Ve středověké Evropě se konaly v průběhu let mnohé teologické disputace, často v rámci koncilů, kterých se účastnila i řada mnichů z různých řádů, kteří se často na probíraných otázkách nemohli shodnout, protože jejich řády byly založeny na různých vizích a měly jiné důrazy. Je však zajímavé že možná ten nejdůležitější mnišský spor k žádné ústní disputaci mezi jeho aktéry nevedl. Máme na mysli samozřejmě spor o odpustcích mezi (tehdy) augustiniánem Martinem Lutherem a dominikánem Johannem Tetzelem. Tato kontroverze vedla prvního z nich k sepsání a vyvěšení 95 tezí na dveřích wittenbergského kostela, což jako jiskra v suchém lese zažehlo reformaci. Dále sice následovalo několik vzájemných písemných odpovědí, ale ty hrály v celé následné historii méně významnou roli, leda snad jako spouštěč dalších věcí. Na ústních disputacích, kterých se Luther ve své věci účastnil, včetně slavné Lipské, již Tetzel neměl podíl – ostatně zemřel v srpnu 1519, takže plné ovoce toho, k čemu původní spor vedl, již neviděl.

Debata o odpustcích a jejich zneužívání, která reformaci spustila, je dnes protestanty nahlížena spíše jako pouhý úvod, něco, co teprve vedlo k otevření otázek více se dotýkajících jádra věci, jako je výhradní autorita Písma, ospravedlnění z pouhé víry a podobně. Něco na tom je, neboť v onom říjnu 1517 Luther tyto otázky ve svých tezích ještě neotevřel, neboť v nich sám neměl ještě jasno – dnešního protestanta patrně překvapí, jak málo ryze evangelikálního sentimentu obsahují. Nicméně otázka odpustků, kterou v tezích Luther řešil, nemá význam jen historický. Když nahlédneme pod povrch celé věci, zjistíme, že i dnes, po 500 letech, stále odhaluje zásadní rozdíl mezi pozicí římskokatolickou a biblickou protestantskou, a to nejen ve věcech méně podstatných, ale i v tom nejdůležitějším, totiž cestě spásy.

Trocha historie

Předmětné události jsou poměrně známé, takže si je připomeneme jen stručně. Vše začalo, když v roce 1513 nastoupil na papežský stolec Lev X., který pocházel z bohatého a mocného rodu Medicejských. Podle způsobů své rodiny více podporoval umění a rozvoj Říma, než věci náboženství (v jakémkoliv slova smyslu, nejen pravé víry). Proto chtěl dokončit výstavbu baziliky sv. Petra, s jejíž významnou rekonstrukcí započal již jeho předchůdce Julius II. Neměl však na to dostatek peněz; aby si je obstaral, rozhodl o prodeji odpustků. Co se týče Německa, tento obchod organizoval v součinnosti s Albrechtem Braniborským, známým též jako Albert z Mohuče, který byl v té době arcibiskupem magdenburským, Ten potřeboval peníze na splacení svých dluhů, které nadělal jednak, aby se do svého úřadu vůbec dostal, a jednak svým nákladným životním stylem. Výtěžek si arcibiskup s papežem měli rozdělit rovným dílem.

Albrecht vybíráním odpustků pověřil právě Johanna Diezela, nebo jinak Tetzela, dominikánského mnicha, v té době již více než šedesátiletého. Tetzel měl v prodeji odpustků bohatou zkušenost – nepřerušeně se tomu věnoval již od roku 1502 – a byl při něm velmi úspěšný. Dovedl mluvit a vystupovat velmi živě a přesvědčivě. Jeho příchod ohlašovaly bubny a mnoho vlajek, a kam přišel, tam hlásal, že s ním přišla milost Boha a svatého otce papeže. Ve svých kázáních vyvyšoval neomezenou moc odpustků a líčil je lidem jako největší a nejvzácnější ze všech darů Božích. Přitom neopomínal sugestivně líčit utrpení lidí v očistci a vyzývat všechny, bohaté i chudé, aby nebyli necitelní, zaplatili a tím své zesnulé blízké z jejich bolestí vysvobodili. Jednoduše využíval všechny prostředky, se kterými dokázal přijít, a zlaťáky v pokladnici jen cinkaly.

Tetzelova praxe však mimo velikého úspěchu mezi pověrčivými lidmi vzbuzovala i nelibost u některých, kdo více přemýšleli. Luther například zaznamenal humornou událost, kdy za Tetzelem přišel jeden saský šlechtic, který se jej ptal, jestli si může koupit odpustek na hřích, který teprve hodlá spáchat – že se chce trochu pomstít jednomu svému nepříteli, aniž by mu vážně ublížil (odpustky se totiž mohly vztahovat i na hříchy budoucí). Tetzelovi se to sice moc nelíbilo, ale nakonec se dohodl na ceně, kterou šlechtic zaplatil předem. Následně, když se dominikán vydal na cestu, si na něj šlechtic počkal se svými společníky v lese, přepadl ho a uštědřil mu výprask. Rozezlený Tetzel se ho v Lipsku pokoušel hnát k zodpovědnosti, ale když šlechtic ukázal saskému vévodovi Jiřímu Vousatému svůj řádně zakoupený a vystavený odpustek, byl propuštěn.

Nicméně těch, kteří by se Tetzelovi postavili, natožpak takto, bylo nakonec jen málo. Většina prostomyslných lidí jeho slova brala s nejvyšší vážností a po nákupu odpustků velmi dychtila. Jedním z důvodů bylo konec konců i to, že to vyhovovalo jejich staré přirozenosti: jednak sklonu k stavění si vlastních zásluh, a jednak nechuti k tomu, co Pán Bůh skutečně žádá, totiž živou víru spojenou s pravým pokáním. Spoléhat se na byť třebas draze zakoupený papír je pro nás jednodušší a přirozenější.

Tento postoj svých farníků ostatně Luthera vyburcoval k činu. Kurfiřt Fridrich Moudrý sice Tetzelovi neumožnil vstup do Saska, ale dominikán se usadil hned u hranic, ani ne hodinu a půl pěšky od Wittenbergu. Tam si u něj nakoupily svatokupecké „zboží“ i některé Lutherovy ovečky. Luther sám jednoho dne seděl ve zpovědnici, poslouchal vyznávání hříchů a instruoval dotyčné, aby opustili svůj hřích, jinak jim nedá rozhřešení (nezapomeňme, že v té době byl Luther stále oddaným římským katolíkem, který na jakoukoliv vzpouru vůči „matce církvi“ ani v nejmenším nepomýšlel). K jeho úžasu mu však zpovídaní řekli, že to činit nechtějí a že ani nemusejí, protože mají od samotného papeže papír, který jim odpuštění zaručuje i bez něj.

Luther je poslal s jejich odpustky pryč, říkaje, že jsou to jen cáry papíru a že bez pokání jim to nic neprospěje. Tím začal jeho spor – zpočátku jen s jedním mužem, ale nakonec s celým Římem. Někteří totiž, v lítosti buď nad ztrátou peněz, nebo nad odmítnutím rozhřešení, nebo nejspíše nad obojím, šli zpět k Tetzelovi, aby jej o tom informovali a dostali od něj ujištění o hodnotě svých odpustků. Tetzel se na augustiniánského mnicha, jenž takto podrýval jeho snahy, velmi rozezlil, a začal kázat ještě ohnivěji a usilovněji, vyhlašuje přitom anathema nad každým, kdo by zlehčoval papežovu písemnou milost. Nechal dokonce na náměstí zapálit oheň, aby demonstroval, co se má stát s mužem, který se odvážil něčeho takového. Přitom všem ani v nejmenším netušil, co vše spustil do pohybu.

Teze, které zatřásly Evropou

Luther nezůstal bez odpovědi. Neomezil se jen na varování zpovídaným, činil vše, co mohl. Tématu odpustkům a pravého odpuštění Božího se věnoval v kázáních a apeloval na magdenburgského arcibiskupa, aby zasáhl proti praxi, která ožebračuje věřící a podporuje hřích. Kdyby jen věděl, že on byl jedním z hlavních hybatelů toho všeho! Nicméně bylo potřeba vyvolat širší debatu. Nešlo zde jen o jedno dvě města, šlo o celou církev v Německu, potažmo v Evropě. Proto Luther sepsal svých 95 tezí a vyvěsil je na vrata wittenbergského kostela.

Datum 31. října si pro publikaci tezí Luther nevybral náhodně. Byl to předvečer svátku všech svatých, a v ten čas měly podle lidové pověry vystupovat duše z očistce. Do Wittenbergu ten den proudily zástupy poutníků, aby uctili relikvie, které kurfiřt Fridrich horlivě sbíral. To vše mělo k tezím připoutat ještě větší pozornost. A pozornost to připoutalo, dokonce větší, než Luther očekával, i když ne hned; Luther totiž při vyvěšení tezí vyzval všechny, kdo chtějí, aby o nich na univerzitě příští den diskutovali, ale nikdo nepřišel. Přesto nakonec netrvalo dlouho, než o nich hovořilo celé Německo.

Při posuzování Lutherových tezí musíme pamatovat, že je nepsal s úmyslem zaútočit na římskokatolickou církev a její učení. Šlo mu jen o napravení toho, co považoval za zneužívání učení, které se kvůli tomu ovšem nemusí zavrhnout jako celek. Pořád vycházel z toho, že existuje očístec. Dokonce si myslel, že má církev a papeže na své straně (viz např. teze 50 a 51 nebo 69 a 70). Později sám řekl, že když se postavil proti odpustkům, byl tak plný a opilý, ba, tak ovládnutý papežskou doktrínou, že by ve své veliké horlivosti byl připraven i vraždit, nebo by byl aspoň rád viděl a pomohl tomu, aby k těm vraždám došlo – totiž vraždám každého, kdo by nebyl poslušen a poddán papeži i byť jen v tom nejmenším. Nicméně, aniž si to plně uvědomoval, tyto teze již obsahovaly zárodky toho, co mělo brzy převrátit celou podle jména křesťanskou Evropu.

Ony zárodky se především týkaly učení proti neomezené papežské moci udílet odpuštění, viz např. teze 6: „Papež nemůže odpustit žádnou vinu. Může jen vysvětlovat a ukazovat, že bylo Bohem odpuštěno. Může samozřejmě odpouštět vinu v případech týkajících se jeho posouzení. Pokud by někdo pohrdal odpuštěním v těchto případech, zůstala by vina celá neodpuštěna.“ Rovněž už v principu nevycházel ze sakramentálního pojetí pokání (teze 2), ale stál za pokáním coby změnou smýšlení, lítostí a hrůzou nad svým hříchem a změnou života – i když jej v té době možná vnímal pořád příliš záslužnicky, a ne coby výsledek svrchovaného působení Boží milosti.

Tetzel, na kterého teze zjevně, byť ne výslovně útočily, dobře chápal, kam jimi Luther mířil, a nejspíš mu i došlo, jaké pro římskokatolickou církev nebezpečné principy za nimi stojí. To vidíme z jeho odpovědi, totiž protitezí, které vypracoval spolu s teologem Konrádem Wimpinou. V nich předkládal především tvrzení o papežově absolutní nadřazenosti a svrchovanosti ve věcech víry. Podle nich je třeba učit křesťany, že papež je nad církví a že je potřeba jej ve všem poslouchat; že jen on rozhoduje ve věcech víry a praxe a nikdo než on nemůže vykládat Písmo; že úsudek papeže je neomylný; že je třeba jej poslouchat více než názory všech učených mužů, které vychází pouze z Písma; a že jakkoliv znevážit jeho čest a důstojnost je zrada hodná odsouzení. Tetzel a Wimpina tedy přenesli otázku odpustků na otázku zásadnější, na kterou Luther do té doby ani přímo nemířil a ve svých tezích ji výslovně nezmínil: na otázku, co je v křesťanství pravá autorita – papež nebo Písmo? To byla vskutku kardinální otázka celé reformace, jedna z těch, na kterých se lámal chleba – a je zvláštní ironií Boží prozřetelnosti, že ji prvně nenadhodil Luther sám, ale jeho protivníci.

Problémy zjevné i skryté

Na celou věc odpustků a 95 tezí tedy můžeme oprávněně nahlížet jako na pouhý úvod k podstatnějším bojům o jádro pravého křesťanství a evangelia. Nicméně jak jsme již předeslali v úvodu, kontroverze ohledně odpustků, posuzována sama o sobě, přeci jen není otázkou pouhé historie, neboť její jádro se ani za oněch 500 let nezměnilo. Odpustky v římskokatolické církvi existují dodnes – píše se o nich i v současném římskokatolickém katechismu: „Odpustky se získávají prostřednictvím církve, která na základě moci svazovat a rozvazovat, udělené Ježíšem Kristem, zasahuje ve prospěch určitého křesťana a otevírá mu poklad zásluh Krista i svatých, aby dosáhl od Otce milosrdenství prominutí časných trestů za své hříchy. Tímto způsobem církev nechce pouze poskytnout tomuto křesťanu pomoc, nýbrž touží ho i pobídnout, aby konal skutky zbožnosti, pokání a lásky (1478). Protože zemřelí věřící, kteří se očišťují, jsou také členy téhož společenství svatých, můžeme jim pomáhat, mimo jiné tím, že pro ně získáváme odpustky, aby byli zproštěni časných trestů, které si zasloužili za své hříchy“ (1479). Dodnes tak odhalují nebiblický charakter papeženské cesty spásy.

Na to by někdo namítl, že dnes přeci nechodí po městech prodavači odpustků, kteří by jako Tetzel z lidí mámili peníze za papír nabízející lacinou milost bez potřeby pokání a změny života, proti čemuž v tezích vystupoval Luther. Vždyť i ten římskokatolický katechismus hovoří o pobídce ke konání skutků zbožnosti, pokání a lásky. I kdybychom na to přistoupili a uznali, že Řím již v tomto nekráčí ve svatokupeckých stopách Šimona čarodějníka, který se domníval, že by dar Boží mohl býti zjednán za peníze (jakože pro to není opodstatnění, protože odpustky pořád nepředstavují na rozdíl od evangelia milost zdarma), pořád by to neznamenalo, že jsme vyřešili všechny problémy a bludy, které za tímto falešným teologickým konceptem stojí. Ve skutečnosti u odpustků není problém jen na straně jejich vydávání, kdy se má odpuštění kupovat – ač v Písmu Pán přímo vyzývá, ať žízniví jdou a kupují bez peněz – ale i na straně jejich získávání, totiž z jakého zdroje to odpuštění má plynout. Jinými slovy, na zlé podstatě odpustků by nic nezměnilo ani to, pokud by je Řím dával zcela zdarma, bez peněz či jiných záslužných skutků.

Nebiblické, ba protibiblické jádro odpustků vyzrazuje sám citovaný katechismus, konkrétně jeho dvě malá slůvka, která můžeme při rychlém čtení snadno minout. Úsloví, že ďábel se skrývá v detailu, zde platí neobyčejně doslovně: „ Odpustky se získávají prostřednictvím církve, která (…) zasahuje ve prospěch určitého křesťana a otevírá mu poklad zásluh Krista i svatých, aby dosáhl od Otce milosrdenství prominutí časných trestů za své hříchy.“ Poklad zásluh, z něhož se milost odpustků čerpá, je starý koncept, na který naráží ostatně i Luther ve svých tezích – konkrétně teze 56 až 66.

Tento poklad má být souhrn zásluh Krista a dalších svatých v nebesích, který je k dispozici katolíkům na zemi, případně v očistci, aby z něj čerpali a vynahrazovali jím své hříchy. Katechismus o něm píše následující: „Křesťan, který se snaží očišťovat se od svého hříchu a posvěcovat se s pomocí Boží milosti, není osamocen. (…) (1474) Ve společenství svatých jistě existuje „mezi věřícími, kteří již dosáhli nebeské vlasti nebo kteří odpykávají své viny v očistci nebo kteří ještě putují po této zemi, trvalé pouto lásky a bohatá výměna všech dober“. Při této obdivuhodné výměně svatost jednoho prospívá ostatním a zdaleka přesahuje škodu, kterou hřích jednoho mohl způsobit ostatním. Proto tedy obracet se na společenství svatých dává zkroušenému hříšníkovi možnost, aby byl rychleji a důkladněji očištěn od trestů za hřích. (1475)

Tato duchovní dobra společenství svatých se nazývají také poklad církve, který „si nelze představovat jako součet hmotných statků, nashromážděných během staletí, nýbrž jako nekonečnou a nevyčerpatelnou hodnotu, jakou mají u Otce Kristovy zásluhy a smírné skutky, jež byly obětovány, aby celé lidstvo bylo osvobozeno od hříchu a dosáhlo společenství s Otcem; a tyto zásluhy a tato zadostiučinění jeho vykoupení se nacházejí v hojnosti v Kristu, našem Vykupiteli“. (1476) „Stejně jak náleží k tomuto pokladu opravdu nesmírná, nesrovnatelná a stále nová cena, jakou mají u Boha modlitby a dobré skutky blahoslavené Panny Marie a všech svatých, kteří se posvětili Kristovou milostí, kráčejíce v jeho stopách, a vykonali díla příjemná Otci tak, že úsilím o svou vlastní svatost spolupracovali na spáse svých bratří v jednotě mystického těla.“ (1477) Když detailněji prozkoumáme, co za tím stojí a co z něj vyplývá, uvidíme, jak prozrazuje zcela jiný koncept cesty spásy, než jaký představuje Boží Slovo.

Nezbytná úroveň

Za prvé z toho textu opět vidíme, že Řím zcela jistě nestojí na principu solus Christus, jedině Kristus, neboť vedle Jeho zásluh staví zásluhy jiných. Nicméně se zaměříme na to, co z celého konceptu pokladu v nebesích vyplývá, totiž nebiblický charakter cesty spásy v římském katolicismu. V biblickém protestantském reformovaném učení by totiž něco takového nemohlo vůbec figurovat, protože by to logicky nezapadalo do všeho ostatního, ba, šlo by to zcela proti tomu. V teologii Říma to však své logické místo má.

Pokud budeme celou věc posuzovat z pohledu, jak může člověk dosáhnout na pomyslnou „potřebnou úroveň“ dokonalosti pro vstup do nebe, biblická cesta spásy vypadá takto: člověk se narodí jako naprosto ztracený hříšník, mrtvý ve svých vinách, daleko od slávy Boží. Jeho život před znovuzrozením, i když třeba vnějšně morální, je stále na „nulové úrovni“, a jestli takto skončí, půjde jistě do pekla. Ale pak, když na něj Pán zapůsobí, on se opravdově obrátí a uvěří v Krista, je okamžitě přenesen na „stoprocentní úroveň“. (Nepočítáme nyní případy, kdy se někdo oklamal, myslel si, že má pravou víru, ale ve skutečnosti se z duchovního hlediska v jeho životě nic nestalo.)

To znamená, že obrácený člověk je z Božího pohledu zcela dokonalý, zcela svatý a má nárok na vstup do nebe. Jak je to možné? Inu, protože nestojí sám v sobě, ale v zásluhách Kristových. Pán Ježíš Kristus sám na kříži zaplatil jeho hřích, ale nejen to, přičítá mu i svou dokonalou spravedlnost, svou stoprocentní svatost, všechny své zásluhy. Protože znovuzrozený člověk je nyní údem Spasitele, může si přivlastnit vše, co platí pro jeho Hlavu. Nelze říci, že hlava si něco zaslouží, ale ruka nebo noha již ne. Jestli Kristus svým dokonalým životem dosáhl „potřebné úrovně“ dokonalosti, dosáhli jí i všichni, kteří jsou v Něm. A to platí pro všechny pravé křesťany naprosto stejně, zde není rozdílu ani mezi apoštolem Pavlem a zločincem na kříži.

Ano, ti, kdo patří Jemu, kteří byli ospravedlněni pouhou vírou a jsou nyní novým stvořením v Něm, nově žijí život posvěcování se, připodobňování se Kristu v každodenním životě. Zde rozdíl již mezi křesťany samozřejmě je, Pavel dosáhl ve svém posvěcení mnohem většího pokroku než zločinec na kříži, i než my sami. Důležité však je, že posvěcení nelze smíchávat s ospravedlněním. Druhé na prvním nezávisí a první druhému nijak nepřidává. Proto si nikdo nemůže vytvořit žádné zásluhy ani sám pro sebe, natožpak pro někoho jiného. Nic z toho, co učiníme, nemůže přidat k zásluhám Kristovým, o nic víc než může přičítání jakéhokoliv čísla něco přidat k nekonečnu. Boží standard je navíc tak vysoký, že ani ti nejlepší křesťané, ani Pavel sám, by ani ve svém posvěcení nikdy nedosáhli oné pomyslné nezbytné úrovně. Kdyby Pavel nestál v zásluhách Kristových, vše, co jako apoštol učinil, by mu nijak neprospělo a nakonec by šel do pekla.

Extra zásluhy římských svatých

Oproti tomu římskokatoličtí svatí „potřebné úrovně“ zjevně podle římskokatolické teologie dosáhli, a nejen to, přesáhli ji, když si dokázali vytvořit zásluhy navíc, které mohou být postoupeny jiným. Jak je tedy mohli získat? Inu, jednoduše proto, že jejich spása nestojí pouze v zásluhách Kristových. Začněme však od počátku a vyložme si, co o cestě spásy z pohledu „potřebné úrovně“ v principu učí Řím: člověk se narodí jako naprosto ztracený hříšník, mrtvý ve svých vinách, daleko od slávy Boží. V tomto stavu pokračuje, dokud není pokřtěn, a nezáleží, zda byl pokřtěn jako dítě nebo jako dospělý; v praxi je ale určitě častější to první, takže budeme uvažovat především takový případ. Křtem se dotyčný automaticky znovuzrodí a dostane na potřebnou úroveň pro spásu: „Křtem se odpouštějí všechny hříchy, prvotní hřích a všechny osobní hříchy, jakož i všechny tresty za hřích. Ve znovuzrozených totiž nezůstane nic, co by jim bránilo vstoupit do Božího království, ani Adamův hřích, ani osobní hřích, ani následky hříchu, z nichž nejtěžším je odloučení od Boha“ (1263).

Jenže pak člověk vyrůstá a v průběhu života samozřejmě hřeší. Tím se mu kladou pro vstup do nebe osobní překážky – můžeme si to představit tak, že z potřebné úrovně klesá na nižší úroveň; čím víc hřeší, tím níže. Jeho ospravedlnění totiž v papeženeckém učení závisí na jeho posvěcení. Není-li dostatečně posvěcen, nemůže očekávat, že bude dokonale ospravedlněn. V tom je zásadní rozdíl mezi římským katolicismem a biblickým protestantismem; co se týče spásy, zná ten druhý jen dvě úrovně, absolutní dokonalost, která patří všem v Kristu, a absolutní hříšnost, která patří všem mimo Krista. Rozdílné úrovně posvěcení mezi těmi, jenž jsou údy Kristovými, nezakládá jejich různou úroveň ospravedlnění, kterou mají všichni stejnou. Římský katolicismus však zná úrovně tři – „nulovou úroveň“, která vede do pekla, pak úroveň svatosti umožňující přímý vstup do nebe, a ještě třetí úroveň mezi tím, která vede do očistce. Tato třetí úroveň má ještě spoustu mezistupňů, které ovlivňují, jako dlouhou dobu člověk v očistci stráví. Pokud je na prostřední úrovni, ale poměrně vysoko, bude v očistci relativně krátce, pokud je na ní nízko, bude v něm dlouho.

Tak tedy běžný římský katolík žije svůj život. Někdy hřeší víc a klesá na nižší úroveň, což mu zaručuje dlouhý pobyt v očistci, někdy si své „skóre“ vylepší dobrými skutky – a případně právě odpustky, kdy si ke svému stavu přičte zásluhy svatých – což mu pobyt v očistci zkrátí. Pokud žije velmi špatně a spáchá smrtelný hřích, dostane se na nulovou úroveň, což znamená, že setrvá-li v tomto stavu do smrti, půjde do pekla. (Pozor, smrtelné hříchy nejsou jen oněch známých sedm hříchů, může mezi ně patřit například i vědomé zanedbávání mše, viz katechismus, § 2181). Aby tomu unikl, potřebuje pokání, čímž nyní míníme pokání v římskokatolickém smyslu, totiž zajít si za knězem, vyzpovídat se, obdržet rozhřešení a činit skutky, které mu kněz uloží. Ale samozřejmě, jelikož tak poklesl, i když si tím svou pozici vylepší, pořád bude na velmi nízké úrovni, která mu garantuje opravdu dlouhou dobu v očistci.

Nicméně někteří výjimeční římští katolíci žijí dostatečně dobrý život, takže dosahují úrovně dostatečné pro přímý vstup do nebe. A dokonce ji mohou i přesáhnout – a tyto zásluhy, které mají „navíc“, tvoří součást onoho pokladu, ze kterého se čerpá „milost odpustků“. Důležité je, že tyto zásluhy si vytvořili sami za sebe, byť třebas nějak s asistencí Boží. Do nebe je tak nedostaly jen a pouze zásluhy Kristovy. Kdyby se na úroveň potřebnou po přímý vstup do nebe dostal každý jen na základě zásluh Kristových, každý by se do něj dostal přímo (protože zásluhy Kristovy musí z být z podstaty věci dostačující, jinak by Kristus nebyl dokonalý), nebylo by třeba žádného očistce a všichni v nebi by měli aspoň nějaké, byť malé, zásluhy navíc. Ovšem ti, kdo se dostali do nebe z očistce, žádné zásluhy navíc logicky nemají – v očistci si vynahrazovali to, co jim na zemi k dosažení potřebné úrovně chybělo, a jakmile tak učiní, jdou do nebe. Netráví v očistci ani minutu navíc, takže ani nemají jak takové extra zásluhy získat. Ani oni se tak nedostanou do nebe pouze na základě zásluh Kristových.

Závěr

Dnešní protestanté, i když nesouhlasí s papeženeckým učením o odpustcích, očistci a podobných věcech, je přesto berou jako méně podstatné „přílepky“ k v zásadě zdravému jádru. Podle nich v podstatě věříme stejnému evangeliu, akorát římští katolíci věří několika dalším věcem navíc, což však nepodkopává to společné. Z našeho zamyšlení nad tím, co se skrývá pod celým konceptem odpustků, však vidíme, jak povrchní zhodnocení to je.

Teologie takhle nefunguje. Není to soustava na sobě nezávislých doktrín, které můžeme přidávat a odebírat, aniž by to ovlivnilo cokoliv jiného. Ne, je to logický systém, kdy jedna věc navazuje na druhou; odstraňme doktrínu A a doktrína B najednou stojí ve vzduchu. Římskokatoličtí teologové jsou duchovně slepí, ale jedno jim musíme přiznat – nejsou hloupí, aspoň obecně vzato (duchovní slepota se s inteligencí nevylučuje, protože duchovní rozpoznání nestojí na lidské moudrosti). Chápou svůj systém učení a ví, jak je navzájem provázaný. Proto dosud očistec nebo odpustky neodmítli, i když to jsou historicky kontroverzní témata, i když nemají základ v Písmu a i když by tím velmi podpořili ekumenické snahy. Rozumí, že by si tím podkopali ostatní věci, na kterých stojí. Nemohou je vyškrtnout. Moderní protestantský postoj, podle kterého lze očistec či odpustky z papežské věrouky klidně odebrat, aniž by se to dotklo jádra jejich učení, byl-li by pravdivý, by tak vlastně římské katolíky usvědčoval, že jsou hloupí a pořádně nerozumí tomu, co zastávají, ne ve vzájemném kontextu.

Když nahlédneme pod povrch učení o odpustcích – a očistci, což s tím úzce souvisí – vidíme, jak prozrazuje jinou cestu do nebe, než jak ji předkládá Písmo. A to se ani nemusíme soustředit na to, že se odpustky dají koupit za peníze. Je to cesta, na které záleží na lidských zásluhách, a ne jen a jen na tom, co pro nás učinil Pán Ježíš. To vzájemně není kompatibilní. Lidské skutky a lidské zásluhy vylučují milost. „Kdožť skutky činí, tomuť odplata nebývá počtena podlé milosti, ale podlé dluhu“ (Řím. 4:4). „A poněvadž z milosti, tedy ne z skutků, sic jinak milost již by nebyla milost. Pakli z skutků, již není milost, jinak skutek nebyl by skutek“ (Řím. 11:6).

To jsou zásadní věci. Evangelium, to je cesta spásy, cesta do Boží přítomnosti. Odchýlit se od něj k evangeliu falešnému znamená prokletí a zahynutí (Gal. 1:8-9). Učení o odpustcích a očistci prozrazuje jiné evangelium. Ano, když Luther vyvěsil 31. října 1517 své teze, ještě plně nerozuměl nejen nebiblickému, ale přímo protibiblickému charakteru toho, proti čemu bojoval. A Pán to věděl, a proto ho ponoukal svým Duchem, aby tak učinil, i když podstatu věci ještě chápal jen omezeně. Proto byl jeho spor s Tetzelem tak důležitý – vskutku nejdůležitější spor mezi mnichy v dějinách. Byl to začátek reformace, ale zároveň se již, byť nepřímo, dotýkal přímo podstaty věci, totiž toho, jaká je v pravdě cesta spásy podle Písma a jak je papežské učení falešné. A nenechme se zmýlit tím, že dnes již po městech nejezdí žádný dominikán, aby podvedeným, pověrčivým lidem prodával odpuštění na papíře – toto jádro se za těch dlouhých pět století nezměnilo.