Evangelium, ta dobrá zpráva o vykoupení z bídy hříchu, předkládá před spasený lid Boží také řadu duchovních povinností. Nekonečná milost Boží v nás má produkovat také určité ovoce: „Evangelium, kteréž jest přišlo k vám, jako i na všecken svět, a ovoce nese“ (Kol. 1:5-6). „Protož prosím vás, bratří, skrze milosrdenství Boží, abyste vydávali těla svá v obět živou, svatou, Bohu libou, rozumnou službu svou“ (Řím. 12:1). „Zjevilať se zajisté ta milost Boží spasitelná všechněm lidem, vyučující nás, abychom odřeknouce se bezbožnosti, a světských žádostí, střízlivě, a spravedlivě, a pobožně živi byli na tomto světě“ (Titovi 2:11-12). Když někde zcela chybí, vznikají vážné pochybnosti, zda přes vnější vyznání víry dotyčný došel pravého znovuzrození. Hovoří to totiž o hrubé nevděčnosti, která je se spasením principiálně neslučitelná.

Vykoupený lid tedy má dbát tak, aby žil způsobem, který odpovídá oné naprosté změně, jíž Duch Boží při jejich znovuzrození vypůsobil. Musí o něm platit, že „Kristus, život náš“ – vše má činit pro Něj a pro Jeho slávu. Mrtvit skutky těla, posvěcovat se, šířit Boží království, nést svůj kříž, bojovat dobrý boj víry, zápasit pro pravdu Boží proti ďáblovým bludům – vskutku, těžko bychom mohli rozhodnout, která z těchto svatých povinností je nejdůležitější, protože vynechání kterékoliv z nich povede k hořkým koncům.

Pokud bychom se však zeptali, která z nich je nejvznešenější, už se nám nabízí výrazný kandidát – chválit a uctívat svého Pána a Spasitele, který je hoden „vzíti moc, a bohatství, i moudrost, i sílu, i čest, i slávu, i požehnání“ (Zj. 5:12). Řada jiných nezbytných součástí našeho duchovního života se vztahuje jen k časnosti, protože je neoddělitelně spojená se současným padlým stavem světa. Musíme šířit evangelium a vést boj víry, protože okolo sebe máme stále zástupy hříšníků a stále nám ve všem oponuje ďábel. Až Pán tomu jednou učiní konec, přirozeně odpadnou i povinnosti s tím vším spojené. V nebi, kde povládne dokonalost, se jim již nebudeme muset věnovat.

O chválení to však neplatí, protože tomu se budeme oddávat po celou věčnost, jak čteme ve Zjevení: „Potom pohleděl jsem, a aj, zástup veliký, kteréhož by žádný přečísti nemohl, ze všech národů a pokolení a lidí i jazyků, ani stojí před trůnem a před oblíčejem Beránka, oblečeni jsouce v bílé roucho, a palmy v rukou jejich. A volali hlasem velikým, řkouce: Spasení [jest] od Boha našeho na trůnu sedícího a [od] Beránka. A všickni andělé stáli okolo trůnu a starců a čtyř zvířat. I padli před trůnem na tváři své, a klaněli se Bohu, řkouce: Amen. Požehnání, a sláva, a moudrost, a díků činění, a čest, a moc, i síla Bohu našemu na věky věků. Amen“ (Zj. 7:9-12). Jde o jeden z mála úkolů, který máme společný s anděly, jakkoliv my sami k němu máme ještě mnohem více důvodů, neboť Kristus „nikoli nepřijal andělů, ale símě Abrahamovo přijal“ (Žd. 2:16). To samo mu dodává zvláštní vznešenost.

Chválení tedy patří mezi nejvyšší, nejduchovnější a „nejnebeštější“ činnosti, kterým se můžeme věnovat – čímž nijak nesnižujeme důležitost těch ostatních. Když se proto nakazí světskostí uctívání, sotva se budou duchovností vyznačovat ostatní části našeho života. Je to trochu podobné, jako když v jiném kontextu Pán Ježíš řekl: „Jestliže tedy světlo, kteréž jest v tobě, jest tma, sama tma jaká bude?“ (Mt. 6:23) Jestliže jsme tělesní v tom, v čem se nejvíce připodobňujeme andělům, jak tělesní asi budeme v tom, co se dotýká čistě lidských aspektů naší služby Pánu? A vskutku, ať si to kdo uvědomuje či ne – nebo chce či nechce přiznat – nemálo problémů, které církve řeší u mladé generace, plyne právě z návyku mládežníků na tělesnou hudbu.

Nelze říci, že by se otázka toho, co při bohoslužbě zpívat, v dnešní církvi neřešila. Minimálně se tak děje prakticky, rozhodnutím, co ve sboru hodlají adaptovat. Nicméně vyskytují se i pokusy o jakýsi rozbor toho, co je pro lid Boží vhodné. Smutně se však dnes obvykle daný předmět prezentuje coby pouhá věc našeho vkusu, a chybí skutečná analýza toho, jaké požadavky na chválení dává Boží Slovo a co z toho plyne pro naši praxi. A lze nalézt příklady, kdy i po poměrně důkladném zhodnocení rozdílů mezi historickými duchovními písněmi a moderními chválami, z něhož by měl závěr plynout sám, setrvávají dotyční na tomto současném „vkusovém“ stanovisku.

Příkladem je jeden již starší článek autorky z řad Církve bratrské s názvem „Současné tendence v duchovních písních“ (ke stažení zde). Jedná se spíše o akademické pojednání, ale cituje některé známé osobnosti českého evangelikalismu, a proto má svůj význam se na něj zaměřit a biblicky zhodnotit. Dokládá, že ani některé správné dílčí závěry nemusí vést ke správnému závěru celkovému. Nesprávný závěr však nečiní ani tak autorka, jako spíše celý současný nový evangelikalismus, a citovaný článek jej spíše pouze přebírá, protože tímto směrem jde celé moderní vyučování o chválení.

Dva rozdílné přístupy

Pojednání ze začátku popisuje obecně zpěv Božího lidu a poukazuje na existenci historických písní obsažených v klasických kancionálech a nových písní, jakož i na konflikty, které zavádění moderních chval někdy přináší, či spíše dříve přinášely. Jednu základní věc při tom rozpoznává správně – že u těchto písní nejde o nějaké kontinuální rozvíjení jedné tradice, ale dvě samostatné kategorie. Nejdřív se chvalozpěvy skládaly v určitém duchu, pak ale nastal předěl a začaly se skládat v duchu jiném.

Je zaznamenáníhodné, že současné chvály s námi jsou tak nanejvýš 50 let, spíše méně, zatímco duchovní písně se rozvíjely v podstatě kontinuálně od reformace až do zhruba poloviny 20. století. A i když u klasických písní lze vypozorovat jistý vývoj – ty z 19. století se povšechně v určitých ohledech liší od těch z 18. století, např. mají častěji refrén – přeci jen nikdo nepochybuje, že všechny náleží do stejné kategorie. Odlišnost žánru nazývaného v anglickém světě CCM (Contemporary Christian Music, současná křesťanská hudba, kdy nejde o označení času, ale stylu) uznávají i jeho obhájci, resp. ti, kdo s ním v principu nemají problém.

Uvedená analýza cituje dnes již přes 20 let starou přednášku o chvalách od současného předsedy Církve bratrské Davida Nováka. Ten v něm měl uvést 11 rozdílů mezi klasickými duchovními písněmi a moderními chválami, z nichž je dost zřejmé, jak se principiálně odlišují a že reprezentují dva různé přístupy k církevnímu zpěvu. Z uvedených odlišností by mělo být rovněž dost zřejmé, který by měla věrná církev preferovat a které víc odpovídají biblickým standardům duchovních zpěvů – leč očividně se nestalo. Církev bratrská se proti chvalám nijak nevymezuje, ba naopak je běžně používá (snad s nějakou variabilitou v rámci jednotlivých sborů), bez ohledu na to, že muži ve vedení si je dokážou na nějaké úrovni – přes určité nedostatky – vcelku obstojně analyzovat.

Na uvedené rozdíly se níže zaměříme detailněji a okomentujeme si je, nicméně obecně musíme podotknout, že z nich dost jasně plyne, že moderní chvály se nerozšířily proto, že někdo z Bible zkoumal, jak by měly vypadat písně církve a dospěl k tomu, že by tento typ biblickým principům dobře odpovídal. Zastánci tradičních zpěvů se často líčí jako ti, kdo prosazují něco čistě podle svého soukromého vkusu, ve skutečnosti jsou však vedeni pouhým osobním zalíbením v hudbě bez jakéhokoliv biblického zvažování především proponenti písní moderních.

To nakonec konstatuje i citované pojednání, kde autorka nejprve cituje známého autora a překladatele současných chval Karla Řežábka: „A co písně: měly by mít přednost ty ze zpěvníků, které se zpívají už stovky let, ale dnešní generaci příliš neoslovují, nebo písně soudobých autorů, které ale proti těm staletími prověřenými textům působí mnohdy mdle a ploše?“ Poté sama uvádí: „O oblibě jednotlivých chval tedy nakonec rozhoduje ani ne tak úroveň textu, ale melodičnost a zapamatovatelnost hudební složky chval.“ O duchovní aspekt zde tedy nejde, jen čistě o tělesný a pomíjivý. Slyšme v tomto kontextu varování Spasitele samotného: „Duch jest, kterýž obživuje, těloť nic neprospívá. Slova, kteráž já mluvím vám, Duch jsou a život jsou“ (Jan 6:63). Ať už při hudbě cítíme cokoliv, ta přináleží jen tělu a duchovně nám to nijak neprospívá. Prospěch naší věčné duši mohou přinést jen duchovní slova našich písní.

Duchovní písně vs. chvály

David Novák uvádí následující rozdíly, kdy prvně vždy vypisuje vlastnosti klasických duchovních písní a na druhém místě poté ty náležící moderním chválám. Jeho body uvádíme tučně, za nimi následuje náš komentář.

1. Přetrvávající „hvězdy“ vs. okamžité „ohňostroje“. S tímto bodem lze bezpochyby souhlasit, do klasických kancionálů se obvykle dostávaly časem prověřené písně, z nich čerpaly útěchu a budování celé generace věřících. Moderní chvály přichází k zapomnění mnohem rychleji, a leckteré skladby velmi oblíbené jen před 20-25 lety již nejnovějším generacím přijdou mdlé a nedokážou jim „rozpumpovat krev“, jak by si mladí představovali. Kdo se jednou vydá touto cestou, totiž cestou přizpůsobení zpěvu světským choutkám, brzy zjistí, že melodie, se kterými začal, přestávají stačit a musí přijít s něčím intenzivnějším. V podstatě nezbytně pak musí zavádět čím dál světštější kompozice.

David Novák si pro tento aspekt zvolil přirovnání k ohňostroji, ale z Bible se nám nabízí případnější metafora, totiž zrna padlého na skálu: „A jiné padlo na místo skalnaté, kdež nemělo mnoho země, a hned vzešlo, proto že nemělo hlubokosti země. A když vyšlo slunce, vyhořelo, a proto, že nemělo kořene, uschlo“ (Mk. 4:5-6). Když něco rychle vzejde a stejně rychle zajde, měli bychom značně zpozornět – nesvědčí to, že to pochází od Pána a vychází z Jeho vůle.

2. Historické, klasické vs. současné. Opět v principu pravda, jakkoliv jde vlastně o aspekt nepodstatný. Význam má snad jen proto, že moderní chvály jsou produktem doby velikého úpadku a rozšíření světskosti. Jinak klasické duchovní písně nejsou vzácné pouze proto, že by byly staré, ale protože jejich autoři byli mocní muži Boží, kteří znali své Bible, rozuměli duchovním principům skládání, intenzivně nad svými výtvory přemýšleli a jejich tvorba plynula z působení Ducha Svatého (jakkoliv tím nechceme naznačit, že by byly vdechnuté jako Písmo, to ani náhodou). Tam, kde tyto věci chyběly, žádnou vzácnost nenacházíme, bez ohledu na starobylost. Na barokních katolických písních není vzácného vůbec nic. Kdyby se současní autoři drželi stejných principů skládání jako ti klasičtí a stejně si ošklivili světské vzory, samotný fakt, že jejich výtvory pochází ze současnosti, by nebyl důvodem k jejich odmítání.

3. Dlouhé, rozvíjející téma vs. kratší, jedno téma. I v tomto se David Novák nemýlí, v porovnání s moderními výtvory se klasické písně vyznačují o hodně větší hutností. Plyne to i ze správného postřehu autorky pojednání, že „autoři textů kancionálových písní často měli snahu osvětlit určité pasáže z Bible z nějakého nového nebo neobvyklého pohledu (…), sdělit nějakou svou zkušenost víry (…) nebo nově připomenout určité biblické události…“ Něco takového obvykle nelze efektivně učinit v jedné či dvou větách, to vyžaduje určitý prostor na rozvinutí.

Stačí jen krátké zamyšlení nad Božím vzorem našich zpěvníků, totiž biblickou knihou Žalmů, aby každý nezaujatý soudce rozhodl ve otázce, zda zpívat písně staré či nové. O kolika Žalmech lze vůbec říci, že jsou krátké a mají jen jedno téma? Nanejvýš tak o tom 117., 131., 133. a 134., možná i 123., ale i u nich bychom o oné monotematičnosti mohli diskutovat. Relativně kratší jsou až na jednu výjimku i ostatní písně stupňů (Žalmy 120-134), ale i u těch nacházíme více samostatných myšlenek, vyžadujících větší zvažování, a nacházíme v nich zmíněné rozvíjení. Třeba Žalm 121 mluví „pouze“ o Hospodinově ochraně věřících, ale v podstatě každý verš představuje unikátní aspekt této ochrany, a tak nelze spravedlivě říci, že by měl jen jedno krátké téma. Nejde o žádný prostinký popěvek.

Toto tedy neplatí ani o těch krátkých Žalmech, tím méně o většině ostatních, a to ani nemusíme zvlášť poukazovat na Žalm 119. I bez něj celá kniha obsahuje podstatně více dlouhých a multitematických Žalmů než těch krátkých. Ostatně, průměrně se Žalm skládá z 16 veršů, což už můžeme nazvat velmi bohatou písní. Co se týče mnohosti témat, kazatel Charles Spurgeon to jednou vystihl tak, že je lze připodobnit ke kázání, které obsahuje několik samostatných bodů k zamyšlení. Pokud chce kdo byť jen předstírat, že se řídí Písmem, nemá v této věci vůbec na výběr, jaké písně si podle biblického vzoru zvolit.

4. Mnoho myšlenek, složitější obsah vs. jedna hlavní myšlenka, jednodušší obsah. To úzce souvisí s předchozím, svým způsobem jde o jiné nebo velmi příbuzné vyjádření téhož bodu. Opět platí, že vzorová kniha Žalmů prakticky nikdy neobsahuje písně s jednoduchým obsahem a jednou hlavní myšlenkou.

Dokonce i nejkratší Žalm 117, který lze chápat jako doxologii, sice obsahuje jednu hlavní myšlenku, ale rozhodně ne jednoduchou, naopak, jde o myšlenku velmi bohatou. Týká se totiž rozšíření milosrdenství Božího nad pohany, tedy v posledku jejich povolání do církve, což je veliké téma, se kterým i prvotní církev musela intenzivně a delší dobu zápasit, přičemž ani sám apoštol Petr zpočátku plně nechápal všechny důsledky této pravdy. Zahrnuje totiž také zboření oné hradby dělící na různo, totiž různých starozákonních ryze židovských ceremonií, konec nezbytnosti obřízky a související aspekty. Vůbec tedy nelze říci, že zpěváci hned jasně věděli, co v plném smyslu zpívají – plné proniknutí vyžadovalo ve skutečnosti značnou duchovní zralost a hluboký vhled do zjevených úradků Božích.

5. Více rozumové vs. více citové. Důraz na rozumné zvažování nacházíme vskutku mnohem větší u klasických duchovních zpěvů – ostatně, jak praví Žalmista: „Žalmy zpívejte Bohu, zpívejte; zpívejte žalmy králi našemu, zpívejte, nebo král vší země Bůh jest, zpívejte žalmy rozumně“ (Žalm 47:7-8). To neznamená, že by citový aspekt pomíjely, ten je ostatně při zpívání přítomen vždy, ale dopracovávají se k němu právě spíš přes ten obsah. Totéž ostatně vidíme u 47. Žalmu, který začíná výzvou k radosti: „Všickni národové plésejte rukama, trubte Bohu s hlasitým prozpěvováním.“ Emoce mají své místo, ale ne nad rozum a mimo rozum. Apoštol při zpěvu také dává nejprve důraz na vyučování se skrze něj – záležitost rozumu – a až pak citové pohnutí jako výsledek: „Slovo Kristovo přebývejž v vás bohatě se vší moudrostí, učíce a napomínajíce sebe vespolek žalmy, a zpěvy, a písničkami duchovními, s milostí zpívajíce v srdci svém Pánu“ (Kol. 3:16).

Přesně to vystihuje Jan Amos Komenský, jehož slova častěji v tomto kontextu citujeme: „Sluší se, aby každý při zpěvu projevoval horlivost a živost s veselím a vroucností ducha. Proto se v Písmě často jmenuje zpěv plesáním. Nesmí však tato veselost ducha vycházeti z vnějšího halekání anebo zvuků hudebních nástrojů, ale z rozvažování Božích skutků a pociťování sladkosti Jeho milosrdenství.“

Klíčová v našem duchovním životě je ostatně víra, která je také mnohem více záležitostí rozumu než emocí. Emoce se často mění a jsou v jádru záležitostí našich smyslů – víra ale hledí nad ně, spoléhá se na to, co ví z Bible. „Nebo skrze víru chodíme, ne skrze vidění“ (2. Kor. 5:7) – což můžeme zobecnit i na „ne skrze naše smysly.“

Silné emoce nás také mohou snadno oklamat. Před přílišným důrazem na city varoval i Charles Spurgeon, byť ne v kontextu zpěvu, ale uvěření: „Co záleží na tom, co jste cítil? Není to pocit, který vás spasí! Víra v Pána Ježíše vám přinese požehnání milosti, ale zvláštní pocity mohou být vyvolány tím, co jste jedli, počasím, hysterií nebo stovkou dalších věcí! Což nevíte, že když se diskutuje o politice, nebo když se přeme o něco jiného, horlivý řečník často vyburcuje lidi k takovému nadšení, až to hýbe celým jejich tělem? Ale co z toho? Vzrušení nikoho nespasí! Mnozí se dojmou k slzám u románu nebo divadelní hry, ale co to přinese? Můžete být pohnut náboženským vzrušením, a polovina těch pocitů může být přitom čistě fyzická – nemusí v ní být nic z působení milosti Boží. Moudřejší je klidně sedět a říci: ‚Toto je Boží cesta spásy – spása skrze Jeho ukřižovaného Syna, Ježíše Krista. A On zaslíbil, že když budu Jeho Synu věřit, spasí mne z hřešení, učiní mne novým stvořením a uzdraví z mých duchovních nemocí. Budu Mu věřit, protože jsem si jist, že svědectví Boží je pravda.‘ Tímto prostým a vědomým skutkem víry jste spasen!“ S city ve zpěvu je to hodně podobné. Emoce k němu patří, ale pozor, na čem to pohnutí stojí.

6. Především pro dospělé křesťany vs. i pro dospělé křesťany, ale i pro nekřesťany. Předpokládáme, že v tomto kontextu se dospělými křesťany myslí zralí věřící. Zde však David Novák poněkud míjí podstatu věci, nebo to minimálně vyjadřuj způsobem, který zavádí. Pokud chce vyjádřit, že historické kancionály byly zamýšleny pro zralé věřící, pak správnější by bylo říci, že byly zaměřeny na budování nebo vytváření dospělých křesťanů. Přičemž nutno podotknout, že mnoho kancionálů obsahuje písně specificky určené pro děti.

Naopak o tom, jestli jsou pro dospělé, duchovně zralé křesťany i moderní chvály, bychom mohli s úspěchem pochybovat. I kdybychom je hodnotili i tím nejshovívavějším pohledem, stále bychom museli říci, že jde přinejlepším o mléko, a nikoliv hutný, hrubý pokrm: „Kdožkoli zajisté mléka se drží, nechápá slova spravedlnosti; (nebo nemluvně jest). Ale dokonalých jest hrubý pokrm, [totiž] těch, kteříž pro zvyklost mají smysly způsobné k rozeznání dobrého i zlého“ (Žd. 5:13-14). Pro dospělého se nehodí být odkázán na primárně mléčnou stravu.

Rovněž těžko říci, jak autor srovnání myslel, že moderní chvály jsou i pro nekřesťany. Do určité míry to může platit hudebně, když se tyto písně inspirují světskými vzory – ale i to musíme brát s rezervou, neboť ve světě lze stále najít podstatně „ráznější“ skladby. Někomu kompletně ze světa i současné chvály budou nejspíše připadat dost „mdlé“, aspoň pokud jde o ty, které se běžně hrají ve sborech. Nicméně totéž rozhodně nemůžeme říci o jejich obsahu. Desetkrát opakovaná slova „chválím Tě, Bože“ neznovuzrozeným neříkají o nic víc než ty nejkomplexnější duchovní písně, protože nezná a ve špatnosti svého srdce subjektivně necítí žádný důvod, proč Hospodina chválit.

Ve skutečnosti jediné písně, které jsou v pravém smyslu pro nekřesťany, nacházíme právě v klasických kancionálech. Jediné, co nevěřící skutečně potřebují, je činit pokání a věřit evangeliu (Mk. 1:15), totiž v poníženosti přijít k Pánu Ježíši, aby od Něj obdrželi život a odpuštění vin. V historických zpěvnících se nachází celá řadě písňových výzev právě k tomuto, leckdy jsou v nich zařazeny do samostatné sekce zaměřené právě na tento typ skladeb. Mezi moderními chválami takových najdeme jako šafránu, a rozhodně jich v současných zpěvníčcích není dost, aby si vysloužily zvláštní oddíl.

7. Vyžadují více pozornosti na text vs. vedou k prožitku Boha. To, že historické duchovní písně vyžadují větší pozornost na obsah, bezpochyby platí, a zvlášť dnešní člověk, jehož pozornost moderní technologie tak rozptylují, oslabujíce jeho schopnost se soustředit, s tím musí víc zápasit. Nicméně se hodí více zvážit, zda současné chvály vedou k prožitku Boha. Ano, k nějakému prožitku vedou – ale jde skutečně o pravý dotek Boží? Ó, jistě, lidé si to myslí – ale je to pravda? Nevypadaly by pak životy těch, kteří primárně čerpají z nich, úplně jinak? Mohla by mladá generace tak podléhat světskosti, kdyby při svém zpěvu skutečně prožívala obecenství s Hospodinem skrze Ducha Svatého? Jak praví klasická píseň:

Duch kde Boží pracuje,
tam se srdce změňuje,
probouzí se žádost čistá,
svět a ďábel nemá místa.

Kde toto ovoce dlouhodobě chybí, tam dotyční žádný „prožitek Boha“ ve skutečnosti nikdy nezakusili, ať už jim to subjektivně připadá jakkoliv.

8. Většinou náročnější na zpěv vs. většinou méně náročné na zpěv. Zde asi trochu záleží na konkrétní hymnologické tradici konkrétních církví. Tam, kde používají více opravdu starých skladeb, z 16. a 17. století, to do značné míry platí. Nicméně řada klasik z 19. století, jako třeba „Mám já Přítele“, „Ó, jak vzácné štěstí pro mne“, „Jezu, jako Pastyýř voď nás“, „Skálo věků“, „Jistota blahá“ a spousta dalších se zpívá dosti snadno a lze se je naučit nejspíš i na první poslech.

Vedle toho lze podotknout, že chvály zařazované do mládežnických zpěvníčků sice jednodušší bývají, ale třeba moderní písně, které zpívají některé pěvecké sbory, jsou leckdy pěvecky složitější než skoro jakékoliv písně dřívější, neboť se v nich vyskytuje spousta tzv. off-beat synkop, kdy se přízvuk posunuje třeba o osminku nebo i jinou nezvyklou dobu. Zazpívat něco takového vyžaduje nezřídka větší trénink i rytmický cit. Jinak jde o typicky světský aspekt moderní tvorby.

9. Složitější teologické pravdy vs. jednodušší teologické pravdy. To, co pro nás Pán Ježíš učinil, je tak nesmírně veliké a zahrnuje tolik aspektů, že pro plné pochopení si snad ani s jednoduchými pravdami nevystačíme. Ano, samotné jádro je vskutku prosté, že jej může pochopit i malé dítě. Ale na proniknutí k jeho hlubinám nestačí ani profesura z teologie a biblistiky a celoživotní studium evangelia. Zvažme jen, kolik Pán Bůh ve Starém Zákoně přikázal druhů obětí – za hřích, zápalnou, pokojnou, ranní a večerní, suchou a mokrou. Ty všechny nějakým způsobem poukazují na oběť Spasitele, protože jeden jediný typ zvířecí oběti nebyl s to vystihnout všechny její aspekty. Když věřící nejsou vedeni všemi možnými způsoby, včetně písní – které mají sloužit právě k vyučování, viz výše citovaný verš Kol. 3:16 – k hlubšímu a hlubšímu pochopení díla Kristova, jsou ve svém duchovním životě nesmírně ochuzeni.

Moderní církev má velkou nechuť vůči údajně „rozdělujícím“ doktrínám, ale bez doktríny nelze evangelium vůbec pochopit. Můžeme i věřit tomu velikému faktu, že Pán Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, ale bez porozumění, co z toho pro nás vyplývá, nám to příliš nepomůže. Ostatně, i pouhé jednoduché vyjádření, že Spasitel zemřel „za naše hříchy“ je již právě doktrínou – navíc ne všeobecně přijímanou, protože odpadlí liberálové tomuto nevěří.

Moderní chvály však žel neobsahují pouze „jednodušší teologické pravdy“, ony často nevyjadřují žádnou teologickou pravdu (co třeba refrén „Haleluja, šabalabalabambam“, který navíc zakončuje potvrzující „Amen“!) nebo obsahují teologické nesmysly. Jeden příklad za všechny – již několik desetiletí oblíbená chvála domněle vycházející z 93. Žalmu obsahuje refrén:

„Zvedají řeky, Hospodine,
zvedají řeky svůj hlas,
zvedám i já, Hospodine,
zvedám i já svůj hlas.“

Nicméně v tomto Žalmu zmíněné řeky symbolizují odpor vůči Pánu Bohu. Proto také hned na to čteme, že „nad zvuk mnohých vod, nad sílu vln mořských mnohem silnější jest na výsostech Hospodin“ (v. 4). Takže současná církev zde vlastně zpívá, že se i ona přidává ke světskému vzdoru vůči Pánu.

Ano, určité obsahové nedostatky nacházíme i v klasických písních, třeba v těch vánočních, ale moderní chvály obsahují vyslovených hloupostí mnohem více.

10. Spíše se zaměřují na naše poznání Boha vs. spíše se zaměřují na můj vztah s Bohem. I v tomto bodu se projevuje, jaké mylné smýšlení formuje skládání moderních chval. Zaměření se na „vztah s Bohem“ jen tak, bez dalšího, je k ničemu. Bez pravého poznání Pána Boha v Kristu totiž žádný vztah s Ním není. Chce-li kdo pěstovat nějaký vztah s Bohem Otcem mimo aktivní a vědomé věření v Pána Ježíše podle pravdy evangelia, naprosto míjí jádro věci.

Písmo svaté ostatně pojem „vztah s Bohem“ příliš nepoužívá, jestli vůbec; mnohem častěji hovoří právě o poznání Jeho: „Nebo dám jim srdce, aby znali mne, že já jsem Hospodin. I budou mým lidem, a já budu jejich Bohem, když se obrátí ke mně celým srdcem svým“ (Jer. 24:7). „Totoť jest pak věčný život, aby poznali tebe samého pravého Boha, a kteréhož jsi poslal, Ježíše Krista“ (Jan 17:3). „Bůh zajisté, kterýž rozkázal, aby se z temností světlo zablesklo, tenť se osvítil v srdcích našich k osvícení známosti slávy Boží v tváři Ježíše Krista“ (2. Kor. 4:6).

Žádné přímé napojení na Trojjediného Boha mimo Jeho sebezjevení v Kristu podle Božího Slova, Písem svatých, neexistuje. Když se tedy kdo se nějak „přímo“ zaměřuje na vztah s Hospodinem a pomíjí předně vést k hledění k tomu, co pro nás a za nás Pán Ježíš objektivně – tj. zcela mimo nás – učinil, pěstuje v pravém slova mysticismus. Nemusí tak ani činit aktivně či vědomě, k tomu bohatě stačí toto dostatečně nezdůrazňovat. Mysticismem je každá představa o bezprostředním přístupu k Pánu Bohu. To však nemá s pravou biblickou vírou nic společného – pravý věřící k Němu přistupuje vždy a pouze skrze jediného Prostředníka, vtěleného Syna Božího. Všechny mystické aspekty duchovního zpěvu jsou velmi nebezpečné, už proto, že je běžný věřící velmi snadno může minout a nechá se jimi tedy formovat do značné míry nevědomě.

11. Sdělující příběh vs. sdělující prožitek. Slova „sdělující příběh“ pro klasické zpěvy moc vystihující nejsou. Pokud se tím myslí, že hlavním cílem starých písní je poukázat na veliké skutky Boží, které pro svou slávu a naše spasení učinil v Kristu, tak, jak je neomylně zaznamenává Boží Slovo, budiž. Nicméně popsat tento aspekt slovy „vyprávět příběh“ je v podstatě post-moderní přístup, se kterým operují především liberálové. (Že se tento způsob vyjadřování dostal do slovníku současných nových evangelikálů, o lecčems svědčí.)

Lze rovněž s úspěchem pochybovat, zda současné chvály sdělují prožitek; ony se jej snaží spíše uměle vyvolat, a to ne ani tak svým obsahem, jako spíše skrze hudbu a neustále repetice. (Ostatně, východní náboženství se skrze neustálé opakování jednoduchých, ale rytmických manter snaží o něco velmi podobného.) Když bychom od nic odňali veškerý hudební doprovod a nechali je zazpívat jen jednou, nejspíš nesdělí skoro nic. Historické duchovní písně naproti tomu mají mnoho co sdělit i při pouhém přečtení. Například Charles Spurgeon je citoval pro ilustraci duchovních pravd ve svých kázáních pravidelně.

Závěr

Přes určité nedostatky ve způsobu, jak původní komentovaný článek s body Davida Nováka podává rozdíly mezi historickými duchovními písněmi a současnými chválami, přesto jádro věci nevystihuje úplně špatně. Něco v něm chybí, něco přebývá, ale už i z tohoto omezeného vylíčení si lze nepochybně vzít, že mezi oběma přístupy ke zpěvu Hospodinu je podstatný a těžko slučitelný rozdíl. A když i tyto body řádně zvážíme ve světle Písem a zejména toho, jaký typ obsahu písní nechal zapsat do Božího Slova sám Duch Svatý, může každý věřící snadno posoudit, kterou z těchto dvou variant písní má biblicky preferovat.