Před zhruba půl rokem jsme si připomněli porážku českých stavů u Bílé Hory a její devastující následky zejména v oblasti duchovní. Ač se dnes Jiráskův pojem „doba temna“ odmítá nebo zesměšňuje, z hlediska ztráty světla evangelia vystihuje realitu naprosto. Bílá Hora představovala první zlom, druhý byla staroměstská exekuce dvaceti sedmi pánů nebo vůdců povstání. Čtyřsetleté výročí této události si připomínáme v těchto dnech. Jako poslední přelom můžeme označit vydání Obnoveného zřízení zemského, které zapečetilo všechny habsburské rekatolizační snahy – v roce 1627 v Čechách, o rok později i na Moravě. Od té doby bylo na 150 let jediným povoleným náboženstvím papeženství.

Popravu 21. června můžeme přirozeně vnímat, že byla pro dvacet sedm pánů završením jejich porážky. V tělesném smyslu snad, ale ne tak z hlediska věčného. Není a nemůže být poražen ten, kdo zvítězí v Kristu nad ďáblem a vejde do nebeské slávy – a toho naši předkové ve víře vskutku dosáhli. Vítězství nebylo ovšem z nich, ale z milosti Boží, ve které stáli, jak praví Písmo: „Ale oni svítězili nad ním skrze krev Beránka, a skrze slovo svědectví svého, a nemilovali duší svých až do smrti“ (Zj. 12:11). Ta slova skutečně platí i o dvaceti sedmi českých recích víry.

To potvrzuje i svědectví, které vydal Jan Amos Komenský ve své knize Historie o těžkých protivenstvích církve české, která se z větší části zabývá právě tímto – pro něj velmi čerstvým – obdobím našich dějin. Z ní jsme si v minulosti již poukázali na statečné stání víry mužů jako byl Václav Budovec, Kryštof Harant, Tobiáš Štefek nebo Valentin Kochan. Komenský ve své knize, než začal rozebírat detailně smrt jednotlivých mužů, popsal červnovou popravu obecným způsobem; tu nyní předkládáme k duchovnímu zvažování.

Je to veliké svědectví, jak Pán vyslýchá modlitby svých věrných, když Mu předkládají Jeho vlastní slovo. V jedné chvíli nejmladší z popravených, konšel Jan Kutnauer ze Sonnenštejna, volal k Pánu slovy Žalmu: „Prokaž ke mně znamení dobrotivosti, tak aby vidouce [to] ti, kteříž mne nenávidí, zahanbeni byli, že jsi ty mi, Hospodine, spomohl, a mne potěšil“ (Žalm 86:12). A jak můžeme číst, Hospodin tuto prosbu vyslyšel, když jim spomohl nést mučednický kříž, a nejen to, nést jej s radostí a potěšením, že tak činí pro Něj a nepřijdou o svou odměnu. Mnozí tím byli zasaženi a chválili z toho Pána. Kéž i Pán nám dá dokonat takto vítězně a plnou jistotou víry, ať už budou okolnosti našeho odchodu na věčnost jakékoliv!

Vskutku, byť poraženi na vojenském poli, na tom duchovním tyto muže nikdo nepřemohl. Poraženými zůstalo toho cca 1,5 milionu českých obyvatel, kteří si sice zachovali život i statky, ale ztratili náboženskou svobodu a pro podřízení se Římu ztroskotali ve víře. Na jejich bídný stav a konec jsme poukázali vícekrát, i skrze slova Jana Amose Komenského. V konečném důsledku neprohráli vůdcové národa, ale národ sám.

Smrt 27 vůdců byla drahá v Hospodinových očích, jak čteme v Žalmu 116:5. A spravedlivý Pán ji nenechal a nenechá bez spravedlivého trestu. Apoštol Jan viděl, jak bylo mučedníkům v nebesích dáno zaslíbení: „A když otevřel pečet pátou, viděl jsem pod oltářem duše zmordovaných pro slovo Boží a pro svědectví, kteréž vydávali. I volali hlasem velikým, řkouce: Až dokud, Pane svatý a pravý, nesoudíš, a nemstíš krve naší nad těmi, kteříž přebývají na zemi? Tedy dáno jednomu každému z nich roucho bílé, a řečeno jim, aby odpočívali ještě za malý čas, až by se naplnil počet spoluslužebníků jejich a bratří jejich, kteříž zmordování býti mají, jako i oni“ (Zj. 5:9-11). Boží mlýny melou pomalu, ale jistě, a časem svým Pán Bůh pomstí svých služebníků. Někdy až po mnohých generacích; na Amalechitské, kteří se protivili lidu Božímu za Mojžíše, dopadl hlavní soud až za Saule. Jen Pán ví, co z tragických částí našich dějin – nejen hned po události, ale snad i v posledních desítkách let – na nás dopustil i pro krev svých 27 věrných, a co možná ještě dopustí.

Jediná záchrana od soudů Božích je v pokání se utéci ke Spasiteli, který může vše přikrýt a zahladit svou drahocennou krví. Dokud toto český národ a česká církev, nyní ohavně spojená s Římem v ekumeně, neučiní, nebude si moci dělat naděje na přízeň a požehnání Boží. Všechno dosavadní dobro od Hospodina tak jen zvětšuje naši vinu a vykrmuje naše srdce jako ke dni zabití (Jk. 5:5), tím spíše, čím více na jeho mučedníky zapomínáme a ignorujeme jejich životní svědectví. Lépe stát za evangeliem a proti falši v linii mužů Božích, jako bylo našich 27 vůdců, než na široké stezce s velikým zástupem, který neví, že míří do propasti. Kéž nám Pán dá vyjít mimo stany a stát ve stejné víře, jako oni muži, o kterých níže píše Komenský.

Dvacet a sedm slavných mučedníků

Po dokonání tohoto soudu, kterýž od šesté ranní do druhé popolední trval, dovezen byl jeden každý do vězení svého, páni na zámek a měšťané na rathauze, an jim někteří k tomu nastrojení padouchové, proč již nezpívají: „Aj Pán kraluje?“ (Žalm 99, kterýž za času Fridrichova mezi jinými nepochybně zpíván býval), urouhali.

Vracejícímu se z zámku knížeti z Lichtenštejna, jako i na ráno jedoucímu ke mši, vyšedše vstříc manželky, dítky, příbuzní těch odsouzených obojího pohlaví, padali před ním, a aby jich milí životem darováni byli, prosili. Ale odpovědíno, že již žádná milost býti nemůže, leč snad aby těla ku počestnějšímu pohřbu vydána byla, ačkoli se našli šibalové, kteříž vdovám a sirotkům naděje činěním dary od nich vábili.

U večer oznámeno odsouzeným, že k exekuci den pondělní (21. června) uložen jest. Protož aby své duše opatřili, jeden každý buď jezuitu neb kapucína aneb augšpurské konfesí kněze k sobě povolaje a k smrti se připravuje; o knězi pak z Jednoty Bratrské žádný aby nemyslil, toho že se nepovolí. Což těžké bylo těm, kteříž službám církevním v Jednotě byli přivykli, téměř polovice těch mučedníků. Ne jináče pak té zápovědi rozuměti se mohlo, než že se to z obzvláštní a odedávna proti nim vkořeněné nenávisti děje, aneb k udělání bělma na oči saského kurfiřta a luteránů, aby se zdálo, že císař ne tak hrubě náboženství jejich odporen jest, jako oněch.

To když se stalo, výše jmenovaní jezuité a kapucíni nečekajíce, aby jich kdo zavolal, jako mouchy přiletovali a rozličným způsobem, některých i nadějí života troštováním k opuštění Boží pravdy namlouvali. Ale Pán všechněch posílil, že všecka ďábelská usilování v nic byla, jakkoli oni proti tomu nebem a zemí se osvědčovali, že jejich věčným zatracením vinni nebudou, poněvadž sami tak urputně všelikou Boží milostí pohrdají.

Povoláni tedy kněží pod obojí: na zámek Jan Rosacius z Malé strany; na rathauz staroměstský M. Viktorin Vrbenský a Vít Jakeš; na novoměstský pak Adam Klemens a Jan Hertvicius; a Němcům (jenž mezi odsouzenými tři byli doktoři: Jessenius, Haunšild a Rippel) M. David Lippach. Kteříž všickni po všechen ten ostatní čas, v neděli i v pondělí až do hodiny exekucí pobožným rozmlouváním, modlitbami a zpíváním, i večeří Páně přisluhováním svaté ty mučedníky k nastávajícímu boji připravovali.

Kteří byli z Bratří aneb z reformátů, týchž kněží rádi užili, v tom se osvědčivše, že je vždycky za bratří a za Kristovy posly poznávali, jakžkoli v některých artikulích něco rozdílného smyslu se nachází. Dva toliko, pán z Budova a pan Otta z Losu, s knězem Rosaciem pobožně sic rozmlouvali, večeře však Páně (proto prý, aby odtud k útržce nějaká příčina nebyla) neužívali, oním svatého Augustina „Věř a již jsi jedl“ se potěšujíce.

Paměti hodná věc jest, kterak v neděli ti, kteří na rathauze staroměstském byli ostříháni, večeřeli. Když rathauzský hospodář, že čas večeře jest zvěstoval, oni jeden na druhého pohlédajíce, řekli, že jim sic té večeře potřeba již není, avšak pro společné se potěšení nepohrdnou tím poseděním. Tu jeden ubrus prostíral, druhý talíře rozkládal, jiný vodu umývání rukou připravoval, jiný před stolem modlitbu zříkav, krmě rozděloval, jiný vzpomínal, že to již na zemi poslední večeře, zítra s Kristem v království nebeském že stolovati budou. A ta slova zle ujav zlý člověk, rathauzský hospodář, papeženec, vyšed svým, s úsmíškem řekl: „Ano, Kristus pro ně v nebi kuchaře neb kuchařky chová.“ Což když jim povědíno, kněz Vít Jakeš o poslední Kristově na zemi večeři a Jidášovu Krista s učedlníky jeho kormoucení mnoho zbožně rozmlouval. Jeden však z nich, doktor Haunšild, ode všeho jídla a pití se zdržel, řka: „Dosti rozkošně posavad ten červů pytel (ukázav na břich) krmen býval: nechť již má dosti.“

Mezi tím oznámeno jim, že pány, kteříž na zámku vězněni byli, do téhož rathauzu vezou; nebo y před rathauzem na ryňku popravné smutné theatrum připraveno. Což oni uslyševše, jako vstříc jim k oknům pospíšili a z oken vyhlédajíce: „Křesťané, pravdy Boží praví milovníci, pro Kristovo učení násilí trpící, přijměte potěšení z jeho zaslíbení, abyste byli stálí v těžkém pokušení atd.,“ item žalm 44.: „I však, Pane pro tě samého tak mordují nás dne každého atd.“ zpívali, an se množství lidu sbíhalo a toto vidouc a slyšíc, vzdychalo a plakalo. Tak tito pobožní mučedníci své slavné mučednictví svého tovaryše přivítali.

Celá za tím noc písněmi, modlitbami, rozmlouváním pobožným a napomínáním společným (aby, poněvadž je Bůh mimo jiné k té mučednické slávě vyvolil, v pravé stálosti svět zahanbili, Krista oslavili, potomkům dobrého příkladu zanechali) jest ztrávena. A když knězi jinými zpíván žalm 86., tedy za příčinou oněch v posledním verši slov: „Bože můj, dobrotivosti že mi udílíš v hojnosti, ukaž zřejmé znamení, nepřátel mých k zemdlení,“ Jan Kutnaur horlivě zavolal: „Ukažiž tedy i při nás znamení dobrotivosti své, o Bože, kterýmž bychom i my, nehodní služebníci tvoji, o dobrotivosti tvé utvrzeni a nepřátelé poděšeni byli!“ A jako by za Boha odpovídal, pln jsa víry, řekl: „Doufejte, i v této věci vyslyší Bůh hlas náš a ukáže zítra divné nějaké znamení k osvědčení, že my pro jeho při trpíme.“ Kněz Vrbenský slyše to, odpověděl, aby na tom znamení přestali, že sobě smrt, bezbožným tak trpkou, tak od Boha osladčenou cítí.

Když svítalo, umyvše všickni tváře, bílé košile brali a jiné šaty, tak jako by na veselí měli jíti, obláčeli, kabáty i sukně tak na sobě spravujíce i ty obojky odřezujíce, aby potom na popravní theatrum nové práce třeba nebylo. Kutnaur mezi tím zase s jinými horlivě Boha vzýval, aby jestli se jeho velebnosti líbí, i je i lid o jejich nevině jakýmkoli znamením utvrditi ráčil. A hned při samém východu slunce zvěstováno, že velmi pěkná duha na nebi se ukázala. Vyběhli kněží, vojáci a jiní, mučedníci pak z oken se dívali; a viděli všickni, jako i celá Praha neobyčejné jasnosti duhu, jak nebe jasné bylo, když ode dvou dní před tím ani po to žádného deště nebylo. To na nebi ukázané znamení mučedníci viděvše rukou i hlasu pozdvihli, a někteří, s nimiž M. Vrbenský byl, na kolena padše, Pána Boha chválili. Tu jeden o Boží s Noemem učiněné smlouvě, jiný o duze, kteráž jest vůkol trůnu Božího, jakž se v knize Zjevení vypisuje, a o soudu živých i mrtvých soudce, Krista Ježíše, sobě připomínali a tím se vespolek potěšovali. Kutnaur obzvláštně řekl: „Vizte, bratří, Bůh se k nám přiznává a cestu k nebi ukazuje! Věříme, věříme, že dnes cestou přímou skrze Krista do nebe přijdeme, nebo on jest cesta, pravda a život.“

A jakž to milosti Boží nebeské znamení zmizelo, jiné znamení již již nastupujícího mučednictví zahřmělo, vystřelení na hradě Pražském velikého děla. Což slyševše Kristovi rytíři skrze kněží od jedněch k druhým docházející vespolek se pozdravovali a mocí Boží posilnění jedni druhým přáli, k nastávajícímu boji srdce sobě dodávajíce. Hned se postavili houfové rytířstva, pěchoty několik praporců, a otočili žalostné to popravné theatrum, na němž na spořádných stolicích posadili se jménem císařským soudcové; ryňk, ulice, domy, všecky množstvím na divadlo se sbíhajícího lidu naplněny.

Voláni za tím mučedníci jeden po druhém a pokutu smrti udatně podnikali. Nebo, kterýkoli zavolán byl, tak se k tomu měl jako by na největší rozkoše jíti měl, což kněz Jan Rosacius těmito slovy vypsal:

„Toto za slušné poznamenati jsem umínil, že když na koho z těch svatých lidí a Božích mučedníků zavoláno bylo, tu k velikému podivu rozžehnání pěkně, až srdce v nás plesalo, se dálo; ne jináč než jako by na banket aneb na nějakou kratochvíli jíti se strojili. Ti, kteří odcházeli, těm, kteří po nich zůstávali a také smrti očekávali, v ten smysl i jináče, pěkněji, než se to pamatovati a vypsati může, mluvili: „Nu, milí přátelé, požehnejž a ostříhejž vás tu Pán Bůh, dejž vám potěšení Ducha svatého, trpělivost a zmužilost, abyste toho, že jste Boží cti zastávali, srdečně a udatně i při té to smrti na sobě dokázali. Já vás předcházím, abych uzřel prvé slávu Boží věčnou, slávu našeho milého Spasitele, ale dočkám vás hned za sebou. Již nám této hodiny pomine žalost vezdejší a nastane radost nová, srdečná a věčná.“ Tu zase odpovídali ti, kteří pozůstávali: „Požehnejž vám také Pán Bůh té cesty pro nevinnou smrt Pána našeho Ježíše Krista, pošliž anděly svaté své vstříc pro duši vaši. Předejdětež nás k té nebeské slávě, my vás také následovati budeme a jsme tím jisti pro toho, v něhož jsme uvěřili, Krista Ježíše, že se tam dnes všickni shledáme.“

Tak a jinak jistě mnohými pěknými slovy se rozžehnávali. A jdouce cestou i přijdouce na místo, kdež mučednictví přijímali, potěšení od kněze Jana s velikým srdečným potěšením slyšeli a brali, a zase takové odpovědi dávali, že nemohl kněz Jan připomenouti Písma svatého, aby než dopověděl, zase jiného nepřivedli. Na tom popravném theatrum tak zmužilí byli, že strachu na sobě neukázali, znamenitou paměť na sebe měli, tak horlivě se modlili a Pánu Bohu poroučeli, že nám to všechněm přítomným ku podivu bylo. A to jsme viděli, že nejednou rychtářové slzy z očí pustili. A kdy by byli nedali tak silně bubnovati a mohli ti vzácní lidé slyšeáni býti, jistě bylo by mnoho lidí, i z nepřátel, k pláči přivedeno. Když jsme se pak zase zpátky vraceli mezi jiné na rathauz a o horlivosti i zmužilosti vypravovali, říkali: „Chvála Pánu Bohu! Pane Bože, dejž i nám to potěšení Ducha svatého a obdař nás takovou zmužilostí.“