David byl mužem podle Božího srdce, přesto však nebyl – jako každý jiný z milosti ospravedlněný hříšník – ani zdaleka dokonalý. Jeho slabost vidíme mimo jiné ve výchově starších synů, z nichž většina dopadla špatně. Amnon, kterému otec nic neodepřel, těžce zhřešil proti své nevlastní sestře a byl ze msty zavražděn Absolonem, který se pak proti Davidovi otevřeně vzbouřil a usiloval mu o život. Adoniáš, kterého otec nikdy nezarmoutil, aby mu řekl: „Proč jsi to učinil?“ (1. Kr. 1:6) ve své pýše usiloval o královský trůn, i když bylo od Hospodina zjeveno, že má patřit Šalomounovi, a toto jeho usilování ho nakonec dovedlo ke zkáze.

David však jako vpravdě znovuzrozený muž své nedostatky vnímal, činil z nich pokání a jak mohl, snažil se je později napravit. To je zřejmé z toho, že když se jeho syn Šalomoun později rozpomínal na své mládí a výchovu, mohl osvědčit: „Když jsem byl syn u otce svého mladičký, a jediný při matce své, on vyučoval mne a říkal mi: Ať se chopí výmluvností mých srdce tvé, ostříhej přikázaní mých, a živ budeš. Nabuď moudrosti, nabuď rozumnosti; nezapomínej, ani se uchyluj od řečí úst mých. Neopouštějž jí, a bude tě ostříhati; miluj ji, a zachová tě. Předně moudrosti, moudrosti nabývej, a za všecko jmění své zjednej rozumnost. Vyvyšuj ji, a zvýšíť tě; poctí tě, když ji přijmeš. Přidá hlavě tvé příjemnosti, korunou krásnou obdaří tě. Slyš, synu můj, a přijmi řeči mé, a tak rozmnoží se léta života tvého“ (Př. 4:3-10).

Šalomouna David vedl lépe, než své starší syny a více se mu snažil vštípit zbožnost. Proto i díky této otcovské péči, když jej Hospodin vyzval, ať si přeje cokoliv, dokázal si Šalomoun vybrat dobře. Žádal moudrost, a Pán Bůh vedle toho ještě rozmnožil i jeho bohatství a přidal dnů života, takže Davidova závěrečná slova došla svého naplnění. Výchova zbožného otce tak byla králi Šalomounovi velkým požehnáním; vskutku, lidé, kteří vyrostli v dobrých rodinách, často ani nemohou plně docenit, za kolik svých dobrých a požehnaných rozhodnutí vděčí tomu, co do nich při výchově otiskli rodiče, kteří měli pravou víru a cele kráčeli s Pánem.

První soudní řízení

Šalomoun prokázal svou výjimečnou moudrost od Hospodina velmi brzy, když rozsoudil spor oněch dvou žen o dítě. Ta událost je dobře známa každému, kdo zná z Bible byť jen trošičku; přesto nám však může snadno uniknout hloubka moudrosti, kterou prokázal. Na první pohled to vypadá, že Šalomoun dobře rozuměl síle mateřské lásky a že ji dokázal prozíravě využít k vyřešení jinak nesmírně obtížné situace slova proti slovu. To byl jistě jeden aspekt věci, ale šlo zde o víc.

Nesmíme zapomenout, že pro ženy je přirozené mít vřelý vztah k malým dětem, miminkům zvlášť, i k cizím, nejen vlastním. Většina nedokáže odolat se na jakékoliv děťátko aspoň pěkně usmát, když jej vidí, a je to vzácné, tak Pán Bůh ženy učinil, když jim ve své stvořitelské moudrosti vtiskl velmi silný mateřský pud. Ne, že by u mužů toto zcela scházelo, ale přeci jen se to mezi nimi obecně vzato nevyskytuje tak často ani v takové míře. Když tento mateřský pud u žen a dívek chybí, není to v pořádku a svědčí to o stavu naší společnosti, že je dnes více takových, které tvrdí, že děti nechtějí a nemají je rády, nepovažují to za nic divného a naopak se snaží přesvědčit ostatní, že je to normální. Apoštol Pavel osvědčuje, že když se lidé odvrátí od ctění pravého Boha, výsledkem je odvrácení se od všeho přirozeného; i když to v 1. kapitole Římanům demonstruje na jiné oblasti, ten princip platí obecně.

Obecně by však člověk nemohl jen tak očekávat, že by nějaké ženě bylo jedno, že má zemřít malé miminko, jako bylo nakonec jedno té druhé ženě, která řekla: „Nechť není ani mně ani tobě, rozetněte“ (1. Kr. 3:23). Proč tedy Šalomoun k tomuto testu přistoupil? Což mu toto mu uniklo? Neměl jen „štěstí,“ že tedy zrovna náhodou narazil na jednu ženu s mimořádně tvrdým srdcem, a ne na dvě ženy se stejně intenzivním pozitivním vztahem vůči dětem? To jistě ne. Boží Slovo jasně potvrzuje, že se zde projevila ona neobyčejná moudrost Boží.

Král Šalomoun totiž pro své obdarování dobře rozuměl, jaké je hříšné srdce, a čeho je schopen člověk, v němž hřích vládne. Dovodil si, že jedna z těch žen – byť netušil, která – když zalehla své dítě a zjistila to, dokázala zůstat potichu a nevzbudit tu druhou. Už to samo o sobě není pro ženu přirozené – jen si to představme, že bychom zjistili, že jsme ve spánku udusili své vlastní malé dítě. Těžko si představit, že by to běžná žena jen tak unesla – na něco takového by nejspíše reagovala hysterickým záchvatem, a nemyslíme to nijak negativně ani pohrdavě, byla by to z lidského hlediska pochopitelná a odpovídající reakce. Jedna z žen však zjevně dokázala zůstat v klidu a vyměnit své mrtvé dítě za cizí živé. Znovu si to představme – musela dítě, které si sama zabila, vzít do rukou a dostatečně opatrně přemístit tak, aby si toho druhá žena nevšimla. Po tom všem ještě dokázala usnout, neboť čteme, že se toto stalo uprostřed noci a že druhá žena přišla na výměnu až ráno. Když to celé domýšlíme do důsledků, jímá nás hrůza nad tím, co ten zlý čin obnášel. Byla to zejména na ženu těžko pochopitelná otrlost. A nad to všechno o tom pachatelka dokázala bezostyšně – a zpočátku přesvědčivě – lhát před soudnou stolicí královskou, a neprozradit se.

Těžko pochopitelná tvrdost srdce

Tomu všemu Šalomoun jistě dobře rozuměl a jasně viděl, že jedna z oněch žen musela mít velmi tvrdé srdce. Proto ve své moudrosti správně odhadl, že takové ženě bude scházet přirozený soucit s malým děťátkem a nebude prosit za jeho život. Když dokázala spáchat všechno toto zlo – počínaje výměnou mrtvého děťátka – tak by se už jen tak před něčím nezastavila. Hřích v srdci neustále roste, nikdy se nezastaví sám od sebe, nemá žádné svoje hranice, když mu lidé dají průchod, a to jedna z žen dala. Šalomoun, protože rozuměl hloubce hříchu, který vede k čím dál větší zavrzelosti, si tedy mohl být výsledkem svého „pokusu“ jist – ale bez chápání tohoto aspektu věci by jistotu mít nemohl.

Když přemýšlíme, proč měla ona žena už od počátku tak zatvrzelé srdce, že dokázala v tichosti ustát svou tragickou chybu, musíme zvažovat, jestli to nebylo kvůli smilstvu. V Bibli čteme, že ony ženy, které se přely o živé dítě, byly hokyně, provozovatelky hokynářství. V originále je užito slovo, které běžně označuje nevěstky, nicméně učenci Písma poukazují, že může označovat i provozovatelky hostince – mnozí mají za to, že to bylo povolání Raab, která ukryla dva zvědy v době Jozue a která je nazvána stejně. Není tedy jisté, jestli se v tomto případě jednalo o otevřené nevěstky, většina komentátorů se spíše kloní k názoru, že nikoliv, už jen proto, že je nepravděpodobné, že by si někdo takový troufl předstoupit v Izraeli před královský soud. (Podobně to zjevně viděli naši Kraličtí). Nicméně jelikož v celém popisu událostí podezřele chybí jakákoliv zmínka o manželech a že ženy bydlely spolu, nelze vyloučit, že děti byly vskutku počaty ze smilstva. V Ozeáši čteme, že „smilství a víno a mest odjímá srdce“ (Oz, 4:11), a zde to (snad) máme ilustrované.

V tom kontextu musíme zvažovat, že ona žena byla ochotna ve svém hříchu nechat zabít cizí dítě, nad čím nás jímá hrůza, ale v naší době se mnohem více rozmohlo ještě horší zlo, a nikoho to netrápí. Kolik žen je dnes ochotno nechat zabít nejen cizí dítě, ale své vlastní, plod svého života, který nosí ve svém lůně? A důvod? Především – smilstvo. Potraty se obhajují odkazy na těhotenství ohrožující život matky a podobně, ale pravda je taková, že kdyby v naší společnosti nebylo smilstvo tak rozšířeným a normálním jevem, „potřeba“ potratů by výrazně poklesla. Nutnost „vyřešit“ důsledky jednoho hříchu ovšem neomlouvá hřích jiný, natožpak ještě horší. I v tom vidíme odvrácení se naší bezbožné společnosti od veškeré přirozenosti.

Pravý obsah moudrosti

Nicméně abychom se vrátili k hlavnímu tématu, náš oddíl nám ukazuje, že součástí pravé moudrosti shůry je rozumění povaze, hrůze a důsledkům hříchu, když není v moci Boží mrtven a přemáhán – byť moudrost samozřejmě nelze zredukovat jen na toto. Ale kde tento aspekt chybí, chybí i moudrost jako taková. Proto platí, že „moudrost zajisté světa tohoto bláznovství jest u Boha. Nebo psáno jest: Kterýž lapá moudré v chytrosti jejich, a opět: Znáť Pán přemyšlování moudrých, že jsou marná“ (1. Kor. 3:19-20). Kdyby měl svět pravou moudrost a znal zhoubnou moc a bídu hříchu, na prvním místě by se utíkal ke Kristu, aby byl z hříchu vysvobozen. Jelikož tak nečiní, prokazuje falešnost své moudrosti. Není proto divu, že jeho recepty selhávají; stačí se podívat na politickou scénu a všechny možné i nemožné recepty, které v moci postavení zkoušejí na léčbu nemocí naší společnosti. Selhávají, protože se nedotýkají jádra problému, ba, naopak ho spíš ještě zhoršují.

Pán Ježíš Kristus však „učiněn jest nám moudrost od Boha, i spravedlnost, i posvěcení, i vykoupení“ (1. Kor. 1:30). On je naším Prorokem (Dt. 18:15-18), který nám skrze Slovo své a skrze Ducha zjevuje vůli Boží pro naši spásu – viz otázka 24 Westminsterského kratšího katechismu. První krok, který v tomto úřadě pro nás činí, že nám skrze své přikázání zjevuje onu příliš velmi velikou hříšnost hřícha (Řím. 7:13) a jeho hloubku, ze které se nemůžeme dostat ven sami bez Jeho všemohoucí pomoci a nekonečné milosti. To je první krok k nabytí moudrosti, bez kterého nemůžeme učinit žádné další. Když nás Písma pro moc Kristovu činí moudré ke spasení skrze víru, kteráž jest v Kristu Ježíši (2. Tim. 3:15), prvé nám osobně dokazují, že jsou, i Židé i Řekové, všickni pod hříchem (Řím. 3:9). Ten, kdo tomu vskutku porozumí, jak má, velmi pokročil k získání pravé moudrosti, protože to nutně vede člověka, aby se utekl ke Kristu s prosbou, aby mu byl učiněn i spravedlnost, i posvěcení, i vykoupení – a tak získá dokonalou moudrost, kterou je nám učiněn Pán Ježíš sám.

Tuto moudrost spočívající v poznání, jak hluboce je hřích v lidských srdcích zakořeněn, však nepotřebujeme jen při znovuzrození, ale celém dalším křesťanském životě. Je důležitá pro růst ve svatosti, abychom dobře věděli, čemu čelíme a jak obezřetní musíme být, abychom se upřímně chovali k Hospodinu a vysříhali si nepravosti své (Ž. 18:24), totiž těm hříchů, ke kterým jsme nejvíce nakloněni. Je důležitá pro stálost ve víře, když se setkáme i s velikými pády vůdčích mužů církvi, abychom tím nebyli zviklání – připomene nám, že i nejlepší lidé jsou jen lidé, a že své pády měli i ti nejvýznačnější muži Boží, Abraham, Mojžíš, David, Petr a další. A je důležitá ve službě druhým, když nám bude stále připomínat bídnost, tvrdost a nekajícnost lidí milujících raději tmu než světlo, takže nebudeme rozhozeni odporem vůči evangeliu a cestě Boží, což nás ochrání před snahou získávat duše skrze nebiblické metody, kterými se zároveň okrademe o Boží požehnání. Tato moudrost je zkrátka důležitá v celém duchovním životě, od počátku do konce.

Závěr

Naše zvažování nad Písmem nám přináší mnohé poučení, ale též varování. Nesmíme zapomenout se podívat na věc v širším kontextu. Šalomoun dobře rozuměl hříšnosti té ženy a dovedl toho moudře využít při svém soudním rozhodování. Ač žena lhala, nemohla jej nakonec oklamat. Nicméně Šalomoun později oklamán byl – svým vlastním srdcem, svou vlastní hříšností, když přilnul ke svým mnohým manželkám, které odvrátily srdce jeho (1. Kr. 11:3). Nejmoudřejší král nedbal varování Zákona o směšování se s cizinkami i specificky pro krále, aby neměl mnoho žen. Snad si myslel, že si dá pozor a že tedy nebude přemožen. Ale běda! „Nejlstivější jest srdce nade všecko, a nejpřevrácenější. Kdo vyrozumí jemu?“ (Jer. 17:9) Ten, který tak nesmírně moudře vyrozuměl srdci cizí ženy, kterou nikdy předtím neviděl a o které věděl jen pár věcí, nevyrozuměl svému vlastnímu srdci a byl jím sebeobelstěn.

Vskutku, je snazší rozumět hloubce hříchu u druhých, než u sebe. Znát opravdu cele svou hříšnost, je jedna z nejtěžších věcí. Selhal v tom král Šalomoun, jemuž v moudrosti nebyl nikdo roven. Jak si tedy můžeme dělat naději my sami, že v tomtéž obstojíme? Nemůžeme. Můžeme jen úpěnlivě volat k Pánu, aby se nad námi smiloval: „Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšlení má, a popatř, chodím-liť já cestou odpornou tobě, a veď mne cestou věčnou“ (Ž. 139:23-24). Protože my svému srdci zjevně nevyrozumíme. Ale „Já Hospodin, kterýž zpytuji srdce, [a] zkušuji ledví, tak abych odplatil jednomu každému podlé cesty jeho, podlé ovoce skutků jeho“ (Jer. 17:10). To je naše jediná naděje: aby nám Hospodin byl milostiv. Za to k Němu musíme denně volat. Kéž sám Duch Boží k tomu ze své milosti ponouká naše srdce. Amen i amen.