Žádnému národu v celé historii neudělil Hospodin takovou přízeň a výsady, jako národu židovskému, se kterým vstoupil v smlouvu, jimž byl „svěřen Zákon Boží“ (Řím. 3:1), a jak praví apoštol, „jejichž jest přijetí za syny, i sláva, i smlouvy, i zákona dání, i služba, i zaslíbení, jejichž jsou otcové, a ti, z nichž [jest] Kristus podlé těla, kterýž jest nade všecky Bůh požehnaný na věky“ (Řím. 9:4-5). Tak slavné věci nejde na úrovni národu na této zemi ničím vyrovnat. O tom žádný věřící jistě nebude polemizovat.

Kdybychom však zvažovali, která země historicky obdržela od Pána druhá nejvyšší privilegia, i tam bychom měli velmi silného kandidáta – totiž Spojené království Velké Británie a (dnes jen Severního) Irska. Snad žádné jiné místo nezasáhlo evangelium mocněji a dlouhodoběji – a můžeme jen hádat, jestli větší požehnání obdržela Anglie nebo Skotsko.

Mimo Izrael asi nikde jinde nevzbudil Pán takový zástup svědků, mocných kazatelů a obhájců pravd Písma Svatého – mezi puritány jich bylo tolik, že i tak významný muž jako Komenský by mezi nimi trochu zapadl; a na ně navazovali v 18. a 19. století muži jako bratři Wesleyové, George Whitefield, Robert Murray M’Cheyne, Charles Spurgeon, J. C. Ryle či Martyn Lloyd-Jones, máme-li zmínit opravdu jen pár hlavních. Ano, ve Spojených státech se vždycky také nacházelo velké množství věřících, a ta země měla mnohé významné kazatele, nicméně o nich můžeme říci něco podobného jako o Davidových recích: „A [ač byl] mezi třidcíti slavný, však oněm třem se nevrovnal“ (1. Par. 11:25).  

Protože Boží Slovo mělo na ostrovech takový vliv, často při studiu historie zjistíme, že nějaký duchovně významný aspekt mají i „obecné“ dějinné události, často včetně těch, které se děti běžně učí ve škole. Například ve známé námořní bitvě mezi Anglií a Španělskem v roce 1588, kterou vyhrál korzár sir Francis Drake, ve skutečnosti rozhodovala o budoucnosti protestantismu v Británii, protože přímým cílem útoku bylo znovunastolit nadvládu římského katolicismu.

Ať už se ve Spojeném království ke své duchovní historii dnes staví jakkoliv, nelze popřít, že tam lze narazit na její připomínky skoro na každém kroku, zejména v Londýně, ale nejen tam. Ano, s ohledem na všeobecný mravní a duchovní úpadek to dnes již představuje ve velké míře pouhé vzdělávání hrobů proroků, před kterým varoval Pán Ježíš. Český národ, který se stále odkazuje na Husa a Komenského, aniž by se byť jen v setině snažil hledat Pána Boha a Jeho pravdu jako oni, s jejich horlivostí a poddaností, na tom ovšem není o nic lépe, leda v tom, že těch „hrobů“ máme méně k budování.

Pro věřícího je toto mrtvé připomínání – a aktivní praktické pošlapávání všeho, za čím připomínaní muži a ženy Boží stáli – jistě zármutkem. To však neznamená, že pro něj samotného nemůže takový hrob posloužit jako vzácná připomínka slavného Božího působení v minulosti. Farizeové, kteří nekráčeli ve stopách proroků, kteří poukazovali na Krista, ať se u prorockých hrobů třesou nad Božím soudem, který na sebe skrze jejich vzdělávání uvádějí; ale apoštolové, kteří v proroky zaslíbeného Mesiáše pravě uvěřili, u nich mohli na své starozákonní předchůdce s vděčností vzpomínat. Šimon Petr neměl problém v kázání o Letnicích poukázat na veřejně známý hrob krále Davida.

S ohledem na to předkládáme galerii fotografií z cest po Londýně a následně Devonu, spolu s krátkým komentářem, co z našeho duchovního dědictví nám to připomíná. Návštěvu těchto míst lze jako dovolenou jen doporučit, protože když něco z této historie vidíme na vlastní oči, stává se nám přeci jen živější a přítomnější, než když o nich čteme jen v knihách. 

(Na část fotografií je nutno pro plné zobrazení kliknout. Poprvé je nutno posouvat fotografie kliknutím na tečky pod fotografiemi. Widget s fotografiemi je externí, kdyby se vůbec nezobrazoval, prosíme napište do komentáře. Na mobilu se pravděpodobně nebude zobrazovat správně.)