Google

Hrozivé peklo dobrotivého Boha

Datum:1 března, 2021
Komentáře
Přidej

I když kniha Love Wins (Láska vítězí) Roba Bella, zakladatele amerického megasboru Mars Hill Bible Church v Michiganu, vyšla už téměř před 10 lety, v českých kruzích vzbudila pozornost až v poslední době, neboť u nás vyšla teprve nedávno, a to v překladu Alexandra Fleka – mimochodem překladatele Bible 21 a autora děsivé parafráze s názvem Parabible. Láska vítězí přirozeně vzbuzuje v evangelikálních kruzích nemalé kontroverze, neboť v ní autor hájí univerzalismus, totiž představu, že nakonec všichni lidé budou spaseni a nikdo nezůstane věčně pekle.

V teologii platí snad ještě více než u čeho jiného, že není nic nového pod sluncem (Kaz. 1:9). Každý blud, se kterým se dnes setkáváme, v nějaké formě přišel už dříve, často nejen před stovkami, ale tisícovkami let. Ani univerzalismus není výjimkou, tím méně v Bellově podání. Kniha je podávána ve stylu, že chce „jen klást otázky“ (co je na tom špatného, že?), aby se křesťané znovu zamysleli nad tím, co věří. Což opět není nic nového, podobnou metodu využívají mnozí, kteří útočí na víru jednou předanou svatým, o kterou máme bojovat (Juda 3-4) a kteří tímto chytrým způsobem zasévají mezi neutvrzené křesťany pochyby a zmatek.

Asi základní myšlenka knihy je, že věčné utrpení v pekle pro neznovuzrozené není dost dobře slučitelné s láskou Boží vůči hříšníkům, kterou přišel Pán Ježíš zjevit světu. Jak může dobrotivý a laskavý Bůh nechat člověka, kterého přeci miluje, trpět v na věky věků v ohnivém plameni „jen“ proto, že „správně“ neuvěřil v Krista? To jsou otázky, které si kladou mnozí nábožensky i nenábožensky založení lidé, a pro nemálo z nich představují kámen úrazu. Biblicky lze na to reagovat více způsoby; odpovědi se většinou soustřeďují na Boží svatost a spravedlnost, což je samozřejmě přístup zcela náležitý. Nicméně s ohledem na onu klíčovou tezi Lásky vítězí se nyní budeme soustředit na jeden aspekt věci často opomíjený a pro mnohé i šokující: Pán Bůh neposílá nekající hříšníky do věčného pekla jen pro svou nekonečnou a stoprocentní spravedlnost – i když to samozřejmě také – ale i pro svou nekonečnou a stoprocentní dobrotu.

Příklad z historie

Ale jak to? Že pro svou spravedlnost, bychom ještě nějak pochopili, ale že pro svou dobrotu? To přece není možné. Možné to však je, a nejenom možné, ale i nutné. Vlastnosti Boží nepředstavují soubor vzájemně nesouvisejících atributů, které se snad dokonce mezi sebou třou a tu má na vrch jeden, tu druhý. Ne – náš Bůh jeden jest, a i Jeho svaté vlastnosti jedno jsou, působíce v dokonalé vzájemnosti a harmonii. Boží spravedlnost v soudu nad hříšníky jde ruku v ruce s Jeho dobrotou.

Abychom to lépe pochopili, obraťme pozornost na jednu nepříliš známou osobnost, Aloise Hudala (1885-1963). To byl římskokatolický rakouský biskup, který za války zachránil snad přes tisíc osob před vězením i popravou. Nebyli to však Židé nebo bojovníci proti Třetí říši, ale naopak nacisté, někteří i prominentní, jako organizátor holocaustu Adolf Eichmann nebo Franz Stangl, velitel vyhlazovacích táborů Sobibor a Treblinka. Hudal snad rovněž přispěl k útěku krutého lékaře Josefa Mengeleho.

Zajímavé je, že i když Hudal k Hitlerovu režimu choval jisté sympatie, fanatickým nacistou zřejmě nebyl. Vztah k národnímu socialismu měl poněkud ambivalentní, některé aspekty podporoval, ale proti jiným vystupoval. Nacisté se k němu měli podobně dvojznačně, někteří s ním udržovali dlouhou dobu kontakty, nikdy přímo nezakázali jeho kritické knihy, ale zároveň omezovali jejich šíření, a významní ideologové Říše na něj ostře útočili. Hudal též sestavil list bludů a omylů nacistické éry, ve kterém odsoudil např. důraz na rasu a národ, části Mein Kampfu i Norimberské zákony. Co se týče vztahu k nacismu, zřejmě si představoval jako nejlepší řešení kompromis, kdy politiku a hospodářství bude řídit strana, a římskokatolické církvi se přenechá školství a její vlastní záleitosti. Z některých jeho vyjádření se dá dovodit, že na národním socialismu považoval nejnebezpečnější jeho snahu nahradit římský katolicimus sám sebou a pohltit ho.

Své tzv. ‚krysí stezky‘ (ratlines), kterými pomáhal nacistům utéci před Spojenci, podle svých slov začal organizovat jako projev „milosrdenství a lásky bližním v hluboké nouzi, nevinným lidem, kteří měli být obětováni jako obětní beránci za selhání zlého systému.“ Je vcelku vedlejší, jestli si to skutečně subjektivně myslel, nebo tím jen zakrýval, že tak učinil pro své byť ambivalentní pronacistické sympatie a vztahy s představiteli Říše. V každém případě nemůžeme Hudala označit jako dobrého člověka, a to nejen z pohledu biblického, ale i zcela civilního, světského.

Větší i menší, ale vždy velké zlo

Tento příklad nám připomíná, že pomíjení zla, nebo i „jen“ zjevná slepota vůči němu, je závažná morální vada, která nakažuje vše, s čím je spojená, i to, co by v jiných případech bylo projevem dobroty, lásky a milosrdenství. Bez ohledu na to, jestli si Hudal uvědomoval, že jeho hodnocení lidí, jimž pomohl uprchnout, coby nevinných obětí zlého systému, je zrůdný nesmysl a tvrdil to jen, aby sám sebe obhájil, nebo jestli si to skutečně subjektivně myslel, byl tento řimskokatolický kněz hrozný člověk, který si zaslouží nejvyšší pohrdání a společenské odsouzení. Dobrý člověk, tedy dobrý v civilním slova smyslu, neignoruje zlo, ale chce, aby bylo potrestáno – což nevyplývá jen ze smyslu pro spravedlnost, ale i z jeho samotné dobroty. Dobrota není vůči zlu laxní nebo slepá.

Jestliže to platí u člověka, tím spíše u dokonale svatého Boha. On nemůže ignorovat nebo být slepý vůči zlu, které člověk dennodenně páchá. Nám to zlo tak špatné nepřijde – ze dvou důvodů. Jednak člověk je přirozeně samospravedlivý, a i když uznává, že není dokonalý a že někdy činí zlé věci, v principu si o sobě myslí, že je na tom dobře, bez ohledu na to, jak moc jeho stav křičí opak. Většina odsouzených vězňů – a nejen ti ve věznicích s nízkým stupněm zabezpečení – si připadá stejně mravná, jako lidé na svobodě. Nakonec, ani ti nacisté odsouzení v norimberských procesech si o sobě nemysleli, že jsou zrůdy.

A dalším důvodem je, že hřích je všude okolo nás, naprosto nás obklopuje, jak čteme, že „svět všecken ve zlém leží“ (1. Jan. 5:19) – což lze přeložit i jako „pod tím Zlým, pod jeho mocí“. V takové situaci nutně i ti nejlepší vůči mnohému otupí a nejsou schopni ho řádně vnímat. Ten, koho neustále obklopuje mnoho velkého zla, ztratí smysl pro zla menší. Někdo, kdo vyrůstal v mafiánské rodině, nebude nejspíš příliš zneklidněn lhaním, podváděním a krádežemi, když si zvykl, že nepohodlní lidé se vraždí. Ta „menší“ zla však proto nepřestávají být zly.

Jsme si vědomi, že obecně při argumentaci není nejvhodnější používat tak „tvrdý kalibr“ jako analogie k nacistům či mafiánům. Lze se však obávat, že na nějakém méně výrazném příkladu by mnozí z těch, kteří neumí pochopit, jak může Pán Bůh někoho poslat do pekla, onu tezi o tom, že to plyne i z Boží dobroty, ani nepochopili. Jistě, mezi tak extrémním zlem a „běžným“ zlem páchaným v každodenním životě je veliký rozdíl – však taky pachatele větších hříchů čeká těžší odsouzení (Mt. 11:22-24, Lk. 20:47), byť nám Písmo nezjevuje, v čem přesně bude spočívat. Ale rozdíl byl i mezi orchestrátory holocaustu a obyčejnými Němci, kteří při něm „jen“ plnili rozkazy, „jen“ strážili vězně a nikdy osobně třeba nikoho nezabili; to však neznamená, že takoví jsou bez viny a že jimi páchané zlo lze nějak přecházet nebo byť jen trochu bagatelizovat. Vnímáme ten rozdíl, ale zároveň si zlo všech zúčastněných hluboce ošklivíme. A stejným způsobem si svatý a dobrotivý Bůh oškliví hřích a všechny nekající hříšníky, pravdu Boží v nepravosti zadržující (Řím. 1:18), s tím však, že Jeho standardy se přirozeně pohybují v úplně jiné, absolutní rovině.

Nezapomeňme též, která přikázání jsou největší. Není to nezabiješ nebo nepokradeš, ale „milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své“ a „milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ Bylo by od Hospodina naprosto nespravedlivé a přehnané, kdyby poslal na věčnost do pekla člověka, který neprožil jediný den, aniž by bez jakýchkoliv výčitek někoho zabil a něco ukradl? A co pak člověka, který dennodenně žil v ustavičném pošlapávání ještě větších přikázání, a vůbec nic si z toho nedělal? A nemylme se, takový byl a je každý z nás v neznovuzrozeném stavu. Přijde nám taková argumentace nepřípadná? Pak nerozumíme tomu, co znamená největší přikázání. Jestli mají slova nějaký význam, pak největší či nejdůležitější přikázání je to s největší prioritou, jehož porušení je též nejzávažnější. Problém může být, že si lidé ve skutečnosti nemyslí, že zrovna tato přikázání jsou největší, ať už jejich slova říkají cokoliv.

Na celou problematiku věčného odsouzení můžeme hledět ještě z jiného úhlu pohledu. Ve všech neznovuzrozených nyní pracuje ďábel (Ef. 2:2). Pokud si od Hospodina věčné peklo zaslouží to kníže mocné v povětří (Zj. 20:10), pak to platí i o těch, kteří mu dovolili, aby v nich pracoval a ochotně se mu v každou jednotlivou chvíli vydávají za nástroje nepravosti (Řím. 6:16.19-20) – což je pravdou o každém člověku v neznovuzrozeném stavu. Ten vztah je tak úzký, že Kristus ho vystihuje přirovnáním k otci a dětem: „Vy z otce ďábla jste, a žádosti otce svého chcete činiti“ (Jan. 8:44). Ale člověk si tak nepřipadá – nanejvýš na sebe hledí jako oklamanou, téměř nevinnou oběť. Zaznamenejme však, že podobně i ospravedlňoval své postoje i Hudal. Buďme něčeho takového však daleci. Ať v našem srdci zakoření postoj apoštola Pavla: „Nikoli, nýbrž budiž Bůh pravdomluvný, ale každý člověk lhář, jakož psáno jest: Abys ospravedlněn byl v řečech svých, a přemohl, když bys soudil“ (Řím. 3:4).

Ošklivý obrázek

Výše uvedené lidské příklady mohou být při vysvětlování konceptů užitečné, ale v duchovních věcech je jejich užití omezené, takže jen s nimi si nevystačíme. K zákonu a svědectví! Tam jedině nalezneme pravé a plné zřídlo pravdy. Už jsme o tom hovořili, ale znovu si připomeňme, jak Písmo popisuje přirozeného člověka v jeho hříchu: „Byliť jsme zajisté i my někdy nesmyslní, tvrdošijní, bloudící, sloužíce žádostem a rozkošem rozličným, v zlosti a v závisti bydlíce, ohyzdní, vespolek se nenávidíce“ (Tt. 3:3). Obdobný popis nacházíme v Řím. 3:9-20. To jsou mnohem pravdivější slova, než vůbec tušíme. Jeden z nejznámějších francouzských reformovaných kazatelů 19. století Adolphe Monod (1802-1856) k tomu napsal:

Nikdo z nás nemá ani ponětí, jaká je hrůza a zločinnost hříchu před Pánem Bohem. Žili jsme stále v atmosféře tak nasáklé hříchem, na této zemi, která pije nepravost jako vodu a jí ji jako chléb, že už vůbec nedokážeme rozpoznat hřích, jenž nás zaplavuje na každém kroku. Toto je – v několika slovech – moje zkušenost. V Bibli nacházíme tento výrok: ‚Byliť jsme zajisté i my někdy nesmyslní, tvrdošijní, bloudící, sloužíce žádostem a rozkošem rozličným, v zlosti a v závisti bydlíce, ohyzdní, vespolek se nenávidíce.‘ Dlouho jsem s tím nemohl souhlasit, zdálo se mi to zjevně přehnané. Vyznávám, že i poté, co Pán Bůh ve své milosti v ten den, který od věčnosti určil, obrátil mé srdce k sobě, jsem ho ještě dlouho nedokázal plně přijmout. A co více, vyznávám, že od té doby až do dneška jej stále nedokážu vnímat v jeho plnosti. Ale jsem již přesvědčen, že je dokonale pravdivé a že když jsem jej podle své zkušenosti nedokázal pojmout, chyba byla zcela na mé straně.

Bylo to u tohoto verše, kdy jsem pochopil nutnost Svědka existujícího před námi, mimo nás a nad námi. Přijímám výrok z Titovi 3:3 jako pocházející od Pána Boha, protože jej nalézám v Jeho Slově, a úpěnlivě prosím, aby mi cele zjevil jeho smysl skrze Ducha. Z Boží milosti jsem – ne za rok či dva, věci nejdou tak rychle, ale v období více let jdoucích po sobě – začal vidět tuto doktrínu jasněji a cítit její pravdu ve svém srdci silněji. Jsem přesvědčen, že až opona tohoto těla spadne, rozpoznám, že to je to nejvěrnější vykreslení a nejvýstižnější obraz mého srdce, jaký byl kdy namalován – tím myslím svého přirozeného srdce. Prosme Pána Boha, ať nám zjeví hříšnost našeho stavu, ale nenaléhejme příliš kvapně, protože On dobře ví, že kdyby nám dal růst v poznání naší hříšnosti rychleji než v poznání Jeho milosti, upadli bychom v zoufalství.

Velmi pravdivá slova! Možná, že kdybychom byli schopni opravdu v plnosti vnímat, jaký je hřích před svatým Hospodinem, nikdy bychom na této zemi neuvěřili, že nás Pán Ježíš z něj může spasit, bez ohledu na Jeho Božství a dokonalou spravedlnost. To se asi plně dozvíme až ve slávě, prosti všech běd i hříchů, když budeme zřít Spasitele tváří v tvář. Ale jak ukazuje příklad zbožného Adolpha Monoda, když budeme hledat Pána a prosit Jej, aby nám skrze Ducha dal tuto pravdu jasněji zřít, můžeme – a máme – v tom i v tomto životě mnoho pokročit. A dokud nedojdeme toho silného osobního ujištění, které si vymodlil kazatel Monod, aspoň se ustavme v mysli na tom, že biblický popis přirozeného člověka je naprosto pravdivý, a mnohem, mnohem doslovněji, než tušíme – i když to třeba ještě tak nevnímáme. Pokud by tak činili všichni křesťané, nějaké debaty o pekle bychom vůbec nevedli. Pokud bychom správně chápali, jaký je hřích, nesedělo by nám nikoliv to, že Pán Bůh někoho posílá na věky do pekla, ale že někoho na věky pustí do nebe.

Některé univerzalistické argumenty

Na většinu univerzalistických argumentů by měl průměrně zkušený Písmák být schopen odpovědět bez větších nesnází. Stačí si připomenout slova Spasitele ze závěru popisu soudu Božího na konci věků, kdy rozdělí lidstvo na kozly a ovce: „I půjdou tito do trápení věčného, ale spravedliví do života věčného“ (Matouš 25:46). Jelikož i v originále je zde užito stejné slovo pro věčnost, musí o bezbožných ve vztahu k oné věčnosti platit to samé, co o spravedlivých. Jestli oni budou ve „věčném“ trápení jen po omezenou dobu, pak i spravedliví budou ve „věčném“ životě omezeně, a budou-li spravedliví živi ve slávě opravdu nekonečně, tak i se bezbožní se budou trápit v plameni nekonečně. Rob Bell mimochodem důsledky jeho interpretace první části verše o věčném utrpení pro druhou část o věčném životě ve své knize příhodně pomíjí.

Někoho může vyvést z rovnováhy například argument, že řecké slovo pro věčnost, αἰώνιος (aiónios), je odvozené ze slova αἰών (aión), označujícího nějaké dlouhé, neurčité, ale nikoliv nekonečné období – z něj vychází i v češtině užívané eón se stejným významem. Z toho se argumentuje, že ani αἰώνιος neznamená věčnost ve smyslu nekonečně dlouhé doby, ale nějakého časově omezeného období, takže věčné utrpení neznamená utrpení nekonečné. Je však třeba si uvědomit, že etymologie, původ slova, neurčuje absolutně jeho význam. Nakonec, platí to i u našeho slova věčnost. To – posuzováno i mimo biblický kontext – obecně ve svém plném, nepřeneseném významu označuje nekonečně dlouhou dobu, na čemž nic nemění to, že se někdy používá v hyperbolickém smyslu, když někdo například řekne, že někde čeká už celou věčnost. Podobně jako jeho řecký ekvivalent, i české slovo věčnost pochází ze slova věk, tedy (mj.) neurčitě dlouhé, ale bezpochyby časově omezené období. Nikdo by z toho však nevyvozoval, že tedy ani odvozené slovo věčnost primárně neznamená nekonečnou dobu. Stejně tak není rozumný důvod na základě etymologie zpochybňovat, že αἰώνιος označuje nekonečnost.

Asi nejoblíbenějším argumentem univerzalistů jsou odkazy na verše, které hovoří o Kristu coby Tom, skrze kterého bude vše nakonec obnoveno a přivedeno k Otci: „Nebo jakož v Adamovi všickni umírají, tak i skrze Krista všickni obživeni budou“ (1. Kor. 15:22). „A skrze něho aby smířil s sebou všecko, v pokoj uvodě skrze krev kříže jeho, skrze něj, [pravím,] buďto ty věci, kteréž jsou na zemi, buď ty, kteréž jsou na nebi“ (Kol. 1:20). Tyto výroky a jiné jim podobné je však vždy nutné vykládat v kontextu, jak oddílu, tak celého Písma – ale pro vyvrácení univerzalistických pohledů na ně obvykle postačí i kontext oddílu.

U obživení všech v 1. Korintským 15:22 hned následující verš vysvětluje, co měl apoštol na mysli: „Nebo jakož v Adamovi všickni umírají, tak i skrze Krista všickni obživeni budou. Ale jeden každý v svém pořádku: Prvotiny Kristus, potom ti, kteříž jsou Kristovi, v příští jeho. Potom bude konec, když vzdá království Bohu a Otci, když vyprázdní všeliké knížatstvo, i všelikou vrchnost i moc“ (v. 22-24). Skrze Krista všickni obživeni budou – to jest ti, kteříž jsou Kristovi. Přitom Kristovi nejsou všichni lidé, někteří jsou kozlové, a nepatří mezi Jeho ovce, jak On sám osvědčil farizeům (Jan 10:26). Verš vyjadřuje, že ti, kdo umírají, umírají kvůli Adamovi, protože jsou v něm coby své hlavě, a ti, kdo budou vzkříšení k novému životu, budou vzkříšeni v Kristu, protože po svém znovuzrození jsou již v Něm coby své Hlavě. Důraz a hlavní doktrína verše nespočívají ve slovu „všickni“, ale ve spojení „v Kristu“ – On bude cele tím zdrojem vzkříšení pro všechny, kteří Mu patří, jak čteme ve v. 23. Po tomto vzkříšení těch, jenž patří Kristu, už nebude nic, bude konec, a z ničeho nemůžeme dovodit nějaké další spasování hříšníků v pekle.

Že verš z Kolosenským nevyjadřuje univerzální smíření, ukazují opět další verše, kdy apoštol píše, že i adresáti byli smířeni skrze smrt Kristovu a postaveni před Jeho tvář v Jeho dokonale svatosti, „však jestliže zůstáváte u víře založení a pevní, a neuchylujete se od naděje evangelium“ (Kol. 1:23). Že jsou smířeni, neplatí univerzálně o všech lidech, ale o těch, kteří se v neochvějné víře drží evangelia, což opět nejsou zdaleka všichni lidé (Řím. 10:16). Důraz je na tom, že všechno, co bude smířeno s Otcem, co kdy bude mít přístup k Němu, ať už lidé či andělé – neboť jimi jsou nejspíše myšleny „věci, kteréž jsou na nebi“ – tento přístup získává tak či onak skrze Krista. Ano, Pán Ježíš nevykoupil svou smrtí anděly, ale ti andělé, co nepadli, stejně stojí a mají přístup k trůnu Božímu jen a jen díky Kristu, který je všecko ve všem. To je význam verše. A jelikož se v něm nehovoří nic o smíření těch věcí, které jsou v pekle, nemáme žádné právo z něj vyvozovat domněnky o dalších posmrtných šancích zatracených.

Závěr

Rob Bell ve své knize existenci pekla vysloveně nepopírá – i když jeho koncept pekla se značně liší od „jezera ohnivého, hořícího sirou“ (Zj. 20:20). Ne všechno, co píše, se snadno chápe, ale po smrti by podle něj snad měl přijít každý na stejné místo, ale pro někoho to bude peklo a pro jiného nebe. Peklo má začínat už zde na zemi, když Pán Bůh člověku dá, co on sám chtěl; má to být to, co si vytváříme, když nevěříme „Božímu příběhu“ a vzdorujeme Jeho lásce. Zdá se, že jeho smýšlení inspirovala značně heterodoxní kniha Velký rozvod nebe a pekla od C. S. Lewise, kterou Bell také doporučuje.

Jeho argumentace se však soustřeďuje zejména na to, že lidé v pekle podle něj nezůstanou napořád. Tím vlastně přišel se specifickou variantou očistce – s tím však, že na rozdíl od římskokatolického systému v tom jeho neexistuje věčné peklo v klasickém významu, ale právě jen ten očistec, ze kterého se všichni dostanou. Římský katolicismus naproti tomu hlásá, že do pekla se dostanou všichni, co zůstali mimo římskokatolickou církev a i ti katolíci, co zemřeli ve smrtelném hříchu. Do očistce pak přijdou katolíci, kteří nedosáhli potřebné úrovně posvěcení, tedy samozřejmě valná většina. Bellova verze „pekloočistce“ tak představuje jakousi benevolentnější formu papeženecké doktríny. Často zjistíme, že mnohé bludy, které se šíří protestantským prostředím, se v lecčems podobají těm římským.

Podstatnější však je, že Rob Bell a jemu podobní svými snahami podkopávají to, o čem se domnívají, že podporují, zvyšují a propagují, totiž Boží milost a lásku. Bez pekla se nám rozpadne vnímání závažnosti hříchu, a v důsledku i vnímání velikosti lásky Kristovy, který nás svou obětí z obého vykoupil. „V tomť jest láska, ne že bychom my Boha milovali, ale že on miloval nás, a poslal Syna svého obět slitování za hříchy naše“ (1. Janova 4:10). „Dokazujeť pak Bůh lásky své k nám; nebo když jsme ještě hříšníci byli, Kristus umřel za nás. Čím tedy více nyní ospravedlněni jsouce krví jeho, spaseni budeme skrze něho od hněvu. Poněvadž byvše nepřátelé, smířeni jsme s Bohem skrze smrt Syna jeho, nadtoť smířeni jsouce, spaseni budeme skrze život jeho“ (Řím. 5:8-10).

Popíráním reality věčného pekla snižujeme onu nezaslouženost lásky a velikost Kristova vykoupení. Pokud si lidé obecně vlastně nezaslouží věčné odsouzení v pekle, tak ani my sami. A pokud si nekonečné odsouzení vlastně tolik nezasloužíme, tak ani nepotřebujeme nekonečné vykoupení skrze nekonečného Spasitele. Pavel zdůrazňuje, jak je ta Kristova láska naprosto nepochopitelná: „Kristus zajisté, když jsme my ještě mdlí byli, v čas příhodný za bezbožné umřel, ješto sotva kdo za spravedlivého umře, ač za dobréhoť by někdo snad i umříti směl. Dokazujeť pak Bůh lásky své k nám; nebo když jsme ještě hříšníci byli, Kristus umřel za nás.“ (Řím. 5:6-8). Nemiňme tu hloubku. Nepíše se zde, že Kristus dokazuje lásky své tím, že v čas příhodný umřel za ty, co nebyli dokonalí, ale že zemřel za bezbožné, to jest, za lidi popsané ve 3. kapitole Titovi.

Když se tak nevnímáme, když si nemyslíme, že bychom si my – nebo kdokoliv jiný – skutečně v plném slova smyslu zasloužili věčné utrpení v pekle, naše vědomí lásky Kristovy tím bude nutně značně sníženo – jak řekl Charles Spurgeon: „Příliš mnoho lidí smýšlí nízce o hříchu, a proto smýšlí nízce o Spasiteli.“ Tím méně správně pochopíme velikost toho, že Hospodin ve své lásce vůči světu „slunci svému velí vzchoditi na dobré i na zlé, a déšť dává na spravedlivé i na nespravedlivé“ (Mt. 5:48), a že „časy této neznámosti přehlídaje Bůh, již nyní zvěstuje lidem všechněm všudy, aby pokání činili, proto že uložil den, v kterémž souditi bude všecken svět v spravedlnosti skrze toho muže, kteréhož k tomu vystavil, slouže k víře všechněm, vzkříšením jeho z mrtvých“ (Sk. 17:30-31).

Rob Bell v názvu knihy tvrdí, že jeho verze „evangelia“ je lepší zpráva, než jsme mysleli. V tom se mýlí, ale pravé evangelium je vskutku lepší zpráva, než jsme si mysleli – protože učení o naší hříšnosti je mnohem horší zpráva, než jsme si mysleli. V Kristu – ale jenom v Něm – jsou však důsledky této mnohem horší zprávy naprosto zvráceny. Budiž za to Hospodinu všechna chvála a čest! Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.