Každý křesťan má usilovat, aby se více a více podobal svému Spasiteli, který jej vykoupil z jeho hříchů. Obecně tuto povinnost lze shrnout jako růst ve svatosti, a konkrétně tím většinou myslíme rozvíjení se v charakterových vlastnostech jako laskavost, trpělivost, zdrženlivost, tichost, sebeovládání a podobně, ve všem, co nám není přirozené.

V úsilí o svatost se máme jistě více soustředit na její pozitivní aspekty, totiž ty, které spočívají v aktivním praktikování některé ctnosti, než jen v pouhém vystříhání se špatných skutků. Když sedíme nečinně v křesle, nepácháme aktivně zlo, ale svatostí to nazvat nemůžeme. Proto je náležité, když větší důraz klademe na ty větší a těžší svaté povinnosti. Nicméně to neznamená, že negativní aspekt – totiž vystříhání se něčeho a stání proti něčemu – je u svatosti zanedbatelný. Svoje místo v ní má. O Kristu samotném, největším Vzoru svatosti, máme napsáno, že „miloval spravedlnost a nenáviděl nepravosti“ (Žd. 1:7). Primární pozitivní aspekt Písmo uvádí jako první, ale druhý, „negativní“ následuje hned po něm. Svatost jednoduše biblicky zahrnuje obojí.

Boží lid má rovněž milovat vše, co svaté, dobré a spravedlivé: „Dále pak, bratří, kterékoli věci jsou pravé, kterékoli poctivé, kterékoli spravedlivé, kterékoli čisté, kterékoli milé, kterékoli dobropověstné, jestli která ctnost, a jestli která chvála, o těch věcech přemyšlujte“ (Fp. 4:8). Kdo však miluje dobro, nemůže být neutrální vůči jeho opaku. Kdo miluje spravedlnost, nezůstane netečný vůči hříchu; ani Kristus nebyl. Stejný postoj měl žalmista David, muž podle srdce Božího: „Výmyslků nenávidím, zákon pak Tvůj miluji“ (Ž. 119:113, podobně též v. 104, 128 a 163). Je to aspekt svatosti, který se dnes často pomíjí, a církev by si jej proto v dnešní době měla připomínat.

Velmi vhodným připomenutím a zdůrazněním této pravdy představuje duchovní zamyšlení vzácného kazatele Rev. Ivana Fostera, jehož články jsme již vícekrát na tomto blogu předložili. Jako všechny ostatní, i tento zasluhuje zvláštní pozornosti všech pravých věřících.

Milování Pána a nenávidění zlého

„Vy, kteříž milujete Hospodina, mějte v nenávisti to, což zlého jest“ (Žalm 97:10).

O těchto dvou hnutích srdce a mysli, které v životě nesou své příslušné ovoce a řídí lidské jednání, toho bylo řečeno a napsáno mnoho. A mnohé z toho je zcela mylné.

Že mezi těmito velmi nesourodými hnutími srdce existuje úzký vztah, je zcela zřejmé z verše v záhlaví tohoto článku. Člověk je buď přidružen k Hospodinu, nebo ke zlému.

1. LÁSKA K PÁNU JE NAPROSTO NESLUČITELNÁ S JAKÝMKOLI HŘÍCHEM

Je zcela mylné tvrdit, že Bible neučí ‚nenávisti‘. Co rozhodně učí, je, že nemáme ‚nenávidět bližního svého‘. Odpověď Spasitele na otázku jednoho zákoníka je pro učení Božího Slova klíčová:

„I otázal se jeden z nich zákonník, pokoušeje ho, a řka: Mistře, které jest přikázaní veliké v zákoně? I řekl mu Ježíš: Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své. To jest přední a veliké přikázaní. Druhé pak jest podobné tomu: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého. Na těch dvou přikázaních všecken zákon záleží i proroci“ (Matouš 22:35-40).

Láska k Pánu vede a podněcuje k poslušnosti všemu, co nám Pán zjevil ohledně své mysli a vůle pro naše jednání. „Milujete-li mne, přikázaní mých ostříhejte“ (Jan 14:15). Nemůžeme tvrdit, že Jej milujeme, a přitom žít v neposlušnosti vůči kterémukoli z Jeho přikázání.

Mnoho lidí se dnes označuje za křesťany, a přitom zcela v protikladu s tím tvrdí, že některé věci, které Spasitel přikazuje, se necítí být povinni dodržovat. To, co nám zjevuje Slovo – o němž Spasitel řekl: „Nebe a země pominou, ale slova má nikoli nepominou“ (Matouš 24:35) – odvysvětlují tvrzením, že ty věci, jež odmítají, pramení z pouhých tradic a zvyků dob minulých.

Je však zcela v rozporu s učením Bible nahlížet na jakákoli její přímá nařízení jako na něco, co patří pouze do určité doby nebo epochy. Je pravda, že levítské ceremoniální předpisy byly do značné míry nahrazeny novozákonními příkazy, ale k tomu máme přímé instrukce od Pána a Jeho apoštolů.

Změna dne Páně ze sedmého dne na první den v týdnu, v němž se scházíme k Jeho bohoslužbě, je autorizována na základě toho, co čteme o praxi, kterou zavedli apoštolové při držení dne Spasitelova vzkříšení a vítězství po Jeho smrti na kříži. Pavel učil Korintské, ve který den se mají scházet k bohoslužbě: „O zbírce pak na svaté, jakž jsem nařídil v církvích Galatských, tak i vy čiňte. V každou neděli [v originále: první den týdne] jeden každý z vás sám u sebe slož, schovaje podlé možnosti, aby ne tehdáž, když bych přišel, zbírky se dály“ (1. Korintským 16:1-2). Snadno pochopíme, že mnozí z prvních věřících se netěšili svobodě shromažďovat se, kdykoli by si to přáli. Řada z nich byli otroci. Vzhledem k tomu mohl být ‚první den v týdnu‘ jediným dnem, kdy se měli shromáždit, mohli-li. Znovu to vidíme praktikovat, když byl Pavel na své druhé misijní cestě a shromáždil svaté v Troadě k lámání chleba, totiž k večeři Páně, první den v týdnu: „Tedy první den po sobotě, když se učedlníci sešli k lámání chleba, Pavel mluvil k nim, maje nazejtří jíti pryč, i prodlil řečí až do půlnoci“ (Sk. 20:7).

Nesmíme si dovolit jen tak zavrhnout to, s čím nesouhlasíme a co bychom rádi zanechali.

Toto pyšné opouštění jasných Božích přikázání ze strany některých, pro touhu vyhovět svým vlastním tělesným představám, je žel přesně rysem moderního „křesťanství“.

Musíme a budeme nenávidět hřích, protože jej nenávidí Pán. Když jsme se znovuzrodili z Ducha Svatého, byla nám dána nová přirozenost, skrz níž jsme „Božského přirození účastni učiněni byli,“ abychom utekli „porušení toho, kteréž jest na světě v žádostech“ (2. Petrova 1:4). Máme přirozenost jako náš nebeský Otec, a proto s Ním sdílíme to, co milujeme i nenávidíme. Žádný křesťan nemůže setrvale jednat v rozporu s přirozeností, jíž byl obdařen. Když někdo takto setrvale jedná proti Pánu Bohu a Jeho Zákonu, musíme dojít k závěru, že v něm milost Boží nevykonala žádné své nadpřirozené dílo.

Ano, křesťan může zhřešit, může sklouznout, ale Bible učí, že žádný křesťan nemůže setrvávat v hříchu. „Každý, kdož se narodil z Boha, hříchu nečiní; nebo símě jeho v něm zůstává, aniž může hřešiti, nebo z Boha narozen jest. Po tomtoť zjevní jsou synové Boží a synové ďáblovi. Každý, kdož nečiní spravedlnosti, neníť z Boha, a kdož nemiluje bratra svého“ (1. Jan 3:9-10). John Gill vysvětluje slova „hříchu nečiní“ takto: „Nedělá z něj své řemeslo a zaměstnání; není to stálý směr jeho života; nežije a nechodí v hříchu, ani se mu nevydává; ne, že by v něm žádný hřích nepřebýval, či že by ho byl ve svém životě a jednání prost, ale nepáchá ho tak, aby mu byl služebníkem, otrokem, nebo aby v něm setrvával, a to přesně z tohoto důvodu.“

Pokud tedy Pána vskutku milujeme, budeme nenávidět zlo a vyhýbat se mu. „Nebo kdož chce milovati život, a viděti dny dobré, skrocujž jazyk svůj od zlého, a ústa jeho ať nemluví lsti. Uchyl se od zlého, a čiň dobré; hledej pokoje, a stihej jej. Nebo oči Páně na spravedlivé, a uši jeho k prosbám jejich, ale [zůřivý] oblíčej Páně na ty, kteříž činí zlé věci“ (1. Petrova 3:10-12).

2. LÁSKA K PÁNU NÁS POVEDE K AKTIVNÍMU BOJI PROTI HŘÍCHU

Láska se musí projevovat a vyjevit svou náklonnost skutky. Láska se „neraduje z nepravosti, ale spolu raduje se pravdě“ (1. Kor. 13:6). Láska se projeví, ať budou okolnosti jakékoli, a bude stát po boku Pána Ježíše.

Láska nás uschopní raději čelit smrti než zradit svého Pána. Stejně, jako tomu bylo u Spasitele, který „v způsobu nalezen jako člověk, ponížil se, poslušný byv až do smrti, a to smrti kříže“ (Fp. 2:8) za ty, jež miloval a měl je spasit z jejich hříchů, tak je tomu i u každého věrného učedníka, který miluje Krista a slouží Mu. Pán Ježíš „milovav své, kteříž byli na světě, až do konce je miloval“ (Jan 13:1). Jeho láska byla neochvějná a neměnná, a taková by měla být i naše láska k Němu.

Budeme se k Němu hlásit bez ohledu na to, kdo stojí proti Němu. Je to něco, o čem pravý věřící ví, že se tomu nemůže vyhnout. Spasitel tuto pravdu předložil v těch nejnekompromisnějších slovech: „Kdož není se mnou, proti mně jest; a kdož neshromažďuje se mnou, rozptylujeť“ (Lukáš 11:23).

Soudě dle toho, kolik jen vyznávajících křesťanů je ve skutečnosti proti Spasiteli! Bez zábran se mísí s těmi, kteří jsou nepřáteli Hospodina a pravdy, a patrně jim nevadí je nazývat přáteli. Tak je tomu v ekumenických a modernistických církvích, které v poslední době postupně přejímaly stále více z bezbožného myšlení světa, až v jejich řadách zabydlely a usadily i sodomie s různými s ní spojenými zvrácenostmi.

Stejně jako tomu bylo u Idumejských v době, když Jeruzalém zničili jeho nepřátelé, je tomu i s mnohými dnešními vyznávajícími „křesťany“, když je evangelium pod útokem: „Pro nátisk bratru tvému Jákobovi činěný přikryje tě hanba, a vypléněn budeš na věčnost. Stál jsi v ten den naproti, a když zajímali cizí vojsko jeho, a když cizozemci vcházeli do bran jeho, a o Jeruzalém metali losy, ty jsi také byl jako jeden z nich. Nedívejž se tedy na den bratra svého, na den zajetí jeho, aniž se vesel nad syny Judskými v den zahynutí jejich, aniž pyšně mluv ústy svými v den uzkosti. Nevcházej do brány lidu mého v den bídy jejich, aniž se dívej trápení jeho v den bídy jeho, a nechtěj sahati na statek jeho v den bídy jeho“ (Abdiáš 1:10-13).

Pravá láska pro Pána a Jeho věci nás povede k tomu, abychom truchlili nad ‚nátiskem‘ páchaným na Kristově věci a s odvahou vystoupili k odsouzení bezbožnosti těch, kdo stojí proti evangeliu. Ian Paisley býval ztělesněním právě takové odvahy.

Láska ke Spasiteli rozezní kazatelny odvážným stáním proti ďáblu a jeho dílu. Zní dnes kazatelny takto? Až příliš často nikoliv. Ze strany kazatelů z velké části chybí veřejné odsouzení pokračujícího klesání do stále větší převrácenosti. Mýlím se snad, když řeknu, že takové ticho nebylo v 60. a 70. letech, kdy se ve Svobodné presbyterní církvi pozvedaly hlasy, vystavovaly transparenty a byly slyšet jejich kroky, jak jdou čelit nejnovějším výpadům nepřítele?

Někteří kazatelé „šeptají“ – protože se stydí to prohlásit otevřeně – že dnům pochodů a protestů je konec. To se však stane až tehdy, když bude ďábel uvržen do jezera ohnivého a nikde nebude slyšet hlas falešného proroka, jak hlásá své lži a podvody. Do té doby pravá láska ke Kristu nebude mlčet či zůstávat v klidu.

Petr ve své druhé epištole řekl: „Protož nezanedbámť vždycky vám připomínati těch věcí, ačkoli umělí i utvrzení jste v přítomné pravdě“ (2. Petrova 1:12). Pokračoval ve svém upřímném úsilí připomínat svatým to, co musí mít stále na mysli, a zabýval se otázkou, která vyžaduje naši pozornost i dnes. „Nejmilejší, již toto druhý list vám píši, jimižto vzbuzuji skrze napomínání vaši upřímou mysl, abyste pamatovali na slova předpověděná od svatých proroků, a na přikázaní [vydané] od nás apoštolů Pána a Spasitele, toto nejprvé vědouce, žeť přijdou v posledních dnech posměvači, podlé svých vlastních žádostí chodící, a říkající: Kdež jest to zaslibování o příchodu jeho? Nebo jakž otcové zesnuli, všecko tak trvá od počátku stvoření“ (2 Petr 3:1-4).

Naše reakce na současné ‚posměvače‘ musí být stejná jako Petrova. Ne mlčky tyto zlé muže, jenž popírají Boží pravdy, ignorovat, ale jasně vymezit, co jsou zač, a varovat lid Boží před jejich klamy. Mezi slovy, kterými apoštol naléhal na lid, je i závěr jeho listu: „Vy tedy, nejmilejší, [to] prvé vědouce, střeztež se, abyste bludem těch nešlechetných nebyli pojati, a nevypadli od své pevnosti, ale rozmáhejte se v milosti a v známosti Pána našeho a spasitele Jezukrista, jemuž sláva i nyní i na časy věčné. Amen“ (2. Petrova 3:17-18).

Mám za to, že dnes je smutně jen málo ‚Petrů‘, kteří by odhalovali svůdce, stáli proti jejich lžím a předkládali pravdu o Kristově návratu v moci a velké slávě, Jehož den přijde jako „zloděj v noci“ (verš 10), aby v něm učinil pomstu na svých nepřátelích. Takové svědectví je stále zapotřebí a tam, kde vládne pravá láska ke Kristu, toto svědectví bude vydáváno i slyšeno.

3. LÁSKA K PÁNU NÁS UČINÍ VÍTĚZI NAD HŘÍCHEM

Kde je opravdová láska ke Kristu, tam bude úzké chození s Ním, těšení se obecenství s Ním, spolu s mocí a životem ve ‚vítězství kříže‘.

Když Petr zbaběle padl a zapřel Krista, nacházel se v té době ‚daleko‘: „I dí Ježíš těm, kteříž přišli na něho, předním kněžím {biskupům} a úředníkům chrámu a starším: Jako na lotra vyšli jste s meči a s kyjmi. Ješto na každý den býval jsem s vámi v chrámě, a nevztáhli jste rukou na mne. Ale totoť jest ta vaše hodina, a moc temnosti. I javše jej, vedli, a uvedli do domu nejvyššího kněze. Petr pak šel za ním zdaleka“ (Lukáš 22:52-54).

Tento Petr ze zcela lišil od onoho autora dvou epištol na konci našich Biblí. Ale pak činil pokání ze svého odklonění se a prožil naplnění Duchem Svatým. Právě tehdy byla láska ke Spasiteli, kterou vyznal třikrát (Jan 21:15-17), posílena a přivedena ke své plnosti, neboť primárním ovocem Ducha Svatého je láska. „Ovoce pak Ducha jestiť: Láska, radost, pokoj, tichost, dobrotivost, dobrota, věrnost, krotkost, středmost. Proti takovýmť není zákon. Nebo kteříž jsou Kristovi, ti [své] tělo ukřižovali s vášněmi a s žádostmi. Jsme-liť Duchem živi, Duchem i choďme“ (Galatským 5:22-25).

Cesta vítězství nad hříchem je tedy začít plně milovat Spasitele z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své (Mt 22,37), a tak se těšit z plnosti Jeho požehnání.

4. LÁSKA K PÁNU NÁS UČINÍ TERČEM ONOHO VELKÉHO ŠIŘITELE HŘÍCHU, TOTIŽ ĎÁBLA S JEHO SLUŽEBNÍKY.

Když nás láska přitáhne na stranu Spasitele, přivede nás to ‚mimo stany‘, neboť právě tam za nás On trpěl. „Protož i Ježíš, aby posvětil lidu svou vlastní krví, vně za branou trpěl. Vyjděmež tedy k Němu ven z stanů, pohanění Jeho nesouce“ (Židům 13:12-13).

Místo ‚mimo stany‘ je místo ‚pohanění‘, ba, ‚Jeho pohanění‘. Slovo ‚pohanět‘ znamená ‚hanobit, utrhat‘. Je to kořen slova, které se nachází v Matoušově evangeliu 27,41-44: „Tak podobně i přední kněží posmívajíce se s zákonníky a staršími, pravili: Jiným pomáhal, sám sobě nemůž pomoci. Jestliže jest král Izraelský, nech ať nyní sstoupí s kříže, a uvěříme jemu. Doufalť v Boha, nech ať ho nyní vysvobodí, chce-liť mu; nebo pravil: Syn Boží jsem. Takž také i lotři, kteříž byli s ním ukřižováni, utrhali jemu.“ V poslední větě je obsažen základ slova ‚pohanění‘.

Nemůžeme stát po boku Pána Ježíše, aniž by na nás dopadla stejná nenávist, jaká dopadla na Něj. Pán Ježíš nás před tímto ‚pohaněním‘ věrně varuje. „Jestližeť vás svět nenávidí, víte, žeť mne prvé než vás v nenávisti měl. Byste byli z světa, svět, což jest jeho, miloval by; že pak nejste z světa, ale já z světa vyvolil jsem vás, protož vás svět nenávidí. Pamatujte na tu řeč, kterouž jsem já mluvil vám: Neníť služebník větší nežli pán jeho. Poněvadž se mně protivili, i vámť se protiviti budou; poněvadž řeči mé šetřili, i vaší šetřiti budou. Ale toto všecko učiní vám pro jméno mé; nebo neznají toho, kterýž mne poslal“ (Jan 15:18-21).

Jaká čest být takto haněn! John Bunyan řekl, že lidskou pohanu nosí radostně coby medaile za vojenská tažení. Jen málo kazatelů dnes nosí své medaile jako John Bunyan. Proti zraňujícímu posměchu lidí užijme masti Slova Božího.

„Tenť Duch osvědčuje duchu našemu, že jsme synové Boží. A jestliže synové, [tedy] i dědicové, dědicové zajisté Boží, spolu pak dědicové Kristovi, však jestliže spolu trpíme, abychom spolu i oslaveni byli. Nebo tak za to mám, že nejsou rovná utrpení nynější oné budoucí slávě, kteráž se zjeviti má na nás“ (Římanům 8:16-18).

„Bůh zajisté, kterýž rozkázal, aby se z temností světlo zablesklo, tenť se osvítil v srdcích našich k osvícení známosti slávy Boží v tváři Ježíše Krista. Mámeť pak poklad tento v nádobách hliněných, aby důstojnost té moci byla Boží, a ne z nás, když se všech stran úzkost míváme, ale nebýváme cele potlačeni; býváme vrtkáni, ale nebýváme docela zvrtkáni; protivenství trpíme, ale nebýváme opuštěni; býváme opovrženi, ale nehyneme. Vždycky mrtvení Pána Ježíše na těle nosíme, aby i život Ježíšův na těle našem zjeven byl. Vždycky zajisté my, kteříž živi jsme, na smrt býváme vydáváni pro Ježíše, aby i život Ježíšův zjeven byl na smrtelném těle našem“ (2. Korintským 4:6-11).

„A v ničemž se nestrachujíce protivníků, což jest jim jistým znamením zahynutí, vám pak spasení, a to od Boha. Nebo vám jest to z milosti dáno pro Krista, abyste netoliko v něho věřili, ale také pro něj i trpěli“ (Filipským 1:28-29).

„Protož všecko snáším pro vyvolené, aby i oni spasení došli, kteréž jest v Kristu Ježíši, s slávou věčnou. Věrná [jest] tato řeč. Nebo jestližeť jsme s ním zemřeli, tedy také spolu s ním živi budeme. A trpíme liť, budeme také spolu s ním kralovati; pakli ho zapíráme, i onť nás zapře. Pakliť jsme nevěrní, onť zůstává věrný; zapříti sám sebe nemůže“ (2. Timoteovi 2:10-13).