Google

Vyčištění chrámu od modloslužby

Datum:7 června, 2021
Komentáře
Přidej

První vyčištění chrámu, při kterém Pán Ježíš hned na začátku své služby vyhnal z chrámového nádvoří penězoměnce a prodejce zvířat (viz 2. kapitola Jana), pro učedníky představovalo zvláštní zkušenost s Mistrem, díky které na Něj začali hledět jiným způsobem, než předtím. Máme za to, spolu s valnou většinou zbožných komentátorů, že Jan vskutku popisuje jinou událost, než synoptičtí evangelisté. Nakonec, Pán Ježíš varoval Židy o tom, co se s nimi stane, když se po vyčištění domu do něj ďábelská nečistota vrátí (Mt. 12:43-45). Spasitel nikdy nevaruje naprázdno. , Po prvním vyčištění chrámu se do něj tedy vyhnaní nejspíš brzy vrátili – Kristovo vystoupení je zjevně nevedlo k srdečnému pokání z jejich zlých skutků, když Mu hned oponovali a snažili se zpochybnit Jeho autoritu.

Učedníci do té doby viděli především Mistrovu laskavou a dobrotivou stránku. S tou se setkali jak osobně, když k Němu poprvé přišli, tak při Jeho službě druhým, když je uzdravoval a činil v jejich prospěch jiné mnohé divy, jimiž osvědčoval své poslání: „Duch Páně nade mnou, proto že pomazal mne, kázati evangelium chudým poslal mne, a uzdravovati skroušené srdcem, zvěstovati jatým propuštění a slepým vidění, a propustiti ssoužené v svobodu, a zvěstovati léto Páně vzácné“ (Lk. 4:18-19). Nyní Jej však zřeli úplně jinak, horlivého, s důtkami, převracejícího stoly. To se jim velmi vrylo do paměti. Byl to jeden z nemnohých případů, kdy si dokázali spojit jednání Mistra s předpověďmi Starého zákona, i když nevíme, jestli dobře rozuměli mesiášskému rozměru předmětného 69. Žalmu.

Tato událost nám připomíná, že – ačkoliv o tom moderní křesťané neradi přemýšlí, nebo by to dokonce popírali – vedle lásky Pána Ježíše vůči hříšníkům Písmo hovoří i o „hněvu Beránka“ (Zj. 6:16), před kterým nikdo neostojí. A nic tak nevyburcovalo Pána Ježíše jako nevhodné chování v domě, který měl být určen pro bohoslužbu – přičemž důraz u Něj neležel na bohoslužbě vnější, se všemi rituály, ale na bohoslužbě ze srdce, v pokorném očekávání na Hospodina, nezbytné spojeném s modlitbou. V našich shromážděních žádné ovce ani voly neprodáváme, ani nemáme penězoměnce, ale jen bláhovec by si mohl myslet, že novozákonní církvi nijak nehrozí upadnutí do obdobného hříchu, který v Pánu Ježíši vzbudil takovou horlivost. Čeho se má tedy lid Boží dnes vyvarovat?

Historický kontext

I ten, kdo není příliš seznámen s židovskými reáliemi 1. století, snadno chápe, proč v chrámě kupci prodávali zvířata. Chrám bylo místo obětování; Mojžíšův zákon ustanovil mnohé zvířecí oběti: za hřích, zápalnou, pokojnou a podobně. Mimo individuálních obětí se měl denně obětovat jeden beránek ráno a jeden večer, nepočítaje v to zvláštní oběti při novměsících a dalších svátcích, mezi něž patřily i Velikonoce, které se právě blížily (Jan 2:13). Velikonoce byly jedním ze tří velkých svátků, při kterých se měl v domě Božím ukázat každý Žid, ať už zblízka či zdáli: „Třikrát v roce postaví se každý pohlaví mužského před Hospodinem Bohem tvým na místě, kteréž by vyvolil, na slavnost přesnic, na slavnost téhodnů a na slavnost stanů, a neukážeť se před Hospodinem prázdný“ (Dt. 16:16).

Zejména pro Židy z jiných částí římského impéria bylo značně nepraktické vést dobytek k obětinám po celou cestu. Nepřekvapí tedy, že počítali s tím, opatřit si vše potřebné až na místě – nejlépe přímo v chrámu. Zvířata učená k oběti měla být bez vady: „Jestliže zápalná obět jeho [byla by] z skotů, samce bez vady obětovati bude“ (Lv. 1:3 – u jiných typů obětí to platilo stejně). Když tedy někdo přivedl své zvíře k oltáři, levíta či kněz jej nejdříve museli překontrolovat, zda splňuje předepsané náležitosti (rozlišovalo se například, jestli je vada trvalého nebo jen dočasného rázu), což obvykle nedělali zadarmo. Zvířata prodávaná přímo na chrámovém nádvoří však byla překontrolována předem – veškerý obchod se ostatně odehrával pod autoritou velekněze, pro něhož vše představovalo lákavý zdroj příjmů. Obětující měl tedy jistotou, že když si koupí svého beránka či kozla v chrámě, bude z ceremoniálního hlediska v pořádku.

Penězoměnci se vyskytovali v chrámě proto, že všichni svobodní dospělí Židé i proselyté museli platit pravidelný chrámový poplatek, daň. Ten však nemohli odevzdat v jakékoliv měně je napadlo, přípustný byl jen půlšekel svatyně, nebo galilejský šekel, oboje zhruba stejné hodnoty. V římském impériu se však užívaly mnohé jiné mince, římské, řecké, tyrské, syrské, egyptské a podobně. Už jen z toho vyplývá obecná potřeba penězoměnců v Jeruzalémě, a příliš nepřekvapí, že se vyskytovali přímo v místě, kde se měl poplatek platit.

Tito penězoměnci, podobně jako celníci, často zneužívali své postavení. Zaplatit daň se muselo, jinak hrozilo propadnutí majetku. Židé z jiných částí impéria neměli jinou možnost, než využít služeb těchto směnárníků, ať už se vyskytovali v chrámě nebo na ulicích Jeruzaléma. Proto si nemohli dovolit příliš smlouvat, obchodníci je měli v hrsti. Podle toho vypadaly taxy za směnu. Ti, co prováděli svou živnost v chrámě, tak mohli činit jen se souhlasem velekněze, který jej dával za jistý podíl na tržbách, který šel do chrámové pokladnice. Zisky pro obě strany byly značné.

Celý systém se mezi obyčejnými Izraelity netěšil pražádné oblibě; v oněch turbulentních dobách Války židovské, která vedla k obléhání Jeruzaléma Římany a druhému exilu, mu rozbouřený dav učinil přítrž. Tato obecná nepopularita částečně vysvětluje, proč vůdčí nezpochybňovali samotný akt vyhnání, ale „jen“ autoritu Pána Ježíše tak učinit – dobře věděli, že v tomto by měl velikou podporu zástupu, proti kterému se báli jít. Druhý aspekt věci ovšem byl, že ještě nepřišla Jeho hodina, a proto svrchovaný Bůh nedovolil, aby Jeho Synu cokoliv učinili.

Ohavná modloslužba

Je zřejmé, že pro Spasitele nebyla ohavná přítomnost zvířat, ani peněz jako takových. Oboje mělo obecně vzato ve chrámě své místo. Zvířata měla být přinášena k obětem, tím spíše v období významného židovského svátku; i když větší množství dobytka znamená též nějakou fyzickou nečistotu, to samo o sobě chrám neposkvrňovalo. Znečištění nepochází z vnějších věcí, ale ze zkaženého, hříšného srdce (Mt. 15:17-20). Ani peníze nemusely nutně zůstat přede dveřmi domu Božího, naopak, zbožný žid měl přinášet své dary do chrámové pokladnice, byť třebas jen své dva šarty.

Pána Ježíše ke popouzelo ke svatému hněvu, že penězoměncům a kupcům, jakožto i kněžím, nešlo při prodeji o chrámovou pokladnici, ani o Boží služby skrze oběti, ale o ně samotné, o vlastní zisky – o uspokojení tělesných žádostí, v daném případě ziskuchtivosti. Boží věci nepředstavovaly cíl samy o sobě, jak správně měly, ale pouhý prostředek k dosažení cílů vlastních. Před lakomstvím varuje apoštol Pavel v listu Kolosenským nanejvýš vážnými slovy: „Protož mrtvěte oudy své zemské, smilstvo, nečistotu, chlipnost, žádost zlou, i lakomství, jenž jest modlám sloužení, pro kteréž věci přichází hněv Boží na syny zpurné“ (Kol. 3:5-6). Lakomství je modloslužba sama o sobě, a využívat pro naplnění svých zlých žádostí ještě Boží věci je modloslužba dvojnásobná, dvojnásobně ohavná.

Matthew Henry varuje, že stejným hříchem jsou vinni i ti, kteří mají při bohoslužbě naplněnou mysl i srdce myšlenkami o světských záležitostech a starostmi o svém zemském zaměstnání, místo toho, co by oddělili ten čas pro Boží věci a péči o své věčné duše. Dodejme však, že podobně činí z domu modlitby peleš lotrovskou ti, jimž služba Boží slouží jen jako prostředek k uspokojení jakékoliv tělesnosti a žádostivosti, ne jen nutně lakomství. To vše je rovněž modloslužba, bez ohledu na konkrétní projev – jakékoliv sloužení tělesnosti místo živému Bohu.

Mezi takové modloslužebníky patří ti, co si nepřicházejí poslechnout čisté Slovo Boží, vykládané v pravdě a v moci Ducha, ale aby polechtali své svrablavé uši. V naší době je ještě rozšířenější touha uspokojit tělo při moderních chvalách, údajně činěných ke slávě Boží, ve skutečnosti však hraných pro vyhovění stejným sensuálním impulsům, pro které světští lidé navštěvují koncerty rockové či obdobné hudby – nakonec, hudební styl se u obého v jádru nijak neliší. Křesťanský nátěr slouží jen jako ospravedlnění toho, co by jinak nemohlo projít, ale jelikož světský rockový koncert by v účastnících vyvolal stejné pocity a stejné vzrušení, je zjevné, že nejde o nic víc, než právě o pouhý nátěr.

„Biblická“ ospravedlnění

Nesmíme si však myslet, že penězoměnci s kupci – a tím spíše kněží, kteří je do chrámu pustili – si nebyli vědomi, o jak problematickou praxi se jedná. Koneckonců, její pramalá oblíbenost mezi lidem jim o tom svědčila dost jasně. Museli si pro to tedy najít nějakou omluvu. Mohli snadno tvrdit, že jde o projev přikázané lásky k bližním, o snahu jim usnadnit život, ve smyslu, o kterém jsme psali již výše. Obětující, zvlášť ti přišlí zdaleka, se díky tomu již nemuseli do chrámu sami tahat se svými obětními zvířaty, a nadto ještě ztrácet čas při kontrole, zda splňují všechna kritéria. Nákup již překontrolovaného dobytka či ptactva navíc snižuje nejistotu, že by jejich obětní dar nebyl přijat. Všichni, kdo na obchodu měli svůj podíl, tedy mohli snadno předstírat, že jej zavedli právě s ohledem na své bratří.

Vedle toho mohli dotyční poukazovat na údajné biblické opodstatnění, plynoucí z ustanovení, jež dal Hospodin ohledně desátků: „Ochotně dávati budeš desátky ze všech užitků semene svého, kteřížť by přišli s pole každého roku. A jísti budeš před Hospodinem Bohem svým, (na místě, kteréž by vyvolil, aby tam přebývalo jméno jeho,) desátky z obilí, vína i oleje svého, a prvorozené z volů svých a drobného dobytka svého, abys se učil báti Hospodina Boha svého po všecky dny. Jestliže by pak daleká byla cesta, a nemohl bys donésti toho, proto že daleko jest od tebe to místo, kteréž by vyvolil Hospodin Bůh tvůj k přebývání tam jména svého, když požehná tobě Hospodin Bůh tvůj: Tedy zpeněžíš je, a svázané peníze [vezma] v ruku svou, půjdeš k místu, kteréž by vyvolil Hospodin Bůh tvůj, a vynaložíš ty peníze na všecko, čehož žádá duše tvá, na voly, na ovce, na víno, aneb jiný nápoj silný, a na všecko, čehož by sobě žádala duše tvá, a jísti budeš tam před Hospodinem Bohem svým, a veseliti se budeš ty i dům tvůj“ (Dt. 14:22-26). Hle, Pán Bůh sám předpokládal, že při plnění svatých povinností bude jeho lid nakupovat vše potřebné až na místě, takže Mu jistě nemůže vadit, když se to bude dít v místě bohoslužby, které je pro to v mnoha ohledech nejpříhodnější.

To vše však byly – nebo by byly – prázdné výmluvy, které by neměnily nic na podstatě věci, totiž že ve skutečnosti šlo dotyčným jen o uspokojení své tělesnosti, což Pána Ježíše tolik popuzovalo k horlivému zakročení. Stejně prázdná jsou různá ospravedlnění užívání moderní „křesťanské“ hudby. Máme ji proto, abychom účiněji přitáhli nové lidi do církve, nebo si udrželi naše vlastní mladé – všechno činíme z lásky k bližním a snahy získávat duše.

Pro užívání moderní světské hudby při bohoslužbě lidé také argumentují rádoby biblicky, např. poukazem na Žalm 150, na proroka Elizea a jeho prorokování pod vlivem hudby a kdovíjak ještě. Přitom všem ignorují základní princip, totiž „nepřipodobňujte se světu tomuto“ (Řím. 12:2), stejně jako penězoměnci a kupci v chrámě ignorovali základní princip, že „dům můj dům modlitby slouti bude“ (Mt. 21:13). Spousta zdánlivě nejasných otázek, o kterých lidé v církvi předstírají, že na ně může být více legitimních pohledů, se zcela rozplyne, pokud se jen budeme držet základních principů, jako je povinnost lidu Božího usilovat o svatost a oddělenost od světa.

Horlivý zásah

Reakce Pána Ježíše, ač zdánlivě prudká, ve skutečnosti byla učiněna s velikou diskrecí, tak, jak Pán Ježíš v dokonalé moudrosti a vyváženosti činil vše. Ano, vyhnal zvěř z chrámu a rozsypal peníze, ale neučinil přitom všem nikomu žádnou škodu. Peníze mohli dotyční posbírat, dobytek shromáždit mimo chrámové nádvoří. U obětních holubů, držených v klecích, Mistr pouze přikázal, aby je odnesli ven (Jan 2:15). Žádné puštění na svobodu, které by majitele o ptactvo de facto okradlo. Pán Ježíš vše činí dokonale. Ani vyčištění chrámu nečinil z nějakého náhlého, nerozvážného impulsu, ve hněvu způsobivším ztrátu sebekontroly. On neměl horlivost bez umění, bez moudrosti a rozvahy, jako máme často my. I v tomto je nám příkladem.

Jakkoliv si však máme brát příklad z oné Mistrovy rozvahy ve všem, i ve svatém hněvu – a někteří křesťané by dobře učinili, kdyby na tento aspekt Jeho horlivosti pamatovali více – přeci jen větší problém v naší době představuje absence pohlcující horlivosti pro věci Boží, které jsou pošlapávány a zneuctívány tím, že z nich církev činí pouhou zástěrku pro světskost a uspokojování tělesnosti. Jedna věc je rozvaha, ale druhá je zbabělost, mlčení, přecházení. „Ne takť býti má, bratří moji.“

Když Nehemiáš seznal, že se kněz Eliasib spříznil s bezbožným Tobiášem a dokonce mu poskytl místnost v chrámu pro jeho potřeby, věrný služebník Páně se nikoho na nic neptal, hned šel a vyházel z domu Božího vše, co do něj nepatřilo (Neh. 13:8). Razantních mužů jako Nehemiáš žel církev nikdy mnoho neměla, a proto se nelze divit, že se v ní znovu a znovu vloudívávaly věci světa. Namítl-li by někdo, že bychom se tím neměli moc inspirovat, neboť jen málokdo si při tom dokáže zachovat správnou vyváženost a nepřekročit míru, pak lze odpovědět dvojím způsobem: jednak vzhledem k tomu, jaké hrůzy se dnes v církvi tolerují, jisté překročení míry v reakci na to není tak velkým zlem, jako nechat to bez odporu bujet, a za druhé by aspoň pro začátek postačilo, kdyby proti tomu muži v církvi nemlčeli.

Je-li snad nevhodné bez předchozí diskuze něco světského z církve rovnou vyházet, pak jistě není nevhodné na to aspoň poukázat. I kdybychom neměli mandát po vzoru Spasitele někoho vyhánět z domu Božího, jistě mají služebníci Boží aspoň mandát na modloslužbu různého druhu slovně poukázat. Kdyby tak činili, církve dnes by vypadaly jinak.

Závěr

Náš text nás učí, že do domu Božího, do církve, se může dostat spousta věcí, které do ní nepatří – a snáz a častěji, než si myslíme. Můžeme mít spoustu výmluv nebo udávat spoustu rádoby opodstatněných důvodů, proč přinesení toho či onoho ze světa není špatné, nebo dokonce může přinést užitek a posloužit druhým, ale nic to nemění na tom, jak se na to dívá Spasitel – a Ten vůči nim má největší odpor. On se nemění, a jestliže nemohl snést sloužení tělesnosti pod zbožnými záminkami ve fyzickém domě Božím, který měl být za pár desítek let srovnán se zemí, tím méně jej snese ve své duchovní církvi, která má setrvat na věky. Vyhovování našim hříšným tělům a světským sklonům při bohoslužbě Jej provokuje k veliké horlivosti; i kdo bude moci ostáti?

Proto se podle výzvy apoštola zdržujme od „tělesných žádostí, které rytěřují proti duši“ (1. Pt. 2:11), a to jak obecně v našich životech, tak specificky při bohoslužbě, protože toho je dnešní církev plná, podobně jako chrám v době Spasitelově. To neznamená, že z bohoslužby nemáme mít potěšení, ale má to být potěšení duchovní, radost v Hospodinu a těšení se z Jeho svatých věcí. Nemáme se snažit Pána Boha tlačit k tomu, aby našel zalíbení v tom, co se líbí nám, ale přivést své srdce k tomu, aby nalezla zalíbení v tom, co se líbí Jemu, totiž v bohoslužbě svaté, oddělené od světa a od vší tělesnosti, v ničem nepřizpůsobené věku tomuto.

K tomu vedli lid Boží naši předci ve víře jako Martin Luther, John Wesley nebo Jan Amos Komenský, a v jejich linii chceme stát i my. Ať je nám Pán v tom všem převelice milostiv, a ať opět přijde do chrámu svého duchovního, aby nás přečistil stejně, jako syny Léví ve své době. Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek: