Sotva kdo v církvi by dnes tvrdil, že žijeme v době velikého Božího požehnání, v němž by církev vzkvétala. Charismatické církve se sice dříve snažily uměle vypůsobit rozličná probuzení a opakovaně tvrdily, že právě přišlo či přichází, ale i s tím v posledních letech značně polevily s ohledem na to, že všechna nepřekvapivě postupně vyšuměla. Co se týče západního světa, spojení „duchovní sucho“ by současný stav zkrátka vystihovalo mnohem lépe.

Kdo z křesťanů by v takovém stavu netoužil po dešti pravého probuzení z nebe, o mocném vylití Ducha Svatého a novém zazelenání se církve Boží? Když je to někomu jedno, dokazuje tím minimálně velkou duchovní ospalost, ne-li vysloveně mrtvost. Potřebujeme si vyprosit na Hospodinu vylití proudů milosti, jak učinil Eliáš, který „byl člověk týmž bídám jako i my poddaný, a modlitbou modlil se, aby nepršelo, i nepršel déšť na zemi za tři léta a za šest měsíců, a zase modlil se, i vydalo nebe déšť, a země zplodila ovoce své“ (Jk. 5:17-18)

Nesmíme však zapomenout, že onou mocnou modlitbou se ohnivý prorok nemodlil ve vzduchoprázdnu. Měla nějaký kontext, něco jí předcházelo. Celou 18. kapitolu 1. Korintským, která končí příchodem velikého lijavce, musíme vnímat jako jeden celek. Kdyby se nestalo to, co dešti předcházelo, nepřišel by ani ten. Tím se před několika týdny zabývali v rámci kázání br. kazatel Miloš Šolc III., což nám bylo velkým požehnáním. Proto se chceme s tímto zvažováním dále rozdělit.

Předehra k dešti

Boží Slovo jasně ukazuje, odkud takové vylití požehnání přichází – totiž od samotného Hospodina. S tím, že přišel čas vrátit vláhu, nepřišel žádný člověk, ani Achab, ani Eliáš, ale Pán sám. „Potom po mnohých dnech, po třetím tom létě, stalo se slovo Hospodinovo k Eliášovi, řkoucí: Jdi, ukaž se Achabovi, neboť dám déšť na zemi“ (v. 1). Časy probuzení si ponechal Pán Bůh svrchovaně ve svých rukou, a první impulz pochází od Něj samého. Může se nám zdát, že si jej vyprošujeme my na modlitbách, protože bez nich probuzení nepřichází, ale už to, že se k takovým prosbám rozohníme, má ve skutečnosti svůj původ od Ducha Svatého.

Co však mezitím činili ostatní? „I povolal Achab Abdiáše, kterýž byl představen domu jeho. (…) A řekl Achab Abdiášovi: Jdi skrze tu zemi ke všechněm studnicím vod, a ke všechněm potokům, zdali bychom kde nalezli trávu, abychom živé zachovali koně a mezky, a nezmořili dobytka“ (v. 2 a 5). Achab se obrátil jen k tomu, co měl k dispozici na své pozemské úrovni – snažil se hledat pouze zbývající trávu a studnice vod, které snad dosud někde pramenily ze země.

To ukazuje na bídné smýšlení lidí v odpadlé a zkompromisované církvi. Když na ně doléhá duchovní vyprahlost, snaží se najít řešení ve věcech světa, v něčem, co se dá nalézt okolo nich, místo aby se obrátili k nebesům ku Pánu, odkud jedině může přijít pravá pomoc. Jenže to by se také museli pokořit, vyznat své odvrácení se a zavrhnout modly, ke kterým doposud lnuli. Achab by se musel vzdát jak Jezábel s Bálem, tak býčků v Dan a Bethel, které ustavil Jeroboám. To nebyl připraven učinit.

Smutně se tím nechal strhnout i Abdiáš. Ač šlo o věřícího, spaseného muže, který učinil i dobré věci, stále vidíme, že zůstával v kompromisu a nezaujal cele stanovisko, které měl. Skrytě zachránil a živil proroky Hospodinovy, v čemž mu Pán pomohl a požehnal. Ale zjevně se nepostavil ani nepromluvil proti bálovské modloslužbě; jinak by si jej sotva Achab nechal coby svého dvořana. A když nyní izraelský král navrhl další postup v době nouze, na toto provizorní, časné řešení přistoupil, místo coby otevřeně svému vládci řekl, že je to marné, že je může zachránit pouze, když se Hospodin smiluje a dá vláhu shůry – že k tomu musí Achab nejprve činit pokání a zavrhnout všechna ostatní doufání. Když praví věřící zůstávají v kompromisu s odpadlictvím, nakonec začnou přebírat jejich tělesná řešení duchovních problémů.

Zjevení moci jen v sebezjevení Božím

Že se Hospodin rozhodl poslat opět déšť, bylo nepochopitelnou a absolutně nezaslouženou milostí. O Achabovi totiž platilo totéž, co čteme o judském králi Achasovi, totiž že „v který pak koli čas byl ssužován, tím větší převrácenost páchal proti Hospodinu“ (2. Par. 28:22). Sucho jej nevedlo k pokání, ale ke snaze chytit proroka, který jej oznámil, jak Eliášovi osvědčil Abdiáš (1. Kr. 18:10). A když se poté s mužem Božím setkal v tváří tvář, ihned mu vmetl do tváře, že kormoutí lid Izraelský (v. 17). Eliáš dříve ohlásil, že „nebude těchto let rosy ani deště, jediné vedlé řeči mé“ (v. 17:1), a tak jej bezbožný král vinil z toho, že neohlásil návrat vláhy dříve. Ani se však nepokusil zjistit, čím by to on, Achab, mohl uspíšit – patrně proto, že odpověď v srdci znal, a nelíbila se mu. Musel by činit pokání a odvrátit se od svých mnohých přestoupení. Proto mu také prorok odvětil, že dům Izraelský kormoutí on a dům otce jeho, když opouští přikázaní Hospodinova a následujete Bálů. V tom všem věrně naplnil svůj úkol strážného, který varuje před zhoubou hříchu. Ale je zcela typické, že lidé, i v církvi, mají větší problém s těmi, kdo na hřích upozorňují a kárají jej, než s přestoupením samotným.

Nicméně i když odpadlý panovník zůstával zatvrzelým, Pán Bůh ze své veliké milosti ohlášený záměr dát zemi déšť neodvolal, jakkoliv bychom se tomu nemohli divit – údiv vzbuzuje spíše opak. Nemohlo se tak ovšem stát jen tak, předtím se muselo adresovat a vyřešit odvrácení lidu. Proto Eliáš vyzval, ať Achab shromáždí lid na horu Karmel, kde se on samotný postaví 850 Bálovým služebníkům, aby se osvědčilo, kdo je pravým Bohem.

Tyto události každý v církvi jistě dobře zná. Často však máme tendenci na ně nahlížet značně omezeně, že zde šlo zkrátka o to, nějakým způsobem, možná skoro jakkoliv, ukázat, že Hospodin dokáže něco, co Bál ne, a pravým Bohem je tedy Bůh Izraele, nikoliv božstvo Sidonských. To by však byl veliký omyl.

Hospodin má samozřejmě nekonečnou moc, a rovněž ji různými způsoby demonstruje. Nikdy se však nejedná o demonstrování „pouhé“ moci. Hospodin má mnoho jiných atributů, které se svou mocí osvědčuje zároveň. Zjevení moci má zároveň zjevit i jiné věci o Něm. Proto když Kristus zjevoval svými činy své Božství, nečinil tak náhodným způsobem, jen tak čímkoliv, co bylo pro člověka nemožné, ale vždy tím ukazoval o sobě i jiné věci. Nejčastější bylo samozřejmě uzdravování z nemocí, někdy dokonce i vzkříšení z mrtvých, čímž svědčil, že coby Mesiáš má nejen moc obecně, ale konkrétně moc spasit a uzdravit z té hlavní smrtelné nemoci hříchu. Na viditelných věcech tím zjevoval evangelium samotné a Boží milost. Totéž platí i o jiných Spasitelových zázracích. Podobně na Karmelu nešlo jen o to, potvrdit že Hospodin činí to, co Bál ne, ale že může učinit něco velmi specifického, co nemůže Bál.

Ne podle našich představ…

Než se zaměříme, oč konkrétně šlo, nemiňme, co nebylo zvoleno jako prostředek zkoušky – totiž seslání deště. To by se přitom nabízelo nejpřirozeněji. Vláha zemi objektivně scházela, všichni kvůli suchu strádali a trpěli, každý vyhlížel změnu. Takový test by si každý z přítomných jistě velmi přál. Navíc, sidonské pohanské náboženství líčilo Bále coby vládce přírody, který řídil počasí, včetně např. sesílání blesků, ale i deště. Kdyby se v tomto potvrdilo, že zavlažení shůry dává Hospodin, a ne Bál, jistě by to přeci velmi napomohlo potlačení modlářství, které přinesla Jezábel.

Pán Bůh se však při sebezjevení své moci neřídí lidskými přáními a představami, jakkoliv zdánlivě logickými a oprávněnými. Ostatně, neschopnost Bále odvrátit sucho se bohatě prokázala během oněch tří a půl let, kdy v zemi vůbec nepršelo; a zároveň to nevrhalo žádné pochybnosti ohledně moci Hospodinovy, když Eliáš jasně na začátku osvědčil, že zadržení vláhy je od jeho Boha záměr, coby trest a káznění za hříchy a odvrácení lidu. Nicméně celá věc měla ještě jiný, důležitější aspekt.

Seslání deště by sice zjevilo pravé Božství Hospodinovo, ovšem samo o sobě by nijak neadresovalo hřích lidu v modlářském odklonění se od pravého ctění pravého Boha a nevyřešilo by jej. Že šlo o naprostou prioritu, ukazuje i postoj Eliášův, když se všichni na Karmelu shromáždili: „I dokudž kulhati budete na obě straně? Jestližeť jest Hospodin Bohem, následujtež ho; pakli jest Bál, jdětež za ním“ (v. 21). Zavlažení shůry nepřišlo, dokud se tato kruciální otázka nevyřešila a dokud se lid nepostavil proti bálovské modloslužbě.

To má svou duchovní aplikaci i pro dnešek. Mnozí křesťané v církvi touží po probuzení a vylití duchovní vláhy z nebe. Představují si, jak by bylo slavné, aby Pán Bůh osvědčil svou existenci a moc sesláním mohutných proudů milosti, pro něž by se k Němu obrátily celé zástupy a svět by nemohl popřít, jaké veliké požehnání Boží církve zaplavilo. Na duchovní úrovni tak vyhlížejí to, co za dob Eliášových vyhlížel Izrael na Karmeli, když toužil po fyzickém dešti. Eliáš však toto lidu nenabídl, ani z toho neučinil předmět výzvy svým protivníkům.

Pravý test pravého náboženství

Klíčový objekt osvědčení toho, kdo je pravým Bohem, představovaly oltáře a oběti na nich. To vše mluví o hříchu a smíření. Při seslání ohně na oltář nešlo jen o to, nějakým libovolným způsobem ukázat moc Boží v něčem, co se vymyká přírodním zákonům. Ano, částečně to mělo ukázat na Bálovu bezmocnost v tom, co přitom podle jeho proroků mělo patřit mezi jeho klíčové atributy – jak jsme uvedli výše, Bál měl vládnout nad počasím a sesílat blesky – ale samo o sobě by to bylo málo.

Podstatné bylo, že lid zhřešil a to se muselo nějak vyřešit. Nepravost musela být odstraněna, hřích musel být potrestán, Hospodin musel osvědčit svou svatost a hněv nad hříchem, přestupníci potřebovali smíření. O tom všem hovořil oltář se obětí a seslání ohně z nebe, který vyjadřoval právě Boží hněv. Ze své převeliké milosti však Pán neprojevil svou svatost a hněv z nebe skrze spálení nevěrného lidu, ale zástupné obětiny volka – který samozřejmě jen pouze typus poukazoval na Pána Ježíše Krista, který měl podle zaslíbení přijít a obětovat se coby pravý Beránek Boží.

Otázka tedy zněla: Který z obou božstev dokáže učinit to vše? Kdo z nich spálením oběti ukáže, že může smířit lid, přinést spravedlnost, učinit zadost jejich nepravostem, dát věčný pokoj? A to dodnes představuje pravý test pravé víry. Současný člověk by rád posuzoval náboženství podle toho, nakolik dokáže vyřešit jím vnímané potřeby a naplnit jeho pozemské priority – které učiní člověka nejšťastnějším, které mu dá nejvíce spokojenosti, které nejvíce přispěje k vyřešení sociálních problémů nebo nerovností a podobně. A i když pravá evangelijní víra na ně odpovědi dává, nejedná se o věc klíčovou, skrze níž by se chtěl Hospodin osvědčovat na prvním místě. A On se v tom nebude přizpůsobovat člověku.

I kdyby se např. buddhisté subjektivně cítili podobně spokojení, jako znovuzrození křesťané, z biblického hlediska to nehraje roli. Nejde o ultimátní test pravosti náboženství, o nic více, než jím jsou počty přívrženců. Můžou jejich meditace, mantry a jakékoliv dobré skutky smazat minulé hříchy? Mohou změnit jejich hříšnou přirozenost a odstranit následky Adamova pádu? To může jen dílo Kristovo, a pro to Syn Boží přišel na tuto zem. Ne snad, že by Jeho příchod neměl i další, sekundární cíle, např. dát Jeho učedníkům plnou radost v Něm, ale ty všechny pouze plynou z toho prvního a navazují na to.

Nic z toho Bálovi proroci napodobit nedokázali. Ať dělali cokoliv, jejich falešná modla nemohla obrátit volka na popel a osvědčit zadostiučinění hříchu lidu. Naopak k Eliášově prosbě přesně to učinil Bůh Izraele. Nemiňme však ještě, co tomu předcházelo: totiž opravení starého oltáře, který byl rozbořen. Pán Bůh neosvědčí svou moc a svatost tam, kde se lid odvrátil od biblické bohoslužby – totiž bohoslužby posvěcené, vážné, netělesné – ke svým moderním výmyslům, aspoň dokud se k ní nenavrátí a opětovně nezbuduje staré, historické ctění lidu Božího.

Prorok Hospodinův rovněž před svou modlitbou za seslání ohně shůry nechal opakovaně polít oltář vodou, pravděpodobně přinesenou z moře. Smysl byl především vyloučit, aby někdo mohl tvrdit, že zapálení přišlo skrze nějaký trik, a tím také znásobit velikost zázraku, za nějž prosil. Poté, co vše opravdu důkladně nasáklo vodou, už by pravděpodobně Eliáš nedokázal zapálit oběť přirozenými prostředky, i kdyby chtěl. Pánu Bohu to však v obrácení volka v popel nezabránilo. To nás rovněž učí, že oběť Kristova může přinést zadostiučinění a odpuštění hříchů i v tom nejbeznadějnějším případě.

Závěr

Výše jsme uvedli, že i když Pán nezjevil své Božství a moc primárně způsobem, který by si lid přál, totiž sesláním deště, přesto potřebný návrat vláhy nepominul, jak také na začátku kapitoly Eliášovi zaslíbil. Předcházely tomu však ještě dvě věci – jednak vypořádání se s falešnými proroky Bále, nad kterými podle příkazu Mojžíšova zákona (Dt. 13:1-5) prorok vykonal trest smrti, a dále horlivá a vytrvalá modlitba.

I když měl Eliáš jasné slovo od Hospodina, že sešle déšť na zemi a byl jím cele ujištěn (viz jeho výzva k Achabovi ve v. 41), přesto na to nečekal s rukama v klíně, ale vytrvale za to prosil, dokud neobdržel. Zaslíbení nemá učinit modlitbu zbytečnou, ale více nás k ní povzbudit. Muž Boží přitom prosil tím nejponíženějším způsobem, protože vnímal Boží velikost a důstojnost: „Eliáš pak vstoupil na vrch Karmele, a rozprostřel se na zemi a sklonil tvář svou k kolenům svým“ (v. 42). V něm setrval, dokud se v dáli neukázal onen malý obláček.

Muž Boží nepochyboval o naplnění slibu, a to právě pro vše, co se stalo předtím – na prvním místě pro seslání ohně na oltář. Když viděl jej, věděl, že déšť je blízko; Pán odstranil to, co mu bránilo. Pouze pro smíření skrze oběť Kristovu, na nějž Otec vylil oheň hněvu místo nás, s námi jedná Hospodin v milosti a dává nám jakékoliv duchovní rozvlažení. Je apostází hledat Boží požehnání a zmocnění mimo dokonané dílo Pána Ježíše.

Na druhém místě jej k tomu povzbudilo i vědomí, že Boží sebezjevení se skrze spálení oběti zplodilo v přítomných další dílo milosti v srdci – vyznali Hospodina a vypořádali se (aspoň do té míry, do které mohli v daném místě a čase) s odpadnutím bálovského modlářství a jeho falešnými proroky. Když vyznáme svůj hřích, uvěříme v zástupnou oběť Kristovu a zakusíme, že pro to vše v našem srdci dále zapůsobil Duch Svatý a pohnul nás k učinění pravého vyznání a vypořádání se s tím, co nás od Pána odvádělo, včetně všeho bludu, můžeme s ujištěním prosit o další rozvlažení a vylití Božího požehnání shůry, jak pro svůj vlastní život, tak pro církev. Když zakusíme všechny tyto věci, požehnání Páně není daleko.

Chceme-li tedy zakusit déšť probuzení v osobních životech i na církevní úrovni, nepomiňme to, co mu podle naší kapitoly předcházelo – hledání očištění skrze oběť Pána Ježíše, obnovu ctění Hospodina podle stezek starých, vypořádání se s kompromisem a odpadnutím, a nakonec také usilovnou a vytrvalou modlitbu. A nezapomínejme, že Pán vylije svou milost a dá nové rovzlažení vždy tak, aby spolu s tím osvědčil svou svatost a nenávist vůči všemu hříchu.