Již v minulosti jsme vícekrát čerpali z knih Arthura W. Pinka ze série Gleanings, tedy volně „Střípky“ z určitých částí Písma, konkrétně prvních dvou knih Mojžíšových, knihy Jozue a ze životů Eliáše a Pavla. Onen veliký Boží služebník byl jedním z největších Písmáků první poloviny 20. století – vždy duchovní, kristocentrický, pozorný vůči detailům, podněcující vážnou zbožnost a bázeň Hospodinovu. Každého křesťana, kazatele nevyjímaje, vždy velmi obohatí, když s ním budou konzultovat nejen obtížné pasáže, ale často i ty zdánlivě jednoduché a jasné. I v nich dokázal nalézt perly, které drtivá většina lidí, jejichž smysly jsou méně „způsobné k rozeznání dobrého i zlého“ (Žd. 5:14), naprosto mine.

Jedním z důležitých aspektů Pinkovy teologie bylo rovněž silné reformované, tj. kalvinistické přesvědčení. Boží svrchovanost vždy velmi zdůrazňoval, zejména s ohledem na to, jak se ve 20. století rozšířil arminianismus, který pozornost a důraz stáhl k člověku. Ostatně na toto téma napsal celou knihu. Jistě, my lidé máme za sebe a za svá rozhodnutí plnou odpovědnost, ale Hospodin je svrchovaně nad tím a bez Něj a mimo Něj se nic nestane – aniž by přitom odpovídal za náš hřích. Jak je to možné, nedovedeme ze svého omezeného pohledu pochopit a vysvětlit, ale to neznamená, že tomu nemáme věřit.

Největším příkladem této pravdy je to, že Hospodin od věčnosti určil, že Kristus zemře za naše hříchy – proto o Beránkovi čteme, že byl zabitý od počátku světa (Zj. 13:8) – a že za tím účelem bude zrazen Jidášem. Na tomto svrchovaném rozhodnutí nemohlo nic změnit, žádné lidské rozhodnutí, jinak by Boží věčný záměr spásy mohl selhat, což zcela evidentně nemohl. Kdyby existovala nějaká možnost, že Kristus nebude ukřižován, existovala by taky možnost, že nedokoná naše spasení, a nebyl by tedy „dostatečný k vysvobození“ (Iz. 63:1). To však nic nemění na Jidášově zodpovědnosti, kterou Pán Ježíš jasně osvědčil, když pravil, že „Syn zajisté člověka jde, jakož psáno o něm, ale běda člověku tomu, skrze něhož Syn člověka zrazen bude. Dobré by bylo jemu, by se byl nenarodil člověk ten“ (Mt. 26:24). Pán Bůh určil, že se tak stane, ale hříšnou myšlenku zradit Mesiáše do Jidášově srdce nevložil, ta z něj pošla sama. Jak praví Šalomoun: „Srdce člověka přemýšlí o cestě své, ale Hospodin spravuje kroky jeho“ (Přísloví 16:9) – výraz „přemýšlí“ lze přeložit také jako „zamýšlí, plánuje, má záměr, osnuje“. Jinými slovy, lidské srdce má své záměry a ty plynou skutečně, v plném smyslu z něj, ale Pán je zároveň nad tím a řídí vše podle svého věčného a svrchovaného záměru.

Tyto věci Arthur Pink zdůrazňoval i ve svém výkladu jiného známého a pro mnohé znepokojujícího líčení Božího Slova, totiž veršů z knihy Exodus, v nichž se praví, že Hospodin zatvrdil srdce faraonovo, aby nepropustil lid, ale následně za toto zatvrzení poslal své další soudy v podobě ran egyptských. Mnozí zdůrazňují, že Boží zatvrzení bylo pouhým následným soudem pro předchozí vlastní zatvrzení faraonovo, ale kazatel Pink poukazuje, že Hospodin sdělil Mojžíšovi, že zatvrdí panovníkovo srdce, už při jeho povolání, tedy ještě předtím, než se vůbec s faraonem setkal. Ano, egyptský vládce měl zatvrzelé srdce, za které byl plně odpovědný a zasloužil si spravedlivě potrestat, ale zároveň nám Bible říká, že jeho srdce zatvrdil Pán Bůh, aby na něm zjevil svou moc a předivné skutky: „Ale však proto jsem tě zachoval, abych ukázal na tobě moc svou, a aby vypravovali jméno mé na vší zemi“ (Ex. 9:16).

Podle toho i apoštol Pavel osvědčuje velmi jasnými slovy, jakkoliv se jejich očividnému smyslu tělesné mysle vzpírají: „Nebo Mojžíšovi dí: Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kýmž se slituji. A tak tedy není na tom, kdož chce, ani na tom, kdož běží, ale na Bohu, kterýž se smilovává. Nebo dí písmo Faraonovi: Proto jsem vzbudil tebe, abych na tobě ukázal moc svou, a aby rozhlášeno bylo jméno mé po vší zemi. A tak tedy, nad kýmž chce, smilovává se, a koho chce, zatvrzuje. Ale díš mi: I proč se pak hněvá? nebo vůli jeho kdo odepřel? Nýbrž, ó člověče, kdo jsi ty, že odmlouváš Bohu? Zdaž hrnec dí hrnčíři: Pročs mne tak udělal? Zdaliž hrnčíř nemá moci nad hlinou, aby z jednostejného truple udělal jednu nádobu ke cti, a jinou ku potupě? Což pak, [že] Bůh, chtěje ukázati hněv, a oznámiti moc svou, snášel ve mnohé trpělivosti nádoby hněvu, připravené k zahynutí, a známé učiniti bohatství slávy své při nádobách milosrdenství, kteréž připravil k slávě?“ (Řím. 9:15-23).

Pokud tomu někdo odmítá uvěřit, protože to nedovede vysvětlit, jak je to možné, nebo jak by potom mohl Pán zůstat spravedlivý, pak – jak poukazuje Arthur Pink – by rovnou mohl a snad i měl odmítnout i nauku o Boží Trojici, protože ta z našeho pohledu nedává smysl zrovna tak, ba i více. Slova tohoto vzácného a věrného kazatele bychom tedy měli pilně zvažovat. Nadto je tento oddíl hoden pozoru nejen kvůli těžké otázce Boží svrchovanosti, ale i pro mnohé další perly, které z hlubin úvodu 7. kapitoly dovedl vytěžit a které se týkají i jiných duchovních oblastí.

Exodus 7:1-13

„I řekl Hospodin Mojžíšovi: Aj, ustanovil jsem tě za Boha Faraonovi; Aron pak bratr tvůj bude prorokem tvým“ (7:1). Tento verš skýtá překvapivý kontrast oproti tomu, co jsme mohli vidět na konci 6. kapitoly knihy Exodus. Tam čteme, jak si Mojžíš Hospodinu stěžoval: „Aj, já jsem zpozdilý v řeči, kterakž tedy poslouchati mne bud Farao?“ V tom vyznal svou slabost, leč pramenilo to z nevěry. V této kapitole však shledáváme, jak Hospodin jedná podle své svrchované moci a nakládá se svým bídným služebníkem v předivné milosti.

„Ustanovil jsem tě za Boha Faraonovi“, to znamená, že si Hospodin Mojžíše vybral, aby vystupoval coby Jeho vyslanec, vložil naň Boží autoritu a chystal se jej užít, aby vykonal zázraky, jež šly proti běžnému chodu přírody. Ale zaznamenejme ono omezení: „Ustanovil jsem tě za Boha Faraonovi“. V zastupování Pána Boha měl Mojžíš opanovat pyšného egyptského vládce, přikazovat mu, co má dělat, dohlížet naň, když se dopustil něčeho špatného, a trestat jej za jeho neposlušnost, takže farao se musel pro odvrácení ran obrátit na něj.

„Aron pak bratr tvůj bude prorokem tvým.“ Když to porovnáme s verši 4:15-16, nalezneme v tom Boží definici toho, co dělá proroka prorokem. Tam čteme, jak Hospodin Mojžíšovi ohledně Arona zaslibuje: „Ty mluviti budeš k němu, a vložíš slova v ústa jeho; a já budu v ústech tvých a v ústech jeho, a naučím vás, co byste měli činiti. A on mluviti bude za tebe k lidu; a on bude tobě on  za ústa, a ty budeš jemu za Boha.“ Boží prorok je tedy Božím mluvčím: vystupuje jako Boží ústa, přičemž Pán vkládá do jeho úst přesně ta slova, která má říci. Mojžíš byl tedy „za Boha Faraonovi“ i v tomto dalším ohledu, totiž že měl někoho, kdo vystupoval jako jeho prorok.

„Ty mluviti budeš všecko, což tobě přikáži; Aron pak bratr tvůj mluviti bude k Faraonovi, aby propustil syny Izraelské z země své“ (v. 2). Tento příkaz byl velmi jasný. Mojžíš si nemohl z Hospodinových slov jen tak vybírat a předložit Aronovi ta, která se mu zdála pro faraona nejvhodnější; měl mluvit vše, co mu bylo přikázáno. Podobný úkol mají Boží služebníci, kazatelé, i dnes: mají „kázat Slovo“ (2. Tim. 4:3) a „držet se jistého příkladu zdravých řečí“ (2. Tim. 1:13), přičemž jsou varováni, že „jestliže kdo jinak učí, a nepovoluje zdravým řečem Pána našeho Jezukrista, a tomu učení, kteréž jest podle pobožnosti, nadutýť jest, nic neuměje“ (1. Tim. 6:3-4). Ale běda! Jak málo, jak malinko je těch, kteří věrně dbají, aby hlásali skutečně „celou radu Boží“!

„Ale jáť zatvrdím srdce Faraonovo, a množiti budu znamení svá a zázraky své v zemi Egyptské“ (v. 3). Tento verš nám předkládá jednu z nejvážnějších pravd, jež zjevuje Písmo svaté – Boží zatvrzení lidských srdcí. Snad v žádném jiném místě se neprojevuje tak žalostně zpozdilost člověka k věření všemu tomu, což mluvili proroci. Zatvrzení faraonova srdce Pánem Bohem horlivě využívali Jeho nepřátelé k útoku na pevnost pravdy. Nevěřící argumentovali, že pokud faraonovy následné zločiny plynuly ze zatvrzení jeho srdce vůči Hospodinu, pak je původcem všech jeho hříchů Pán Bůh sám, a ten nadto musí být velmi nespravedlivý, když ho za ně trestal. Jak žalostné, že tolik z těch, kdo se počítají mezi služebníky Boží, místo toho, co by věrně hájili neporušenost Slova Božího, se pokoušelo otupit jeho ostří, aby jej tělesná mysl snáze dokázala přijmout! Místo toho, aby s bázní a třesením osvědčili, že Boží Slovo opravdu učí, že Hospodin Pán zatvrdil srdce faraana v plném smyslu, většina komentátorů fakticky tvrdila, že nic takového neučinil, že pouze egyptského panovníka zanechal, aby si zatvrdil své srdce sám.

Že farao opravdu sám zatvrdil své srdce, Písmo výslovně osvědčuje, ale zároveň prohlašuje, že srdce mu zatvrdil i Hospodin, a je zřejmé, že to není to samé, jinak by pro to neužívalo dva různé obraty. Máme povinnost věřit obojímu, byť každý pokus vysvětlit, jak by se mohly sladit, je pravděpodobně, jak již někdo řekl, „pokusem pochopit nekonečno“. V Žalmu 105:25 se praví: „Změnil mysl těchto, aby v nenávisti měli lid Jeho, a aby ukládali lest o služebnících Jeho.“ Sotva které vyjádření by mohlo být silnější nebo jasnější než toto. Máme to popírat jen proto, že nedokážeme vysvětlit, jakým způsobem to Pán Bůh učinil? Ze stejného důvodu bychom mohli odmítnout i nauku o Trojici. Možná se někdo zeptá, jak mohl Pán Bůh v jakémkoli smyslu zatvrdit srdce člověka, aniž by byl původcem hříchu. Ale nejpevnější víra v tento fakt nevyžaduje, abych na to dokázal odpovědět. Pokud Pán Bůh tuto záležitost nevysvětlil (což nevysvětlil), pak není na nás, abychom předstírali, že jsme moudřejší nad to, co je psáno.

Věřím v mnoho věcí, které Písmo zaznamenává, nikoliv proto, že je dokážu vysvětlit, ale protože vím, že Pán Bůh nemůže lhát. Kalvín měl pravdu, když napsal o těch, kteří trvají na tom, že slova o Božím zatvrzení lidských srdcí znamená pouhé jeho dopuštění, že překrucují Písma. Když Pán Bůh lidská srdce obměkčuje, je to snad z Jeho strany pouhé pasivní dopuštění? Nejde spíše o Jeho aktivní působení? Pamatujme, že na nás není Pána Boha obhájit tím, že ospravedlníme důvody, proč postupuje, jak postupuje; naší odpovědností je věřit všemu, co nám zjevil ve svém Slově, a to výhradně na základě Jeho zapsaného svědectví. Naším úkolem je „kázat Slovo“ v jeho čistotě, ne ho uhlazovat nebo vysvětlovat jeho nejkontroverznější části, aby byly přijatelné pro zvrácený, zkažený rozum zemských červů. Pán se ospravedlní v pravý čas sám; sám umlčí všechny své kritiky a oslaví se před svými svatými.

Je třeba poukázat na to, že případ faraona a Egypťanů není v Písmu svatém zdaleka ojedinělý. V Deuteronomiu 2:30 Mojžíš zaznamenává, že „nechtěl dopustiti Seon, král Ezebon, abychom prošli [zemi] jeho; nebo byl zatvrdil Hospodin Bůh tvůj ducha jeho, a ztužil srdce jeho, aby dal jej v ruce tvé, jakož [se vidí] podnes.“ Odkazuje se přitom na 4. knihu Mojžíšovu 21:21-23, kde čteme: „Tedy poslal lid Izraelský posly k Seonovi králi Amorejskému, řka: Nechť jdeme skrze zemi tvou. Neuchýlíme se ani do pole, ani do vinic, ani z studnic vody píti nebudeme, ale cestou královskou půjdeme, dokavadž nepřejdeme pomezí tvého. I nedopustil Seon jíti lidu Izraelskému skrze krajinu svou, nýbrž sebrav Seon všecken lid svůj, vytáhl proti lidu Izraelskému na poušť, a přitáh do Jasa, bojoval proti Izraelovi.“ Verš v Deuteronomiu nám vysvětluje důvod Seonovy tvrdošíjnosti. Zjevně nešlo jen o zatvrzení coby soud na ním, ale o vážný příklad toho, o čem čteme v Římanům 9:18: „Koho chce, zatvrzuje“. Podobně se píše v Jozuovi 11:19-20: „A nebylo města, ješto by v pokoj vešlo s syny Izraelskými, kromě Hevejských obyvatelů v Gabaon; jiná všecka válkou vzali. Nebo od Hospodina [to] bylo, že jsou zatvrdili byli srdce své, tak aby vyšli válečně proti Izraelovi, a aby je v prokletí vydal, a neučinil jim milosti, ale aby je zahubil, jakož přikázal Hospodin Mojžíšovi.“ O takových vážných oddílech nemáme diskutovat, ale přijmout je v dětské víře, vědouce, že Soudce vší země vždycky činí soudu, totiž toho, co je spravedlivé a správné.

„Aniž poslechne vás Farao. I vzložím ruku svou na Egypt, a vyvedu vojska svá, lid svůj, syny Izraelské, z země Egyptské skrze soudy veliké. I zvědíť Egyptští, že já jsem Hospodin, když vztáhnu ruku svou na Egypt; a vyvedu syny Izraelské z prostředku jich“ (v. 4-5). Tyto verše nám poskytují jeden důvod, proč Pán zatvrdil srdce faraona a Egypťanů: bylo to proto, aby měl plnou příležitost prokázat svou převelikou moc. Bylo to sice temné pozadí, ale právě temného pozadí je zapotřebí, aby cele vyniklo bílé světlo Boží svatosti. Podobně vidíme, že říká Pán Ježíš: „Ačkoli musí býti, aby přicházela pohoršení, ale však běda člověku, skrze něhož přichází pohoršení“ (Matouš 18:7). Co byly ony Hospodinovy „soudy veliké“, uvidíme v následujících kapitolách.

„Tedy učinil Mojžíš a Aron [tak]; jakž přikázal jim Hospodin, tak učinili“ (v. 6). Proč se o zmiňuje tento detail? Domníváme se, že odpověď zní, aby se tím zdůraznil kontrast vůči k tomu, co nacházíme na začátku 5. kapitoly knihy Exodus. V jejím úvodním verši se dozvídáme, že „přišli Mojžíš s Aronem, a řekli Faraonovi: Takto praví Hospodin, Bůh Izraelský: Propusť lid můj.“ To byl Hospodinův kategorický požadavek. Poté čteme, jak je farao s pohrdáním odmítl. Nyní zaznamenejme, co následuje: „Bůh Hebrejský potkal se s námi. Nechť medle jdeme cestou tří dní na poušť, a obětujeme Hospodinu Bohu našemu, aby nedopustil na nás moru neb meče.“ Je zřejmé, že Mojžíš s Aronem Hospodinova slova pozměnili. Zmírnili pohoršující poselství. Místo toho, aby jednali z výsostné pozice vyslanců Božích a dávali faraonovi příkazy, snížili se na porobenou úroveň, kdy jej prosili a vznášeli žádosti. Proto, jak věříme, říká ve v. 7:1 Hospodin Mojžíšovi: „Aj (tj. dobře to zaznamenej), ustanovil jsem tě za Boha Faraonovi“: nemáš jít a prosit jej, máš jít a vyžadovat a přikazovat. Poté Pán dodal: „Ty mluviti budeš všecko, což tobě přikáži.“ Tentokrát služebníci Hospodinovi poslechli do písmene, a proto zde čteme, že „učinil Mojžíš a Aron [tak]; jakž přikázal jim Hospodin, tak učinili“.

„A byl Mojžíš v osmdesáti, Aron pak v osmdesáti a třech letech, když mluvili s Faraonem“ (v. 7). O věku Mojžíše a Arona se zde oddíl zřejmě zmiňuje proto, aby tím byla vyzdvižena moc a milost Hospodinova. Zalíbilo se Mu užít si coby své nástroje dva starce. Duch Svatý nám chce také položit na srdce délku utrpení Izraele a to, jak byl Hospodin trpělivý, než vykonal svůj soud. Židé byli krutě utlačováni více než osmdesát let.

„I řekl Hospodin Mojžíšovi a Aronovi takto: Když mluviti k vám bude Farao, řka: Ukažte od sebe zázrak, tedy díš Aronovi: Vezmi hůl svou, a povrz před Faraonem, i obrátí se v hada. Tedy všel Mojžíš s Aronem k Faraonovi, a učinili tak, jakž přikázal Hospodin; a povrhl Aron hůl svou před Faraonem i před služebníky jeho, a obrácena jest v hada. Povolal pak také Farao mudrců a čarodějníků; a učinili i ti čarodějníci Egyptští skrze čáry své tolikéž. Nebo povrhl každý z nich hůl svou, a obráceny jsou v hady; ale požřela hůl Aronova hole jejich“ (v. 8–12). Důvodem, proč si farao vyžádal na Mojžíšovi a Aronovi vykonání zázraku, bylo si je vyzkoušet a ověřit, zda je skutečně poslal Bůh Hebrejský. Zvolený zázrak či znamení jsme již podrobně rozebrali v 6. kapitole. Jeho význam a poselství v tomto kontextu však není snadné určit. Co se týče důkazu samotného, jistě to prokázalo, že Mojžíš a Aron byli obdařeni nadpřirozenou mocí z výsosti. Proměna hole v hada měla také nejspíš promlouvat k faraonovu svědomí a naznačit mu, že on i jeho lid jsou pod nadvládou satana. Tuto tezi se zdá potvrzovat i ten fakt, že se zde nic neříká – ani když dával Hospodin Mojžíšovi tyto instrukce (v. 9), ani při popisu vykonání zázraku (v. 10–12) – o tom, že by se had proměnil zpátky v hůl. Rovněž je významné, že před faraonem nebylo ukázáno druhé znamení, totiž uzdravení malomocné ruky, které Mojžíšovo povolání potvrdilo před Izraelitskými. Důvod je zřejmý: tajemství vysvobození z poskvrny hříchu bylo zjeveno pouze Božímu lidu, nikoli lidem tohoto světa.

Faraonova reakce na tento zázrak, který Mojžíš s Aronem učinili, byla pozoruhodná. Král svolal své mudrce a čarodějníky – kteří byli ve spolčení s mocnostmi zla – a ti onen zázrak napodobili. Je vskutku žalostné, že takřka všichni komentátoři popírají, že by egyptští čarodějníci dokázali vykonat skutečný zázrak. Ať už to s sebou nese jakékoli filozofické či doktrinální obtíže, nesluší se nám podléhat racionalismu naší doby. Zaznamenané svědectví Písem je velmi výslovné a nenechává žádný prostor pro nejistotu. Za prvé, sám Duch Svatý nám říká, že „učinili i ti čarodějníci Egyptští skrze čáry své tolikéž (co Mojžíš a Aron)“. Tato slova se nemají odvysvětlovat, ale přijímat prostou vírou. A za druhé se zde dodává: „Nebo povrhl každý z nich hůl svou (ne něco jiného, čím by hole mimo zraky ostatních nahradili skrze kouzelnický trik) a (ty hole) obráceny jsou v hady.“ Pokud mají slova nějaký význam, pak naprosto vylučují myšlenku, že kouzelníci ve skutečnosti povrhli na zem hady. Hodili své hole, a ty se v hady proměnily. A nakonec se dozvídáme: „Ale požřela hůl Aronova hole jejich“, tj. Aronova hůl, nyní proměněná v hada, pohltila jejich hole, které se již staly hady. Duch Svatý to takto zjevně formuloval s přímým účelem zabránit nám se domnívat, že by na zem bylo povrženo cokoliv jiného než „hole“.

Budeme-li se ptát, jak bylo možné, že egyptští čarodějníci dokázali takový zázrak vykonat, odpověď musí znít: mocí ďáblovou. Tento předmět je bezpochyby tajemný a rozhodně příliš obsáhlý na to, abychom se jím nyní mohli zabývat podrobně. Jak jsme již poznamenali předtím, to, co máme před sebou v těchto prvních kapitolách Exodu, předznamenává onen velký zápas mezi dobrem a zlem. Faraon po celou dobu vystupuje coby reprezentant satana a skutečnost, že mohl přivolat čarodějníky, kteří dokázali vykonat takové zázraky, jen ilustruje a dokládá, jakou mocí ďábel disponuje. Podceňovat moc našeho nepřítele je bláznivé i nebezpečné. Ten, komu bylo dovoleno přenést našeho Spasitele z pouště do jeruzalémského chrámu, a ten, kdo Mu dokázal ukázat „všecka království okršlku země pojednou.“ (Lukáš 4:5), neměl jistě žádný problém zmocnit své vyslance, aby proměnili své hole v hady.

„Nebo povrhl každý z nich hůl svou, a obráceny jsou v hady; ale požřela hůl Aronova hole jejich“ (v. 12). To je velmi výmluvné. Čarodějníci přišli ve jménu svých „bohů“ (srov. Exodus 12:12 a 18:11), ale tento zázrak ukázal, že moc Mojžíše jejich čarodějnictví přesahovala, a stála proti nim. Toto „znamení“ předznamenávalo konec onoho velkého zápasu, který tehdy začínal, stejně jako každého jiného zápasu, v němž pozemské i pekelné síly bojují proti Všemohoucímu. „Symboly jejich moci zmizely a zůstal jen symbol služebníků Hospodinových“ (Urquhart).

„I posililo se srdce Faraonovo (dosl. Faraonovo srdce bylo zatvrzeno), a neuposlechl jich, tak jakž byl mluvil Hospodin“ (v. 13). I zde komentátoři žalostně selhávají. Téměř do jednoho trvají na tom, že tento verš znamená, že faraon zatvrdil své srdce sám a že teprve později, pro faraonovu nepoddajnost, „zatvrdil“ jeho srdce Hospodin. Ale právě tento verš takové tělesné úvahy jednoznačně vyvrací. Právě tento verš důrazně udává, že faraonovo srdce bylo zatvrzeno, že je neposlechl, „jakž byl mluvil Hospodin“. Pečlivě si pročtěte předchozí kapitoly a zaznamenejte, co Hospodin řekl. Nepravil vůbec nic o tom, že by si Farao zatvrdil srdce sám, ale naopak pověděl: „Jáť pak zatvrdím srdce jeho“ (4:21) a znovu: „Ale jáť zatvrdím srdce Faraonovo“ (7:3). Tím je otázka vyřešena. Pán Bůh výslovně prohlásil, že zatvrdí panovníkovo srdce, a nyní ve 13. verši čteme, že „posililo (tj. zatvrdilo) se srdce Faraonovo (nikoli „již bylo tvrdé“), a neuposlechl jich, tak JAKŽ byl mluvil Hospodin“. Člověk vždy obrací Boží pořadí. Tělesná mysl říká: „Čiň dobré, abys byl spasen.“ Pán Bůh říká: „Musíš být spasen, než budeš moci vykonat cokoli dobrého.“ Tělesná mysl se domnívá, že člověk musí uvěřit, aby se znovuzrodil; Písmo učí, že člověk musí nejprve obdržet duchovní život, než může projevit to, co z tohoto života plyne. Ti, kdo následují teology, dojdou k závěru, že Pán Bůh zatvrdil faraonovo srdce, protože si ho egyptský vládce nejprve zatvrdil sám; ale ti, kdo se sklání před autoritou Písem (a těch je velmi málo), uznají, že farao zatvrdil své srdce, protože ho nejprve zatvrdil Pán Bůh.

To, co se zde praví o faraonovi, představuje velmi výmluvný příklad pravdy, o níž čteme v Příslovích 21:1: „[Jako] potůčkové vod [jest] srdce královo v ruce Hospodinově; kamžkoli chce, nakloňuje ho.“ Zatvrzení srdce faraonova není o nic hrozivější než to, o čem čteme ve Zjevení 17:17: „Neboť dal Bůh v srdce jejich, aby činili vůli jeho, a aby se sjednomyslnili, a království své šelmě dali, dokudž by nebyla vykonána slova Boží.“ Zde vidíme vejít deset králů ve spojenectví s Antikristem, Člověkem hříchu, a čteme, že je to sám Pán Bůh, kdo vkládá do jejich srdcí, aby mu dali své království. Opět zdůrazňujeme, že o takových věcech nemáme filozofovat, ani nemáme jakkoliv zpochybňovat spravedlnost a svatost cest Božích. Písmo nám jasně říká, že Jeho cesty jsou „nezpytatelné“ (Řím. 11:33). Třesme se tedy před Ním, a pokud nám ve své předivné milosti obměkčil srdce, velebme bez přestání Jeho svrchovanou milost.