Google

Oběť živá, svatá, Bohu libá

Datum:28 září, 2020
Komentáře
Přidej

„Protož prosím vás, bratří, skrze milosrdenství Boží, abyste vydávali těla svá v obět živou, svatou, Bohu libou, rozumnou službu svou“ (Římanům 12:1)

Celé Boží Slovo je nevyčerpatelnou studnicí Božího zjevení a moudrosti, ze které lze čerpat znovu a znovu, a jsme jím vždy očerstveni a vyučeni – samozřejmě za předpokladu, že v našem životě působí Duch Boží a že Písmům cele věříme a nepřevracíme je ke své vlastní záhubě. Proto i velmi známé texty, na které slyšeli nějaká kázání i křesťané mladí ve víře, nám mají stále co říci. Je pošetilé přistupovat k takovým oddílům jako k něčemu, co už známe a nic nového se z toho nedozvíme. Tam, kde Hospodin vpravdě pracuje a kde lid Boží skutečně očekává na slovo od Něj, toto nemůže platit.

Výzva apoštola Pavla ze začátku 12. kapitoly Římanům patří mezi právě takové známé texty, kterými se církev zaobírá pravidelně. Má to své oprávněné důvody. Ty verše vlastně shrnují, v čem má spočívat praktická aplikace evangelia v životě věřících. V předchozích kapitolách apoštol vysvětlil celé evangelium ve všech jeho aspektech, od ospravedlnění přes posvěcení, oslavení a vyvolení. Nyní prosí, aby právě pro tento důvod – protože toto vše pro nás Trojjediný Bůh učinil – jsme i my učinili vše pro Něj, tj. vydali se cele Jemu. Zbytek listu Římanům, od verše 12:3, můžeme vnímat jako komentář a detailnější vysvětlení, co v praxi první dva verše znamenají. Jejich význam a hloubka jsou proto nesmírné, a oprávněně se k nim lid Boží pravidelně vrací, aby si je připomínal. Proto se nyní zaměříme na to, co si (jistě mimo mnohého dalšího) můžeme a máme vzít z apoštolových slov o vydávání svého těla v oběti živé, svaté a Bohu libé.

Oběť živá

Kristus sám osvědčil, že Pán Bůh je Bohem živých, nikoliv mrtvých (Mt. 22:32). I když Jeho argument primárně prokazoval saduceům, že už z Pentateuchu jasně vyplývá biblické učení o vzkříšení z mrtvých, výrok Spasitele má širší aplikaci. Je to obecná pravda, která se nevztahuje jen ke konečnému vzkříšení. Hospodin není Bohem mrtvých – totiž těch, co jsou mrtví ve vinách a hříších. Aby se nám stal vskutku Bohem, musíme být v Kristu obživeni mocí Ducha svatého, spolu se Spasitelem vzkříšeni a posazeni na nebesích v Něm. Jen ten, komu byl takto darován nový život, může mít Hospodina vpravdě za svého Boha – a jen ten Mu může předkládat své tělo coby oběť živou. Oběť živá není na prvním místě živou obětí ve fyzickém smyslu, ale v duchovním. Jen znovuzrozený člověk může být takovou živou obětí Pánu. Neznovuzrozený může dělat co chce, chodit do shromáždění, modlit se, zpívat chvalozpěvy, sloužit až do roztrhání těla, ale nic z toho nebude onou živou obětí, o které mluví apoštol.

Živá oběť má ovšem širší význam. Oběti zvířat všechny na oltáři umíraly, kněží je buď podřízli nebo v případě ptáčků roztrhli, aby z nich vytekla jejich krev, neboť „bez krve vylití nebývá odpuštění [vin]“ (Žd. 9:22). Ne snad, že by zvířecí krev skutečně očišťovala od hříchu (Žd. 10:4), ale poukazovala na tu jedinou, dokonalou krvavou oběť Krista na kříži. Nicméně u živé oběti její krev prolita není. To ukazuje, že živá oběť, kterou máme předkládat Hospodinu, nás s Ním nijak nesmiřuje ani nezpůsobuje naše přijetí Jím. To všechno činí jen a výhradně oběť Pána Ježíše. Naše vydávání těla svého je Pánu Bohu libé, protože je to podle Jeho Slova, ale vzhledem k hříchu, který v našich tělech stále přebývá (Řím. 7:18), mu vždy mnohé chybí. I to nejlepší a nejúplnější sebevydání, kterého jsme schopni, není stoprocentní a nezasažené hříchem. I ono tedy potřebuje být přikryto krví Kristovou, aby bylo Hospodinu příjemné. Ani sám apoštol Pavel sebe nevydal natolik dokonale, aby již nepotřeboval Krista, který by toto vydání zprostředkoval a učinil dokonalým pro své spásné dílo a svou spravedlnost. Nesmíme si tedy myslet, že naše živá oběť nám zakládá nějaké zásluhy nebo nějak sama o sobě způsobuje naše přijetí Pánem Bohem, či že snad přidává k tomu, co pro nás učinil Pán Ježíš. Nepřidává.

A naposledy uveďme, že oběť má být živou v plném slova smyslu, tedy živoucí, života plnou. Když sami sebe vydáváme Pánu, máme být duchovně živi nejen v minimalistickém smyslu, že jsme obdrželi nový život v Kristu, ale máme duchovním životem překypovat. „Duchem vroucí, Pánu sloužíce“ (Řím. 12:11). Nestačí, aby naše oběť v sobě měla nějakou špetku života – podobně jako ve Starém zákoně nestačilo přivést k oltáři nějak zvíře, které by sice pořád dýchalo, ale při cestě by se sotva motalo a člověk by si ani nebyl jist, jestli samo brzy nevydechne naposled i bez toho, aby ho velekněz zabil. „Nebo když přivodíte slepé k obětování, což to není nic zlého? A když přivodíte chromé aneb nemocné, což to není nic zlého? Daruj je medle knížeti svému, zalíbíš-li mu se tím, a přijme-li tvář tvou, praví Hospodin zástupů. (…) Anobrž zlořečený jest fortelný, kterýž maje v svém stádě samce, činí slib, a obětuje Pánu to, což jest churavého.“ (Mal. 1:8.13). Naše oběť musí být skutečně živoucí, aktivní, a ne abychom přinášeli sami sebe ve stavu duchovní mátožnosti, vlažnosti a nemoci. „Probuď se ty, kdož spíš, a vstaň z mrtvých, a zasvítíť se tobě Kristus“ (Ef. 5:14). „Protož opuštěných rukou a zemdlených kolen posilňte, a přímé kroky čiňte nohama svýma, aby, což zkulhavělo, do konce se nevyvinulo, ale raději uzdraveno bylo“ (Žd. 12:12-13). Když se oddáváme duchovním povinnostem vlažně, bez horlivého osobního, vnitřního zapálení a nikoliv ze vší síly, není to vydávání svých těl Pánu v oběti živé.

Oběť svatá

Biblicky svatost znamená oddělenost. Svatý Bůh je Bůh oddělený od naprosto veškerého hříchu a čehokoliv poskvrněného. Nebe je svaté místo, protože „nevejdeť do něho nic poškvrňujícího, aneb působícího ohyzdnost a lež“ (Zj. 21:27). Ale svatost zároveň vyjadřuje oddělenost k nějakému zvláštnímu účelu, jako svaté nádoby ve Starém zákoně byly odděleny jen k bohoslužbě a nesměly být využity jinak. Proto o sobě Pavel psal, že je povolaný apoštol, oddělený k evangeliu Božímu (Řím. 1:1). Boží službě musíme oddělit sama sebe, to jest, své všechno, svůj čas, své prostředky, své city, svou vůli, své srdce. „Buď že jíte, neb pijete, aneb cožkoli činíte, všecko k slávě Boží čiňte“ (1. Kor. 10:31). Ten, kdo čeká, že to učiní až někdy v budoucnu, až si vyřeší své současné záležitosti, nevydává své tělo v oběť svatou. Teď ještě nemohu sloužit cele, protože nejdřív musím vystudovat, nejdřív si musím zajistit bydlení, postarat se o rodinu. Až to všechno vyřeším, teprve budu mít čas na takovou službu – nejlépe v důchodu. Kdepak. Takový postoj je přesným opakem toho, o čem mluví Pavel.

Svatost zahrnuje aspekt „negativní“, oddělení od hříchu a světa, a „pozitivní“, oddělení pro Hospodina a Jeho věci. Nejde primárně o oddělení vnější, i když aspoň v části případů je i to její nedílná součást, ale zejména o oddělení ve svém srdci, kdy věci světa a hříchu nejenže nemilujeme, ale máme k nim svatý odpor: „Výmyslků nenávidím, zákon pak tvůj miluji“ (Ž. 119:113). Ano, svět ve zlém leží, a tak mnohému hříchu, který nás v naší společnosti obklopuje, nemůžeme uniknout, ani kdybychom chtěli (1. Kor. 6:9-10). Oddělení tedy nespočívá ve vyhýbání se jakémukoliv kontaktu, ale ve vyhýbání se takovému společenství s bezbožností – ať už ve světě nebo v církvi – které by mohlo zavdávat dojem, že nám je lhostejná nebo dokonce že na ní máme podíl. O běžných kontaktech s nevěřícími při plnění rodinných a pracovních povinností každodenního života toto (typicky) neplatí, v jiných oblastech musíme však být velmi obezřetní. Ale na prvním místě musíme střežit své srdce: „Přede vším, čehož se stříci sluší, ostříhej srdce svého, nebo z něho pochází život“ (Př. 4:23).

Nelze nezmínit ještě jeden aspekt oddělenosti, a to den Páně, který máme nazývat svatý Hospodinu. To znamená, že jej zvláštně cele oddělíme, vyčleníme pro službu Jemu ve všech aspektech – účast na bohoslužbě, modlitba, čtení Písem – a nevěnujeme ten čas ničemu jinému, s výjimkou skutků nezbytnosti a milosrdenství. Vydávání svého těla Pánu v oběť svatou, tj. oddělenou, bez toho, abychom Mu podle Jeho Slova cele zasvěcovali, tj. oddělovali jednu sedminu svého týdne ke zvláštní službě, je logický nesmysl. Jistě, sloužit máme svému Bohu celým životem, každičkou chvíli, ale je rozdíl mezi tím, když mu sloužíme při zbožném plnění každodenních povinností k Jeho slávě, a když Jej zvláštně uctíváme při společné bohoslužbě. Při plnění běžných povinností se nezbytně musíme soustředit na onu časnou činnost, jinak bychom ji nemohli provádět. Není to náhrada za zvláštně vymezený čas bohoslužby, kdy celou svou pozornost můžeme bez rozptylování zaměřit na Hospodina. Pánu se máme vydávat obecně v celém životě, ale vedle toho i zvláštně ve vymezený čas. Tím je den Páně. A pokud tento čas Pánu neobětujeme, neoddělíme, ani naše vydávání sama sebe v oběť svatou nebude moci z podstaty věci být takové, jaké Pán Bůh vyžaduje.

Oběť Bohu libá

To, že máme Panu Bohu přinášet sami sebe v oběti, která se Jemu líbí, se zdá samozřejmé, tak samozřejmé, že to ani nepotřebujeme zvlášť připomínat. Může nám připadat, že tímto Pavel jen jiným způsobem vystihuje to, co řekl těsně předtím. Vždyť oběť živá a svatá je Hospodinu zároveň libá.

To je jistě pravda, ale v Božím Slově nenechal Duch Svatý zapsat nic navíc. Vše má své místo a svůj specifický význam, na kterým máme duchovně rozjímat, i slova „Bohu libá“ v daném kontextu. V dnešní době totiž snad víc než kdy dříve je aspekt toho, co se Pánu Bohu líbí, při službě Pánu opomíjen, překrucován, vyprazdňován. Pán Bůh je líčen jako někdo, kdo se člověku vlastně přizpůsobí – že má líbost téměř ve všem, co děláme, pokud tomu dáme patřičný křesťanský nátěr. Lidé si zvolují, co se jim líbí, zejména v oblasti hudby, adaptují styly vymyšlené těmi nejvzpurnějšími bezbožníky (viz, viz, viz) a očekávají, že to bude přijato. Smutně lze slyšet argumenty, že Pánu Bohu je to přeci jedno, a proč by Ho tedy vlastně křesťané nemohli chválit tím, co se jim líbí. Jako by slova „oběť Bohu libá“ nevedla k přesnému opaku.

Ano, nekonečnému Bohu jistě nezáleží na hudebních stylech ve stejném smyslu, jako člověku, On je neposuzuje jako nějaký estét. Pán má zalíbení v tom, co odráží Jeho charakter – oddělenost od hříchu, řád, pokoj, střídmost, harmonie a podobně. Moderní hudební styly, které vytvořili otevřeně rebelující hříšníci, tyto Boží charakteristiky neodráží, a proto v nich Hospodin nemá zalíbení. Nemohou tedy tvořit součást oběti Bohu libé. Ta musí odrážet Jeho charakter a odpovídat ovoci Ducha (viz povinnost sloužit v Duchu a v pravda, Jan 4:24) – musí v sobě obsahovat řád a musí být spojena s pokojem, sebeovládáním, nesmí podporovat tělo a tělesnost.

To, co se Pánu Bohu líbí nebo nelíbí, nemůžeme jen tak předpokládat, jako bychom to dovedli přirozeně odhadnout. My to sami vůbec nevíme a netušíme, ne bez Jeho zjevení. Proto to musíme pečlivě zkoumat. Ano, Jemu jde o ryzost a pravost srdce, ale ta spočívá v něčem víc, než jen v subjektivní upřímnosti (Řím, 10:1-3). Biblická upřímnost v sobě zahrnuje objektivní kvalitu. Je to subjektivní upřímnost, která reflektuje zjevenou vůli Boží v Písmu. Jedině ta je Bohu libá a příjemná coby živá oběť sebevydání. Bez takové objektivní upřímnosti uslyšíme jen to, co Izrael v době Amosově: „Nenávidím, zavrhl jsem svátky vaše, aniž sobě chutnám slavností vašich. Nebo budete-li mi obětovati zápaly a suché oběti vaše, neoblíbím jich, a na pokojné oběti krmného dobytka vašeho nepopatřím. Odejmi ode mne hluk písní svých, ani hudby louten vašich nechci poslouchati. Ale povalí se jako voda soud, a spravedlnost jako potok silný. Zdali jste mně oběti a dary obětovali na poušti za čtyřidceti let, dome Izraelský? Nýbrž nosili jste stánek Melecha vašeho a Kijuna, obrazy vaše, hvězdu boha vašeho, kteréžto věci sami jste sobě zdělali“ (Amos 6:21-26).

Závěr

Apoštol Pavel varoval Korintské ohledně naprosté nedostatečnosti pouhého jalového, intelektuálního poznání, bez vztahu k praktickému životu, konkrétně lásce: „Zdá-li se pak komu, že něco umí, ještě nic nepoznal, tak jakž by měl znáti. Ale jestliže kdo miluje Boha, tenť jest vyučen od něho“ (1. Kor. 8:2-3) Lze to vystihnout i tak, že ten nepoznal právě, jak je zapotřebí, u koho se to poznání neprojevuje v životě víry. Kde chybí praktická aplikace, tam chybí i poznání jako takové. Ten, kdo se z knih skvěle naučí všechnu teorii o plavání a do detailu rozumí všem aspektům jednotlivých plaveckých stylů, ale v životě neudělal ani tempo, vlastně o plavání nic neví. Jeho poznání chybí důležitá kvalita.

Taková důležitá kvalita často chybí i u poznání křesťanů, včetně poznání těch nejznámějších a nejopakovanějších částí Písma. Světskost se v naší době tak rozmohla, že mnohým vyznávajícím věřícím z velké části uniká, co vlastně v plném smyslu znamená vydávat svá těla v oběť živou, svatou a Bohu libou. Důkladné vyučování na základě pravdivého a věrného výkladu Písem pomáhá, ale poznání plynoucí z osobní aplikace nenahradí. Kéž je církvi dnes Hospodin převelice milostiv, dá navrácení se k cestám starým a mocně zasáhne rozvlažujícím působením svého Ducha, aby křesťané dnes v pravdě a plnosti rozuměli, co apoštol Pavel mínil, když psal: „Protož prosím vás, bratří, skrze milosrdenství Boží, abyste vydávali těla svá v obět živou, svatou, Bohu libou, rozumnou službu svou“(Řm. 12:1).

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: