Google

Věčné milosrdenství na poušti časnosti

Datum:21 prosince, 2020
Komentáře
Přidej

„Kterýž vedl lid svůj přes poušť, nebo jest věčné milosrdenství jeho.“ (Žalm 136:16)

Mezi křesťanskými mládežníky jsou už po mnohá léta poměrně populární chvály založené na opakování, kdy předzpěvák zazpívá verš písně či její část a ostatní mu odpoví buď v refrénu, nebo i těmi samými slovy. Zejména na velkých konferencích s kapelami využívajícími profesionální ozvučení dokážou takové písně mladé posluchače přivést do varu, takže při „chválení“ ztrácí zábrany. Tyto moderní písně tak ani v nejmenším nepodporují ctění Hospodina, o kterém hovoří Písmo: „Naplněni buďte Duchem, mluvíce sobě vespolek v žalmích, a v chvalách, a v písničkách duchovních, zpívajíce a plésajíce v srdcích svých Pánu“ (Ef. 5:18-19). Ovocem Ducha je přitom přesný opak – středmost, střízlivost, sebeovládání. Zpívat máme s radostí a plesáním, ale to neznamená s křepčením a dováděním. Křesťanova radost je duchovní a plesání především vnitřní, srdečné.

Na obhajobu takových opakovacích písní by však mnozí poukázali na Žalm 136, kde se v každém verši vyskytuje stejný refrén „nebo jest věčné milosrdenství jeho“ a u kterého je možné, že právě tímto refrénem sbor odpovídal předzpěvákovi. Pokud má taková praxe biblický základ, v čem je problém?

Duchovní zvažování refrénu

K tomu lze odpovědět, že pouhý odkaz na možnou podobnost se zpěvem 136. Žalmu nijak neřeší světskou hudbu, kterou dnešní křesťané adaptují pro účely svých opakovacích písní, což je největší problém s danou formou. Žalmista David nikdy nepoužíval jakékoliv nástroje ho napadly; Boží Slovo výslovně hovoří o nástrojích muziky Boží (1. Par. 16:42), tedy takových, jejichž styl hraní odpovídá Božímu charakteru a principům, které otiskl ve svém slavném stvoření.

Boží Slovo nadto vede lid Páně, aby zpíval z rozvažováním, aby skutečně vnímal, co zpívá: „Žalmy zpívejte Bohu, zpívejte; zpívejte žalmy králi našemu, zpívejte. Nebo král vší země Bůh [jest], zpívejte žalmy rozumně“ (Žalm 47:6-7). Je pravda, že rozptýlen může být člověk u jakékoliv písně, i té nejlepší, takže řádně nevnímá, co zpívá, ale některé písně to podporují více, než jiné – a o moderních emocionálních písních, které dávají důraz na emocionální prožitek místo zvažování Božích pravd v písni, to platí dvojnásob. Náš Žalm ovšem mezi takové písně zařadit nemůžeme; jeho účel je právě vést zvláštním, novým způsobem k zvažování témat, kterých se dotýká.

Celý Žalm je povzbuzením ke chvále Hospodina pro Jeho milosrdenství, přičemž toto téma rozděluje do několika oblastí, jak poukazuje vykladač Písma Andrew Bonar. Máme Jej chválit pro to, kým je (v. 1-3), pro to, co je mocen učinit (v. 4), pro to, co učinil ve stvoření (v. 5-9), při vykoupení Izraele z otroctví (v. 10-15) a co pro ně činí ve své Prozřetelnosti (v. 16-22), dále pro Jeho milost v časech soužení (v. 23-24), pro Jeho milosrdenství světu obecně a při připomínání si, že dlí na nebesích (v. 25-26). Toto vše jsou oblasti, které můžeme a máme zvažovat v kontextu Božího milosrdenství.

Všechno, co jednotlivě Žalm zmiňuje, máme vnímat jako konkrétní projevy věčného milosrdenství Božího. Mnohé v něm žalmista rozebírá detailněji, čímž nás učí, aby zvažovat Boží milosrdenství konkrétně, a brát všechny detaily jako zvláštní projev milosrdenství. Nepíše se jen obecně „vysvobodil Izraele z Egypta, Jeho milosrdenství je věčné“, ale rozepisuje to, aby všichni zpěváci víc přemýšleli, co vše to zahrnovalo. I my máme přemýšlet o skutcích Božích konkrétně, zejména co se týče spásy – ne jen obecně, že Pán za nás zemřel na kříži, ale jednotlivě, že se kvůli nám narodil, že za nás žil život v chudobě a pronásledování, že za nás snášel rouhání, že za nás byl posmíván, odsouzen, zbičován, musel nést kříž, byl přibit, žíznil, snášel bolest, a mnoho dalšího. A nejen, že to vše pro naši spásu učinil v minulosti, ale že nás dále coby Prostředník spasuje, že se za nás denně přimlouvá, že sesílá svého Ducha, aby v nás působil, že dává své Slovo, aby nás sytil a vedl, že vyslýchá naše modlitby, a mohli bychom pokračovat. Rovněž Boží péči v tomto životě je nutné zvažovat konkrétně – nejen obecně, že jsme na živu a máme, co potřebujeme, ale že z milosti máme snídani, máme oběd, máme večeři a podobně. Čím konkrétněji a detailněji budeme zvažovat všechny aspekty Božího milosrdenství, tím lépe budeme vnímat jeho přenesmírnou velikost a slávu.

K takovému zvažování nás 136. Žalm vede. Vidíme tedy, že ani v nejmenším nepodporuje moderní opakovací popěvky, protože jejich podstata je jiná. A ostatně, i kdyby nebyla, jedná se o jediný takový Žalm ze 150, takže v každém případě takové způsoby nemají být v církvi nijak prominentní. Ale nejde v něm jen o konkrétní připomínání, co vše jsme pro milosrdenství Boží obdrželi. Onen žalmistův refrén rovněž slouží k tomu, abychom se na každou věc podívali jinak, z nového úhlu, než by nám přirozeně připadlo – což můžeme demonstrovat na našem verši: „Kterýž vedl lid svůj přes poušť, nebo jest věčné milosrdenství jeho.“

Když lid Boží prochází těžkými podmínkami, nijak se to nevylučuje s tím, že mu Pán Bůh prokazuje milosrdenství.

Boží milosrdenství vůči Jeho lidu je věčné, to znamená, že se nemění s tím, v jakých podmínkách se praví věřící nacházejí. To sice v teorii dobře víme, ale v dané chvíli míváme problém si to uvědomit nebo vnímat. I Job, kterému co se týče zbožnosti nebylo v jeho časech mezi lidmi rovného, měl ve svém nesmírném soužení za to, že Hospodin se mu obrátil v nepřítele, nad čímž převelmi naříkal, což jeho nemoudří přátelé obraceli proti němu a obviňovali ho na základě toho ze vzpoury vůči Pánu. Přesto však Hospodin celou dobu od Joba své milosrdenství neodjal, jak potvrzuje Jakub: „O trpělivosti Jobově slýchali jste, a dokonání Páně viděli jste; nebo velmi jest milosrdný Pán a lítostivý“ (Jk. 5:9).

Procházení pouští se s milosrdenstvím Božím vůči svému vyvolenému lidu nevylučuje, ani když je na ni Pán zavedl pro odklonění a hřích. Tak tomu ostatně bylo i s lidem Izraelským. Sice zpočátku přivedení na poušť neznamenalo soud, ale poté, když prvně odmítli v nevěře vejít do země zaslíbené, větší část té doby tam strávili jako následek hříchu. Přesto však, i když konkrétní lidé – kteří nebyli pravými Izraelitskými v srdci – pro svůj hřích na poušti zahynuli, vyvolenému lidu jako celku Hospodin své milosrdenství neodňal. Zvlášť to vidíme na příkladu Baláma, kterému nedovolil Izraeli zlořečit, ale donutil ho k dobrořečení. Vůči pravě spaseným platí slova žalmisty: „Jestliže by ustanovení mých poškvrnili, a přikázaní mých neostříhali: Tedy navštívím metlou přestoupení jejich, a trestáním nepravost jejich, ale milosrdenství svého neodejmu od něho, aniž klamati budu proti pravdě své. Nepoškvrnímť smlouvy své, a toho, což vyšlo z úst mých, nezměním“ (Ž. 89:31-34).

Milosrdenství Boží vidíme i v tom, že byť na poušti můžeme dlít dlouhou dobu, nebude tomu napořád. I Izrael nakonec vešel do úrodné a líbezné země zaslíbené. Pán Bůh svůj lid přes poušť nejen vedl, ale i provedl. To platí jak pro zvláštní období duchovní vyprahlosti, tak pro obecné putování na poušti tohoto zemského života. Nakonec Pán dá svým vyvoleným úlevu i v tomto životě, a poté bezpečný přechod přes Jordán do slávy. Neodejme své konečné milosrdenství, což je ta první a nejzásadnější věc. Těžká cesta se tedy s Božím milosrdenstvím nevylučuje, protože konec bude blahoslavený a přežádostivý.

Pán Bůh vede svůj lid přes poušť, aby své milosrdenství učinil zřetelnějším.

Pro člověka, i právě věřícího, je snadné spoléhat na Boží milosrdenství, když věci jdou dobře zdánlivě „samy“ – když máme stálou práci, zabezpečené bydlení, finanční rezervu na účtě, jsme zdraví a podobně. Můžeme i chtít upřímně pamatovat a připomínat si, že máme všechno z Boží milosti, bez našich zásluh, a děkovat Pánu za Jeho nekonečnou dobrotivost. Přesto se však v době prosperity často nevyhneme sklonu aspoň napůl doufat v to, že věci jdou dobře – protože to je sklon našeho těla, tělesnosti.

To vyznává i zbožný žalmista David v době, kdy již došel zaslíbeného kralování nad Izraelem. Předtím prožil mnohé roky pronásledován Saulem, kdy se musel ukrývat na vyprahlých místech a často jen o chloupek unikl svému zavilému nepříteli. Málokdo toho tedy věděl více o doufání v Božím milosrdenství než on. Přesto, když posléze došel vnějšího pokoje – což byl sám o sobě nepochybně dar Boží – upadl v tělesnou sebejistotu: „I jáť jsem řekl, když mi se šťastně vedlo: Nepohnu se na věky. [Nebo] ty, Hospodine, podlé dobře líbezné vůle své silou upevnil jsi horu mou, [ale jakž] jsi skryl tvář svou, byl jsem přestrašen“ (Ž. 30:6-7). V čase zemského prospěchu nevnímal dostatečně, jak cele ve všem závisí na Hospodinu, a znovu si to uvědomil až poté, co Pán svou ruku odtáhl, aby jej duchovně probudil skrze úzkost v duši. David se pak hned dokonaleji uvědomil, jak jsou všechny jeho časy v rukou Božích.

My lidé závisíme na Stvořiteli v každém okamžiku svého života, ať už se nacházíme v jakýchkoliv okolnostech. Ale zatímco v běžných okolnostech vůči tomu býváme slepí, na poušti, kde nic není, to jen těžko nevidět. Ani Izrael neměl výmluvy; kdyby nebylo Božího milosrdenství, nebyl by denně sycen mannou, ani by neměl vodu vyvedenou ze skály. To platilo o každé jednotlivé rodině, natožpak o celém nejméně dvoumilionovém táboře. Milosrdenství Boží zkrátka vnímáme mnohem více, když jsme pozbyli veškerých vnějších podpor, na které bychom se mohli spoléhat, a když jsme z lidského hlediska v koncích. I to je jeden z důvodů, proč Pán vede svůj lid přes poušť tohoto světa, abychom se naučili více vidět Jeho každodenní milosrdenství, i v drobnostech, které v dobách prosperity míjíme. O to větší pak máme projevovat vděčnost a chválu svému všemocnému Dobrodinci.

Pán Bůh nás vede přes poušť, protože to potřebujeme, a nebyl by milosrdný, kdyby tak nečinil.

V Božím Slovu jsou důležitá všechna slova, nejen obecné myšlenky, ale i to, jaký způsobem jsou vyjádřeny – i to je inspirované, vdechnuté Duchem. Neměli bychom proto minout, jak verš přesně zní. „Kterýž vedl lid svůj přes poušť, nebo jest věčné milosrdenství Jeho.“ Vedl svůj lid přes poušť, protože Jeho milosrdenství je věčné. Nejen tedy, že se vedení přes poušť s milosrdenstvím Božím nevylučuje, ale přímo z něj vyplývá, je jedním z jeho projevů, můžeme říci, že nezbytných. Toto zvažování nás tak vede o úroveň výš.

Už jsme poukázali na příklad Davida, kterého zemský prospěch přivedl k duchovnímu dřímání a sklouznutí na cestě za Pánem. K tomu je nakloněn každý člověk, pro onu hříšnou tělesnost, se kterou musíme denně zápasit, a kterou časný blahobyt často silně podpoří, aby v nás nabyla síly. Už na poušti musel Hospodin varovat svůj lid, že přesně takový účinek na něj sytost bude mít: „Nebo uvedu jej do země, kterouž jsem s přísahou zaslíbil otcům jeho, oplývající mlékem a strdí, kdežto bude jísti a nasytí se a ztuční. Tehdy obrátí se k bohům cizím a sloužiti bude jim, i popudí mne a zruší smlouvu mou. A když přijdou na něj mnohé zlé věci a úzkosti, tehdy bude jemu tato píseň na svědectví“ (Dt. 31:2021).

Poušť na ně měla – přes všechen jejich hřích, který na ní páchali – stále jistý blahodárný vliv, že ochránila mnohé Izraelské před ještě větším odklonem od Hospodina, který by na ně přivedl ještě těžší soudy Boží. I když si za podstatnou část doby, po kterou dleli pouští, mohli Hebrejci sami, když v nevěře odmítli vstoupit do Kanánu, přesto v sobě ono čtyřicetileté putování zahrnovalo i prvek Božího milosrdenství. Když byli v srdci tak zarytí, zůstávali na poušti, dokud se národ nezbavil té nevěrné generace. Tak Pán často dopouští, abychom i pro svůj hřích kráčeli v pomyslných pustinách různého druhu, ne jako odsouzení, ale coby lék na nevěru srdce, dokud nebude dostatečně umrtvena.

Jistě, ne vždy jsou časy vyprahlosti důsledkem konkrétního hříchu; na Joba přišly těžké časy, ze kterých si až zoufal, ač se proti Hospodinu neprovinil. Prožíváme-li něco podobného, je na místě zkoumat, jestli je náš případ jako Jobův, nebo jako Izraele na poušti – a je moudrost předpokládat u sebe spíše to druhé. V každém případě se musíme modlit spolu s Žalmistou: „Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšlení má. A popatř, chodím-liť já cestou odpornou tobě, a veď mne cestou věčnou“ (Žalm 139:23-24). Nicméně tak či tak, vždy máme důvod pokorně děkovat Hospodinu, že nás vede pouští, ač je to nepříjemné, s vědomím, že je to právě proto, že věčné jest milosrdenství Jeho. „K dobrémuť jest mi to, že jsem pobyl v trápení, abych se naučil ustanovením tvým“ (Žalm 119:71).

Závěr

S lidským srdcem je tomu smutně tak, že některé – nebo mnohé – Boží pravdy se ani znovuzrození nenaučí jen tím, že jim je někdo řekne, ba, ani tím, že jim je často opakují. Martin Luther vyznal, že některé Žalmy skutečně pochopil až v utrpení, a bez tohoto klíče mu jejich pravý smysl a hloubka unikaly. Experimentální poznání skrze osobní zkušenost je mnohdy zcela zásadní, a intelektuální porozumění ho nemůže nahradit. Tak tomu je i v případě lekce obsažené v našem textu. Na nějaké úrovni můžeme rozumět a uznávat, že Boží milosrdenství se projevuje v tom, že nám sesílá zkoušky a těžkosti, ale skutečně to srdcem vnímat je věc druhá.

Lid Boží dobře zná slova Jakubova: „Za největší radost mějte, bratří moji, kdyžkoli v rozličná pokušení upadáte, vědouce, že zkušení víry vaší působí trpělivost“ (Jk. 1:2-3). Ale skutečně tu radost ze zkoušek mít, to už je vysoká škola křesťanského života, ke které nedospějeme jen tak. To vyžaduje mnoho Božího působení a mnohou zkušenost z chození s Pánem. Takové poznání Hospodina něco stojí – a zároveň má nesmírnou hodnotu. Job po své bolestné zkušenosti se ztrátou a nemocí vyznal: „Tolikoť jsem slýchal o tobě, nyní pak [i] oko mé tě vidí“ (Job 42:5). Poznání Pána z dřívějška byla ve srovnání s tím novým, jako když člověk o něčem dříve jen slyší a pak se s tím setká osobně.

Abychom hluboce porozuměli Božímu milosrdenství projevenému ve vedení pouští, musíme jí osobně projít a ono milosrdenství osobně zakusit. Do té doby musíme prosit o milosrdenství, abychom, až ten čas přijde, měli pokorná a poddaná srdce, abychom se nebouřili ani nereptali, ale pokorně přijímali z ruky Boží, vše co dává i co bere. Tím bychom se podobně jako Izrael okradli o mnohé z Božího požehnání, a určitě o jeho vnímání. Kéž nám Pán dá, abychom se z tohoto rozjímání o milosrdenství Božím naučili, co jen můžeme, a nebyli zaskočeni, až se na onu poušť pod Božím vedením skutečně dostaneme. Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: