Google

Duchovní lekce z úvodu Bible, část 1.

Datum:21 listopadu, 2022
Komentáře
Přidej

Úvod knihy Genesis nám představuje Hospodina coby věčného Tvůrce vesmíru, tedy Toho, komu celý vesmír patří. Když někdo něco vytvoří o své vůli, sám ze sebe, tak to vlastní – a stejné je tomu s Pánem Bohem. „Hospodinova jest země a plnost její, okršlek země i ti, kteří obývají na něm“ (Ž. 24:1). To zakládá náš primární vztah k Pánu Bohu, který platí pro všechny, věřící i nevěřící. On nás učinil a my jsme Jemu odpovědní, co se svým životem, který máme od Něj, uděláme, a jestli naplníme cíl, pro který jsme byli stvořeni, jak uvádí Westminterský kratší katechismus v odpovědi na první otázku: „Co jest hlavní cíl člověka? Hlavní cíl člověka jest Pána Boha oslavovati a v Něm se radovati na věky.“

Když někdo odmítá stvoření, odmítá i tuto svou základní odpovědnost. Samozřejmě, tím jí nemůže uniknout, i kdyby jí odpíral sebevíc. Ovšem zavírá si cestu k pokání a spáse v Pánu Ježíši Kristu. Lidé, kteří nevěří ve Stvořitele, nevěří ani ve svou odpovědnost Jemu, a nebudou tedy hledat spasení ze své vzporu vůči Němu. Proč by také měli? Stát za šestidenním stvořením a hájit pravdu Písma i v této věci je tak nesmírně důležité, a proto nám v naší době patrně nezbývá, než se zabývat 1. kapitolou Genesis primárně z tohoto hlediska, pro evangelium samotné.

Aniž bychom tedy chtěli snižovat důležitost daného aspektu věci, musíme konstatovat, že je škoda, že se zde křesťané zastavují. První kapitola v Bibli je o velmi bohatá a duchovně obsažná, a má nám toho mnoho co říci. Sice se o ní v evangelikálních kruzích dělají mnohé přednášky, především z vědeckého hlediska – což je jistě velmi zajímavé a užitečné – ale skoro se z ní nekáže s předkládáním duchovních aplikací. Tento nedostatek by se církev měla snažit napravit. Proto předkládáme několik myšlenek k duchovnímu rozjímání.

Počátek knihy o počátku

Každá z knih Mojžíšových se v hebrejštině nazývá podle úvodních slov – u Genesis je to ‚Berešit‘, na počátku. Genesis je totiž kniha počátku – a nejen jednoho, mnohých počátků. Na prvním místě v ní samozřejmě máme počátek vesmíru a všeho stvoření. Ale máme zde také počátek dne Páně, když Hospodin sedmého dne odpočinul; počátek manželství, když dal Adamovi Evu; smutný počátek hříchu, když člověk Pána Boha neuposlechl a jedl ze stromu vědění dobrého a zlého – ale vedle toho také slavný počátek evangelia o Pánu Ježíši Kristu, který byl zaslíben ihned po pádu: „Nad to, nepřátelství položím mezi tebou a mezi ženou, i mezi semenem tvým a semenem jejím; ono potře tobě hlavu, a ty potřeš jemu patu“ (Gn. 3:15). On je ono Símě ženy, On potřel hlavu satanovu a skrze svou smrt a vzkříšení nás vykoupil z moci hříchu.

Dále čteme o počátku rozdělení lidstva na dvě hlavní kategorie, syny ďáblovy a syny Boží, totiž na vzpurnou linii, která jde cestou Kainovou, a věřící linii, která jde cestou Setovou. Máme zde počátek veřejné bohoslužby: „Setovi pak také narodil se syn, a nazval jméno jeho Enos. Tehdáž začalo se vzývání jména Hospodinova“ (Gn. 4:26). Po potopě máme počátek nové kapitoly světa po všeobecném soudu Božím, a počátek všech jazyků. A v líčení o Abrahamovi a dalších patriarších máme počátek židovského národa a specifičtějšího zaslíbení o Mesiáši: „Abraham jistotně bude v národ veliký a silný, a požehnáni budou v něm všickni národové země“ (Gn. 18:18) Jak čteme v 3. kapitole listu Galatským, toto požehnání má své naplnění v Kristu.

Takže v této knize máme mnoho počátků. To nás vede ke zvažování, jak je počátek vždy důležitou etapou našeho života. Jak počátek života v našem dětství, tak různé další počátky, počátky ve škole, v novém zaměstnání a podobně. Je důležité dobře začít. Když na počátku něco propásneme nebo vykročíme špatně, je velmi těžké to dohnat a zvrátit. Ano, ani dobrý začátek není zárukou sám o sobě, můžeme si to stále pokazit v průběhu, ale špatný začátek je problém vždy.

Apoštol Pavel přirovnává v 9. kapitole 1. Korintským náš život k běhu: „Zdaliž nevíte, že ti, kteříž v závod běží, všickni zajisté běží, ale jeden béře základ? [Tj. cenu.] Tak běžte, abyste dosáhli“ (1. Kor. 9:23). Když si maratonec rozeběhne závod dobře, má velkou výhodu. Není to vše, pořád může v polovině či na závěr odpadnout, ale když si pokazí začátek, potáhne se to s ním nejspíš celou dobu.

Důležitost počátku vidíme i v historii patriarchů. Abraham začal dobře, poslechl Hospodina a vyšel z Ur Kaldejských. A i když měl v životě mnohé zkoušky, bolesti i selhání, obecně žil dobře, žil vítězným životem a dobře i skončil: „I skonal a umřel Abraham v starosti dobré, stár jsa a plný [dnů]; a připojen jest k lidu svému“ (Gn. 25:8). Jákob oproti tomu začal mnohem hůře. Ano, měl dobrou duchovní touhu po duchovním požehnání, aby na něj přešlo zaslíbení dané dědečkovi Abrahamovi, ale usiloval o něj tělesným způsobem. Nejdříve vymámil z bratra prvorozenství za misku šocovice – i když Ezau mohl dávat vinu jen sám sobě, protože sám svým prvorozenstvím pohrdl – a poté oklamal slepého otce. To vše se s Jákobem táhlo, sám byl poté oklamán jak Lábanem, tak svými syny, a ve stáří svůj život popsal faraonovi takto: „Nemnozí a zlí byli dnové let života mého, a nedošli dnů let života otců mých, v nichž živi byli“ (Gn. 47:9). Na tom, jaký je začátek, mnohé záleží.

Stvoření první a stvoření nové

Tomu obecně asi dobře rozumíme. Co to ale znamená v praxi pro náš duchovní život? Jak dobře začít, abychom měli naději i na dobrý konec? I na to nám dává odpověď první kapitola Genesis. Na jejím konci čteme, že „A viděl Bůh vše, což učinil, a aj, [bylo] velmi dobré“ (Gn. 1:31). Závěr stvoření byl dobrý, dokonce velmi dobrý – a dobrý byl ostatně i celý jeho průběh. Jistě musel být dobrý i jeho začátek. A co o něm čteme? „Na počátku stvořil Bůh“. To je jádro věci. Když toto bude platit o nás, pak jedině si lze dělat naději, že na konci bude vše velmi dobré.

To platí v duchovní oblasti snad ještě více než v té zemské. Bible mluví o jiném, důležitějším stvoření, než tom fyzickém – o novém stvoření, které se děje při našem znovuzrození. „Nebo milostí spaseni jste skrze víru, (a to ne sami z sebe, darť jest to Boží), ne z skutků, aby se někdo nechlubil. Jsme zajisté jeho dílo, jsouce stvořeni v Kristu Ježíši k skutkům dobrým, kteréž Bůh připravil, abychom v nich chodili“ (Ef. 2:8-10). „Nebo v Kristu Ježíši ani obřízka nic neprospívá, ani neobřízka, ale nové stvoření“ (Gal. 6:15). Chce-li si kdo dělat naději na dobrý konec, o každém osobně musí platit: „na počátku stvořil Bůh,“ to jest, učinil jej novým stvořením. Ať už byly předtím všechny ostatní začátky jakékoliv, Pán Bůh tomu, koho učiní novým stvořením, dává nový začátek a dokonalou naději v něm.

A jak tohoto nového stvoření dosáhnout? V 2. listu do Korintu čteme: „Protož jestli kdo v Kristu, nové stvoření jest. Staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest“ (2. Kor. 5:17). Kdo chce být novým stvořením a mít nový začátek, musí přijít k Němu, musí v Něj osobně uvěřit coby svého Spasitele z hříchu a smrti a musí se cele skrýt v Něm. Takový je novým stvořením a platí o něm vše výše uvedené.

Jakkoliv je tento začátek absolutně nezbytný, není to vše – to už jsme uvedli výše. Je nezbytné dobře i pokračovat. „Protož jakž jste přijali Krista Ježíše Pána, [tak] v něm choďte“ (Kol. 2:6). Tak, jak jsme začali, musíme i pokračovat. Naše země začala stvořením Božím, a stejně pokračovalo i její zformování a naplnění. Po dalších šest dnů pokračovaly Boží stvořitelské skutky, než bylo vše dokončeno jako velmi dobré. I my, když nás Pán Bůh svou nekonečnou mocí učinil novým stvořením, máme denně v Kristu hledat Jeho působení a obnovování skrze Ducha Svatého: „Hledejte Hospodina i síly jeho, hledejte tváři jeho ustavičně“ (1. Par. 16:11). Tak, jako při stvoření Pán Bůh svým slovem činil nové a nové věci až k plné dokonalosti, tak i my máme prosit a usilovat, aby v nás svým Slovem denně nově působil a formoval nás „v míru postavy plného věku Kristova“ (Ef. 4:13).

Pán Bůh je včera i dnes tentýž, i na věky, a podobně, jako jednal při stvoření nebe i země, jedná i s námi, když nás učinil novým stvořením a formuje nás v obraz Kristův. I proto má velký význam popis Božího stvoření v 1. kapitole Genesis důkladněji studovat.

Evoluční past na evangelium

I z toho důvodu je na místě zdůraznit, že onen popis stvoření je popisem historickým. Není to jen nějaká oslavná poezie, která nemá žádnou přímou návaznost na skutečný vznik vesmíru. Hebrejská poezie vypadá jinak, a každý, kdo čte Žalmy, Přísloví nebo jiné poetické knihy, ten rozdíl musí vidět na první pohled. V prvních kapitolách Genesis vesměs chybí typická struktura hebrejské poezie – první řádek: myšlenka; druhý řádek: buď její zopakování jinými slovy, nebo její rozvinutí, nebo nějaký protiklad k prvnímu řádku.

Ti lidé v církvi, kteří se snaží skloubit Boží stvořitelské dílo s evolucí a jejími miliardami let, se snaží marně. Je to z více důvodů, ale nejpodstatnější je ten, který se přímo dotýká evangelia. Pokud Pán Bůh ve skutečnosti použil evoluci a biblický popis je čistě abstraktní nebo metafyzický, totiž že nemá žádný přímý vztah k realitě, vyplývá z toho, že dost z toho, co nám Bible říká o evangeliu, bude nejspíše taky čirá abstrakce nebo metafyzika, která nemá žádný přímý vztah k realitě našeho života. Což je velmi dalekosáhlý závěr, který nemůže neovlivnit, jak bude církev přemýšlet o evangeliu a evangelizaci. Přijetí evoluce bude nutně kvasem, který časem všechno prokvasí.

Dva konkrétní příklady: Za prvé, jestli je líčení prvních kapitol Genesis čistě abstraktní, přirozeně to znamená, že ve skutečnosti neexistoval žádný Adam, jeden první člověk, který by žil v nějaké zahradě Eden a ze kterého pochází všichni lidé. V 5. kapitole Římanům je nám ovšem Adam představen coby naše Hlava, náš přirozený zástupce – a proto jsme v jeho pádu padli také my. „A protož jakož skrze jednoho člověka hřích na svět všel a skrze hřích smrt, a tak na všecky lidi smrt přišla, v němž všickni zhřešili“ (Řím. 5:12). V Adamovi, své Hlavě, svému zástupci, všichni zhřešili a už v něm všichni propadli smrti. Ale je-li pravda evoluce, jednoduše není pravda toto. V tom případě smrt panovala celé eóny předtím, než se objevil na planetě jakýkoliv tvor, který by byl schopný mravní odpovědnosti před Hospodinem.

Ale zpátky. Dále Pavel rozvádí: „A tak tedy, jakž skrze pád jeden na všecky lidi přišla vina ku potupení [tj. odsouzení], tak i skrze jediné ospravedlnění na všecky lidi přišla milost k ospravedlnění života. Nebo jakož skrze neposlušenství jednoho člověka učiněno jest mnoho hříšných, tak i skrze poslušenství jednoho spravedliví učiněni budou mnozí“ (Řím. 5:18-19). Bible klade jasnou paralelu mezi Adamem a Kristem, kterého 15. kapitola 1. Korintským dokonce nazvá posledním Adamem (v. 45). Adam zhřešil, a všichni, kdo jsou v Adamovi – totiž všichni ti, které fyzicky zplodil přirozeným způsobem – zhřešili a upadli v odsouzení v něm coby jeho údy. Pád Adamův určuje věčný úděl všech, kteří zůstávají v Adamovi coby své hlavě.

Oproti tomu Kristus, poslední Adam, vykonal veškerou spravedlnost a nesl na kříži Boží trest za hřích; a podle té ekvivalence nebo paralely s prvním Adamem platí, že všichni, kteří jsou v Kristu – totiž všichni ti, které On duchovně znovu zplodil nadpřirozeným způsobem, Duchem Svatým skrze víru – ti všichni jsou ospravedlněni a mají život v Kristu coby Jeho údy. Spravedlnost Kristova určuje věčný úděl všech, kdo zůstávají v Kristu coby své Hlavě. Je zde zjevná paralela. Proto jsme spaseni milostí skrze víru bez skutků zákona, pouze na základě toho, co pro nás vykonal Pán Ježíš.

Pokud ale žádný Adam ve skutečnosti nikdy neexistoval, tak Pavlova slova o tom, jak v Adamovi všichni zhřešili, můžeme chápat v nejlepším případě jako metaforu či ilustraci toho, jak se každý z nás osobně svým hříchem vzbouřil vůči Pánu Bohu. Protože doslovně pravda to prostě být nemůže, nemohli jsme doslovně zhřešit v někom neexistujícím. Jenže podle toho principu ekvivalence či paralely musí platit, že i slova o tom, jak skrze ospravedlnění Jednoho mnozí přišli k ospravedlnění, můžeme v nejlepším případě opět chápat jen jako metaforu toho, jak se po vzoru Krista každý z nás ospravedlňuje svou poslušností a vlastní obětí. Pokud vycházíme z evolučního scénáře, není žádný zásadně odlišný způsob, jak konzistentně vyložit a aplikovat onu paralelu mezi Adamem a Kristem. Když někdo bude chtít skloubit Bibli s evolucí, tak ho to podle 5. kapitoly Římanům bude přirozeně směřovat ke spasení ze skutků, aspoň tedy pokud bude chtít být jen trošičku konzistentní. Žádný div, že římskokatolická církev evoluci klidně akceptuje.

Druhý příklad se přímo vztahuje k tomu, co jsme četli. V 2. Kor. 4:6 čteme, že „Bůh zajisté, kterýž rozkázal, aby se z temností světlo zablesklo, tenť jest se osvítil v srdcích našich k osvícení známosti slávy Boží v tváři Ježíše Krista.“ Stejně, jako Hospodin učinil světlo při stvoření, tak i způsobil, že se v našich srdcích rozsvítilo evangelium o Kristu. Při stvoření bylo vše nejprve ve stavu temnosti a chaosu, země byla nesličná a pustá. Ovšem Duch Boží byl nad tím vším, a když Pán Bůh řekl: „Budiž světlo,“ stalo se tak.

I před naším spasením je naše duše ve stavu chaosu a temnosti, ale Duch Boží je nad ní a když Pán Bůh zapůsobí, tak v ní rozjasní pravé světlo. On tak činí svým Slovem – stejně, jako učinil svým slovem světlo v první den stvoření – protože „víra tedy z slyšení, slyšení pak skrze Slovo Boží“ (Řím. 10:17). To nám plyne z naší paralely.

Jenže opět, pokud je biblické líčení stvoření jen něco abstraktního, metafyzického, co nemá žádný přímý vztah k fyzické realitě, proč by mělo mít jakýkoliv vztah k naší realitě obdobné, paralelní líčení naší spásy a zasvícení se evangelia v duši? Pro to není žádný logický důvod. Jestliže při vzniku vesmíru ve skutečnosti nefigurovalo žádné přímé, okamžité a nadpřirozené Boží zapůsobení Jeho slovem, obdobně ve skutečnosti nemůžeme počítat s žádným přímým a nadpřirozeným zapůsobením Ducha Svatého v srdcí skrze Boží Slovo. Zůstává nám jenom přirozené náboženství s nějakými lidskými snahami o sebezdokonalení, což je naprostá beznaděj. A k tomu také skutečně odpadlé liberální církve, které přijaly evoluční smýšlení, vždy neomylně směřují.

Závěr

Naše rozjímání nad duchovními aplikacemi první kapitoly Bible nás velmi varují. To, co věříme o stvoření, nelze oddělit od toho, co budeme věřit o evangeliu. Ze sekulární evoluce nejde konzistentně dospět k evangeliu o nadpřirozené spáse z hříchu bez našich skutků pro spásné dílo Kristovo na kříži, jak ho líčí Bible. Je to jiný základ, ze kterého vyroste jiná stavba. A jakkoliv se kdo bude snažit, nebude tomu moci uniknout.

Přihlásit se k evangelikalismu v ještě ne tak dávné minulosti automaticky znamenalo se přihlásit aspoň k některým základním doktrínám a přesvědčením, přes všechny nedostatky, které jinak moderní (nový) evangelikalismus měl. Víra v doslovné šestidenní stvoření patřila mezi ně. To už dnes není ani zdaleka samozřejmé. Již jen to dost výmluvně dokládá, jak současný většinový evangelikalismus upadá, a onu smrtelnou spirálu, ve které se nachází, to nadto ještě urychluje. Bez pokání a plnému návratu ke stezkám starým ovšem si ovšem nikdo nemůže dělat oprávněné naděje, že by z ní moderní církve, které se k evangelikalismu aspoň navenek hlásí, dokázaly uniknout.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek: