Jak ví každý novinář i blogger, čtenost článku v mnohém závisí na správně zvoleném nadpisu. Musí být zajímavý, úderný, vyčnívající, a pokud možno má vystihovat obsah dalšího textu; pro některé to poslední ani není důležité, hlavně, že zaujme. Obsahuje-li v sobě nějakou inteligentní slovní hříčku či aluzi, tím lépe.

Co si však vzít z názvu článku Pán Ježíš? Jistě, bude se nějakým způsobem týkat Krista, ale jakým? Vždyť přeci svatá Osoba Božího Syna a Jeho dílo v sobě zahrnují tolik aspektů, že je ani nelze pojmout. Kdyby měly být zapsány všechny Jeho skutky, celý svět by nemohl obsáhnout ty knihy, kteréž by napsány byly (Jan 21:25). Co tedy, kdybychom chtěli vystihnout Jeho nekonečnou osobu a dokonalý charakter? Hned u nadpisu se tedy utopíme v duchovních hlubinách, a vlastně nevíme, nad čím přemýšlet. To je tedy jeden, v principu legitimní důvod, proč nad nadpisem ani znovuzrození křesťané nedokáží náležitě rozvažovat.

Pro neschopnost důkladně rozmýšlet nad názvem Pán Ježíš je však i další důvod, smutnější – totiž, že nám často schází srdce a duchovní rozumnost či vnímání, abychom dovedli náležitě rozjímat nad jménem Pán Ježíš. Jednoduše si dostatečně neuvědomujeme, co znamená. To má však za důsledek, že na něj ve svých životech nedostatečně spoléháme. A na tento druhý aspekt věci nás má vágní nadpis, ze kterého přirozeně nejsme na začátku moc moudří, upozornit.

Jméno nad každé jméno

To drahé jméno Ježíš je v hebrejském originále totožné s Jozue, totiž Jehošua, zkráceně Ješua, a znamená Hospodin – Jehova – je spása. Nový zákon to dostatečně srozumitelně vysvětluje i pro neučené: „A nazůveš jméno jeho Ježíš; onť zajisté vysvobodí lid svůj od hříchů jejich“ (Mt. 1:17). Narozený Spasitel je sám Hospodin, a Hospodin je spása, což je pro hříšníka dvojím ujištěním o vysvobození. A jelikož ono jméno Ježíš bylo dáno shůry od Otce samotného, nemůže lhát, nemůže klamat. Matthew Henry k Jeho jménu v kontextu 3. kapitoly Sofoniáše píše: „On spasí, on bude Ježíš, on dostojí svému jménu, neboť spasí svůj lid z jejich hříchů.“

Onen aspekt, že Pán Ježíš dostojí svému jménu a jeho významu je důležitý a často opomíjený. To jméno dostal od Otce coby Mesiáš, tedy Pomazaný. Pomazání v Písmu bylo spojené se jmenováním do úřadu a vyjadřovalo i související vystrojení od Boha. Mesiáše povolal do vykupitelského úřadu sám Otec, sám Jej k němu připravil („tělo jsi mi způsobil“, Žd. 10:5) a podle toho Mu dal i jméno. A tomu povolání byl Pán Ježíš ve všech jeho aspektech věrný: „Nebo jsem sstoupil s nebe, ne abych činil vůli svou, ale vůli toho, kterýž mne poslal“ (Jan 6:38). „Jáť jsem oslavil tebe na zemi; dílo jsem vykonal, kteréž jsi mi dal, abych činil“ (Jan 17:4). Dílo, o kterém Kristus mluvil, bylo zosobněno Jeho jménem.

Vskutku je jméno Ježíš nad každé jméno: „A v způsobu nalezen jako člověk, ponížil se, poslušný byv až do smrti, a to smrti kříže. Protož i Bůh povýšil ho nade vše, a dal jemu jméno nad každé jméno“ (Fil. 2:8-9). Je nad každé jméno svým obsahem a svou pravdivostí. Žádný nositel svého jména tak dokonale nenaplnil a nenaplňuje jeho význam. To jméno hovoří o Jeho ochotě spasit, o moci spasit a o dokonalém spasení. Bylo by absurdní, kdyby měl být Hospodin spásou, tj. zosobněním spásy, a zároveň nebýt cele ochotný spasit všechny, kdo k Němu přijdou s upřímnou prosbou o tuto záchranu z hřícha. Neochotný Spasitel nemůže být zosobněním spásy. Rovněž kdyby Kristus nebyl mocen spasit kohokoliv, nebyl by pro něj spásou, a Jeho jméno by klamalo. A co se týče posledního aspektu věci, Boží jméno Jehova, Jsem, kterýž jsem, vyjadřuje Boží věčné, samostatné, od nikoho a ničeho neodvislé a na nikom a ničem nezávislé, neměnné bytí. Spása spojená s takovým jménem musí sdílet tyto charakteristiky – je také věčná, neměnná a nezávisí na nikom jiném. Stejně jako my lidé nijak nepřispíváme k Hospodinově bytí, tak nepřispíváme k Hospodinově spáse. Jsme jejími objekty, nikoliv činiteli, byť jen částečnými. A v tom spočívá naše plná jistota, jinak bychom museli nad svou spásou zoufat.

Každodenní aplikace

Tyto veliké věci evangelia nemají význam jen pro hříšníky, kteří se právě obracejí ke Kristu a získávají nový život, když předtím mřeli v duchovní tmě. Zvěst, že Pán Ježíš je spása, má nekonečný význam i pro znovuzrozené, dlouholeté křesťany. Ten, kdo se v pravdě znovuzrodil, má spásu jistou, protože leží cele v rukou Spasitelových – i když každý věřící má sám sebe stále zkušovat, jestli je u víře, jestli se náhodou neoklamal a nezůstal ve skutečnosti neznovuzrozený, a musí skrz usilování o svatost spasení své s bázní a třesením konat. Nicméně ona dokonalá, na kříži dokonaná spása v sobě zahrnuje i aspekt ustavičného, opakovaného spasování, kdy náš Pán sesílá svého Ducha, skrze kterého svůj lid obviňuje z hříchu, vede k činění pokání (ne již toho prvního z mrtvých skutků, ale z oněch každodenních hříchů, které nás obkličují) a zmocňuje k činění spravedlnosti. Díky tomuto ustavičnému spasování rosteme ve víře a v posvěcení.

Vždy, když Bůh Otec skrze Pána Ježíše vyslýchá naše modlitby o milost Boží, odpuštění hříchů, posilnění v slabosti a utvrzení ve víře, je to projev nebo aplikace oné spásy, vydobyté Pánem Ježíšem. Otec tak činí na základě těch neustálých přímluv Syna, našeho Velekněze. Ať už tedy prosíme za cokoliv, v jistém smyslu je to prosba o spásu, záchranu. O spásu časnou, když jsme ve vnější nouzi, i o spásu duchovní, když nás svírá svět, hřích, ďábel, naše vlastní tělesnost – spásu pro tuto chvíli pokušení. V Pánu Ježíši je ona záchrana v plnosti, od všeho, od čeho můžeme kdy potřebovat být vysvobozeni – i když ne vždy je taková, kterou jsme si představovali, někdy místo vnějšího vytrhnutí z nouze Pán dá sílu a trpělivost ji vydržet a projít jí. V každém případě však platí, že jako onu prvotní spásu od pekla Hospodin spojil s modlitbou, tak i všechno další, každodenní spasování. Málo modlitby, malý pokrok, mnoho modlitby, mnohý pokrok.

A zejména v tomto kontextu platí, jak křesťané často málo vnímají onen význam jména Ježíš, Hospodin je spása, a nereflektují jej ve svých prosbách. Všechny naše potřeby, tělesné i duchovní, vyžadují ono stálé Boží spasování, stálou záchranu z naší přirozené nouze. Když za ně tedy prosíme, v jistém smyslu žádáme o nové a nové spasování. Ale budeme-li sami k sobě upřímní, musíme před Pánem vyznat, že často ve svých prosbách nepamatujeme na to, co znamená jméno Toho, skrze Něhož se modlíme. Chybí to vědomí a jistota víry, že Pán Ježíš, Hospodin je spása, bude věrný svému jménu, a že onu spásu, kterou v ten den či v ten čas potřebujeme, také dá, tak či onak. Že když je spása, musí nám být spásou i v této situaci, jinak by Jeho jméno lhalo. Jak musíme prosit spolu s lkajícím otcem mládence s němým duchem: „Věřím, Pane, spomoz nedověře mé!“ Pamatování na význam a pravdivost Spasitelova jména nám však vždy bude účinným a dostupným lékem.

Neomezený Vládce

Dezignace „Pán“, neboli Panovník, Vládce, která je se jménem Ježíš historicky spojována, si zaslouží zvláštní rozebrání, už jen proto, že je dnes tak často opomíjená. Vynechávání označení Pán koreluje s nižším pohledem na Spasitele, který v posledních letech a desetiletích pozorujeme, zejména u mladé generace, ale již ne výlučně. Ježíš sem, Ježíš tam, Ježíš kamarád je nám. Aniž bychom chtěli pomíjet vzácnost toho, že Pán Ježíš je svým učedníkům tím největším Přítelem, z takového přístupu vůči Spasiteli musí věrným duším bolet srdce.

Vzácnost Jeho blízkosti vyplývá totiž především z vnímání, jak vysoce nad námi stoji, jak nekonečný rozdíl je mezi Ním, svatým, nekonečným, neposkvrněným, všemohoucím Božím Synem a námi, maličkými červíčky Jákobovými. Jelikož cílem našeho života je oslavit jím svého Boha (viz také první otázka Westminsterského katechismu), musíme usilovat o co nejvyšší oslavení Syna Božího: „Aby všickni ctili Syna, tak jakž Otce ctí“ (Jan 5:23). To zahrnuje i pěstování vysokého pohledu na Něj. Zejména v dnešní době je proto ještě potřebnější dbát na to, abychom o Něm pečlivě hovořili jako o Pánu Ježíši – a zároveň měli na paměti, že je to jen polovina věci, že to tak musíme i myslet. Odříkávání naučené fráze, nad kterou nepřemýšlíme, samozřejmě kýžený účinek a oslavu Mesiáše nepřinese.

Pán Ježíš Dvanácti osvědčil: „Vy nazýváte mne Mistrem a Pánem, a dobře pravíte, jsemť zajisté“ (Jan 13:13). Úctu a pokoru před Jeho panováním sdíleli všichni učedníci, jako Mistra jej oslovoval dokonce i zrádce Jidáš, byť samozřejmě falešně. Ale u ostatních to vyjadřovalo lásku a správný vztah k Němu, jak vyjádřil Petr: „Pane, k komu půjdeme? Slova věčného života máš. A my jsme uvěřili, a poznali, že jsi ty Kristus, Syn Boha živého“ (Jan 6:68-69). Oprávněně proto řekl již zesnulý kazatel Miloš Šolc st., že kdo oslovuje Krista jen jako Ježíše, ještě Ho nepoznal, jak by měl, neboť ten, kdo Jej skutečně hluboce poznal, o Něm nemůže než mluvit jako o Pánu Ježíši Kristu, Spasiteli.

Není to jen povinnost, ale i výsada a povzbuzení – když víme, co říkáme a proč. Podobně, jako u onoho nejvzácnějšího jména Ježíš, Hospodin je spása, i dezignace Pán je pro Jeho ovečky velikým povzbuzením. Připomíná nám Jeho vládu nad celým světem a svrchovanou autoritu nad životem a smrtí. „Dána jest mi všeliká moc na nebi i na zemi“ (Mt. 28:18). „Všecky věci dány jsou mi od Otce mého, a žádnýť nezná Syna, jediné Otec, aniž Otce kdo zná, jediné Syn, a komuž by chtěl Syn zjeviti“ (Mt. 11:27). „Jakož jsi dal jemu moc nad každým člověkem, aby těm všechněm, kteréž jsi dal jemu, život věčný dal“ (Jan 17:2). „Neboj se. Já jsem ten první i poslední, a živý, ješto jsem byl mrtvý, a aj, živý jsem na věky věků. Amen. A mám klíče pekla i smrti“ (Zj. 1:17-18). „Totoť praví ten svatý a pravý, kterýž má klíč Davidův, kterýžto otvírá, a žádný nezavírá, a zavírá, žádný pak neotvírá: Vím skutky tvé. Aj, postavil jsem před tebou dvéře otevřené, a žádnýť jich nemůže zavříti“ (Zj. 3:7-8). „Tiť bojovati budou s Beránkem, a Beránek svítězí nad nimi, neboť Pán pánů jest a Král králů, i ti, kteříž jsou s ním, povolaní, a vyvolení, a věrní“ (Zj. 17:14).

To, že Kristus je Pán pánů a Král králů, utvrzuje Jeho lid, aby v Něj cele doufal, že má dost moci i pravomoci, aby je zachránil z pekla, které pro svůj lid na věky zavřel, a přivedl do nebe, které jim dokořán otevřel. Coby Pán jim dá vítězství, jako i On zvítězil. Coby Vládce zajišťuje vyslyšení jejich modliteb, posilňuje je ve slabostech a ochraňuje jejich duše před všemi nepřáteli, kteří by ji chtěli zahubit. Je to něco, čeho se můžeme a máme ve svých prosbách ve víře dovolávat, s jistotou, že je to dle Boží vůle, něco, v čem má On zalíbení. Proto často Boží muži v Písmu volali k Hospodinu coby Stvořiteli nebe, země i moře i všeho, což v nich jest; vyjadřovali tím stejnou věc, totiž vědomí a vyznání, že Pán Bůh má všechnu moc a autoritu, aby je vyslyšel.

Musíme pamatovat ale ještě na jeden aspekt dezignace Pán. Vyjadřuje ho sám Spasitel ve svých známých slovech: „Ne každý, kdož mi říká: Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdož činí vůli Otce mého, kterýž v nebesích jest. Mnozíť mi dějí v onen den: Pane, Pane, zdaliž jsme ve jménu tvém neprorokovali, a ve jménu tvém ďáblů nevymítali, a v tvém jménu divů mnohých nečinili? A tehdyť jim vyznám, že jsem vás nikdy neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti“ (Mt. 7:21-23). „Co pak mi říkáte: Pane, Pane, a nečiníte, což pravím?“ (Lk. 6:46). To hovoří samo o sobě, netřeba k tomu nic dalšího dodávat. I to si máme tedy připomenout vždy, když vyslovíme plné jméno našeho drahého Spasitele, Pána Ježíše Krista. A kdo tak nečiní, okrádá nejen Mistra o plnou čest, ale i sebe o mnohé potřebné povzbuzení a napomenutí.

Závěr

Označování Pána Ježíše Jeho plnou dezignací má dobré biblické důvody. Například Lukáš tak Spasitele po Jeho vzkříšení ve Skutcích označuje velmi často. Pavlova úvodní slova epištol, ve kterých přeje adresátům milost Otce skrze jednorozeného Syna, obsahují toto označení s železnou pravidelností, nepočítáme-li list Židům, u kterého není Pavlovo autorství zcela prokázané, byť je pravděpodobné. I náš verš o jméně na každé jméno jej spojuje s Jeho Panováním: „Protož i Bůh povýšil ho nade vše, a dal jemu jméno nad každé jméno, aby ve jménu Ježíše každé koleno klekalo, těch, kteříž jsou na nebesích, a těch, kteříž jsou na zemi, i těch, kteříž jsou pod zemí, a každý jazyk [aby] vyznával, že Ježíš Kristus jest Pánem v slávě Boha Otce“ (Fil. 2:9-11). Celkem jej v Novém zákoně nacházíme na 115 místech, což je víc než dost na to, aby jej církev podle biblického vzoru i příkladu předků ve víře znovu přijala do svého slovníku, ne však jen jako frázi, ale s plným vědomím, co vyjadřuje.

To spojení je vhodné, protože samo o sobě má svůj duchovní význam. Jméno Ježíš vyjadřuje spásu a dezignace Pán Jeho vládu – a jejich spojením dohromady vyjadřujeme, že obé k sobě neoddělitelně náleží. Už andělé, kteří ohlašovali Jeho narození, neopomněli uvést, že „narodil se vám dnes spasitel, kterýž jest Kristus Pán“ (Lk. 2:11). Je Spasitel, ale i Pán. Pána Ježíše nelze přijímat z poloviny. On coby Vykupitel vykonává úřady Proroka, Kněze i Krále. Jako Prorok nám zjevuje skrze své Slovo a Ducha Svatého vůli Boží pro naši spásu, jako Kněz nás smířil s Otcem jedinou obětí, v kterou vydal sama sebe na kříži a ustavičně za nás oroduje, a jako Král nás sobě podmaňuje, nad námi panuje a nás hájí před něpřáteli. Královský úřad mnoho souvisí s naším posvěcením. Poddání se Jemu coby Králi není podmínka, kterou si zasluhujeme spásu, ale důsledek a důkaz naší spásy v Něm.

Kdo Ho nemá za Krále, prokazuje, že mu Kristus není ani Prorokem a Knězem, tedy stále zůstává ve tmě a nesmířen s Hospodinem. Ale nad kým Pán vpravdě vládne, ten má hojné sobě způsobené vjití k věčnému království Pána našeho a spasitele Jezukrista (viz 2. Pt. 1:11). Když tedy k Mesiáši neoddělitelně náleží spása i vláda, je nanejvýš vhodné i potřebné, aby oba aspekty Jeho osoby vyjadřovalo i to, jak o svém Spasiteli hovoří Jím vykoupený lid. Stejně jako o manželství, i o drahém jménu Pán Ježíš tedy platí, že „což Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Mk. 10:9). Amen i amen.