříži.

Brzy na to se oddala službě Hospodinu, který jí položil na srdce, aby se stala misionářkou. Proto se vydala na cestu do Šanghaje, kde v tu dobu dlel i C. T, neboť se zde měl setkat s svým bratrem Georgem. Jelikož dialekt, kterým hovořil, se od toho šanghajského příliš lišil, nemohl sloužit místním, a proto trávil dny v doku s námořníky. Tam se také potkal se svou budoucí ženou.

Charles původně neměl o ženění zvláštní zájem, byl zcela oddán svému povolání. Scilla, jak si mladá žena říkala, jej však zaujala – nikoliv fyzickou krásou, ale sebevydáním se Pánu ve službě získávání duší. Začali si dopisovat, protože se jejich cesty brzy rozešly – oba sloužili na jiných místech. Mladý muž postupně získal ujištění od Pána, že se mají vzít a snášet útrapy služby společně, a po nějaké době o tom Priscillu přesvědčil. Charlieho se natolik soustředil na duchovní stránky jeho snoubenky, že v době zasnoubení o ní nic moc jiného ani nevěděl; nebyl si dokonce jist jejím věkem, byť tušil, že je o něco mladší než on. Dobře však poznal, že má v srdci Pána Ježíše na prvním místě, takže to další nehrálo roli. Nakonec uspořádali jen velmi obyčejnou svatbu na konzulátu – jak se C.T. vyjádřil, „skutečnou svatbu poutníků“ – bez klasických bílých svatebních šatů pro nevěstu ani ničeho podobného, co při sňatku lidé obyčejně mívají. Předtím měli ještě neoficiální církevní požehnání, kde si Priscilla oblékla šerpu s nápisem „sjednoceni v zápase pro Pána Ježíše“, a snoubenci si slíbili, že nebudou nikdy překážkou tomu druhému ve službě Jemu.

Strasti i radosti v práci Boží

Ihned po sňatku novomanželský pár zamířil do čínského vnitrozemí, konkrétně města Lungang-Fu. Zde prožívali velký odpor místních. Jediné místo, které mohli sehnat k bydlení, byla bídná chatrč, o které všichni věřili, že v ní straší. Když vyšli ven, mnozí sousedé jim často zlořečili a dlouho trvalo, než si aspoň u některých získali jakous takous důvěru – tím, že jim otevřeli k sobě dveře domů, kdykoliv se jim zachtělo, aby příbytek prozkoumali. Nicméně mnozí z nich proti nim zůstávali stále silně zaujati. Vinili je ze všeho zlého, co se ve městě přihodilo, jako třeba z delšího období sucha.

Přesto Spasitel postupně k sobě volal hříšné z cest záhuby. Jedním z nich byl muž, který původně nechtěl věřit, že by i jej mohl Kristus zachránit, neboť podle svých vlastních slov šlo o největšího darebáka v celé provincii – vraha, cizoložníka a narkomana. (V té době měla Čína velký problém s užíváním opia velkou částí populace, viz tzv. opiové války. Studdovi proto také začali provozovat pro závislé jednoduché útočiště.) Když tomu bídnému muži předložili moc Vykupitele, nechal se přesvědčit, aby okusil a viděl, jak dobrý jest Hospodin, a On změnil jeho život. Ihned se rozhodl, že musí do svého domovského města, kde napáchal nejvíce zla, aby i tamnímu lidu přinesl dobrou zvěst. Když k nim přišel, ihned jej zatkli a nechali krutě do krve zbičovat. Trvalo dlouho, než se z toho zotavil, ale pak se ihned vydal na cestu zpět, od čehož se nenechal ničím odradit. Uvrhli jej tedy do vězení, protože se již styděli jej znovu ubít bambusem, jímž jej málem zabili. Ale on kázal lidem venku i ze svého vězení. Když měšťané viděli, že s ním nic nepohne a nedokáží jeho kázání zastavit, pustili jej na svobodu. Takové věci učinil Pán v jeho životě.

Studdovi sami sloužili Číňanům všemi způsoby, kterými mohli, včetně vlastního příkladu. Pán Bůh jim požehnal dáním čtyř dcer a dvou synů; ti dva se ovšem nedožili dospělosti. První dceři dali jméno Salvation Grace Faith Studd, což doslova znamená Spasení Milost Víra Studdová, což v češtině zní divně, ale v anglosaském světě se taková jména dávala a dávají často. A i když další dcery měly běžnější křestní jména, říkávali jim Praise (Chvála), Prayer (Modlitba) a Joy (Radost). Tím domácímu obyvatelstvu ukazovali, že Pán Bůh miluje dívky stejně jako chlapce. V Číně si totiž narození dívek tradičně příliš nevážili – a to již dávno před pozdějších zavedením politiky jednoho dítěte, která problém jen zhoršila. Cenili se pouze synů, kteří se o ně v dospělosti mohli na rozdíl od dcer postarat. Dívky se jim v jejich očích nevyplatily, a proto je často nechávali napospas vlkům. To misionáři toužili i svým příkladem vykořenit, neboť jim to trhalo srdce. Možná proto Hospodin dovolil, aby přišli o syny, aby prokázali ostatním, že i dcery jsou stejným požehnáním, tím, že, jakkoliv je ztráta synů jistě rmoutila, nenechali se jí zdrtit, jak by se stalo mnohým Číňanům. Vskutku, i v tom Bůh Otec potvrdil, že „milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému“ (Řím. 8:28).

Jelikož ze všech svých prostředků se již předtím vydali, nyní záviseli cele na dennodenním Božím zaopatřování. Často zakušovali podobné Boží zásahy, jaké známe ze života provozovatele sirotčinců George Müllera, jemuž ostatně také dříve věnovali značnou částku. Jednou jim již nezbývalo vůbec nic, a nutně potřebovali další podporu od lidu Božího. Šli tedy společně na kolena a předložili nebeskému Otci svou situaci. Nemodlili se ani moc dlouho, neboť nechtěli být marnomluvní jako pohané, a spolehli se, že ví Otec jejich, čeho jest jim potřebí, prvé než by Ho prosili. Poštovní doručovatel přišel příští den a předal jim balík dopisů. Urychleně jej vysypali a prošli všechna psaní, ale nic v nich nenašli. Tiše se na sebe dívali, až C. T. znovu zatřásl pytlem a vypadla z něj ještě jedna obálka, nadepsaná neznámým písmem. Nacházela se v ní stolibrová bankovka a list, v němž nějaký pan Crossley líčil, jak sice o jejich misijní práci v Číně slyšel jen párkrát a moc o ní nevěděl, ale jedné noci mu Hospodin nedopustil spát a velmi silně mu položil na srdce, že jim musí zaslat uvedenou částku. Neví proč ani k čemu měla sloužit, ale spolehl se, že Pán ví a že jim samým to jistě bude dostatečně zřejmé. Trojjediný Bůh je tak v tu chvíli zaopatřil skrze člověka, jehož nikdy neviděli a ani potom s ním neměli žádný, ani písemný, kontakt.

Zpátky v anglosaském světě

V Číně manželský pár pracoval nakonec deset let. Poslední rok sužovala Charlese vážná nemoc, až se zdálo, že jeho život skonává; nakonec však tuto nejhorší fázi s Boží pomocí překonal. Přes to, jakou daň si na jeho zdraví služba vybírala, nechtěl zemi opustit, dokud neobdrží jasné Boží potvrzení. Nakonec se ovšem ujistil, že to Mistr tak chce, a proto se v roce 1894 vrátili domů. Z vesnice je nakonec vyprovázel velký zástup.

C. T. usiloval získávat duše i doma. Jednou jej jedni známí pozvali na návštěvu; navenek sice patřili do církve, jako většina lidí té doby, ale dosud se neznovuzrodili a nevydali cele Kristu. K duchovnímu probrání jim posloužil velmi názorným způsobem. Když seděl v křesle, paní domu mu přinesla horké kakao, ale mladý misionář si jí nevšímal, zůstal zabrán do hovoru se svým společníkem. Vyzvala jej tedy nahlas, že mu nese nápoj, ale opět bez ohlasu. Přirozeně se tedy nad tak ostentativním ignorováním rozhněvala, na což v odpovědi uslyšela výtku, že ona stejně tak zachází s Pánem Bohem, který jí nabízí věčný život. To ji zasáhlo, šla do svého pokoje a tam v modlitbě volala ke Zdroji života pro své spasení.

Na Charlese však čekala další práce. V době, kdy před svým odjezdem do Číny sloužil na univerzitách, někteří ze zasažených studentů odjeli přes oceán do Spojených států, kde si je Duch Boží použil obdobně jako předtím Studda v Anglii k rozvlažení mnohých. Proto nyní přišlo pro Charlese pozvání, aby přišel do Ameriky a posloužil jim, čemuž pozvaný vyhověl. Strávil tam nakonec rok a půl, maje program nabytý setkáními, někdy i šestkrát za den. Když jej nechali, zřídka mluvil méně než hodinu.

Rovněž měl mnoho osobních rozhovorů s jednotlivci, s nimiž se pak obvykle modlíval. Vždy je vedl, aby se nespoléhali na své pocity, ale na zástupné dílo Pána Ježíše samotného, a na zaslíbení Písem o dání Ducha Svatého těm, kdož o Něj prosí. Když získali ujištění, vedl je k modlitbám díků, a pokud si ani potom nebyli jisti odpuštěním a naplněním Duchem, vždy se jich zeptal, zda Pán Bůh lže. Jelikož odpověď logicky zněla, že nikoliv, jejich žádost tedy musela být naplněna. Když budou jen věřit a poslouchat, On je povede a bude v nich a skrze ně působit. Této v jednom ohledu prosté, ale mocné a živé službě muže Božího Hospodin té službě požehnal a mocně si ji v životech dotyčných použil.

Do Indie a zase zpátky

Doma se Charlesovo zdraví stabilizovalo, a proto přemýšlel, kde si jej chce Mistr použít dále. Myslí se často obracel k Indii, protože věděl, jak ležela na srdci jeho tatínkovi. Na severu země v Tirhutu otce dobře znali, ale pouze jako plantážníka, bohatce, který se stará o rozmnožení majetku, nikoliv o duše místních. Na smrtelné posteli vyjádřil touhu, aby tam poznali též Studda coby vyslance Kristova. To, aby se aspoň syn vydal tam, kam otec Studd nemohl, urgoval před naším misionářem pan Vincent, onen starý rodinný přítel, který je kdysi pozval na Moodyho kázání. C. T. to přijal a v Tirhutu strávil asi půl roku. Poté mu nabídli místo kazatele na jihu země ve městě Óttakamandu.

V jeho sboru se potkávali lidé z různých skupin, jak místní obyvatelé, tak anglická koloniální vrstva, vojáci i vysocí úředníci. Zejména si jej oblíbil místní guvernér, věřící muž, který jej i nechal bydlet ve svém velkém domě a zajistil mu doktora, aby provedl operaci, jíž služebník Boží nezbytně potřeboval kvůli zhoršujícímu se astmatu.

Službě v Indii Pán žehnal podobně jako v Číně, a to i na velmi osobní úrovni. V tu dobu se osobně vydaly Spasiteli i všechny jeho dcery a nechaly se pokřtít. Vedle toho mohl vést k přijetí Krista i mnoho dalších duší, leckdy několik týdně. Hospodin o ně stále pečoval i po fyzické stránce, a oni na Něj neustále spoléhali. I když dostávali určitou podporu od Anglo-indické evangelizační společnosti, C. T. hleděl vždy jen k nebesům, jak napsal: „Jen vždycky pamatujme, že naším dílem je Pán Bůh sám, a své životy i životy našich dětí vědomě a dobrovolně svěřujeme Jemu; pokud by selhal, byl by s námi konec, ale jak by mohl selhat? Bylo by rouháním, kdybych něco takového nadnesl. Buď mu sláva za toto druhotné privilegium [finanční podpory], ale musíme spoléhat na Něj a jen na Něj, ani trochu na žádnou společnost. Pokud ta zaplatí nějaké naše výdaje, dobře, ale nebudu spoléhat na Hospodina a na ně, budu doufat jen v svého Boha.“

Charlesův Bůh toto doufání bohatě naplnil. Když se v roce 1906 vrátili opět domů, děvčata potřebovala další vzdělávání, na což rodiče sami neměli prostředky. Boží Prozřetelnost sama však vedla věci tak, že nějaký člověk zajistil pro dívky vynikající internátní školy v Sherbourne a v Lausanne, přesně takové, které by si C. T. se Scillou pro ně vybrali, kdyby mohli. Jejich otec sám zatím sloužil zejména na setkáních YMCA, kde mluvil k desetitisícům mladých mužů. Jedny noviny, které přitom obvykle bývaly k misionářům kritické, popsaly jeho službu takto: „Pana Studda by jako misionáře měli všichni napodobovat. (…) I po více než 20 letech, kdy byl zapřažen do služby, přetéká životem a humorem; není na něm nic pesimistického ani vlažného. Miluje a drží se toho; učí, čemu věří a zachovává si ve všem odvážný, prosluněný obličej. Zdá se, že jej nematou žádné důvtipné námitky, jeho víra je stejně udatná jako je jeho řeč jasná a přímá.“

Další etapa života

Ačkoliv kazatel Studd sloužil ve své vlastni všude, kde mohl, Nebeský Otec s ním měl další záměry. V roce 1908 Jeho služebník přemítal, zda se vrátit do Indie či nikoliv. Jednou se však nacházel v Liverpoolu, když uviděl na ulici plakát s nápisem „Kanibalové hledají misionáře.“ Lehce humorný slogan jej zaujal, protože docela ladil s jeho vlastní povahou, a začal zkoumat, kdo je za tím. Jednalo se o německého misionáře Dr. Karla Kumma, který již předtím prochodil severovýchodní Afriku a pracoval zejména mezi muslimy.

Dr. Kumm mu líčil, jak do nitra Černého kontinentu míří mnozí lovci, Arabové, obchodníci a evropští badatelé, ale skoro žádní křesťané. Když si C. T. Studd položil otázku, proč ne, Duch Svatý mu položil na srdce, proč nejde on sám. Tělo namítlo, že na to nemá dost pevné zdraví – nezapomeňme, že to bylo v době, kdy většina vakcín na tropické nemoci nebyla k dispozici – na což však přišla odpověď, že On je veliký Lékař, který jej může vším provést.

Na to Charlie neměl odpověď, a zkoumal tedy, kdy a kam přesně vyrazit. Původně plánoval jít s německým bratrem ve víře k řece Niger, ale Hospodin ty dveře zavřel, když na již stárnoucího Angličana dopustil malárii (jež se dříve opravdu vyskytovala i na Britských ostrovech); ten k tomu později řekl, že šlo o jediný čas, kdy Pán Bůh souhlasil s doktory. Po svém uzdravení začal konzultovat cestu s jedním výborem zámožných věřících podnikatelů, kteří chtěli projekt podpořit, ale chtěli jej vyslat toliko pod podmínkou, že to schválí lékaři, což se nestalo. C. T. Studd však byl rozhodnut jít, jakkoli pozbyl veškeré lidské podpory. Nesouhlasila s tím ani jeho žena. Ovšem když dříve pro Krista nasadil svou kariéru a poté všechny své finance, nyní nasadil i svůj život, spoléhaje se na to, že kdo tak učiní, jistě jej nalezne.

Všemohoucí svému slovu opět dostál a svého služebníka zaopatřil. Například pár dní, než měl, odjet, se nacházel na jednom misijním setkání, a muž, kterého do té doby neznal, mu vtiskl do ruky desetilibrovou bankovku – což bylo tehdy mnohem více, než bychom z dnešního pohledu řekli, jednalo se o ekvivalent cca 40 tisíc současných českých korun. A podobná zaopatření nacházel po cestě neustále.

Celou dobu silně vnímal svou slabost, i kvůli nalomenému zdraví, ale věřil, že v té slabosti se dokonává síla Boží. Na začátku šel do Chartúmu, poté dále na jih Súdánu k řece Bahr-el-Ghazal. Oblast byla zamořena nemocemi, výpravě pomřelo přes 4/5 zvířat, ale náš misionář vše přestál, byť onemocněl opět malárií. Opět přes Chartúm šli dolů do Belgického Konga. Po 18 měsících se vrátil na chvíli opět do Británie, kde mocně burcoval k ještě většímu misijnímu nasazení.

Závěr

Jelikož srdce mu hořelo pro ztracené Afričany, ve vlasti C. T. Studd dlouho nepobyl, jakkoliv jej další rozloučení s manželkou bolelo o to silněji; nemohl však jinak. Posílen v mysli 34. Žalmem a Danielem 3:29, šel s Pánem kupředu. Na otázku, zda skutečně chce v dvaapadesáti letech opustit svůj domov, manželku i dcery, odvětil: „Jestliže Pán Ježíš Kristus je Bohem a zemřel za mně, tak žádná oběť, kterou bych pro Něj mohl učinit, nemůže být příliš veliká.“

A dále napsal jednomu příteli: „Výbor, pod kterým pracuji, je příhodně malý, velmi bohatý a nesmírně štědrý, a nadto vždycky zasedá – výbor Otce, Syna a Ducha Svatého. Stojí za námi multimilionář, zdaleka nejbohatší Osoba na světě. Při interview mi dal zdarma svou šekovou knížku a nutil mne, ať z ní neustále čerpám.“

S tím také vyrazil. Jak si jej Pán použil v závěrečné etapě života, si vylíčíme ještě v dalším článku.