Pán Bůh dává ve svém Slově mnohá zaslíbení těm, kdo nad ním pečlivě rozjímají: „Neodejdeť kniha zákona tohoto od úst tvých, ale přemyšlovati budeš o něm dnem i nocí, abys ostříhal [a] činil všecko podlé toho, což psáno jest v něm; nebo tehdáž šťastný budeš na cestách svých, a tehdáž opatrný budeš“ (Joz. 1:8). „Blahoslavený ten muž, kterýž nechodí po radě bezbožných, a na cestě hříšníků nestojí, a na stolici posměvačů nesedá, ale v zákoně Hospodinově [jest] líbost jeho, a v zákoně jeho přemýšlí dnem i nocí“ (Žalm 1:1-2). „Ó jak miluji zákon tvůj, tak že každého dne on jest mé přemyšlování. Nad nepřátely mé moudřejšího mne činíš přikázaními svými; nebo mám je ustavičně před sebou. Nade všecky své učitele rozumnější jsem učiněn; nebo svědectví tvá jsou má přemyšlování“ (Žalm 119:97-99).

Tyto výzvy samozřejmě plně platí pro každého věřícího, velkého i malého, mladého i starého – nicméně obzvláštně se vztahují na kazatele, protože ti mají dbát vedle svých duší také na to, aby měli vždy co předkládat k sycení jim svěřeným ovečkám Páně. Příkladem takového zvažování je sám Kníže kazatelů Charles Spurgeon. Ten byl vždy plný Božích věcí, a nechal snad vše, s čím se setkal, aby nějakým způsobem nasměrovalo jeho mysl k duchovnímu přemýšlení. Ostatně mezi jeho mnohými knihami nalézáme také dílo s názvem John Ploughman’s Pitures, or Plain Talk for Plain People (doslova „Obrázky Jana Oráče, neboli Prosté povídání pro prosté lidi“), kde každá kapitola rozebírá nějaký obraz z běžného života, aplikovaný na život duchovní.

Spurgeon také občas cestoval do zahraničí, a i tam jeho mysl bystřily mnohé zvláštní věci, které tam coby turista viděl. V roce 1879 se vydal do Itálie, na základě čehož napsal jeden článek do svého magazínu Sword and Trowel. Inspirací mu byl nápis s veršem z Jeremiáše 6:16 („Takto říkával Hospodin: Zastavte se na cestách, a pohleďte, a vyptejte se na stezky staré, která jest cesta dobrá, i choďte po ní, a naleznete odpočinutí duši své“), který spatřil na jednom kostele. Předložil tedy podle toho čtenářům pět základních bodů, které tehdy podle něj zvažoval, ilustrovaných některými zážitky z jeho cesty. S ohledem na to, jak byla tehdy Itálie hluboce ponořená do papeženeckých bludů, nemohl rovněž v tom kontextu nepoukázat na to, jak se oddíl vztahuje vůči Římu, který přes domnělou starobylost v žádných pravých stezkách starých nechodí, neboť nestaví na oné staré Knize knih.

Každé povzbuzení ke kráčení ve stezkách starých je pro lid, který se drží oné víry jednou předané svatým, velmi vzácné, a od tohoto velikého muže Božího zvlášť. Kéž je tím každý, kdo chce sloužit Pánu a následovat Jej v pravdě a oddělenosti, potěšen, ale i napomenut k důsledné osobní aplikaci, aby cesta, po níž kráčí, byla skutečně tou biblickou stezkou starou, bez moderních novot, do nichž dnešní církve, včetně těch relativně konzervativních, tak hluboce zabředly.

Rozjímání z cest okolo vzácného textu

Když jsme byli v Turíně, potěšilo nás, že jsme na jedné z veřejných ulic spatřili chrám historických věřících, které nazýváme Vaudois [z nichž vyšli Valdenští, pozn. překl.]; když jsme do něj vstoupili, shledali jsme, že je plný horlivých ctitelů. Bylo velmi vzácné rozjímat nad tím, jak se časy změnily – jaký to rozdíl mezi dřívějším krutým pronásledováním, které zbarvilo Piemont rudou krví, a současnou vznešenou modlitebnou, zčásti postavenou z královských darů, v níž mohla vaudoiská církev konat bohoslužby bez jakýchkoliv strachů.

Na průčelí budovy nacházíme text z Jeremiáše 6:16: „Takto říkával Hospodin: Zastavte se na cestách, a pohleďte, a vyptejte se na stezky staré, která jest cesta dobrá, i choďte po ní, a naleznete odpočinutí duši své.“ Vnímali jsme, jak moudře byl tento úryvek z Písma zvolen, coby vznešené svědectví proti všem novotám církve římské, z nichž některé jsou vskutku výmysly tak nové, že koncil, jež je ustanovil, se rozešel teprve nedávno, a onen starý kněz, který je vyhlašoval, sotva vychladl v hrobě. Tato pasáž na nás zapůsobila tak silně, že jsme si ji složili hluboko v srdci, kde ležíce, vypustila pět pupenců, které snad naši čtenáři rozvinou do plných květů a plodů.

Vidíme v něm nejprve VÝZVU KE ZVÁŽENÍ: „Zastavte se na cestách, a pohleďte.“ Stejně jako ti, k nimž prorok mluvil, mají i ostatní lidé mají od přírody sklon bloudit, a půjdou-li zaslepeně dál, budou se čím dál víc ztrácet na mnoha „cestách“, vedoucích duši do záhuby; proto člověk učiní moudře, když se na chvíli zastaví a nespěchá nepozorně dál. Je nám doporučena pauza: „Zastavte se.“ Zastavte se, zastavte své kroky a nebuďte si příliš jisti, že jdete správně; další krok může být nebezpečný, proto se „zastavte“. Mladí by se měli na začátku svého života zamyslet a rozjímat nad smyslem své existence a cestě, která by mu nejvíce odpovídala; ve středním věku by měli lidé pečlivě zvážit své cesty a zaznamenat, kam směřují; a staří při cestě dolů by se měli zvlášť zburcovat, aby se ujistili o tom, že jejich putování míří ke správnému konci. Většina z nás příliš pospíchá a děláme, jako bychom byli neomylní a nemohli se dopustit celoživotní chyby. Tak jako nás onehdy při cestě v rychlíku zastavilo vyvěšení červené vlajky, tak i nyní vyvěšujeme signál a ze všech sil voláme na všechny nerozvážné: „Zastavte se!“

Za jednoho mlhavého odpoledne při plavbě přes kanál La Manche jeden muž na hlídce hlasitě a zřetelně spustil varovný hlas, a kapitán v mžiku loď zastavil. Přímo před námi byl mys North Forland, vybočili jsme totiž o něco z našeho kurzu – a museli jsme se zastavit a vydat se pryč od nebezpečí. Skrz mlhu, jíž však může pozorné oko proniknout, se již snad rýsuje obrovská skála hříchu; nechť zazní hromový hlas, volající: „Zastavte!“, a bude-li třeba, i „zpátky!“, neboť je daleko lepší stokrát změnit kurz, než se vydat vstříc do záhuby.

Dále nám náš text doporučuje zkoumání – „Zastavte se na cestách, a pohleďte.“ Pohleďte kolem sebe, do sebe, pod sebe, nad sebe. Pohleďte na své cesty, na své společníky a na to, co vás čeká. S pomocí osvíceného svědomí to porovnejte s tím, co ukazuje Písmo. Když jsme stoupali po olivových terasách a strmých horských úbočích v Mentone, zjistili jsme, si musíme dávat pozor na každý krok, aby naše slabé nohy neklopýtly; a když jsme šplhali na kopec, který jsme neznali, museli jsme dost často kontrolovat směr, abychom se někam neodchýlili a nezjistili, že jsme se ocitli úplně mimo svou zeměpisnou šířku. Nikdo nemůže jít do nebe naslepo. Otevřené oko víry, které hledí ke Kristu, budeme potřeba po celou cestu, a ten, kdo jej zavře, brzy narazí na tu či onu překážku. Je bláhové doufat, že za nás bude dávat pozor kněz, nebo že můžeme se zavřenýma očima následovat zástup před námi. Kdo má oči k vidění, hleď. Nijak nás neomluví, když zabloudíme pro nedostatek zvažování, když máme v rukou Bibli, v níž je cesta života tak jasně vyznačena.

Ani to není vše, neboť na třetím místě se nám doporučuje dotazování – „vyptejte se na stezky staré.“ Vyberte si ty, od nichž lze rozumně očekávat, že je budou znát, a pilně se jich ptejte. Většina z nás má nějaké křesťanské přátele, zeptejme se jich tedy na cestu, rádi nám ji povědí, ba, co více, rádi se stanou našimi průvodci. A vůbec nejlepší ze všeho je se zeptat samotného Pána cesty, jenž nás svým svatým Duchem nasměruje na jedinou cestu, kterou od nepaměti prošlapávali všichni Jeho svatí. Vyptávejte se v modlitbě, vyptávejte se nasloucháním Slovu, vyptávejte se hleděním na Pána Ježíše, jenž praví: „Já jsem ta cesta.“

Když projíždíme velkým Londýnem, často nás zarazí, jak rychle se mění jeho ulice a vznikají nové čtvrti. Jednou nás vezl kočí, který měl nepřekonatelný odpor ptát se na cestu, ačkoli jsme mu stále dokola opakovali: „Raději se tucetkrát zeptat, než jednou zabloudit.“ Ale on se ptát prostě nechtěl, a tak bychom jistě ztratili mnoho času v nekonečných bludištích, kdybychom sami často nevyzývali k zastavení, abychom se vyptali na směr od různých lidí, kteří se v daném místě dobře vyznali. Celá řada lidí dnes smýšlí podobně jako onen kočí, a nikoho se na cestu neptá. Musíme jim naše nasměrování vnucovat. Ó, kéž by začali usilovně hledat a šli za námi s úzkostlivými dotazy; ukazovat jim na stezky staré by nás nikdy neunavilo.

Náš valdenský nápis má ještě druhý význam, neboť nám DOPORUČUJE STAROBYLOST – „vyptejte se na stezky staré.“ V tomto případě platí, že čím starší, tím lepší. Mnozí si myslí, že středověké stezky jsou staré, ale ve skutečnosti pochází vlastně ze včerejška a jsou to nové výmysly. Někdo se ptá, nemáme snad věřit církevním „otcům“? Na což naše odpověď zní – lepší je vrátit se ještě dál, až k apoštolům a k jejich Mistru. Některé církve se chlubí svým úctyhodným stářím, ale žádná cesta víry není tak stará jako ta, kterou nacházíme v Písmu samotném.

Koncily, synody, konkláve, buly, dekrety, to vše je moderní; staré cesty jsou zaznamenány ve staré Knize a nesou stopy starých svatých. Cesta pokání je stará jako Jan Křtitel, ano, stará jako David; cesta víry je stará jako Abraham; cesta obecenství s Hospodinem je stará jako Enoch; cesta přistupování k Pánu Bohu skrze zabitého beránka je stará jako Ábel; ano, ten pravý Beránek byl zabit před ustanovením světa. Římský katolicismus a anglikánství a polovina ostatních -ismů jsou toliko mechem, který vyrostl na starých kamenech: včerejší vpisky do statě věků. Z Mentone vede zajímavá cesta ke katedrále vyzdobené podle papežského vkusu křiklavými barvami a dětinskou výzdobou. Uvidíte tam veškerý aparát pro moderní římskokatolickou bohoslužbu, ale nemusíte se tam zdržovat. Vyptejte se na kryptu – na starý kostel. Sestupte po točitém schodišti a uprostřed stavby uvidíte křtitelnici. Cože, to jsme v baptistické kapli?

Poslechněte si průvodce, který je tam kostelníkem, a on vám italsky – tedy podobně jako latinsky, abyste mu rozuměli – řekne, že jde o starobylou křtitelnici, používanou v dobách, kdy se křtilo ponořením. Proč se nekřtí ponořením nyní? Změna v tomto ustanovením je toliko ukazatelem všech ostatních velkých změn, které kněží v průběhu času provedli. Církev lidská překrývá církev Boží, a když jste viděli tu nejstarší z národních církví, musíte se pak ptát po staré původní církvi. Učí se nové doktríny i nová nařízení a do módy se dostávají nové životní styly. S vírou je to jako s vínem, „staré lepší jest“ (Lk. 5:39). „Vyptejte se na stezky staré.“ Neomylné Boží Slovo je starší než údajně neomylný papež, všeobecné kněžství věřících je starší než kněžství duchovenstva, epištoly jsou starší než Třicet devět článků a pravá církev Boží je starší než kterákoli z denominací. Vy, kdo milujete starobylost, dbejte na to, aby ta vaše starobylost byla opravdu starobylá. Ať je staré dostatečně staré. Na vlastní oči jsme viděli, jak vyrábí „skutečné starožitnosti“, a pozorovali jsme dokončovací práce, které dodávaly „středověkému“ nábytku, čerstvému od truhláře, jemný tmavý nádech. V kanálu v Benátkách jsme poprvé uzřeli takové starožitnosti v dílně jejich výrobce. Potom jsme také viděli mnoho církevních starožitností, které nebyly ani o chlup hodnější přijetí. Pamatujme, že dvanácté, šesté nebo druhé století pro nás nic neznamená; nevracíme se k tomu či onomu Anno Domini, létu Páně, ale přímo k Domini, k samému Pánu a Jeho apoštolům, a nepřijmeme nic než to, co najdeme ve Starém a Novém Zákoně. Přejeme si, aby všichni, kdo vyznávají víru činili totéž, a tak se „vyptávali na stezky staré“.

Náš text nám dále podává POPIS CESTY. Nazývá se „cesta dobrá“. Není to cesta snadná: na tu se vyptávají zahálčiví blázni, ale nemá cenu ji hledat, protože vede do bídy a záhuby. Naše cesta není ani oblíbená, neboť „málo jest nalézajících ji“ (Mt. 7:14). Je to však dobrá cesta, kterou dobrý Bůh ve své nekonečné dobrotě připravil pro své stvoření, a kterou náš dobrý Pán Ježíš dláždí svými nezměrnými bolestmi a námahou své duše, a kterou dobrý Duch zjevuje těm, o jejichž věčné dobro usiluje. Je to cesta svatosti, pokoje, bezpečí a vede do nebe. Což toto není dobré? Od počátku věků po ní kráčeli ti nejlepší z nejlepších, a nepůjdou po ní žádní nečistí. Je dobrá od svého počátku, neboť při vstupu na ní se lide znovuzrozují; je dobrá, když na ní dále pokračujeme, protože se této cesty drží všichni spravedliví; a je dobrá i na svém konci, neboť vede k dokonalosti, k blaženosti, k samotnému Hospodinu.

Když se nás někdo zeptá: „Kde je ta dobrá cesta?“, nemusíme váhat s odpovědí, protože náš Pán Ježíš říká: „Já jsem ta cesta.“ Víra v Něj coby v Božího Syna, Zástupce, Spasitele a Všechno ve všem, je pro duši onou cestou života.

Mnoho cest dobrých vůbec není. Když jsme v prašném počasí přebíhali silnici, běžel před námi chlapec s koštětem a předstíral, že zametá cestu, ale ve skutečnosti kolem nás pouze zvedal mračna prachu; to nám připomíná mnohé muže s novými košťaty moderního myšlení, kteří nám dnes nabízejí své služby, že před námi cestu vyčistí, ačkoli to jediné, co činí, je, že vytváří oslepující prach pochybností a otázek. Dáváme přednost té staré, dobré cestě Boží před jejich cestou novou a falešnou. Onehdy nám doporučili nějakou novou cestu; šli jsme ji tedy vyzkoušet, ale zjistili jsme, byla na začátku pěkně znečištěná, ve svém průběhu značně blátivá a potom náhle skončila, nikam nevedouce; naopak ona stará cesta je sice velmi strmá a naše nohy se na nich dost unaví, ale až se příště vydáme tím směrem, půjdeme po ní, protože ji dobře známe a víme, že ač je drsná a nerovná, někam vede. Učení o milosti a puritánská praxe lidskou tělesnost nijak nepřitahují, ale jsou bezpečné, zdávna prozkoušené a vedou k pokoji. Jiní možná řeknou: „Nebudeme po ní chodit,“ ale pokud jde o nás, my jsme již na dobré cestě našli odpočinek duši své a neopustíme ji kvůli jiné.

Další pupenec našeho textu se nachází ve VÝZVĚ K PRAKTICKÉMU ČINĚNÍ – „i choďte po ní“. Nejprve vizte, kde ta stará dobrá cesta je, a pak po ní choďte.

Cílem, k němuž vše směřuje, je právě chození v oné cestě; zastavení se, pohledění a vyptávání jsou pouze prostředky. Ona otázka „Kde je ta dobrá cesta?“ zazněla i z mnoha falešných úst. Pilát se ptal, „co je pravda,“, ale zajímalo ho to? Stejnou otázku si kladou tisíce lidí; diskutují o ní učenci, a lehkomyslní v ní nachází zábavu. Ptají se a dostávají svou odpověď marně, pokud se také nevydají na ono svaté putování.

Někteří tráví čas tím, že hledají chyby u poutníků, kteří po té cestě moudrosti jdou. „Podívej, jak kulhá!“ říkají o jednom. „Jaká šaškovská chůze!“ zase o jiném. A přece by pro ně bylo lépe kráčet jako mrzáci po dobré cestě, než běžet po cestě široké do záhuby.

Jiní by se touto cestou vydat i chtěli, ale nejprve musí vyřešit nějakou metafyzickou obtíž, malichernou pochybnost nebo teologickou nejasnost. Jistá dáma, o níž jsme slyšeli na našich cestách, znepokojovala několik kazatelů, kteří usilovali o její dobro, tím, že jim vždycky pravila, že nemůže uvěřit, dokud jí někdo nevysvětlí, jak může Pán Bůh nemít počátek: „Protože,“ říkala, „pokud Bůh neměl žádný počátek, pak nikdo nepočal a nemůže tedy vůbec existovat.“

Někteří lidé si sami sobě zahrazují cestu s velkou obratností, a přesto v tom možná ani žádná velká obratnost není, neboť jedno přísloví praví: „I hlupák může klást otázky, na které moudrý nedokáže odpovědět.“ Ve Vatikánu v Římě jsme viděli proslulou sochu chlapce, který má v noze trn a zaměstnává se jeho vytahováním. Dělal to, když jsme ho viděli poprvé, a tři roky poté se pokoušel o totéž. Máme dobrý důvod mít za to, že se i nyní nachází ve stejné pozici a že ho v ní najdeme i za padesát let. Je vytesán do mramoru, a proto je omluvitelné, že nedělá žádný pokrok; co však říci o živých, přemýšlivých jedincích, kteří rok co rok ztrácejí čas s imaginárními obtížemi a nikdy nevykročí na cestu do nebe? „Choďte po ní“ je rada zdravého rozumu, jakož i příkaz Boží.

Mnozí, kteří se zdají nacházet na oné cestě, v ní však nedělají žádný pokrok; sedí, ale nekráčí. Jednoho chladného zimního večera jsme jeli po železnici mezi Alexandrií a Janovem, když se vlak dostal do velmi zvláštní situace: kola se otáčela, ale vagony nejely dopředu, koleje byly kluzké, kola se jen protáčela a naše lokomotiva vydávala energii naprázdno. Dokud neposypali železnici pískem, zůstávali jsme na místě; dařilo se nám necouvat, ale nic víc. Znali jsme několik lidí, kteří na tom byli podobně: točili se ve zvyku náboženských povinností, ale neměli žádný záběr a při všem úsilí v nebeské cestě nepostoupili ani o píď. „Choďte po ní“ – pokračujte, postupujte, jděte vpřed, abyste neklouzali dozadu. Rosťte v milosti a v poznání svého Pána a Spasitele Ježíše Krista.

Nemluvme o pokání, ale čiňme jej; nespokojme se s tím, že víme, co je víra, ale ihned v Pána Ježíše uvěřme. Náboženství založené na znalostech a teoriích neprospěje ani v tomto životě, ani v tom budoucím. Na stěnách mnoha francouzských nádraží jsou velké mapy, ale nikdo nikdy nedojel do Paříže nebo Marseille tak, že by se díval na mapu; musí zaujmout místo mezi ostatními cestujícími, jinak vlak pospíchá dál bez něj. Promenáda Corniche je jednou z nejlepších cest na světě, ale žádný cestovatel se nikdy nedostal z Marseille do Janova pouhým studiem jejího směru; musí po ní skutečně cestovat, jinak je ta dálnice k ničemu. Ne posluchač slova, ale jeho činitel dochází spásy.

Závěrečná slova textu obsahují VÝROK ZASLÍBENÍ: „a naleznete odpočinutí duši své.“ Na staré dobré cestě naleznete odpočinutí, nezakusili-li jste jej nikdy předtím; odpočinete přímo v ní, podobně, jako se říká o některých ptácích, že odpočívají při vznášení se na křídlech. Na vaší hlavě bude radost a pokoj připraví místo pro vaše nohy. Ta cesta je panstvím moudrosti, o níž čteme: „Cesty její cesty utěšené, a všecky stezky její pokojné.“

Těm, kdo vstupují na Boží cestu spasení, přichází odpočinutí pro jejich svědomí; z jejich lásky k Tomu, který je tou cestou, plyne odpočinutí jejich srdcím; přijetí Jeho učení přináší odpočinutí jejich hlavám; z uspokojení s Jeho osobou vychází odpočinutí jejich touhám – jedním slovem, odpočine jim celá duše se vší svou silou a schopnostmi.

Duše však nenachází odpočinutí toliko v přítomnosti; mimo veškeré obavy je zaručena i její budoucnost. Ano, přijdou soužení, neboť k nim se rodíme, a náš život bude jistě našemu zrození odpovídat; ale nemusíme si přát být před trápením uchráněni, protože s ním přijdou i mnohem větší utešení. Do mamartinské kobky, kde byl podle docela pravděpodobné tradice nějakou dobu vězněn apoštol Pavel, se vchází kulatým otvorem v podlaze jiné kobky nad ní. I horní místnost je docela temná, ale ta dolní je temnost sama, takže apoštola věznili v žaláři nejhoršího druhu. Všimli jsme si ale jedné zvláštnosti – v tvrdé podlaze je krásné zřídlo s průzračnou křišťálovou vodou, která byla v Pavlově době nepochybně stejně svěží jako dnes.

Papeženci samozřejmě věří, že pramen je zázračný: my, kteří se tak lehkověrně nespoléháme na tradici, v něm spíše vidíme poučný symbol- Boží služebníky nikdy nezavřeli do žaláře, v němž by neměli svou studnu útěchy. Smutek na svatého nikdy nepřichází bez útěchy, ani starost bez léku. „Naleznete odpočinutí duši své“ praví nejen prorok, ale i Pán proroků, a můžeme si tedy být jejím naplněním dvojnásobně jist. „Ach, běda,“ volá však někdo, “denně mne jímá strach ze smrti.“ Nedovol, aby tě tento strach nadále svíral, neboť je bezdůvodný, když máš v této situaci slovo svého Pána, že nalezneš odpočinek duši své. Když jsme se před několika lety vraceli z Itálie, byl nově otevřen tunel Mont Cenis a my jsme počítali s tím, že to musí být ponurý a bezútěšný průjezd. Šest mil pod zemí! Domnívali jsme, že musí být velmi temný, a proto jsme se raději vybavili svíčkou. Bude tam jistě vlhko a těsno; počítali jsme s tím, že zavřeme všechna okna, neboť jsme se báli, že se nám bude tamní nečistý vzduch špatně dýchat. Tak jsme předpokládali, ale když jsme tím mimořádným tunelem projížděli, byly vagony nadmíru dobře osvětlené a velká část tunelu také, takže jsme seděli pod otevřenými okny a dýchalo se nám stejně dobře jako venku. Průjezd obávaným tunelem byl spíše radostí než nebezpečím. Tak ten, kdo kráčí po oné staré dobré cestě, zjistí, že smrt není to, co se domnívá: Pán Ježíš tu temnou cestu osvítí a naše duše nebude potřebovat žádnou pozemskou svíci; svěží vánek ze slávy zažene dusno smrti a andělská hudba dá srdci zapomenout na všechny bolesti. Jak může stará dobrá cesta vést do nebezpečí? K čemu jinému nás může vést než k věčnému odpočinku?

Čtenáři, slyšel jsi moudrou radu, která tě vede ke zvažování, a doporučení, která tě nabádá, abys dal přednost starším cestám; byl jsi také upozorněn, že ta cesta je dobrá, vyzván, abys po ní šel, a povzbuzen skrze zaslíbení: jak na to odpovíš? Neříkej, prosím, jako kdysi dávno Izrael: „Nebudeme choditi,“ ale raději volej: „Vyuč mne, Hospodine, cestě své“ (Žalm 86:11)