Arthura Walkingtona Pinka (1886-1952), toho velikého muže Božího první poloviny 20. století, jsme si již v minulosti na těchto stránkách představili, a vícekrát jsme z jeho spisů duchovně čerpali. Za jeho života šlo o opomíjeného kazatele, o jehož službu skoro nikdo nestál. On sám byl stavem a světskostí církve už v té době tak znechucen, že se po nějaké době veřejného působení stáhl do ústraní, kde se věnoval psaní a biblickým výkladům. Ačkoliv v posledních desetiletích jeho popularita značně vzrostla, pravda je taková, že tento svatý služebník by s většinou těch, kdo jej vychvalují, nechtěl mít nic společného, pro jejich mnohý kompromis a pro tělesný cirkus, kterým se moderní bohoslužba – dá-li se tak vůbec nazvat – vyznačuje. Pink sám jako vskutku bohabojný křesťan světské způsoby nemohl vystát a netoleroval z nich ani špetku.

Ačkoliv volal lid Boží ke svatosti a celému oddělení se pro Pána, nejednalo se o žádného samospravedlivého zákoníka – jak takové často obviňují ti, kdo se oddělit od vlivů světa nechtějí. Šlo o znovuzrozeného muže, který se spoléhal ve všem na nezaslouženou milost Boží, a tou také jeho spisy prostupují. Evangelium na něj z Písma dýchalo všude, i v částech, kde jej mnozí křesťané vidí jen málo.

Vzácným příkladem toho je i jeho série knih „Gleanings in/from…“ (česky volně „Střípky z…), v nichž rozebral Genesis, Exodus, Jozue a životy Eliáše a Pavla. Ze Střípků jsme si již něco předložili. V těch, které se týkají Genesis, nalezneme všude nesmírně vzácné poklady, ale předložíme si jeden zvláště požehnaný, zaměřený na život Abrahama. Když jej Pink rozebral detailně kapitolu po kapitole, na závěr na něj hledí znovu, všeobecnějším pohledem, aby čtenáři, když s ním dříve detailně studovali jednotlivé stromy, neminuli pro ně celý les. Takové zastavení nám přináší velký užitek. Je dobré a nezbytné číst Bibli denně po kapitolách, ale hrozí nám při tom, že mineme některá poučení, která plynou z vícero kapitol dohromady, z širšího záběru biblických událostí. Tento pohled Boží muž předkládá, a zdůrazňuje, jak je pro nás život Abrahama stále relevantní.

Arthur Pink na prvního hebrejského patriarchu hledí komplexně, se všemi silnými i slabými stránkami, a na prvním místě ve všem zveličuje milost Boží s ním i veliké dílo Hospodinovo v něm a na něm. Takový pohled bychom nikdy neměli opomíjet, protože stejně jako pro Pavla i pro každou jinou zbožnou osobnost Písma a historie platí vyznání, že „milostí Boží jsem to, což jsem, a milost jeho ve mně daremná nebyla“ (1. Kor. 15:10), a naopak, že všechno, co na nich zůstalo negativní, pocházelo od nich samotných. To představuje veliké napomenutí pro nás, abychom stejně hleděli sami na sebe, oblečeni jsouce v nízké o sobě smýšlení, a vedle toho ve smělou doufanlivost ve svého Boha a Spasitele. Tak tomu bylo s Abrahamem, a tak máme před Pánem kráčet i my. Kéž je nám v tom studium Arthura Pinka požehnáním a povzbuzením.

Abraham, otec všech nás

Obáváme se, že mnozí čtenáři Starého Zákona a zejména jeho úvodních knih, na tuto část Písma nepohlížejí jako na nic víc než na historická líčení, obsahující pouhý popis určitých událostí, které se staly v dávné minulosti, a že když se dostanou k popisu života patriarchů, neshledají v něm nic víc než jakési starověké životopisy. Takový postoj je však vůči Pánu Bohu hrubě neuctivý. Což není zřejmé, že když vyprávění o Abrahamovi, Izákovi, Josefovi atd., odsouváme do vzdálené minulosti a v inspirovaném záznamu pro nás dnes již nevidíme nic nebo jen velmi málo užitečného, že tím de facto redukujeme Genesis na mrtvou knihu? Nebo to můžeme vyjádříme jinak: Je-li Genesis součástí onoho „Slova života“ (Fp. 2:16), pak je to kniha živá, přímo nabitá životem; kniha, která v sobě nezbytně má svěžest, jíž žádná jiná kniha mimo Svatý Kánon nedisponuje; kniha, která mluví i do naší doby, pro níž je stále aktuální a použitelná.

Vydejme se ještě další myšlenkovou linkou, která nás dovede ke stejnému závěru, k němuž jsme dospěli na konci předchozího odstavce. Jednou z pravd, které Písmo o Bohu zjevuje, je, že On se nemění, neboť jest „včera i dnes tentýž, i na věky“. Z toho vyplývá, že Jeho cesty jsou ve svém jádru stále stejné, to znamená, že vždycky jedná s lidmi, zejména se svým lidem, jež Mu zvláštně náleží, podle stejných principů. To vysvětluje i onu známou skutečnost, že se dějiny tak často opakují. Když jsme si uvedli obecnou zásadu, nyní je tedy aplikujme. Je-li pravda, co jsme právě řekli, neměli bychom tedy očekávat, že Boží jednání s Abrahamem předvídá a předjímá též Jeho jednání s námi? Že Abrahamovy zkušenosti, očištěné od vedlejších detailů, ilustrují zkušenosti naše? Platí-li toto, pak docházíme k podobnému závěru (jak jsme předpokládali), jenž jsme vyjádřili v závěru předchozího odstavce. Spojme tedy nyní oboje dohromady.

Protože je Bible živá kniha, žádná její část není překonaná, a přestože mnohé z toho, co je v ní zapsáno, je starobylé, nic z toho není zastaralé. Každá část této živé Knihy obsahuje nějaké poselství, které je aplikovatelné a hodící se pro naši dobu. Protože se Pán Bůh nemění, Jeho dávné cesty ve svém jádru Jeho cestami i dnes. Proto Boží jednání s Abrahamem obecně předznamenává Jeho jednání s námi. Abychom tedy měli z líčení o Abrahamově životě ten nejvyšší užitek, musíme v něm spatřovat obraz naší vlastní duchovní historie. Než se pokusíme to rozebrat v detailu, začněme ještě z jednoho dalšího prvotního východiska, abychom se pak odtud posunuli dál.

„A protož z víry jde, aby [šlo] podlé milosti, proto aby pevné bylo zaslíbení všemu semeni, netoliko tomu, kteréž z zákona jest, ale i tomu, kteréž jest z víry Abrahamovy, kterýž jest otec všech nás“ (Řím. 4:16). Jak může být Abraham „otcem všech nás“? V jakém smyslu jím je? Samozřejmě ne doslovně, skrze fyzické zplození, ale obrazně, coby typus. Tak jako syn přirozeně po svém otci dědí určité vlastnosti – totiž jako je podobnost mezi otcem a synem, jako když Adam „zplodil syna ku podobenství svému a k obrazu svému“ (Gn. 5:3) – tak existuje podobnost mezi Abrahamem a těmi, kdo jsou „símě Abrahamovo, a podlé zaslíbení dědicové“ (Ga 3:29). Jednoduše, na Abrahama máme hledět jako na vzorek věřícího. Abrahamova historie tak bude v hrubých rysech úzce korespondovat s tou naší. Tím se opět dostáváme ke stejnému bodu jako v závěru každého z předchozích odstavců. Nyní jsme již tedy připraveni otestovat správnost těchto závěrů a zkoumat je ve větších podrobnostech.

Život Abrahama, jak jej zaznamenává kniha Genesis, tedy nečtu jen coby Duchem Svatým vdechnutý popis historie (i když jde vskutku o historii), a už vůbec ne coby zastaralé líčení něčeho, co se stalo v dávné minulosti, ale rovněž a především coby vykreslení zkušeností Abrahamových dětí všech věků, jakož i popis Božího jednání s těmi, kteří Mu patří, ve všech dobách. Abychom to uvedli specificky: Čím byl Abraham na počátku? Inu, ztraceným hříšníkem, který neznal Pána Boha, totiž modlářem. A takoví jsme byli i my: „Protož pamatujte, že vy někdy pohané podlé těla, kteříž jste slouli neobřízka od těch, kteříž slouli obřízka na těle, kteráž se působí rukama, vy jste byli onoho času bez Krista, odcizení od společnosti Izraele, a cizí od úmluv zaslíbení, naděje nemající, a bez Boha na světě“ (Ef 2:11-12). Co se s ním ovšem stalo? Ukázal se mu Bůh slávy (Sk. 7:2). Stejně tomu bylo i s námi. Pán se zjevil i nám. Co bylo dál? Hospodin povolal Abrahama, aby se oddělil se vším všudy od svého starého života. Takové je i Boží volání k nám – abychom se oddělili od tohoto světa a všeho, což k němu přináleží. Poslechl Abraham? Zpočátku jen nedokonale. Místo aby opustil své příbuzné, jak mu bylo přikázáno, doprovázeli ho při odchodu z Ur Kaldejských otec Táre i synovec Lot. Nepromlouvá to i k nám? Což to nás, „Abrahamovy děti“, vážným způsobem neodsuzuje? Nebyla snad naše odpověď na Boží povolání k oddělení liknavá a toliko částečná?

Pokračujme: Brzy poté, co Abraham přišel do Kanánu, prozkoušely jeho víru těžké okolnosti – v zemi nastal „hlad“. Jak to na něj zapůsobilo? Předložil před Pána Boha svou potřebu a očekával na Něj, že ji uspokojí? Och, copak na to nemůžeme odpovědět podle vlastní žalostné zkušenosti? Neobrátili jsme se snad v hodině nouze o pomoc a vysvobození ke světu, jako se Abraham obrátil do Egypta? Pohleďme dále na Abrahama v 16. kapitole Genesis. Nemá děti. Hospodin zaslíbil, že jeho potomstvo obdrží onu zemi. Uplynulo však již několik let a Sára zůstává neplodná. Co Abraham učinil? Čekal stále na Pána Boha a zůstával trpělivý? I kdyby nám to Bible neřekla, neposkytla by nám snad odpověď naše vlastní zkušenost? Abraham se uchýlil k tělesným prostředkům a zatáhl do všeho Agar, aby pomohla Pánu Bohu (!?) při uskutečňování Jeho záměru. A k čemu to vedlo? Ztratil Hospodin trpělivost? To by oprávněně mohl. Zavrhl však své chybující dítě? Jednal tak i s námi? Ne, vskutku nikoliv: „Pakliť jsme nevěrní, onť zůstává věrný“ (2. Tim. 2:13).

Dál už Abrahamův život nemusíme rozebírat. Nevidíš již, milý čtenáři, proč se Abraham nazývá „otcem všech nás“? Neplatí zde snad rčení světa, že „jaký otec, takový syn“? Než však tento obraz opustíme, podívejme se ještě na jednu jeho linku. Vizme Abrahama v 22. kapitole, jak obětuje Izáka. Vztahuje se to i na nás? Nalezneme ve zkušenosti dnešních křesťanů něco, co by odpovídalo scéně, která se odehrála se na hoře Moria? Jistě, ale zaznamenejme, kdy k tomu došlo – nikoliv na začátku, ale na samém konci Abrahamovy životní pouti. Ach! To všechno cvičení v životě nebylo marné: oheň vykonal své dílo, zlato bylo zprubováno. Konečně Abraham dospěl k tomu, že byl podle povolání Božího ochoten se vzdát nejen Táre a Lota, ale rovněž připraven položit na oltář svého syna Izáka. Jinými slovy, oddává Pánu Bohu naprosto vše, pokládá Mu k nohám i tu jeho srdci nejdražší modlu. Milost v něm zvítězila, neboť jedině ona může lidské srdce přivést k naprosté podřízenosti vůli Boží. Tak nakonec milost zvítězí i v nás. V Abrahamových zkušenostech, když byl nahoře i dole, když procházel zkouškami i selháními, tedy máme vidět předobraz těch svých. V Božím trpělivém jednání s Abrahamem zase máme zřít předobraz Jeho jednání s námi. V konečném vítězství milosti v Abrahamovi spatřujme zaslíbení jejího konečného vítězství v nás. Tak nám bude Genesis vpravdě živou knihou, převedeme-li ji takto do současnosti.

Z Abrahamova života si můžeme vzít nesmírně důležitá ponaučení a mnoho vzácných pravd, jež se odrážejí v jeho charakteru a životní dráze. Poté, co jsme na něj hleděli coby na běžného věřícího, podívejme se na něj také jako na Muže víry. V 11. kapitole listu Židům, té velké kapitole víry, se Abrahamovi věnuje nápadná pozornost. Jen jednou zde čteme, že „věrou Izák“ a „věrou Jákob“, ale Abrahamovu víru máme zmíněnou třikrát (viz verše 8, 9 a 17). Nebudeme asi moc přehánět, řekneme-li, že Abrahamova víra byla zkoušena tvrději, opakovaněji a rozmanitěji než víra kohokoli jiného. Nejprve byl povolán, aby opustil svou vlast, oddělil se od svého domova i příbuzných a vydal se na dlouhou cestu do země, jíž mu Hospodin zaslíbil „ukázat“; a čteme, že Abraham „šel, nevěda, kam přijde“. Po příchodu do nové země si ji nezabral pro sebe, ale pobýval v ní coby cizinec a poutník. Jediné, co v ní kdy vlastnil, bylo místo k pohřbu. Bydlil v ní ve stanech s Izákem a Jákobem, a dlel v ní takto téměř sto let. Jeho víru pak opět prozkoušelo Boží zaslíbení, že mu Sára dá syna. Jeho vlastní tělo bylo „umrtvené“ a jeho manželka již dávno překročila věk, kdy mohla rodit děti, přesto „o zaslíbení Božím nepochyboval z nedověry, nýbrž posilnil se věrou, dav chválu Bohu, jsa tím jist, že cožkoli zaslíbil, mocen jest i učiniti“ (Řím. 4:20-21). Nakonec přišla zkouška nejvyšší, když měl obětovat svého syna Izáka, ale „věrou obětoval Abraham Izáka, byv pokoušín, a to jednorozeného obětoval ten, kterýž byl zaslíbení přijal, (…) tak o tom smýšleje, že jest mocen Bůh i z mrtvých vzkřísiti“ (Žd. 11:17.19).

Cožpak ale Abrahamova víra nikdy nezakolísala? Ach běda, zakolísala. Byl to člověk týmž bídám jakož i my poddaný, a i v něm se nacházelo zkažené srdce plné nevěry. Duch Boží věrně vylíčil jeho temné i světlé stránky, a kdybychom si nebyli sami bolestně vědomi tragické historie svého vlastního duchovního života, mohli bychom oprávněně žasnout nad jeho podivným prolínáním víry a nevíry, poslušnosti a neposlušnosti. Věrou Abraham poslechl, když jej Pán Bůh povolal opustil Ur Kaldejských; ano, ale nevěrou zase neposlechl v tom, že jej v přímém rozporu s Hospodinovým výslovným rozkazem doprovázeli otec i synovec. Věrou opustil zemi kaldejskou, ale nevěrou se zastavil v Cháran (Gn. 11:31). Věrou vstoupil do země zaslíbené, ale jakmile nastal hladomor, opustil ji a odešel do Egypta (Gn. 12:10). Věrou se do země zaslíbené opět vrátil, aby v ní pobýval, ale nevěrou si vzal za ženu služebnici Agar, místo aby čekal, než Pán Bůh zasáhne svou mocí a dá mu syna ze Sáry. Věrou vytáhl proti Chedorlaomerovi a jeho vojsku, aby zachránil Lota, ale později nevěrou lhal Abimelechovi o své ženě (Gn. 20:21). Jak smutný doklad to vše podává o oněch dvou přirozenostech, jež se ve věřících nacházejí!

Jak hrozivě nekonzistentní jsou životy Božích svatých! Věrou Izrael překročil Rudé moře, ale jen o chvíli později se v nevěře strachovali, že byli přivedeni na poušť, jen aby tam byli zmořeni hladem. David, maje své srdce ukotvené v Hospodinu, se nebál postavit mocnému Goliášovi, a přesto poté utíkal před Saulem. Eliáš, plný jistoty v Hospodinu, sám čelil čtyřem stům proroků Baalovým, ale za pár hodin v bázni prchal před rozhněvanou ženou. Petr se nebál vykročit nohou na mořskou hladinu, ani se nezalekl v přítomnosti římských vojáků, ale vytasil meč a urazil ucho služebníku samého velekněze; přesto se však ještě téže noci třásl před služtičkou a neodvážil se před ní vyznat svého Pána. Ó, jak naše cesty nevěry potupují našeho Boha! Nevěra! Bezpochyby jde o hlavní z oněch tak snadně obkličujících nás hříchů.

Nezjevují snad výše uvedené historie a to, jak pokračovaly, onu podivuhodnou a nanejvýš milostivou trpělivost Toho, o kteréžm jest řeč naše? Jak trpělivě Pán Bůh nakládá se svým lidem! Izrael, přestože na poušti reptal proti svému Bohu, tam nezahynul hladem, ale byl sycen „chlebem mocných,“ tj. andělů (Ž. 78:25)! David nebyl Saulem zabit, i když před ním prchl; ba, místo toho byl posléze povýšen na izraelský trůn! Eliáš se nestal obětí hněvu Jezábel, i když jeho víra selhala; naopak byl poté vzat do nebe, aniž by vůbec uzřel smrti! Petr nebyl pro zapření svého Pána zavržen, ba naopak, po jeho pokání se mu dostalo té významné cti, že otevřel dveře království jak Židům, tak pohanům! A stejně tomu bylo s Abrahamem. Když jeho víra klopýtla, Pán Bůh ho neopustil, ale nakládal s ním něžně a trpělivě, vedl ho krok za krokem, káznil jej ve škole osobní zkušenosti, až jej nakonec v podivuhodné milostí zmocnil, aby na hoře Moria vírou vykonal to, co bylo typus Golgoty samotné!

Boží jednání s Abrahamem rovněž předivně manifestovalo Boží svrchovanost. Našemu praotci se dostalo zcela jedinečné pocty, neboť byl Pánem Bohem vyvolen, aby se stal otcem vyvoleného národa, totiž národa, z nějž měl podle těla vzejít Kristus. A zaznamenejte, jak se Boží svrchovanost projevila v tom, koho On vybral. Na Abrahamovi nebylo od přirozenosti nic, co by jej Hospodinu doporučovalo. Původně patřil do rodiny modloslužebníků. Než opustil Ur Kaldejských, uzavřel v reakci na Boží povolání se svou ženou zlou smlouvu (Gn 12:7). Pán Bůh řekl Izraeli, jako by chtěl zvlášť zdůraznit jejich nehodnost: „Pohleďte na Abrahama otce vašeho, a na Sáru, kteráž vás porodila, že jsem jej jediného povolal; (…) pohleďte na skálu, odkudž vyťati jste, a na hlubokost jámy, z níž vykopáni jste“ (Iz 51:2.1). A Abraham, otec všech nás, byl vzorovým či ukázkovým případem. Boží vyvolení před založením světa nezáviselo na žádném předzvěděném dobru nebo zásluze, jež by byly v nás samých. Vyvolení samo je „z milosti“ (Ř. 11:5). Je z pouhé milosti od začátku do konce – ze svrchované milosti, nezasloužené a dobrovolné milosti, milosti s ničím nesrovnatelné.

Dále zvažme Abrahama coby objekt lásky Boží. Osobní historie našeho praotce byla plná zvláštních zvratů. Neměl vůbec ustláno na růžích. Byl povolán podstoupit těžké zkoušky. Znovu a znovu procházel vodami i ohněm, ale vždy mu byl po boku Někdo, kdo jej neopustil. Jak jsme již viděli, Abraham coby otec věřících byl jejich reprezentantem. I my procházíme stejným typem zkoušek, jako on, byť se v konkrétnostech liší. Víra, aby mohla působit trpělivost, musí být prozkoušena: zlato se musí vložit do tyglíku, aby mohlo být přepáleno. Pán Bůh měl jednoho Syna bez hříchu, ale žádného bez utrpení a zármutku. „Nebo kohož miluje Pán, tohoť tresce, a švihá každého, kteréhož za syna přijímá“ (Žd. 12:6). Abraham musel nejprve snášet zpřetrhání přirozených svazků; podle Božího povolání musel opustit domov a příbuzenstvo. A takové slovo zní i k nám: „Kdo miluje otce neb matku více nežli mne, neníť mne hoden“ (Mt. 10:37). Byl povolán opustit rodnou zemi, stát se příchozím a poutníkem v cizí zemi, čímž se stejně jako my učil, že „naše obcování [tj. občanství] jest v nebesích“ (Fp. 3:20). „Nesnáz“, která nastala mezi pastýři Abrahamovými a Lotovými, jež si vyžádala odloučení našeho praotce od jeho synovce, ilustruje skutečnost, že cesta víry je často osamělá a že mnohdy jsme nuceni kráčet odděleně od těch, které podle těla milujeme. Roky čekání, kterými Abraham musel projít, než došel žádosti svého srdce a obdržel syna, jsou příkladem lekce, kterou je pro nás tak těžké se naučit, totiž že musíme očekávat toliko na Pána a mít své doufání jen v Něm. A konečně, stejně jako bylo Abrahamovi řečeno, aby se vzdal svého Izáka a obětoval Hospodinu svého jediného syna, i od nás se vyžaduje, abychom Mu dali vše, aby s tím naložil, jak se Mu zlíbí, a že přitom o nic nebudeme ochuzeni – o nic víc než Abraham. Hleďme tedy na lásku, jakou měl Pán Bůh vůči otci všech věřících; lásku, která se projevuje ve věrném káznění a nese rozkošné ovoce spravedlnosti.

Tento vzácný klenot má mnoho odlesků. Zaznamenali jsme si, jakou trpělivostí, svrchovaností a láskou Pán Bůh jednal s Abrahamem; nyní vnímejme Jeho nesrovnatelnou milost. Není toto jediné příhodné slovo, jež zde lze použít? Nebyla to právě milost, která z Abraháma učinila „přítelem Božím“? Ó, jaké to podivuhodné milostivé sklonění se, když se ponížil tak hluboko, že se ujal zemského červa! Ó, jaká nedostižná laskavost, jež přivedla jednoho z Jeho vlastních tvorů do tak důvěrného vztahu s Ním samým! A zaznamenejme, v čem se ono přátelství projevilo. Hleďme, jak Hospodin svému ‚příteli‘ sděluje, co se má stát jeho potomstvu za dlouhé časy (Gn. 15:13-16). Zaznamenejme, jak jej vzal za svého důvěrníka a hovořil s ním o svých záměrech se Sodomou (Gn. 18:17). Pozorujme, v jakém důvěrném společenství Hospodin s Abrahamem byl, jak jedl a pil u jeho stolu (Gn. 18:8). A konečně zvažujme, jak podivuhodně jej Pán Bůh přivedl do společenství svého srdce (Gn. 22). Nejspíš žádný jiný člověk nikdy nepronikl tak hluboko do významu a pohnutí srdce Otcova na Golgotě, tak jako Abraham na hoře Moria.

Nakonec se podívejme na Abraháma jako na typus. Neznáme žádnou osobnost Starého Zákona, která by byla tak mnohostranným typem jako Abraham. Za prvé byl typus Otce. To vidíme v jeho touze po dětech (srov. s Ef. 1:5); v tom, že při odstavení Izáka uspořádal „hostinu“ (srov. s Mt. 22:2-4); v obětování svého jediného syna Izáka (srov. s Jan 3:16); v tom, že poslal pro nevěstu pro svého syna (srov. se Zj. 21:9); v tom, že svého syna ustanovil dědicem všech věcí (Gn. 25:5). Za druhé byl Abraham typus Krista. To vidíme v tom, že na Boží povolání opustil dům svého otce; v tom, že je tím, v němž mají být požehnány všechny čeledi země; v tom, že je příbuzným vykupitelem Izraele; v tom, že je hlavou všech národů. Za třetí je typus církve. To vidíme zejména v tom, že byl příchozím a poutníkem na zemi. Zaznamenejme, že ačkoli opustil svůj domov v zemi kaldejské, žádný jiný v Kanánu nenašel; místo toho přebýval ve staních. Nemiňme též, jak se to projevilo ke konci jeho života. Když potřeboval místo ku pohřbu, koupil si je od synů Het (Gn. 23:3-4). Dal přednost tomu si jej koupit, než aby jej přijal od těchto světských lidí darem. Nechtěl se od nich nechat obohatit o nic víc, než se chtěl stát stal dlužníkem krále sodomského a přijmout od něj i tu nejmenší věc. Že byl Abraham příchozím, cizincem, se ukázalo také při hledání manželky pro Izáka. Byl cizincem v Kanánu, a proto poslal do Cháran. Ač tedy přebýval v Kanaánu, naprosto se od obyvatel té země odlišoval; dlel mezi nimi, ale nebyl jedním z nich. A za čtvrté byl Abraham typus Izraele. To je zjevné z toho, že právě jemu Pán Bůh dal Palestinu; s ním Hospodin uzavřel smlouvu; to on byl zachován mocí Boží, zatímco přebýval v cizí zemi (Gn. 20); to on byl po pohnuté životní pouti ve stáří nadpřirozeně oživen a nakonec připojen k pohanům (Gn. 23).

Kéž milost Boží uschopní pisatele i čtenáře, aby kráčeli skrze víru, a ne skrze vidění, aby žili v naprostém odloučení od světa coby příchozí a poutníci, aby Hospodinu prokazovali pohotovější a bezvýhradnější poslušnost, aby se podřizovali Jeho vůli a přenechali Mu vše, aby s tím učinil, jak se Mu zlíbí, a pak spolu s Abrahamem zjistíme, že stezka spravedlivých se jako světlo jasné rozmáhá a svítí až do pravého dne.