Google

Zachováni Kristem

Datum:Červen 29, 2013
Komentáře
Přidej

Mezi kalvinisty a arminiány již po dlouhá staletí panuje spor a kontroverze ohledně toho, zda může obrácený člověk přijít o spasení či nikoliv, i když je zajímavé, že tomu tak není úplně od počátku. Jakub Arminius ani jeho nástupci, kteří přišli se svou Remonstrancí, což bylo 5 bodů předložených pro posouzení, aby se podle nich změnila reformovaná doktrína, na možnosti ztráty spasení kategoricky netrvali a nechávali ji otevřenou. Já sám jsem býval arminián – i když jsem o tom vlastně ani nevěděl – ale nyní jsem z milosti Boží kalvinista a chci zde předložit, proč věřím, že skutečně obrácený křesťan spásu ztratit nemůže. Ačkoliv by bylo vhodné posoudit tuto otázku v návaznosti na celou soteriologii (nauku o spáse), protože odpověď na ni závisí na celkovém chápání obrácení a podílu člověka na svém spasení, zaměříme se argumenty nikoliv systematické, ale čistě biblické, tedy jaké verše pro to hovoří a proč jiné verše, které se mohou zdát, že podporují opačnou pozici, toto nevyvrací. Širší pohled bude, jak doufám, uplatněn jen v nezbytné míře.

Kdo nás odloučí od lásky Kristovy?

Asi nepřekvapí, že první a nejzásadnější verš, který si předložíme, bude ze závěru 8. kapitoly Římanům: „A protož kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Zdali zarmoucení, aneb úzkost, nebo protivenství? Zdali hlad, čili nahota? Zdali nebezpečenství, čili meč? Jakož psáno jest: Pro tebe mrtveni býváme celý den, jmíni jsme jako ovce oddané k zabití. Ale v tom ve všem udatně vítězíme, skrze toho, kterýž nás zamiloval. Jist jsem zajisté, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížatstvo, ani mocnosti, ani nastávající [tzn. nynější] věci, ani budoucí, ani vysokost, ani hlubokost, ani kterékoli jiné stvoření, nebude moci nás odloučiti od lásky Boží, kteráž jest v Kristu Ježíši, Pánu našem.“ (Řím. 8:35-39)

Jsou to vskutku výstižná slova. I kdyby se proti nám postavila ta nejmocnější Boží stvoření ve vesmíru, nikdo nemůže Boží dítě odloučit od lásky Boží v Kristu, protože ani všichni dohromady nejsou větší než On. Nemůže nás odloučit ani to, co se děje teď, ani to, co se stane v budoucnu, zkrátka nic. Na toto se většinou namítá, že nás od ní nemůže odloučit nic zvenčí, ale my sami se odloučit můžeme. Na to lze za prvé jednoduše odpovědět, že se to zde nepíše. Na to by snad někdo namítl, že to lze dovodit z jiných částí Písma.

Jenže je zde druhý problém – člověk se nikdy neodchýlí od Krista jen tak, bez Satanova vlivu. Tím v žádném případě nechci popírat lidskou zodpovědnost a tvrdit, že se lidé mohou na ďábla vymlouvat ve smyslu „já za to nemůžu, svedl mě Satan“. To ani náhodou. Je však skutečností, že ďábel a jeho svody v něčem takovém budou vždy hrát roli, jako v každém hříchu. Když se král David vzdálil Pánu Bohu skrze hřích sčítání lidu, čteme, že ho ponoukl ďábel (1. Par. 21:1). To samozřejmě nebylo pro krále žádnou omluvou, musel nést Boží trest, ale je biblickým faktem, že za to Satan v jistém smyslu skutečně mohl a způsobil to. Jestliže pravé Boží dítě může odejít od Pána Boha, odpadnout a skončit v pekle jako Boží nepřítel, pak z podstaty věci platí, že jej ďábel může odloučit od lásky Boží. A apoštol Pavel píše, že toto nemohou „ani andělé, ani knížatstvo, ani mocnosti, ani kterékoli jiné stvoření.“

Rozličné výstrahy Písma

Arminiáni většinou argumentují, že možnost ztratit spasení vyplývá z oněch mnohých varování Písma, abychom se ostříhali, abychom usilovali vytrvat ve víře až do konce, jinak nebudeme spaseni. „Viztež, bratří, aby snad v někom z vás nebylo srdce zlé, a nevěrné, kteréž by odstupovalo od Boha živého. Ale napomínejte se vespolek po všecky dny, dokavadž se dnes jmenuje, aby někdo nebyl zatvrzen oklamáním hřícha. Účastníci zajisté Krista učiněni jsme, jestliže však ten počátek podstaty až do konce pevný zachováme.“ (Žd. 3:12-14) „Ale Kristus, jakožto Syn, vládne nad domem svým. Kterýžto dům my jsme, jestliže tu svobodnou doufanlivost, a tu chloubu naděje až do konce pevnou zachováme.“ (Žd 3:6)

Ale kdož by setrval až do konce, tenť spasen bude.“ (Mt 24:13) „Spravedlivý pak z víry živ bude. Pakli by se kdo jinam obrátil, nezalibuje sobě duše má v něm.“ (Žd. 10:38) Tolik k demonstraci k některých veršů, které mají prokazovat možnost ztráty spasení, neboť je třeba setrvat až do konce. Vskutku zde máme nevyvratitelný biblický fakt – ten, kdo dospěje ke konci svého života chodíce jako pohan, skončí jako pohan v pekle. To nikdo nemůže popřít. Ten, který kdysi v mládí odříkal tzv. „modlitbu přijetí“ a pak život prožil v soustavném hříchu, se nemůže na smrtelné posteli utěšovat, že je přeci nemožné přijít o spasení.

Vskutku je nutné zachovat víru až do konce a růst v posvěcenosti. Otázka, kterou si však v tomto kontextu musíme položit a zodpovědět, je toto – na kom účinně závisí naše zachování u víře až do konce, na nás, nebo na Pánu Bohu a Pánu Ježíši? Inu, posuďme, co o tom praví Písmo.

Kdo nás zachovává?

Apoštol Pavel nás vyzývá, abychom patřili na „vůdce [tzn. původce] a dokonavatele víry Ježíše.“ (Žd. 12:2) Ten, kdo stojí na počátku naší víry, nejsme my, ale Pán Ježíš, a stejně tak ten, kdo účinně dokonává, je také On sám. A což by Pán Ježíš započal něco, co by také nedokončil? Jistěže ne. Pavel proto na jiném místě ve smělé důvěře v Kristovu Božskou moc píše: „Jist [jsem si] tím, že ten, kterýž začal v vás dílo dobré, dokoná až do dne Ježíše Krista, jakož jest mi spravedlivé tak smysliti o všech vás proto, že vás v srdci mám i v vězení mém, a v obraňování i v utvrzování evangelium, vás, pravím, všecky účastníky milosti mně dané.“ (Fil. 1:6-7) Apoštol tak smýšlel o všech Filipských. A proč? Protože to byla skupina lepších, věrnějších křesťanů, u kterých byla pro jejich skvělé vlastnosti veliká naděje, že neodpadnou?

To jistě nikoli; všichni však byli účastníky milosti Boží, jako byl on sám. Byla na ně vylita ta samá milost, která dovedla Pavla až do vítězného konce. Byla to ta samá milost, která umožnila Pavlovi ve víře nikoliv v sebe sama či víře ve svou víru, ale v Boží milosrdenství a zachování vyznat: „A vysvobodíť mne Pán od každého skutku zlého a zachová k království svému nebeskému, jemuž sláva na věky věků. Amen.“ (2. Tim. 4:18) Nepomiňme, že tuto svou pevnou důvěru v Kristovo zachování Pavel stvrzuje mocným Amen.

Někdo by snad řekl, že toto si mohl dovolit s plnou důvěrou říci apoštol Pavel, který byl přeci tak zbožný a posvěcený, ale nevztahuje se to automaticky na každého obráceného. Pavel však vždy zdůrazňoval, že sám o sobě není nic, že je prvním z hříšných (1. Tim. 1:15) a psal: „Ne že bychom dostateční byli mysliti něco sami z sebe, jakožto sami z sebe, ale dostatečnost naše z Boha jest.“ (2. Kor. 3:4-5) Jestli mohl mít pevnou jistotu v Boží jednání apoštol Pavel, můžeme mít pevnou jistotu i my, protože apoštolova jistota v žádném případě nezávisela na ničem, co bylo v něm. Vše závisí na moci Boží, a apoštol to také vyznával: „Nebo vím, komu jsem uvěřil, a jist jsem tím, že mocen jest toho, což jsem u něho složil, ostříhati až do onoho dne.“ (2. Tim. 1:12) To potvrzuje ve svém chvalozpěvu i Juda: „Tomu pak, kterýž mocen jest zachovati vás bez úrazu a postaviti před obličejem slávy své bez úhony s veselím, samému moudrému Bohu, Spasiteli našemu, budiž sláva a velebnost, císařství i moc, i nyní i po všecky věky. Amen.“ (Ju 1:24-25)

Juda si byl Božskou mocí Kristovou tak jist, že svůj úvodní pozdrav ostatně adresoval „Kristu Ježíši zachovaným.“ (Ju 1:1) Nejsme zachování sami sobě ani sami v sobě – jsme zachováni Kristu a v Kristu – a jsme Jemu a v Něm zachováni již zde v tomto těle. On je tím, na kom toto vše závisí, a je více než spolehlivý. „Kterýžto jsa blesk slávy, a obraz osoby jeho, a zdržuje všecko slovem mocnosti své.“ (Žd. 1:3) Máme zaslíbení, že „vlas s hlavy vaší nezahyne.“ (Lk. 21:18) A jak by Ten, kterýžto zdržuje a zachovává slovem mocnosti své celý vesmír, všechno tvorstvo, takže ani jeden vrabeček nespadne na zem bez Boží vůle, Ten, který bdí nad každým vlasem svých dětí, nebyl schopen zachovat a skutečně nezachoval naše nesmrtelné duše, které jsou o tolik cennější než mnoho vrabců, a na kterých záleží o tolik více než na našich vlasech?

Jsme darem Otce Synu

Pán Ježíš vskutku zaslibuje, že nikoho ze svých neztratí: „Tatoť jest pak vůle toho, kterýž mne poslal, Otcova, abych všecko, což mi dal, neztratil toho, ale vzkřísil to v nejposlednější den.“ (J. 6:39) „A jáť život věčný dávám jim, a nezahynouť na věky, aniž jich kdo vytrhne z ruky mé. Otec můj, kterýž mi je dal, většíť jest nade všecky, a žádnýť jich nemůže vytrhnouti z ruky Otce mého.“ (Jan 10:28-29; na tomto místě je vhodné si znovu připomenout identické zaslíbení z Římanům 8. kapitoly) „Kteréž jsi mi dal, zachoval jsem, a žádný z nich nezahynul, než syn zatracení, aby se Písmo naplnilo.“ (Jan 17:12)

Je důležité si všimnout, že Pán Ježíš neztratí nikoho z těch, které Mu Otec dal. Myslím, že se o této pravdě dnes málo mluví: v Božím plánu spasení jde o mnohem více, než jen o to, abychom se nějak dostali do nebe a byli tam šťastni. Tím nejdůležitějším, koho se naší spása týká, je sám Pán Ježíš. Jsme darem Boha Otce Synu jednorozenému, v Němž nalezl zalíbení. „Zdaliž nevíte, že (…) nejste sami svoji?“ (1. Kor. 6:19) A považme – což by Otec mohl dát Synu něco, co by nebylo jistého, oč by mohl Syn jakýmkoliv způsobem přijít? Naopak, Pán Ježíš zachoval všechny své pro Sebe samého. Zajisté toto zachování v ničem účinně nezáviselo na apoštolích – ti se v kritické chvíli plni strachu rozprchli a Petr následně dokonce třikrát zapřel. Přesto byli zachování a zcela neodpadli jako Jidáš, protože Pán Ježíš je neztratil.

Vzácným způsobem tuto pravdu potvrzuje i apoštol Pavel v listu Židům, když píše o Kristu: „A protož i dokonale spasiti může ty, kteříž přistupují skrze něho k Bohu, vždycky jsa živ k orodování za ně.“ (Žd 7:25) Slovo ‘dokonale’ zde v řečtině znamená něco jako „plně do konce“. Ano, Pán Ježíš své neztratí, protože za ně vždycky oroduje před trůnem Otce. A jak by mohl Otec odmítnout tyto úpěnlivé prosby svého jednorozeného Syna? Kristus za nás oroduje, abychom tuto svou zemskou pouť zdárně dokončili a byli tak dokonale, do konce spaseni. Kdyby nějaké pravé Boží dítě mohlo skutečně odpadnout, pak by za něj buď Pán Ježíš neorodoval, nebo by v jeho případě Otec Syna nevyslyšel. Obojí je naprosto nemyslitelné.

Jaká to útěcha! Pán Ježíš své nikdy neztratí, podle svaté vůle Otcovy, protože Mu patří, jsou navždy Jeho, a On se za ně neustále úpěnlivě přimlouvá. Někdo by se zeptal: A to tedy znovuzrození křesťané již nemají na výběr? Jak nemoudrá otázka! Jako by to byla nějaká ztráta, být milostivě zachován Kristem! Považme – cožpak někdy nějaký obrácený litoval, že byl spasený, že si jej Pán přitáhl k sobě? Cožpak někdy někdo činil pokání s lítostivým pocitem, že tak vůbec nechce učinit, ale nic jiného mu nezbývá? Stejně tak žádný obrácený člověk nebude Hospodinu vyčítat Jeho milostivé zachování, naopak, bude po něm vzdychat a toužit, jak i Pavel na závěr prosil za Tesalonické: „Bůh pokoje posvětiž vás ve všem, a celý váš duch i duše i tělo bez úhony ku příští Pána našeho Jezukrista zachováno budiž.“ (1: Tes. 5:23)

Doktrína a aplikace

Jak se máme tedy vyznat v této spleti veršů, které si zdánlivě protiřečí a jak jim všem učinit zadost? Platí přeci, že „nemůže býti zrušeno Písmo.“ (Jan 10:35) Problém, na který zde narážíme, spočívá v míchání doktríny a aplikace, resp. prvotního působení a projevu. Co mám na mysli, si stručně představíme na příkladu spasení z víry bez skutků a potřeby činit skutky. Věřím a doufám, že v této věci křesťané dobře rozumí vzájemnému vztahu a místu obého, takže to bude dostatečná ilustrace i při poněkud stručnějším výkladu.

Písmo jasně praví, že „milostí spaseni jste skrze víru, a to ne sami z sebe: darť jest to Boží, ne z skutků, aby se někdo nechlubil.“ (Ef. 2:9-10) To je jasné, kategorické tvrzení, které můžeme směle použít jakožto základ doktríny; jasně nás učí, jaká je povaha spásy, „jak to v principu funguje“, řekneme-li to laicky. (I když je mnoho dalších veršů, které by o této pravdě hovořily, v zájmu stručnosti se pro demonstraci této doktríny nyní spokojíme s tímto.)

Jsou zde ovšem jiné verše, které, zdálo by se, hovořily o něčem jiném. Apoštol Jakub ve známé pasáži o mrtvé víře dokonce doslova píše, že Abraham byl ospravedlněn ze skutků, obětovav syna svého Izáka na oltář (viz Jk. 2:20-24). Pán Ježíš ve svém známém proslovu o závěrečném soudu říká, že Otec dá království těm, kteří krmili lačné, napájeli žíznivé, přijímali hosty atd. a zatratí ty, kteří tak nečinili (viz Mt. 25:32-46). Apoštol Pavel výslovně píše, o Pánu Bohu, že „odplatí jednomu každému podle skutků jeho, těm zajisté, kteříž trvajíce v dobrém skutku, slávy a cti a nesmrtelnosti hledají, životem věčným.“ (Řím. 2:6-7) A pasáží, které kladou velký důraz na skutky a odsuzují ty, kteří je nečiní, je samozřejmě více, než jen tento demonstrativní výčet.

Znamenají snad tyto a jim podobné verše, že ospravedlnění je nakonec ze skutků, nebo že ho člověk musí svými skutky nějak potvrdit, aby bylo platné, jinak o své ospravedlnění z víry přijde? Znamená to, že člověk se přeci jen svými skutky spolupodílí na svém spasení? Nic takového by jistě netvrdil ani žádný arminián; to bychom vskutku již byli na poli učení římskokatolické církve, která přesně toto tvrdí a vyhlašuje prokletí nad tím, kdo by učil opak.

Převrací snad ten, který se pevně drží ospravedlnění na základě pouhé víry bez skutků, smysl těchto veršů? Nedrží se snad učení celého Písma? Vkládá snad svou teologii do Bible? Dozajista nikoliv; naopak, vykládá Písmo správně, ve vzájemném kontextu a pečlivým srovnáním všech veršů. Při formulaci doktríny nelze postupovat odzadu, tedy vzít text, který se týká zejména aplikace a projevu, a vyvozovat z něj zpětně jednotlivé teologické body, zejména, pokud se to týče spásy, a pokud jsou v Písmu verše, které jasně hovoří o něčem jiném. Nelze tedy myšlenkově postupovat takto: ‘Podle Matouše 25. kapitoly dá Pán Bůh království těm, jež činili dobro a odejme ho těm, kteří jej nečinili, takže pro vstup do nebe očividně musíme dělat skutky, Pán Bůh tady nemluví naprázdno. Skutky jsou od nás očekávány, nemůžeme si je dovolit nedělat, ergo jsou potřebné, ergo bez nich nemohu být spasen, a Pán Bůh je za mě dělat nebude, když je ode mě očekává. Spasení musí záviset i na mých skutcích, takže musím odmítnout doktrínu o spasení z víry bez skutků. Kdybychom se jí drželi, vedlo by to navíc k pasivitě a lacinému přijímání milosti.’ Že by toto byl naprosto špatný myšlenkový postup, by se myslím shodli jak arminiáni, tak kalvinisté.

Bianco šek na hřích?

Mám dojem – i když se mohu mýlit – že mnozí arminiáni odmítají doktrínu zachování svatých zejména proto, že se domnívají, že křesťany povzbuzuje ke hříchu, že je vede, aby v klidu hřešili a přesto spoléhali, že se dostanou do nebe, že tlumí nezbytnost pokání v životě křesťanů, kteří klopýtli či se odchýlili (v angličtině pro to používají termín „backsliding“, tedy něco jako sejítí z cesty, sklouznutí).

Doktrína o zachování svatých, nebo chceme-li, o nemožnosti ztráty spasení, nijak nevylučuje potřebu aktivního využívání prostředků milosti. Prostředky milosti myslíme to, čím se chápeme Boží milosti a uplatňujeme ji ve svém životě. Jedná se o ty aspekty praktického křesťanského života, které jsou jeho páteří a základem – pokání, víra, modlitba, čtení Božího Slova, účast na obecenství Božího lidu a podobně. Prostředky milosti jsou proto samozřejmě prostředky zachování.

Pán Ježíš nás samozřejmě nezachovává tak, že bychom celý život prožili v kontinuálním nevyznaném hříchu, a náš Spasitel to nakonec po naší smrti nějak zařídil, abychom se přesto dostali do nebe. Zajisté to nefunguje tak, že křesťan, který se odchýlí, s tím nemusí nic dělat v blaženém ujištění, že nemůže spasení ztratit. Král David, když zhřešil s Bestabé, se po napomenutí prorokem Nátanem také nemohl utěšovat, že si jej přeci Hospodin vybral jako muže podle Jeho srdce a zaslíbil mu navěky utvrdit trůn. Musel činit pokání.

Hovořili jsme o rozdílech mezi doktrínou a aplikací. Tyto dvě věci nelze míchat a je jim třeba dát patřičné místo, přičemž verše, které se týkají aplikace, musí mít z podstaty věci aplikační přednost. Varuje-li Písmo, aby v nás „nebylo srdce zlé, a nevěrné, kteréž by odstupovalo od Boha živého“ a vyzývá-li nás k napomínání se vespolek „po všecky dny, dokavadž se dnes jmenuje, aby někdo nebyl zatvrzen oklamáním hřícha,“ pak – vidíme-li, že my nebo nějaký bratr odstupuje a sklouzává – na prvním místě si musíme připomenout verše, které hovoří o takové situaci, a adekvátně je použít, tedy učinit pokání, zanechat hříchu, obnovit první lásku, činit první skutky apod. O tom nemůže být sporu. A jestli tak z Boží milosti učiníme, je na místě si naopak připomenout doktrínu a děkovat Pánu Bohu skrze Pána Ježíše, že nám dal milost ku pokání a ve Svém milosrdenství nás zachoval.

Toto pořadí nám potvrzují i známé verše z Filipenským: „A tak, moji milí, jakož jste vždycky poslušni byli, netoliko v přítomnosti mé, ale nyní mnohem více, když jsem vzdálen od vás, s bázní a s třesením spasení své konejte. Bůh zajisté jest, kterýž působí v vás i chtění i skutečné činění, podle dobře libé vůle své.“ (Fil. 2:12-13) V praktickém křesťanském životě je jistě třeba na prvním místě aktivně s bázním a třesením konat své spasení, zvláště upadneme-li do hříchu, a to skrze usilovné využívání prostředků milosti. Proto k tomu svatý apoštol také na prvním místě vybízí. Následně ovšem, aby se křesťané neupnuli na své skutky a nemysleli si, že něco mohou vypůsobit sami svou silou a že něco záleží na nich, jim obrací zrak na vzácné doktríny o Božím účinném vnitřním jednání v člověku, aby byla jen Hospodinu vzdána chvála a nikdo se nemohl chlubit – to, že tak učiní, je jen důsledek Božího milostivého jednání v něm. O tom přesně jsou doktríny milosti a takto přesně nás Pán Bůh zachovává. Verše, které na podporu možnosti ztráty spasení arminiáni citují, jsou tedy samozřejmě důležité, ale nelze z nich zpětně vyvodit možnost ztráty spásy, neboť ta nezávisí účinně na nás, ale na Kristu a na působení Ducha svatého v nás, a to ve všech ohledech.

Nespasení odpadlíci

Všichni křesťané se shodnou, že je možné vyznat víru a následně odpadnout, tedy skončit svůj život jako bezvěrec a jít do pekla. Důkazů okolo nás je příliš mnoho, než abychom to mohli popírat. Znamená to však, že takoví byli spaseni a pak spásu ztratili? Jistě je nezbytné Krista vyznat ústy (Řím. 10:9). Nicméně tento verš nehovoří o tom, že naše spása je založena na tom, že naše ústa vysloví těch několik správných slov o Pánu Ježíši. Saduceové a farizeové také přicházeli učinit nějaké vyznání v Janově křtu, ale nic jim to nepomohlo (Mt. 3:6-7). Ke spasení je však třeba to, o čem mluví Pán Ježíš Kristus: „Musíte se znovu zroditi.“ (Jan 3:7) Musíme se stát novým stvořením v Kristu.

Arminiáni kritizují kalvinistickou pozici, že ten, který vyznal víru a pak skončil svůj život jako bezvěrec, nikdy spasený nebyl. Často přitom poukazují na toho či onoho, který začal tak dobře, ale pak učinil špatné rozhodnutí (třeba si vzal nevěřícího partnera) a nyní je vůči náboženství zcela lhostejný. To, zda je někdo skutečně obrácen, ale nemůžeme s konečnou platností posuzovat dle svých dojmů. Při hodnocení se můžeme splést, a to i legitimně. Apoštolové také pokřtili Šimona čarodějníka, a až potom se prokázalo, že neměl před Pánem Bohem upřímé, přímé srdce (Sk. 8:21) To, že nám o tom či onom kdysi připadalo, že je obrácený, prostě není argument. Na to jsme příliš omylné a oklamatelné bytosti.

Apoštol Jan píše, jak se pozná znovuzrozený člověk, ten, který se vskutku narodil z Boha: „Víme, že každý, kdož se narodil z Boha, nehřeší; ale ten, jenž narozen jest z Boha, ostříhá sebe samého, a ten zlostník se ho nedotýká.“ (1. Jan 5:18) Ano, tento verš nehovoří o tom, že znovuzrození křesťané nikdy nemohou zhřešit, a stejně tak Jan nemíní, že pravý křesťan nikdy ve své ostražitosti nepoleví. Není však pro něj možné hřešit kontinuálně bez pokání a nemůže se přestat ostříhat až do úplného pádu. Ochladne-li, vždycky se však z milosti Boží vzpamatuje, a z polevení učiní pokání: „A každý, kdož má takovou naději v něm, očišťuje se, jakož i on čistý jest.“ (1. Jan 3:3)

Jak píše C. H. Spurgeon, Pán Ježíš Kristus život věčný dává svým ovcím. Ne tedy, že jim jednou v nebi dá věčný život, ale že už nyní, zde na zemi jim ho dává. Pokud však onen duchovní život v nich může umřít, pak by onen věčný život, který jim Pán Ježíš dal, nebyl věčný, ale dočasný, a to by byl Pán Ježíš lhář, což není možné. Směle proto můžeme říct, že v tom, v kom jeho jakýsi duchovní zážitek vyhasl, nikdy pravý věčný život neobdržel. Pán Ježíš ostatně neřekne při posledním soudu činitelům nepravosti, kteří jej vyznávali, že tak moc hřešili, až o své spasení přišli: „A tehdyť jim vyznám, že jsem vás nikdy neznal.“ (Mt. 7:23)

Zavírka

Zachování svatých není o tělesné jistotě a bláhových nadějích věřících. Písmo varuje: „Sami sebe zkušujte, jste-li u víře; sami sebe ohledujte. Čili sami sebe neznáte, že Ježíš Kristus jest v vás? Leč jste snad zavrženi.“ (2. Kor. 13:5) Řecké slovo, které kraličtí překládají jako zavržení, definuje J. H. Thayer jako „ten, který neprošel (úspěšně) zkouškou“, jako když neprojde zkouškou kov či mince, nebo „ten, jenž se neprokazuje být takovým, jakým by měl být.“ Pravý věřící se vždy zkoumá, zda vskutku činí „ovoce hodné pokání,“ (Mt. 3:8) zda je takovým, jaký by měl být.

Jistota spásy a zachování pravého obráceného věřícího nestojí na jeho vyznání. Pravý křesťan nevěří ani ve svou víru, jak se dnes tak rozšířeně hlásá: ‘Hlavně mít (nějakou) víru, ta nás někam dovede.’ Nespoléhá se ani na skutečnost, že se přeci hodně modlí, čte Písmo a snaží se růst ve víře a v posvěcenosti. Všechno toto činí a dává na to v praxi veliký důraz, ale nedělá z toho záslužné skutky, které může před Hospodina předložit a na jejich základě se domoci spásy. Ne, naše spása a jistota zachování záleží plně na Kristu. V Něm je naše naděje, naše doufání a naše jistota, že nás jakožto Dokonavatel víry naší zdárně dovede až do nebeského království. Co se týče spásy, pravý věřící neříká Hospodinu, aby pohleděl na jeho víru, ale aby pohleděl na jeho Spasitele, Orodovníka a Prostředníka, člověka Krista Ježíše (1. Tim. 2:5), v kterého uvěřil. Spása křesťana účinně závisí jenom a plně na Něm. Je plně v Kristově ruce a je Jeho vlastnictvím, proto Mu nemůže být nikým – ani sám sebou – vyrván. „Zdali silnější jsme nežli On?“ (1. Kor. 10:22)

Tento článek dozajista nevyčerpává všechny oblasti argumentace a možné námitky. Jsou zde například často uváděné verše z Židům o těch odpadlých, kterým je nemožné obnoviti se ku pokání (Žd. 6:4-6) Vzhledem ke kontextu celého listu Židům, který staví do kontrastu křesťanství a zvetšelý judaismus, zde apoštol zřejmě hovoří o apostázi těch, kteří se přikláněli k pravé víře, ke křesťanství, ale opět se nechali zlákat k již vyprázdněnému, mrtvému židovství, stavícímu na rituálech a ne na Kristu. Po tomto důrazném varování však přichází utěšení těm, co se na Krista plně uvrhli: „My pak, nejmilejší, nadějemeť se o vás lepších věcí, a náležejících k spasení, ač pak koli tak mluvíme,“ (Žd. 6:9) a to přesto, že adresáti nebyli zrovna nejpříkladnějšími křesťany, neboť museli být předtím káráni, že jsou nezpůsobných uší (Žd. 5:11).

Nejsem tak naivní, abych si myslel, že jedním krátkým článkem vyřeším kontroverzi trvající 400 let. Nicméně píšu tento článek, aby byl vyvýšen Kristus. Pavel tak razantně odmítal spasení, které by bylo z nás, ze skutků, „aby se někdo nechlubil.“ (Ef. 2:9) Vnímal, že kdyby byla doktrinálně člověku přiznána jakákoliv kooperace spočívající ve skutcích, okradlo by to Hospodina a Pána Ježíše Krista o slávu, protože by si člověk mohl dělat nějaké zásluhy a chlubit se. Jestliže může nějaký člověk přijít na základě svých hříšných skutků o spásu, pak musí něco on sám účinně činit, aby ji neztratil. Jestliže naše spása nezávisí účinně na našich skutcích, ale jen na Kristu, pak ani naše zachování nemůže v ničem účinně záviset na nás, ale jen na Něm. Neokrádá toto učení snad Krista o Jeho slávu, jako Ho okrádá o slávu učení o spáse a ospravedlnění ze skutků?

Proto věříme v zachování svatých, protože věříme Kristu, Jeho Božské moci a síle a rovněž Jeho převelikému milosrdenství vůči nám, červíčkům zemským, nejen co se týče ospravedlnění, ale i zachování. Kdybychom věřili, že obrácený křesťan může přijít o svou spásu, nemohli bychom takto směle a plně věřit našemu Pánu, a museli bychom se aspoň částečně spoléhat na své skutky, což odmítáme. Proto v Kristu přicházíme se smělou důvěrností před trůn milosti, zpívajíce slovy staré duchovní písně: „Ale vím, komu jsem uvěřil, a On je mocen i zachovati, to co jsem já u Něho složil až do onoho dne.“ Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.