„Toto pak věz, že v posledních dnech nastanou časové nebezpeční.“ (2.Tim. 3:1)
Druhou epištolu Timoteovi psal svatý apoštol nejspíše nedlouho před svou mučednickou smrtí. Můžeme ji tedy vnímat jako jakousi závěť, poslední slova; při takových příležitostech si lidé dávají obzvláštní pozor, co říci, co sdělit, co odkázat druhým a nač jim poukázat. Pavel tedy svého syna u víře zvláštním způsobem napomíná a povzbuzuje, aby jej věrně následoval v jeho zápasu za evangelium, aby se udržoval čistý jak v praxi, tak v učení, a hlásal Slovo v čas neb ne v čas. V tomto kontextu jej pak zvláštním způsobem varuje před tím, co musí přijít. V posledních dnech nastanou časové nebezpeční. Od doby, co apoštol toto psal, již uplynulo téměř 2000 let, a tak jsme nepochybně oněm posledním dnům ještě mnohem blíže, než-li byl Timoteus, nejsme-li přímo v nich.
Každý současný křesťan by si tedy měl dávat veliký pozor. V nebezpečných časech si nikdo nemůže dovolit být nedbalý, nepozorný nebo naivní. Křesťané si tedy musí dávat veliký pozor na vše okolo nich, na různá nebezpečí je obklopující, neboť je jich mnoho a ne vždy se lehce rozpoznají. Tři obecnější oblasti tohoto nebezpečí budou stručně rozebrány v tomto článku, byť poněkud stručně, neboť o tomto tématu by se dalo popsat mnoho stran. Tyto tři oblasti se týkají učení, sdružování a praxe, přičemž poněkud důkladněji bude rozebrána ta třetí.
Oblast učení
V církvi dnes jistě bují mnoho falešného a bludného učení, ale hlavním a původním problémem, kde vše začíná, je bídná znalost Písma a povrchní chápání jeho učení, včetně evangelia samotného. J. C. Ryle napsal: „Důkladná znalost Bible je základem všech jasných názorů v náboženství. Ten, kdo je v ní dobře zakotven, nebude obecně shledán rozkolísaným, ani zmítán a točen každým větrem nového učení.“ Jestliže tedy kdo dobře nezná Písma a nerozumí moc jejich čistému učení, je velmi zranitelný, protože ho každý snadně podvede, snadně přesvědčí takřka o čemkoli.
Slabé chápání se také většinou postupem času mění ve špatné chápání. Evangelikálové dnes kupříkladu pořád věří, že Pán Ježíš Kristus zemřel na kříži za jejich hříchy a že vstal z mrtvých, ale mnozí již nijak zvlášť neusilují o to, proniknout hlouběji do těchto doktrín evangelia. Nevynakládají tak přílišnou snahu, aby pochopili rozdíl mezi ospravedlněním, vykoupením, přijetím (adopcí), posvěcením a oslavením; nevědí nic nebo jen velmi málo o přičtení (imputaci) Kristovy spravedlnosti, nestarají se moc o Kristovy úřady Kněze, Krále a Proroka – jak v Jeho ponížení, tak v Jeho vyvýšení – a nemají příliš pojem o Kristu jako o druhém Adamu. Možná že o těchto věcech mají nějaké povědomí, ale příliš je neovlivňují.
Jejich evangelium se tak mnohdy změnilo v evangelium o obecné lásce Boží vůči všem lidem, s malou potřebou kříže nebo krve Kristovy, bez spravedlivého Božího hněvu, který musí být uspokojen, a někdy dokonce ani s žádným peklem, od kterého by měl člověk uniknout. A dalo by se hovořit o mnoha dalších oblastech, jako o Božích vlastnostech, které se zredukovaly na sentimentální lásku, nebo o vztahu zákona a evangelia, kdy se křesťané spokojují s citováním několika málo veršů, buď vytržených z kontextu nebo vůbec špatně pochopených (např. „nejsme pod zákonem, ale pod milosti“). Pak si velmi snadno „obhájí“ i ty věci, které s pravou biblickou vírou nemají nic společného.
Oblast sdružování
Apoštol Pavel varoval křesťany v Korintu: „Nedejte se svoditi. Porušujíť dobré obyčeje zlá rozmlouvání.“ (1. Kor. 15:33) Slovo kralickými přeložené jako rozmlouvání zde má širší význam, než jen pouhé mluvení, ale zahrnuje veškeré obecenství, společenství či společenské styky. Apoštol tak zde varuje, že naše vztahy, naše sdružování, naše obecenství nás dozajista ovlivní; na toto varování bychom měli všichni velmi dbát, ale smutně tak činí i v církvi jen málo lidí. Není možné se (dobrovolně) s někým spojovat a mít s ním obecenství a nebýt jím ovlivněn, ať už ve způsobech či názorech. Ano, kontaktu se zlými a bezbožnými lidmi se v tomto životě nejde vyhnout, sic jinak musili bychom z tohoto světa vyjíti (1. Kor. 5:10), ale musíme se vyvarovat svolně chodit po radě bezbožných, stát na cestě hříšníků nebo dokonce sedat na stolici posměvačů, protože pak bychom se jim dozajista aspoň v něčem přizpůsobili.
Obecně jsme velmi nakloněni se domnívat, že budeme ostražití a že se nám tedy podaří se takovým negativním vlivům vyhnout, protože jsme si třeba dobře vědomi, za čím ten či onen stojí (a tak si na to dáme zvlášť pozor). Není to však pravda, a apoštol to zdůrazňuje: „Nedejte se svoditi.“ Nesvoďte sami sebe, nelžete si do kapsy, nemyslete si, že zrovna vy budete nějaká výjimka, protože nebudete. Je obecnou pravdou, že ti, se kterými se sdružujeme, nás ovlivní, ať už k dobrému či zlému. „Kdo chodí s moudrými, bude moudrý; ale kdo tovaryší s blázny, setřín bude.“ (Př. 13:20) Své společníky by si proto měl člověk dobře vybírat, jak činil i žalmista: „Účastník [nebo: společník, druh] jsem všech, kteříž se bojí tebe, a těch, kteříž ostříhají přikázaní tvých.“ (Ž. 119:63)
Toto platí nejen o osobním sdružování a obecenství, ale i o tom církevním; i sbory a církve si musí dávat pozor na tom, s kým se sdružují, s kým mají společenství – a s kým mají společenství ti, se kterými máme my společenství (viz Řím. 16:17-18, 2. Kor. 6:14-18, 2.Tes. 3:6, 2. Jn. 1:10-11, Zj. 18:4 apod.). Mnozí noví evangelikálové toto ke své zkáze ignorovali nebo rovnou zavrhli, a skrze svá všeliká společenství v ekumenickém hnutí přijali a převzali mnoho věcí, které neměli a které původně ani nechtěli. Tragédie života a služby Billyho Grahama nespočívala v ničem jiném.
Oblast praxe
Na tuto oblast se článek zaměří specifičtěji. Jedním z největších nebezpečí pro zdravou praxi církve je nejspíše názor, že vnější věci jsou téměř nebo výlučně věcí nedůležitou, že záleží jen na tom co je uvnitř v srdcí, nebo také jinak, že v zásadě stačí být upřímný a snažit se reflektovat nějaké základní biblické principy, a pak se člověk může navenek vyjadřovat – v nejširším slova smyslu – v podstatě jakkoliv chce, pokud to tedy není zcela zjevně hříšné. Takže pokud je někdo subjektivně upřímný a snaží se nějak žít pro Pána Boha, pak vlastně příliš nezáleží na tom, jak vystupuje, jak se obléká, jak mluví (pokud tedy nehovoří vyloženě sprostě), a pokud chce Pána oslavovat a sloužit Mu, může tak činit (skoro) jak se mu zlíbí.
Vnitřní vztah a postoj k věcem Páně má jistě tu nejvyšší důležitost. Křesťanství a pravá biblická víra je záležitostí srdce, a nikoliv pouhých vnějších projevů, ty samy o sobě zdaleka nedostačují, ba, takto jsou spíše ohavností. Proto Hospodin vyčítal Izraeli:„Lid tento rty mne ctí, srdce pak jejich daleko jest ode mne.“ (Iz. 29:13) To nicméně neznamená, že vnější věci a projevy jsou zcela irelevantní a nepodstatné. Sám Pán Ježíš řekl: „Vyčisť prve to, což vnitř jest v konvi a v míse, aby i to, což jest zevnitř, bylo čisto.“ (Mt. 23:26) Slovy Johna Gilla to znamená, že „největší starost a zájem všech lidí by měla být vnitřní čistota a ryzost, aby jejich srdce byla očištěna vírou v krev Kristovu od svědomí zlého, aby principy milosti a svatosti v nich byly zformovány Duchem Božím, a pak aby jejich vnější životy a obcování, byvše jimi ovlivněny, byly poctivé a odpovídaly jejich vyznání.“
Druhá část tohoto verše tedy ukazuje, že je-li srdce takové, jaké má být, že jsme-li vskutku obmyti uvnitř, pak se to projeví také navenek. Ačkoliv je tedy velmi dobře možné být pokrytci, tedy vypadat dobře navenek, ale uvnitř být zcela prohnilí a zkažení, neexistuje žádné „pokrytectví naruby.“ Není možné se navenek projevovat a vypadat úplně stejně jako otevření hříšníci, zjevně nemravní lidé a jako ti, jenž se veřejně protiví Pánu Bohu a jeho svatým cestám, a zároveň být v srdci čistí a posvěcení jako apoštol Pavel. Proč by kdo čistého srdce něco takového vlastně vůbec činil? Každý dobře chápe, proč se pokrytci stylizují jako zbožní lidé – protože nechtějí, aby ostatní viděli, jak špatné to s nimi ve skutečnosti je. Proč by však kdo chtěl zakrývat svou zbožnost, spravedlnost a svatost za zkaženým zjevem? Takové „obrácené pokrytectví“ nedává vůbec smysl. Můžeme to vyjádřit i takto: Jestliže ani navenek dobré a patřičné chování, jednání a zjev nezaručuje, že takový je skutečně znovuzrozeným křesťanem, jak můžeme očekávat, že jsou jimi ti, kteří postrádají i toto? Kteří jsou ve svých vnějších projevech nerozlišitelní od nevěřících a ba, od otevřených hříšníků?
Přizpůsobení světu a proměnění mysle
Známý verš v Římanům praví: „A nepřipodobňujte se světu tomuto, ale proměňtež se obnovením mysli vaší.“ (Řím. 12:2) Jak píše komentátor Písma Albert Barnes, slovo zde přeložené jako „připodobnění“ znamená vzít na sebe formu, styl nebo podobu něčeho/někoho. Může se to vztahovat k čemukoliv týkajícího se zvyků, způsobů, oblékání, životního stylu apod. Apoštol zde tedy nejspíše míní jak věci vnitřní (jako např. připodobňování se názorům a filosofiím světa), tak vnější. Opakem přizpůsobení je zde obnovení naší mysle. Ukazuje nám to, že když se něčemu přizpůsobíme, ať už co se týče vnějších nebo vnitřních věcí, ovlivní to i naši mysl. Kdyby tomu tak nebylo, nemuseli bychom se proměňovat obnovením mysli své. Když se tedy někdo ku příkladu přizpůsobí volnému, nepatřičnému a někdy i neslušnému způsobu oblékání tohoto světa, nebude si moci dlouhodobě udržet prostý, pokorný, uctivý a důstojný vztah ke svému Bohu. Jeho mysl nezůstane nezasažena, ale dokonce i to vnější časem stráví a pozře všechny dobré a patřičné postoje (jestli nějaké měl). Bázeň Boží se mu pak stane zcela prázdným a bezobsažným termínem. Je to k vidění až příliš často. Nejen tedy, že to, co je uvnitř, ovlivňuje to, co je navenek, ale i to, co je navenek, ovlivňuje vnitřek.
Vnitřní a vnější musí tedy odpovídat jedno druhému, musí se shodovat a souhlasit spolu. Svatý, oddělený, odlišný musí být celý člověk; to co je uvnitř, srdce na prvním místě, ale vnější projev zrovna tak. Musíme srdečně jednat podle biblických principů evangelia, ale musíme také najít nelepší a nejvhodnější formu, jak je vyjádřit a aplikovat. Chce-li kdo přicházet k Pánu Bohu na modlitbách v pokorném a poníženém duchu, musí tomu patřičně uzpůsobit i způsob mluvy; užívali-li by nespisovného či dokonce slangového jazyka, stejně jako když se nezávazně hovoří s lidskými přáteli, všechny stopy pokory a bázně by se brzy vytratily. K Pánu můžeme přicházet směle a s důvěrou a předkládat Mu všechny naše starosti (viz např. Žd. 4:16 nebo Fil. 4:6), ale to vše máme činit se synovskou bázní: „A poněvadž Otcem nazýváte toho, kterýž bez přijímání osob soudí vedle skutků jednoho každého, [viztež,] abyste v bázni [Páně] čas vašeho zde putování konali. (1. Pt. 1:17) Apoštol v listu Filipským ostatně píše o „ponížené prosbě“. To vše ovšem neznamená, že v modlitbě musíme dosáhnout nějaké veliké úrovně výmluvnosti; pokorná a ponížená modlitba může být i velmi prostá, leč stále s důstojným jazykem.
Stejný princip, předložený na příkladě jednotlivců, platí i pro praxi církve, a mnohé církve to nerozpoznaly nebo dokonce neuznaly. Nejenže musí praxe církve stát na biblických principech (což je základem), ale církev musí též užívat forem, které tyto principy nejlépe odrážejí. Nestačí, když se křesťané budou snažit pamatovat na to, že mají k Pánu přistupovat s bázním, důstojně a uctivě nebo že naše bohoslužba má být rozumná; musíme též užívat forem, které nejvíc podporují důstojný a uctivý postoj plný bázně a rozumnou bohoslužbu. Jestliže tak kdo neučiní, jeho postoje se posléze stanou méně uctivé, jeho bázeň před Hospodinem se bude vytrácet a jeho uctívání se stane méně rozumným.
Upozorňování a zdůrazňování těchto věcí z kazatelen je sice chvályhodné, ale samo o sobě to nepostačí, nedojde-li zároveň k patřičnému upravení praxe v církvi. Nezáleží kupříkladu, co hlásají římskokatoličtí kněží o modlářství. Tito mohou ve svých kázáních zmínit i některé obecně vzato dobré věci, jako například, že se lidé mají obracet k Pánu Bohu a ne k lidem, ke Stvořiteli a ne ke stvořenému. To vše však bude marné, nezbaví-li své kostely všech obrazů a soch a nezavrhnou-li veškeré modlitby k Marii a svatým coby prostředníkům. Ať už budou katolíci od svých kněží slyšet o modlářství cokoliv, jejich forma zbožnosti a bohoslužby zničí jakýkoliv myslitelný dobrý účinek, protože jejich praxe zkrátka nebude odpovídat těm i třeba vcelku dobrým principům, jež jim budou hlásány.
Přídavky ke kázání Božího Slova
Nový evangelikalismus v tomto – k bídě mnohých smutně podvedených křesťanů – selhal. Jako jeden z příkladů se dá uvést oblast kázání. Evangelikálové (nebo, jak se jim říkalo dříve – třeba už v dobách Komenského – evangeličtí křesťané) vždy věřili v moc Božího Slova, a ani noví evangelikálové v tomto nebyli aspoň zpočátku výjimkou. Hlavní důraz proto evangeličtí křesťané kladli na výklad a kázání Písma svatého, Bible, jak z kazatelen, tak jinde. Noví evangelikálové kázali také – i Billy Graham, jeden z nejvýznačnějších proroků nového evangelikalismu, se nejvíce ze všeho věnoval evangelizačním kázáním.
Noví evangelikálové ve své aplikaci tohoto obecného evangelického principu společného všem věkům nebyli až tak „striktní“. Ve starých, tradičních evangelikálních církvích – v podstatě bez ohledu na denominaci, ať už presbyterních, baptistických, metodistických či jiných – měli prosté modlitebny s kazatelnou uprostřed a jejich bohoslužba spočívala většinou ve zpívání duchovních písní, společných modlitbách, kongregačním čtení z Bible a kázání Božího Slova, přičemž poslední dva body zabraly nejvíce času.
V novoevangelikálních církvích mají kázání také, ale přidali k němu ještě další věci mimo výše uvedených. Jejich kazatelny už nejsou uprostřed, protože musely uvolnit místo chválícím skupinkám, a někdy je už ani nemají a jejich kazatelé jednoduše jen tak pobíhají na jevišti. Ve svých církvích mnohdy zavádějí rozličné rozptylující věci (některé americké megasbory dokonce velmi připomínají velká obchodní centra, protože v jejich budovách lze nalézt různé obchody, kavárny a podobně). Centrem jejich bohoslužby se čím dál více stává čas „uctívání“ při zpívání moderních chval (který je čím dál delší, následkem čehož jsou kázání čím dál kratší) a přejali také mnoho jiných způsobů vyjádření duchovní zvěsti, jako např. divadlo, různé scénky, „lyrické kázání“ (což je jen vznešené označení pro „křesťanský“ rap) a podobně.
A výsledek? Inu, lidé se zajímají o kázání čím dál méně, kázání se proto tedy musí zkracovat a místo toho, aby solidně a důkladně vykládali text Písma a následně předkládali jeho aplikaci, jsou kazatelé čím dál více tlačeni k tomu, aby spíše jen tak povídali nebo se sdíleli na téma jen volně založeném na čteném oddíle, následkem čehož biblická gramotnost zásadně upadá. Novoevangelikální kazatelé ve svých kázáních řekli i mnoho dobrých věcí, ale nepomohlo to, nezastavilo to onen úpadek. Podobně, jako katolická forma zbožnosti musí ze své podstaty zničit jakýkoliv možný dobrý účinek kázání proti modlářství, tak novoevangelikální forma zbožnosti a uctívání nedovolila, aby i třeba ony dobré kázané principy široce zakořenily a přinesly ovoce. Dokonce i někteří tito kazatelé dnes již přiznávají, že církev prožívá krizi kázání, ale zdá se, že moc nevědí, co ji vlastně způsobilo a co s tím.
Hudba a zpěv v církvi
Asi nejaktuálnější otázkou spojenou s tématem článku je hudba v církvi, resp. otázka bohoslužby, uctívání. Není sporu, že křesťané mají svému Bohu zpívat, a že když tak činí, měli by se na Něj plně soustředit a zaměřovat, že by měli být upřímní a že by měli přemýšlet o tom, co zpívají a skutečně to mínit. To jsou dobré principy a lze je slyšet i z úst mnohých vedoucích chválících skupinek. Problém s moderními chválami ovšem spočívá přesně v tom, co rozebírá tento článek – že tyto principy nereflektují a mnohdy jdou i proti nim. Mnoho nebo i většina moderních chval je poněkud jednoduchých, mělkých, a spočívá na nemálo opakováních. Tento problém mají i ty chvály, které vycházejí z biblických textů; ty samozřejmě nemůže nikdo jen tak označit za povrchní nebo primitivní, ale smutně se z nich právě pro množství opakování stávají jakési křesťanské mantry. (Proč raději místo trojího či čtverého opakování toho stejného nezpívat další sloky s ještě jiným biblickým obsahem? Proč si z Žalmu vytrhnout jeden či dva veršíky a zpívat je pořád dokola? Proč ho raději neupravit ke zpěvu celý nebo aspoň jeho podstatnější část?)
Staré duchovní písně byly velmi různorodé – stačí se jen podívat do některého staršího zpěvníku na seznam témat, ve kterém nalezneme písně o všem, co se týká křesťanské víry – o Pánu Bohu ve všech Osobách, o různých aspektech spásného díla Kristova, o životě víry, o posledních věcech a podobně. Moderní chvály však oproti tomu bývají ve svém obsahu často velmi podobné – Bůh je láska, Pán Ježíš za nás zemřel, Pán je veliký, sláva Jemu, což je vše jistě pravda, nicméně bývá to vyjádřeno poměrně jednoduchým, někdy až triviálním způsobem, takže, jak píše Jan Amos Komenský, „mysl necítí chuť [k nim], když vidí stále jen obvyklé věci a nemá možnost opříti se o nějaký hlubší smysl.“ Písně církve takové však být nemají. Písmo praví: „Slovo Kristovo přebývejž v vás bohatě se vší moudrostí; učíce a napomínajíce sebe vespolek Žalmy, a zpěvy, a písničkami duchovními, s milostí zpívajíce v srdci vašem Pánu.“ (Kol. 3:16) A má-li v nás slovo Kristovo přebývat bohatě a se vší moudrostí, pak i písně, které zpíváme, musí být vskutku bohaté, hluboké a mají vskutku povzbuzovat a probouzet naše myšlení.
Problém s moderní křesťanskou hudbou spočívá v tom, že její účel je vzbuzovat v lidech příjemné pocity, probouzet emoce spíše než přemýšlení. Rytmická a jímavá hudba vskutku dokáže člověka zasáhnout, ale jen na povrchu, jen tělo, a ne duši, ne vnitřního člověka. Lidé při ní zpívají se zavřenýma očima a vlní se se zdviženýma rukama a domnívají se, že to, co cítí, pochází z Ducha Svatého, ale ve skutečnosti se jedná jen o produkt emocionální hudby (proto to také nemívá dlouhodobějšího účinku). Marně vyzývají vedoucí chválících skupinek k soustředění na Pána Boha, když obecenstvu emocionální hudba ve svém důsledku říká, že je to o nich, že jde o to, aby se cítili dobře. Tato forma tak nereflektuje zmiňované všeobecně uznávané principy uctívání, ale jde proti nim. Tak, bez ohledu na vyučování, které ji může doprovázet, podrývá biblickou, rozumnou, duchovní a posvěcenou bohoslužbu; jedná se spíše o uctívání podle lidských výmyslů, extatické, tělesné a světské. Musíme si tedy dávat veliký pozor, co zpíváme, neboť, jak napsal Albert Barnes v komentáři na výše zmíněný verš z listu Kolossenským, „ten, komu je dovoleno skládat písně církve, bude utvářet postoje církve účinněji než ti, kteří kážou či sepisují vyznání víry.“
Historická i novodobá praxe církve
Když je řeč o tématu hudby v církvi a bohoslužby, uctívání, nelze se zároveň aspoň krátce nezaměřit a nezmínit historickou praxi církve. Jak již bylo výše poukázáno, historická, tradiční bohoslužba v protestantských církvích dávala důraz na prosté kázání Božího Slova v moci Ducha Božího, bez zbytečných rozptýlení, s modlitbami a posvěceným starých duchovních písní. (Tento posvěcený zpěv, ač zcela odlišného charakteru od dnešní scény spojené s moderními chválami, neznamenal zpěv unylý, suchý nebo neradostný; zejména metodisté prosluli nadšeným a hlasitým chválením Pána.)
Ano, stát za těmito starými cestami a v opozici vůči novotám našeho věku z pouhého tradicionalismu by bylo málo. Není však důvod se při jejich hájení k argumentu tradice nějak zvlášť uchylovat; staré duchovní písně jsou totiž hodny doporučení, neboť vskutku reflektují a podporují biblické principy pravé bohoslužby – důstojnost, bázeň, rozumnost, posvěcenost, oddělenost od světa a jeho bezbožné kultury. To neznamená, že automaticky každá stará píseň je dobrá a bez chyb, ale obecně byly skládány ve správném duchu, se správným přístupem, což o moderních chválách říci nemůžeme. Nejde zde totiž na prvním místě o konkrétní písně, ale o obecné přístupy k uctívání a skládání zpěvů k oslavě Hospodina.
Je tedy namístě se varovat moderních výmyslů a cenit si na Písmu založeného dědictví po předcích, neboť je to naší ochranou před semínky, které chce ďábel v církvi zasévat, aby vyklíčily a podvrátily zdravou, biblickou a požehnanou praxi. Musíme si dávat pozor, nedávat místo věcem, které by tyto dobré věci posléze nahradil. Jan Amos Komenský o řádu Jednoty napsal: „Nesluší [se] však dopouštěti, aby, což jednou tak rozšafně spořádáno a svatě s velikým prospěchem užíváno bylo, v zapomenutí dáno býti mělo.“ Je však dobré na toto varování dbát obecně. Je-li něco užíváno dlouho požehnaně a s dobrým ovocem, nikdo by to neměl jen tak lehce zavrhnout nebo nechat nahradit.
U duchovních písní se však tak děje, a v zásadě to trvá jen 4 generace – a mnohdy ani to ne. Každá generace – nezasáhne-li v ní Pán Bůh svým rozvlažením – totiž se totiž oproti té předchozí posunuje o krok dál. Nejstarší generace má své duchovní písně a sama pro sebe nechce nic nového, ale bývá ochotná se aspoň částečně přizpůsobit mladším a tolerovat jim jejich moderní hudbu. Další generace staré duchovní písně stále chce, a velmi by se stavěla proti tomu je z bohoslužby odstranit, ale také se nechce spokojit jenom s nimi, ráda by i něco jiného, něco modernějšího. Jejich děti, další generace, již odrostly i na moderních chválách a obecně to je to, za čím by stály a co by chtěly. Staré duchovní písně jim zas tak ještě nevadí, nijak zvlášť proti nim nehorují, ale mnohým by na druhou stranu už nevadilo, kdyby se úplně vypustily. Po nich však přijde ještě další generace, a ta už staré duchovní písně vůbec chtít nebude a až bude moci, úplně je vypustí. Takto to obecně funguje, byť se samozřejmě jedná o zjednodušený a schematický scénář. Nakolik může autor článku posoudit, většina evangelikálních církví u nás se nachází zhruba ve třetí fázi, ale někde jsou i ve fázi závěrečné.
Počátky tohoto lze vystopovat na mládežích; změna obvykle začíná tam. Mladí lidé mají pocit, že při svých setkáních se nemusí příliš přizpůsobovat „striktním“ normám a způsobům, které platí při nedělní bohoslužbě, protože se přeci jedná „jen“ o mládež. Místo poslouchání výkladu Božího Slova by tak třeba raději společně diskutovali nad biblickým textem a docházeli k závěru „společně“. Nechtějí již zpívat to stejné, co zpívá sbor, ale udělají si vlastní zpěvníky. Vytváří si tak vlastní formu, která nevyplynula ze studia Písma o tom, jaké jsou Boží standardy pro Jeho církev, ale je jim utvořená na míru, podle jejich líbostí, a na to si po celé dospívání zvykají. A když pak dospějí a postupně převezmou jako nastupující generace správu svého sboru, je jen logické, že budou chtít ty věci, kterým přivykli už jako náctiletí, implementovat do hlavních bohoslužeb. A tak ty věci, které se původně zdály mít jen pramalý nebo vedlejší význam, postupně zcela nahradí to, čeho se původně nikdo nechtěl zbavit.
Závěr
Tento článek se mnoho zabýval vnějšími věcmi. Jak se však psalo výše, ač zde musí být úzká vazba a shoda vnějšího s vnitřním, záležitost srdce jsou důležitější a podstatnější, neboť tvoří jádro pravého náboženství. Článek zabývající se formou by u formy neměl skončit. Je nutné pamatovat, že žádná, byť sebelepší forma církev nemůže uchránit od úpadku a odpadnutí sama o sobě. Některé nejodpadlejší a nejliberálnější církve si dodnes udržely tradiční, historickou bohoslužbu, a je jim to zcela k ničemu, když zavrhly evangelium Kristovo.
Úvod hovořil o třech nebezpečích. Jak se těmto nebezpečím tedy vyhnout? Co činit, aby nás nepřevrhly? Článek psal mnoho o formě. Dozajista má dnešní církev v této oblasti mnoho co změnit, mnoho co napravit. Ale pouhá změna formy by byla málo. To, co církev potřebuje, popisuje list Efezským: „Probuď se ty, jenž spíš, a vstaň z mrtvých, a zasvítíť se tobě Kristus.“ (Ef. 5:14) Církev potřebuje zásah Božího Ducha, rozvlažení od tváří Páně a nové zahledění se ke svému svatému Spasiteli, dokonalému Prostředníku a velikému Králi a Pánu Ježíši Kristu. Pak přijde i (také potřebná) změna vnější, jak psal ve svém výše zmíněném komentáři John Gill.
Novodobé formy se v církvi zavedly právě pro vychladnutí lásky a úpadku pravého duchovního života v moci Ducha Svatého (viz článek Mrtvá, ale aktivní), a pak následně tyto ještě umocnily. Nicméně při nápravě nemáme zapřahat vůz před koně. Začněme tedy, kde máme, obnovme svá srdce v pokání, v návratu k Pánu, k víře jednou vydané svatým, a změna formy pak přijde přirozeně, protože si nově zamilujeme Boží věci. Pak již nebudou lidé bažit po nějakých náhražkách, ale po čistém mléce Božího Slova, a nebude se muset vymýšlet, jak ozvláštnit kázání, protože nebude žádost po ničem jiném než po výkladu Písma. Pak již lidé nebudou potřebovat povzbudit tělo moderními rytmy, aby se aspoň nějak nadchli pro uctívání, ale budou usilovat o to, sklánět se před třikrát svatým Bohem skutečně v okrase svatosti a oslavovat Jej duchovně, a nikoliv tělesně. A Pán sám pak bude střežit naše srdce v pokoji před všelikými nebezpečími, jenž na křesťany v tomto hynoucím světě číhají. Kéž nám je v tom sám Pán slávy převelice milostiv. Amen i amen.
Přidej