Google

Velký učitel a největší Kniha

Datum:18 ledna, 2021
Komentáře
Přidej

Před rokem jsme si představili plán čtení skotského kazatele minulosti Roberta Murrayho M‘Cheyna spolu s jeho vyučováním, jak nejlépe brát věčný užitek z pravidelného čtení Božího Slova. I když jen nemnozí kazatelé zpracovali pro svá stádečka zvláštní plány denního čtení Písma, k takovému čtení vyzývali všichni věrní služebníci Boží, protože se jedná o prostředek milosti – aspoň tedy, užívá-li se správně, ne jen formálně, ale ze srdce, s modlitbou a rozjímáním. Bez užívání prostředků milosti nelze křesťanům v milosti a ve víře růst, čímž budou okradeni o mnohé Boží požehnání a utěšení. Může se jednat i o varovné znamení, že jsou křesťany jen navenek, a nikdy se v srdci neznovuzrodil.

Vzácné dědictví v této věci má český lid od svého Učitele národů, Božího muže Jana Amose Komenského. Ten sice po sobě nezanechal plán čtení, ale odkázal svému národu mnohé vzácné duchovní knihy, ve kterých vystihuje podstatu a obsah pravé zbožnosti, která „ke všemu jest užitečná, a má i nynějšího i budoucího života zaslíbení“ (1. Tim. 4:8). Jednou z nich je i Praxis pietatis, to jest Cvičení se v pobožnosti pravé, s výstižným podtitulem Knížka milostná, kterak by křesťanský člověk v pravé a spasitedlné známosti jak Boha tak i sebe samého platně prospívati a život svůj v bázni Boží dobře spořádaje, potěšeně v svědomí pokojném stráviti i naposledy jej po dokonání blahoslaveně zavříti mohl, vyučující. V této knize se zabývá všemi zásadními aspekty křesťanského života, tedy i pravidelným čtením Bible.

Knížka milostná

Jedná se vlastně poněkud upravený překlad díla Practice of Piety od puritána a oxfordského doktora teologie Lewise Baylyho, Poprvé jej Komenský vydal v Lešně v roce 1630, ale pro svou duchovní užitečnost a moudrost se velmi rozšířilo a ještě za jeho života vyšlo v několika dalších vydáních. Ve vydání z roku 1661 bylo doplněno o překlad knihy anglikánského kněze Josepha Halla The Art of Divine Meditation. Komenský, i když Praxis pietatis považoval za knihu vhodnou obecně pro všechny doby, zároveň vnímal, jak obzvláště potřebná je pro jeho národ v době pobělohorské, o kteréžto katastrofě byl coby duchovní muž přesvědčen, že přišla na zdejší církev pro mnohé zvlažnění, odklonění a hřích. Jediným lékem je tak pokání a návrat k srdečnému činění prvních skutků. To také uvedl ve své předmluvě ke 4. vydání:

Ó národe český, národe Boží! Nad tebou jest nejprvé oheň tento, kterýž se nade všecky již národy rozhořel, pro hříchy tvé plápolati začal! Nad tebou tedy aby nejprv plápolati přestal, ty nejprv a nejpředněji vody slz a pokání přinášeti hleď! Poznejme, ó, poznejme odstoupení své, že jsme se neostříhali v závazku smlouvy bedlivě, nýbrž hříchy a ohavnostmi svými aneb aspoň mrtvostí a malátností svou vzbudili tento proti sobě hněv. Z kteréž malátnosti vyrazíme-li se a k horlivé pobožnosti nastrojíme-li vroucně srdce svá, zazžen bude horlivou milostí Hospodin k zemi své, a slituje se nad lidem svým (Joel 2:18).

А k takovémuť v pobožnosti pravé pravému se obnovení pomoc já učiniti chtěje, tuto teď ušlechtilou knížečku do češtiny přeloživ, na světlo nyní dávám, proto abychom znajíce Hospodina, hojněji jej poznávati se snažovali (Oz. 6:2), a učili vstříc jíti Bohu svému, aby nás nepodvrátil dokonale v hněvu svém (Amos 4:13). Není sic k časům těmto naschvál strojena knížka tato, avšak poněvadž povinnost naši věčnou k Bohu našemu i všecken spravedlnosti řád přeušlechtile vypisuje, naprosto k tomu se hodí a k tomu oddána buď, abychom za zvláštní pomoc k veřejnému opravdovému pokání a skutečné pobožnosti ji sobě položili.“ Jak aktuální výzva!

Komenský biblicky shrnuje, že základem nebo prvotních východiskem správného vztahu k Hospodinu je náležité vnímání „(I.) Jaká jest důstojná velebnost Božská a (II.) jaká naše nesmírná bída“ – tedy vysoký pohled na Pána Boha a nízký pohled na sebe. To druhé vede k většímu spoléhání se na Pána a intenzivnějšímu hledání Boží milosti v Kristu, bez kterého nic nemůžeme učiniti, a první povzbuzuje k celému spoléhání na Něj, který jest mocen i ochoten pomáhat nám, bídným lidem, pro svou slávu a čest. Ve vzájemné harmonii tak obojí napomáhá k duchovnímu růstu a posvěcení, což zase přináší větší potěšení a ujištění v Pánu. „Takť zajisté hojné způsobeno vám bude vjití k věčnému království Pána našeho a spasitele Jezukrista“ (2. Pt. 1:11).

Pravidelné čtení

Část Praxis pietatis, zabývající se pravidelným čtením Písma svatého, se nachází v oddílku nazvaném Kratičká zpráva, kterak nábožný křesťan nejméně jednou v rok s velikým prospěchem Biblí svatou přečísti můž a má. Komenského text hovoří sám za sebe, proto přidáme jen několik poznámek.

Za prvé vidíme, jak dobrý biskup cele stál za plnou verbální inspirací Písem, dalek všech moderních liberálních teorií, že Bible se nám Božím Slovem teprve stává, když k nám nějak osobně promluví. Osobní promlouvání Hospodina skrze Bibli je důležité, ale musíme pamatovat, že Pán ke svému lidu hovoří bez výjimky skrze každou kapitolu a každý verš, ať už to vnímáme nebo ne. Pokud si toho nejsme vědomi a nepociťujeme to, pak jedině proto, že jsme hluší a ztučnělého srdce. Ano, někdy nás v daném oddíle zvláštně osloví to a jindy ono; ovšem cokoliv, co z Bible čteme, má vždy takovou váhu, jako by nám fyzicky zněl hlas Boží z nebe, jak zdůrazňuje i Komenský. Přitom neopomněl zdůraznit zásadní rozdíl mezi Písmem a Apokryfy, které sice občas citoval, ale jen ty věci, které shledával v souladu s neomylným Slovem Božím.

Náš vzácný předek minulosti svým příkladem ukázal, že tento přístup k Božímu Slovu, „jako by každou literku [písmenko]sám Bůh z nebe ku poučení předkládal,“ pro něj nebyla teorie, ale že ho sám v životě aplikoval. Kolik lidí dnes by si vzalo nějaké duchovní poučení z příkazu Hospodinova Izraeli o zahrabávání nečistoty své kolíkem, jako Jan Amos? Jistě, ten příkaz měl v prvním ohledu veliký význam doslovný, protože byl v oněch podmínkách na poušti nutný pro zachování základní hygieny a předcházení šíření nemocí plynoucího z jejího zanedbávání. Tento aspekt nechceme pomíjet, Boží Slovo podporuje i fyzickou čistotnost. Ale kdo dnes by na základě textu dohlédnal ještě dále a výše? I v tom je nám starý biskup velikým příkladem.

Za druhé, Komenský v žádném případě neodděloval doktrínu a praktický život, jak se dnes zhusta děje, na tu či onu stranu. Křesťané dnes sice většinou správně vnímají, jak je marné držet se správných doktrín, když se to neprojevuje v denním chození s Pánem, ale mnozí mají za to, že když se žije „správně“, pak příliš nezáleží na tom, čemu kdo věří, jen když je to tak nějak obecně křesťanské. Učitel národů, kterého s ohledem na velmi praktický důraz této knihy nelze obvinit, že by málo dbal na praktickou aplikaci v životě, nám ovšem zdůrazňuje, že je potřeba obojí – „věř dobře a čiň dobře.“ Nedá se to oddělit. I kdyby někdo činil navenek správné věci a mnohé dobré skutky, pak – bude-li věřit bludům – nebude je činit z pravého a čistého srdce, které nemůže nikdo mít, aniž by byl v pravdě připojen ke Kristu, což není bez pravé víry možné. A nemluvíme jen o nějaké vágní, obecné víře, ale o plném a poučeném spoléhání se na něj, přičemž oné poučenosti nelze dosáhnout bez pravé, biblické doktríny.

Za třetí zaznamenejme, jak bral Komenský vážně známou výzvu z Kázání na hoře „hledejte neprve království Božího a spravedlnosti jeho.“ Mnozí moderní křesťané mají spoustu výmluv, proč nemohou věnovat dostatek času prostředkům milosti, jako modlitba, čtení, účast na shromáždění lidu Božího. Ne, že by neexistovaly absolutně žádné výjimky, ale legitimních výjimek je mnohem méně, než si křesťané dnes myslí. To, že „jsou přeci i výjimky“, aplikují tak, že snad polovina jejich života se skládá z výjimek. Standardně platí, že na to, co považujeme skutečně za prioritu, si čas najdeme – na což nás upozorňuje i dobrý biskup.

A nakonec nemiňme, jak náš předek vede k modlitbě vyznačující se pokorou, bázní, ponížeností, upřímným vnímáním své hříšnosti a nehodnosti, a v plném spoléhání se na vyslyšení jen pro prostřednictví a zásluhy Pána Ježíše Krista, ne pro nic, co je v nás a z nás. Kdyby se tím vyznačovala v současné církvi aspoň polovina modliteb, vypadalo by to s ní jinak.

A nyní již čtěme, pečlivě a s pozorností vůči detailům, jak s velikým prospěchem Biblí svatou přečísti můžeme a máme.

Kratičká zpráva

Avšak poněvadž modliteb podnět jest víra, víry pak základ a podpal jest Písmo svaté: tou příčinou každého jitra, nežli k modlitbě opravdové přistoupíš, kapitolu jednu z Biblí přečti. Přečta pak, rozvažuj, co to bylo, cos četl, poučování-li, či napomenutí, či potěšení, či pohrůžka? Jak Bůh ten a ten hřích stěžuje a proň se hněvá? A jak toho a toho proň hrozně trestal? Naproti tomu, jaké požehnání Bůh slibuje pokorným, pokojným, trpělivým, čistotným, lítostivým, v službě své horlivým, a almužny ochotně dávajícím? Tolikéž, jak často Pán Bůh své vyvolené zachovával a vysvobozoval? Což vše ne nějak běžně jako obecné historie a příběhy čísti musíš; ale musíš to v srdci skládati a rozvažovati tak, jako by tobě každou literku sám Bůh z nebe ku poučení tvému předkládal, a jako by sám Bůh viditelně přítomen jsa, s tebou mluvil, tebe učil, k dobrému napomínal, od zlého odvodil, tak nábožně a uctivě sobě tu počínati. Poněvadž více než jisté jest, že budeš-li ty v podobných hříších a nectnostech, o nichž čteš, nalezen, tytéž pokuty nad tebou visí; a pakli kající jsi, a tytéž skutky lásky, o nichž čteš, konáš, totéž požehnání Boží a odplaty nad tebou se vznášejí, jakýchž jiní svatí docházeli.

Slovem řkouc, cokoli čteš v Písmě svatém, ke dvojí věci obraceti hleď: ku posilování víry, a ku polepšování života svého. Nebo jak Epiktetus filosof ve dvojím slovu všecken svůj život zavřel, Sustine et Abstine, tj. strp a zdrž se, tak suma křesťanství v tom dvém záleží: Věř dobře, a čiň dobře. Tím způsobem kdo jednu kapitolu v Biblí přečte, více užitku má, než by šest neb deset jich běžně a na odbyt, bez uvažování, co se kde zdržuje, a přivlastňování sobě samému toho, přečetl.

Nicméně, každý den tři kapitoly přečta, ráno jednu, o polednách jednu, večer jednu (však některé kratší žalmy někdy spoje) můžeš v jednom roce všecky knihy Písma sv. snadně přečísti, a veliký z toho míti užitek. Co se knih pátého dílu dotýče, jenž Apocrypha slovou, ty se po vůli čísti mohou; poněvadž od lidí dělány jsou a jimi nejinak, než pokud se s smy Božskými srovnávají, vázati se třeba.

Řekl-li by pak kdo, že tak mnoho od prací svých času nemáš, každodenní zaměstnání tvá že toho nedopouštějí, tedy tě napomínám, v pobožnosti času ranního člověče, rozpomeň se, že smrtelný jsi, a práce tvé jen k vychování toho tak kratičkého života se vztahují; ješto zatracení, nevyhneš-li jemu, věčné bude. Ach rozpomeň se, co Kristus řekl: „Marto, Marto, pečlivá jsi, a starost sobě činíš při mnohých věcech; ale jednohoí jest potřebí“ (Luk. 10:41). Protož nech starosti o tělo, raději toho jednoho, což by duši tvé věčně prospělo, hleď. Pakliť jsou práce povolání, jichž nechávati nesluší, vstaň každý den o něco dřívěji, a utrhni snu svému něco, aby jen duši neucházelo nic. Cti Boha, Stvořitele svého, dokud čas máš a zdráv jsi.

Když tak a tím způsobem kapitolu přečta, k modlitbě se obracíš, pamatuj, že Bůh náš Bůh svatý jest, a že i nás napomíná, abychom svatí byli, jako on svatý jest (Lv. 19:2). Pamatuj, co se Nádabovi a Abiu, synům Aronovým, stalo, že když cizím ohněm kaditi před Hospodinem chtěli (jakž posavad činí ti, kdož z srdce hříchy zanečištěného modlitby odsílati chtějí), oheň s nebe sestoupil, a spálil je; kteréhož prudkého ortele žádné jiné příčiny Bůh neukázal, jediné tu, že chce v těch, kteříž k Němu přistupují, posvěcen býti (Lv. 10:3), jako by řekl: Chci, aby moji nejbližší služebníci napřed cítili, jak svatý a horlivý Bůh já jsem.

Za tou příčinou, pro ukázání, jak žádné nečistoty při služebnících svých trpěti němuž, poručil byl Izraelským na poušti, aby každý v staně svém mezi jiným nádobím měl kolík, jímž by vyjda ven za stan vykopal důlek, a zahrabal nečistotu svou, s doložením: „Nebo Hospodin Bůh tvůj chodí uprostřed stanů tvých, aby tě vysvobodil, a dal tobě nepřátely tvé; protož ať jest příbytek tvůj svatý, tak aby při tobě nespatřil mrzkosti nějaké, proč by se od tebe odvrátil“ (Dt. 23:13nn). Chtěl-liť tedy Pán Bůh, aby se v polním svém ležení tak čistotně chovali, čím více v pokojích a příbytcích, a nadto výše v srdcích našich? Odkudž dobře onen Zofar: „Nastrojíš-li srdce své, a ruce své k Němu vztáhneš-li, jen nepravost vzdal od sebe, a nedopouštěj v stáních svých bydliti nešlechetnosti, tedy jistě pozdvihneš tváře své z poskvrny“ (Job 11:13nn). Naproti tomu u Izaiáše Bůh mluví: „Když rozprostíráte ruce, skrývám oči své před vámi, a když množíte modlitbu, neslyším; nebo ruce vaše plné jsou krve (tj. hříchů). Umyjte se, očisťte se, přestaňte zle činiti, a učte se dobře činiti; a tu pak pojďte“ (Iz. 1:15nn).

A protož dříve než se modlíš, hleď ať srdce tvé zkroušené a kající jest, čitedlnost hříchů a nehodnosti své a k napravování hotovost mající. Potom se umyj a oblec podle stavu a povolání tvého, a zavra dvéře pokojíka svého, klekni před Bohem svým s nejhlubší pokorou a uctivostí, a pozdvihna očí, rukou i srdce svého, jakožto před Bohem tím, kterýž všecko vidí, i srdce, i ledví, všecky nejskrytější vnitřnosti tvé, obětuj Jemu ranní oběť svou na oltáři srdce svého, a to ve jménu Krista Ježíše, svého Prostředníka.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: