Google

Dlouhověké hříchy

Datum:Září 9, 2019
Komentáře
Přidej

V jednom z mála žalmů, které složil Mojžíš, je nám osvědčeno, že „všech dnů let našich [jest] let sedmdesáte, aneb jest-li kdo silnějšího přirození, osmdesát let“ (Ž. 90:10). Naše smrtelné tělo déle nevydrží, nebo jen výjimečně – a i tak ne o moc. Zánik tělesné schránky však neznamená zánik všeho; na prvním místě jej přetrvá náš duch, který jde k Hospodinu svému Učiniteli, kterýž jej dal (Kaz. 12:7). Naše duchovní podstata však není to jediné, co přetrvá naši tělesnou smrt. Ač duše se již po odchodu na věčnost až do vzkříšení na ničem, co se bude dít na zemi, již přímo nepodílí, vliv člověka tím nekončí, nebo nemusí končit. Například o věřícím Abelovi je řečeno, že umřev, ještě mluví (Žd. 11:4). To je vzácné svědectví Boží, a kéž by to platilo i pro nás.

To, co platí v dobrém, však ve stejné míře platí ve zlém. Jak pozdější generace ovlivňuje svatost zbožných, tak na ni má svůj vliv i bezbožnost hříšných, někdy i po tom, co jsou již dávno zapomenuti. Hřích má své následky: dovede nás dále, než jsme chtěli jít, bude nás stát více, než jsme chtěli zaplatit, a bude nás ve svých poutech držet déle, než jsme chtěli zůstat. To můžeme vidět všude okolo sebe a v celé historii lidu Božího. A jak jsme již uvedli, neplatí to je v rámci jednoho života, ale i mnohých po sobě jdoucích pokolení. Pán osvědčil, že je Bohem horlivým, navštěvujícím nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteříž nenávidí Jej (Ex. 20:5).

To prokletí nespočívá v tom, že by svatý syn bezbožného otce musel nést následky otcova hříchu (viz také Ez. 18:14-20, kde Hospodin jasně vyvrací špatné chápání uvedené pravdy). Toto navštěvování nepravosti spočívá v tom, že Pán často dopouští, aby tito synové chodili v hříších svých předků a poté se víc než dost nasytili ovocem svých zlých cest.

Důsledky hříchů jednotlivců…

Nejvýraznějším příkladem smutných dlouhodobých následků hříchu vidíme už u samotného Adama, jehož vzpoura zasáhla celé lidstvo po všechny doby, neboť byl reprezentantem všech svých potomků, a v jeho pádu jsme padli i my (Řím. 5:12-19). S výjimkou Krista po Adamovi a Evě nežil na zemi člověk, kterého by Adamova nepravost osobně a vnitřně nezasáhla – ať už si to kdo uvědomuje či nikoliv. Ostatně, celé tvorstvo je pro ni poddáno marnosti, a proto pečlivě vyhlídaje, očekává zjevení synů Božích, v naději, že i ono vysvobozeno bude od služby porušení v svobodu slávy synů Božích (Řím. 8:19-21).

Ale zde příklady výše uvedeného ani v nejmenším nekončí. Chámův hřích vůči otci zasáhl všechny potomky Kanánovy. Nevěra a svedení jedenácti zvědů zabránila vstupu do země zaslíbené celé jedné generaci z Egypta vyvedených Izraelců – mimo Jozue a Kálefa – v důsledku čehož po dobu 40 let postupně umírali na poušti. Gedeonovo rozhodnutí udělat efod a vystavit jej v rozporu s Božím přikázáním v Ofra coby symbol Boží přítomnosti přineslo na celou jeho rodinu důsledky větší a tragičtější, než si vůbec dovedl představit. Efod se stal domu Gedeonovu osidlem, a úpadek rodiny se po jeho smrti projevil až v násobné bratrovraždě ze strany Abimelecha. I celá následná historie je smutným čtením; kořeny toho všeho přitom zapustily už za Gedeona.

Elí řádně nepotrestal své bezbožné syny a neodstranil je z jejich kněžského úřadu, jak měl, a jako důsledek Hospodin odstranil celou jeho linii, pocházející od Itamara, z pozice velekněze, a přenesl ji na linii Eleazarovu. K naplnění toho slova ovšem došlo až po několika generacích, a ještě předtím pro snížení Elího kněžského potomstva Pán Bůh dopustil, aby je z větší části vyvraždil zlý Doeg Edomský na příkaz Saule. I když to bylo hrozným a neomluvitelným zločinem, Hospodin však v tom všem zůstal spravedlivý a vše dopustil pro naplnění svého svatého Slova.

Ještě viditelnější a přímější dlouhodobé dopady hříšného bláznovství vidíme u Šalomounova syna Roboáma. Ve své pýše řekl, že jeho malíček je tlustší, než bedra svého otce, a v důsledku toho se jeho království rozdělilo na dvě, a ani v budoucnu k jejich spojení nedošlo. Rozdělené kmeny se sice nakonec nějak opět spojily, ale už pod nadvládou okupujících mocností, zejména Říma. Ani nevíme, jak k tomu přesně došlo, jen v Novém zákoně čteme o konkrétních příslušnících některých z 10 ztracených kmenů, vystěhovaných Asyřany – za konkrétní příklad nám může posloužit třeba prorokyně Anna z pokolení Asser. Každopádně Roboámova nemoudrost zasáhla všechny na celá staletí dopředu. Pro ilustraci ve vztahu k hříchům jednotlivců nám tyto příklady postačí.

…a celého Božího lidu

Naši zvláštní pozornost si zaslouží dlouhověké hříchy, které se rozbujely na úrovni církve, Božího lidu. Co se jednou nebiblického zavede, se později těžce vykořeňuje, protože s každou další generací se to rozpleveluje a zapouští kořeny hlouběji a hlouběji. Ba, historie nás učí, že ve skutečnosti to téměř vždy nějakou část – obvykle větší část – církve a denominace zcela zadusí; pokud někdo zakusí vysvobození, pak často jen menší část, které dá Pán s z milosti oddělit a odstřihnout od zhoubného vlivu. Většinu jedovatý kořen pohltí. To samé platí, když církev upadne do hříchu, který si odmítá přiznat nebo řešit.

Když první generace Izraelitů, jenž vešli do země zaslíbené, nevyhnala podle Božího příkazu původní pohanské obyvatelstvo, Pán dopustil, aby i v následujících pokoleních Kanánští působili jako osidlo (Joz. 23:13), které svádělo svým vlivem k modlářství a odvracení se od Hospodinem ustanoveného způsobu bohoslužby (jako činil třeba Mícha). Proto lid po dlouhou dobu znovu a znovu upadal v područí okolních bezbožných národů. Ano, z nezasloužené milosti Boží vždy dříve nebo později dostali vysvoboditele, za jehož působení obvykle sloužili Hospodinu, ale žádný z nich nedokázal jádro problému zcela vykořenit, a jeho výstřelky rašily znovu a znovu. Znovu a znovu mezi Božím lidem dozrávalo hořké ovoce dávného hříchu, aniž se ho mohli zbavit.

Za působení Samuele a později zejména Davida Hospodin přeci jen dal ze své milosti, že smutné problémy doby soudců byly z větší části eliminovány. Ale duchovní úleva netrvala dlouho. Přes ohromný materiální a mocenský vzestup za doby krále pokoje Šalomouna opět začala klíčit dlouhověká semínka úpadku. Některá místa oddaná modloslužbě, které Šalomoun postavil svým manželkám, zničil až asi po třech stoletích Joziáš (2. Kr. 23:13).

Uvedli jsme již důsledky Roboámova bláznovství, totiž rozdělení země. Pro severní království dopadla rozdělení ještě hůř, než pro Judsko, neboť k němu takřka ihned po založení přistoupilo Jeroboámovo uzpůsobení náboženství pro své potřeby. Aby lidé nemuseli chodit k bohoslužbám do Jeruzaléma, postavil zlaté býčky do Bethel a Dan, aby byly relativně blízko pro všechny, změnil Hospodinem ustanovené svátky a posvětil kněží z lidu obecného. Lidské výmysly nahradily Boží příkazy, a nastoupila doba hrozného modlářství. Takového modlářství, že kterého se už 10 kmenů až do svého zajetí nikdy nevymanilo. Jeho králové se dělili jen na špatné a ještě horší, a dokonce ani revoluce Jéhu, jenž vyhladil bezbožný dům Achaba – snad toho nejhoršího krále vůbec, který k hříchům Jeroboáma syna Nebatova přidal i to, že začal uctívat Bále – nepřinesla pravý návrat k cestám Božím zjeveným skrze Mojžíše. Dokonce ani služba takových neobyčejných muži Božích, jako Eliáš s Elizeem, důsledky Jeroboámova hříchu cele nezvrátila. Ano, v jejich době dal Pán některé věrné následovníky, jejichž kolena se nesklonila před Bálem, a zdá se, že ryze pohanské vlivy byly nakonec z větší části potlačeny, ale přesto o každém severoizraelském králi čteme, že pokračoval v Jeroboámově hříchu, což nakonec přivedlo na národ Boží soud v podobě asyrského zajetí.

V Judsku, ač pravidelně propadalo stejnému odvrácení jako jeho severní soused, byla situace přeci jen o něco lepší v tom, že aspoň někteří králové sloužili Hospodinu celým srdcem a snažili se provést reformaci a návrat k pravé víře otců. Ale vyžadovalo to od nich veliké a dlouhodobé úsilí, jehož účinek nebyl vždy stoprocentní, když často například čteme, že lid stále obětoval na návrších v rozporu s Božím příkazem: „Vystříhej se, abys neobětoval zápalných obětí svých na žádném místě, kteréž bys [sobě] obhlédl. Ale na tom místě, kteréž by vyvolil Hospodin v jednom z pokolení tvých, tam obětovati budeš zápaly své, a tam učiníš všecko, což já přikazuji tobě“ (Dt. 12:13-1). A i úsilí Ezechiášovo, který učinil víc, než kdokoliv jiný, bylo následně zmařeno bezbožností jeho potomků, Manassese a Amona.

Duchovní zkázu přinesl zejména vliv Manassese, a to i proto, že vládl dlouho a mohl tedy dlouho duchovně zhoubně působit. Ano, Hsopodin mu z nepochopitelné milosti dal se pokořit a činit pokání, ale je zřejmé, že k tomu došlo až ke konci jeho života. Je pozoruhodné, že se o pokání Manassese nic nedočítáme v knihách Královských, ale při bližším zkoumání zjistíme, že to má svůj hluboký smysl a duchovní lekci. Knihy Královské nejsou osobní historií jednotlivých králů, spíše dějinami lidu Božího s důrazem na ty události, které ho ovlivnily, ať už pozitivně či negativně. A víme dobře, že pokání Manasse na jeho poddané mělo vliv minimální, protože pro hříchy, k nimž je král v časech své bezbožnosti svedl, na Judské nakonec přivedly definitivní zkázu. I po Joziášově reformě stále čteme: „A však neodvrátil se Hospodin od prchlivosti hněvu svého velikého, kterouž vzbuzen byl hněv jeho proti Judovi, pro všecka popouzení, kterýmiž popouzel ho Manasses“ (2. Kr. 23:26). Manasses svým pokání sám sebe z bahna hříchu zachránil, ale svůj národ již ne. Proto z pohledu knih Královských nemělo význam osobní obrácení krále zmiňovat. Jeho hříchy byly tak dlouhověké, že na národní úrovni přežily i jeho pokání. A nejen jeho pokání, ale i pokání a reformu Joziášovu, který se přitom obrátil k Hospodinu jako žádný z králů před ním. Což by mělo být dosti děsivé zjištění pro každého, kdo si to dosud z Písma neuvědomil. Hřích má větší důsledky, než tušíme, zejména, týká-li se celého lidu Božího.

Rozrostlé kořeny bludů církve

Z post-biblické historie vidíme, že novozákonní církev, ač jí Pán již zjevil plné evangelium a dal celé Slovo Boží, na tom nebyla o nic lépe. Ač ani apoštolské doby nepředstavovaly éru ničím nezkalené čistoty, přeci jen se zhoubným duchovním vlivům oponovalo a mnohé zárodky zla a odpadnutí se z milosti Boží vykořenily. Dokladem toho zápasu jsou i mnohé epištoly. Očistný vliv mělo i mnohé pronásledování ze strany římských císařů.

Významným kompromisem s dopadem na staletí – ba, více než milénium – po něm, bylo smíchání církve se státní mocí po Konstantinově Ediktu milánském, i když nepřišlo hned, ale postupně, a i v té době Pán ještě dal mnohé dobré muže, kteří bojovali pro pravdu víry, například Athanasia. Několik desítek let po Konstantinovi učinil Theodosius křesťanství státním náboženstvím, a viditelná se církev začala postupně duchovně upadat, když světské panování a statky postupně zabíraly čím dál větší roli v jejím snažení. Maxima Pána Ježíše „co jest císařovo, císaři a co jest Božího, Bohu“ byla s rozvojem papežství čím dál více pošlapávána, a ba, naprosto převracena. A staletí, kdy byla římskokatolická církevní organizace se státní mocí tak prorostlá, že ji až někdy suplovala, se do společného „podvědomí“ Evropy natolik zapustila, že její principy trvalo překonat návratem k oddělení církve a státu i dost dlouho po reformaci, která se v jiných ohledech zbavila pouta římskokatolických principů poměrně rychle a efektivně. I protestantská anglikánská církev se ještě v 17. století snažila donutit disentující puritány k přijetí liturgického způsobu bohoslužby skrze Zákon o jednotnosti, Act of Uniformity, z roku 1662 (i když nutno dodat, že to bylo pod vlivem krále Karla II., jehož náboženské postoje měly silně katolizující tendence, a den před smrtí přestoupil k Římu se vším všudy).

Podobně tuhý kořínek měl sakramentalismus, který se v prvních tisícíletí po Kristu postupně rozrůstal nejen k přijetí výmyslu transsubstanciace, ale nezastavil se ani tam. Nakonec z pověrčivého strachu nerozlít víno údajně proměněné ve skutečnou fyzickou krev Pána Ježíše Řím přistoupil k odejmutí kalicha laikům, zcela proti příkazu Páně: „Píte z toho všichni“ (Matouš 26:27). Falešné učení se ale v myslích lidí tak zakořenilo, že ani Mistr Jan Hus nerozpoznal dlouhou dobu jeho nebibličnost. Dospěl k tomu až v Kostnici, a to ani ne sám, ale na základě dotazu přátel v dopise. A pokud jde o transsubstanciaci, přes vliv Wiclyffa, který ji odmítl, na ní Hus stál až do konce. Ani Luther sám nedokázal dlouhověký blud zcela překonat, když dospěl k jakémusi kompromisnímu, prostřednímu postoji konsubstanciace, podle které se chléb a víno nepřeměňují, ale stále v něm přebývá podstata těla Kristova. Nebiblická nauka, jednou zavedená, se zakořenila tak hluboko, že ani Luther, který jinak dospěl k neobyčejně jasnému pochopení evangelia a spásy skrze víru v Krista, ji nedokázal zcela překonat.

Závěr

Bylo by však jen málo užitečným cvičením se v historii, kdybychom zůstali jen u toho, co se dělo v dávné minulosti, a nevztáhli si lekci o dlouhodobých důsledcích hříchu na sebe a na své církve – přičemž nyní nám jde především o to druhé. Je nesmírně nebezpečné si zahrávat s podezřelými novotami a zavádět je do své praxe, protože hrozí, že budou mít zhoubný dopad – což se nemusí projevit hned – který ovlivní Boží lid na celé generace dopředu. Jakmile se nějaký invazivní cizí rostlinnný nebo živočišný druh v nepůvodním prostředí dostatečně rozmnoží, bývá často téměř nemožné se ho zbavit. A to stejné často platí, když se v církvi zahnízdí cizí, nebiblické učení nebo praxe.

Velmi zjevných kandidátů na takové učení a praxi z relativně poslední doby je několik: zejména ekumenismus, liberalismus, charismatismus a moderní hudba. Ekumenismus je s námi už přes 100 let, intenzivně asi 70 let, a mezitím natolik ovlivnil mysle vyznávajících evangelikálů tak, že již nedokážou řádně ohodnotit ani ty nejhorší bludy Říma. I když s nimi na nějaké úrovni nesouhlasí, přišli o rozhodnost a přesvědčení, které by je vedlo z toho vyvodit nějaké praktické důsledky a od Říma se cele oddělit. Jestli Pán zcela mimořádně – a tím myslíme mimořádně v kontextu celé historie církve – nezasáhne a nedá neobyčejné rozvlažení, jen těžko dohlédnout, po kolik generací může toto duchovní zmámení trvat.

Podobné to je s liberalismem, popírajícím neomylnost a plnou autoritu Písem. Tomu se podařilo najít i způsob, jakým si pojistit, že jakmile se někde uchytí, nebude již jen tak vykořeněn. To by se mohlo stát právě jen skrze pravdu Písma; když však je tato pošlapána a zrelativizována, na základě čeho budou zmocněny duše k jasnému stání pro Pána? A na základě čeho budou vědět, co mají dělat? „Svíce nohám mým jest Slovo tvé, a světlo stezce mé“ (Ž. 119:105). Bez něj všichni kráčí ve tmě.

Charismatismus je v tom v jistém smyslu podobný, byť, pravda, stojí na zcela jiných východiscích. Pravdu Písma jistě nepopírá, naopak, vyznává, že na něm chce stát. Ale staví vedle něj, a v praxi nad něj, různá extrabiblická zjevení. Větší roli než Slovo jsou mezi charismatiky hrají pocity a různá silná prohlášení, vydávaná za přímé slovo od Pána. To otevřelo cestu vší možné nebiblické praxi, díky kterému se charismatické shromáždění téměř v ničem nepodobá historické protestantské bohoslužbě, která byla v mnoha ohledech stejná ve všech evangelikálních denominacích, bez ohledu na historický proud, baptismus, presbyteriánství, metodismus apod.

Moderní hudba toto vše jen podporuje, a dále pomalu iniciuje i v těch sborech, které z počátku nijak moc charismatické nebyly, ale přejaly tuto hudbu, aby zaujaly mladé. Postupně, krůček za krůčkem, ta hudba vyhlodala původní zdravé jádro a změnila způsob, jakým křesťané prožívají svou víru. Namísto dřívější stálosti ve víře a hluboké bázně Boží nastoupila „křesťanská maniodepresivní psychóza“, totiž stav, kdy mnozí mladí lidé jsou trosky na emocionální horské dráze, hned nahoře v extázi, brzy v hluboké depresi, každou chvíli jinak. S tím je spojený uvolněný přístup a hrozivě nízký pohled na svatého Boha a velikého Spasitele a Pastýře duší. Úpadek je zjevný, a zejména u nás přišel za několik málo desítek let, viditelně až po revoluci, i když zárodky lze vidět i dřív. Jak dlouho to cíbude trvat, a kam až to povede, se ani neodvažujeme odhadovat.

Buďme proto varováni. Pokud ještě patříme k té hrstce, která se s uvedenými jevy zatím příliš nezapletla – a kdo ví, jestli jich je u nás vůbec oněch eliášovských 7.000 – střezme se si s nimi zahrávat či je dokonce plně přejímat, byť jen v „mírné“ formě. Snadno můžeme zjistit, že to bude mít důsledky, jako všechny výše uvedené hříchy, které se prokázaly býti nesmírně odolnými a dlouhověkými. Jenže pak už bude pozdě. „Ostříhejte se v lásce Boží, očekávajíce milosrdenství Pána našeho Jezukrista k věčnému životu (…) v nenávisti majíce i tu skrze tělo poškvrněnou sukni“ (Juda 21.23). Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.