Onen starý, zásadový fundamentální evangelikalismus, který ve Spojených státech převládal před druhou světovou válkou, a ten nový zkompromisovaný, který se tak nesmírně rozšířil po ní, se od sebe lišily ve více aspektech, ale tím klíčovým by bezpochyby byl důraz na oddělené stání od apostáze a kompromisu. Protože nyní již principy novoevagelikalismu takřka všude převládly, doktrína o církevní separaci je mezi současnými vyznávajícími věřícími buď zcela neznámá nebo principiálně odmítaná. Jelikož se o těchto věcech v českých církvích – po revoluci tak zasažených americkými novoevangelikálními vlivy – vůbec nevyučuje, vždycky se velmi hodí je připomínat a předkládat.

V zásadových kruzích na toto téma za posledních sto let vzniklo mnoho vynikajících pojednání, a těžko některé vyzdvihnout nad ostatní. Jedním z věrných mužů, jenž tento důležitý předmět ve své duchovní službě rozhodně neopomíjel, byl kazatel John E. Ashbrook (1926-2011), kazatel sboru Bible Community Church v Ohiu. Sám z rodiny kazatele, pastor Ashbrook původně vystudoval chemické inženýrství a po svém povolání do služby také teologii na Faith Theological Seminary v Delawaru. Při svém sboru založil také křesťanskou školu.

Téma oddělení provázelo tohoto Božího muže celý život. Jeho otec se musel oddělit od Sjednocené presbyterní církve v Severní Americe, protože když začal poukazovat na její odklon od Bible, její presbyterie jej vyloučila, místo toho, aby se s jeho svědectvím pro pravdu řádně biblicky vypořádala. Mnozí v ní tehdy sice vnímali, že na jeho obviněních něco je a nelíbil se jim zaujatý kurz, ale loajalita k denominaci u nich převážila.

Syn Ashbrook s otcovými silnými postoji ohledně oddělení a stání proti apostázi nejprve nějakou dobu zápasil a nelíbily se mu, ale nakonec musel kapitulovat před jeho biblickými argumenty. Podobně mu pro budoucí život posloužila služba jeho vyučujícího na semináři, Božího muže Carla McIntirea. Lekce z mládí si zapamatoval na celý život, a když na konci 60. let začala sklouzávat k novému evangelikalismu organizace fundamentalistických nezávislých sborů, založil se zbývajícími zásadovými pastory sdružení Ohio Bible Fellowship. V roce 1992 vydal krátkou knížečku Axiomy oddělení (Axioms of separation), kde se zabývá 13 základními principy, které si podle jeho zkušenosti mají křesťané vzít k srdci, pokud jde daný předmět. Ty si zde stručně představíme.

Axiomy oddělení

1. Písmo věřícím zakazuje mít obecenství s nevěrou. O povinnosti oddělení od nevěry čteme na více místech, jedno z klíčových však nalézáme v Janových epištolách. Když k němu vyzývá i apoštol lásky, pak se vskutku musí jednat o univerzální povinnost, kterou nelze odvrhnout stranou ani s odkazem na milování bližních. „Nebo mnozí bludaři vyšli na svět, kteříž nevyznávají Jezukrista přišlého v těle. Takový [každý] jest bludař a antikrist. Hleďtež sebe, abychom neztratili toho, o čemž jsme pracovali, ale odplatu plnou abychom vzali. Každý, kdož přestupuje, a nezůstává v učení Kristovu, nemá Boha; kdož zůstává v učení Kristovu, tenť i Otce i Syna má. Přichází-li kdo k vám, a tohoto učení nepřináší, nepřijímejte ho do domu, aniž ho pozdravujte. Nebo kdož takového pozdravuje, obcuje skutkům jeho zlým“ (2. Janova 7-11).

Přijímat do domu a pozdravovat v tomto kontextu znamená „chovat se k němu, jako kdyby to byl pravý věřící a bratr.“ Nevěra v tomto kontextu neznamená pouze ateismus či odmítání náboženství, když se někdo ani formálně nehlásí se Kristu. Ti, o nichž Jan psal, byli podle jména křesťané, jinak by nehrozilo, že je ona vyvolená paní bude přijímat do domu coby služebníky Boží. Ale nestáli za celým evangeliem Božím, jak jej apoštolové předkládali, a proto jim mělo být dáno nanejvýš rezolutně najevo, že s pravými věřícími nemají nic společného a nestojí s nimi v jedné linii.

Nezáleží, jak hezky kdo o Pánu Ježíši mluví, ale zda přináší evangelium o věčném Synu Božím, druhé Osobě Boží Trojice, který přišel na tuto zem, žil zde bezhříšným životem, zástupně se za nás obětoval na kříži, nesl naše viny, očistil nás svou krví a zapečetil svou spásu doslovným fyzickým vzkříšením z mrtvých. Kdo za tímto aktivně nestojí, odpadl od pravé víry, i kdyby byl tisíckrát členem církve a měl v ní vysoké tituly a funkce – a my s ním nemáme mít na církevní úrovni nic společného.

2. Písmo věřícím přikazuje odsoudit apostázi. Velké přikázání nového evangelikalismu zapovídá být negativní. Otcové nového evangelikalismu s liberály v mnohém nesouhlasili, ale nechtěli proti němu aktivně vystupovat a plamenně mluvit proti jejich nevěře, jak činili jejich zásadoví předchůdci. Apoštol Pavel však praví: „A neobcujte s skutky neužitečnými tmy, ale raději je trescete“ (Ef. 5:11). Kralické slovo „trestat“ znamená napomínat, kárat, odsuzovat; řecký originál vyjadřuje odhalování, prokazování viny.

Falešní proroci a odpadlí bludaři se rádi skrývají za hezky znějícími slovy, dnes zejména o lásce a jednotě. „Neboť podešli někteří lidé bezbožní, prvé již dávno poznamenaní k tomu potupení, kteříž milost Boha našeho přenášejí v chlipnost, a toho, kterýž jest sám Hospodin, Boha a Pána našeho Jezukrista zapírají“ (Ju. 3). „Podešli“ znamená vloudili se. Praví křesťané na ně mají poukázat prstem, aby všem bylo jasné, co jsou zač. Jestli se to lidem zdá nelaskavé či nesprávně negativní, nehraje roli. „Více sluší poslouchati Boha než lidí“ (Sk. 5:29).

3. Písmo věřící učí, že nakolik mohou, mají usilovat o vykořenění nevěry. Když se v církvi v Korintu objevil zjevný hřích, Pavel věřícím v dopise důrazně psal, aby se s tím otevřeně vypořádali a takového vyloučili. „Naprosto slyšeti, [že] jest mezi vámi smilstvo, a to takové smilstvo, jakéž se ani mezi pohany nejmenuje, aby někdo měl manželku otcovu. A vy nadutí jste, než byste raději rmoutili se, aby vyvržen byl z prostředku vás ten, kdož takový skutek spáchal. Já zajisté, ač vzdálený tělem, ale přítomný duchem, již jsem to usoudil, jako bych přítomen byl, abyste toho, kterýž to tak spáchal, ve jménu Pána našeho Jezukrista sejdouce se spolu, i s mým duchem, s mocí Pána našeho Jezukrista, vydali takového satanu k zahubení těla, aby duch spasen byl v den Pána Ježíše. Neníť dobrá chlouba vaše. Zdaliž nevíte, že maličko kvasu všecko těsto nakvašuje? Vyčisťtež tedy starý kvas, abyste byli nové zadělání, jakož jste nenakvašení. Neboť jest Beránek náš velikonoční za nás obětován, Kristus“ (1. Kor. 5:1-7).

Pro zachování čistoty církve ustanovil Pán církevní kázeň, jejíž výsledek – nevyprodukuje-li pokání – popisuje takto: „Jestliže pak i církve neuposlechne, budiž tobě jako pohan a publikán“ (Mt. 18:17). S pohany a nekajícími publikány neměli mít učedníci na duchovní úrovni nic společného. Ne, že by jim neměli kázat evangelium o milosti Boží, ale dokud se mu nepoddali, neměli se k nim chovat, jako by již byli bratry ve víře a dětmi Božími. Kázeň se týká jak praktických hříchů, tak doktrinálních bludů: „A protož tresciž je přísně, ať jsou zdraví u víře, nešetříce Židovských básní a přikázaní lidí těch, kteříž se odvracuji od pravdy“ (Tit. 1:13-14). „Člověka kacíře po jednom neb druhém napomínání vyvrz, věda, že takový jest převrácený, a hřeší, svým vlastním soudem jsa odsouzen“ (Tit. 3:10.)

Kdyby se toho důsledně dbalo, nemohlo by dnes existovat tolik odpadlých modernistických denominací. Žádná z nich totiž taková nezačínala, dokud je nesvedli na scestí kazatelé vzešlí z převrácených teologických učilišť, s nimiž se církev včas řádně nevypořádala, ale nechala je působit ve svém středu. Proto většinou již pročištění takových církví není možné, neboť by z nich po vyčištění nezůstalo vůbec nic. Od takových tedy nezbývá než se oddělit.

Často se proti tomu argumentuje podobenstvím o koukoli v poli, podle kterého se má koukol nechat růst s pšenicí až do dne soudu. To podobenství však pouze učí, že zde na zemi nemáme očekávat dokonalost. V každé, i v té nejlepší církvi, se budou vyskytovat nějací neznovuzrození, které nepůjde dobře rozpoznat od pravých věřících, kteří jsou jen slabí ve víře. Tomu se nelze vyhnout, ať uděláme cokoliv, a snaha o absolutní pročištění by vedla k tomu, že bychom se nesprávně „vypořádali“ i s některými slabými znovuzrozenými. Tento oddíl však nelze vykládat tak široce, aby popřel jiné učení Písma o uplatnění kázně a řádném vypořádání se s hříchem a nevěrou tam, kde se jasně a nezpochybnitelně projeví navenek.

4. Písmo učí, že věřící a nevěřící nemohou v duchovním táhnout společné jho. „Netáhněte jha s nevěřícími. Nebo jaký jest spolek spravedlnosti s nepravostí? A jaké obcování světla s temnostmi? A jaké srovnání Krista s Beliálem? Aneb jaký díl věrnému s nevěrným? A jaké spolčení chrámu Božího s modlami? Nebo vy jste chrám Boha živého, jakž pověděl Bůh: Přebývati budu v nich, a procházeti se, a budu jejich Bohem, a oni budou mým lidem. A protož vyjdětež z prostředku jejich, a oddělte se, praví Pán; a nečistého se nedotýkejte, a já přijmu vás. A budu vám za Otce, a vy mi budete za syny a za dcery, praví Pán všemohoucí“ (2. Kor. 6:14-18).

Toto je klasický text, který se obvykle cituje v kontextu vstupu věřícího do vztahu nebo dokonce manželství s nevěřícím. Jakkoliv mají tyto verše svou aplikaci i pro tuto situaci, primárně je apoštol napsal v církevním kontextu. V běžném životě se kontaktu s nevěřícími nelze vyhnout (1. Kor. 5:9-10), ale v duchovní práci s nimi za jeden provaz táhnout nemáme. Kdyby se to mělo vztahovat jen na naprosté pohany a otevřené ateisty, asi by to apoštol nemusel tak zdůrazňovat. Mnohem relevantněji se tento princip vztahuje k spolupráci s těmi, kteří si sice říkají křesťané, ale nevěří základním křesťanským doktrínám.

Biblické oddělení je prostředkem ochrany církve před nákazou. Kazatel Paul Jackson to vystihl slovy, že oddělení se má ke službě Slovem Božím stejně jako se má sterilizace k operacím. Dokud na ní lékaři nedbali, úmrtnost pacientů byla hrozivá. Stejně tak v důsledku nedbání na duchovní čistotu umírají na nákazu duše v odpadlých církvích. A pro výslovný příkaz Boží v citovaném textu i v mnohých jiných se nikdo nemá a nemůže domnívat, že činí vůli Boží, když zůstává v odpadlých či zkompromisovaných svazcích, aby jim byl světlem. Stejně to nikdy nefunguje. Jozafat se snažil svou spoluprací získat Achaba, ale bezbožného krále k pokání nikdy nepřivedl, naopak, málem kvůli tomu zahynul v bitvě (1. Kr. 22) a když se s ním spříznil, Achabova dcera Atalie posléze přivedla zhoubu na celou jeho rodinu.

5. Písmo věřící učí, aby se oddělili od neposlušných bratří. To už se netýká jen odpadlého liberalimu, ale i zkompromisovaného nového evangelikalismu. V něm jsou mnozí pravě obrácení lidé – jakkoliv se lze obávat, že v důsledku rozvodnělého učení a slabé kázně je mezi nimi také mnoho bláznivých panen bez Ducha Svatého v lampách. Takové nepravé vyznávající věřící lze sice nalézt všude, i v těch nejlepších církvích, ale podle toho, jak je která denominace věrná, lze očekávat, jaký v ní bude podíl těch moudrých vůči nemoudrým.

Jak uvedl sám Harold Ockenga, nový evangelikalismus odmítá oddělení od modernistického liberalismu, hlavního odpadlého proudu dneška. Jelikož Boží Slovo jasně vyzývá k oddělení od nevěry, nový evanglikalismus v tomto neposlouchá přímé příkazy Páně. A vůči tomu, kdo tak nečiní, i kdyby to byl pravý bratr ve víře, máme uplatnit oddělení také:

„Zhřešil-li by pak proti tobě bratr tvůj, jdi a potresci ho mezi sebou a jím samým. Uposlechl-li by tebe, získal jsi bratra svého. Jestliže by pak neuposlechl, přijmi k sobě ještě jednoho aneb dva, aby v ústech dvou neb tří svědků stálo každé slovo. Pakliť by jich neuposlechl, pověz církvi. Jestliže pak i církve neuposlechne, budiž tobě jako pohan a publikán“ (Mt. 18:15-17). „Nyní pak psal jsem vám, abyste se nesměšovali, kdyby kdo, maje jméno bratr, byl smilník, neb lakomec, neb modlář, neb zlolejce, neb opilec, neb dráč. S takovým ani nejezte“ (1. Kor. 5:11).

„Jestližeť kdo jinak učí, a nepovoluje zdravým řečem Pána našeho Jezukrista, a tomu učení, kteréž jest podlé pobožnosti, nadutýť jest, nic neuměje, ale nemoudrost provodí při otázkách a hádkách o slova, z kterýchž pochází závist, svár, rouhání, zlá domnění, marné hádky lidí na mysli porušených a pravdy zbavených, domnívajících se, že by pobožnost byla zisk [tělesný.] Takových se varuj“ (1. Tim. 6:3-5). „Přikazujemeť pak vám, bratří, ve jménu Pána našeho Jezukrista, abyste se oddělovali od každého bratra, kterýž by se choval neřádně, a ne podlé naučení vydaného, kteréž přijal od nás“ (2. Tes. 3:6). „Prosímť pak vás, bratří, abyste šetřili těch, kteříž různice a pohoršení činí, na odpor učení tomu, kterémuž jste vy se naučili, a varujte se jich.“ (Řím. 16:17). Ve všech případech čteme buď výslovně o bratřích, ať už skutečných či podle jména, nebo je z kontextu zřejmé, že příkaz se vztahuje k vnitřní situaci v církvi, tedy opět vůči bratřím.

Někdo však namítne, že pokud se jedná o skutečné bratry, pak spolu jednou budeme v nebi, a proto není na místě se od nich oddělovat na zemi. To první je sice pravda, ale to druhé z toho nevyplývá. I když v Kristu máme již nyní plnou jistotu spásy, stále mezi naším stavem zde a budoucím stavem ve slávě je rozdíl. V nebi již všichni uvidíme hřích, jak jej vidí Pán Bůh, a budeme činit pokání z toho, kde jsme nečinili Jeho vůli. Důvody, pro které Písmo nyní přikazuje oddělení od neposlušných bratří, již pominou. Ostatně, pokud dotyčný učiní pokání již zde na zemi, lze obnovit obecenství už nyní. Dokud se však tak nestane, musíme dbát na varování apoštola: „Hleďtež sebe, abychom neztratili toho, o čemž jsme pracovali, ale odplatu plnou abychom vzali“ (2. Janova 8). V nebi již ztráta odplaty nehrozí, ale nyní ještě ano, a proto se musíme vystříhat všech svazků, které by to mohly způsobit, včetně svazků s bratřími, pokud nechodí dle Slova Božího.

6. Boží dílo konané Božím způsobem přináší jen dobré výsledky, ale Boží dílo konané lidským způsobem přináší mix dobrých a špatných výsledků. Poukazem na výsledky se obhajuje mnohý kompromis, ba, patří to mezi oblíbené argumenty. Světské způsoby, moderní hudba, široké svazky prý přináší větší ovoce, evangelium se dostává k více lidem, takže nemůže jít o nic špatného. A nejde-li o nic špatného, určitě se od toho nemají věřící oddělovat. Kazatel Ashbrook k tomu poukazuje na tři věci:

(1.) Křesťanství není pragmatické; Pán Bůh nás nepovolává hodnotit poslušnost podle vnějších výsledků. Saulovi se zdálo, že zachování nejlepšího dobytka z amalechitských stád přinese lepší výsledky, totiž možnost obětovat Hospodinu, ale Pán jej s tím vším odmítl, protože král neposlechl jasný příkaz vyhladit vše.

(2.) Když hodnotíme výsledky, musíme hodnotit všechny výsledky, ne jen arbitrárně vybranou část. Kupříkladu při evangelizačních akcích Billyho Grahama se na první pohled mohlo zdát, že výsledky jsou jen dobré – zástupy lidí, kteří otevřeně vyznali svou víru ve Spasitele. Ovšem jednak spousta z těch obrácení se ukázala jako falešná, protože mnozí po pár dnech či týdnech znovu zmizeli ve světě, a jednak se s oněmi kampaněmi pojilo mnohé další zkažené ovoce.

Rozmělnění jasné dělící linie mezi evangelikalismem a odpadlým liberalismem bylo jedním z nich. Jeden věrný křesťan z New Yorku, advokát James Bennet, ohledně Grahamovy kampaně podotkl, že před ní všichni věděli, které církve v jeho městě jsou zásadové a které ne. Po ní se však ten rozdíl značně zamazal. Vedle toho Billy Graham mnohé z těch, kdo vyznali víru, posílal do odpadlých sborů, později dokonce do církve římskokatolické. Tam jejich víra musela i v tom nejlepším případě velmi skomírat. Neumožnění obráceným růst ve víře, neboť se jim nedostane pravé výživy Slova Božího, je zlem, které nelze ignorovat.

(3.) Jenom to, že nějaká akce dosáhne určitých výsledků, neznamená to, že skrze ní byla cele naplněna vůle Boží. Když měl Mojžíš podruhé vyvést vodu ze skály, měl tak učinit již pouze slovem, nikoliv úderem holí. Mojžíš však přesto svou hůl použil. Výsledek to přineslo, voda vytryskla a napojila lid, ale Hospodinu se to nelíbilo a pro neposlušnost muži Božímu zapověděl vstup do Kanánu (viz Nu. 20:1-13). Dobrý výsledek neospravedlnil užití nesprávného prostředku. Když evangelisté šíří Boží zvěst za užití světských lákadel nebo v rámci sdružení s nepřáteli pravdy Páně, nějaké ovoce to může přinést, někdo se při tom může i opravdově obrátit (i když se to neděje tak často, jak by si z davů reagujících na výzvu lidé mohli myslet). I na základě kázání Billyho Grahama se jistě někteří skutečně znovuzrodili skrze víru v Krista. Ale přineslo to rovněž mnoho negativního ovoce, na které jsme si v předchozím článku o tomto muži důkladně poukázali a které také nelze pomíjet.

Závěr

Pán Bůh ve svém slovu varuje, že „porušujíť dobré obyčeje zlá rozmlouvání“ (1. Kor. 15:33). Proto v něm také vyzývá k oddělení od těch, kteří otevřeně popírají Jeho pravdy či jinak přestupují Jeho jasná přikázání, a nehodlají s tím nic dělat. Jistěže žádný jednotlivec ani žádný sbor není dokonalý, ale tam, kde vládne bázeň Boží, se hřích a nevěra řeší, na osobní úrovni životem ustavičného pokání a posvěcování se, na církevní úrovni biblickou kázní. Máme se vyvarovat svazků s těmi, kde toto chybí, aby jejich nedobrý příklad a vliv nenakvasil celé těsto a nepřivodil nám ztrátu Božího požehnání. To je ta nejzákladnější lekce z první poloviny axiomů kazatele Ashbrooka. Na zbytek se pak zaměříme v dalším článku.