Google

Problémy s ekumenickým překladem – úvody ke knihám

Datum:15 února, 2021
Komentáře
Přidej

Před nějakou dobou jsme si poukázali, jak problematické teologické pohledy na Písmo samotné i na jiné otázky víry měli překladatelé ekumenického překladu. Někdo by tento aspekt odsunul stranou jakou nepříliš podstatný, protože přeci všichni překladatelé se musí držet originálního textu, a proto tolik nezáleží, jak kdo z nich smýšlí, protože z podstaty věci musí být výsledek vždy hodně podobný, lišící se v nepodstatných detailech.

Z části je to pravda, protože mnohé verše jsou v řeckém originálu tak jasné – v nejlepším slova smyslu prosté – že kdokoliv umí starořecky a nechce si při překladu vymýšlet, jejich smysl nemůže nevystihnout. Nicméně pravý křesťan, který ví, že Písma mohou člověka „moudrého učinit ke spasení skrze víru, kteráž jest v Kristu Ježíši“ (2. Tim. 3:15), nechce mít k dispozici správně, výstižně přeložených jen mnoho veršů, ale celou Bibli. Z toho pohledu záleží na překladatelích, zejména postupují-li metodou podstatně volnější dynamické ekvivalence, podstatně více.

Nejviditelnější a nejpřímější dopad mají však postoje zpracovatele na poznámkový aparát, u kterého již chybí jakýkoliv základ, který by mu bránil příliš vybočit z cest pravdy. Falešní učitelé se v nich mohou bez zábran realizovat – což je přesně, co vidíme v poznámkovém aparátu u ekumenického překladu. Mohli bychom toho zmínit mnoho, pro účely stručnosti však uvedeme jen některé nejzávažnější věci, nyní ve vztahu k úvodům k biblickým knihám.

Úvod k celé Bibli

Už v úvodu k Bibli jako takové (mimochodem psané s malým b) se můžeme setkat s lecčíms, v čem vidíme skutečný pohled překladatelů na Písmo, vycházející z lidských názorů a moudrosti tohoto světa. Můžeme se dočíst, že proroci nejsou autoři svých knih a že jejich knihy jsou jen sbírkami podobných výroků pocházející od neznámých osob. Úvod zjevně čerpá z moderní školy vyšší kritiky, podle které biblické knihy vznikaly relativně dost pozdě – např. Deuteronomium mělo podle ní vzniknout až v době Joziáše. Nepřekvapivě stojí za tím, že kapitoly Iz. 40-66 nenapsal Izaiáš, ale nám neznámý autor nazývaný Deuteroizaiáš – protože jinak by tato kniha obsahovala přesné proroctví o králi Kýrovi včetně jeho jména asi 150 let před tím, než přišel na scénu, což v očích těchto „svobodomyslných“ učenců samozřejmě není možné, čili autor této části knihy musel žít mnohem později. Že zrovna v této části knihy Hospodin několikrát výslovně říká, že oznamuje věci předem (např. Iz. 44:8), nehraje roli. Překladatelé zkrátka vychází z toho, což též výslovně tvrdí, že Starý zákon v dnešní podobě je dílem babylonského zajetí, byť třebas čerpá ze starších pramenů. Mnohá vyprávění ovšem podle nich kolovala jen ústně, byla zapomínána nebo v průběhu věků upravována a i doplňována, čili je samozřejmě bláhové spoléhat na nějakou historickou věrnost Písma.

Úvody rovněž nepokrytě vychází z barthiánské neoliberální teorie, podle které Bible jako taková není Boží Slovo, ale může se jím stát, když se nás dotkne a Pán Bůh k nám skrze ní promluví, Při četbě Bible má čtenář pamatovat na to, že „Boží slovo zůstává ukryto za slovem lidským a že je třeba se tohoto dobově podmíněného roucha zbavit, má-li k nám promluvit ve své ryzosti“. To je lež. Nepopíráme, že mnozí lidé čtou Bibli a nic je neoslovuje, nic necítí, nic to s nimi nedělá – o tom není pochyb. Ale v základu nenacházíme problém s Písmem, ale s lidským srdcem a hříchem: „Ztučnělo jest srdce lidu tohoto, a ušima těžce slyšeli a oči své zamhouřili, aby snad někdy neuzřeli očima a ušima neslyšeli a srdcem nesrozuměli, a neobrátili se, a já abych jich neuzdravil“. (Mt. 13:15)

Tito profesoři teologie a biblistiky se však pokouší čtenáře přesvědčit, že problém spočívá v tom, že Bibli psali lidé – o jejichž vedení Duchem svatým, které zdůrazňuje apoštol (2. Pt. 1:21), nečteme ani slovo – kteří ono ryzí jádro Božího slova zamlžili skrze svou omylnost a dobově podmíněnou omezenost. Vinu, která spočívá plně na člověku a jeho hříchu, se tedy snaží přenést na Písma. Že někdo nerozumí Tóře a nic jej neoslovuje dejme tomu na knize Leviticus, nezpůsobuje jeho hřích, duchovní lenosti a nezpůsobné uši (viz např. Žd. 5:10-14), ale že se Mojžíš při psaní nedokázal oprostit od svých hloupých dobových představ a názorů. I když vlastně ne Mojžíš, protože ten podle nich Leviticus nenapsal, jestli vůbec kdy kdo takový existoval.

Žádná kniha Bible podle úvodu v ČEP nebyla psána se záměrem stát se závaznou normou. Kanonická platnost jim byla přiznána později, když si časem získaly vážnost. Jako by Mojžíš nepsal Zákon, aby se stal normou pro Izrael, a proroci nepsali, co jim Hospodin nařídil, aby to lid bez výjimky dodržoval a řídil se tím. A jako by nepoddajným Mojžíš i proroci nehrozili vážnými Božími tresty. To je naprosto tělesný a lidský pohled na kánon. Ano, u některých knih, starozákonních i novozákonních, trvalo déle, než církev rozpoznala jejich kanonicitu a cele se ujistila o jejich inspiraci; biblické knihy se však nestaly kanonickými proto, že si jich lidé vážili. Starý zákon není pouhým souhrnem oblíbených knih starověkých Izraelitů, a Nový zákon oblíbených knih prvotné církve. Předkladatelé tak zcela popírají ortodoxní doktrínu o kánonu a inspiraci.

Pentateuch

Co se týče Genesis a Mojžíšových knih obecně, postoje překladatelů zcela jasně kopírují a odrážejí modernistické názory. Prvních 11 kapitol Genesis podle nic nepodávají a ani nemají podávat zprávu o tom, jak skutečně všechno vzniklo („nechtějí podávat zprávu o prehistorickém období a prehistorickém člověku“), má to být pouhý teologický výklad světa a vztahu k Bohu. Jistě, že v těchto kapitolách jde především o duchovní zvěst a teologickou perspektivu; teologie je ale bezcenná a zbytečná, jestli nestojí v realitě a radikálně se od ní distancuje. Biblické zprávy o zázracích nám mají bezpochyby připomínat Boží moc, což je pro křesťany jistě převeliká útěcha, když se ty zázraky ve skutečnosti nikdy nestaly. Veškerá „duchovní zvěst“ prvních kapitol je nám platná jako mrtvému zimník, pokud je to, co se v nich píše, zcela vymyšlené.

Odeberme základ stvoření a pádu, a celá konstrukce evangelia se bez svého základu zhroutí. Zajímavě to ilustruje příběh Kurta P. Wise, křesťanského vědce, který udělal pokus, zda je možné opustit biblickou doktrínu o stvoření, popř. ji zduchovnit, a v realitě vycházet z evoluce. Vystříhal nůžečkami z Bible všechny verše, se kterými by se musel – aspoň pokud jde o jejich běžný smysl – rozloučit, kdyby přijal evoluci. I když byl velmi opatrný a dával pozor, aby okraje knihy zůstaly v celku, poté, co skončil, ji nedokázal zvednout, aniž by se mu rozpadla v ruce. Tento praktický obraz platí i teologicky – odstraňme stvoření a zvěst Bible se nám rozpadne. K tomu přes všechna hezká slova o Pánu Bohu vede úvod ekumenických překladatelů ke Genesis, jenž podkopává evangelium.

Další liberální nauka, které se tito muži drželi, v jádru vychází z Wellhausenovy teorie dokumentů, tzv. teorie JEDP, byť třeba nestojí za všemi jejími původními body a detaily. Julius Wellhausen (1844-1918) přišel s názorem, že dnešní Pentateuch vznikl smíšením 4 zdrojů, které nazval Jahvista, Elohista, Deuteronomista a autor kněžského zákoníku, v němčině Priestercodex. Jahvista měl psát příběhy v Judsku cca v 10.-9. stol. př. Kr. a má se poznat podle toho, že Hospodina označuje teragramatonem JHVH, Jehova. Elohista měl psát nezávisle příběhy v severním Izraeli asi o 100 let později, a měl Pána Boha vždy označovat slovem Elohim, což je hebrejské slovo Bůh – technicky vzato je to plurál. Tyto dva zdroje měl potom někdo později spojit dohromady. Tuto „JE“ část převzal Wellhausen od francouzského učence Jeana Astruca (1684-1766). Deuteronomista měl působit za dob Joziášovy reformy (2. Kr. k. 22-23, 2. Par. k. 34-53) a má být autorem 5. knihy Mojžíšovy, která se podle teorie v té době ve skutečnosti nenašla, ale přímo vytvořila. Autor kněžského kodexu měl působit až po babylonském exilu a sepsal kněžský řád, který je obsažen zejména v knize Leviticus, byť nejen tam.

Jelikož podlé této teorie Pentateuch má být směskou různých zdrojů, které často měly stát proti sobě, je podle Tóra podle nich také plná rozporů a anachronismů, směšuje látky staré a pozdější a obecně se jedná o dílo v průběhu času mnohokrát upravované. V úvodech k jednotlivým knihám teorii sice nenajdeme přímo v této podobě, ale návaznost je zřejmá. Myšlenku o Jahvistovi a Elohistovi čteme v úvodu ke Genesis; u Deuteronomia čteme o jeruzalémské a severoizraelské tradici a mnohých pozdějších ‘redakcích’. V úvodu k Leviticu čteme, že kněžské předpisy se zpočátku předávaly ústně – takže o tom, že je sepsal Mojžíš, nemůže být ani řeč. Dodejme, že podobný přístup „kniha je zpracováním různých materiálů z různých dob, často mnohem pozdějších než je děj knihy, často až po babylonském zajetí,“ vidíme i jinde, např. v úvodu ke knize Jozue, Soudců nebo Rút.

Teorie JEDP stojí na několika falešných předpokladech, na prvním místě, že označení Hospodina Jehova a Elohím jsou obsahově vzato naprosto zaměnitelné, a proto jejich různý výskyt na různých místech musíme vysvětlit různými autory. Nicméně každé z nich má svůj specifický důraz, a pomáhá nám vyložit smysl pasáže. Elohím zdůrazňuje Boží moc a velikost, zatímco Jehova Boží neměnnost, od nikoho a ničeho neodvozené bytí (self-existency), a mluví o Hospodinu coby Bohu smlouvy. Necháváme již na čtenáři, aby sám podle toho rozjímal například nad doplňujícími se popisy stvoření v 1. a 2. kapitole Genesis (když verše Gn. 2:1-4 tematicky přináleží k 1. kapitole), kdy první užívá jen Elohím a druhá již Jehova Elohím.

JEDP dále předpokládala, že v tak brzké době, o které hovoří, lidstvo ještě nemohlo mít tak rozvinté rituály a zákonodárství, což později vyvrátil Chammurapiho zákoník. A ještě pozdější archeologické nálezy prokázaly, že části Tóry, které měly být poexilní – např. aronovské velekněžské požehnání (Nu 6:24nn), existovaly již v době předexilní. V podobě, se kterou přišel Wellhausen, je tak dnes teorie již neudržitelná, a nikdo ji přesně takto nehájí, ani ekumeničtí překladatelé; přesto se jí drží v nějaké pozměněné podobě. Takový vývoj vidíme v mnoha oblastech. Někdo přijde s bombastickými, bídně podloženými tvrzeními ohledně Božího Slova, nevěrci se jich ochotně chytnou, následně vyjdou najevo mnohé skutečnosti, kvůli nimž z původní teorie nezůstane kámen na kameni, ale ta přesto v pozměněné podobě mezi nimi stále přetrvává, protože se jí nechtějí pustit. U Pentateuchu tak již pod tlakem důkazů tvrdí, že ač byl dán dohromady po návratu z exilu, „vychází z mnohem starším tradic“.

To vidíme u ekumenických překladatelů nejen v úvodech k Mojžíšovým knihám. Například u Ezdráše kupříkladu můžeme číst, že v jeho době se „normou života jednotlivce i celé pospolitosti stal Zákon, soubor posvátných ustanovení, příkazů a zákazů, včetně vyprávění ze života praotců. Byl sebrán v babylonském zajetí a uspořádán v Jeruzalémě.“ Jako by v době Jozue, soudců nebo krále Davida Zákon normou života jednotlivce i společnosti nebyl, a jako by Hospodin Jozue a všem po něm výslovně neřekl, ať ostříhá a činí vše dle Zákona (Joz. 1:7-8).

Další starozákonní knihy

Odklon od pohledu na autorství a vznik jednotlivých knih, který zastávali zbožní učenci minulosti, vidíme i v dalších úvodech, například u knihy Jób, která byla vždy považována za jednu z nejstarších, ne-li vůbec nejstarší v Bibli. Komentátor Matthew Henry velmi zajímavě, rozumně a podloženě argumentuje, že Jób byl jedním z potomků Náchora, Abrahamova bratra, a možný současník Izáka nebo Jákoba. Starobylost knihy je podle něj nepochybná – podle ekumenických překladatelů však vznikla až po pádu Jeruzaléma. Co se týče Žalmů, Davidovo autorství – mimochodem na mnoha místech potvrzené Kristem i apoštoly – tito muži více méně popírají. Sice jej kategoricky nevyloučili, ale nepočítají s ním; podobně je tomu i u dalších autorů, např. Azafa. Nadpisky, i když často odkazují na konkrétní událost v Davidově životě, mají podle nich ukazovat na to, že s Davidem či jinými anonymní autor „vnitřně ztotožňoval“ a že ony odkazy na události odkazují toliko na jakousi typickou situaci, která se může v obecném smyslu přihodit všem věřícím. Autoři dále nevěří, že Šalomoun složil přísloví ve stejnojmenné knize, byť výslovně čteme, že složil přes 3000 přísloví. Stejně tak odmítají jeho autorství knihy Kazatel a Písně písní, které měly vzniknout mnoho staletí po Šalomounovi.

I k úvodům k prorockým knihám můžeme poukázat na mnohé. O tzv. Druhém Izaiášovi, Deuteroizaiášovi, jsme už hovořili výše. U Zachariáše se obdobně dozvídáme, že kapitoly 9-14 prý nenapsal on. U Ezechiele můžeme číst, že mnozí si „kladou otázku, nebyl-li to člověk vážně nemocný. Nepochopíme však jeho zvěst, budeme-li v něm např. vidět epileptika. On je zrcadlem své doby.“ Jaký duchovní užitek může z této poznámky čtenář, zejména mladý ve víře, načerpat? U Daniele se „dozvídáme“, že kniha vznikla až v 2. století za vlády Antiocha IV. Epifana, velkého pronásledovatele Židů, který dokonce nechal v chrámě vztyčit sochu Dia. Prorocké části knihy se údajně snaží „tajuplnými, sytě barevnými až výstředními obrazy a symboly, k nimž používá starých mytologických představ, vysvětlit problémy minulosti a odhalit tajemství budoucnosti“. I když se to snaží zmírnit či korigovat tvrzením, že „Daniel je prosycen prorockou zvěstí“, podstatu sdělení to nemůže zakrýt. Zejména když si připomeneme, že podle těchto mužů se proroctví se nesprávně chápe jako věštění o budoucích věcech a událostech. To je pravda jen napůl, proroctví se skutečně nemusí týkat jen budoucích událostí, často obsahují popis soudobých hříchů nebo výzvy k pokání – ale často se budoucnosti týká. Toto chápání proroctví jako předpovídání věcí budoucích je možná neúplné, ale není apriroi mylné, jak se snaží překladatelé čtenáře přesvědčit.

Modernističtí liberálové však tento aspekt proroctví neuznávají, protože v jejich rádoby racionalistickém smýšlení se nic tak nadpřirozeného jako skutečné Boží předpovězení budoucnosti nemůže stát. Danielova proroctví o různých královstvích, včetně říše Alexandra Makedonského a nástupnických zemích jsou natolik přesná, že jim nezbývá než knihu zařadit do pozdějších dob, aby se z proroctví udělala retrospektiva, podle které pisatel prostě jen popisoval o historii, jak ji znal, a napsal to, jen aby to vypadalo jako proroctví. Údajný pisatel chtěl takto prý hlavně povzbudit své současníky ve své těžké době. Vzpomeňme však na slova apoštola Petra: „Toto nejprve znajíce, že žádného proroctví Písma svatého výklad nezáleží na rozumu lidském, nebo nikdy z lidské vůle nepošlo proroctví, ale Duchem svatým puzeni jsouce, mluvili svatí Boží lidé“. (2. Pt. 1:20-21) Jestli je tato teorie správná, pak se v Danielovi nemůže jednat vůbec o proroctví, byť se tak tváří, protože jednoznačně pochází z lidské vůle a z vlastního výkladu věcí. Pak ovšem bychom v zájmu konzistence měli minimálně tyto kapitoly, ne-li celou knihu Daniel, ze svých Biblí vytrhnout.

Liberální modernistické smýšlení se velmi silně projevuje v úvodech k Malým prorokům, a to i kdybychom pominuli jejich výhrady k tradičnímu datování jednotlivých knih. Právě zde čteme onu tezi o proroctví nesprávně chápaných jako „věštění“ o budoucích věcech a událostech. U Jóele, Nahuma a Abdijáše by se prý mělo mluvit spíše o liturgii než o proroctví. Jako by Malí proroci neobsahovali mnoho nejvýznamnější předpovědí o Pánu Ježíši. Podle ekumenických překladatelů se však stejně jedná pouze o souhrn starých výroků, které se nám „náhodou“ zachovaly: „V dnešní době jsou všechny sbírky dvanácti už literárním zpracováním někdejších prorockých slov. (…) Prorocké výroky kolovaly jistou dobu ústně, třeba i po více generací, než byly žáky příslušné školy nebo snad kněžími zachyceny písemně. Mnohé výroky ovšem nenávratně zapadly. Sepsána byla hlavně ta slova, která se posluchačům vryla nejhlouběji do paměti. (…) Přitom nelze vyloučit, že občas se do některé sbírky dostalo i slovo jiného proroka nebo že pořadatel či redaktor sbírky něco doplnil sám. (…) Záleželo na tom, že [jejich] ústy (…) mluvil sám živý Bůh. On mluví i k nám dnes, do našich konkrétních zápasů a úkolů také skrze svých ‘Dvanáct’ svědků.“ Podle tohoto textu jsme vydáni všanc paměti a preferencím starých Izraelitů. Mohli jsme toho mít v Bibli i víc, kdyby si to lépe zapamatovali; možná však ty ostatní nezachované výroky byly fádnější, takže se jim tak nevryly do paměti.

Když však budeme mluvit vážně, takové teorie musíme důrazně odmítnout; v Písmu máme přesně to, co Pán Bůh chtěl, abychom tam měli. Dvanáct proroků není souhrnem toho, co si Izraelci zapamatovali, ale toho, co Hospodin přikázal prorokům napsat. Jestli hlásali svým současníkům i jiná proroctví, nebyl Hospodinův záměr, aby se tato dostala do Bible, a jejich obsah pro nás není relevantní.

Na závěr už jen poznamenejme nepřekvapivou skutečnost, že podle těchto mužů kniha Jonáš nepopisuje historickou událost, ale „jedná se spíše o epos nebo novelu se záměrem tlumočit zvěst Božího slova dramatickým příběhem“. Pán Ježíš tedy zjevně nemluvil pravdu či se mýlil, když říkal: Muži Ninivitští povstanou na soudu s pokolením tímto, a odsoudí je. Nebo činili pokání k kázání Jonášovu, a aj, více nežli Jonáš tuto!“ (Lk. 11:32) Jestli je Jonáš jenom vymyšleným eposem a nic z toho se nestalo, tak nemohou na žádném soudu povstat Ninivitští a usvědčit ono pokolení. Bajka je také Jeho vzkříšení: „Nebo jakož byl Jonáš v břiše velryba tři dni a tři noci, takť bude Syn člověka v srdci země tři dni a tři noci.“ (Mt. 12:40) Jestli nebyl Jonáš tři dny v břiše velké ryby a pak nebyl vyvržen, pak nevstal Kristus z hrobu, protože mezi těmito událostmi je jasná analogie a provázanost. Nemůže být jedna historií a druhá mytologií.

Úvody k novozákonním knihám

Nevěru ve čtenářích pěstují i úvody k novozákonním knihám. Nepřekvapí, že ohledně závěru Markova evangelia (Mk. 16:9-20), který chybí v některých starých rukopisech, tvrdí, že byl nejspíš doplněn podle ostatních evangelií. Lukáš, autor Skutků, má být údajně méně přesný v detailech, např. co se týče Pavlova teologického odkazu. U listu Římanům prý mohlo být závěrečné díkůvzdání (16,25-27) připojeno později. U 2. listu Korintským jsou nám předkládány teorie, že se jedná o složeninu několika listů; z textu ovšem není jasný názor překladatelů na tuto otázku, ale myšlenku zjevně výslovně nezavrhli. Čtenář určitě není jednoznačně ujištěn ve víře v Boží Slovo, že různost dopisu je dána tím, k jakým skupinám v korintské církvi se v daných částech listu apoštol obrací. Obecně můžeme konstatovat, že učení, že Duch Svatý vedl pisatele tak, že do jednotlivých biblických knih zapsali do písmene všechno, co a jak měli, v úvodech nenalezneme.

Samostatná otázka je údajná pseudonymita některých epištol. Pseudonymita znamená, že epištolu nenapsal apoštol, ale někdo jiný jeho jménem. V antice byl takový postup podle tvrzení v úvodech běžný a čtenáři v tom neviděli nic závadného. Ano, pohané v té době v tom možná neviděli nic špatného, ale křesťané jsou a byli povinní nepřipodobňovat se tomuto světu a jeho smýšlení. Ostatně, pokud měli pisatelé novozákonních epištol zaostalejší a méně vyvinutou etiku než moderní lidé pod vlivem ateismu a všelijakých pochybných filosofií, pak je otázka, k čemu nám ty epištoly vůbec jsou. Podobné názory jsou však samozřejmě nesmyslné. O pseudonymitu se sice pokoušeli např. někteří gnostičtí heretici, ale jejich díla církev právě proto odmítala.

Nakonec je to jednoduché – jestli jsou epištoly pseudonymní, napsali je podvodníci a lháři, a tomuto závěru se nemůžeme vyhnout. Už jen falešný podpis by byl dostatečně velkým problémem, ale epištoly navíc obsahují mnoho odkazů na konkrétní životní okolnosti apoštolů, které musely být v tom případě zfalzifikovány také. Předkladatelé ČEP spekulují o autorství listu Efezským, Koloským, 2. Tesalonickým, pastorálních epištol, Jakubova, 1. i 2. Petrovy, přičemž u toho posledního považují pseudonymitu za takřka hotovou věc.

V listu Efezským najdeme osobní vložky, ve kterých Pavel mluví o svém vězení pro evangelium a o svém povolání a hlásání evangelia. List Koloským v originále podepsal vlastní rukou, viz Kol. 4:18; jak jinak toto interpretovat, než vědomý a úmyslný podvod na čtenářích, kdyby toto byla pseudonymní epištola? I kdybychom pro účely argumentu přijali myšlenku, že tehdejší pseudonymní pisatelé – žáci apoštolů – neviděli problém se přihlásit k jejich autoritě tím, že dopis napíší v jejich jménu a jejich jménem, těžko to rozšiřovat na taková kategorická tvrzení, že podpis apoštolského žáka na originálu, který Koloští křesťané v 1. století viděli na vlastní oči, je podpis samotného apoštola.

Pokud jde o 2. Tesalonickým, v ní dokonce apoštol varuje, aby se Tesaloničtí nedali vyrážeti z mysli dopisem jakoby poslaným od něj. Kdyby byl dopis pseudonymní, tak vlastně varuje před sebou samým, jeho pisatel musel být pokrytec nejhrubšího zrna, a musíme jej z kánonu Písem vyškrtnout. Ve skutečnosti však z toho vidíme, že se sice v tehdejší době lidé s pseudonymními dopisy setkávali, ale sami apoštolové takovou praxi odmítali a stáli proti ní. Pastorální epištoly pak vycházejí tak silně z osobního vztahu apoštola Pavla ke svým pomocníkům a synům ve víře Timoteovi a Titovi, že pochybovat o Pavlově autorství je čirou slepotou. Platí zde vše výše uvedené, jen snad ještě silněji.

U Petrových epištol máme opět jasný podpis autora, a pisatel sám sebe zjevně a nezpochybnitelně předkládá coby očitého svědka Pána Ježíše (1. Pt. 5:1, 2. Pt. 1:16-18). V druhém případě dokonce pisatel tvrdí, že byl svědkem proměnění Pána Ježíše na hoře, což viděli jen Petr, Jakub a Jan. Dále v 2. listu čteme, že je již druhou epištolou (2. Pt. 3:1), což opět potvrzuje to, co je ostatně samo o sobě zřejmé a jasné, že apoštol autorem je skutečně Šimon Petr. Oprávněně můžeme říci, že muži, co napsali takové zpochybňující úvody k novozákonním knihám, hledí hledíce, a nerozpoznávají (Iz. 6:9), a navíc do stejné slepoty vedou ostatní (Mt. 5:14).

Závěr

Když čteme toto základní shrnutí náhledů ekumenických překladatelů na Písmo a jednotlivé biblické knihy, musíme se ptát: souhlasíme s tím? Je to pravda? Někteří konzervativněji založení křesťané užívající ekumenický překlad, by řekli, že s falešnosti úvodů k jednotlivým knihám souhlasí, jsou si ho vědomi a proto je nečtou či jim nevěnují pozornost. V tom uznáváme, že činí dobře, i když je to značně relativizováno skutečností, že se takový překlad vůbec rozhodli používat.

To, že se takoví rozhodli neškodit sami sobě, neznamená však, že tím neškodí druhým. Jak si mohou být jisti, že stejně k poznámkám a úvodům přistupují jejich bratři a sestry ve sboru? Protože i kdyby snad důvěřovali lidem starým, zkušeným, co pouhé duchovní děti? Těm zůstává přirozeně mnohé v Písmu skryto, zahaleno v mlze, protože musí ve věcech víry ještě mnoho pokročit, zatím dovedou strávit jen mléko, ne hrubší pokrm. Proto mohou být snadno svedeni ke čtení těchto úvodů, snad i s naivní vděčností, že v nich nacházejí „pomoc“ k rozumění těžším částem Božího Slova. Ve skutečnosti však v jejich srdce skrze takové úvody ďábel zaseje minimálně pochyby a zviklání, když ne vyslovenou nevěru.

Tomu všemu se mladí křesťané mohli vyhnout, kdyby je svým příkladem nezavedli do nebezpečných močálů pochyb ti starší. Připomíná nám to varování apoštola ohledně masa obětovaného modlám: „Nebo uzří-li kdo tebe, majícího známost, a ty sedíš při pokrmu modlám obětovaném, zdaliž svědomí toho, kterýž jest mdlý, nebude přivedeno k tomu, aby také jedl modlám obětované? I zahyne pro to tvé vědění bratr mdlý, za kteréhož Kristus umřel. A tak hřešíce proti bratřím, a urážejíce svědomí jejich mdlé, proti Kristu hřešíte“ (1. Kor. 8:10-12). Kdo ví, kolik mladých lidí zbloudilo ve víře a přidělalo si mnohých zbytečných zápasů s pochybami, ne-li něco horšího, když uzřeli zkušené křesťany, mající známost nebezpečnosti úvodů v ekumenickém překladu, jej číst, a nevěděli, že se těm úvodům vyhýbají.

Není pochyb, že největší díl odpovědnosti leží na mužích ve vedení církví. Oni měli úkol bdít nad stádcem Páně, oni měli rozlišovat mezi svatým a poškvrněným, oni měli varovat lid před vším, co by mu mohlo být k duchovní úhoně. Ve vztahu k ekumenickému překladu tak však neučinili, odmítli posuzovat – nebo v horším případě ani nedokázali posoudit – vhodnost jeho rozšíření v církvi, když pochází od mužů, od kterých pochází. Konečné důsledky v plném rozsahu posoudí pouze Pán. Jen největší slepec však nemůže nevidět, že za oněch několik desetiletí, kdy ekumenický překlad poprvé vyšel, se víra v naprostou neomylnost Písma mezi vyznávajícími evangelikály rozhodně nezvýšila, a ani nezůstala na stejné úrovni. Vlivů bylo jistě více, ale pochyby zaseté i skrze úvody těchto ekumenických překladatelů k tomu přispěly.

Žel ani příchod nových překladů tento problém nevyřešil. Jednak vychází ze stejných moderních řeckých textů, a jednak problémy ekumenického překladu a mužů, kteří za ním stáli, nijak nereflektovaly. Překladatel Bible pro 21. století Alexandr Flek dokonce je dokonce ve svém úvodu chválil: „Vzhledem k pohnutým historickým událostem, jež následovaly, nebyla Bible kralická po svém posledním vydání z r. 1613 dlouhou dobu téměř nijak upravována a revidována. Zakonzervoval se tak čím dál archaičtější a pro běžného člověka odtažitější způsob ‚biblické mluvy‘. Průlom přinesl v minulém století až Český ekumenický překlad (1961–1979). Po dlouhé době šlo o první Bibli v moderní češtině, překladatelé navíc do své práce promítli novější poznatky biblických věd. Překlad získal velkou popularitu a v době komunistické normalizace byl dokladem živé spolupráce křesťanských církví u nás. (…) Po vzoru našich vynikajících předchůdců jsme se při překládání snažili držet pomyslného středu mezi topornou doslovností na jedné straně a volnou parafrází na straně druhé.“ Nijak z kontextu nevyplývá, že by vynikajícími předchůdci byli myšleni jen kraličtí; těm jsou zde ekumeničtí postaveni na roveň. Jak tragické!

Kéž dá Pán církvi v naší zemi pokání z tohoto duchovního selhání, a návrat ke stezkám starým, k víře staré Jednoty bratrské: „Především zprávcové naši jednomyslně učí, o Písmích Svatých celé Biblí Starého a Nového zákona, zřízeně od církve za canon a pravidlo celého křesťanského pravého náboženství přijatých, že jsou pravá, jistá, víry hodná, jimžto se žádná jiná, jakákoli lidská psaní, vrovnati nemohou, ale ustoupiti, jako lidská Božím, musejí. (…) Tato víra o Písmích Svatých, že totiž jsou od Boha vdechnntá a že vůli Boží místně a cele oznamují, jest služebný počátek a základ náboženství křesťanského. A protož je každý u veliké vážnosti míti, jim cele ve všem věřiti, je sobě čítati, naučení spasitedlná z nich přijímati, jimi se jakožto jediným a dostatečným pravidlem víry i života křesťanského při všech věcech říditi a zpravovati má: ovšem pak zprávcové církve svaté je ustavičně čítati, jich povědomi býti, i v nich své každodenní s horlivostí přemyšlování míti mají.“ Amen i amen.

Žádné komentáře Přidej

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: