S výjimkou Izraele, kterému svatý Hospodin svěřil neomylný Zákon Boží (Řím. 3:2), snad žádná jiná země duchovně neovlivnila zbytek světa více, než Anglie – ať už přímo nebo nepřímo skrze působení Ameriky, která ovšem stojí na těch samých anglosaských základech. S výjimkou evangelikálních lutheránů málokterý evangelikál, když zkoumá dějiny své denominace a svého duchovního proudu, se ve svém zkoumání nedostane do anglicky mluvících zemí. Presbyteriáni hledí zpět k Johnu Knoxovi ve Skotsku, baptisté k Johnu Smythovi (i když ten první baptistický sbor kvůli pronásledování ustavil v Holandsku), metodisté k Johnu Wesleymu, členové Křesťanských sborů k Plymouthským bratřím, a mohli bychom pokračovat.

Samozřejmě ne vždy byl ten vliv pozitivní – v anglicky mluvícím světě neměly počátky jen biblicky zbožné proudy, ale i různě problematická hnutí, jako letniční či charismatické, až po sekty jako adventisté, mormoni nebo russelité, kteří sami sebe nazývají Svědky Jehovovými. Ze všech různých pohledů by tedy měla duchovní historie anglosaského světa zajímat všechny bez rozdílu – v něčem pro povzbuzení a napomenutí k následování, v něčem pro varování.

Velmi zajímavé svědectví z anglické historie pro nás představuje líčení našeho velikána Jana Amose Komenského, který ostrovy navštívil v roce 1641 a napsal o tom dopis přátelům v Lešně. To je doba významná tím, že v ní do plně dozrálo ovoce anglické reformace. Od druhé čtvrtiny 16. století na ostrovech působilo mnoho mocných Božích mužů, ale jejich dílo zpočátku spočívalo zejména v boření duchovních pevností papežství. Až do vlády Alžběty I. se úspěchy přelévaly ze strany na stranu; mnoho dobrého se vykonalo za vlády Edvarda VI., ale po něm nastoupila Krvavá Marie, která se to vše naopak snažila potlačit skrze kruté pronásledování a popravy předních protestantských vůdců.

Alžbětinský věk vedl ke stabilizaci a postupnému budování Božího lidu na základech pravdy evangelia, ale šlo to pomalu, neboť v anglikánské církvi přes všechny reformy arcibiskupa Cranmera i dalších zůstávaly nějaké zbytky římského katolicismu. Puritánské hnutí, které si kladlo za cíl tyto věci z církve odstranit, dosáhlo plného rozkvětu až zhruba v době, kdy se Komenský zdržoval v Londýně.

Popis a hodnocení Učitele národů by nás tak měly velmi zajímat. Pro lepší pochopení jeho širšího kontextu a zdůraznění některých duchovních lekcí přidáváme drobnějším písmem své komentáře.

V Londýně 18. října 1641

O mé první plavbě, jak se nezdařila podle přání a jak jsem byl od samých břehů Norska zahnán prudkou bouří přes celé Baltické moře bezmála nějakých sto mil, dočetl jsi se, jak myslím, již dříve. Potom však na radu gdanských přátel (když jsme si sdělili a podrobně uvážili důvody pro i proti) a z pobídek vlastního svědomí svěřil jsem se znovu moři a jeho Vládci, aby mne bud zanesl, kam by chtěl, anebo mne ponořil ke dnu, kdyby Mu tak bylo libo. A tak se stalo, že jsem v několika dnech dosáhl přístavu tohoto ostrova a z dobrotivosti Boží se shledal ve zdraví se zdravými přáteli, Hartlibem, Durieem, Hübnerem, Pellem a Haakem. Ačkoliv jsem je zavázal, že mou přítomnost neprozradí, abych měl aspoň několik dní pokdy úplně jen pro sebe, přece se toto opatření ukázalo marným: věc se ihned donesla k četným uším a na mne nalehla nutnost i přijímati i činiti návštěvy. Žiji zde tedy již jako známý mezi známými, třebaže — nechci Ti to zamlčeti, abys měl proč se smát — navštěvuje mne méně lidí, než by mne navštěvovalo, kdyby buď mohli předpokládati, že dovedu mluviti anglicky, nebo kdyby více důvěřovali své latině, anebo konečně kdyby si mne méně vážili. Ale zatím co si představují, že jsem kdoví jak vznešený filosof nebo řečník a ostýchají se se mnou setkati, tedy pro tento omyl četných, jakož i pro dočasnou nepřítomnost jiných zbývá mi dosti času k tomu, abych se častěji scházel s důvěrnými přáteli, a pokud se zatím dá, s nimi se radil. Všechna naděje, že bych se mohl před zimou vrátiti, byla mi předem odňata.

Komenského líčení ukazuje, že protestanté té doby o sobě dobře věděli a rozpoznávali Boží obdarování, které Hospodin jednotlivým mužům dával. Proto angličtí puritáni Komenského znali a vážili si ho. To dokazuje mimo jiné, že jeho Historie o těžkých protivenstvích církve české se jednu dobu plánovala připojit ke známého Foxově Knize Mučedníků a vydat zároveň s ní – byť z toho nakonec sešlo. Vedle toho puritáni z kolonií v Americe požádali Komenského, zda by se stal prvním rektorem Harvardské univerzity. Jelikož však v té době se zdálo, že by se mohly otevřít dveře k návratu do vlasti, Komenský odmítl.

Strávil jsem tu již bezmála celý měsíc. Co se mi zatím poštěstilo viděti, slyšeti a poznati, o tom stručně povím, zprvu o věcech obecných, potom i několika osobních.

Tento kout světa má mnoho nad jiné země zvláštního a podivuhodného. Na mne nejvíce působí to, co se týká slávy Boží a vzkvétajícího (bud již přítomného, anebo jak vše nasvědčuje, aspoň budoucího) stavu církve i školství. Uvedu-li něco zvlášť, vím, že to Tobě (a přátelům Božím) nebude nemilé. Jsou to tato pozorování:

U dobrého biskupa Jednoty bratrské máme zafixováno, že mu šlo nejvíce o rozvoj školství. Pravda je to jen napůl. Jakožto znovuzrozený muž dbal nejvíce na slávu Boží a růst Jeho církve. Školství pro to vnímal jako důležitý nástroj, ne jako cíl sám pro sebe. Ostatně podle něj i ve škole se mají děti učit předně zbožnosti, poté mravnosti, a až pak všemu ostatnímu: „Summa tedy toho, k čemuž nevyhnutedlně mládež vedena býti má, jest troje toto: Víra a pobožnost, mravové a ctnosti jazyků a všelijakých lidských umění povědomost. A to pořádkem tím, jakž tu připomenuto, ne naopak; napřed jmenovitě pobožnost, potom mravy, naposledy umění literní.“ Mít Boží věci na prvním místě je tedy něco, v čem bychom si z Komenského měli vždy brát příklad.

Pokud jde o nedělní účast na bohoslužbách, je tu neuvěřitelná horlivost. Sto dvacet farních chrámů má toto město a do nich se sbíhá na kázání takové množství posluchačů ( mluvím o tom, co jsem na vlastní oči viděl, zjištěná pozorování), takže je jejich prostory nemohou pojmouti.

Doba, kdy Komenský psal svůj dopis, byla v Anglii dobou duchovního probuzení; to je zřejmé už z jeho popisu. Tam, kde Pán Bůh skutečně pracuje, tam se probouzí duchovní žádostivost po Něm a po Jeho dalším působení – a tím pádem i po prostředcích milosti, skrze které se On rozhodl působit, jako modlitba, čtení Bible a kázání Božího Slova. A to vidíme i v Komenského líčení. Tam, kde něco z toho chybí, nemůžeme hovořit o pravém probuzení.

Téměř všichni (řekl bych všichni bez výjimky, ale přece jsem viděl malý počet výjimek) přinášejí si svou Bibli, po způsobu Berojských srovnávajíce všechny výroky kazatelů s Písmem, arci vyskytne-li se něco, co má větší význam. Proto i kazatel, chystající se předčítati text, dvakrát uvádí knihu, kapitolu a verš, a teprve až si všichni to místo našli, dává se do čtení. Bylo-li místo kratší (často si totiž kazatel béře jen jediný verš), čte se i dvakrát. Podobně vyskytne-li se uprostřed kázání něco významného nebo pamětihodného a vidí-li kazatel, že někteří listují v Bibli, odmlčí se na chvíli, dokud všichni nenalezli, a potom teprve přistupuje k tomu, aby jim názorně vyložil, čemu mysterium učí, anebo aby ukázal význam některého místa pro život. A tak mívají služebníci církve svá kázání co nejlépe vypracovaná, a posluchači naslouchají s velmi napjatou pozorností.

Dobrá část mladíků a mužů zachycují kázání perem, a to doslovně. Byl zde totiž před třiceti lety (za Jakuba) vynalezen a již i po venkově se rozšířil zvláštní druh rychlopisu, kterému říkají stenografie, jíž ruka napodobuje rychlost jazyka, užívajíc nikoli písmen, nýbrž značek znamenajících celá slova. Učí se jí pak v městech téměř všichni: jakmile se ve škole naučili obyčejnému písmu, přidávají asi rok k naučení stenografii.

Jak jsme již zdůraznili, probuzení se vždy vyznačuje žízní po Božím Slovu, čteném i kázaném. To, že v té době si podle Komenského téměř každý nosil na bohoslužby svou Bibli, bychom měli zvlášť zaznamenat, s ohledem na to, že opatřit si ji nebylo v té době pořád levnou záležitostí. Ano, knihtisk učinil Písma mnohem dostupnější, ale ne tak, aby její pořízení představovalo zcela nezanedbatelnou částku (krátkým průzkumem, za který však zcela neručíme, jsme dospěli k závěru, že nejlevnější Bible v té době mohla stát v přepočtu na naše dnešní peníze okolo 10.000 Kč). Většina lidí stejně musela nějakou dobu šetřit, i ve městech. Přesto byli zjevně více než ochotni tyto peníze vynaložit.

Zaznamenejme též, jak kazatelé Slova dbali na to, aby lidé rozuměli, že co káží, si nevymysleli sami, ale že skutečně jen vykládají Písma a nic k nim nepřidávají, a dále, jakou snahu Angličané vynaložili, aby byla kázání dostupná co největšímu okruhu věřících, včetně těch, kteří z různých důvodů nemohli slyšet toho či onoho kazatele.

Po kázáních většina otců rodin se svými domácími příslušníky doma opakuje slyšené kázání; někdy se k tomu scházejí dohromady dvě i tři rodiny.

Probuzení často začíná v rodinách, a pokud nezačne tam, aspoň se do nich přelévá. Velká povinnost uctívat Hospodina u rodinného oltáře nebyla v Anglii v té době opomíjena, což přinášelo veliké požehnání.

Knih, které jejich jazykem pojednávají o všech oborech, mají nesmírné množství, takže pochybuji, že se jim který jiný národ vyrovná, zvláště hledíme-li na knihy theologické. Zajisté ve dnech trhu není ve Frankfurtě otevřeno více knihkupeckých krámů, než zde každodenně. Také díla Verulamského De augmentis scientiarum vyšlo nedávno po anglicku.

Boží Slovo, byvše vdechnuté Duchem Svatým, vede k rozšíření mysle. Je to proto, že vedle prostých pravd evangelia obsahuje i nevystihnutelná tajemství Boží, která omezený človíček nedokáže pojmout. Když však nad nimi pravidelně a dlouhodobě rozjímá, jeho mysl z Božího požehnání je přeci jen postupně více a více uschopňována do nich proniknout, byť stále nemůže ani zdaleka prohlédnout na samé dno těch nevyčerpatelných hloubek. Díky tomu je člověk lépe vybaven rozumět a pronikat i do jiných tajemství, zejména týkajících se Božího stvoření. Král Šaloumoun, jemuž Hospodin dal moudrost, že rovného jemu nebylo před ním, ani po něm nepovstal rovný jemu, se mimo jiné zabýval vědami, takže „vypsal též i o stromích, počna od cedru, kterýž jest na Libánu, až do mchu, kterýž roste na zdi; psal i o hovadech a o ptácích, a zeměplazích a o rybách“ (1. Kr. 4:33). Tak i Anglie, která si v té době tak zamilovala Písma, přišla k rozkvětu i v jiných oblastech lidského vědění, a to nad ostatní národy. Na Komenského samotném ostatně pozorujeme tentýž princip – na prvním místě to byl biskup a kazatel, ale vedle toho i veliký učenec.

Žízeň po Slovu Božím je tu tak vystupňována (vůbec nelze říci, že by někdo vzhledem k němu pociťoval nasycenost nebo omrzelost), že ze vznešených stavů přemnozí měšťané, ba i měštky se věnují jazyku řeckému a hebrejskému, aby sladčeji a bezpečněji čerpali živé vody přímo z pramenů. A nemysli si, že jsou tu jenom jeden, dva doklady tohoto zjevu: mnoho jich je a tato svatá nákaza se šíří den ze dne více.

Aby měli biblický text v svém jazyku co nejpřesnější, ve všem co nejvíce odpovídající pramenům a opatřený kratičkými okrajovými poznámkami, o tom nyní pracuje několik mužů zvlášť vybraných a k tomu od parlamentu ustanovených. Zde však lze pozorovati, že se politické moudrosti přihodilo něco lidského: k provedení úkolu tak nesmírného určili jim překrátkou lhůtu jenom několika měsíců, ale doufám, že bude prodloužena.

Kdyby tato slova o obyčejných měšťanech učících se původním jazykům Písma, aby mu ještě lépe mohli porozumět, nepsal sám Učitel národů, skoro bychom se jim zdráhali uvěřit, jak neuvěřitelně zní. Kéž by Pán dal i nám dnes takovou svatou nákazu! (Mimochodem, jak krásný obrat duchovního jazyka.) A i kdyby se snad neprojevila přímo horlivostí učit se řecky a hebrejsky, tak aspoň aby dnešní křesťané měli stejnou dychtivost po Božím Slově byť „jen“ přeloženém do vlastního jazyka a kázaném v mateřštině!

O nápravě škol v celém království konají horlivé úvahy za týmž cílem, k němuž, jak dobře víš, dávno směřují i naše tužby, totiž aby se mohla vzdělávat všechna mládež a žádná nesměla zanedbávat a rovněž aby se vzdělání dělo tak, aby se základy křesťanství vštěpovaly do útlounkých duší tím hlouběji a pevněji, a aby se potom objevovala tím větší účinnost služby církevní.

Rovněž chystají zvláštní slavnou školu — o místě posud nerozhodnuto, zda má být v Londýně či mimo něj — pro šlechtickou mládež, kde by byla vychovávána odděleně od pomíšení s plebejci.

Informatorium pro rodiče, kterak prozíravě pečovati o rané dětství a moudře je připravovati k plodnější vzdělanosti, pořídili si z mého Informatoria školy mateřské již před mým příchodem, nebylo však dosud dáno do tisku, dá však podnět k lepším nebo aspoň plnějším snahám.

Máme zde další doklad toho, jak si angličtí protestanté považovali díla našeho velikána. I když později jeho věhlas poněkud opadl – protože na ostrovech měli tolik vzácných Božích mužů, že se mezi nimi i muž Komenského formátu časem snadno ztratil – nezůstal opomenut úplně. Jeho Informatorium přeložené do angličtiny vyšlo později i v polovině 19. století.

Velmi učený pan N. Harrison nabídl parlamentu nějaký svůj nový a podivuhodný vynález, totiž uvésti všechny spisy dávných autorů, co jich je v jednotlivých řečech, do jediného ukazatele, pomocí něhož by bylo možné, ať by se vyskytla jakákoli potřeba, o čemkoli poznati a rychle nalézti názor všech jednotlivých lidí (pokud ovšem sdělili své myšlenky světu). Parlament to svěřil komisi vybraných znalců ve vědách, aby návrh podrobněji prozkoumali, a když ti podali zprávu, že ta věc spočívá na dobrých základech a že bude neobyčejně užitečná k pořízení díla pansofického (tak to bylo výslovně, jak jsem doslechl, formulováno), bylo rozhodnuto svoliti k tomuto podniku. Ale po odročení sněmovny (až na 30. října) zatím se v té věci nic podrobnějšího nestalo. Já sám toužím sejíti se s Harrisonem a ústně blíže se s věcí seznámiti, ale shledal jsem, že dlí mimo město; jakmile však uslyším, že se vrátil, neopominu se s ním sejíti. Slyším, že již má soupis spisovatelů, kteří mají býti vyčerpáni, a že ten soupis dostupuje čísla asi šedesáti tisíc (vypravuji, co jsem slyšel, dosud však nepoznal). Přátelé soudí, že z obou universit budou vybráni početní pracovníci, kteří by si pod vedením Harrisonovým autory mezi sebou rozdělili a takto rozpitvali.

Komenský sám dlouho pracoval na pansofickém, tedy všechno poznání zahrnujícím díle, a proto měl přirozený zájem o všechno obdobné úsilí jiných.

Je tu také u nás muž podivuhodně obeznámený s orientálními jazyky. Je to rodilý Němec, který se v minulých letech vrátil z Turecka a Tatarska a dosud je v dopisovém styku s tamějšími Židy. Jsou to Židé karaitští, které mají naši Židé sekty farisejské ve větší nenávisti nežli samy křesťany nebo kterékoli pohany, protože neuznávají talmudu. Oni mají od několika let připraveno vydání talmudu, jakož i nějaké pěkné poznámky k celému Písmu, a i nyní píší připomenutému zdejšímu muži, prosíce ho a zaklínajíce, aby je neopouštěl svou radou, kde že by se to mohlo tisknout, když farisejští Židé usilovně maří, aby se to nestalo v Itálii, v Německu nebo v Polsku. Ta věc vešla zde již ve známost u několika poslanců z parlamentu, a ti ho vyzvali, aby vypracoval podání, jímž by se ta věc mohla předložiti celému parlamentu. Doufám, že se touto záležitostí pohne, aby se také tímto způsobem zvýšila naděje na obrácení Židů na křesťanství. Tak vidíš, že stavové tohoto království konají své politické úkoly v tomto svém tak rozsáhlém sboru takovým způsobem, že je neopouští péče o to, aby byly rozšířeny zároveň hranice království Kristova. Bůh jim pomáhejž svou milostí, aby se v ničem škodlivě neodchýlili od blahodárného cíle.

Zde vidíme, jak dobrému biskupovi Jednoty bratrské šlo o spásu všech lidí, vyvolený národ nevyjímaje. Připomíná nám to slova apoštola Pavla: „Příchylnost zajisté s zvláštní líbostí srdce mého jestiť k Izraelovi, i modlitba za něj k Bohu, aby spasen byl“ (Řím. 10:1). V dnešní době projevují mnozí evangelikálové veliký zájem o Izrael a vyjadřují mu ve všech směrech podporu, na čemž není samo o sobě nic špatného, ale někdy se lze obávat, že nemají správné priority. Pozemská podpora Židů je dobrá, ale z hlediska věčnosti jim nepomůže, nevede-li je k pokání a víře v jejich pravého Mesiáše, Pána Ježíše. Měli bychom vnímat, že Izraelité jsou bez osobní víry v Krista stejně ztracení jako pohané a půjdou do zahynutí. Nemohou si říkat: „Otec náš jest Abraham“ (Jan 8:39); jim i všem ostatním zní jasně slova Spasitelova: „Jestliže nebudete věřiti, že já jsem, zemřete v hříších svých“ (Jan 8:24). Proto je na místě po vzoru Komenského doufat a modlit se za jejich obrácení k Jednorozenému Synu Božímu.

Že se tu však někteří třesou a s úzkostí vyhlížejí do budoucna, to poznáš z toho, co připojím.

Záležitost biskupská zde všechny vydatně zaměstnává: kdežto jedni si přejí, aby byli biskupové ponecháni v své hodnosti, chtějí jiní, aby bylo, úplně odklizeno jméno i věc, opět jiní navrhují podržeti jméno a pastýřský úřad, ale učiniti rázný konec světské nádheře, nesmírným příjmům a odtud pramenícímu přepychu a vměšování do politických záležitostí. Ale největší část šlechty, lid pak téměř veškerý, neléhá na dokonalé vyhlazení. Tak nenáviděnými učinili biskupové sebe i celý ten stav rozmanitým zneužíváním svého důstojenství, panstvím nad svědomím a pletichami proti obecné svobodě (jak říkají, jenom proto, aby uplatnili své výsadní postavení).

Sám náš lincolnský (mezi biskupy nejučenější, nejuhlazenější a nejstátničtější, jenž byl před třemi lety od arcibiskupa zbaven svého biskupství a uvržen do vězení, ale loni od parlamentu osvobozen) začíná se stávati terčem nepříznivých řečí, ba nechybějí ani lidé, kteří mu zle vyhrožují, nejenom totiž sesazením (spolu s ostatními biskupy), nýbrž snad i novým žalářem. Jsou totiž na stopě nějakým jeho zčásti skrytým, zčásti dosti otevřeným akcím, namířeným proti parlamentu. Já však předobrému muži přeji lepší osudy a také v to doufám. Když mne nedávno pozval ke stolu a k rozhovoru spolu s panem Durieem a Hartlibem, bylo možno slyšeti, jak jen zcela skromně hovořil o oněch věcech. Řekl jenom, že oni všichni nevědí, zda má býti nyní připočten mezi živé či mezi mrtvé s bratřími; dopadne-li to mírněji, sliboval nám a našim nějaké přispění. Ještě to musím dodati, že se tu šíří jako letáky a téměř denně vycházejí nová pojednání o nápravě církve a odklizení biskupů, opírající se o důvody náboženské i politické. Dokonce se vyskytl jeden leták, který hovoří o příčinách Božího hněvu, jenž se projevil také na jistých místech v podobě seslaného moru (také v tomto městě pohřbívají týdně na dvě stě lidí; zamořené domy jsou tu sice zavírány, ale všem se poskytuje, co potřebují), a mezi jinými hříchy lidu i šlechty uvádí (a značně zveličuje) ono zpuštění na místě svatém, totiž světskou vládu biskupů, kteří stádo Páně spíše rozhánějí nežli pasou.

Arcibiskup Laud je dosud držen ve vězení a není naděje, že bude propuštěn. Zatím totiž po odročení parlamentu byla zřízena komise, jejíž členové mají jeho počiny ještě lépe vyšetřiti a prozkoumati rozmanité stížnosti a žaloby, na jejichž vyslýchání nemohl míti parlament pokdy. To se také stalo, a jak se tvrdí, vycházejí najevo takové věci, že nelze míti naději na jeho zachránění.

Arcibiskup Laud byl – samozřejmě po králi Karlovi I. – vrchním představitelem anglikánské církve od roku 1633 do své popravy v roce 1645. Byl arminián a zastánce tzv. high church, tedy proudu v anglikanismu, který dával důraz na liturgii, kněžskou hierarchii a obecně pozůstatky katolicismu, proti kterým stála evangelikální „low church“. Autokratický Laud se snažil prosadit v Anglii a Walesu jednotnou bohoslužbu, pročež považoval kalvinistické puritány za své největší protivníky; ostatně, pro své buď presbyteriánské nebo independentské přesvědčení ohrožovali i anglikánský episkopát.

V době, kdy Komenský dlel v Londýně, se už schylovalo k anglické občanské válce. Parlamentaristé nakonec Lauda obvinili, že se snaží v zemi obnovit římský katolicismus a v roce 1640 jej uvěznili. V té pohnuté době smutně platilo, buď my nebo oni. Puritáni viděli, že tam, kde v Evropě protestanté podlehli papežské straně, byla pravá víra potlačena a nastoupila protireformace (naše země to pocítila obzvlášť hořce). Proto vnímali jako svou zodpovědnost vůči své vlasti toto nedopustit za každou cenu, aby nebyla duchovně zpustošena.

Těžko říci, proč na Lauda Komenský hleděl – jak je i z dopisu patrné – poměrně příznivě. Možná neměl k dispozici všechny informace. Nezapomeňme, že vždycky je snažší zhodnotit nějakou osobu s odstupem let, než když jsme přímo ve víru událostí.

Před rozchodem parlamentu došlo na usnesení, že mají býti z chrámů odklizeny ozdoby, oltáře, kříže atd., jež tam arcibiskup zavedl; a také v těchto dnech téměř všude se již začalo s prováděním. Zde v Londýně bylo v jednom chrámě okno, na jehož zbožnou a neobyčejně uměleckou malbu byly prý vynaloženy čtyři tisíce liber sterlinků, to jest šestnáct tisíc tolarů. Tuto částku nabízel vyslanec krále španělského, zde sídlící, v celém rozsahu zaplatiti, dostane-li to okno neporušené. Ale jakýsi nadbytný zápal lidu pohrdl nabízeným penízem a okno to rozbil, tvrdě, že se z modlářských věcí nesmí těžiti zisk.

Vždy, když v Izraeli nastalo duchovní rozvlažení, zbožní králové odstraňovali vše, co bylo spojené s modloslužbou. Ezechiáš dokonce zničil měděného hada, kterého vyrobil Mojžíš na poušti, když mu lid začal sloužit. Je trochu smutné, že Komenský vnímal negativně, že lid, zapálený pro čistotu bohoslužby, vyhazoval z kostelů vše, co bylo v rozporu s druhým přikázáním. Na jednu stranu je pochopitelné, když jsou křesťané zdrženliví vůči obrazoborectví, protože většinou by se vztahovalo vůči cizímu majetku, který nemáme právo jen tak ničit, jakkoliv jsme proti modlám. Nezapomeňme však, že v případě popisovaném Komenským měli lidé oporu v zákoně a nejednalo se o ničení cizích věcí v rozporu s vůlí vlastníků. V tom byly tedy jejich snahy vskutku obdobné snahám judských králů v Písmu. Kéž by i dnes bylo více takových, jenž by kráčeli ve stopách těch biblických hrdinů víry a kteří by si stejně jako oni ošklivili veškeré modlářství a předměty či obrazy vytvořené v rozporu s druhým přikázáním.

I Pána Ježíše samého snědla horlivost pro dům Boží, když z něj vyhnal penězoměnce. „Cizí učiněn jsem bratřím svým, a cizozemec synům matky své, proto že horlivost domu tvého snědla mne“ (Ž. 69:8-9). Horlivost, i kdyby snad byla v něčem přehnaná, jak soudil Komenský, je pořád lepší než duchovní strnulost, apatie a naprostý nezájem o Boží věci.