Ďábel v průběhu historie útočil na církev mnoha různými způsoby. Vedle vnějšího pronásledování se zejména snažil otrávit ji svými lstmi, aby se v tom či onom odvrátila od cest Páně přímých. Ačkoliv každé takové podlehnutí lžím vládce temnoty je velmi nebezpečné, některé vedou k naprosté apostázi příměji a rychleji než jiné. Mezi ty nejpřímější a nejrychlejší patří – spolu s vysloveným zavrhnutím evangelia Božího o zástupné krvavé oběti Syna Božího – odmítnutí autority Slova Božího, ze kterého jedině poznáváme pravé evangelium. Když někdo opustí zdroj, z něhož zvěst spásy jedině přijímáme, dlouho pak nepodrží ani ji samotnou, satan mu podstrčí všechno možné. Takové opuštění autority Bible nespočívá jen v jejím naprostém a otevřeném zavržení, což se děje výjimečně, ale nejčastěji v jejím faktickém nahrazení něčím jiným, z čeho vycházíme předněji.

Nejvýraznější útok a opuštění Písem svatých přišel již před více než 150 lety v podobě modernismu a liberalismu, který odmítl doktrínu o jejich plné verbální inspiraci. (O něco pozdější barthovská neoortodoxie – jakkoliv se tvářila, že navazuje na biblickou reformaci – představovala jen zakuklenou variantu téhož.) Nevěřící učenci začali zpochybňovat pravdu a neomylnost Bible, čímž nahradili její autoritu lidskými domněnkami a názory. Když odmítli nadpřirozený původ Zdroje, z něhož se učíme zvěsti evangelia, brzy, či spíše současně s tím, odmítli také všechno nadpřirozené v evangeliu samotném.

Jelikož opuštění pravdy Božího Slova bylo velmi zřejmým a očividným odklonem od historického, ortodoxního křesťanství, nezůstalo bez odezvy. I když mnohé církve nákaze liberalismu podlehly, Pán dal povstat celé řadě zbožných mužů, kteří se jí postavili, statečně bojujíce za víru, kteráž jest jednou dána svatým. Na začátku 20. století se tak rozhořela veliká kontroverze mezi zásadovým fundamentalismem – beroucím si svůj název ze slova fundament, základ – a odpadlým modernismem. Mezi jedny z nejvýznačnějších rytířů víry v té doby patřil princetonský teolog a profesor John Gresham Machen (1881-1937), plodný autor mnoha děl, zejména obrany narození Pána Ježíše z panny The Virgin Birth of Christ a odhalení celého modernistického hnutí Christianity and Liberalism, kde vůči sobě porovnává pravou kristovskou víru s tou falešnou novodobou.

Životní dílo učeného rytíře víry

Machen se narodil v Baltimore a jako Timoteus byl od mládí učen v Písmích svatých. Jeho matka velmi dbala, aby znal Bibli i Westminsterský katechismus; on sám se později vyjádřil, že díky mamince již ve 14 letech věděl z Božího Slova více, než většina těch, kteří za těch dob dokončili teologický seminář. Jako mladík získal klasické vzdělání, včetně latiny a řečtiny, a posléze studoval na Univerzitě Johnse Hopkinse, na již zmíněném Princetonu a také v Německu. Tam jej sice na nějakou dobu vlivní liberální učenci rozkolísali ve víře, ale Hospodin jej z milosti utvrdil, takže i pro tuto zkušenost se nakonec přimknul k ortodoxní pozici o to silněji.

V roce 1906 začal sám na Princetonu učit, přičemž jej výrazně ovlivnil také významný konzervativní učenec a obhájce věcí Božích B. B. Warfield (1851-1921). Po Warfieldově odchodu do slávy se situace na historicky presbyteriánské univerzitě zhoršovala. V roce 1929 Machen spolu s dalšími věrnými muži, jako např. významným reformovaným teologem Corneliem van Tilem vnímali, že zde nemohou pokračovat, a proto společně založili Westminsterský teologický seminář. Pár let však ještě zůstával ve své presbyterní denominaci, v níž byl dříve (v r. 1914) také ordinován za kazatele.

Vedle stavu teologického vzdělávání jej také tížil úpadek presbyterního výboru zahraniční misie, kde se začal liberalismus také silně prosazovat, což vedlo s většímu a většímu důrazu na pouhé sociální evangelium. Proto založil nezávislý presbyterní misijní výbor, což nesl nelibě synod jeho denominace, který mu a další zapojeným mužům uložil přetrhat s ním svazky. To však Gresham Machen odmítl, ze své církve vystoupil a založil novou Ortodoxní presbyterní církev. Jakkoliv se od té doby obě instituce, na jejichž vzniku se podílel, také zapletly do různých kompromisů, v jeho době byly biblicky věrné, a proto jeho kroky představují významný a Pánem požehnaný počin. Machen zemřel v roce 1937 na zápal plic v poměrně mladém věku 55 let.

I když se John Gresham Machen neřadil do hlavního proudu tehdejšího fundamentalismu – coby zastánce historické reformované doktríny odmítal totiž arminianismus, dispenzacionalismus i premilenialismus, které v něm převládaly – sdílel jeho důraz na autoritu a neomylnost Písem, jakožto i na oddělení od apostáze. Jasně dával najevo, za čím stál, kde je pravda a proti čemu bojoval. Nesnažil se zamazávat podstatné rozdíly ani smiřovat v jádru neslučitelné pozice. Ve své knize Christianity a Liberalism neváhal zdůrazňovat, že byť může liberalismus užívat podobné pojmy, vůbec se nejedná o křesťanství, a tam, kde se mu dá prostor, nakonec pravou víru udusí.

Ohledně převládajícího sentimentu své doby napsal: „Ten typ víry, který se raduje ze zbožně znějících frází, bez ohledu na jejich význam, nebo se vyhýbá ‚kontroverzním‘ tématům, nikdy v životních otřesech neobstojí. V oblasti víry, stejně jako v každé jiné, jsou ty postoje, na nichž se všichni lidé shodují, obvykle ty, které nejméně stojí za to zastávat; skutečně důležité jsou ty, ohledně nichž lidé bojují.“ A tak ten Boží muž také činil, otevřeně, neohroženě a jasně. Je velkou tragédií moderní církve, že takových reků víry měla jen málo.

Jelikož jednou z klíčových otázek předválečného sporu mezi biblickým fundamentalismem a odpadlým modernismem byl předmět inspirace a neomylnosti Písem Svatých, předkládáme kapitolu z Machenovy knihy Christianity a Liberalism, která se jej dotýká.

Liberalismus a Boží Slovo

Jak jsme viděli, moderní liberalismus ztratil ze zřetele dva velké předpoklady křesťanské zvěsti – živého Boha a realitu hříchu. Liberální doktrína o Pánu Bohu i o člověku se diametrálně liší od pohledu pravého křesťanství. Rozdíl se však netýká jen předpokladů té zvěsti, ale i jí samotné.

Křesťanské poselství k nám přišlo skrze Bibli. Co si tedy o oné Knize, v níž je ta zvěst obsažena, máme myslet?

Křesťanský pohled je, že Bible obsahuje záznam Božího zjevení člověku, jaké nikde jinde nenalezneme. Ano, Bible obsahuje také potvrzení a úžasné obohacení těch zjevení, jež přichází i skrze věci, které Pán Bůh stvořil, a skrze lidské svědomí. „Nebesa vypravují slávu Boha silného, a dílo rukou jeho obloha zvěstuje“ (Ž. 19:2) – ta slova potvrzují Boží zjevení v přírodě; „všichni zajisté zhřešili a nemají slávy Boží“ (Řím. 3:23) – ta zase potvrzují to, co osvědčuje svědomí. Ale kromě takových ujištění ohledně toho, co by se dalo teoreticky poznat i jinde – a ve skutečnosti se to kvůli lidské zaslepenosti z těch jiných zdrojů dozvídáme jen dosti nejasně – Bible obsahuje také záznam zjevení naprosto nového. To se týká cesty a způsobu, kterým může hříšník vstoupit v obecenství s živým Bohem.

Podle Bible byla tato cesta otevřena pro onen veliký skutek Boží, když byl před téměř devatenácti sty lety za hradbami Jeruzaléma věčný Syn obětován za lidské hříchy. Tuto jedinou velikou událost vyhlíží celý Starý Zákon a v ní též nachází svůj středobod a jádro celý Nový Zákon. Spása tedy podle Bible není něco, co bylo objeveno, ale něco, co se stalo. Z toho je zjevné, jak je Bible jedinečná. Všechny myšlenky křesťanství by se mohly objevit v nějakém jiném náboženství, a přesto by v tomto jiném náboženství žádné křesťanství nebylo. Křesťanství totiž závisí nikoliv na souboru nějakých myšlenek, ale na vylíčení události. Bez této události je z křesťanského hlediska svět zcela temný a lidstvo ztracené pod břemenem viny hříchu. Tím, že objevíme věčnou pravdu, nikdy nemůžeme dosáhnout spásy, neboť věčná pravda nepřináší nic než zoufalství pro hřích. Život však dostal novou tvář pro onu požehnanou věc, jíž Pán Bůh učinil, když obětoval svého jednorozeného Syna.

Proti tomuto pohledu na obsah Bible se někdy vznáší námitka.¹ Musíme se – uvádí takoví – spoléhat na to, co se stalo tak dávno? Musí spasení počkat na prozkoumání zatuchlých záznamů? Je snad vzdělaný student palestinských dějin novodobým knězem, bez jehož milostivého prostřednictví Pána Boha nikdo nemůže spatřit? Nemůžeme místo toho nelézt spásu na dějinách nezávislou, takovou, která spočívá jen v tom, co je s námi tady a teď?

Tato námitka sice určitou váhu má, ignoruje však jeden z hlavních důkazů pravdivosti záznamu evangelií – a ten nacházíme v křesťanské zkušenosti. Spása sice závisí na tom, co se stalo kdysi dávno, ale ona dávná událost má své účinky, které přetrvávají až dodnes. Z Nového Zákona se dozvídáme, že Pán Ježíš přinesl sám sebe coby oběť za hříchy těch, jenž v Něj mají uvěřit. To je záznam o dávné události. My ji však můžeme prozkoušet dnes, a při tom zjistíme, že je pravdivá. Nový Zákon je nám říká, že kdysi dávno zrána vstal Pán Ježíš z mrtvých. To je opět záznam o minulé události. Ale opět to můžeme vyzkoušet, čímž zjistíme, že Pán Ježíš je i dnes vpravdě živým Spasitelem.

V tomto bodě však číhá osudový omyl – jeden z hlavních omylů moderního liberalismu. Křesťanská zkušenost, jak jsme právě řekli, je užitečná jako potvrzení poselství evangelia. Protože je však nezbytná, mnozí lidé dospěli k závěru, že je to vše, co je nezbytné. Máme-li v srdci přítomnou zkušenost s Kristem, což se jí nemůžeme držet bez ohledu na to, co nám o událostech prvního velikonočního rána říká historie? Nemůžeme se stát zcela nezávislými na výsledcích biblické kritiky? Bez ohledu na to, jakým člověkem podle historie Ježíš Nazaretský skutečně byl, bez ohledu na to, co historie říká o skutečném významu Jeho smrti nebo o příběhu Jeho údajného zmrtvýchvstání, nemůžeme i nadále prožívat Kristovu přítomnost ve své duši?

Potíž je v tom, že takto podporovaná zkušenost není křesťanskou zkušeností. Možná je zkušeností náboženskou, ale rozhodně ne křesťanskou. Křesťanská zkušenost je totiž na oné události absolutně závislá. Křesťan si říká: „Rozjímal jsem nad otázkou, jak se stát spravedlivým v očích Božích, snažil jsem se vyprodukovat onu spravedlnost, která by v Jeho očích obstála; když jsem však uslyšel poselství evangelia, zjistil jsem, že to, oč jsem tak mdle usiloval, učinil Pán Ježíš Kristus, když za mne zemřel na kříži a pak své vykupitelské dílo dovršil slavným vzkříšením. Nestalo-li se nic z toho, pokud se pouze domnívám, že to bylo učiněno, pak jsem nejbídnější ze všech lidí, neboť se stále nacházím ve svých hříších. Můj křesťanský život tedy zcela závisí na pravdivosti novozákonního svědectví.“

Křesťanská zkušenost je užita správně, potvrzuje-li písemné důkazy. Nikdy je však nemůže nahradit. Víme, že líčení evangelií je pravdivé, částečně pro raná data dokumentů, v nichž se objevuje; pro důkazy o jejich autorství; pro vnitřní důkazy o jejich pravdivosti, které není možné odvysvětlit, jako že jsou založené na podvodu nebo na mýtu. Tyto písemné důkazy pak slavně potvrzuje naše současná zkušenost, která k nim přidává onu úžasnou přímost a bezprostřednost přesvědčení, jež nás zbavuje strachu. Křesťanská zkušenost je správně využívána tehdy, když nám pomáhá utvrdit se v přesvědčení, že události, o nichž Nový Zákon vypráví, se skutečně staly; nemůže nám však nikdy umožnit stát se křesťany bez ohledu na to, zda se staly či nikoli. Ta zkušenost je krásná květina a měli bychom si jí vážit coby Božího daru. Odřízneme-li ji však od jejího kořene v oné požehnané Knize, pak brzy uvadne a odumře.

Zjevení, jehož záznam Bible obsahuje, tedy zahrnuje nejen potvrzení věčných pravd – což je samo o sobě nezbytné, protože tyto pravdy byly zastřeny zaslepujícím účinkem hříchu – ale také zjevení, které objasňuje význam toho velikého skutku Božího.

Obsah Bible je tedy jedinečný. Důležitá je však i další skutečnost, která se jí týká. Bible by teoreticky mohla obsahovat záznam pravdivého zjevení Božího, a přesto by tato zpráva mohla být plná omylů. Než tedy budeme moci ustavit plnou autoritu Bible, musíme ke křesťanskému učení o zjevení přidat křesťanské učení o inspiraci. Tato druhá doktrína znamená, že Bible je nejen záznamem o důležitých věcech, ale že tato zpráva je sama o sobě pravdivá, totiž že její pisatelé byli – navzdory plnému zachování svého způsobu myšlení i vyjadřování – uchráněni omylů tak, že výsledná Kniha je „neomylným pravidlem víry a praxe“.

Toto učení o „plné verbální inspiraci“ se neustále zkresluje. Její odpůrci o ní mluví, jako by se jednalo o teorii o mechanického působení Ducha Svatého. Tvrdí se, že toto učení představuje Ducha Svatého jako někoho, kdo Bibli nadiktoval jejím autorům, kteří ve skutečnosti nebyli o mnoho víc než stenografové. Všechny takové karikatury se však samozřejmě nezakládají na pravdě a je docela překvapivé, jak v této věci i inteligentní lidi zaslepují předsudky natolik, že si ani sami neprozkoumají snadno dostupné zdroje, kde se o učení o plné verbální inspiraci pojednává. Obvykle se má za to, že je dobrým zvykem si věc důkladně sám pro sebe prozkoumat, než začneme papouškovat její neomalené zesměšňování. Když však jde o Bibli, pak se taková vědecká zdrženlivost z nějakého důvodů považuje za nemístnou. Je mnohem snazší spokojit se s několika hanlivými přívlastky jako „mechanický“ apod. Proč se pouštět do seriózní kritiky, když lidé dávají přednost výsměchu? Proč útočit na skutečného oponenta, když je snazší srazit na kolena slaměného panáka? ²

Učení o plné verbální inspiraci ve skutečnosti individualitu biblických autorů nepopírá, nepřehlíží, že používali běžné prostředky k získávání informací, ani není spojeno s nezájmem o historické situace, které daly biblickým knihám vzniknout. Co však popírá, je, že Bible obsahuje omyly. Předpokládá, že Duch Svatý vedl mysl biblických autorů natolik, že se vyhnuli omylům, které zaplevelují všechny ostatní knihy. Bible by mohla obsahovat záznam o skutečném Božím zjevení, a přesto by neobsahovala záznam pravdivý. Podle učení o inspiraci je však tato zpráva opravdu pravdivá; Bible je „neomylným pravidlem víry a praxe“.

To je jistě ohromné tvrzení a není divu, že jej napadají. Problém však je, že ten útok není často férový. Kdyby liberální kazatel přicházel s námitkami proti učení o plné verbální inspiraci s odůvodněním, že v Bibli jsou ve skutečnosti chyby, mohl by mít pravdu nebo by se mohl mýlit, ale v každém případě by se diskuse vedla na správném základě. Příliš často se však takový kazatel chce choulostivé otázce chyb v Bibli – otázce, která by mohla řadové posluchače pohoršit – vyhnout a proto raději mluví pouze proti „mechanickým“ teoriím inspirace, proti teorii „diktování“, „pověrčivému užívání Bible coby talismanu“ a podobně. Prostému člověku to všechno zní docela neškodně. Neříká snad liberální kazatel, že je Bible „božská“? Ba, že její lidskost ji činí tím božštější? Co může být poučnějšího? Ale takové zdání samozřejmě klame. Bible, která je plná omylů, je jistě božská v moderním panteistickém smyslu slova „božský“, podle něhož je Bůh jen jiným jménem pro běh světa se všemi jeho nedokonalostmi a hříchem. Pán Bůh, kterého uctívá a v Něhož věří křesťan, je však Bohem pravdy.

Musíme připustit, že existuje mnoho křesťanů, kteří učení o plné verbální inspiraci neuznávají. Popírají jej nejen liberální odpůrci křesťanství, ale i mnozí opravdoví křesťané. V moderní církvi je mnoho věřících, kteří v původ křesťanství nevidí jako pouhý produkt evoluce, ale skutečný zásah stvořitelské moci Boží, kteří pro své spasení vůbec nespoléhají na vlastní úsilí vést život Kristův, ale na Kristovu vykupující krev – mnoho těch, kteří takto přijímají ústřední poselství Bible, a přesto věří, že k nám přišlo pouze na základě autority důvěryhodných svědků, kterým v jejich literárním díle žádné nadpřirozené vedení Ducha Božího nepomáhalo. Mnoho lidí věří, že Bible má pravdu ve své ústřední zvěsti, totiž pokud jde o Kristovo vykupitelské dílo, a přesto věří, že jinak obsahuje mnoho chyb. Takoví lidé nejsou ve skutečnosti liberálové, ale křesťané, protože přijali za pravdivé poselství, na němž křesťanství stojí. Od těch, kteří odmítají nadpřirozený skutek Boží, s nímž křesťanství stojí a padá, je dělí velká propast.

Jinou otázkou však je, zda lze takto zastávaný „prostřední“ pohled na Bibli logicky obhájit, přičemž problém spočívá v tom, že sám náš Pán dost zjevně zastával vysoký pohled na Bibli, který tito lidé odmítají. Jistě je další otázkou – a na tuto otázku by pisatel tohoto textu odpověděl důrazným nikoliv – zda onu paniku ohledně Bible, která vede k takovým ústupkům, lze vůbec odůvodnit fakty. Využívá-li křesťan plně svých křesťanských výsad, nachází sídlo autority v celé Bibli, na kterou nehledí jako na pouhé slovo lidské, ale přímé Slovo Boží.

Pohled moderního liberalismu se naprosto odlišuje. Moderní liberál odmítá nejen učení o plné verbální inspiraci, ale dokonce i takovou úctu k Bibli, která by byla namístě vůči každé obyčejně důvěryhodné knize. Co však nahrazuje křesťanský pohled na Bibli? Co liberalismus považuje za sídlo autority ve věcech víry? ³

Někteří vzbuzují dojem, že moderní liberál nahrazuje autoritu Bible autoritou Kristovou. Říká, že nemůže přijmout to, co považuje za zrůdné mravní učení Starého Zákona nebo Pavlovy sofistické argumenty. Považuje se však za pravého křesťana, protože ač odmítá zbytek Bible, spoléhá se výhradně na Pána Ježíše.

Tento dojem je však naprosto mylný. Moderní liberál se ve skutečnosti na autoritě Pána Ježíše nestojí. I kdyby na ní opravdu stál, pořád by se svým postojem nesmírně ochudil ve své známosti Pána Boha a cesty spásy, neboť význam vykupitelského díla Pána mohl být jen stěží plně předložen dříve, než bylo ono dílo vykonáno. Samozřejmě, mohl být předložen v proroctví, a vskutku byl takto Pánem Ježíšem samotným předložen již za doby Jeho pozemské služby. Ale úplné vysvětlení přirozeně mohlo být podáno až po vykonání toho díla. Takový je totiž Boží způsob. Považovat učení Ducha Svatého, které předával skrze apoštoly, za jakkoliv nižší autoritu než učení Pána Ježíše, je neúcta nejen k Duchu Božímu, ale i k samotnému Kristu.

Moderní liberál se ovšem nedrží ani té přímé Kristovy autority. Rozhodně nepřijímá Jeho slova tak, jak jsou zaznamenána v evangeliích. Mezi zaznamenanými slovy Pána Ježíše slovy totiž najdeme přesně ty věci, které si moderní liberální církev nejvíce protiví, a Spasitel ve svých slovech, jež byla zaznamenána, také poukazuje na plnější zjevení, které mělo být později dáno skrze Jeho apoštoly. Ta slova Kristova, která má moderní liberalismus mít za autoritativní, musí být tedy očividně nejprve ze sumy všech zaznamenaných slov vybrána kritickým procesem. Onen kritický proces je jistě velmi obtížný a často vzniká podezření, že kritik ponechává coby pravá slova historického Ježíše pouze ta, která odpovídají jeho vlastním předpojatým představám. Ale ani po dokončení tříbícího procesu nedokáže liberální učenec přijmout jako směrodatné všechny výroky Pána Ježíše; nakonec musí připustit, že i „historický“ Ježíš, jak jej rekonstruovali moderní historikové, hlásal některé nepravdy.

To se obvykle připouští. Přesto se však tvrdí, že i když ne všechno, co Kristus řekl, je pravda, Jeho hlavní „životní cíl“ se má stále brát tak, že církev zavazuje. Jaký byl tedy životní cíl Pána Ježíše? Podle nejkratšího – a přijmeme-li moderní kritiku, také nejstaršího – evangelia Syn člověka „nepřišel, aby Mu sloužili, ale aby sloužil a aby dal duši svou na vykoupení za mnohé“ (Mk. 10:45). Zde se coby „životní cíl“ Pána Ježíše předkládá zástupná smrt. Takový výrok musí moderní liberální církev samozřejmě odvrhnout. Pravdou totiž je, že Kristův životní cíl, jak jej objevil moderní liberalismus, není životním cílem skutečného Pána Ježíše, ale představuje pouze ty prvky Jeho učení – izolované a zkresleně vykládané – které zrovna náhodou souhlasí s moderním programem. Skutečnou autoritou tedy není Pán Ježíš, ale moderní princip, podle něhož se provedl výběr z Jeho zaznamenaného učení. Některé izolované mravní zásady z Kázání na hoře jsou přijímány nikoliv proto, že jde o učení Pána Ježíše, ale proto, že souhlasí s moderními představami.

Není tedy vůbec pravda, že moderní liberalismus stojí na autoritě Pána Ježíše. Musí odmítnout mnohé, co je v příkladu a učení Pána Ježíše naprosto zásadní – zejména Jeho vědomí, že je nebeským Mesiášem. Skutečnou autoritou může být pro liberalismus pouze „křesťanské vědomí“ nebo „křesťanská zkušenost“. Jak však taková zjištění křesťanského vědomí zjistit? Jistě ne většinovým hlasováním organizované církve. Taková metoda by očividně zničila veškerou svobodu svědomí. Jedinou autoritou tedy může být zkušenost jednotlivce; pravda může být jen to, co „pomáhá“ konkrétnímu člověku. Taková autorita ovšem zjevně není žádnou autoritou; individuální zkušenost je totiž nekonečně rozmanitá, a když se za pravdu považuje jen to, co funguje v daném okamžiku, pak přestává být pravdou. Výsledkem je hrozivý skepticismus.

Křesťan naproti tomu shledává, že Bible je samotné Slovo Boží. Neříkejme, že spoléhání se na tu Knihu je něco mrtvého nebo umělého. Reformace v šestnáctém století byla založena na autoritě Bible, a přesto zapálila svět. Závislost na slově lidském by bylo otroctví, ale spoléhání se na Slovo Boží je život. Kdybychom byli ponecháni sami sobě a požehnané Slovo Boží neměli, byl by svět temný a pochmurný. Bible pro křesťana není obtěžujícím zákonem, ale samou Magnou chartou křesťanské svobody.

Není tedy divu, že liberalismus se od křesťanství naprosto odlišuje, neboť jeho základ je jiný. Křesťanství je založeno na Bibli. Na ní zakládá své myšlení i svůj život. Liberalismus naproti tomu vychází z proměnlivých rozpoložení hříšných lidí.

——————————

Poznámky:

¹ To, co následuje, porovnej s Dějinami a vírou, 1915, s. 13-15.

² Nepopíráme, že v moderní církvi existují lidé, kteří opomíjejí kontext biblických citátů a ignorují lidské vlastnosti biblických autorů. Zcela neoprávněně se však tento vadný způsob užívání Bible, jakkoliv třeba jen v náznaku, připisuje většině těch, kteří se drží inspirace Písma.

³ To, co následuje, porovnej s článkem „S Kristem nebo proti Němu,” v periodiku The Presbyterian, z 20. ledna 1921, s. 9.