Při naší nedávné návštěvě sboru v Rasharkin v Severním Irsku za námi po kázání přišel jeden starší muž, aby nás pozdravil a něco nám řekl. Nikdy jsme ho předtím neviděli a nemyslím, že zastával ve sboru nějaký úřad (starší či diakon). Byl to prostý, ale zbožný a oddaný věřící starého ražení, jakých je dnes už na světě málo. Nedávno také prodělal mozkovou mrtvici, takže se mu velmi špatně hovořilo, ale při pozorném naslouchání mu bylo rozumět. Je velmi zajímavé, že první a jediná věc, kterou měl na srdci, bylo varování před novým jezuitským papežem, ať si dáváme pozor, že s ním budou jenom problémy. Samozřejmě, že jsem s ním souhlasil, s papežem musí být problémy automaticky, je to přece Antikrist, a tento je navíc skutečně jezuitou! Myslím ovšem, že jsem v té době plně nedocenil hloubku, moudrost a aktuálnost tohoto varování a onu závažnost jsem si uvědomil až později. Ten starý muž byl mnohem moudřejší a viděl dozajista dál, než já tehdy.
Když jsem o tom přemýšlel i v kontextu Bergogliova vyprofilování se a některých aktuálních kroků, dospěl jsem k závěru, že bude dost možná ještě větším svůdcem než Jan Pavel II (Karol Wojtyla). Toto nepíšu jako nějaké pochybné proroctví či zjevení či předložení snu. Dobře si uvědomuji, že se může stát mnoho nepředvídatelných událostí, které vývoj povedou jinam – papež může třeba za půl roku umřít a na jeho místo nastoupí někdo jiný s jinou vizí, může se provalit velký skandál, pro který v očích veřejnosti ztratí důvěru, nebo cokoliv jiného. Nevíme, co zítra bude. (Jk. 4:14) Bude-li Bergoglio v úřadu ovšem dlouho a bude-li důsledně prosazovat své vize a priority, má skutečně podle mého soudu potenciál být ještě větším svůdcem než Karol Wojtyla.
Karol Wojtyla byl celosvětově dosti uznávanou a váženou osobností, a to smutně i mezi protestanty. Lidé si vážili jeho podílu na pádu komunismu, jeho častých cest, vstřícný vztah k mladým lidem, že byl velmi milý, že byl silnou osobností a další věci. Něco podobného by se ovšem dalo říci i o dalajlamovi – asi to je taky v osobním kontaktu milý a sympatický člověk. To ovšem vůbec nehraje roli. Papež i dalajlama za svůj život svedli miliony lidí od spasení v Pánu Ježíši Kristu, zjeveném v Písmu. Pro výše uvedené věci byly miliony protestantů ochotny přehlédnout, že Wojtyla uctíval Marii jako nikdo před ním (vzdal jí třeba dík, že mu zachránila život při atentátu) a že jako nikdo jiný propagoval mezináboženskou ekumenu, abychom zmínili ty nejhorší věci. Pro mezináboženskou ekumenu, v jejímž rámci sloužil mši třeba i s šamanem (pravda, ona je to modloslužba jako modloslužba) nebo líbal korán, jej považují za apostátníka i někteří římští katolíci. Všeobecně se ovšem dá říci, že Karol Wojtyla významně přispěl k rozšíření tolerance vůči Římu mezi protestanty.
Mohl by Bergoglio napáchat ještě více škody? Podle mého soudu docela reálně ano. Tento jezuita po vzoru Františka z Assisi propaguje chudobu církve, péči o chudé a sám je, zdá se, relativně skromný, nakolik se to dá říct o člověku, který je obklopen pompou Vatikánu. I když v 70. letech odmítl teologii osvobození (snaha obléci marxismus do pseudokřesťanského hávu), nezůstal jistě hnutím zcela neovlivněn – nabízí se otázka, zda vůbec může existovat jihoamerický katolík tímto učením nijak nezasažený. Bergoglio už činí i určité kroky – před pár dny kupříkladu snížil odměny vatikánským pracovníkům (zdroj). To jsou důrazy, na které bude svět zmítaný ekonomickou krizí slyšet a které bude velebit zástup levicových intelektuálů. Může tak dojít aspoň k částečné rehabilitaci římskokatolické církve.
Protestanté se s tím budou muset nějak vyrovnat. Už před volbou papeže i některé významné osobnosti prohlásily, že se za volbu papeže budou modlit, například Rick Warren (ten se za to dokonce i postil,) nebo John Piper, který na Twitteru napsal, ať dá Pán Bůh papeže co nejochotnějšího reformovat římskokatolickou církev podle Svého svatého Slova (zdroj). Modlit se za zvolení Antikrista, který by reformoval nevěstku babylonskou a dokonce se za to postit – to je u protestantů velmi smutné a děsivé.
Obávám se, že až příliš mnoho i relativně konzervativních protestantů usoudí, že Bergoglio je přesně takovým reformačním papežem. Jestli Vatikán skutečně významným způsobem rozšíří péči o chudé, budou na to muset nějak reagovat – a nejjednodušší bude se k tomu přidat v rámci ekumenické spolupráce. Argumentů pro se jistě najde dost – jde přeci o chudé, budeme při tom moci efektivněji zvěstovat evangelium, zasáhneme přitom i římské katolíky a podobně. Může proto dojít ještě k intenzivnějšímu a užšímu spojení, a tím pádem k ještě dalekosáhlejšímu kompromisu a odpadnutí mezi protestanty. Z těchto důvodů se mi zdá dosti pravděpodobné, že Bergoglio může mít v konečném důsledku ještě destruktivnější vliv než Wojtyla.
Neuzurpuji si zde patent na bezchybné a neomylné prorokování budoucností. Sám bych se velmi rád mýlil – nikdo si přeci nemůže přát větší a užší spolupráci mezi křesťany a římskými katolíky. Nevím s jistotou, co se stane; nicméně, když o tom přemýšlím, budoucnost se mi zdá velmi neradostná. Z Boží milosti však můžeme spoléhat na Hospodina, že si zachová aspoň 7.000 věrných, kteříž by svítězili nad tou šelmou a obrazem jejím a nad charakterem jejím i nad počtem jména jejího. Buď nám Pán převelice milostiv a pamatujme na výstrahu onoho moudrého muže v Rasharkin, který varoval před současným papežem, že s ním budou jenom problémy.
Přidej