Google

Nejnepravděpodobnější obrácení největšího z hříšníků

Datum:Září 17, 2018
Komentáře
Přidej

Charles Spurgeon v jednom kázání, které kázal už ve svých dvaadvaceti letech, podotkl, že bezbožný král Manases je jednou z nejpozoruhodnějších postav svaté historie, aspoň pokud jde o hříšníky, jenž došli milosti a spásy. Vedle apoštola Pavla – který se obrátil takřka v mžiku oka, když v jednom okamžiku myslel jen na hubení nenáviděných křesťanů, a v druhém ležel v prachu přemožen mocí Kristovou – a zločince na kříži patří Manases mezi nejkrásnější doklady nekonečné Boží milosti a moci svaté krve Beránka Božího, která může očistit od každého hříchu.

Tito lidé jsou zároveň kajícníky, u kterých bychom snad ani jejich obrácení nevěřili, kdyby jej neomylné Boží Slovo tak jasně nepředkládalo. Z toho, co o Manasesově hříchu čteme, bychom očekávali, že takový bezbožník půjde jen k horšímu a nikdy neprojeví sebemenší zájem se navrátit k Hospodinu, bez ohledu na vnější okolnosti a důsledky svého hříchu – jako Achaz, který „v který pak koli čas byl ssužován, tím větší převrácenost páchal proti Hospodinu“ (2. Par. 28:22). Manases však „jsa sevřín, modlil se Hospodinu Bohu svému, a ponižoval se velmi před oblíčejem Boha otců svých“ (2. Par. 33:12).

A čím víc rozjímáme nad jeho životem, tím víc nad tím žasneme, protože pravděpodobnost, že by se hříšník s jeho historii a v jeho situaci odhodlal volat v pokání k Pánu Bohu, je – po lidsku řečeno – vskutku pramalá. Rozjímejme tedy na tím, s čím se zajatý král Manases musel ve svých myšlenkách vypořádat, aby se vůbec ve svém zajetí začal modlit.

Manases pošlapal všechna svá duchovní privilegia

Když otec Ezechiáš, těžce zasažený zprávou o tom, že jej čeká brzká smrt, v pláči volal k Hospodinu o smilování a uzdravení, mohl říci: „Prosím, ó Hospodine, rozpomeň se nyní, že jsem stále chodil před tebou v pravdě a v srdci upřímém, a že jsem to činil, což dobrého jest před očima tvýma“ (2. Kr. 20:3). Jeho srdečné následování cest Božích jej povzbudilo k doufanlivé modlitbě a očekávání na Boží smilování. Manases se však ve svém žaláři ničím podobným povzbudit nemohl, ba naopak – ač měl mnohá duchovní privilegia, pošlapal je do takové míry, že už je snad víc ani pošlapat nemohl. Ostatně, vůbec nedbal na to, že on sám se narodil jen díky tomuto Božímu zázraku – neboť Ezechiášovi Hospodin přidal 15 let života, a Manases nastoupil na trůn ve 12 letech – ale tuto milost převrátil v příležitost zprotivit se Pánu Bohu ve všem, v čem se jen zprotivit mohl.

Manasesův otec Ezechiáš byl nadto jedním z nejlepších králů judské historie. „Ten činil, což jest dobrého před očima Hospodinovýma, všecko tak, jakž činil David otec jeho. On zkazil výsosti a stroskotal obrazy, a háje posekal, a ztloukl hada měděného, jehož byl udělal Mojžíš; nebo až do těch dnů synové Izraelští kadívali jemu, a nazval jej Nechustam. V Hospodinu Bohu Izraelském doufal, a nebylo po něm jemu rovného mezi všemi králi Judskými, i z těch, kteříž byli před ním“ (2. Kr. 18:3-5). Jistě svého malého syna řádně vyučoval ve věcech Božích. Co se týče povinnosti potlačit modlářství a povzbuzovat lid k následování Hospodina, Ezechiáš už udělal většinu těžké práce. Manasesovi by postačilo pokračovat v jeho stopách a udržovat to, co vykonal. Ve všech ohledech to měl tedy syn snazší než otec, který se musel nejprve odvrátit od zlých cest Achazových a mnoho se napracovat, než navrátil lid na stezky staré.

Manases však nejenže v Ezechiášových stopách nepokračoval, on se aktivně snažil vše, co jeho předchůdce vykonal, zvrátit. „Nebo převrátiv se, vzdělal zase výsosti, kteréž byl zkazil Ezechiáš otec jeho, a vystavěl oltáře Bálovi, a vysadil háj, tak jako byl učinil Achab král Izraelský“ (2. Kr. 21:3). Takové modlářství by bylo hrozné samo o sobě, ale skutečnost, že jej zavedl, aby eliminoval zbožné – a nelehké – činy Ezechiášovy, to učinila ještě mnohem horším, neboť se jednalo o pomyslné posmrtné plivnutí do otcovy tváře. Vedle nestydatého přestupování prvního a druhého přikázání tak donebevolajícím způsobem porušil i to páté. A to si ve svém vězení zlý král musel dobře uvědomovat.

Manasesův případ měl další mnohé přitěžující okolnosti

Lze směle říci, že Manasesovi bylo za dob jeho bezbožnosti málo hřešit“ obyčejným“ způsobem po vzoru jiných zlých judských králů; Bible o tom hovoří zcela jasně. Jeho mocenského postavení mu nejen umožňovalo, hřešit si po libosti, ale díky němu mohl ke vzpouře vůči Hospodinu účinně vést i své poddané: „Manasses uvedl v blud Judské i obyvatele Jeruzalémské, tak že činili horší věci nežli ti národové, kteréž vyplénil Hospodin před tváří synů Izraelských“ (2. Par 33:9).

Měl v tom takový „úspěch“, že jeho na Judu pro to vše nakonec přišel soud Boží především v podobě babylonského zajetí. „Podlé řeči Hospodinovy to se dálo proti Judovi, aby jej zavrhl od tváři své pro hříchy Manassesovy, vedlé toho všeho, což byl činil, ano i pro krev nevinnou, kterouž vylil, naplniv Jeruzalém krví nevinnou, čehož nechtěl Hospodin prominouti“ (2. Kr. 24:3-4.) Uvědomme si jen tu hrůzu a velikost Manasesova hříchu – ani jeho vlastní pokání, ani dalších 50 let historie Judského království, do které spadala i Joziášova reforma, nemohly jeho dopady zvrátit.

To hříšné úsilí bylo o to účinnější, že jej spojil s pronásledováním a vražděním těch, kteří se k těm ohavnostem nechtěli připojit: „Ano i krve nevinné vylil Manasses velmi mnoho, tak že naplnil Jeruzalém od jednoho konce k druhému, kromě hříchu svého, kterýmž přivedl k hřešení Judu, aby činili, což zlého jest před očima Hospodinovýma“ (2. Kr. 21:16). A těm zbožným, které nechal žít, znemožnil sloužit Pánu Bohu způsobem, který ve starozákonní době On sám ustanovil, totiž přinášet Mu oběti v chrámě, neboť jej znesvětil ohavnými modlami, které v něm postavil. „Vzdělal také oltáře v domě Hospodinově, o němž byl řekl Hospodin: V Jeruzalémě položím jméno své. Nadto nadělal oltářů všemu vojsku nebeskému, v obou síních domu Hospodinova. (…) Postavil také rytinu háje, kterouž byl udělal v domě, o kterémž byl řekl Hospodin k Davidovi a Šalomounovi synu jeho: V domě tomto a v Jeruzalémě, kterýž jsem vyvolil ze všech pokolení Izraelských, položím jméno své na věky“ (2. Kr. 21:4-5.7).

A jako by to nebylo málo, Manases pohrdl další milostí Boží, totiž že mu posílal své proroky, aby jej varovali a odtrhli od té hrozné bezbožnosti, ale on je neposlouchal, a stejně tak ani lid, který až na výjimky svého krále v páchání zla následoval. „A ačkoli mluvil Hospodin k Manassesovi a k lidu jeho, oni však nepozorovali“ (2. Par. 33:10). Ta nevinná krev, kterou vylil, v mnohých případech jistě patřila prorokům Hospodinovým. Židovská tradice uvádí, že Manases nechal přeříznout pilou proroka Izaiáše, který ho napomínal pro jeho převrácenost – někteří se domnívají, že na to se odkazuje Pavel v Židům 11:37. Ačkoliv na tom nemůžeme dogmaticky stát, rozhodně lze říci, že to možné, neboť by to plně odpovídalo Manasesově charakteru.

Za této situace bychom přirozeně řekli, že s Manasesem musel mít ďábel snadnou práci, aby ho přivedl k zoufalé beznaději nad tím, že jemu Pán Bůh nikdy neodpustí. Tak on pracuje; když se snaží svést k hříchu, přesvědčuje člověka, že se o nic nejedná, nebo snad jen o nevinnou maličkost bez zásadních následků. Ale až uspěje a člověka pohlcují bahna nepravosti, naopak mu předkládá, jak neodpustitelného provinění se dopustil. Ano, u Hospodina je odpuštění, ale ne za toto. A věru, Manasesovi toho mohl předkládat víc než dost.

Copak někdo, kdo tak pošlapal všechna svá duchovní privilegia, jímž se mu od mládí dostalo –– kdo se snažil ze všech sil zvrátit snahy zbožného otce, –– kdo sloužil všem možným falešným bohům, jen ne Hospodinu, pravému Bohu Bible, –– a kdo nejenže neposlouchal, ale i pronásledoval a vraždil Boží proroky, kteří se ho snažili vést k pokání, –– cožpak by někdo takový mohl doufat, že mu bude odpuštěno? Možná kdyby se obrátil ještě v dobách své vnější prosperity, ale nyní, když už na něj dopadly následky hříchu? Svoji šanci už Manases propásli, teď už jej čeká jen „hrozné nějaké očekávání soudu, a ohně prudká pálivost, kterýž žráti má protivníky“ (Žd. 10:27). Jak snadně mohl satan toho muže strhnout až na samé dno propasti beznaděje!

Manases u sebe neměl Boží Slovo

Duše obtížená hříchem by si pro své převeliké břímě často ani netroufla volat k Hospodinu o smilování, kdyby neměla jasná ujištění Božího Slova, že tak skrze Krista smí a dokonce musí činit. Zacheus by se nikdy neodvážil pozvat si Pána Ježíše k sobě domů, kdyby mu On sám neřekl: „Zachee, spěšně sstup dolů, nebo dnes v domu tvém musím zůstati“ (Lk. 19:5). Žena hříšnice, která omývala Spasitelovy nohy svými slzami a otírala vlasy, by možná nepřišla, kdyby – jak se shodují nejlepší komentátoři – předtím neslyšela výzvu: „Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám“ Mt. 11:28).

Boží Slovo takových ujištění o přijetí těch, kdo k Hospodinu přijdou v pokání, obsahuje nespočet: „Všecko, což mi dává Otec, ke mně přijde, a toho, kdož ke mně přijde, nevyvrhu ven“ (Jan 6:37). Pán Ježíš „třtiny nalomené nedolomí, a lnu kouřícího se neuhasí“ (Iz. 42:3). „Poďtež nu, a poukažme sobě, praví Hospodin: Budou-li hříchové vaši jako červec dvakrát barvený, jako sníh zbělejí; budou-li červení jako šarlat, jako vlna budou“ (Iz. 1:18). „Zahladím jako hustý oblak přestoupení tvá, a jako mrákotu hříchy tvé; navratiž se ke mně, nebo jsem tě vykoupil“ (Iz. 44:22) „Kdo jest Bůh silný podobný tobě, kterýž by snímal nepravost a promíjel přestoupení ostatkům dědictví svého, kterýž by nedržel na věky hněvu svého, proto že líbost má v slitování se? Navrátě se, slituje se nad námi, podmaní nepravosti naše; nýbrž uvržeš do hlubin mořských všecky hříchy naše. Pravdomluvným se ukážeš Jákobovi, milosrdným Abrahamovi, jakož jsi přisáhl otcům našim ode dnů starodávních“ (Mi. 7:18-20). „Zdaliž jakou líbost mám, když umírá bezbožný? dí Panovník Hospodin. Zdali ne raději když se odvrací od cest svých, aby živ byl? (…) Však nemám líbosti v smrti toho, jenž umírá, dí Panovník Hospodin. Obraťte se tedy, a živi buďte“ (Ez. 18:23.32).

Ničím takovým se však Maneses, který byl nepochybně soužen ďábelskými útoky, zpochybňujícími možnost jeho spásy, ve svém zajetí potěšit nemohl – a nejde o to, že některé uvedené texty ještě nebyly napsány, protože podobné verše nalezneme i v těch částech Písma, které již Manases k dipozici měl či mohl mít. Bezbožný král u sebe jednoduše neměl nic. Za prvé je neměl, neboť před jeho zajetím jej jistě nijak nezajímaly. Kdo ví, zda si všechny svitky Božího Slova, které mu jistě zanechal otec Ezechiáš, vůbec ponechal; spíše nikoliv, a i kdyby přeci jen ano, tak je určitě odložil někam daleko od sebe, aby mu nebyly svědomím. A i kdyby je čirou náhodou měl u sebe, v té chvíli, kdy vojska Asyrských prolomila hradby a přišla si pro Manasese, aby jej zajala, král po Bibli jistě ani nevzdechl. A i kdyby si snad přeci jen vzpomněl a zatoužil po nich, Asyrští by mu ji nedovolili si do svého vězení vzít.

Manases tedy postrádal veškeré potěšení a povzbuzení, které by ve své zoufalé situaci tak potřeboval. I to byl důsledek jeho hříchu – když pohrdáme Božím hlasem v dobách prosperity, jak činil Manases, když neposlouchal Boží proroky a pronásledoval je, Pán Bůh sám nám jej odepře, když na nás dopadnou následky našeho hříchu. Jaký převeliký div však, že přes to vše se Manases odhodlal volat k Bohu svých otců!

Závěr

Historie Písma nás však učí, že přes všechny tyto okolnosti, které na něj musely působit, bezbožný král přesto volal o smilování. Co ho k tomu nakonec vedlo a co ho přesvědčilo, že přes své nespočetné hříchy může doufat v Boží milosrdenství, se můžeme jen domýšlet. Nakonec dospíváme k závěru, že si musel vzpomenout na něco z vyučování Božím věcem ze svého dětství. Co přesně to mohlo být, nemá smysl spekulovat. Ale je to jediné vysvětlení. Vidíme tedy na tomto případě, jak veliký má význam vyučovat své děti od mala v Božích věcech. Někdy to přinese ovoce až v jejich úplném stáří, když jejich rodiče jsou již dávno na věčnosti. Tak tomu bylo i nyní, neboť královo pokání patrně přišlo až někdy ke konci jeho života.

Na závěr musíme konstatovat, že Manases je jedním z největších důkazů, že spása člověka pochází ne z něj samotného, z jeho svobodné a ničím nesvázané vůle, ale ze svrchované milosti Boží, která k sobě táhne člověka provázky milování působením Ducha Svatého. Kdyby záleželo na Manasesovi samotném, ďábel by si už pojistil, že se nikdy neodváží modlit se o smilování. Ten zlý je mnohem vychytralejší, než my všichni dohromady, a snadno by dovedl přesvědčit takového hříšníka – tím spíše, že byl sám ve vězení bez vnějších prostředků milosti, totiž čtení a kázání Božího Slova – že to je bezpředmětné, protože jemu svatý Hospodin nikdy neodpustí.

Jediné, co tento strašný podvod klamu mohlo překonat, bylo svrchované působení třetí Osoby Boží Trojice, proti kterému nic nezmůže ani celé peklo. Můžeme tedy směle doufat ve svého Pána, když v modlitbách zápasíme za své nespasené blízké; i když bychom někdy po lidsku řekli, že pro ně není v jejich naprosté zatvrzelosti naděje – a opravdu, kdyby záleželo na jejich autonomním rozhodnutí, naděje by pro ně nebyla – Pán ve své svrchované milosti může v okamžiku vše změnit. Pro Boha Ducha Svatého není žádné srdce příliš hříšné a žádný člověk příliš tvrdošíjný, aby v něm nemohl vypůsobit spásnou víru spojenou s pravým pokání. Krásný příklad krále Manasese to jasně dokazuje.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.