Google

(Bez)nadějné případy

Datum:Listopad 1, 2015
Komentáře
Přidej

Každý křesťan jistě dobře zná onu událost, kdy za Pánem Ježíšem přišel onen bohatý mládenec s otázkou, co má činiti, aby obdržel věčný život; o onom muži se píše ve všech synoptických evangeliích, a také se o něm vcelku pravidelně káže či v kázání aspoň zmiňuje jakožto o výstražném případu. Jak smutnou a tragickou událost nám zde Písmo popisuje! Člověk přichází ke Kristu s otázkou a odchází od Něj zarmoucen, ke své věčné záhubě. Někdy se lidé utěšují, že možná ten bohatý mladík se později rozmyslel a obrátil se, ale nikde v Bibli to nečteme. Naopak, Písmo varuje, abychom, uslyšíme-li dnes hlas jeho, nezatvrzovali srdcí svých, a abychom milosti Boží nadarmo nebrali, neboť praví Bůh: V čas příhodný uslyšel jsem tě a v den spasení spomohl jsem tobě. Aj, nyníť jest čas příhodný, aj, nyní dnové spasení. Jestliže někdo v čas příhodný, kdy Duch pracoval v jeho srdci, nevyužije příležitosti, odejde od Krista a odloží otázku věčnosti na později, nejspíše se zatvrdí a jeho obrácení bude ještě méně pravděpodobné. Jistě, jen Pán Bůh s určitostí ví, jak onen mládenec nakonec skončil, ale z toho co z Písma víme, musíme se přiklánět spíše k tomu, že se přivedl do věčné záhuby, než že došel věčného života.

Přes to všechno bychom nicméně měli vnímat, jak nadějně se případ tohoto bohatého mládence vyvíjel. Ne vždy si to možná uvědomujeme, což je dáno tím, že již dobře víme, že nakonec odešel. Nicméně pro svědky této události, učedníky a další okolo Pána Ježíše, se toto setkání zpočátku vyvíjelo velmi dobře, a z lidského hlediska si mohli dělat vcelku oprávněné naděje, že tento muž se také stane učedníkem, že také začne následovat Spasitele a dojde spásy.

Nadějný hledající

Tento muž se aktivně zajímal o věci věčnosti. Jaké dobré znamení to je! Považme, kolik lidí se vůbec nezajímá, co bude po smrti, kolik jich žije jen ze dne na den, snažíce si z každé chvilky urvat co nejvíce, aby se nějak naplnili. On takový však nebyl, i když by k tomu vlastně měl více důvodů než jiný; měl mnoho majetku, a tak si mohl užívat více, než jiní, a o budoucnost se nestarat. Místo toho však hledal cestu do nebe. Kdyby k nám do církve přišel někdo a ptal se, co má činit, aby obdržel věčný život, což bychom se nezaradovali, což by se v nás nerozhořela naděje, že získáme pro Pána další duši? A takový nadějný případ zde měl před sebou náš Spasitel.

Dalším dobrým znamením bylo, jak přišel pokorně. Čteme, že před Pánem Ježíšem poklekl a nazval ho dobrým Mistrem. Je pravda, že jeho pohled na Krista byl nedostatečný, protože v Něm neviděl Božího Syna a zaslíbeného Mesiáše, ale pořád byl dalek pokryteckého postoje farizejů, kteří za Kristem přicházeli pod falešnými záminkami, aby Jej pokoušeli. Ocenit musíme i to, že si mládenec na rozdíl od zástupů dnešních mladých křesťanů nemyslel, že na vše přijde sám, nespoléhal na svou rozumnost, ale když měl nejasnosti v duchovních věcech, nespekuloval sám u sebe, ale šel se poradit. Jak málo takových je k nalezení dnes! I když třeba někteří mají nějaký zájem o duchovní věci, hledají Pána Boha podle sebe. „Já věřím, ale tak nějak po svém,“ říkají mnozí. Takovým lze jen těžko pomoci. Ale jaká je naděje u těch, kteří hledají Pána Boha a doptávají se na Něj u těch, kteří jim skutečně mohou poukázat na pravou Cestu! A takový nadějný případ zde měl před sebou náš Spasitel.

Ještě lepším znamením bylo, že přišel za Tím pravým, který jediný mu mohl dát odpověď, za Pánem Ježíšem. Mohl se zeptat farizeů, kteří by jej vedli k marnému, zákonickému skutkaření, ale Kristus mu mohl nejen poukázat, co dělat, ale věčný život mu přímo dát, to jest, dát sám sebe. Jak je nadějné, když se hledající obrací přímo ke Spasiteli! Jak bychom se radovali, kdyby za námi přišel někdo s tím, že by rád přišel k Pánu Ježíši! A jak málo takových dnes je – lidé nějaké duchovní naplnění dnes hledají spíše ve všelijakých východních náboženstvích či podivných sektách a kdovíkde ještě jinde. Tento mladík však šel přímo ke Zdroji. Jak nadějný případ!

U tohoto mladého muže tedy nalézáme více dobrých znamení, více důvodů pro naději, že by mohl dojít spásy skrze víru v Krista, než je k nalezení u drtivé většiny tzv. hledajících dnes. Jednalo se jednoduše o velmi nadějný případ; přesto nakonec čteme, že od Mistra, u kterého hledal odpovědi na otázky věčnosti, zarmoucen odešel, protože příliš miloval svůj majetek. Jaká to tragédie! A takový případ není v Písmu jen jeden.

Další příklady zklamání

Považme případ Šimona černokněžníka, který dlouhá léta sváděl a mámil lid v Samaří svými čárami. Pak ovšem do města přišel Filip a skrze jeho kázání a mocné působení Ducha Svatého uviděl lid města, který chodil v temnostech, veliké světlo evangelia. O Šimonovi který se eminentně zajímal o Filipovo působení, čteme, že uvěřil, a nechal se pokřtít, a to na vyznání víry. Jaké dobré znamení! Je také velmi zřejmé, že tento muž, který dříve lidi sváděl svými čarami, tyto zlé a ďábelské praktiky opustil. Pokud by je totiž dále provozoval, Filip by nepřipustil, aby v tom pokračoval. Rázně by ho napomenul a dal by mu jasně najevo, že praktikování čar (ať už domněle skrze triky, nebo skutečně skrze ďábelskou moc) je s křesťanským vyznáním zcela neslučitelné, a že musí činit pokání. Šimon, zůstal-li by praktikujícím čarodějníkem, nemohl by zůstat v obecenství samařských věřících, a jestliže v jejich obecenství setrvával, znamená to, že své čarodějnictví opustil. K tomu měl navíc o to víc důvodů, když viděl, že pravá moc Ducha Svatého je nesrovnatelně větší než ta, kterou disponoval on.

Máme zde tedy člověka, který slyšel kázání pravého Božího služebníka, Filipa, který uvěřil, nechal se na vyznání své víry pokřtít, a opustil svůj dosavadní hříšný způsob života (a nejspíše i obživy). Nechovali bychom obecně o takovém oprávněné naděje, že skutečně dojde věčného života? Jistě ano. Šimon však, nakolik máme z Písma informace, spásy nedošel, spasený nikdy nebyl. Netrvalo nakonec tak dlouho, než ukázal, co je v jeho srdci; skrze bezbožnou žádost apoštolové odhalili, že jeho srdce zůstávalo neznovuzrozené, že není upřímné před Bohem, a že je stále v žluči hořkosti a svazku nepravosti. Šimon se měl modlit o milost Boží a činit pokání, ale zda tak vskutku učinil, je velmi, velmi nejisté. Tolik dobrých znamení jsme u něj zpočátku viděli, a jak smutně přesto jeho případ skončil!

A naposledy považme Jidáše. Jelikož ho každý – včetně nevěřících – zná jako zrádce Pána Ježíše, jeho nadějnost nám může snadno uniknout. Nezapomínejme, že ostatní učedníci Jidáše až do poslední chvíli vůbec nepodezírali, že by on byl zrádcem, a to dokonce, i když při poslední večeři přijal od Krista omočenou skývu a odešel do noci. Někdo si může říkat, jak mohli být učedníci tak slepí, ale aspoň z jistého pohledu není divu.

Jidáš byl člověk, který se rozhodl následoval Pána Ježíše a opustil pro Něj vše. Petrova slova „aj, my opustili jsme všecky věci, a šli jsme za tebou“ (Mt. 19:27) platila i pro Jidáše. Jidáš tři roky trávil po boku s Kristem, a po celou tu dobu slýchával Jeho vyučování a pozoroval Jeho příklad. Spasitel jej vyslal kázat evangelium a dal mu moc uzdravovat nemocné a vyhánět ďábly. Všechno dělal stejně jako ostatní učedníci. Dokonce i tehdy, když Pána Ježíše opustil zástup následovníků, kterým se zdála Jeho slova příliš tvrdá a nestravitelná (Jan 6:66), Jidáš zůstal. Kolik vyznávajících křesťanů se může pochlubit takovými dobrými znaky (aspoň na Západě, kde není násilné pronásledování)? Kolik skutečně pro Mistra opustilo vše, a snášelo pro něj chudobu? Kolik jich bez bázně hlásá evangelium všude, kam přišli? Kolik jich trpělivě přijímá všechno Slovo Boží, bez ohledu na to, jak tvrdé jim připadá? Takové vskutku považujeme za ty nejlepší, nejoddanější, nejvyzrálejší křesťany. A Jidáš podle těchto měřítek takovým křesťanem byl – nebo by se to aspoň zdálo. Přesto nebyl vskutku znovuzrozeným, Krista nakonec zradil a vzav si život, skončil v pekle.

Když vidíme tyto nanejvýš nadějné případy, tyto lidi s tolika dobrými znameními, musíme se ptát spolu s učedníky: „I kdož může spasen býti?“ (Mk. 10:26)

Jistotně ztracení…?

Pán Ježíš však dává na onu otázku odpověď: „U lidíť jest nemožné, ale ne u Boha; nebo u Boha všecko možné jest.“ (Mk. 10:27) Považme proto opačné přípdy, lidi, nad kterými bychom snad i zlomili hůl, že se nikdy neobrátí. Co takový Manases, bezbožník, modlář a možná nejhorší judský král vůbec? Král, který znesvětil Boží chrám oltáři určenými pro celé vojsko nebeské a postavil v něm obraz rytý, který Jeruzalém naplnil od jednoho konce k druhému krví, nevinných, který provedl svého syna ohněm a který svedl Judské, že činili horší věci, než okolní pohanské národy? Což se tento muž natolik nevydal ďáblu a hříchu, že o něm již nebyla naděje, že by se obrátil? A přesto – když ho Pán Bůh vydal pro jeho hříchy Asyrským, přišel k sobě a volal k Hospodinu v pokání. Jaký to zázrak Boží milosti!

Považme zločince na kříži. V jeho případě se často zapomíná – nebo někdy ani neví – že ten muž se na kříži rouhal Pánu Ježíši. „Takž také i lotři, kteříž byli s ním ukřižováni, utrhali jemu.“ (Mt. 27:44) Zpočátku se rouhali oba. Máme zde tedy muže, zločince, který byl spravedlivě potrestán za své činy trestem smrti. Již visí na kříži, ve velkých bolestech, a moc dobře ví, že do několika hodin zemře. A ten muž se v tuto chvíli rouhá Pánu Ježíši. Což to není zcela beznadějný případ. Představme si, že navštívíme umírajícího člověka, abychom mu svědčili o spáse v Kristu, ale on by se i v té chvíli, na smrtelné posteli, Jemu rouhal. Což bychom s lítostí neusoudili, že pro takového už není naděje? A takový byl onen zločinec na kříži.

Přesto však ten muž dochází spásy! Co přesně ho zasáhlo, se můžeme jen domýšlet. Možná to, když slyšel Pána Ježíše se modlit za své nepřátele. Možná Jeho tichost tváří tvář utrhání – i vůči rouhání vycházejícímu z jeho úst. Nakonec to však není to nejdůležitější; hlavní je, že Duch Boží zasáhnul jeho srdce, a on se ke Kristu obrátil již ne s utrháním, ale s žádostí o spásu jeho duše. Bezndadějný případ – a přece došel spásy. Jaký to zázrak Boží milosti!

A nakonec považme Saule z Tarsu. Muže, který se spokojil s vnějším dodržováním zákona, a myslel si, že mu to stačí. Muže, který horlivě pronásledoval křesťany a myslel si, že tím slouží Pánu Bohu. Muže, který schvaloval ukamenování Štěpána, a ještě mu to nestačilo, když potom o to víc dychtil po pohrůžkách a mordu proti učedlínkům Páně, a to nejen v Jeruzalémě, ale i na dalších místech. Zločince na kříži snad obměkčila modlitba Krista za nepřátele, ale Saule stejná modlitba Štěpána vůbec nezasáhla. Přesto Duch Svatý zasáhl jeho srdce, a to dokonce v tu nejnepravděpodobnější chvíli. Saul nebyl hledajícím. Nezmítaly jej pochybnosti, jestli náhodou křesťané přeci jen nemají pravdu a jestli Ježíš Nazaretský třeba vskutku není Mesiášem. Na mysli měl dozajista jedině to, jak křesťanství vymýtit, a to nejen z Damašku. A v této chvíli, kdy nebyl ani v nejmenším nakloněn tomu, obrátit se k pravým cestám Páně – a kdy byl naopak velmi zatvrzelý – jej Pán zasáhl a obrátil.

Závěr

Z uvedených příkladů vidíme, že ani ty nejnadějnější případy, lidé, u kterých vidíme ty nejlepší znaky, nemusí nutně dojít spásy skrze pravou, upřímnou víru v Krista. Jak je to smutné! Vskutku, je na místě se děsit s učedníky, kdo tedy může být spasen? Vždyť i ty nejnadějnější případy jsou vlastně – aspoň z jistého pohledu – beznadějné. Když v Pána Ježíši plně neuvěřil ani bohatý mládenec, který plnil Boží přikázání, hledal věcí večnosti a obrátil se při tom přímo na Dárci života, jak se pak můžeme nadít obrácení toho množství, které Boží Slovo a Boží přikázání ani neznají, nestarají se než o časnost a Pán Ježíš je vůbec nezajímá?

Není rozumného, není, kdo by hledal Boha. Všickni se uchýlili, spolu neužiteční učiněni jsou; není, kdo by činil dobré, není ani jednoho“ (Řím. 3:11-12), čteme v Písmu o lidech v jejich přirozeném stavu. A i ti, kteří by se zdáli Hospodina skutečně hledat, Jej nehledají skutečně, opravdově, upřímně – aspoň ne do té doby, dokud v jejich srdci ono pravé hledání nevypůsobí Duch Svatý. „Žádný nemůže přijíti ke mně, leč by dáno bylo od Otce mého.“ (Jan 6:65) Ale právě v tom působení Božím je naděje, v tom máme povzbuzení k získávání duší. „U Boha všecko možné jest.“ (Mk. 10:27) A krásně to vidíme na příkladech Manasese, zločince na křiži, Saula z Tarsu i dalších, zde neuvedených. Z lidského hlediska bychom jejich obrácení považovali za nemožné. Ale ne tak všemocný Hospodin.

Pro křesťany z toho vyplývá mnoho. Jednak nás to vede k usilovnějším modlitbám za hynoucí duše. Pán je může spasit, může obměkčit srdce i těch nejzatvrzelejších. Šiřme Slovo, jak jen můžeme, protože nevíme, kdy a jak si jej Duch Svatý použije, kdy, jak a v kom skrze něj zapůsobí ku pokání a obrácení. Spoléhejme plně Boha spasení našeho, že On ve své svrchované moci může kdykoli stát i Bohem spasení našich bližnich.

Na druhou stranu nás uvedené příklady varují, abychom nedoufali v člověka, že snad se nějak rozhodne a přijde k Pánu sám. Jidáš se plně, srdcem, neobrátil ke Kristu ani po třech letech, kdy Jej následoval a denně Mu naslouchal a pozoroval Jej. Potřeboval snad ještě něco víc, nějaké další povzbuzení, aby tak učinil? Ne, zde by nic takového nemohlo pomoci. A stejně to je se všemi lidmi. Všelijaké metody, které mají nevěřící přirozeným způsobem „povzbudit“ k přijetí Krista, jako uzpůsobování bohoslužeb jim na míru, pořádání všelijakých zábavných programů a kdovíčeho ještě, nevede abolutně k ničemu (nepočítáme-li domnělá obrácení, při kterých však nedojde k pravé změně srdce a života).

Ne, musí zapůsobit Pán Bůh sám, a chceme-li, aby působil i skrze nás, musíme Mu být ve všem poslušní a činit jen to, co nám On sám říká ve svém Slově. Jiné metody jsou zcela zbytečné a naopak, kontraproduktivní. Na prvním místě čteme, že „víra [je] z slyšení, a slyšení skrze Slovo Boží.“ Kázání Božího Slova je naší hlavní zbraní. To neznamená, že se nemáme či nemusíme vynasnažit být co nejlepším příkladem a svědectvím v tom, jak žijeme naše každodenní životy; i tím může Pán Bůh zapůsobit (viz např. 1. Pt. 3:1-2). Ale koncerty, scénky, lákání na moderní hudbu a další všemožné kulturní vyžití, což nemá v Písmu žádnou oporu, ničemu nepomohou a jsou zcela zbytečné. Je to s námi přitomná Boží moc, co potřebujeme, chceme-li, aby v našich církvích lidé docházeli spásy, a Boží moc s námi nebude, nebudeme-li my posvěcení a ve všem poslušní. Kéž nám je v tom Pán převelice milostiv, a navrátí svůj lid ke stezkám starým, stezkám posvěceným a odděleným, to vše ke své slávě a spasení ještě mnohých duší. Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.