Google

Pět parametrů posvěcující proměny

Datum:1 srpna, 2022
Komentáře
Přidej

“My pak všickni odkrytou tváří slávu Páně jako v zrcadle spatřujíce, v týž obraz proměněni býváme od slávy v slávu, jakožto od Ducha Páně.“ (2. Korintským 3:18)

Ačkoliv apoštol Pavel křesťany v Korintu mnoho miloval – nakonec mezi nimi strávil minimálně dva roky služby – měl s nimi zároveň mnoho trápení. V prvním listu musel řešit mnohé vnitřní problémy sboru, včetně neřešeného vážného hříchu a mnohého nepořádku při bohoslužbách; v druhém listu musel pak různými způsoby reagovat na zpochybňování své služby a obecně apoštolské autority. Tato epištola je velmi osobním dopisem, a některé věci si musíme spíše domýšlet podle kontextu, ale zdá se, že v Korintě bylo několik frakcí, z nichž některé za Pavlem stály – k těm se v listu obrací s láskou a mluví o svém potěšení z nich – ale jiné se proti jeho službě stavěly a různým způsobem ji zpochybňovaly, například jeho motivaci; k těm pak mluvil přísně, zejména v posledních 3 kapitolách dopisu.

Tito odpůrci asi patřili k judaizátorům, kteří dávali velký důraz na zákon Mojžíšův s jeho ceremoniemi. Proto se těmito ceremoniemi Pavel zabývá a ve 3. kapitole 2. Korintským porovnává přisluhování Starého a Nového zákona. Na závěr pak toto porovnávání završuje naším úvodním veršem, který je jedním z velikých výroků Slova Božího o posvěcení.

Kontext kapitoly

Pro lepší pochopení kontextu je vhodné si shrnout obsah celé kapitoly, která tvoří jednotný celek. Na úvod stati Pavel adresáty v Korintě napomíná, že by pro ně jeho apoštolská autorita a pravost služby neměly být vůbec otázkou, protože zrovna mezi nimi si jej Pán mocně použil. Kdyby neměl povolání a autoritu od Něj, tak by skrze apoštolovu službu nezapůsobil Duch svatý v jejich srdcích. Oni sami byli tím nejlepším důkazem.

Pavel si nicméně dobře uvědomoval, že nic z toho nevypůsobil on sám, ale Kristus, který ho povolal, aby byl služebníkem Nového zákona, který ve všech ohledech převyšuje ten Starý. Tudíž bylo od některých Korintských bláznivé, že naslouchali učitelům, kteří dávali takový důraz na zákon Mojžíšův. Proto v této kapitole apoštol porovnává dispenzaci zákona s mnohem slavnější dispenzací evangelia. Dispenzace je uspořádání Božích věcí, které Pán svěřil člověku, aby podle něj k Němu přistupoval. Kraličtí zde používali „přisluhování“. Za doby Mojžíše byla ta dispenzace spojená s různými ceremoniemi, oběťmi apod.; nyní je duchovní (J. 4:24).

Litera zde označuje celé starozákonní uspořádání, které bylo v porovnání s tím novozákonním službou smrti a pomsty, protože zákon sám nedává život, jen působí smrt, neboť se skrze něj zjevuje hněv Boží z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti (Řím. 1:18). Ano, i za doby starozákonní docházel lid Boží věčného života jedině skrze víru v přicházejícího Mesiáše, ale zjevení evangelia nebylo tak úplné, jako v Novém zákoně; v porovnání tedy lze říci, že dispenzace zákona byla přisluhováním smrti a pomsty. A oproti němu je evangelium v plném smyslu přisluhování života, a jako takové je neporovnatelně slavnější – tak, že ve srovnání přisluhování zákona jako by ani slavné nebylo.

Pak apoštol rozebírá několik nejpodstatnějších rozdílů. Sláva Mojžíšova přisluhování byla dočasná a pomíjející, ale sláva evangelia je věčná. Proto i Mojžíš zahaloval svou tvář, aby Izrael neviděl, jak sláva, kterou zářil, brzo pomíjí. Konec 13. verše, který Kraličtí překládají „aby nepatřili synové Izraelští k cíli té věci pomíjející“, by zde bylo lépe přeložit „ke konci té věci pomíjející“, protože jak poukazují mnozí komentátoři, poukaz je na postupné slábnutí oné záře. Důvod, proč Mojžíš nosil zastření, závoj na tváři, byl nejen, že Izraelci nemohli snést onen oslňující jas (Ex. 34:29-35), ale též aby neviděli, jak je ta sláva krátkodobá. Vedle toho ono zastření typizovalo, že pravý duchovní smysl těch věcí, které byly zjeveny skrze Mojžíše – a které v posledku mluvily o Kristu (J. 5:46) – zůstávaly posluchačům zahalené, ukryté, nechápali jejich plný dosah. V evangeliu již ovšem tento aspekt skrytostí není, v něm se nám odhaluje celý Boží plán spásy, a proto mohl ve všem apoštol mluvit s jasností a přímostí, naprosto srozumitelně, bez jinotajů (v. 12).

I ve Starém zákoně vše odkazovala poukazovalo na Pána Ježíše a evangelium, ale těm Židům, kteří hleděli toliko na vnější věci, to zůstalo skryto, protože měli na svém srdci jakoby zástěru. Evangelium přináší svobodu, odnětí tohoto zakrytí, a následnou proměnu. To je poslední bod Pavlova srovnání onoho mnohem slavnějšího přisluhování evangelia s dřívějším méně slavným přisluhováním podle Mojžíše, totiž proměňující moc evangelia, na jejíž aspekty se v tomto článku detailněji zaměříme.

Proměna je klíčové slovo celého 18. verše. V řečtině zde máme výraz metamorfóza, která užívá i u proměn ve zvířecím světě, jako když se larva zakuklí a promění se v motýla. Náš verš ovšem hovoří o proměně duchovní a morální, o proměně srdce – biblickými slovy o posvěcení. Jedná se přitom o jeden z velikých výroků Písma na toto důležité téma.

1. Počátek proměny

Zaznamenejme zejména, že prvním krokem není ani začít se modlit, číst Bibli nebo chodit do shromáždění, jakkoliv se jedná o užitečné, ba nezbytné prostředky milosti, a když vidíme, že je někdo začíná usilovněji užívat, můžeme nabýt opatrného optimismu ohledně jeho duše. Ale samo o sobě to nestačí. Ti Židé, na jejichž srdci stále zůstávalo zastření, to vše dělali, dokonce celý život. Pokud kdo zůstane u těchto vnějších věcí a něco podstatného se k tomu nepřidá, pak ono zastření, které má každý přirozeně na svém srdci, v něm zůstane a k žádné proměně nedojde.

Je potřeba se obrátit k Pánu – to jest, specificky k Pánu Ježíši, viz v. 14, kde čteme: „nebo skrze Krista se odnímá.“ Musíme k Němu přijít s prosbou, aby nám naše zastření ze srdce odstranil. S tím je spojené pokání, uznání své bídy a potřeby, že sami se ze své bídy a temnoty nedostaneme, a potřebujeme cele Jeho pomoc.

První krok je tedy ve víře pohlédnout k Pánu Ježíši pro vše, jak čteme v Izaiáši 45:22: „Obraťtež zřetel ke mně, abyste spaseny byly všecky končiny země; nebo Já jsem Bůh silný, a není žádného více“ (Iz. 45:22). Obraťte zřetel, to jest, pohleďte ke mně. To byl verš, na základě kterého se obrátil Charles Spurgeon, a tak přichází ke spáse všichni věřící, skrze pohledění víry. A ne jen hleděním Naň coby náš Příklad, ale coby svého Spasitele, který nás vykoupil svou smrtí na kříži a prolitím své krve. „Bez krve vylití nebývá odpuštění [vin]“ (Žd. 9:22).

2. Předmět proměny

Předmětem proměny míníme to, co spatřujeme a podle čeho se proměňujeme. „Slávu Páně jako v zrcadle spatřujíce, v týž obraz proměněni býváme.“ Slávou Páně zde rozumějme výjimečnost a dokonalost Pána Ježíše, Jeho Osoby a díla. Proměňujeme se v Jeho obraz; to je veliký cíl naší proměny. Je v souladu s Božím plánem od věčnosti pro Jeho vyvolené: „Nebo kteréž předzvěděl, [ty] i předzřídil, [aby byli] připodobněni obrazu Syna jeho, aby On byl prvorozený mezi mnohými bratřími“ (Řím. 8:29). Předzvědení zde hovoří o Boží lásce a zvolení o věčnosti, jako řekl Jeremiášovi: „Dříve než jsem tě sformoval v životě, znal jsem tebe, a dříve nežlis vyšel z života, posvětil jsem tě, za proroka národům dal jsem tebe“ (Jer. 1:5).

To vše je veliká a slavná věc. Cílem našeho připodobnění se obrazu Syna Božího, jinak řečeno posvěcení, je Jeho vyvýšení, na které zde ukazuje Jeho prvorozenství. Prvorozenství vyjadřuje přednost, výsostné postavení. Je v tom skryté veliké tajemství: Pán Ježíš má být prvorozený, totiž mít absolutní přednost mezi bratřími, tedy Jeho spaseným lidem. To v posledku tedy poukazuje na vtělení Páně – jen díky tomu, že se stal člověkem, se může nazývat naším bratrem. Jak zvláštní a podivuhodné, že Syn Boží se nám připodobnil v našem lidství, abychom se my připodobnili Jemu v Jeho svatosti.

O tom hovoří i 2. kapitola Židům: „Nebo i ten, kterýž posvěcuje, i ti, kteříž posvěceni bývají, z jednoho jsou všickni. Pro kteroužto příčinu nestydí se jich nazývati bratřími, řka: Zvěstovati budu jméno tvé bratřím svým, u prostřed shromáždění prozpěvovati budu tobě. A opět: Já budu v něm doufati. A opět: Aj, já a dítky, kteréž dal mi Bůh. Poněvadž tedy dítky účastnost mají těla a krve, i on též podobně účasten jest jich, aby skrze smrt zahladil toho, kterýž má vládařství smrti, to jest ďábla, a vysvobodil ty, kteříž bázní smrti po všecken čas života podrobeni byli v službu. Neboť nikoli nepřijal andělů, ale símě Abrahamovo přijal. Pročež ve všem připodobněn býti měl bratřím, aby milosrdný byl, a věrný nejvyšší kněz v tom, což [se] u Boha k očištění hříchů lidu [díti mělo]“ (Žd. 2:11-17).

Zde vidíme cíl vtělení, totiž vysvobození těch, kdo žili v otroctví hříchu, a jejich dokonalé očištění. Pán Ježíš je prvorozený, má absolutní přednost mezi bratřími, nejen pro svou Božskou přirozenost – i když samozřejmé také pro ni – ale i proto, že se stal naším účastníkem, aby nás vysvobodil, spasil. V tom spočívá ta největší sláva Pána Ježíše. Když si to tedy spojíme s tím, co nám říkají citované verše z Římanům, Židům i 2. listu Korintským, ve svém celku nám ukazují, že spatřovat odkrytou tváří slávu Páně, která nás proměňuje v Jeho obraz, znamená spatřovat Jej skrze evangelium, skrze tu pravdu o Jeho milosrdenství a Jeho spasení, skrze vylití své krve na dřevě kříže a snášení Božího trestu místo nás.

3. Prostředek proměny

Tím je hledění na slávu Páně, a to skrze skrze zrcadlo; slovo spatřování vyjadřuje pečlivé a ustavičné patření k něčemu. K zrcadlu je vícekrát přirovnáno Slovo Boží: „Buďtež pak činitelé slova, a ne posluchači toliko, oklamávajíce sami sebe. Nebo byl-li by kdo posluchač slova, a ne činitel, ten podoben jest muži spatřujícímu oblíčej přirozený svůj v zrcadle. Vzhlédl se zajisté, i odšel, a hned zapomenul, jaký by byl. Ale kdož by se vzhlédl v dokonalý zákon svobody, a zůstával by [v něm,] ten nejsa posluchač zapominatelný, ale činitel skutku, blahoslavený bude v skutku svém“ (Jk. 1:22-25).

Zrcadla v ona době byla pečlivě vyleštěný kov, který odrážel světlo tak silně, že jeho odlesk osvěcoval toho, kdo se do zrcadla díval. Na to nejspíš Pavel naráží. Když hledíme na světlo a slávu Páně, nezůstaneme stejní. Často hledíme na apoštoly, jak to byli svatí muži plní moci Boží. Ale v čem spočívalo tajemství jejich výjimečného posvěcení a zmocnění? „A Slovo to tělo učiněno jest, a přebývalo mezi námi, (a viděli jsme slávu Jeho, slávu jakožto jednorozeného od Otce), plné milosti a pravdy“ (Jan 1:14). „Což bylo od počátku, což jsme slýchali, co jsme očima svýma viděli, a co jsme pilně spatřili, a [čeho se] ruce naše dotýkaly, o slovu života, (…), což jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme vám“ (1. Jan 1:1.3).

Náš pokrok odvisí od toho, jak moc se soustředíme, hledíme, meditujeme a trávíme čas s Pánem Ježíšem a hledíme k Němu ve světle evangelia a kříže. Dílo kříže je to, kde se sláva Pána Ježíše koncentruje, v něm se především zjevuje Jeho milost a věrnost. Hledění na slávu Páně bez hledění ke kříži ani není možné, jak jsme si již poukázali výše.

Veškerá posvěcující proměna na prvním místě pramení z Golgoty, bez ní by žádné ani nemohlo být: „Muži milujte ženy své, jako i Kristus miloval církev, a vydal sebe samého za ni, aby ji posvětil, očistiv obmytím vody skrze slovo, aby ji sobě postavil slavnou církev, nemající poškvrny, ani vrásky, neb cokoli takového, ale aby byla svatá, a bez úhony“ (Ef. 5:25-27). Pán vydal svůj život, aby svou církev posvětil, to jest, postavil nemající poškvrny ani vrásky, svatou a bez úhony – a kdyby se neobětoval, žádné očištění ani posvěcení by se nekonalo.

Zde ovšem nemluvíme jen o něčem, co se ve věřících stalo jednou, při jejich obrácení – bylo-li skutečné, ne jen domnělé. Ano, vždy je zde to první očištění při znovuzrození, ale jelikož nás hřích vždy snadno obkličuje, potřebujeme znovu a znovu pročišťovat; ne pro obnovu ztraceného spasení, ale pro obnovu ztraceného obecenství. Ono ustavičné pročišťování ovšem potřebujeme nejen tehdy, když nějak sklouzneme či dokonce padneme, ale i když kráčíme v obecenství s Pánem: „Pakliť chodíme v světle, jako on jest v světle, obecenství máme vespolek, a krev Krista Ježíše Syna jeho očišťuje nás od všelikého hříchu“ (1. Jan 1:7). Blízké kráčení s Pánem totiž odhaluje víc a víc vnitřní zkaženosti našeho srdce, ve stále menších a nenápadnějších věcech, i v tom, co jsme zpočátku po prvním uvěření nedokázali ani vnímat. To nás ovšem vede znovu a znovu ke kříži a ke krvi, abychom jí byli obmyti, a tímto ustavičným pročišťováním jsme proměňování více k obrazu Páně.

Když k Pánu Ježíši takto nehledíme, když oslábneme v našem rozjímání nad Jeho dílem a Osobou, brzy se začneme vracet do starých kolejí, starého způsobu myšlení a naše srdce může částečně opět zakrýt ono zastření. Ne ve smyslu ztráty spásy, ale pohasnutí našeho odrážení slávy Páně. Proto Pavel používá slovo spatřujíce, které vyjadřuje vytrvalost, ustavičnost hledění. Ne že pohledíme jednou či dvakrát na počátku, ale pořád, znovu a znovu. Bez toho se naše proměňování pozastaví, a máme vážnou duchovní povinnost si na to dávat velký pozor.

4. Původce proměny

Původcem proměny je Duch Svatý sám: „Jakožto od Ducha Páně.“ Zde vidíme, že proměna se neděje nějak automaticky; Duch Boží je Posvětitel, bez něhož by byla nemožná. Nesmíme zapomenout, že naše proměna je zázračná, nadpřirozená. Je uskutečňována stejnou všemohoucí mocí, která vzkřísila Spasitele z mrtvých, nic menšího by u nás padlých zkažených lidí nepostačilo: „abyste věděli (…) kterak jest nesmírná velikost moci jeho k nám věřícím podlé působení mocnosti síly jeho, kteréž dokázal na Kristu, vzkřísiv jej z mrtvých“ (Ef. 1:18-20). Ostatně, zaslepenost většiny židovského národa v době Pavlově i nyní je toho důkazem, o tom jsme již mluvili v prvním bodě. Měli a mají prorocká Písma, modlí se – ale zůstávají v temnotě, mimo Krista. Bez Ducha Páně totiž není ona svoboda odkrytého zastření a plného hledění k Němu, ale pouze otroctví hříchu v temnotě a zaslepení.

Velmi varovným příkladem hledění na Pána, ale ne jakožto od Ducha Páně, je Jidáš, který měl tu nesmírnou výsadu dennodenně patřit na Krista po tři roky, ale nikdy nenechal, aby v jeho srdci Duch Svatý pracoval, nikdy se cele neobrátil k Pánu, aby bylo odstraněno zastření jeho srdce, a proto Jej nakonec zradil. Ano, fyzické hledění na Pána Ježíše jej určitým způsobem vnějšně zušlechtilo; na první pohled nevypadalo, že je nějaký rozdíl mezi ním a ostatními učedníky, a když Pán Ježíš řekl, že jeden z nich Jej zradí, nikdo neřekl: „Pane, to bude určitě Jidáš, že ano, nám byl vždycky nějak podezřelý.“ Bez Ducha Svatého ovšem zůstával v jádru neproměněn a ovládán svými tělesnými žádostmi, konkrétně lakomství.

Vrací nás to pořád k původnímu bodu. Máme následovat Pána Ježíše a hleděním k Němu se proměňovat v Jeho obraz, ale musíme pamatovat, že to nevypůsobíme sami, což nás má vést k prosení za působení Ducha Božího, který jedině nás může proměnit. V liberálních církvích se mnoho mluví o následování Krista, Kristus je vyzdvihován jako veliký příklad křesťana, ale jelikož nevědí nic o pravém znovuzrození skrze víru v obětovaného Beránka a očišťující moc Jeho krve, uniká jim to podstatné. Snaží se nějak na Pána Ježíše hledět coby na svůj Vzor, ale bez pravého obrácení se skrze Ducha a bez dalšího působení Ducha je to marné. Takže ano, máme odpovědnost využívat stanovený prostředek a aktivně hledět k Pánu, ale zároveň se musíme modlit za milostivé působení Ducha Svatého, abychom skutečně byli proměněni. A když bude Duch působit, bude vést naši mysl i srdce k hledění na Pána Ježíše a bude nám připomínat Jeho evangelium, v němž se Jeho sláva zjevuje nejvíce.

5. Pokrok proměny

O pokroku, postupu proměny hovoří slova „od slávy v slávu“, která znamenají od jedné úrovni slávy k vyšší úrovni slávy. Jinými slovy, naše proměna je postupná. „Stezka spravedlivých jako světlo jasné, kteréž rozmáhá se, a svítí až do pravého dne“ (Př. 4:18). Když Pán učiní první proměnu při znovuzrození, tak odrážíme Jeho slávu a svatost ještě málo; máme se tedy rozmáhat a svítit víc a víc. Naše cesta do království nebeského je jako rozbřesk, východ slunce. Nejprve se obloha začne projasňovat, tma pomíjí, ale slunce ještě nevidíme, pak se ukáže na obzoru první obrys slunečního kotouče, který stoupá a stoupá až slunce plně vystoupá na oblohu a ozáří ji celé.

Naše proměna od slávy v slávu se má vinout celým naším životem, ale zároveň bude jednou zakončena dokonalou proměnou při našem oslavení: „Nejmilejší, nyní synové Boží jsme, ale ještěť se neokázalo, co budeme. Vímeť pak, že když se okáže, podobni jemu budeme; nebo viděti jej budeme tak, jakž jest“ (1. Jan 3:2). Zatím se ještě neukázalo, nevíme, jací budeme ve slávě, neumíme si to představit. Víme ovšem, že tam budeme jako Pán Ježíš, to jest, dokonale svatí.

Zaznamenejme, jak se stejná myšlenka proměny skrze hledění na Pána vine Písmem od počátku až do konce. První proměna při znovuzrození je skrze hledění, obrácení zřetele k Pánu, následná proměna skrze posvěcování na tomto světě je skrze spatřování slávy Páně v zrcadle Božího Slova, a konečná proměna bude, až Jej budeme vidět v tváří tvář tak, jakž jest.

Zatím Jeho slávu vidíme omezeně – pro naši vlastní omezenost, neboť zde na zemi jen velmi omezeně rozumíme tomu, jaký Pán je a co pro nás učinil – a proto jsme omezeně proměněni. Ale máme Jej chtít vidět více a být více proměněni. Čím víc tomu budeme rozumět, čím víc tomu budeme věřit a čím víc k tomu budeme ve víře hledět, tím podobnější Pánu Ježíši budeme. Kéž nám Pán sám pomáhá takto činit; kéž odstraní to zastření na našem srdci, pokud ještě nebylo odstraněno, nebo pokud se pro naši chladnost opět částečně zakrylo. Hledejme Pána Ježíše, abychom na Něj hleděli skutečně s odkrytou tváří a s odkrytým srdcem: v tom je tajemství vítězného a proměněného života. Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.