V evangelikálních sborech se asi jen málokdo nikdy nesetkal se jménem Knížete kazatelů Charlese Spurgeona. Zejména baptisté se na něj pochopitelně vždy rádi odkazovali, když pocházel z jejich řad. S ohledem na jeho popularitu je však zarážející, jak málo býval tento muž skutečně znám, minimálně v českých církvích. Nějaké anekdoty z jeho života a služby slyšeli mnozí, ale komplexní představu o tom, za čím přesně stál, měl málokdo. (V posledních letech, kdy je i na internetu k dispozici více původních zdrojů, se to snad mírně lepší, ale těžko říci, nakolik to platí univerzálně, nebo se to týká jen menšiny, která se o to skutečně zajímá.) Někteří chovali dokonce vágní představu, že se ten muž soustředil jenom na „obecné“ kázání evangelia a schválně se vyhýbal jakýmkoliv „neplodným“ doktrinálním sporům a kontroverzím.

O tom, jak přesvědčeně stál Spurgeon proti bludům své doby, se dříve vůbec nemluvilo, a o tzv. kontroverzi Downgrade v posledních 5 letech jeho života, v jejímž rámci se oddělil od své baptistické denominace kvůli šířícímu se bezvěreckému racionalismu a liberalismu, se dříve vůbec nemluvilo a křesťané u nás o ní neměli snad až na výjimky vůbec tušení. V arminiánském prostředí rovněž řadě lidí uniklo, že kazatel Spurgeon byl přesvědčeným kalvinistou, a to do té míry, že mezi kalvinismem a evangeliem dával rovnítko, když se například vyjádřil, že to první je pouhou přezdívkou pro to druhé.

Ohledně toho v jeho spisech a kázáních nacházíme dost dalších velmi silných citátů, např.: „Kalvinismus je evangelium a nic jiného. Nevěřím, že můžeme kázat evangelium, pokud nekážeme ospravedlnění vírou bez skutků, pokud nekážeme Boží svrchovanost v udílení Boží milosti, ani nekážeme evangelium, pokud nevyvyšujeme vyvolující, nezměnitelnou a účinnou Boží lásku.“

Pravdu o naprosté Boží svrchovanosti hájil třeba těmito slovy: „Lidé dovolí Bohu být kdekoliv, jen ne na Jeho trůně. Dovolí Mu být v Jeho dílně, utvářet světy a dělat hvězdy. Dovolí Mu být v Jeho chudobinci, rozdávat své almužny a udílet štědré dary. Dovolí Mu nést zemi a podpírat její pilíře, nebo rozsvěcovat nebeská světla, či vládnout vlnám vždy dmoucího oceánu; ale když Bůh vystoupá na svůj trůn, pak Jeho stvoření skřípá zuby. A my hlásáme Boha na trůnu, a Jeho právo činit se svými, jak chce sám, jednat se svým stvořením, jak se Mu zdá nejlépe, aniž by se o tom s nimi radil; tehdy na nás syčí a hrozí nám, a tehdy se lidé odvrací, zacpávajíce si uši, neboť Bůh na trůnu není Bůh, kterého milují. Ale je to Bůh na trůnu, kterého milujeme kázat. Je to Bůh na svém trůnu, komu věříme.“ Kázání ze 4. května 1856, v němž zazněla tato slova, se přitom intenzivně zabývá otázkou svrchovanosti Boží ve spáse.

O doktrínách milosti byl onen veliký baptistický kazatel přesvědčen tak silně, že napsal i pojednání s názvem Obhajoba kalvinismu, kde se zabývá některými z hlavních námitek vůči němu. Každý, kdo si váží tohoto významného muže Božího, by si měl důvody, pro které stál za doktrínami milosti, velmi pečlivě vyslechnout, byť by se sám osobně hlásil k arminianismu. Už jen pro životní svědectví, které za sebou tento kazatel zanechal, si to od nás zaslouží. Kalvinismus měl v českých kruzích dlouhá léta pověst něčeho podivného (byť nutno uznat, že v posledních cca 10-15 letech se situace přeci jen trochu změnila). Příklad nejenom Spurgeona, ale celého zástupu svědků, jako byli mimo reformátorů či puritánů také velikáni jako George Whitefield, J. C. Ryle, Robert Murray M’Cheyne nebo Martyn Llyod-Jones – abychom jmenovali jen některé – ukazuje, že na tomto učení není podivínského vůbec nic. Ostatně to ukazuje i Spurgeonova obhajoba.

K tomuto pojednání netřeba co dodávat, protože silně a mocně mluví samo za sebe. Zdůrazněme však jeho jeden zdánlivě vedlejší aspekt, totiž jak často Spurgeon užívá citace různých duchovních písní, protože přesně a efektivně vystihují myšlenku, kterou chce sdělit. Užívat texty moderních chval tímto způsobem v teologickém pojednání by dnes nikoho ani nenapadlo, a vlastně by to ani nešlo, nehodily by se k tomu. I to svědčí o podstatném rozdílu mezi těmito dvěma naprosto odlišnými přístupy ke skládání zpěvů církve.

A i když zde předkládáme silnou obhajobu biblických doktrín milosti – a pro duchovní zdraví církve i slávu Boží musíme zdůraznit, že je důležité, aby jim každý cele uvěřil – zároveň vytýkáme před závorku, že spor „arminianismus vs. kalvinismus“ nepředstavuje bod oddělení. Hlásat pravdu musíme proti všem, i proti pomýleným bratřím, ale neznamená to, že neuznáváme jejich spasení či že s nimi odmítáme mít obecenství. Když zásadoví věřící na začátku 20. století sestavovali do knihy The Fundamentals (Fundamenty, 1915) body, které je nutno hájit proti odpadlému liberalismu, tuto otázku do ní nezařadili. Sám Spurgeon ve své obhajobě kalvinismu, byť na arminianismus velmi ostře útočí, nepopírá spasení arminiánů, a vyjadřuje hlubokou úctu vůči jednomu v nejvýznamnějších arminiánů vůbec, Johnu Wesleymu.

A vskutku, lepší jeden zbožný, posvěcený a od světa oddělený arminián, než desítky teoreticky ortodoxních, ale v praxi zesvětštělých a ekumenických Nových kalvinistů, kteří např. nemají problém adaptovat tělesnou rockovou či hip-hopovou hudbu. John Wesley se všemi svými teologickými omyly prospěl své době mnohem víc, než současní kazatelé jako John Piper, Al Mohler, Mark Dever nebo C. J. Mahaney. Ti sice v teorii zastávali ortodoxnější postoje, ale svým příkladem utvrdili zástupy mladých lidí v tom, že klidně mohou poslouchat současnou křesťanskou hudbu (CCM), skrze níž se jim do života dostává tělesnost a svět, které v jejich srdci jako trní udusí všechno sémě slova, jakkoliv dobrého, které od nich mohou i slyšet. John Wesley naproti tomu vedl všechny své posluchače k vážné zbožnosti a posvěcení – a jeho služba přes teologické nedostatky nesla v celém národě mnohé nepopiratelné ovoce. Někteří věřící historici mají za to, že právě kázání Wesleyho s Whitefieldem předešla tomu, aby v Anglii vypukla podobná zhoubná revoluce jako ve Francii v r. 1789, kterou její vůdci utopili v krvi.

S touto výhradou tedy již předkládáme Spurgeonův text a vyzýváme každého, aby jej s modlitbou řádně zvážil. Původně stať pochází z jeho autobiografie. Podnadpisy pochází z vydání zpracovaného vydavatelstvím The Banner of Truth Trust.

C. H. Spurgeon – Obhajoba kalvinismu (PDF, 205 kB)