V předchozím článku jsme si předložili stručnou obhajobu kalvinismu, kterou sepsal baptistický kazatel Charles Spurgeon. Ten o doktrínách milosti ovšem psal a mluvil dost často, protože o jejich pravdách byl skutečně z celé duše přesvědčen. Kdybychom měli z jeho textů na dané téma předložit všechny, vydalo by to na vskutku mnoho článků. Jeden se však jako doplnění předchozího mimořádně hodí – totiž promluva na konferenci z roku 1861 (tedy roku, kdy byla dokončena stavba jeho známé modlitebny Metropolitan Tabernacle), která se týkala právě výkladu doktrín milosti. Konference se konala pouhých pár dnů od otevření Tabernaclu, a Spurgeon na ní měl úvodní slovo. Následovali jej kazatel John Bloomfield, jenž hovořil o vyvolení, Evan Probert, kázající o naprosté lidské zkaženosti, Charlesův bratr James A. Spurgeon, jehož téma bylo partikulární vykoupení, James Smith s výkladem účinného povolání a William O’Neil, který kázal o věčném zachování svatých v Kristu.

Kníže kazatelů se na úvod zabýval, jak plyne z názvu našeho článku, vyvrácením mylných představ o pravém, evangelickém kalvinismu, což v praxi představuje nezbytnou součást nebo doplněk všeho pozitivního obhajování pravdivosti doktrín milosti. Polovina důvodu, proč je lidé nechtějí přijmout, spočívá v jejich vlastních pomýlených představách, co kalvinismus učí nebo co z něj pode nich vyplývá. Leckdy ne-kalvinisté také směšují historický kalvinismus mužů Božích jako puritáni, Edwards, Whitefield, M’Cheyne a Spurgeon, s nebiblickým hyper-kalvinismem, který se např. vyhýbá všem aktivním výzvám k nevěřícím, aby uvěřili. Toho však byli historičtí, ortodoxní evangelikální kalvinisté daleko, a proti tomuto hyper-kalvinistickému přístupu silně vystupovali. Hyper-kalvinisté ostatně často smutně sklouzli k naprosté duchovní mrtvosti.

Když jsme se tedy minule zabývali tím, jak učení kalvinismu odpovídá Bibli, velmi se hodí se zaměřit na to, jaké učení (či domněle logické závěry) neodpovídají ortodoxnímu kalvinismu. Lepšího muže na vysvětlení těchto věcí než Spurgeona bychom těžko hledali.

Vyvrácení nesprávných představ o skutečném kalvinismu

O ničem nepotřebují lidé být poučení více než o tom, co je pravý kalvinismus. Vznáší se proti němu ta nejhanebnější obvinění, a někdy, obávám se, i těmi, kdo věděli, že jsou naprosto nepravdivá; a dodnes je mnoho našich odpůrců, kteří, když jim docházejí argumenty, si vymýšlejí a staví slaměného panáka. Tomu slaměnému panákovi pak říkají Jan Kalvín a střílejí naň všechny své šípy. Toho vašeho slaměného panáka jsme hájit nepřišli; střílejte naň nebo jej upalte, jak je vám libo, a když vám to vyhovuje, pokračujte a nadále oponujte doktrínám, jež nikdy nebyly vyučovány, a spílejte výmyslům, které nikdy neexistovaly, leč ve vaší hlavě. Jsme zde, abychom osvědčili, za čím skutečně stojíme, a věříme, že ti, jenž s námi nesouhlasí, budou dostatečně spravedliví na to, aby naše postoje nezkreslovali. Mohou-li prokázat mylnost našich doktrín, ať je nestranně vyjádří a poté vyvrátí – ale proč by měli naše názory nejprve karikovat a poté se pokoušet potlačit tato zkreslení?

Mezi nejsprostší lži, které byly proti kalvinistům vynášeny, patří zlá pomluva, že věříme, že nemluvňata patří mezi zatracené. Nikdy nebyla vyslovena hanebnější lež! Možná někde v nějakém koutě země existoval nějaký bídník, jenž se odvážil tvrdit, že nemluvňata jdou do pekla, ale já jsem se s nikým takovým nikdy nesetkal, ani jsem nepotkal nikoho, kdo by takového člověka znal. Ano, Písmo toho o nemluvňatech říká jen málo, a proto otázky, o nichž je Písmo schválně skoupé, nemá nikdo rozhodovat dogmaticky; nicméně mám za to, že mluvím za všechny – určitě nanejvýš s několika málo výjimkami, které osobně ani neznám – když pravím, že věříme, že všechny děti patří mezi Boží vyvolené, a proto jsou spasené; a považujeme je za prostředek, do velké míry právě skrze nějž Kristus uzří užitek z práce své duše, a někdy doufáme, že i proto bude počet spasených v nebi převyšovat počet zatracených v pekle. Ať už mají naši přátelé na tuto otázku jakýkoli názor, nesouvisí to nutně s kalvinistickou doktrínou. Věřím, že Pán Ježíš, který řekl: „Takových jest království nebeské“, do své milujících náruče dnes a denně a přijímá právě tyto nejmenší, jenž se toliko na chviličku ukážou a hned jsou odnášeni do nebe. Naše duchovní písně v tomto nejsou špatným svědectvím o naší víře, a jedna z nich obsahuje toto:

„…kde nemluvňat dav nebeskou
tam tvoří rodinu.“

Toplady, jeden z nejhorlivějších kalvinistů, patřil mezi ně. „Ve svých poznámkách ke spisům Dr. Newella“, praví, „jsem vyjádřil své pevné přesvědčení, že duše všech zemřelých nemluvňat dlí s Pánem Bohem ve slávě – že ve výnosu o předurčení k životu Hospodin zahrnul všechny, které předurčil vzít si v nejútlejším dětství – a že výnos o zavržení se jich nikterak netýká.“ Ba, pokračuje v tom dále a ptá se, zda je v souladu se spásou nemluvňat protikalvinistický systém podmíněného spasení a vyvolení, a nebo systém předzvěděných dobrých skutků? Je zřejmé, že arminiáni a pelagiáni musí zavést nový princip vyvolení – a co se týče spásy nemluvňat, stát se kalvinisty. Není argumentem pro kalvinismus, že jeho principy zůstávají jednotné a není třeba měnit důvod, na jehož základě člověk dochází spasení, ať už je mladý nebo starý? John Newton z Londýna, přítel Cowpera, rovněž známý kalvinista, zastával názor, že zástup nemluvňat v nebesích převyšuje počty dospělých. I John Gill, který je přímo šampionem kalvinismu, se držel učení, že všichni, jenž umírají v kojeneckém věku, dochází spásy; vzdělaný současný spisovatel, Dr. Russell z Dundee, rovněž kalvinista, je stejného přesvědčení. Vezmeme-li v úvahu, že téměř polovina lidstva umírá v raném věku, snadno uvidíme, jak obrovský přírůstek musí každý den a každou hodinu přibývat k počtu blahoslavených obyvatel nebes!

Častější obvinění, které vznášejí umírněnější lidé – neboť musím říci, že předchozí obvinění nikdy nevznáší nikdo než lidé pochybné pověsti – je, že zastáváme čirý fatalismus. Inu, mohou existovat kalvinisté, kteří jsou fatalisté, ale kalvinismus a fatalismus jsou dvě odlišné věci. Nevěří snad většina křesťanů v doktrínu Boží prozřetelnosti? Nezastávají snad všichni křesťané, všichni věřící v Boha, učení o Jeho předzvědění? Všechny námitky proti doktríně o předurčení a vyvolení, se mohou stejně tak dobře vznášet proti doktríně Božího předzvědění. Věříme, že Pán Bůh všechny věci předurčil od počátku, ale je rozdíl mezi předurčením dokonale moudrého, vševědoucího a laskavého Boha a slepým fatalismem, který jednoduše říká: „Je to, protože to tak má být.“ Mezi předurčením, které předkládá Písmo, a osudem, který učí Korán, musí každý rozumný člověk vnímat absolutní a naprostý rozdíl. Nepopíráme, že všechno je předurčeno tak, že se to musí stát, ale z jakého důvodu se to má stát, leč že to předurčil Otec – ten Bůh, jehož jméno je Láska? Ta a ta věc se má stát ne kvůli nějaké nutnosti okolností; ač se kola prozřetelnosti otáčejí s nekompromisní přesností, není to bez svého nejmoudřejšího účelu. Kola jsou plná očí a vše, co je předurčeno, je předurčeno tak, aby vedlo k nejvznešenějšímu ze všech cílů – ke slávě Boží – a hned poté k dobru Jeho stvoření.

Vedle toho se ovšem setkáváme s lidmi, kteří nám tvrdí, že kážeme hanebnou a ohavnou doktrínu o svrchovaném a ničím nezaslouženém zavržení. „Ach,“ říkají, „vy učíte, že lidé jsou zatraceni proto, že je Pán Bůh stvořil k zatracení, a že jdou do pekla nikoliv pro hřích či svou nevíru, ale kvůli nějakému skrytému výnosu, jímž Pán Bůh zpečetil jejich osud.“ Bratři a sestry, to je další nespravedlivé obvinění! Vyvolení v sobě nezahrnuje zavržení. Někteří možná zastávají nepodmíněné zavržení, ovšem k tomu, abych hájil někoho takového, tu zde nestojím – ať se hájí sami, jak nejlépe dovedou. Já stojím za učením o Božím vyvolení, ale stejně jasně dosvědčuji, že je-li někdo zatracen, pak vždy kvůli hříchu. To jednomyslně hlásali všichni kalvinističtí kazatelé. Mohl bych vás odkázat na naše standardy, jako třeba Westminsterský katechismus, a na všechna naše vyznání víry, protože ty vespolek výslovně uvádějí, že člověk je zatracen kvůli hříchu a že Božímu trestu nepodléhá nikdo, leč ten, kdo si to bohatě a spravedlivě zaslouží. Vyslovil-li kdo z vás někdy proti nám tuto pomluvu, už to nedělejte – protože v to jsme stejně nevinní jako vy sami. Hovořím nyní za sebe, a myslím, že v tomto ohledu mne mí bratři podpoří: vím, že Boží uložení se týká všech věcí; nestojím však na této kazatelně ani na žádné jiné, abych kladl důvod číhokoliv odsouzení na něco jiného než na něj samotného. Je-li člověk zatracen, pak je to z něj samotného. Ale je-li spasen, pak je jeho spasení stále cele od Hospodina.

Abych tento důležitý bod vyjádřil ještě jasněji a výslovněji, ocituji z rozsáhlého díla jednoho velmi schopného presbyteriánského teologa: „Zbožný metodista je vyučován, že kalvinisté líčí Pána Boha jako někoho, kdo stvořil lidi pouze, aby je zahubil; je učen, že podle kalvinistů jsou lidé zatraceni nikoliv proto, že hřeší, ale proto, že nejsou vyvoleni. Věří-li metodista, že je to pravda, je nějaké překvapení, že se zastaví a prohlásí se, ne-li přímo za arminiána, pak alespoň za odpůrce doktríny předurčení? Žádné tvrzení však nemůže být hanebnější lež. Jednotně zastávanou doktrínou kalvinismu je, že Pán Bůh stvořil vše pro svou vlastní slávu – že je nekonečně spravedlivý a milosrdný a že lidé zahynou pouze kvůli svým vlastním hříchům. Pokud jde o utrpení, ať už v tomto světě, nebo v světě budoucím – ať už se týká andělů nebo lidí – pak Westminsterské standardy (jež lze považovat za nejautoritativnější novodobé vyjádření tohoto doktrinálního systému) vždy trest spojují s předchozím hříchem, a pouze s hříchem: ‚Jde-li o ony převrácené a bezbožné lidi, které Pán Bůh coby spravedlivý soudce pro jejich hříchy oslepuje a zatvrzuje, pak jim nejen odepírá svou milost, kterou by mohli být osvíceni ve svém porozumění a jež by zapůsobila na jejich srdce, ale někdy jim také odebírá dary, které již měli, a vystavuje je tomu, z čehož jejich vlastní zkaženost učiní příčinu hříchu; a zároveň je vydává napospas jejich žádostem, pokušením světa a moci satana, čímž dochází k tomu, že se zatvrzují i pod těmi prostředky, které Pán Bůh užívá k obměkčení jiných‘.“

„Westminsterský rozšířený katechismus, když hovoří o nespasených andělech i lidech, praví: ‚Pán Bůh dle své svrchované moci a nevyzpytatelné rady své vlastní vůle (podle níž udílí nebo odepírá milost, jak se Mu zlíbí) ty ostatní pominul a předurčil k hanbě a hněvu, které na ně vylije pro jejich hřích, k chvále slávy své spravedlnosti.‘ A dále: ‚Cílem toho, že Pán Bůh ustanovil tento den (posledního soudu), je zjevení slávy Jeho milosrdenství ve věčném spasení vyvolených a Jeho spravedlnosti v zatracení zavržených, kteří jsou bezbožní a neposlušní‘.“

To přeci není nic jiného než to, co uznávají sami metodisté a všechny ostatní evangelikální církve – totiž že lidé zahynou pro svoje vlastní hříchy. Pokud se ptáme, proč Pán Bůh dovolil, aby ten hřích, který je hubí, vůbec vstoupil do světa, pak jde o otázku, která se týká nejen kalvinistů, ale v nemenší míře i všech ostatních. Ti na ni musí odpovědět úplně stejně jako kalvinisté. Ba, tato otázka se dokonce netýká pouze křesťanů. Stejně tak je na ni povinen odpovědět kdokoliv, kdo věří v Boží existenci, v Jeho spravedlivý charakter a dokonalé prozřetelné řízení. Ať už na ni jiní odpoví jakkoli, za odpověď kalvinistů lze považovat to, co je uvedeno ve Westminsterském vyznání víry, které prohlašuje, že Boží prozřetelnost zahrnuje i prvotní pád i další hříchy andělů a lidí atd. – avšak tak, že hříšnost oněch pádů pochází toliko ze stvoření, a nikoli od Pána Boha, který jsa absolutně svatý a spravedlivý, není a nemůže být „původcem hříchu nebo někým, kdo jej schvaluje“. Těžko si představit, co dalšího by se k tomuto tématu dalo říci; a pokud je toto nezpochybnitelný pohled kalvinistů, může být snad nějaké překroucení pravdy než když jsou líčeni jako zastánci názoru, že hříšníci zahynou bez ohledu na své hříchy, nebo že Pán Bůh je původcem jejich hříchů? Co prohlašoval Kalvín? „Každá duše (po smrti) odchází na to místo, které si sama připravila, když přebývala na tomto světě.“ Je velmi nepříjemné být obviněn z toho, že držíte jako posvátnou pravdu něco, co ve skutečnosti považujete za hrozivé rouhání, a přesto se s kalvinisty takto neustále zachází bez ohledu na to, že to s největší vážností a rozhorlením popírají. Vždyť ti proti ničemu neprotestovali tak důrazně jako proti myšlence, že nekonečně svatý, spravedlivý a milostivý Hospodin je původcem hříchu – a přesto, jak často je stoupenci ostatních teologických systémů obviňují z toho, že jde přímo jejich článek víry?

Dále se proti nám vznáší obvinění, že nechceme kázat evangelium neznovuzrozeným – že naše teologie je ve skutečnosti tak úzká a omezená, že nám kázat hříšníkům nedovoluje. Vážení, odvažujete-li se říci něco takového, pak mi dovolte vás vzít do jakékoli knihovny na světě, v níž by byly uloženy staré spisy puritánů, a nechám vás si vybrat libovolný svazek – a pak mi řekněte, zda jste ve svých vlastních knihách kdy četli nějaké výmluvnější napomínání a výzvy k hříšníkům. Nenaléhal snad Bunyan na bezbožné? A kdo by jej zařadil jinam než mezi kalvinisty? Netrápili se snad Charnock, Goodwin a Howe nad stavem duší? A co byli jiného než kalvinisté? Nekázal snad Jonathan Edwards hříšníkům? A kdo mluvil o doktrínách milosti otevřeněji a výslovněji? Díla našich nesčetných teologů se jen hemží vášnivými apely vůči neznovuzrozeným. Ach, pánové, kdybych to měl začít popořádku vypisovat, nestačil by mi na to vůbec čas; je nesporným faktem, že získávat duše jsme se snažili více než oni. Byl kvůli tomu George Whitefield snad o něco méně výřečný? Vyplakaly jeho oči méně slz nebo bylo jeho srdce méně pohnuto soucitem jen proto, že věřil v Boží vyvolující lásku a kázal svrchovanost Nejvyššího? To je zcela nepodložená pomluva. Naše duše nejsou kamenná, ani cizí veškerého soucitu, jejž máme chovat vůči svým bližním; můžeme se držet všech svých přesvědčení, a přesto plakat, jako se v pláč vydal Kristus nad Jeruzalémem, jenž měl být jistojistě zničen. Opět musím zdůraznit, že neobhajuji některé bratry, kteří přehnaně zveličili určité aspekty kalvinismu. Mluvím o pravém kalvinismu – ne o té jeho verzi, jenž se zvrhla a odrostla od své původní krásy a zelenosti. Mluvím o takovém kalvinismu, který nacházím v Kalvínových Institucích a zejména v jeho Výkladech Písma. Pozorně jsem je celé pročetl. Své názory na kalvinismus nečerpám z jeho obecného renomé, ale z jeho knih; a když takto mluvím, tak tím nehájím kalvinismus, jako by mi záleželo na jménu samotném, ale mám vždy na mysli onen slavný systém učící, že spasení je od počátku do konce z milosti. A znovu tedy pravím, že obvinění, že se neodvažujeme kázat hříšníkům, je naprosto neopodstatněné.

Další věc, kterou chci objasnit a zanechat svým bratřím méně nesmyslů, který by museli odklidit: někdy jsme slyšeli říkat – i když ti, kdo tak mluví, by se měli vrátit do školy a přečíst si jakoukoliv základní učebnici dějepisu, na kterou narazí – že my, kteří se držíme kalvinistického přesvědčení, jsme odpůrci probuzení. Ale vážení, v celých dějinách církve, až na několik výjimek, nenaleznete žádné probuzení, které by nepřinesla ortodoxní víra! Co jiného než probuzení bylo ono veliké dílo vykonané Augustinem, když se církev náhle probrala z onoho chorobného a smrtelného spánku, do něhož ji uvrhlo pelagiánské učení? Co jiného byla sama reformace, než probuzení lidských myslí k těmto starým pravdám Božím? Ať už se moderní luteráni jakkoli odchýlili od svých původních doktrín – a musím uznat, že někteří z nich by s tím, co teď říkám, v žádném případě nesouhlasili – Luther a Kalvín se o predestinaci vůbec nepřeli. Jejich názory na ni byly totožné a Lutherova kniha O nesvobodné vůli mluví o svobodné a ničím nezasloužené milosti stejně silně, jako by ji psal sám Kalvín.

Slyšte to mohutné hřmění, jenž v oné knize burácí: „Nechť tedy každý křesťanský čtenář ví, že Pán Bůh nic nepředzvěděl náhodně – ale že předem vidí, zamýšlí a následně také činí podle své věčné a neměnné vůle. To je ten úder hromu, který rozbíjí a svrhává svobodnou vůli.“ Mám snad uvést nějaká lepší jména než Jan Hus, Jeroným Pražský, William Farrel, John Knox, John Wycliffe, Wishart a John Bradford? Musím učinit snad něco více, než jen uvést, že tito lidé zastávali názory jako my a že v jejich době bylo něco jako arminianské probuzení naprosto neslýchané a nepředstavitelné? Jistě, pokud jde o novější dobu, existuje velká výjimka – veliké probuzení pod panem Wesleyem, na němž se velkou měrou podíleli právě wesleyánští metodisté. Ale dovolte mi říci, že síla učení wesleyánského metodismu spočívala v jeho kalvinismu. Velká část metodistů odmítala pelagianismus se vším všudy; zápasili o pravdu naprosté zkaženosti člověka, nezbytnosti přímého působení Ducha Svatého a toho, že první krok ke změně nepochází od hříšníka, ale od Hospodina. V té době popírali, že by byli pelagiáni; nedrží se snad metodista stejně pevně jako my toho, že člověk je spasen působením Ducha Svatého – a pouze Ducha svatého?

Což mnohá kázání pana Wesleyho nejsou plná této velké pravdy – že ke znovuzrození je nezbytný Duch Svatý? Ať už měl jakékoliv nedostatky, neustále kázal o absolutní nutnosti nového narození skrze Ducha Svatého. A jsou i další věci, ve kterých se téměř naprosto shodujeme, například ohledně naprosté lidské neschopnosti. Nezáleží na tom, jak někteří překrucují naše slova, když říkáme, že člověk sám od sebe nemůže činit pokání ani uvěřit – totéž říkaly i staré arminiánské standardy. Jistě, ty také tvrdí, že Pán Bůh dal milost každému člověku, ale nezpochybňují pravdu, že bez této milosti by nebyl člověk pro své spasení schopen učinit nic dobrého.

A dovolte mi též říci – podíváte-li se na americký kontinent, vidíte, jak veliký klam je, že kalvinistické učení nepodporuje probuzení. Hleďte na ono podivuhodné zatřesení mnohými pod působením Jonathana Edwardse a dalších, jež bychom mohli citovat. Nebo se podívejte na Skotsko – co řekneme o M’Cheyneovi? A co o oněch známých kalvinistech Chalmersovi, Wardlawovi a před nimi Livingstonovi, Haldaneovi, Erskineovi a podobných? Co jiného lze říci o mužích jejich školy, než že když neochvějně drželi a kázali ony veliké pravdy, které dnes hlásáme, Pán Bůh se přiznal k jejich slovu a ke spasení přišly celé zástupy lidí? A kdyby se to až příliš nepodobalo chlubení se vlastní prací pod Božím vedením, pak bych mohl já sám osobně říci, že podle mé zkušenosti kázání těchto doktrín nikdy tento sbor neukolébalo ke spánku. Naopak, vždy, dokud jsme milovali hájit tyto pravdy Boží, jsme také s pláčem zápasili za lidské duše, a oněch šestnáct set nebo i více, které jsem sám pokřtil na základě jejich vyznání víry, jsou živým svědectvím toho, že ony staré pravdy ani v naší době neztratily svou moc podněcovat probuzení živé víry.

Tím jsem tedy hned na začátku vyvrátil uvedená tvrzení. Nyní ještě budu potřebovat chvíli, abych uvedl některé další věci o kalvinistickém doktrinálním systému, kterým samozřejmě nepřikládám žádný zásadní význam, ale jež by se neměly zcela ignorovat. Je faktem, že systém doktrín zvaný kalvinistický je mimořádně jednoduchý a lze se mu tak snadno naučit, že se coby teologie vyučuje snadněji – a neznalé mysle jej pochytí snadněji – než jakýkoli jiný. Chudým je kázáno evangelium způsobem, který napomáhá jejich paměti a doporučuje sám sebe jejich úsudku; je to systém, který byl v praxi uznán i na vysoké filozofické úrovni takovými muži jako Bacon, Leibnitz a Newton, a který přesto dokáže okouzlit i duši dítěte a rozšířit intelekt rolníka.

A pak má ještě jednu přednost. Domnívám se, že už ta předchozí není zanedbatelná, ale má ještě jednu – když je tento systém kázán, je v něm něco, co podněcuje myšlení. Člověk může slyšet kázání o jiné nauce, které jej však mine jako vlaštovčí křídlo zlehka přelétne potok – ale tyto staré doktríny buď člověka tak rozhněvají, že jde domů a nemůže pro svou zášť vůči nim ani spát – nebo jej povedou k nízkému myšlení, když začne vnímat nezměrnost věcí, které slyšel. Tak či onak jej strhují a podněcují, a to ne dočasně, ale trvale. Ty doktríny jej pronásledují; vzpíná se proti bodcům a často si Slovo cestu do jeho duše přímo razí. Mám za to, že to není malá věc pro žádnou doktrínu – zvlášť v naší ospalé době, v níž jsou lidská srdce k Boží pravdě tak lhostejná. Vím, že mnoha lidem o hodně více prospělo to, že je kázání rozhněvalo, než že je potěšilo – protože se rozhněvali, museli se zaobírat Boží pravdou znovu a znovu, až se jim nakonec vpálila přímo do srdce.

Má také tuto jedinečnou vlastnost – je ve všech svých částech tak soudržná. Kalvinistu nemůžete porazit; možná si myslíte, že můžete, ale nemůžete. Kameny jeho velikých doktrín do sebe vzájemně zapadají tak, že čím větší tlak se vyvíjí k jejich odstranění, tím pevněji drží. A můžete zaznamenat, že nelze přijmout jednu z těchto doktrín, aniž byste přitom uvěřili všem ostatním. Vezměte si například to, že člověk je naprosto zkažený, a musíte z toho vyvodit závěr, že pokud musí Pán Bůh jednat s takovým stvořením, pak jeho spása musí přijít pouze od Hospodina. A pokud pochází od Něho, tedy od toho, proti komu bylo hřešeno, a udílí se provinilému stvoření – pak má Pán Bůh právo své milosrdenství dát či odepřít, jak se Mu zlíbí. Jste tak nuceni přijmout vyvolení, a když jednou přijmete toto, máte vše – ostatní musí následovat.

Někteří, kteří svůj úsudek vypjali na nejvyšší míru, mohou dokázat udržet dva nebo tři body, ale ne zbytek; ale prostá logika, jak ji chápu já, vyžaduje, aby člověk vše přijal nebo vše odmítl. Ty doktríny stojí jako vojáci ve čtvercové formaci, která má na všech obrannou linii, jíž je nebezpečné napadnout, ale snadné udržet. A všimněte si – v našich časech, kdy se blud tak rozšířil a nová teologie se snaží tak rozšiřovat, není malou věcí dát mladým do rukou zbraň, jíž může porazit své nepřátele – zbraň, jíž se může snadno naučit ovládat – jíž může pevně uchopit, vždycky odhodlaně třímat a neúnavně nést. Zbraň, dodávám, kterou nemůže zničit rez a jíž nelze ničím rozbít – účinnou a dobře žíhanou – pravou jeruzalémskou čepel kalenou tak, že se hodí pro slavné činy. Soudržnost jednotlivých částí, i když je to samozřejmě v porovnání s jinými věcmi jen drobností, není nedůležitá.

A pak, dodávám – což je však bod, který rozvinou již moji bratři – má tu přednost, že je biblická a v souladu se zkušeností věřících. Lidé se obecně s přibývajícím věkem stávají kalvinističtějšími. Není to známka, že je tato doktrína správná? Jak lidské duše dozrávají pro nebe a jak se přibližují k odpočinku čekajícímu na Boží lid, tím víc touží živit se nejkvalitnější pšenici a tím více pohrdají plevami a lusky. Vedle toho, opět dodávám – čímž vyvracím pomluvu, která se někdy objevuje – má tato slavná pravda tu výhodu, že produkuje nejposvěcenější lidi. Můžeme projít všechny naše historické záznamy a říci těm, kteří stojí proti nám: Nemůžete poukázat na nikoho, kdo by byl svatější, obětavější, více milující a štědřejší než ti, které můžeme uvést my. Svatí z našeho kalendáře, ačkoli je Řím z větší části vynechává, zaujímají přední místo v knize života; stačí jen zaslechnout jméno puritán, aby to v nás vzbudilo úctu; svatost mezi nimi dosáhla výšky skutečně neobyčejné, a není divu, protože milovali a žili Boží pravdu. A řeknete-li, že naše učení škodí lidské svobodě, odkážeme vás na Olivera Cromwella a jeho statečné vojáky, kteří byli všichni kalvinisté. Pokud budete tvrdit, že podporuje nečinnost, poukážeme na Otce poutníky a divočinu, kterou si podmanili. Můžeme poukázat prstem na jakékoliv místo na světě a říci: „Zde něco vykonal člověk, který věřil ve věčné Boží výnosy, a to, že toto vykonal, je důkazem, že jej jeho víra nevedla k nečinnosti, neukolébala jej k lenosti.“

Ještě lepším způsobem, jak tyto věci prokázat, bude však to, když každý z nás, kdo věří v tyto Boží pravdy, se bude více modlit, více bdít, bude svatější a aktivnější než kdykoli předtím – a tím umlčíme odpory pošetilců. Živý argument musí zapůsobit na kohokoli. Nemůžeme popřít, co vidíme a zakušujeme. Je na nás, abychom, jsme-li očerňováni, vyvrátili tyto pomluvy bezúhonným životem, a pak budou naše sbory a jejich přesvědčení „krásné jako měsíc, čisté jako slunce, hrozné jako vojsko s praporci“ (Píseň písní 6:10).