Mezi písněmi toho nejprominentnějšího zpěvníku Božího lidu, totiž biblické knihy Žalmů, nalezneme skladby nejrůznějšího zaměření – od oslav Hospodina coby mocného Stvořitele či milostivého Spasitele, přes Žalmy pokání a volání o Boží pomoc před nepřáteli, až k Žalmům vyučujícím Boží lid o různých duchovních záležitostech, včetně hříchu a svatosti. To mimochodem ukazuje, že mezi písněmi, které křesťané svému Pánu zpívají, nemusí být jen chvalozpěvy, jak tvrdívali různí lidé v různých dobách, naši nevyjímaje (na tento omyl ostatně musel poukazovat už Charles Spurgeon). Ostatně, Písmo vyzývá ke zpívání Žalmů a chval a písniček duchovních; přičemž upozorněme, že biblický pojem chvály nelze automaticky směšovat s tím, jak chvály chápeme my, totiž emocionální popěvky založené na neustálém opakování několika jednoduchých myšlenek. Nicméně lze konstatovat, že písně církve Kristovy mohou a mají být obsahově rozmanité – což historicky také bývaly.

Odhlédněme však od otázky toho, co v církvi zpívat, a vraťme se k vyučujícím Žalmům. Mezi nimi mají své pevné místo ty, které vypisují různým způsobem historii Izraele a čerpají z ní různé duchovní lekce, ať už o lidské hříšnosti či o Boží spravedlnosti v seslání soudů a milosrdenství v dání vysvobození. Nepřekvapivě takové patří mezi delší Žalmy, protože svatou historii, jak jí říkali puritáni, popisují často velmi zevrubně.

Duch Svatý dobře věděl, proč vedl Davida a případně jiné žalmisty ke skládání i takových Žalmů, a proč je nechal zařadit do Písma. Za prvé tím ukazuje, že je důležité znát historii a přemýšlet, jak v jejím průběhu Hospodin jednal. To platí především o historii v Bibli, neomylném vdechnutém záznamu; nelze to však omezit jen na toto, neboť i rozmýšlení nad historií církve v poapoštolské době má svůj veliký význam, jakkoliv jej naprosto nelze dávat na stejnou roveň s potřebností studia dějin zaznamenaných v Božím Slovu. Následky ignorování historie jsou někdy skutečně fatální; například kdyby protestanté lépe znali dějiny reformace, nemohli by tak snadno skočit na papežské lsti, jako třeba na tvrzení, že oddělení Luthera od Říma bylo selhání jeho původního záměru, nebo že jej způsobilo především vzájemné neporozumění obou stran. Vlastně celá ekumena s římskokatolickou církví by se nemohla dostat tak daleko, byla-li by vůbec možná.

Druhý důvod, proč některé Žalmy shrnují různé části dějin Božího lidu, je, abychom se nad nimi zamýšleli v širším pohledu. Číst kapitolu denně o tom, jak Pán jednal s Noem, Abrahamem, Izákem, Jákobem, Josefem, Mojžíšem, Jozuem, se soudci a posléze s králi, je jistě velmi vzácné a užitečné. Dobře znát jednotlivosti je základ, bez něhož se neobejdeme. Ale někdy nám pak má tendenci unikat Boží jednání v celku, celá cesta spásy, jak se postupně rozvíjela. Jak se říká, pro samé stromy nevidíme les. A musíme přiznat, že to je těžké, těžší, než vykládat Bibli kapitolu po kapitole. Obojí je však potřeba, a obojí má mít své místo. Zmíněné Žalmy nás tak směrují k věnování se tomu opomíjenějšímu.

Obzvláště důležité je zejména vnímání času, jaké byly rozestupy mezi jednotlivými událostmi. To nám dává úplně jinou perspektivu na Boží jednání. Při čtení Písma snadno v pár řádcích přeskočíme i desítky let; přitom bychom se nad tím měli zastavit a zvažovat z tohoto pohledu náš život a naše očekávání (a mnohou netrpělivost). Například Hospodin zaslíbil Abrahamovi, že jeho potomkům dá do vlastnictví zemi Kanán, ovšem k naplnění toho došlo až po 400 letech. (Představme si, že by Pán dal po Bílé hoře Komenskému zaslíbení, že dá Bratřím se do Čech navrátit, a k naplnění toho slibu by mělo dojít až nyní!) Když se nedíváme na biblickou historii z takového širšího pohledu, velmi často nám uniká, jak se Boží načasování liší od toho, co bychom si přáli.

Lekcí, kterým se můžeme naučit z širšího pohledu na svatou historii, je ovšem mnohem více. Na něco z toho nám poukazuje i Matthew Henry ve svém komentáři k třetí části 106. Žalmu, který je právě takovým dějepisným Žalmem. Zde zbožný komentátor poukazuje mimo jiné na zrádnou povahu hříchu, který dovede člověka vždy dál, než by chtěl a než by si i myslel, a to bez ohledu na všechna dobrá předsevzetí, že to či ono by nikdy neudělal. Ale vedle toho poukazuje i na milosrdenství Boží, které o to více vyniká, čím více jej zvažujeme v kontextu neustálého hřešení Izraele.

Než vzácné myšlenky velikého puritána předložíme k rozjímání, zdůrazněme si, jak je Boží Slovo bohatou studnicí pravdy, kterou nemůžeme nikdy vyčerpat. Považme jen, kolika velmi odlišnými směry jsme se v tomto krátkém úvodu na základě poslední části 106. Žalmu vydali. Zmínili jsme na jeho základě, jaké písně má církev zpívat, jak je důležité přemýšlet nad Boží jednáním s lidmi v historii, jak převelmi hříšný je hřích a o co větší je ještě Boží milost. Čtyři velmi různé směry, jimiž se myšlenky mohou ubírat, a to jsme se jen dotkli povrchu. „Jak velicí jsou skutkové tvoji, Hospodine! Velmi hluboká jsou myšlení tvá“ (Ž. 92:6). Kéž i komentář Matthewa Henryho naše rozjímání nad tímto oddílem podpoří.

Žalm 106:34-48

Zde je líčení završeno popisem jednání Izraele v Kanánu, které bylo to stejné jako na poušti, a Boží jednání s nimi, v němž se po celou dobu zjevovaly spravedlnost i milosrdenství.

1. Izraelci Pána Boha velmi provokovali. Zázraky a milosrdenství, skrze které se usadili v Kanánu, na nich nezanechaly o nic hlubší a trvanlivější dojmy, než ty, skrze které byli vyvedeni z Egypta; neboť v době, kdy se v Kanánu sotva usadili, se zkazili a Pána Boha opustili.

Vizme (1.) jednotlivé kroky jejich odpadnutí. [1.] Ušetřili národy, které Pán Bůh odsoudil k záhubě (v. 34); když dostali dobrou zemi, kterou jim Hospodin zaslíbil, nehorlili proti bezbožným obyvatelům, jenž jim Pán přikázal vyhladit, předstírajíce, že je litují; ale Pán Bůh je tak milosrdný, že není nikdy třeba, aby byl někdo soucitnější než On. [2.] Když je už ušetřili, slíbili si nicméně, že se s nimi nespojí v jakémkoliv nebezpečném spříznění. Ale cesta hříchu vede dolů; opomenutí razí cestu aktivnímu jednání; když Izraelci zanedbali zničení pohanů, další zpráva, kterou slyšíme, je, že se s pohany smísili, utvořili s nimi spojenectví a vstoupili s nimi v úzký vztah, takže se naučili jejich skutkům, v. 35. To, co je zkažené, dříve nakazí to, co je zdravé, než aby tím bylo vyléčeno nebo napraveno. [3.] Když se s nimi spojili a naučili se některým z jejich skutků, které se zdály být nevinnými rozptýleními a zábavami, mysleli si přesto, že se s nimi nikdy nespojí v bohoslužbě; ale postupně se naučili také tomu (v. 36): sloužili jejich modlám stejným způsobem a se stejnými obřady, jako jim sloužili ti pohané; a tak se jim staly osídlem. Ten jeden hřích přivodil mnohé další a přinesl na ně Boží soudy, které oni sami museli vnímat, ale přesto nevěděli, jak se z nich vyprostit. [4.] Když se s nimi spojili v některých jejich modloslužbách, které považovali za nejméně škodlivé, sotva by si pomysleli, že by se někdy měli provinit barbarským a nelidským modloslužebným obětováním svých živých dětí svým mrtvým bohům; ale nakonec dospěli i k tomu (v. 37-38), v čemž Satan triumfoval nad svými ctiteli, a počastoval se krví a zabíjením: Izraelci obětovali své syny a dcery, plody sebe samých, ďáblům, a tak ke svému modlářství přidali vraždy, nejnepřirozenější vraždy, na což nelze pomyslet bez zděšení. Prolévali nevinnou, nejnevinnější krev, neboť to byla krev nemluvňat, ba, krev jejich synů a dcer. Vizme tu moc ducha toho, kterýž nyní dělá v synech zpoury, a vizme jeho zášť. Začít s modlářstvím a pověrami, stejně jako u sváru, je jako když kdo někdo protrhuje vodu, a neexistuje žádná hanebnost, o které si ti, jenž se jim vydají, mohou být jisti, že se před ní zastaví, neboť Pán Bůh je spravedlivě vydává jejich převrácenou mysl, Řím.1:28.

(2.) Jejich hřích byl částečně jejich vlastním trestem; neboť skrze něj [1.] uškodili své zemi: poškvrněna byla země těmi vraždami, v. 38. Tato žádaná země, svatá země, jim byla učiněna nepříjemnou a nehodnou k přijetí projevů Boží laskavosti a přítomnosti v ní, které jí byly určeny ke cti. [2.] Ublížili svému svědomí, (v. 39): smilnili činy svými, a tak zhýrali své mysle a zmazali se skutky svými a učinili se ohavnými před očima svatého Boha, a snad i před vlastním svědomím.

2. Pán Bůh na ně přivedl své soudy; a co jiného se dalo čekat? Vždyť Jeho jméno je Žárlivý, a vskutku je žárlivým Bohem.

(1.) Opustil je kvůli tomu, v. 40. Rozhněval se na ně: Boží hněv, ten oheň spalující, se zapálil vůči Jeho lidu, neboť to od nich byla mnohem větší urážka a nevděčnost, než od pohanů, kteří Jej nikdy nepoznali. Ba, byl z nich znechucen; vzal v ošklivost dědictví své, v němž měl dříve zalíbení; nezměnil se však On, ale oni. Toto je na hříchu to nejhorší, že nás činí Pánu Bohu ohavnými; a čím je kdo vůči Pánu Bohu ve svém vyznání bližší, tím je ohavnější, když se proti Němu bouří; je to jako hnůj u našich dveří.

(2.) Jejich nepřátelé na ně pak vpadli, a když od nich odešla jejich obrana, stali se snadnou kořistí (v. 41-42): vydal je do rukou pohanů. Vizme, jak jejich trest odpovídal jejich hříchu: smísili se s pohany a naučili se jejich skutkům; dobrovolně od nich přijali nákazu hříchu, a proto pohany Pán Bůh spravedlivě použil coby nástroje jejich nápravy. Hříšníci často shledají, že je zničeni těmi, které nechali, aby je zkazili. Satan, který je pokušitelem, se stane trýznitelem. Pohané je nenáviděli. Apostátníci ztrácejí veškerou lásku ze strany Hospodinovy, a nedostávají žádnou od Satana; a když nad nimi panovali ti, jenž je v nenávisti měli, a oni jim byli podrobeni, není divu, že je tito utiskali a přísně nad nimi vládli; a tak je Pán Bůh učil o rozdílu, co jest to Jemu sloužiti, a co sloužiti králům zemským, 2 Par.12:8.

(3.) Když jim Pán Bůh dal jistou úlevu, přesto ve svých hříších pokračovali, a tak pokračovalo i jejich soužení, v. 43. To odkazuje na dny soudců, kdy Hospodin často vzbuzoval vysvoboditele a dával jim vysvobození, a přesto znovu upadali do modloslužby, a popouzeli Pána Boha radou svou, svými modlářskými výmysly, aby je vydal nějakému jinému utlačovateli, aby nakonec byli velmi potlačeni pro nepravost svou. Ti, kteří na sebe svým hříchem uvalují hanbu a nechtějí se pokořit v pokání, jsou spravedlivě sníženi, pokořováni a potlačeni Božími soudy.

(4.) Nakonec volali k Pánu Bohu a On se k nim navrátil, v. 44-46. Byli kázněni pro své hříchy, ale ne zničeni, byli opovrženi, ale nehynuli. Pán Bůh se jich zastal, [1.] coby Bůh milosrdenství, který pohleděl na jejich nářky, který zřel jejich utrpení, který viděl, když na nich byla bída (tak překládají někteří), který pohlížel na jejich stesky, protože slyšel jejich volání s laskavým soucitem (Ex 3:7) a přehlížel jejich provokace; neboť ač řekl – a měl důvod to říci – že je vyplení, přesto toho želel podlé množství svých milosrdenství a změnil svůj ortel. Ačkoli není člověk, aby se měnil, přesto je milostivým Bohem, který nás lituje a mění své cesty s námi. [2.] Coby Bůh pravdy, který se rozpomenul na smlouvu svou s nimi a naplnil všechno slovo, které k nim mluvil, a proto, jakkoli špatní byli, je nezanechal, protože nechtěl porušit svůj vlastní slib. [3.] Coby Bůh moci, který má ve své ruce všechna srdce, a kamžkoli chce, nakloňuje je. Učinil, aby se nad nimi slitovali i ti, kteří je odvedli do zajetí, nenáviděli je a tvrdě s nimi nakládali. Nejenže zkrotil ostatek zuřivosti jejich nepřátel, aby je zcela nepohltili, ale vložil do jejich kamenných srdcí soucit a obměkčil je, což bylo víc než by zmohla jakékoliv lidská dovednost spojená s největší váhou řečnického umění. Vizme, že Pán Bůh může změnit lvy na beránky, a když zalibuje lidské cesty, způsobí dokonce i to, že k němu nakloní lítostí jeho nepřátelé, aby s nimi byli v pokoji. Když se Pán Bůh slituje, slitují se i lidé. Tranquillus Deus tranquillat omnia – je-li s námi smířen Pán Bůh, je s námi smířeno všechno.