V mnoha článcích na našem blogu se zabýváme vnějším leskem i vnitřní bídou nového evangelikalismu, k čemuž je také označujeme příslušným tagem. Nový evangelikalismus můžeme dnes chápat prakticky jako synonymum současného evangelikalismu jako takového, protože se tak rozšířil, že jeho duch či aspoň některé principy prostoupily takřka všemi evangelikálními denominacemi v západním světě s výjimkou mála z nich, kde se velmi cíleně postavili k boji proti němu. U nás se novoevangelikálnímu zkompromisování nevyhnula žádná evangelikální denominace.

Nový evangelikalismus (nebo někdy neo-evangelikalismus či novoevangelikalismus) je však vedle tohoto svého současného širšího významu také specifický historický pojem; označuje hnutí vzniklé po druhé světové válce se specifickým pozadím a specifickými cíli. Postupem času – ve skutečnosti ani ne za tak dlouho – však jako kvas prokvasilo všechny skupiny, kde si nedávali dostatečný pozor, aby jej vyčistili ze svých domů. Primárně se jedná o fenomén americký, ale pro dominantní církevní a obecně kulturní vliv Spojených států se potažmo týká i zbytku světa, kam se již po dekády přelévá.

Pro jeho lepší pochopení je tedy vhodné si jeho historii a dopady blíže představit. Dále zde tedy budeme užívat pojem nového evangelikalismu v jeho původním, historickém smyslu. Zdrojem je nám zejména kniha Ernesta D. Pickeringa z r. 1994 The Tragedy of Compromise: The Origin and Impact of the New Evangelicalism (Tragédie kompromisu: Původ a dopad nového evangelikalismu, v češtině nevyšlo).

Pozadí vzniku

Nástup novoevangelikalismu velmi úzce souvisí s velkou kontroverzí mezi fundamentalismem a modernismem v první polovině dvacátého století, protože na ni přímo reagoval. Církev v Evropě se musela potýkat s nástupem mužů, jenž zpochybňovali různými způsoby Slovo Boží, již od nástupu osvícenství. Když přicházela nákaza racionalismu, který se snaží vytěsnit celý koncept nadpřirozeného zjevení, a s ní také duchovní mrtvost, Pán Bůh svůj lid ze své milosti vysvobozoval skrze dání nových probuzení a povstání mužů víry, kteří pozvedli korouhev evangelia a hlásali s odhodláním celou radu Boží bez odebírání z Písem Svatých. Kazatelé jako Edwards, Wesley, Whitefield nebo později Spurgeon a další vykonali své své době z moci Ducha Svatého veliké dílo a navrátili mnohé na úzké cesty pravdy.

Ďábel přes všechny jednotlivé porážky však nespal a dále pilně rozséval koukol pochyb a nevěry. Významným předělem se stalo publikování Darwinovy knihy O původu druhů, která otrávila mysle mnohých; když lidé ze svého vnímání vytěsnili Boží nadpřirozené působení v oblasti stvoření, brzy začali nahlížet i na duchovní věci coby produkt pouhého přirozeného vývoje lidstva. Teocentrický pohled a víra v nadpřirozené působení Hospodinovo začal nahrazovat ten antropocentrický s jeho vírou v postupné „přirozené“ zlepšování člověka. Stejně vykládali také původ Bible. Tak se znovu potvrdilo, že „v moudrosti Boží svět nepoznal skrze moudrost Boha“ (1. Kor. 1:21). První s tím přišli učenci na univerzitách a fakultách, včetně těch teologických, ti ovlivnili studenty teologie a ti pak začali postupně a nenápadně formovat mysle běžných věřících v lavicích. Šlo o významné téma, proti němuž vystupoval i Spurgeon v jeho tzv. Downgrade controversy.

Moderní teologický liberalismus, jak se rozvinul v polovině 19. století, se vyznačoval zejména těmito body: (1.) Odmítnutí historické křesťanské doktríny o inspiraci Písem. (2.) Tolerance všech teologických postojů, snad s výjimkou toho ortodoxního. (3.) Zdůraznění lidské zkušenosti a přikládání ji větší relevance nad zjevenou pravdu Boží. (4.) Odmítnutí Kristova Božství. (5.) Důraz na údajné dobro lidské přirozenosti spolu s odmítnutím biblického učení o lidské zkaženosti a potřebě znovuzrození. (6.) Odmítnutí Božího působení v historii. (7.) Pojetí hříchu coby společenského fenoménu, kdy „spása“ přichází skrze sociální programy; sociální evangelium.

Přes mnohé rozšíření modernismu na renomovaných fakultách nezůstal tento satanský útok bez odezvy mužů stojících za pravdou Bible. Zaútočil na něj nejen již zmíněný Spurgeon, ale i učenci jako B. B. Warfield nebo řada konzervativních dispenzacionalistů. V roce 1915 vyšel manifest zásadového křesťanství The Fundamentals (Fundamenty), do nějž řada kazatelů napsala obhajoby různých klíčových doktrín Písma. Boje v Americe se vedly po celá dvacátá léta, až vyvrcholily odchodem v předchozím článku zmíněného Johna Greshama Machena z Princetonu v roce 1929.

V té době už byly demarkační linie dost zřetelně vymezeny a zásadoví kazatelé stáli pro liberálním apostátníkům pevně a odděleně. Štěpily se nejen semináře, ale i denominace. Duchovní zápas byl dlouhý a těžký, ale tato generace fundamentalistů nepochybovala o potřebě jej vést a nesměšovat se s nevěřícími, bez ohledu na to, že si stále dávali nálepku křesťanů, a bez ohledu na jejich úctyhodné teologické diplomy. Činit jinak by pro ně byla zrada evangelia samotného.

Počátky hnutí

Dokud jsme na této zemi, náš zápas se světem, tělem, ďáblem a hříchem nikdy neskončí, už jen proto, že náš Nepřítel nepřestane obcházet jako lev řvoucí, hledaje, koho by sežral (1. Pt. 5:8). I když tedy Pán dává svému lidu vítězství – za předpokladu, že ten hledí k Němu a činí-li Jeho vůli – nelze nám nikdy usnout na vavřínech. Útoky se budou opakovat.

Stará generace Božích bojovníků, jež se od odpalického liberalismu cele oddělila, s tím počítala a byla připravená proti jejich duši hubícímu bludu stát bez ochabnutí. Ovšem mezi mladší generací fundamentalistických evangelikálů se po druhé světové válce začala rozmáhat únava z neustálých střetů. Částečně k tomu přispěla i tendence některých obracet konflikt dovnitř, ale klíčovým sentimentem se stala touha si odpočinout, odložit břímě nepopulárního boje proti tak velkému zástupu podle jména křesťanů. Liberalismus jim neimponoval jako takový; co se týče doktríny samotné, věřili stejným věcem jako starší zásadoví kazatelé, ale nezdálo se jim až tak nezbytné trvat na striktně separatistické pozici. Z tohoto vzrůstajícího pocitu vyrostl nový evangelikalismus.

Mužů, kteří novou pozici začali prosazovat, bylo více, ale v počátcích byl asi nejvlivnější Harold Ockenga (1905-1985), který také jako první dal hnutí jeho název. Ockenga přitom původně patřil mezi studenty, kteří odešli z Princetonu spolu s Machenem. Dobré rozhodnutí z mládí nezaručuje dobré vytrvání až do konce, nezůstaneme-li bdělí. A to tento muž žel nezůstal. Harold Ockenga měl značný vliv, i coby zakladatel a první děkan (prezident) Fullerova teologického semináře, na jehož půdě v roce 1948 také pronesl řeč, kde také nový evangelikalismus prvně detailněji popsal. Proto se mu také často říká „otec nového evangelikalismu“.

Vzhledem k tomu, jaký vliv si nové hnutí brzy získalo, Ockenga přirozeně nebyl jeho jediným významným protagonistou. Vedle něj nelze nezmínit evangelistu Billyho Grahama, ale ten byl pro rozšíření nového evangelikalismu tak zásadní postavou, že si zaslouží vlastní článek. Vedle nich lze zmínit Carla F. H. Henryho, Harolda Lindsella, Wilbura M. Smithe nebo Edwarda J. Carnella. Ovšem bavíme se nyní pouze o novém evangelikalismu v jeho prapůvodních počátcích; dnes do něj můžeme směle zařadit každého, kdo se hlásí k evangelikalismu a není přitom separatistický fundamentalista.

Pokud jde o organizační strukturu, vedle již zmíněného Fullerova teologického semináře hrála zásadní roli Národní asociace evangelikálů (National Association of Evangelicals). Tu sice založili už v roce 1942, tedy před samotným počátkem hnutí, ale brzy se stala jeho baštou. V protikladu vůči ní stálo zásadové, oddělené sdružení Americká rada křesťanských církví (American Council of Christian Churches). Tu však lidé z NAE považovali za příliš militantní a zbytečně tvrdě vystupující proti ekumeně. V roce 1956 začali noví evangelikálové dále vydávat známý časopis Christianity Today (Křesťanství dnes).

Hlavní principy

Co se týče kardinálních doktrín křesťanství, otcové nového evangelikalismu se od toho starého odchýlit nechtěli. Víra v autoritu Bible, Kristovo Božství, doslovné vzkříšení a podobné věci – za tím vším by vyznávali, že stáli. Pokud by se rozdíl měl vystihnout jedním slovem, byla by to otevřenost. Tito lidé jednoduše nechtěli být vnímání jako úzkoprsí, uzavření, netolerantní a bigotní. Přáli si dosáhnout většího respektu od nepřátel starého bojovného evangelikalismu. Ockenga sám vymezil cíle svého hnutí takto:

1. Znepokojovalo je, že soudobá kultura ztratila svoje vnímání pravého Boha a chtěli vidět obnovu a probuzení křesťanské víry, které by hluboce zasáhlo i kulturu sekulární.

2. Trápilo je, že evangelikalismus nemá respekt v akademických kruzích a přáli si získat větší uznání na mainstreamových univerzitách skrze působení evangelikálních učenců, kteří by hájili evangelikální doktríny i na intelektuální rovině.

3. Chtěli se znovu dostat do vedení hlavních denominací (v angl. Mainline Protestantism, který je v anglosaském světě v dnešní době synonymem liberální církve), které předtím obsadili modernisté.

4. Toužili, aby se církev stala nástrojem sociálních změn.

Další vymezení cílů a principů nového evangelikalismu přinesl v březnu 1956 pozitivně laděný článek v magazínu Křesťanský život (Christian Life), kde se mimo výše uvedeného a některých otázek ohledně eschatologie a dispenzacionalismu rozebíral jeho „přátelský postoj k sekulární vědě“, větší důraz na akademickou vzdělanost a ochotu vést debatu s liberály, připravenost znovu prozkoumat a případně přehodnotit doktrínu o Duchu Svatém a Jeho působení, a rovněž znovuotevření debaty o inspiraci Písem.

Nechtěná otevřenost všem vlivům

Ne všechny body by byly absolutně zlé, kdyby dostaly své pravé místo a nesmíchaly se s jinými kompromisy. Kupříkladu akademická vzdělanost sama o sobě má své přínosy, pokud je cele oddaná neomylné autoritě Bible; sám John Gresham Machen byl učenec par excellence. Ale když k ní nový evangelikalismus přistoupil v duchu smířlivosti vůči liberálnímu odpadlictví, bera jej coby partnera v debatě, jako by jejich nevěrecký přístup mohl přinést nějaký užitečný vhled do věcí Božích, už se vezl z kopce. Liberálové se v onom dialogu ovlivnit nenechali, noví evangelikálové ano. Podobně vypadal onen přátelský postoj k vědě, kdy v praxi vedl pouze k tomu, že někteří pozdější představitelé začali koketovat s evolucí a pokoušet se biblické učení naroubovat na Darwinovy teorie. Nad tím hořekovali dokonce i noví evangelikálové z první generace, jako Carl F. H. Henry. Ale stalo se, jak praví Bible: „Poněvadž větru rozsívají, takéť vichřici žíti budou“ (Oz. 8:7).

Pokud jde o otázku verbální inspirace, i tam se ukázalo, že se otevřeli trochu moc. Ano, kdo by se jich specificky zeptal na přesvědčení ohledně Písem, slyšel by stále, že v jejich inspiraci či neomylnost věří. Ale o přesné definici „inspirovanosti“ a „neomylnosti“ byli ochotni debatovat. Někteří muži na Fullerově semináři, jako třeba Dewey M. Beegle, Paul King Jewett nebo Harold Lindsell začali prosazovat tezi, že neomylnost Bible se vztahuje jen k jejímu duchovnímu učení, a nezasahuje tak daleko, abychom mohli tvrdit, že je neomylná i tam, kde se dotýká historie, biologie, astronomie apod. Jewett do toho ovšem zahrnoval i některé oblasti mravní, třeba Pavlovo učení o podřízenosti žen. Z toho byli opět jiní noví evangelikálové poněkud zklamaní, ale pokud se tomu divili, mohli vinit je vlastní neprozíravost, protože tomu sami otevřeli dveře.

Kvůli své snaze vyjít vstříc odpadlíkům noví evangelikálové vposledku kontaminovali i svůj evangelikalismus samotný. Klíčový koncept evangelikalismu by měl být důraz na znovuzrození, přičemž to se děje působením Ducha Svatého skrze víru v ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista. Víra v jiného Ježíše a jiné evangelium (viz 2. Kor. 11:4 a Gal. 1:8-9) ke znovuzrození vést nemůže. A není-li kdo znovuzrozen, zůstává mrtvý ve vinách a hříších a nejedná se vůbec o křesťana. I když noví evangelikálové by toto v teorii možná potvrdili, v praxi jejich vztah k liberálům, kteří vskutku nevěřili v zástupnou oběť Kristovu na kříži ani na doslovné vzkříšení, ukazoval v tom nejlepším případě nekonzistenci jejich postoje.

Noví evangelikálové přirozeně s liberály ohledně těchto otázek nesouhlasili, ale nevzali to do svého logického důsledku, aby se k nim tedy měli jako k nevěřícím – čímž míníme jako k lidem, kteří potřebují slyšet, že jsou daleko Boží slávy, směřují do pekla a musí činit pokání a věřit pravému evangeliu, ne svým falešným náhražkám. Místo toho k nim v praxi přistupovali jako pomýleným bratřím, se kterými třeba nesouhlasíme ohledně otázky křtu, církevního zřízení nebo eschatologie, ale nemusíme se proto od nich oddělovat. Někteří, jako Donald Bloesch, přímo kritizovali Machena, že „dostatečně nerozpoznal skutečnost, že liberálové mohou být přes omyly ve svém myšlení stále lidmi hluboké osobní víry.“ Ovšem to, že někdo vyznává osobní víru v Pána Ježíše, neznamená, že je spasený. Judaizátoři, které tak tvrdě odsuzoval Pavel, v Pána Ježíše coby přišlého Mesiáše také věřili, ale jejich přesvědčení o nutnosti zachovávat Mojžíšův zákon pro své přijetí Otcem fakticky činilo Spasitelovu oběť na kříži zbytečnou, a proto je apoštol nepřijímal coby sice pomýlené, ale jinak upřímné věřící; naopak, vyhlašoval nad nimi příkré anathema.

Důsledky za každou cenu pozitivního přístupu

Ohledně charakteristiky a dopadu novoevangelikálního hnutí by se daly napsat celé svazky. Vedle všeho uvedeného výše zmiňme jeden aspekt, který s tím přirozeně souvisí. Noví evangelikálové, zejména pozdější generace, se snažili vystupovat jak to jen jde pozitivně. To znamená jednak, soustředit se na ty kladné aspekty zvěsti spasení, o lásce Boží a podobně, bez přílišného poukazování na druhou stránku mince, na hrůzu hříchu a na jeho věčné dopady – totiž peklo a zatracení – nečiní-li se z něj pokání. Tento duch současnou církev velmi výrazně prostupuje.

Druhá součást pozitivního přístupu se týká vystupování. Odmítnutí fundamentalistického stání za pravdou vedlo k opuštění skutečného zápasu o pravdu Boží. To neznamená nutně, že kazatelé již přestali pravdu říkat, ale již o ní nebojovali. Ano, vyjadřují svůj názor, třeba i určitý nesouhlas s nebiblickými doktrínami, ale již bez jejich jasného odsouzení (hovoříme nyní o klíčových otázkách, nikoliv vedlejších, na něž měli v každé době zbožní věřící odlišné názory). Nesouhlasíme s liberalismem či římským katolicismem, ale neřekneme, že lidé v něm jsou bídné, ztracené duše směřující do jezera ohnivého, protože se zjevně nikdy neznovuzrodili – jinak by nemohli zastávat, co zastávají. Sami nejsme extrémní charismatici a určité jevy bychom ve sboru neměli ani nechtěli mít, ale již neosvědčíme, že celý charismatismus není nic než tělesné divadlo, který s prací Ducha Božího nemá nic společného. To by bylo příliš negativistické.

Když však kazatelé nezaujmou proti bludu a světskosti postoj zcela nekompromisní, nakonec je ty věci převálcují, i když se proti nim třeba i nějak vyslovili. Střední, kompromisní postoj, jakkoliv třeba technicky nesouhlasný, nevede k ničemu, je na úrovni pouhého názoru, na který nebudou proponenti dbát. To vidíme všude kolem, a i výše zmíněná stručná historie hnutí to potvrzuje. Jozafat vyjádřil nesouhlas s tím, jak Achab přistupoval k Micheášovi synu Jemlovu (2. Kr. 22:8), ale jelikož jasně neřekl, že odporování proroku Božímu je ohavnou vzpourou vůči Pánu Bohu samému, k ničemu to nevedlo a izraelský král proroka stejně uvrhl do vězení. A obecně z Bible vidíme, že Achab zbožným králem ovlivněn nebyl, ale Jozafatova rodina tou Achabovou již ano.

Nový evangelikalismus nestál dostatečně proti odpadnutí, světskosti a všem negativním vlivům, jež v posledních sto letech začaly zaplavovat církve, a proto jimi byl nakonec zcela prostoupen. Charismatismus, světská hudba, absence bázně Boží, extrémně mělké vyučování a mnoho dalších trendů se pro jeho vliv v současném evangelikalismu zcela zabydlely. A jsou tak rozšířené, že i v těch kruzích, kde vážně a důsledně odmítají některé negativní novoevangelikální aspekty (jako např. doktrinální mělkost a snaha se vyhýbat „negativním“ aspektům křesťanství), stále v sobě nechávají hlodat červy jiné, zejména světskou hudbu.

I to je děsivé dědictví nového evangelikalismu – bez plného oddělení mu lze těžko v jeho plné šíři uniknout, i tehdy, když se o to někdo v něčem snaží. I ti z českých konzervativních evangelikálních kruhů, kteří by s některými či dokonce mnohými postoji Harolda Ockengy a jemu podobných silně nesouhlasili, jsou jeho vlivem aspoň nepřímo stále zasaženi a stahováni jako síti dolů.

Závěr

Pán Ježíš svůj lid varoval, že existují jen dvě cesty – široká cesta světa, po které jdou mnozí, a úzká cesta svatosti, kterou jich jen málo nalézá. Jde o cestu nepopulární, cestu proti proudu, na které nás nečeká žádný veřejný potlesk ani respekt nevěřících. Bez ohledu na to, zda se ti nevěřící nachází v církvi či nikoliv.

Noví evangelikálové chtěli evangelikalismus více otevřít, aby získali větší uznání od odpadlých teologů, kteří popírali všechny klíčové body té dobré zprávy Bible, na níž stojí naše spasení. Ovoce vidíme dnes všude kolem sebe: modernistické trendy pronikají všude, církvi schází moc zbožnosti, úcta k Božím věcem je ta tam a nahradila ji všudypřítomná světskost. Můžeme si být jisti, že nic takového si Harold Ockenga se svými spolupracovníky, když zahájili svůj „reformní“ program, nepřáli ani nepředstavovali. Boží Slovo ovšem varuje, že se nemáme dát svoditi, neboť „porušujíť dobré obyčeje zlá rozmlouvání“ (1. Kor. 15:33), totiž zlé svazky, kontakty a společnost.

Nový evangelikalismus se v tomto svést dal. Domníval se, že lidskou moudrostí dokáže infiltrovat modernismus a získat jej pro sebe, což se mu nikdy nepovedlo. Tragicky tak opěr prokázal, že žádná prostřední cesta neexistuje. Kdo nestojí na té úzké cestě oddělenosti pro Pána, pak – jakkoliv se jí může snažit držet co nejblíže – nachází se stále na té stezce široké, stezce vyhovování tělu a duchovní bídy. Historie tak stále znovu potvrzuje věčnou relevantnost pravdy Písma: „Netáhněte jha s nevěřícími. Nebo jaký jest spolek spravedlnosti s nepravostí? A jaké obcování světla s temnostmi? (…) A protož vyjdětež z prostředku jejich, a oddělte se, praví Pán; a nečistého se nedotýkejte, a já přijmu vás. A budu vám za Otce, a vy mi budete za syny a za dcery, praví Pán všemohoucí“ (2. Kor. 6:14.17-18). Nový evangelikalismus toho nedbal, a trpké ovoce toho sklízí církev dodnes.