Google

Rodiny a kazatelny jako Ráchel a Lía

Datum:Srpen 13, 2013
Komentáře
Přidej

Nedávno jsme byli potěšeni a povzbuzeni návštěvou sedmi mladých sester ze Severního Irska, se kterými jsme z milosti Boží mohli prožít požehnaný a očerstvující týden. Sestry také vydávaly na bohoslužbách svědectví, jak uvěřily v Pána Ježíše Krista a jak jim bylo z milosti Boží dáno se obrátit. Všechny bez výjimky vyznávaly vděčnost Pánu Bohu, že jim bylo dáno vyrůstat v křesťanské rodině pod vlivem zbožných rodičů, kteří je vedli jako ztracené hříšníky k Pánu Ježíši a pod kříž, a všechny svědčily, že byly už v raném věku zasaženy Božím Slovem a evangeliem doma u rodinného oltáře, a že je následně k pokání vedli jejich rodiče. Jedna sestra také hovořila o tom, že v důsledku poslouchání moderní hudby se na čas od Pána vzdálila, a celým srdcem se k Němu v pokání navrátila na základě jednoho kázání.

Za svůj život jsem už slyšel pěknou řádku svědectví, nicméně svědectví mladých lidí takového rázu mezi nimi bylo jako šafránu, bylo-li vůbec jaké. Dnes děti křesťanských rodin spíše hovoří, jak uvěřily na nějakém křesťanském táboře, english campu či mládežnické konferenci. Tento trend by nás měl vskutku zarazit. Zamysleme se tedy nyní nad tím, kde a jak se obracejí děti z křesťanských rodin. O obrácení lidí z nevěřícího prostředí nyní hovořit nebudeme, ne snad proto, že by to bylo méně důležité, ale protože je to poněkud jiná oblast.

Plodná a neplodná

V knize Genesis můžeme číst o Jákobových ženách, z nichž jedna, Lía, byla velmi plodná, a druhá, Ráchel, dlouho žádné děti nemohla mít. Jejich vztah byl proto velmi komplikovaný a plný hořkosti a řevnivosti, nicméně to nyní ponechme stranou a přemýšlejme, jestli naše rodiny a kazatelny jsou podobné Líe nebo Ráchel, jestli jsou duchovně plodné, nebo v nich a skrze ně dlouhodobě nedochází ke znovuzrození těch, kteří jsou mnohá léta pod jejich přímým vlivem; mám nyní na mysli právě děti z křesťanských rodin.

Jsou-li jaká místa, kde bychom přirozeně očekávali, že budou lidé usvědčováni z hříchu a kde se tedy budou děti z křesťanských rodin obracet k Pánu Ježíši v pokání, jsou to buď jejich rodiny nebo kazatelny.

Obecný trend

Musíme nyní zdůraznit, že hovoříme o obecném trendu, který nelze jen tak bez dalšího přímo aplikovat na konkrétní rodiny. Nesmíme ztratit ze zřetele, že každé obrácení bez ohledu na rodinné pozadí je zázrak a milosti Boží, na kterém nemáme zásluhy a který si nemůžeme zajistit. Když se v nějakém konkrétním případě stane, že se dítě z křesťanské rodiny neobrátí doma nebo ve svém sboru, či se dokonce neobrátí vůbec, nemůžeme ihned automaticky takovou rodinu odsoudit, že něco udělala špatně, protože tak tomu vůbec být nemusí. I když uděláme vše, jak jsme podle Božího Slova měli a mohli učinit, nahradit Boží milost tím nemůžeme a proto se může stát, že se děti neobrátí ani v nejlepších rodinách. Odsuzování konkrétních rodin, pokud o nich navíc skoro nic nevíme, bychom se měli vyhnout, abychom nebyli podobni Jobovým přátelům. Pokud však na druhou stranu víme, že někteří rodiče své děti nijak zvlášť k Pánu Ježíši nevedli a tolerovali jim kde co, pak je na místě upozornit, že je pravděpodobné, že nevíra jejich dětí je způsobená tím, že zanedbávali jejich duchovní vedení.

V konkrétních případech je tedy na místě zdrženlivost, nicméně obecné trendy je třeba sledovat důsledněji a pečlivě je analyzovat a zkoumat. Ačkoliv v konkrétních případech nemůžeme obrácení dětí z křesťanských rodin doma nebo pod kazatelnami brát za samozřejmost, obecně vzato by takové případy neměly být nijak výjimečné. Nedá se samozřejmě určit konkrétní poměr, ale ve zdravém sboru se zdravými rodinami by se takové případy vyskytovat měly, a to nikoliv ojediněle. Záleží také samozřejmě na velikosti a složení sboru. Pokud je některý sbor malý a má jen jednu či dvě rodiny s dětmi, pak to patrně nebude dávat dostatečně reprezentativní vzorek k řádnému posouzení.

Příklad Abrahamovy rodiny

Hospodin vyvýšil Abrahama mimo jiné proto, že doma vytvářel zdravé duchovní prostředí. „A řekl Hospodin: Zdali já zatajím před Abrahamem, což dělati budu? Poněvadž Abraham jistotně bude v národ veliký a silný, a požehnáni budou v něm všickni národové země. Nebo znám jej; protož přikáže synům svým a domu svému po sobě, aby ostříhali cesty Hospodinovy, a činili spravedlnost a soud, aťby naplnil Hospodin Abrahamovi, což mu zaslíbil.“ (Gn. 18:17-19) Abraham vedl Izáka k poslušnosti Hospodinu a ke spáse v Pánu Ježíši Kristu. Dozajista, když Izák nebyl obětován na hoře Moria a Hospodin za něj zaopatřil skopce, vysvětlil mu na základě tohoto příkladu, že Hospodin zaopatří Beránka Božího, Mesiáše, který bude dokonalou obětí za hřích, a vedl ho podle tehdejší míry zjevení evangelia k přijetí Pána Ježíše Krista. Na základě otcovského vedení se tak i Izák skrze Krista podřídil Hospodinu, který se ze své milosti počal nazývat i jeho jménem, Bohem Izákovým.

Tak to vypadá, když jsou křesťanské rodiny duchovně zdravé. Rodina je nepřirozenější místo, kde mohou děti přijít k osobnímu poznání a přijetí Pána Ježíše Krista v pokání. A nestane-li se to tam, pak jsou zde kazatelny, kde by mělo být kázáno živé, mocné a proměňující evangelium, kde by měl být kázán Kristus ukřižovaný a kde by měli být všichni neobrácení voláni k pokání z mrtvých skutků – a tyto jsou druhým místem, kde bychom tedy měli očekávat, že naši potomci dojdou spásy.

Pán Bůh jistě některé vodívá ve své prozřetelnosti podivuhodnými a nepředvídatelnými stezkami, takže se i děti z křesťanských rodin mohou obrátit úplně jinde a jinak. Každé pravé obrácení je milostí Boží a hodné veliké radosti, nehledě na místo (pomněme na podobenství o ztracené ovečce či penízi). Když se tedy stane, že se někdo konkrétní vpravdě obrátí jinde než pod kazatelnou nebo doma, nemusí být znepokojen, že se to „nepočítá“.

Nakolik jsem však vypozoroval, málokdo dnes očekává, že by se křesťanské děti obrátily doma u každodenních rodinných bohoslužeb (probíhají-li vůbec) nebo u kázání Božího Slova v rámci pravidelných bohoslužeb, protože se to také málo děje. Častokrát spíše, když věřící rodiče chtějí, aby se jejich již náctileté dítě obrátilo, pošlou jej na křesťanský tábor či konferenci. To není příliš zdravý trend a ukazuje to, že je něco v nepořádku a cosi chybí.

Aplikace pro rodiny

Máme-li v bázni Boží zdravou starost o duchovní prospěch našich dětí a duchovní zdraví našich rodin, musíme zkoumat, zda jsme skutečně duchovně živí, jak máme být. Nebudeme-li chodit Duchem v poslušnosti a bázni Boží, je všechno marné. Tělesnými prostředky duchovních výsledků nedocílíme. Je-li kdo výše uvedeným trendem znepokojen, vnímá jeho nebezpečnost a obává se o duchovní zdraví své rodiny, nechť na prvním místě prosí o to, aby naň dechl Duch Boží, aby se probudil ze spánku, vstal z mrtvých, a zasvítil se jemu Kristus ve Své slávě, moci a okrase svatosti, jak Jej zjevuje neomylné Slovo Boží.

Je zde samozřejmě také mnoho praktického, co činit. Rodiny, pokud mají být zdravým prostředím, kde děti přicházejí k poznání Krista, musí obnovit své rodinné oltáře, tedy pravidelnou rodinnou bohoslužbu, při které se všichni schází, aby pod vedením otce rodiny zpívali Pánu vpravdě duchovní písně, modlili se a naslouchali čtení a výkladu Božího Slova. Jak výstižně se zpívá v jedné duchovní písni: „Domov nám dej, kde Kristus sám je Vládce, Písmo se čte, písně staré pěji, modlí se vždy rodinné Jeho stádce, v soužení, míru, díky z úst znějí.“ Mají-li být křesťanské rodiny duchovně plodné jako Lía, musí být děti podřízeny rodičům, žena muži a muž spolu se všemi Kristu, jak učí apoštol Pavel (1. Kor. 11, Ef. 5 aj.).

Jak jsou dnes v mnohých rodinách tyto rodinné oltáře pobořené, jak byl zbořen oltář Hospodinův na hoře Karmel v době Eliášově! Zde jistě můžeme najít kořen mnohých manželských problémů a rozvodů, které jsou dnes i v církvi čím dál častější. Touží-li kdo po zdravé rodině, kde by jeho děti složily život pod křížem a zároveň zanedbal toto rodinné shromažďování, nechť z toho činí pokání a spolu s Eliášem obnoví a opraví onen pozapomenutý a zbořený rodinný oltář (1. Kr. 18:30), a pravidelně, denně se u něj schází k pokornému Bohu sloužení, úpěnlivě prosíce, aby na oltář všech přítomných srdcí Hospodin seslal shůry oheň Ducha svatého, kterým by se studená lidská srdce rozhořela horlivou láskou k Pánu Ježíši Kristu, který musí ve všem prvotnost držet (Kol. 1:18).

Aplikace pro kazatelny

Když se navrátil lid izraelský z Babylona, rozvlažení a duchovní obroda přišly skrze kázání Ezdrášovo a levítů, kteří vykládali Písmo. Dobrořečili Hospodinu, četli ze Zákona, vykládali smysl, což vedlo lid k zármutku v pokání. Zvěstovali ovšem také evangelium, aby shromáždění nabyli opět dobré mysli. I kazatelny v českých sborech vskutku potřebují obnovu těchto dob, aby byly jako ona kazatelnice Ezdrášova.

V 8. kapitole Nehemiáše, která toto popisuje, na prvním místě čteme, jak se shromáždil lid, dožadujíce se slyšení Slova Božího, a jak byl ochoten naslouchat – dokonce ve stoje – dlouhé hodiny. „A uši všeho lidu obráceny byly k knize zákona.“ (Neh. 8:3) Na prvním místě, chceme-li, aby pod našimi kazatelnami docházelo k obrácení (nejen) našich dětí, musíme být sami nanejvýš žádostiví mléka Slova Božího. Jestliže je pro nás poslouchání kázání jen zvykem a povinností, na kterou se dovedeme soustředit sotva půl hodiny, nemůžeme očekávat, že bude proměňovat životy dětí. Jestli tedy nejsme jako Izraelci v době Ezdrášově dychtiví slyšet věrné výklady Písma, čiňme pokání a prosme za obnovu oněch blahých časů, abychom měli srdce onoho lidu. Pak také úpěnlivě, usilovně a vytrvale prosme za kazatele, aby nehlásali své smyšlenky a marně nemudrovali nad textem, jak je dnes zvykem, ale aby jak z Nového, tak ze Starého zákona prohlašovali jako heroldi (což je význam řeckého slova česky překládaného jako kázání) evangelium našeho smírci, Pána Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného, o pokání z mrtvých skutků a vykoupení skrze Jeho svatou, dokonalou a neporušitelnou krev, a to v autoritě Písma a moci Ducha svatého. To může a má činit každý z nás.

Pak je třeba zkoumat, zda nebrání Božímu žehnání kázání nějaký kompromis a uhnutí z cest spravedlnosti. Bez moci z výsosti je každé promlouvání marné. Život proměňující kázání nespočívá „v slibných lidské moudrosti řečech, ale v dokázání Ducha svatého a moci.“ (1. Kor. 2:4) Odchýlí-li se kdo od spoléhání se na Hospodina a od pravých cest Písma, nemůže v takovou moc kázání doufat. Chceme-li plodné kazatelny, pod nimiž budou naše děti i jiní přicházet k poznání cest života, musíme opustit kompromis. Je třeba odvrhnout veškeré utíkání se o pomoci do Egypta například v podobě zavádění moderní „křesťanské“ hudby, abychom si v kostelích udrželi mladé a snad i někoho přitáhli. Je třeba zavrhnout veškeré chození po radě bezbožných, tedy všelijaké inspirace psychologií, managementem, marketingem a podobně. Je třeba opustit humanistický antropocentrický pohled na Pána Boha a Pána Ježíše Krista a všechno, co je jím ovlivněno. A mohli bychom hovořit ještě dlouho.

Naposledy, chceme-li, aby pod kazatelnami docházelo k obrácení, je třeba si dávat pozor na obsah kázání. Nejsou dnes z kazatelen spíše ke slyšení rozličné myšlenky a rady lidské moudrosti namísto důsledných biblických výkladů a Písmem podložených odpovědí na konkrétní aspekty duchovního, ale i praktického života křesťanů? Je vskutku ke slyšení bláznové kázání Krista ukřižovaného, které má za cíl nejprve co nejvíce vyvýšit jméno Pána Ježíše, aby tak On „ve všem prvotnost držel“ (Kol 1:18), a které by usvědčovalo hříšníka z porušení Božího zákona a nekajícího člověka ze šlapání po Božím Synu a Jeho vykupujícím díle milosti?

Pastýři Božího stáda mají také veliký úkol velmi konkrétně a adresně varovat před odpadnutím církve, před všemožnými duši ohrožujícími bludy a zlými trendy, jak i varoval apoštol Pavel Efezské (Sk. 20:28-20) nebo Timotea (1. Tim. 4:1-6). Musí spolu s prorockými syny volat: „Smrt v hrnci! Učení těchto lidí hubí duši a tato praxe ničí církev!“ Mají zvěstovat Božímu lidu Boží Slova, kterými by je odvraceli od cesty jejich zlé a od nešlechetnosti předsevzetí jejich (Jr. 23:22) Dnes však spíše posilují „rukou bezbožného, aby se neodvrátil od zlé cesty své, obživujíce jej.“ (Ez. 13:22) Kolik kazatelů by dnes kupříkladu tvrdilo, že není znesvěcováním dne Páně, když si křesťané místo trávení onoho času v přemyšlování o Božích věcech a posléze na odpolední či večerní bohoslužbě činí cest svých, vykonávají, co by se jim líbilo, a mluví prázdné a světské řeči (viz Iz. 58:13-14), čímž jenom posilují a obživují srdce těch nejsvětštějších, zatímco tak kormoutí srdce spravedlivého lžmi? Ó, jak málo je dnes Izaiášů, a jak je dnes třeba, aby opět vystoupil někdo s podobnou zvěstí.

Závěr

Když čteme svatou historii Jákobovy rodiny, můžeme však přes všechny neveselé trendy skrze Písmo opět ve víře nabýt dobré mysli. I k neplodné Ráchel se Hospodin nakonec sklonil a dal jí zbožného Josefa a milovaného Benjamina. I my, učiníme-li pokání a navrátíme-li se k Hospodinu celým svým srdcem a půjdeme-li podle pravdy po Jeho cestách, budeme moci býti opět učiněni duchovně plodnými. Navraťme se tedy ke stezkám starým, obnovme zbořené rodinné oltáře, a vyjdouce z duchovního Babylona kompromisu a apostáze, připravme kazatelnice dřevěné pro nové Ezdráše, načež v modlitbě a s vírou vyhlížejme opět časy rozvlažení od tváři Páně. „Prozpěvuj, neplodná, kteráž nerodíš, zvučně prozpěvuj a prokřikni, kteráž ku porodu nepracuješ, nebo více bude synů opuštěné, nežli synů té, kteráž má muže, praví Hospodin. Rozšiř místo stanu svého, a čalounů příbytků svých roztáhnouti nezbraňuj; natáhni i provazů svých, a kolíky své utvrď.“ (Iz. 54:1-2) Kéž nás opět Hospodin duchovně rozmnoží a dá nám do církví i z našich dětí mnoho nově obrácených zbožných Josefů. Amen i amen.

2 komentáře Přidej

  1. Znovuzrozený says:

    “Všechny bez výjimky vyznávaly vděčnost Pánu Bohu, že jim bylo dáno vyrůstat v křesťanské rodině pod vlivem zbožných rodičů, kteří je vedli jako ztracené hříšníky k Pánu Ježíši a pod kříž, a všechny svědčily, že byly už v raném věku zasaženy Božím Slovem a evangeliem doma u rodinného oltáře, a že je následně k pokání vedli jejich rodiče.”

    Když je rodiče odmalinka duchovně vedli, tak z ČEHO ty holky tedy činily pokání?
    Asi to jako člověk z nevěřící rodiny nemůžu pochopit.

    “Jedna sestra také hovořila o tom, že v důsledku poslouchání moderní hudby se na čas od Pána vzdálila, a celým srdcem se k Němu v pokání navrátila na základě jednoho kázání.”………

    Chápu, že někomu může ležet “moderní” hudba v žaludku. Dalo by se dlouze psát o tom, že to, co bylo moderní před deseti lety, je už dneska oldies, a že to, co dneska někdo považuje za “hudbu”, může zase někdo jiný považovat za bližší oslímu hýkání.
    Na druhou stranu i vážná a klasická hudba byla ve své době mainstreamovou a moderní hudbou a nemyslím si, že by byl zednář Mozart duchovně méně závadný než současní satanisté. Stejně bychom si mohli rozebrat i folkovou, country anebo lidovou hudbu. A když jsme u té duchovní, možná, kdybychom viděli dostatečně ostře pod sutany těch mnichů, co skládaly církevní chorály, tak bychom se třeba divili.

    Abych to nějak zakončil, i perský velekrál poslouchal hudbu. A perský velekrál není v Bibli líčen a priori jako zloduch

    • Martin Hýsek says:

      Dobrý den,

      je mi moc líto, že to musím říci, ale znovu musím napsat, že vůbec nedovedu pochopit vaše duchovní smýšlení, jak vás mohou vůbec napadat věci, které zde píšete. Z čeho ta děvčata činila pokání? No přeci z mrtvých skutků, které ve svém neobráceném stavu činily, a z marnosti předsevzetí jejich neznovuzrozené mysli! Každý potomek Adamův je přeci od počátku beznadějně ztraceným hříšníkem, jehož každý čin je urážkou svatého Boha, jak se píše, že i “myšlení srdce lidského zlé jest od mladosti jeho.” (Gn 8:21) To je jedna z naprosto základních doktrín, kterou musí chápat všichni křesťané. I král David přeci vyznával, jak byl od počátku zcela propadlý hříchu: “Aj, v nepravosti zplozen jsem, a v hříchu počala mne matka má.” (Ž 51:7)

      I když je člověk od mala duchovně veden – i když je to nesmírně důležité a přináší to mnohá požehnání – přeci toto samotné ho nemůže spasit, nemůže to očistit ani od Adamova hříchu přičteného, ani od následných hříchů osobních. Ani důsledně biblicky prováděná kázeň – která je opět naprosto nezbytná – nemůže zabránit hříchu v životech dětí docela. Pořád zde budou nějaké zlé myšlenky nebo nějaká neposlušnost, byť třeba jen zdánlivě malá. To vše přivádí do pekla a z toho všeho je třeba činit pokání. Nedokážu pochopit, jak něčemu takovému můžete nerozumět, bez ohledu na rodinné pozadí, protože toto není otázka žádné zkušenosti, ale zcela elementárního, velmi jednoduchého a z Písma nepochybného učení. Jak něco takového můžete neznat a nechápat?

      Otázka hudby je natolik rozsáhlá, že zde není prostor vše důkladně rozebrat. Tedy jen krátce: (1.) Nechápu, proč zmiňujete nějaké řimskokatolické mnichy. Já zpívám, poslouchám a miluji duchovní písně pravých věřících, jako byli např. Isaac Watts, Charles Wesley nebo Fanny Crosby. (2.) Pokud se někdo kontinuálně vyhýbá světákovi Mozartovi a všechny před ním a jeho hudbou varuje, budiž, je to respektuhodná pozice. Většinou se však lze setkat s tím, že vlastně nikomu nevadí, jenom se vytáhne jako protiargument, když někdo odsoudí moderní styly. Ovšem buďto je nebezpečný a vystupujme proti němu pořád, nebo ho nevytahujme v této debatě (pokud vy před Mozartem kontinuálně varujete, předchozí větu prosím ignorujte). (3.) Já osobně neznám nikoho, koho by duchovně zničil poslech Mozartovy hudby. Zato lidí, které zničila i “křesťanská” rocková či obdobná hudba, mám mezi svými známými několik. Těch, kterým i “jemné” chvály převrátily myšlení, dokonce velmi mnoho.

      Na závěr chci zdůraznit, že na vás nezamýšlím nějak osobně útočit. Mě vaše komentáře nijak neškodí ani jimi nejsem osobně uražen. Odpovídám v naději, zda-li by vám to snad posloužilo k otevření očí (ačkoliv to samozřejmě sám nemohu učinit, to je práce Ducha svatého), protože vaše smýšlení mě velice znepokojuje – ne kvůli mě, ale kvůli vám samotnému, protože ukazuje na něco nezdravého. Kéž je vám Pán milostiv a promění vás obnovením mysli vaší.

  2. Znovuzrozený says:

    Nejprve budu reagovat na závěr. Ani já nemíním nikoho urážet či se urážet. Beru naše debaty jako akademické v tom smyslu, že se chci něco dozvědět či případně něco sdělit. Myslím si, že nám jde o to samé, a proto diskutuji. Prohlédl jsem si vaše stránky a pročetl zveřejněné dokumenty ohledně vzniku vašeho společenstva.
    Mou primární snahou je poučit se, a proto také kladu konfrontační otázky, které mohou někomu připadat hloupé. Leč nevidím jinou cestu, jak se dobrat odpovědi, než se ptát.
    Osobně je mi blízká provázanost Starého a Nového Zákona, možná až příliš moc a můj pohled na Nový Zákon je na křesťanské poměry dosti starozákonní.
    Mým cílem je pochopit fenomén křesťanského smýšlení, které nestaví na starozákonním zjevení. V novozákonních textech se s tímto fenoménem příliš nesetkám (a to ani ve Skutcích), v Církvi také ne (tam by se nejdřív muselo začít řešit Boží Slovo obecně). Léta se snažím pochopit, proč Církev jako celek v místě a čase nefunguje a vaše společenstvo se prezentuje, že by fungovat chtělo, tak se naivně domnívám, že třeba něco pochopím. Tolik o mých motivech a pozadí.

    Co se hudby týče, myslím, že jsem to pochopil. Asi jsme se bavili každý o něčem jiném. Mě šlo o hudbu pro perského velekrále či současného člověka, tedy hudbu k poslechu, hudbu jako background, hudbu jako nástroj estetiky, ještě obecněji hudbu samoúčelnou (a o té si prosím pěkně nemyslím, že je biblicky neobhájitelná). do této kategorie můžeme zahrnout i Mozartovo Requiem, Haendelova Mesiáše, Gregoriánské chorály a omezeně pravoslavnou cíkevní hudbu, provozovanou na profesionální úrovni, jelikož se dnes jedná spíše o “folkor” pro specifické posluchače, než o původní účel této hudby.
    Hudbu bohoslužebnou z hlediska účelu jsem na mysli neměl. Jako ryzí biblista tomu, co se děje v této oblasti příliš nerozumím; mrzí co se stalo, o čem píšete ze svého okolí.
    Jen dodám, že moderní (tedy v příští generaci zastaralé) “křesťanské” hudbě neholduji. Ono kdo okusil starého vína, nové nechce, protože je staré lepší. Nutno dodat, že projevy těchto entuziastů nemohou logicky dosáhnout řemeslné úrovně profesionálů ze světa. A ani to není cílem. Církev není symfonický orchestr.
    Na druhou stranu mě udivuje, jak velkou váhu dávají někteří křesťané (úvozovky tam nechybí) textu v hudbě. Někdo je ochoten kvůli textu vynášet až do Nebe píseň, která je harmonicky nezajímavá, instrumentálně chudá a dokonce i literálně podprůměrná (viz kýčovité texty z USA), ale protože se líbí myšlenka (byť surová a neopracovaná), je to cool. Další tragedií je přebírání písní od amerických sborů z jižních států, kde je obyvatelstvo jinak muzikální než tu v Čechách (větší rozsah mediánového křesťana), potom ta chvála, která má znít důstojně, důstojně nezní ani omylem, když ty vysoké tóny ve sboru prostě nikdo nezazpívá. Ale v Církvi v Čechách je asi marné appellovat na lidskou soudnost ohledně výběru písní pro sbor podle intonačních schopností, abychom aspoň nezněli jako L.F.Hagen.

    Na závěr to nejpalčivější. Dlouhodobě vidím velký rozpor v učení mainstreamového křesťanství (a to jako zdegenerovaného, tak i upřímného). Na jedné straně učí o osvobození od Zákona, litery aj. A na druhé straně hromuje proti hříchům. Nějak asi nemám rád, když si něco odporuje obecně. Pak nemám rád lidi, kteří se snaží vmanipulovávat druhým pocit viny (to není osobní, je to jen můj pocit). A pak jsem vysloveně alergický na prokalamace typu, že lidé jsou zločinci už od svého narození apod….taková rétorika měla navždy umlknout v roce 1945. Nejvíc mě dostávají katoličtí preláti, kteří hromují o hříších novorozenců a jedním dechem všemožně podporují porodnost a stejným dechem žijí v papírovém celibátu. O tom, že když konáme skutky zbožného milosrdenství by neměla pravice vědět, co činí levice se nepřu, ale tady jsou tři rozpory v jedné větě (a o zbožnost ani milosrdenství v tom nehledám).
    Vezmu to teď ze starozákonního hlediska (jiné v Ježíšově době ani nebylo). Byl Zákon pro židy, který šlo plnit poměrně těžko, ale šlo (Ježíš jej prokazatelně splnil, zbytek je pouze o ochotě a motivaci). a potom tu máme něco, co do dnešních dnů vykrystalizovalo jako Sedmero zákonů potomků Noemových. Osobně si myslím, že dnešní podoba tohoto Sedmera je nebiblická, ale v zásadě můžeme vzít, že obsah tohoto Sedmera se +- kryje s ustanovením apoštolského koncilu ve Skutcích apoštolů (na tento koncept se naráží několikrát i v Genesi). Stručně řečeno, kdo se řídí těmito zásadami, je spravedlivý (pro příklad Jób).
    Že není hříchů bez zákona, na tom se snad shodneme. Že Boží požadavky na potomky Noemovy jsou řádově nižší než na potomky Izraele snad také (naopak požadavky na učedníky Ježíše jsou o mnoho vyšší – což je logické, že náprava špatného je řádově náročnější než setrvávání ve správném).
    Co nechápu a co mi nevysvětlili ani lidé, kteří toto žili a k nimž mám maximální možnou důvěru je “obrácení obráceného”. Jestliže je dítko vychováváno podle standardů pro učedníka Ježíše, a výchova je úspěšná (dítko to nesabotuje, není odrazenou přílišnou bigotností rodičů oproti jiným lidem apod.), tak kde je problém? Od čeho se má odvracet, když zná pouze tu Cestu Kristovu? Že jsme zlí? To říkal i Ježíš učedníkům. V tom přece nemůže být problém. viz Matouš 7,11 či Lukáš 11,13

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.