Google

Dva šarty

Datum:Duben 13, 2020
Komentáře
Přidej

V posledních letech má naše společnost v podstatě všechny církve spojené s tzv. církevními restitucemi, kdy stát na základě zákona o majetkovém vyrovnání a navazujících smluv o vypořádání vrátil českým církvím, především církvi římskokatolické, majetek, který jim byl komunisty zabrán, a dal náhrady za to, co již vrátit z různých důvodů, faktických i právních, nešlo; tyto náhrady se mají vyplácet postupně až do roku 2043, přičemž každým rokem se budou snižovat. Pak by již církve měly fungovat samostatně, bez jakékoliv státní podpory. Restituce se vztahovaly i na další protestantské církve, přičemž vyplácené náhrady majetek, jenž jim byl odňat, často převyšují. Z denominací, u kterých se s náhradami původně počítalo, vyrovnání odmítla pouze Bratrská jednota baptistů.

Nechceme nyní hodnotit všechny aspekty církevních restitucí, ani jejich oprávněnost či neoprávněnost (i když ochota protestantů se sjednotit s římským katolicismem je tragická v každém případě), jen jednu podstatnou okolnost. Jedním z důvodů, proč církve na restituce přistoupily, byla potřeba si zajistit fungování po hospodářské stránce. Je smutnou realitou, že sborů, které by neměly žádný problém pokrýt své náklady, ať už na kazatele či budovu, je menšina, možná i výrazná. Kdyby tomu tak nebylo, snad by žádostivost denominací uzavřít se státem dohodu, která jim ještě více vzala u české veřejností kredit, byla menší.

Boží způsob – desátky

Pán Bůh svému lidu dal instrukce, jak podle Jeho vůle zabezpečit zemské záležitosti církve. Ano, On se o svou církev stará, ale nikoliv bez jejich účasti, jako by Boží věci fungovaly samy, bez nutnosti užívání jakýchkoliv prostředků. Pán žehná svým dětem, aby mohly dávat na dílo Hospodinovo: „Mocenť jest pak Bůh všelikou milost rozhojniti v vás, abyste ve všem všudy všeliký dostatek majíce, hojní byli ke všelikému skutku dobrému“ (2. Kor. 9:8). Proto ustanovil desátky – ty ve Starém zákoně postačily k zabezpečení celé služby Boží, pro níž Pán oddělil jeden kmen z dvanácti, resp. třinácti (Josef byl rozdělen na dva).

Proti tomu zástupy moderních křesťanů protestují, že se jedná o starozákonní příkaz a že jasné Boží výzvy z Malachiáše 3:8-10 a jim podobné pro ně už neplatí: „Loupiti-liž má člověk Boha, že vy loupíte mne? A však říkáte: V čem tě loupíme? V desátcích a obětech. Naprosto zlořečení jste, proto že mne loupíte, vy pokolení všecko. Sneste všecky desátky do obilnice, aby byla potrava v domě mém, a zkuste mne nyní v tom, praví Hospodin zástupů, nezotvírám-liť vám průduchů nebeských, a nevyleji-li na vás požehnání, tak že neodoláte.“

I kdybychom přistoupili na to, že desátky jsou pouze součástí ceremoniálního či civilního zákona, a ne morální příkaz Boží, nesmíme zapomínat, že proroctví Malachiášovo je stále neomylným Slovem Božím, u kterého platí: „Všelikéť písmo od Boha [jest] vdechnuté, a užitečné k učení, k trestání, k napravování, k správě, kteráž [náleží] k spravedlnosti“ (2. Tim. 3:16). Pořád nás má vyučovat, napravovat, vést, spravovat. I kdyby se snad na nás dané verše nevztahovaly přímo nebo ve svém striktním významu, pořád obsahují principy, kterými se máme řídit. A naprosté minimum, které si z nich musíme vzít, je, že nedávat na Boží dílo pro křesťana neexistuje.

Ano, někteří Boží muži zdůrazňovali a zdůrazňují, že s ohledem na svobodu v Kristu platí pro křesťany větší svoboda v tom, kolik dávat, než pro Židy ve Starém zákoně. Nesmíme však zapomínat na varování apoštola: „Nebo vy v svobodu povoláni jste, bratří, toliko abyste pod zámyslem té svobody [nepovolovali] tělu, ale skrze lásku posluhujte sobě vespolek“ (Gal. 5:13). Mnozí v církvi dělají, jako by jim snad Pán Ježíš vydobyl svou drahocennou krví svobodu proto, aby mohli ušetřit ve svém dávání. Takto by to sice nikdo neřekl a všichni by se nad tím přirozeně pohoršili, ale v praxi to tak mnohdy vypadá. Ve Spojených státech podle některých průzkumů dává desátky jen 5% lidí, kteří navštěvují bohoslužby.

Když se vede debata ohledně toho, zda dávání desátků je pro křesťany povinnosti či nikoliv, a snášejí se všechny argumenty pro i proti, často se míjí to zásadní. Potřebu a nutnost přispívat na dílo Boží nezpochybňuje žádná strana, to musíme přiznat. Ale jaké jsou výsledky? Náš intelekt nás selhává, často naše omezené mysle nejsou schopny správně rozpoznat, které argumenty jsou skutečně validní, když se obě strany nějak odkazují na Písmo. Někdy to lépe ukáže praxe. Je hezké, že některá pozice je v teorii krásně teologicky učesaná a potencionálně může fungovat. Když to ale v praxi většinou nefunguje, naznačuje to, že v odůvodnění je nějaká chyba, i když ji lidé nedokáží přesně odhalit. A realita je taková, že – přes všechny důrazy na obecné dávání – tam, kde se zavrhl biblický princip desátků, obecně mají sbory a církve finanční problémy.

O dávání v Písmu čteme mnoho, ať už v kontextu s desátky či jiném. Jedním z příkladů, které se nám v tomto kontextu vybaví, je chudá vdova, která dala dva šarty, totiž všecku živnost svou, a v důsledku tak více, než mnozí bohatí Židé před ní. Lekce je křesťanům v teorii jasná a dobře známá, a přesto mnozí míjejí její hloubku, a v praxi, v osobním životě, ji rozumí žel ještě méně. Je proto dobře se zamyslet nad hlavními body, které nás tato biblická událost učí.

1. Pán Ježíš sleduje, jak dáváme na dílo Boží

U známých oddílů můžeme snadno minout to nejzákladnější biblické ponaučení. „A posadiv se Ježíš proti pokladnici, díval se, kterak zástup metal peníze do pokladnice“ (Mk. 12:41). Na to máme tendenci pohlížet jako na nezbytný úvod, přiblížení kontextu, ve kterém je vdova pochválena – ale je to mnohem víc, je to Boží Slovo, které obsahuje svou vlastní lekci. Pán Ježíš se schválně posadil u pokladnice, schválně si vyhradil čas, aby hleděl na materiální přispívání ze strany zástupu. Slovo „dívat se“ zde vyjadřuje pečlivé, bedlivé pozorování – používá se například ve verších hovořících o ženách, které hleděly, kde byl Kristus pohřben. Takto náš Mistr hleděl na přispěvatele. Jistě, byl zde i ten aspekt, že On předem věděl o oné chudé vdově, a chtěl na ni své učedníky tímto zvlášť upozornit. Ale pořád platí, že ani tyto „materiální“ či „přízemní“ záležitosti nestály mimo oblast Jeho zájmu. A pamatujme, že „Ježíš Kristus včera i dnes tentýž [jest], i na věky“ (Žd. 13:8).

Jistě, Spasitele nezajímají absolutní částky. On nepotřebuje pro zajištění své církve boháče, aby „metali mnoho“, stejně jako pro nasycení zástupů nepotřeboval, aby s sebou měli učedníci ohromné zásoby jídla. Ale ochotu dávat sleduje pozorně. „Neboť ochotného dárce miluje Bůh. Mocenť jest pak Bůh všelikou milost rozhojniti v vás, abyste ve všem všudy všeliký dostatek majíce, hojní byli ke všelikému skutku dobrému“ (2. Kor. 9:7-8). „Každému pak, komuž jest mnoho dáno, mnoho bude od něho požádáno; a komuť mnoho poručili, víceť požádají od něho“ (Lk. 12:48).

Kristu je o naše srdce. Ale ne v nějakém abstraktním, metafyzickém smyslu, odtrženém od praktického života a konkrétního činění, jak si křesťané dnes často představují. Naopak, Boží Slovo často směřuje člověka k praktickým, „přízemním“ věcem tohoto života. „Synáčkové moji, nemilujmež slovem, ani jazykem, ale skutkem a pravdou“ (1. Jan 4:18). A v jakém kontextu to zní? „Kdo by pak měl statek tohoto světa, a viděl by bratra svého, an nouzi trpí, a zavřel by střeva svá před ním, kterak láska Boží zůstává v něm?“ Podobně láska k Pánu má svůj velký praktický aspekt.

Mojžíš vyzval lid, když byla potřeba s ohledem na nutnost vyrobit vše pro stánek úmluvy: „Mluvil také Mojžíš ke všemu shromáždění synů Izraelských takto: Toto jest slovo, kteréž přikázal Hospodin, řka: Sebeřte z sebe obět pozdvižení Hospodinu. Každý, kdož jest ochotný v srdci svém, přinese tu obět Hospodinu: Zlato, stříbro a měď…“ (Ex. 35:3-4). A jaký byl výsledek? „A vzali od Mojžíše všecky dary, kteréž přinesli synové Izraelští k dílu služebnému svatyně, aby dělali je. Ale oni vždy předce přinášeli k němu každého jitra dary dobrovolné. Tedy přišli všickni vtipní dělníci díla svatyně, každý od díla svého, kteréž dělali, a mluvili k Mojžíšovi těmi slovy: Mnohem více přináší lid, nežli potřebí jest k dělání díla, kteréž přikázal Hospodin dělati. I rozkázal Mojžíš, aby provoláno bylo v vojště takto: Muž ani žena, žádný nepřinášej více oběti k svatyni. I zbráněno jest lidu, aby nenosili.“ Jejich oddanost a ponoukání srdce je vedlo k takovému dávání, které ani nešlo zastavit, leč na přímý rozkaz. Byli mezi Izraelci pokrytci podobní Ananiášovi a Zafiře, kteří dávali jen, aby se ukázali před sousedy? Možná, nevíme. Ale můžeme si být jisti, že mezi nimi nebyli žádní upřímní ctitelé Boží, milující Jej z celého srdce svého, kteří by nepřinesli vše podle svých možností.

Je rovněž zaznamenání hodné, že když se Jákob osobně setkal v Hospodinem v Bethel a chtěl vyjádřit svou novou osobní oddanost, jako výraz osobní zbožnosti mu jaksi automaticky připadlo na smysl jako jedna z prvních věcí první dávání desátků: „A ze všech věcí, kteréž mi dáš, desátky spravedlivě tobě dám“ (Gn. 28:22). Nepochybujeme, že jej v tom silně ovlivnila výchova a příklad otce Izáka a dědečka Abrahama, kterého Jákob zažil do svých 15 let. Na základě toho pro něj zbožnost byla praktickou věcí, která se projevuje ve všech oblastech života. Dávání desátků pro něj bylo vyznáním, že se Pán o něj stará, a bude starat i v budoucnu, totiž, že v jeho případě Pán Bůh vskutku všelikou milost rozhojnil a rozhojní v něm, aby ve všem všudy všeliký dostatek majíce, hojný byl ke všelikému skutku dobrému. A na to Pán Ježíš hledí, jestli máme v srdci či nikoliv.

2. Vdova prokázala velikou obětavost

Nešlo však jen o obětavost finanční; vdova šla ve své obětavosti mnohem dále. Nedala Hospodinu jen peníze, vydala Mu sama sebe, a opět ne jen nějak abstraktně, metafyzicky, ale reálně a cele. Její postoj se v mnohém podobal postoji makedonských křesťanů, které chválil Pavel v 2. listu do Korintu: „V mnohém zkušení ssoužení rozhojnilá radost jejich a převeliká chudoba jejich rozhojněna jest v bohatství upřímosti jejich. Nebo svědectví jim vydávám, že podlé možnosti, ba i nad možnost hotovi byli, mnohými žádostmi prosíce nás, abychom tu milost a zbírku, kteráž se děje na svaté, na se přijali. A netoliko tak, jakž jsme se nadáli, ale sami sebe nejprvé dali Pánu, i nám z vůle Boží“ (2. Kor. 8:2-5).

O veliké chudobě vdovy nelze pochybovat. Když na zaopatření svých základních potřeb ten den – neboť tak je patrně třeba chápat slova „ všecku živnost svou“ – měla jen tu nejmenší dostupnou minci, která tvořila pouhý zlomek denní mzdy dělníka, pak vskutku musíme hovořit o „převeliké chudobě její“. A vzhledem k tomu, že i toto nezbytné minimum obětovala na Boží věci, její chudoba se vskutku rozhojnila v bohatství upřímnosti její, a že vskutku dala nejen podle možnosti, ale nad svou možnost. Ten den jí zkrátka nezbylo už vůbec nic, neměla žádné jídlo, aspoň tedy jestli se nad ní někdo nesmiloval a něco jí nedaroval, o čemž ví jen Pán, jestli se stalo.

Pravda, vdova nikoho neprosila, aby její dar přijal, protože tehdejší židovské vůdce, jenž pokladnici spravovali, někdo tak bezvýznamný vůbec nezajímal – ostatně, právě v těch dnech jim znělo Mistrovo běda, mj. kvůli zžírání domů vdovských, což jasně dokládá, že jim bylo jedno, jak na tom snad vdova je. Hospodin o ní ale věděl, a také věděl, že spolu s Makedonskými sama sebe nejprvé dala Pánu. Věděla, jaká je její povinnost podle Mojžíšova zákona, a tak ji ze srdce chtěla splnit, staň se s ní pak co staň. Pokud bude mít ten den naprostou nouzi, tak ať. Tyto dva šarty patří jejímu Bohu za každé situace.

Křesťané rádi hovoří o tom, dát vše své Pánu. Inu, vdova přesně toto učinila. Kolik vyznávajících křesťanů by v její situaci učinilo to samé, ví jen vševědoucí Bůh, ale žel, mnoho by jich asi nebylo; a každý si musíme klást otázku, jestli bychom to učinili my sami. Asi ani mnozí z těch, kteří jinak dávají na věci Boží v porovnání s (bídným) průměrem nadstandardně, by toho nebyli schopni. Dnešní křesťan, chce-li k sobě být aspoň trochu upřímný, musí uznat, že o tomto sebevydání, které projevila vdova, ví vskutku pramálo, a i to málo, co ví, je znalost mnohem více teoretická než praktická.

3. Vdova dostala odměnu větší, než mohla doufat

Když ta žena kráčela směrem k podkladnici se svými dvěma penízky, pravděpodobně jí to nepřipadalo jako významný čin. Chtěla jen podle svých možnosti splnit svou biblickou povinnost a věřila, že se o ní Hospodin postará. Její příspěvek byl objektivně bezvýznamný, v celkovém chrámovém hospodaření hrál téměř nulovou roli. Možná se vdova i trochu styděla, že dává jen minimální částku, když jiní před ní sypali ohromné sumy. Ale věrný Pán ji viděl a říci, že vdova nepřišla o svou odměnu, by bylo naprosto nedostatečné vyjádření.

Kristus zaslíbil učedníkům, že „každý, kdož opustil by domy, neb bratry, neb sestry, neb otce, neb matku, neb manželku, neb dítky, neb pole pro jméno mé, stokrát více vezme, a život věčný dědičně obdrží. Mnozí pak první budou poslední, a poslední první“ (Mt. 19:29-30). Vdova zde však dostala mnohem více, než jen stokrát – obdržela pochvalu od Pána Ježíše Krista, Stvořitele vesmíru, kterému se neustále klaní zástup všech andělů a vykoupených svatých. Pochvala od lidí má mnohdy jen malou hodnotu, ale pochvala od všemohoucího nekonečného Boha má hodnotu nekonečnou. Ba, můžeme říci, že vdova byla předložena jako jeden z největších příkladů obětavého dávání v celých dějinách. David obětavě shromáždil nesmírné bohatství na stavbu chrámu, ale dva šarty vdovy byly pochváleny ze strany našeho Pána ještě více.

Jak doslovně se u té ženy naplnila slova Kristova o posledních prvních a prvních posledních! Vdovin příspěvek byl doslova poslední, nejméně, co mohla podle židovských předpisů vůbec dát. Ale Pán Ježíš ji postavil doslova na první místo, na první místo mezi všemi dárci. Všude, kam dospělo evangelium, měla pokorná dárkyně chválu před posluchači. Jen si to uvědomme – pro drobný příspěvek, pro který byla možná ten den o hladu, obdržela neutuchající obdiv a uznání od celého lidu Božího po další dva tisíce let! Lidé ve světě obětují mnoho potu, námahy a odříkání pro získání světské slávy, která trvá chvíli, v lepším případě pár desetiletí, jen výjimečně déle – a tato žena obdržela mnohem, mnohem více, pro mnohem, mnohem méně, bráno z lidského hlediska. Vskutku, Hospodin jí nezůstal vůbec nic dlužen, ba naopak.

4. Vdova o své odměně na tomto světě netušila

Když vdova přicházela k pokladnici se svými drobnými penízky, snad se trochu styděla, viděla-li, jak před ní jiní dávají mnohem více. Nevíme s jistotou, jestli zaregistrovala Pána Ježíše s učedníky, jak pozorují pohyb u truhlice, ale každopádně mezi nimi neproběhl žádný kontakt, žádný hovor; o ničem takovém nečteme. Vdova přišla, vhodila své mince a ihned odešla. Neměla důvod se zde dále zdržovat – možná si připadala, že jen překáží těm, jenž přispívají většími částkami, a tak raději pospíchala pryč. Ať už to však bylo jakkoliv, je nanejvýš pravděpodobné, že Mistrova slova neslyšela a Jeho pochvalu nezaznamenala. Věděla jen, že dala na Boží dílo a ten den měla hlad. O té veliké Boží odměně a požehnání pro svou obětavost se dozvěděla, nakolik můžeme říci, až v nebesích.

Je v tom veliké ponaučení. Zejména charismatici, kteří dávají na desátky velký důraz, pevně věří, že jim jejich dávání Hospodin požehná. Na obecné úrovni sice mají pravdu, ale v praxi jsou často velmi mimo. To požehnání si představují přízemně, materiálně, jako fyzické znásobení peněz, které dají. Vynaloží tisíce, obdrží zpět desetitisíce. Ano, Pán se stará o svůj lid a štědrý člověk Boží se může na Boží péči spolehnout podle Jeho zaslíbení, ale takto to nefunguje automaticky. Mít zaopatřené všechny potřeby a mít hojnost jsou dvě zcela odlišné věci. Jeremiáše Pán po celý život zaopatřil, ale materiální hojnost prorok rozhodně neměl. Požehnání spočívalo v jiných věcech, věcech neviditelných, věčných, na které často člověk ani neumí přesně poukázat prstem. O mnohých věcech, kterými nám Pán vynahrazuje veškerou obětavost vůči Jeho věcem, ani nevíme, a zjistíme to až ve slávě – což pro nás bude další důvod k mnohé chvále Boží milosti před trůnem milosti, jako jistě byl pro tuto chudou vdovu.

Závěr

Krátký příběh vdovy křesťané dobře znají, ale v jistém smyslu vlastně skoro neznají. Neví, co znamená v praxi. Takovým způsobem Božím věcem nic neobětovali, a nerozumí Božímu požehnání, které Hospodin takovým dárcům udílí. Mají své představy, jak by mělo vypadat, a o jiné, věčné a neviditelné, snad ani nestojí. Ano, ústy by možná prohlašovali opak, ale činy hovoří jinak. Protože pravda je taková, že kdyby stáli o toto vdovino požehnání, dávali by jinak. Pokud by každý vyznávající křesťan dával jen z desetiny tak obětavě, jako ona, církev by neznala žádné finanční problémy – troufáme si říci nejen co se týče běžného sborového provozu, ale i zaopatřování misijních prací. Samotná skutečnost, že české církve se ani pro základní potřeby reálně neobejdou bez státní pomoci, však dokazuje, že vyznávajících křesťanů, jejichž srdce by se jen trochu podobalo tomu vdovinu, je jako šafránu. Kéž jimi jsme tedy z Boží milosti aspoň my – i v této době, kdy kvůli koronaviru čeká celý svět nejspíš ekonomické potíže. Příležitost prokázat, zda jsme se z příkladu vdovy něco naučili, budeme mít patrně dřív, než bychom čekali.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.