„I řekl Hospodin Mojžíšovi: Aj, já dám vám chleba s nebe jako déšť“ (Exodus 16:4).

Manna, kterou Hospodin seslal Izraeli, aby ji živil na poušti, byla vskutku něčím zvláštním – byl to pokrm, jenž v celé historii okusily jen dvě nebo tři generace, v principu jen z jednoho národa, nepočítáme-li onen „přimíšený lid“, který s ním vyšel z Egypta. Všichni po nich o ní mohli jen slyšet nebo číst – byť, pravda, někteří z velekněží, ji mohli poté aspoň vidět vedle archy úmluvy.

Kdyby však toto byla jediná zvláštnost na manně, bylo by to málo. Manna je ovšem zvláštní i v tom, že duchovně symbolizuje nejen jednu velikou věc, ale minimálně dvě. Jednak poukazuje na samotného Pána Ježíše Krista, jak čteme v 6. kapitole Jana: „Tedy řekl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: Ne Mojžíš dal vám chléb s nebe, ale Otec můj vám dává ten chléb s nebe pravý. Nebo chléb Boží ten jest, kterýž sstupuje s nebe, a dává život světu. I řekli jemu: Pane, dávejž nám chléb ten vždycky. Ježíš pak řekl jim: Jáť jsem ten chléb života“ (Jan 6:32-35). To samo o sobě je veliké a slavné. Ale vedle toho je manna obrazem Božího Slova, což potvrzuje sám Mojžíš: „I ponížil tě a dopustil na tebe hlad, potom tě krmil mannou, kteréž jsi ty neznal, ani otcové tvoji, aby známé učinil tobě, že ne samým chlebem živ bude člověk, ale vším tím, což vychází z úst Hospodinových, živ bude člověk“ (Dt. 8.3).

Je krásné rozjímat nad Písmem coby pokrmem pro naši duši. Pokud však zůstaneme na této obecné rovině, uniknou nám o charakteru Božího Slova mnohé věci, což by byla škoda. Vskutku, když se zaměříme na jednotlivé detaily, musíme žasnout, co vše nám oddíl zjevuje. Velmi dobrou inspirací pro takové podrobnější zkoumání je výklad kazatele Arthura W. Pinka v jeho knize Gleanings from Exodus (Střípky z knihy Exodus, v češtině dosud nevyšlo). Jeho jednotlivé body můžeme rozdělit do 4 oblastí, které můžeme zvážit. Považme tedy:

1. Kdy a jak byla manna dána

Na prvním místě byla manna dána, když si Izrael zasloužil ne Boží smilování, ale trest. Kontext celé 16. kapitoly nesmíme minout. Pán Bůh právě vyvedl potomky Jákobovy mocnou rukou z egyptského zajetí, když seslal své rány a nakonec zabil všechny prvorozené – ale předtím Izraeli zjevil, jak může uniknout záhubě, totiž skrze krev beránka. Poté je zázračně provedl mořem, v němž zároveň utopil egyptské vojsko, a potvrdil tím své zaslíbení, že je přivede do země zaslíbené. Ale ani po tom všem lid nezačal věřit, ba naopak, při první známce potíží počal reptat. „Ó bychom byli zemřeli od ruky Hospodinovy v zemi Egyptské, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme se najídali chleba do sytosti“ (Ex. 16:3). A jaká byla odpověď Boží? Jaký div – místo toho, co by jim seslal své soudy, seslal jim chléb z nebe!

Stejně tomu bylo a je s Božím Slovem. Pán stvořil člověka a postavil jej do ráje, učiniv jej korunou stvoření a poddav jemu celou zemi. Ale našim prvním rodičům to nestačilo, vzbouřili se a chtěli být jako Bůh. Mělo to své hrozné následky, jistě, ale považme, že hned, jak padli, místo ortele naprostého a neodvratného zatracení jim Hospodin dal zaslíbení Spasitele: „Nad to, nepřátelství položím mezi tebou a mezi ženou, i mezi semenem tvým a semenem jejím; ono potře tobě hlavu, a ty potřeš jemu patu“ (Gn. 3:15). Přes veškerý další nepočítaný hřích lidí i Izraele toto zaslíbení Pán Bůh v průběhu času po dobu celého Starého zákona doplňoval a zpřesňoval.

Nejdřív dal Mojžíšův zákon – a nezapomeňme, že už Mojžíš psal o Kristu (Jan 5:47), pak Žalmy, pak další a další prorocké knihy, až do Malachiáše. Když pak zaslíbený Boží Syn konečně přišel, lidé ho odmítli a ukřižovali – a Pán Bůh opět, místo definitivního soudu nad celým světem, dal Nový zákon a dokončil své zjevení. Vskutku, celé Boží Slovo bylo dáno navzdory všemu lidskému hříchu a vzpouře.

Dále byla manna dána nadpřirozeně, z nebe. Bylo to něco, co nemělo v našem světě žádné obdoby. „Rozkázal oblakům shůry, a průduchy nebeské otevřel, a dštil na ně mannou ku pokrmu, a obilé nebeské dával jim. Chléb mocných jedl člověk, seslal jim pokrmů do sytosti“ (Ž. 78:23-25). Výraz „chléb mocných“ je v angličtině (KJV) přeložen jako „chléb andělský“; jedná se o chléb, který přirozeně nepatří člověku, ale vyšším bytostem. Přesto Hospodin takovým nadpřirozeným pokrmem z nebe živil svůj lid.

Stejně tak je dáno nadpřirozeně z nebe Písmo svaté. „Na věky, ó Hospodine, slovo tvé trvánlivé jest v nebesích“ (Žalm 119:89). Psali jej lidé pod vedením Ducha. „Všelikéť písmo od Boha [jest] vdechnuté“ (2. Tim. 3:16). „Přijalť zajisté od Boha Otce čest a slávu, když se stal k němu hlas takový od velebné slávy: Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se zalíbilo. A ten hlas my jsme slyšeli s nebe pošlý, s ním byvše na oné hoře svaté. A mámeť přepevnou řeč prorockou, kteréžto že šetříte jako svíce v temném místě svítící, dobře činíte, až by se den rozednil, a dennice vzešla v srdcích vašich, toto nejprvé znajíce, že žádného proroctví písma výklad nezáleží na rozumu lidském. Nebo nikdy z lidské vůle nepošlo proroctví, ale Duchem svatým puzeni byvše, mluvili svatí Boží lidé“ (2. Pt. 1:17-21).

Není to obyčejná kniha. Je to dokonalé Slovo Boží. Jeho pisatelé ji mocí Ducha Svatého napsali do písmene tak, jak Pán Bůh chtěl. V citovaném oddílu z 2. Petrovy slovo „puzeni“ znamená neseni, a je v něm použito čtyřikrát, na všech podtržených místech. Apoštol Petr zde pro dání Bible používá stejné slovo, jako když píše o promlouvání Božím, čímž chtěl vyjádřit, že Písmo má stejnou váhu, jako by Pán Bůh nahlas promluvil z nebe. Když čteme Bibli, je to to samé, jako bychom fyzicky slyšeli Boží hlas.

Dále byla manna dána Izraeli tam, kde byl. Nemuseli pro ní chodit mnoho mil daleko, někam na vysoké hory nebo do vzdálených údolí, stačilo vyjít ze stanů. Stejně tak Boží Slovo je nám blízko – a zvlášť nám, v naší době. Jak přesně pro nás, v naší době, platí slova Mojžíše: „Nebo přikázaní toto, kteréž přikazuji tobě dnes, není skryté před tebou, ani vzdálené od tebe. Není na nebi, abys řekl: Kdo nám vstoupí do nebe, aby vezma, [přinesl] a oznámil je nám, abychom je plnili? Ani za mořem jest, abys řekl: Kdo se nám přeplaví za moře, aby je přinesl a oznámil nám, abychom plnili je? Ale velmi blízko tebe jest slovo, v ústech tvých a v srdci tvém, abys činil to“ (Dt. 30:11-14). Proto bychom měli být velmi vděčně, ještě vděčnější, než kdy lidé v historii byli a měli být, protože opatřit si Bibli nikdy nebylo v historii pro jednotlivce snazší – a v některých dobách to bylo velmi těžké.

Manna byla dána v dostatečném množství pro všechny. Arthur Pink odhaduje nebo vypočítává, že když měl být omer na 1 člověka – a těch bylo jich na poušti nejméně dva miliony – tak muselo každý den spadnout 4.500 tun manny. To je, jako by každý den přijelo 10 vlaků, každý s 30 vozy, přičemž každý vůz by uvezl 15 tun. Tím vším tedy Pán Bůh zaopatřoval Izrael denně. Pán Bůh je vskutku mocen zaopatřit všechny naše potřeby, jakkoliv se to může zdát nepravděpodobné. To platí o fyzických potřebách, i o těch duchovních. V Bibli má Boží lid dost duchovní stravy na každý den, aby mu nic nescházelo.

2. Jaká manna byla

Zde nejprve zaznamenejme, že manna byla malá. „A když přestalo padání rosy, aj, ukázalo se po vrchu pouště drobného [cosi a] okrouhlého, drobného jako jíní na zemi“ (Ex. 16:14). Je to zvláštní nad tím přemýšlet, že Bible je vlastně malá. Někdo by namítal, že není; někdy se o velké knize říká, že je to „taková bible,“ takže Bible je naopak synonymem velké knihy. Některá rodinná vydání Bible jsou těžká a objemná. V minulosti, když ještě nevodedli vyrobit dost jemný papír, museli dokonce vydávat Bible v několika velkých svazcích. Jak tedy může být malá?

Nezapomeňme však, že jestli je nějaká kniha velká nebo malá, musíme zvážit v kontextu toho, co obsahuje. Encyklopedie, která by v jednom, byť velkém svazku dokázala obsáhnout všechno lidské vědění, by přeci vlastně byla neuvěřitelně malá. A Bible obsahuje sebezjevení nekonečného Boha, zjevení cesty k věčnému životu a všeho, co potřebujeme pro tento život. Jen si vezměme, kolik knih je napsáno o jestli je a jaký je Bůh, o morálce, o smyslu života o různých aspektech života, o manželství, o výchově a podobně. To nikdo nespočítá, ale určitě by je žádná knihovna na světě nedovedla pojmout, ani jejich malý zlomek. Ale Bible to všechno obsahuje v 66 knihách a 1189 kapitolách – a stejně to nedovedeme ani zdaleka pojmout, a velmi mnoho toho v Bibli míjíme, uniká nám to. Když to vše tedy řádně zvážíme, vidíme, že Bible je opravdu až zázračně malá. Je div, že není o mnoho, mnoho větší. Nakonec, apoštol Jan podotkl, že „jestiť pak i jiných mnoho věcí, kteréž činil Ježíš, kteréž kdyby měly všecky, každá obzvláštně, psány býti, mám za to, že by ten svět nemohl přijíti těch knih, kteréž by napsány byly“ (Jan 21:25).

Manna obsahovala vše potřebné pro život. Člověk, aby byl zdravý, potřebuje vyváženou stravu. Z potravy si nepotřebujeme brát jen energii, ale spoustu nezbytných živin pro zdravý vývoj; potřebujeme sacharidy, tuky, bílkoviny, vitamíny, minerály a kdovíco ještě. Jestliže toho všeho nepřijímáme dost, budeme podvyživení a můžeme onemocnět. Málokterá potravina obsahuje všechno, proto potřebujeme nejen chleba, ale i rozumnou míru ovoce, zeleniny, nějaké mléko, maso atd. Například námořníci dříve, když se plavili dlouhé týdny na moři, neměli dost čerstvého ovoce a dostávali z toho nemoc, které se říkalo kurděje nebo skorbut. Tu způsobuje nedostatek vitamínu C; když ho tělo po delší dobu nedostane, člověk umře.

Považme v toto kontextu, v jaké situaci se Izraelci nacházeli. Přebývali na poušti, kde žádné ovoce nerostlo, určitě ne pro dva miliony. Nedostávalo se jim tedy žádné pestré stravy. Sice čteme, že jim Pán Bůh po jejich reptání, že jim chybí maso, dal křepelky, ale ty neměli pořád. Většinu času jedli jenom mannu. Ale –– nebyli při tom vůbec nemocní ani slabí. To dokazuje, že manna obsahovala všechny potřebné živiny, bílkoviny, vitamíny, minerály atd. A stejné to je i s Božím Slovem. Čteme, že „nám od jeho Božské moci všecko, což k životu a ku pobožnosti [náleželo], darováno jest“ (2. Pt. 1:3). Vše, co je nám potřeba, je nám dáno. V Bibli máme všechnu duchovní výživu, co potřebujeme, a to pro všechny aspekty našeho života. Ten, kdo si Boží Slovo vpravdě a cele skládá v srdci, nebude v žádném směru podvyživený a neduživý.

Dále byla manna bílá. „Nazval pak lid Izraelský jméno toho [chleba] man; kterýž byl jako símě koliandrové, [a] bílý, a chut jeho jako koláče s medem“ (Ex. 16: 31). Bílá symbolizuje ryzost, čistotu, a taková je Bible. „Výmluvnosti Hospodinovy jsou výmluvnosti čisté, [jako] stříbro v hliněné peci přehnané a sedmkrát zprubované“ (Žalm 12:6). „Zprubovanáť jest řeč tvá dokonale, tou příčinou ji miluje služebník tvůj“ (Ž. 119:140). „Všeliká výmluvnost Boží přečištěná [jest]; onť jest štít doufajících v něho“ (Př. 30:5). Boží Slovo nazýváme Písmem Svatým, protože je svaté, ryzí, nezasažené hříchem, ve všech směrech dokonalé. Nejsou v něm žádné chyby, žádné lidské příměsi. Proto se jím také ve všem můžeme směle ve všem řídit.

A nakonec považme, že manna byla sladká (viz výše). Mělo by nám to připomenout známý verš z Žalmů: „Soudové Hospodinovi praví, a k tomu i spravedliví. Mnohem žádostivější jsou než zlato, a než mnoho ryzího zlata, sladší než med a stred z plástů“ (Žalm 19:9-10). Boží Slovo dává svaté potěšení, lepší, než cokoliv jiného. Je to veliká pravda – ale platí jen pro Boží děti. „Ti zajisté, kteříž jsou podlé těla, chutnají to, což jest těla, ale ti, kteříž podlé Ducha, to, což jest Ducha“ Řím. 8:5). Ten, kdo z Bible nebere žádné potěšení, může si být jist, že v tu chvíli určitě nekráčí Duchem – a v horším případě to může znamenat, že v něm ani Duch nepřebývá a není tedy ani Kristův.

3. Co se s mannou mělo učinit

Předtím, než mohl kdo brát z manny jakýkoliv užitek, tak ji musel sbírat. To znamená, vynaložit úsilí. Pán Ježíš řekl Židům: „Pracujte ne o pokrm, kterýž hyne, ale o ten pokrm, kterýž zůstává k životu věčnému“ (Jan 6:27). Mimochodem, vidíme, že tato Jeho slova nepředstavovala žádné nové učení – nešlo o nic jiného než o to, co Pán Bůh učil svůj lid od počátku i zde, totiž aby pracovali o nebeský pokrm. Stejně tak i my, abychom brali užitek z Božího Slova, musíme mu věnovat čas a pečlivou pozornost. Nestačí si jen rychle očima prolétnout pasáž a máme hotovo. Zaznamenejme také, že manna se měla sbírat každý den, s výjimkou soboty. Tak Pán chce, abychom pracovali o pokrm Božího Slova každý den. Nestačí naslouchat Božímu Slovu jen při bohoslužbě v neděli a při biblické hodině uprostřed týdně. Kdybychom s takovou „pravidelností“ jedli tělesný pokrm, jistě by nám to nestačilo – a jak by nám to mělo postačit u stravy duše?

Manna se měla sbírat ráno, jinak se pak rozpustila a bylo pozdě. „Tak tedy sbírali to každého jitra, každý což snísti mohl. A když horké bylo slunce, tedy se [ta manna] rozpouštěla“ (Ex. 16:21). Tak i my bychom se měli Božími věcmi zaobírat pokud možno hned na začátku dne, dokud se ještě nerozeběhne kolotoč povinností, který nás snadno převálcuje a příležitost něco skutečně načerpat se ztratí. Často už to potom nedoženeme – ten den budeme bez manny.

Jestliže Izraelci chtěli mít užitek z manny, museli ji nasbírat ráno – ale to neznamená, že jimuseli hned ráno všechnu sníst. Ano, na slunci se manna rozpustila, ale když si ji schovali ve stanu, mohli z ní čerpat výživu v průběhu celého dne. A stejně my, když si schováme hned zrána Slovo Boží ve svém srdci, budeme z něj moci brát sílu celý den.

Manna ležela na zemi, to znamená, že se musela sbírat v kleče. To nám ukazuje, že k Božímu Slovu musíme přistupovat s velikou pokorou, jinak z něj nic nenasbíráme. Nesmíme si myslet, že víme lépe, než Pán Bůh. Jestli něčemu nerozumíme, jestli si něco neumíme dát dohromady, jestli se nám v něm zdá být něco v rozporu, tak se máme pokořit, pokleknout, uznat svoji hloupost a omezenost a přenechat tu věc Pánu, dokud nám ji On sám neobjasní. To je sbírání nebeského chleba v kleče.

Manna se musela sbírat, aby se nepošlapala. Každé ráno napadala všude okolo stanů, a proto, když Izraelité vyšli ven, se jí nemohli vyhnout. Neměli ani kam šlapat. Jestli tedy nechtěli ten dar celý pošlapat, museli jej posbírat. A stejně tak i my, když u sebe máme Boží Slovo, musíme se jím zaobírat, číst ho rozjímat nad ním – jinak ho vlastně pošlapeme, pohrdneme jím. A to je velmi vážná věc. „Každému pak, komuž jest mnoho dáno, mnoho bude od něho požádáno; a komuť mnoho poručili, víceť požádají od něho“ (Lk. 12:48).

Nicméně nejdůležitější věc je, že manna se měla jíst. Bez toho všeho by žádné sbírání nepomohlo. Číst Bibli je důležité, ale když ji nepřijmeme jako svou duchovní stravu, je to k ničemu. Jak upozorňuje Arthur Pink, aby člověku bylo Boží Slovo pravou duchovní stravou, je k tomu potřeba tří kroků – (1.) přivlastnění, (2.) rozžvýkání a (3.) vstřebání. Můžeme k tomu přidat ještě další, předběžný krok: před jídlem se modlíme, a stejně se máme modlit i před čtením Bible, naším duchovním pokrmem.

Přivlastnění znamená, že si pokrm vezmeme sami pro sebe. Nestačí mít před sebou jídlo předložené, musíme si ho vzít – a i Boží Slovo si musíme vzít pro sebe. Například o nejznámějším verši Jan 3:16 můžeme být na nějaké úrovni přesvědčeni, že je pravdivý, a přesto nebýt spaseni. Přivlastnění spočívá v tom, že si řekneme – pokud „každý,“ tak tedy i já; „Pán Bůh Syna svého jednorozeného dal, abych já, který v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Nezapomeňme však, že tento princip se nevztahuje jen na ty příjemné verše, ale na všechno, včetně veršů o našich povinnostech. Čteme-li „Protož prosím vás, bratří, skrze milosrdenství Boží, abyste vydávali těla svá v obět živou, svatou, Bohu libou“ (Řím. 12:1), máme si to přivlastnit tak, že si pro sebe vezmeme, abychom vydávali tělo své v oběť živou, svatou, Bohu libou.

Rozžvýkání nám u Božího Slova patrně zní zvláštně, ale Arthur Pink tím míní rozjímání, pečlivé přemýšlení. Když si přečteme kapitolu a nad ničím nepřemýšlíme, je to, jako bychom hltali, což není zdravé. Nemusíme ovšem přemýšlet důkladně nad vším v té kapitole, často se stačí zaměřit důkladně na jeden verš. Pravé rozjímání spočívá v kladení otázek. Na co verš navazuje? Jaký je kontext? Je rovněž dobré postupovat slovo od slova a ptát se, proč se zde používá právě ono, a ne jiné. Někdy lze důkladně přemýšlet nad obrazem v daném verši. Čteme-li třeba, že Pán Ježíš je dobrý Pastýř, můžeme přemýšlet, co všechno dělá pastýř a vztahovat si to k Němu a k nám. Takové rozjímání přináší užitek.

Vstřebání znamená, že se nám živiny z jídla dostanou do krve a tělo z nich bere užitek. Tak i Boží Slovo se nám, jak se říká, musí dostat do krve. Tak Spurgeon řekl o Bunyanovi: „Hle, ten člověk je živoucí Bible! Píchněte jej kdekoli – bude krvácet bibličtinu; plyne z něj přímo výtažek z Bible. Nemůže promluvit, aniž by citoval text [z Písma], protože jím je jeho sama duše.“ To je jeden aspekt věci. Vedle toho to však znamená, že Slovo se stane součástí našeho každodenního života, to znamená, každodenního chození. Vyzývá-li nás Bible, abychom se ustavičně modlili, pak vstřebání znamená, že se skutečně ustavičně modlíme, že se nám modlitba stala druhou přirozeností. Dokud tomu tak s námi není, manná Božího Slova nám nepřináší užitek, jaký má – a vše naší vinou.

4. Jaká byla reakce na mannu

To, co člověk měl s mannou udělat, Pán Bůh Izraeli jasně zjevil, takže nikdo se nemohl vymlouvat, že nevěděl, co se od něj ve vztahu k nebeskému pokrmu očekává. Přesto lid nereagoval ve všem způsobem hodným následování. Už jsme zmínili, že Izraelci měli možnost mannu buď sbírat, nebo pošlapat, a nepochybujeme, že v praxi došlo k jejímu mnohému pošlapání. A tak je tomu s Božím Slovem dodnes, místo plného přijetí a strávení si jej i vyznávající křesťané dostatečně neváží a tím jej pošlapávají.

Izraelité se však rovněž odhalili v tom, že jim manna byla nepostihnutelná. Vyjadřuje to její samotné jméno, které znamená „co to je?“ Viděli ji, mohli si na ni sáhnout, ochutnat ji, všechno, ale stejně jim její podstata unikala. Co drží v ruce, vlastně nevěděli. Nikdy se s tím nesetkali. Jejich dosavadní zkušenosti s přirozenými věcmi, s nimiž doposud přicházeli do kontaktu, jim nemohly dát odpověď ohledně toho, co přišlo z nebe. A stejně tak je tomu s Písmem. „Na věky, ó Hospodine, slovo tvé trvánlivé jest v nebesích“ (Žalm 119:89). A to, co má svůj původ na nebesích, od Ducha Svatého, člověk přirozeně nemůže pochopit ani pojmout. „Ale tělesný člověk nechápá těch věcí, kteréž jsou Ducha Božího; nebo jsou jemu bláznovství, aniž [jich] může poznati“ (1. Kor. 2:14). Přirozeným., Duchem neosvíceným rozumem k tajemstvím Božím nepronikneme. Neznovuzrozený člověk tak Boží Slovo nutně překrucuje ke své záhubě: „Kterýchžto neučení a neutvrzení natahují, jako i jiných písem, k svému vlastnímu zatracení“ (2. Pt. 3:16).

Mannou bylo přimíšený zástup pohrdl. Tu skupinu tvořili ti, kteří nebyli původem praví Izraelští, ale vyšli s nimi z Egypta, když nad ním Hospodin vykonal své soudy, což na ně zapůsobilo, ale neznamenalo to, že Jej sami pro sebe osobně poznali. Přimíšený zástup je obrazem falešných věřících, kteří sice vnějšně patří do církve, možná jsou i aktivní a na první pohled od pravých křesťanů nerozeznatelní, ale ve skutečnosti nepatří mezi údy Pána Ježíše Krista. A těmto lidem se po nějaké době Boží manna, tak sladká, výživná a dokonalá, zprotivila, že místo ní žádali maso: „Lid pak k nim přimíšený napadla žádost náramná; a obrátivše se, plakali i synové Izraelští a řekli: Kdo nám to dá, abychom se masa najedli? Rozpomínáme se na ryby, jichž jsme [dosti] v Egyptě darmo jídali, na okurky a melouny, též na por, cibuli a česnek. A nyní duše naše vyprahlá, nic jiného nemá, kromě tu mannu před očima svýma“ (Nu. 11:4-6).

Podobně „přimíšený zástup“ v dnešní církvi nemá zalíbení v duchovních věcech, v pravdě Božího Slova. Čtení a kázání Bible mu přijde suché, nezáživné, málo vzrušující, a žádá si něčeho lepšího, co by více vyhovovalo jejich tělesnosti. Různí jednotlivci z tohoto zástupu mohou toužit po různých náhražkách – po filosofickém řečnění prázdné lidské moudrosti, po světské show spojené s moderní hudbou, po „self-help“ receptech kazatelů evangelia prosperity a podobně – ale jádro je stejné; Boží Slovo jim samo nestačí. Mannou Boží pohrdají – a nemohou se divit, když se na ně pro to, stejně jako tehdy, roznízí prchlivost Hospodinova náramně..

Závěr

Již jsme toho, v čem manna poukazuje na Písmo, uvedli dost, a mohli bychom uvést ještě více, ale na závěr si zdůrazněme jenom jednu věc, a totiž předposlední verš z 16, kapitoly: „Jedli pak synové Izraelští mannu za čtyřidceti let, dokudž nevešli do země, v níž bydliti měli; mannu jedli, dokudž nepřišli k končinám země Kananejské.“ Kanán je obrazem nebeského domova, do kterého směřujeme na poušti tohoto světa. Jako byli Izraelci vedeni Mojžíšem, i dnes je pravý, oddělený Boží lid veden Pánem Ježíšem. A po celou dobu, co zde budeme putovat, se můžeme spolehnout, že se o nás Pán postará a bude nám dávat potřebnou stravu, jak tělesnou, tak duchovní. Dokud nevejdeme do nebeského Kanánu, budeme stále dostávat tu nebeskou mannu, když budeme očekávat na Hospodina. Když tedy máme tuto jistotu ustavičného duchovního živení, vezměme si k srdci slova apoštola Petra: „Jakožto nyní zrozená nemluvňátka, mléka beze lsti, [Božího] slova žádostivi buďte, abyste jím rostli, jestliže však okusili jste, kterak dobrotivý jest Pán“ (1. Pt. 2:2-2). Amen i amen.