Google

Mohl Pán Ježíš zhřešit?

Datum:30 června, 2016
Komentáře
Přidej

Tehdy Ježíš veden jest na poušť od Ducha, aby pokoušín byl od ďábla“ (Matouš 4:1).

Evangelium je dobrou zprávou o milosti Boží, učiněné nám v Pánu Ježíši Kristu na kříži, kde On umíral zástupně za hříšníky, když snášel spravedlivý Boží trest místo těch, které vykoupil. „Ještotě on nemoci naše vzal, a bolesti naše vlastní on nesl. (…) On pak raněn jest pro přestoupení naše, potřín pro nepravosti naše“ (Iz. 53:4-5) Aby tak mohl učinit, musel být sám bez hříchu. Kdyby Kristus zhřešil, pak by umíral za svůj vlastní hřích a nemohl by umírat za hříchy naše. Ale jelikož náš Spasitel nikdy nezhřešil, mohl nás vykoupit. „Takovéhoť zajisté nám slušelo [míti] nejvyššího kněze, svatého, nevinného, nepoškvrněného, odděleného od hříšníků, a jenž by vyšší nad nebesa učiněn byl, kterýž by nepotřeboval na každý den, jako onino kněží, nejprv za své vlastní hříchy oběti obětovati, potom za [za hříchy] lidu. Neboť jest to učinil jednou, samého sebe obětovav“ (Židům 7:26-27).

To, že Pán Ježíš Kristus nikdy nezhřešil, je proto pro Boží lid velikou útěchou a jistotou; i na základě toho mohou spoléhat na nepochybnou pravdu Písma, že On „dokonale spasiti může všecky přistupující skrze něj k Bohu“ (Židům 7:25). Tato biblická doktrína o Kristově bezhříšnosti patří mezi ty vstkutku zásadní a základní, a zastávají ji všichni křesťané s výjimkou zcela odpadlých liberálů. Náš Spasitel zvítězil, a to nejen na poušti, ale i v Getsemane a na kříži. Nicméně je zde jedna otázka, na které by se často neshodli i praví, znovuzrození evangelikální křesťané, a totiž – mohl Kristus teoreticky zhřešit? Mohl podlehnout na poušti těm pokušením? Ano, jistě, víme a pevně na základě Bible věříme, že nepadl a nezhřešil; ale byla zde nějaká, byť jen teoretická, možnost, že by zhřešil, že by padl, že by podlehl? Na tuto otázku si odpovíme a ukážeme si, proč je důležitá.

Proč Kristus nemohl zhřešit

Správná odpověď je taková, že Pán Ježíš Kristus, Boží Syn, druhá Osoba Boží Trojice, nejenže nezhřešil, ale ani nemohl zhřešit. Tato doktrína se v angličtině nazývá impeccability of Christ, a v češtině nemá žádný dobrý ekvivalent. Slovo impeccability sice dá teoreticky přeložit jako dokonalost, bezúhonnost, nevinnost, ale žádný z těchto překladů nevystihuje plně význam v originále (tedy aspoň v teologickém kontextu), tedy neschopnost, nemožnost zhřešit.

Nicméně důležitější než termín je obsah této doktríny a biblické důvody pro ní. To, že Kristus nemohl zhřešit, vyplývá minimálně z následujících tří skutečností:

Za prvé to vyplývá z toho, že biblická proroctví se nemohla zmýlit.

Nemůžeť zrušeno býti Písmo“ (Jan 10:35). Proroctví je „přepevná řeč“ (1. Pt. 1:19) Pán Bůh skrze Ezechiele prohlásil: „Já Hospodin mluviti budu, [a] kterékoli slovo promluvím, stane se“ (Ez. 12:25). O Pánu Ježíši bylo již zdávna prorokováno, že porazí smrt a vykoupí hříšníky z jejich hříchů. Hned po pádu Hospodin zaslíbil, že semeno ženy potře satanovi hlavu, a on Jemu patu. Abrahamovi zaslíbil, že v jeho semeni, totiž v Kristu (viz Gal. 3:16), budou požehnáni všickni národové země. Postupně ve Starém zákoně Hospodin o Mesiáši zjevoval více a více. Duch Svatý skrze proroky předpovídal „o utrpeních Kristových a o veliké slávě za tím [jdoucí]“ (1. Pt. 1:11). Pán Ježíš po vzkříšení osvědčil neměnnost těchto proroctví: „ Tatoť jsou slova, kteráž jsem mluvil vám, ještě byv s vámi: Že se musí naplniti všecko, což psáno jest v Zákoně Mojžíšově a v Prorocích i v Žalmích o mně“ (Lk. 24:44). A podobně prohlásil i apoštol Petr: „Bůh pak to, což předzvěstoval skrze ústa všech proroků, že měl Kristus trpěti, tak jest naplnil“ (Sk. 3:18)

To všechno se stalo, aby Kristus vykoupil hříšníky. Aby ovšem mohl hříšníky vykoupit, musel sám být bez hříchu. „Nebo toho, kterýž hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v něm“ (2. Kor. 5:21). Tato výměna (v teologii nazývaná dvojí imputace) by nebyla možná, kdyby Kristus „poznal hříchu“, kdyby zhřešil; v tom případě bychom nemohli být učiněni „spravedlností Boží v něm“. Zhřešivší Kristus byl neměl žádnou spravedlnost, která by nám mohla být přičtena. A stačilo by, aby zhřešil jen jednou, neboť „kdo by koli celého Zákona ostříhal, přestoupil by pak v jediném, učiněn jest všemi vinen“ (Jk. 2:10), a „zlořečený [je] každý, kdož nezůstává ve všem, což jest psáno v knihách Zákona, aby to plnil“ (Gal. 3:10). Takže logická sekvence ohledně teoretické možnosti toho, že by Kristus zhřešil, je následující: Kdyby Kristus mohl aspoň teoreticky zhřešit, tak také teoreticky nemusel vykoupit Svůj lid z jeho hříchů (protože zhřešivší Mesiáš by nikoho vykoupit ani nemohl), a jestli teoreticky nemusel vykoupit Svůj lid, pak se teoreticky nemusela naplnit zaslíbení Boží, že „Onť zajisté vysvobodí lid svůj od hříchů jejich“ (Mt. 1:21).

Když se tedy názor, že Pán Ježíš mohl teoreticky zhřešit, vezme do důsledků, znamená to, že se teoreticky nemusela naplnit proroctví, že teoreticky mohla selhat všechna zaslíbení, že teoreticky mohlo býti zrušeno Písmo. A jestli toto všechno mohlo teoreticky nastat v minulosti u prvního příchodu Kristova, pak to aspoň teoreticky může nastat i u Jeho druhého příchodu. Takže podle toho vlastně církev Boží nemá do budoucna žádnou jistotu ohledně zaslíbení vztahujícím se k budoucí slávě a obecenství se svým Pánem ve slávě. Pořád ještě mohou selhat, byť třeba jen teoreticky. To však není možné, to musíme odmítnout; příchod našeho Spasitele je naprostou jistotou. Podle toho ovšem musíme v zájmu konzistence odmítnout i tezi o možnosti Kristova pádu při pokušení.

Za druhé to vyplývá z Kristovy podstaty, totiž z toho, že je Bohem a člověkem v jedné osobě.

Pán Ježíš Kristus, jsouce jedné podstaty s Otcem, je Bůh zjevený v těle (1. Tim. 3:16); věčné Slovo, které se stalo tělem, Syn Boží, jenž na sebe vzal lidskou přirozenost, a zůstav plně Bohem, stal se plně člověkem (vyjma hříchu). V Jeho osobě jsou tak v tzv. hypostatické jednotě spojeny dvoje přirozenosti, Boží a lidská, aniž by se navzájem promíchaly nebo jedna umenšila druhou. Toto veliké tajemství vyjádřila stará Jednota bratrská ve svém Vyznání víry, které Komenský vydal v roce 1662, slovy, že Pán Ježíš „jest pravý, věčný, přirozený a jednorozený Syn Boha Otce nebeského, a tak spolu s ním i s Duchem svatým jediný, pravý, nerozdílný Bůh, Slovo věčné, nestvořené, světlo a obraz Otcovy osoby, skrze něhož všecky věci učiněny a stvořeny jsou, viditedlné i neviditedlné, nebeské i zemské. Též, že jest i pravý a přirozený člověk, vlastní bratr náš, duši a tělo, totiž pravé celé lidské přirození, bez všelikého hříchu mající, kteréž vzal Duchem svatým, z života blahoslavené Panny a spojil je neb přijal v jednotu Osoby své Božské, bez umenšení Božství, bez smíšení Jeho s člověčenstvím a neb vlastností kteréhokoli přirození zjinačení: ač divným týchž vlastností obcováním.“

Tato přirozenost, tato hypostatická jednota naprosto vylučuje, že by Pán Ježíš teoreticky mohl zhřešit. Jako Bůh je Kristus neměnný: „Ježíš Kristus [jest] včera i dnes, tentýž i na věky“ (Žd. 13:8). Hřích by znamenal zásadní změnu; tu však Božství vylučuje. Jako Bůh je Kristus všemocný: „Dána jest mi všeliká moc na nebi i na zemi“ (Mt. 28:18). Bylo Boží vůlí, aby Pán Ježíš překonal všechna pokušení, žil zde na zemi dokonalý život, umíral na kříži a vstal z mrtvých. Kdyby Kristus zhřešil, nenaplnil by tuto vůli Otce; a jestliže teoreticky mohl zhřešit, mohl podlehnout pokušení, pak nemohl být všemocný. Z tohoto názoru vyplývá, že Kristus sice měl velikou moc (protože ve skuečnosti pokušení nepodlehl), ale ta nemohla být absolutní, pokud toto vítězství nebylo zcela jisté. (Ostatně, kdyby Ho Satan svedl, ukázal by se vlastně mocnějším než On.) Ovšem Kristus byl a je všemocným Synem Božím, i ve stavu ponížení, jasně z toho vyplývá, že zhřešit nemohl.

Na námitku, že Pán Ježíš sice nemohl zhřešit jako Bůh, ale mohl zhřešit jako člověk, odpovídá písmák a kazatel A. W. Pink následujícně: „Je neuctivou spekulací hovořit o tom, co mohla učinit Kristova lidská přirozenost, kdyby byla ponechána sama sobě. Nikdy nebyla sama; nikdy neměla samostatnou existenci, od prvního okamžiku svého bytí byla spojena s Božskou osobou. (…) Možná by mohla být vznesena jedna další námitka, ač se rozpakujeme poskvrnit tyto stránky byť jen přepsáním takových nečistých výparů tělěesné mysli. Bylo-li Kristovo lidství pro svou jednotu s Jeho Božskou osobou nezpůsobilé zhřešit, pak – se zřetelem na to, že bylo udržované Božstvím – jak mohlo hladovět a žíznit, trpět a zemřít? A když vidíme, že mohlo, pak proč proň bylo nemožné podlehout pokušení? Dostačující odpovědí na tuto bezbožnou otázku je poukázání na to, že zatímco našemu Prostředníku bylo uloženo zemřít (Jan 10:18), nikdy Mu nebylo uloženo zhřešit. Kristově lidské přirozenosti bylo dovoleno fungovat svobodně a normálně: proto byla unavená a plakala; ale hřešit není normální akt lidské přirozenosti.“

[Pro vysvětlení dodáváme, že o normálním fungování a aktech lidské přirozenosti zde hovoří Pink s ohledem na původní dokonalé stvoření. Adam i před pádem stále potřeboval jíst, pít, spát, ale hřešit nemusel. Proto je v tomto smyslu pro člověka normální (případně) pociťovat hlad, žízeň a únavu, ale není pro něj normální hřešit. Normální hřešit je až pro padlého člověka, kterým Kristus nebyl.]

Za třetí to vyplývá z toho, že Pán Bůh nemůže přestat být Bohem.

Tento bod poněkud vyplývá z předchozího, ale vztahuje se specificky k Boží Trojici. „Tři jsou, kteříž svědectví vydávají na nebi: Otec, Slovo, a Duch Svatý, a ti tři jedno jsou“ (1. Jan 5:7) Pán Bůh je trojjediný – jeden Bůh ve třech Osobách. Jak to opět vyjádřila stará Jednota bratrská: „Z té studnice Písem Svatých a katechismu, v zdravém rozumu a mínění Ducha svatého, vyučují skrze víru znáti a ústy vyznávati Trojici blahoslavenou: totiž Otce, Syna a Ducha svatého tři osoby rozdílné a zvláštní, z strany podstaty, jediného toliko pravého, samého, věčného, svrchovaného, všemohoucího a neobsáhlého Boha; též podstaty, rovné bytnosti a nerozdílné v božství jednosti. Z něhož, skrze něhož a v němž jsou všecky věci, kterýž jest milovník a odplatitel spravedlnosti, nenávidí pak a mstí nad každou nepravostí. Touž věrou učí znáti i předivné Božské podstatné vlastnosti i skutky týchž osob blahoslavené Trojice a jednoty Božské. Kteréžto vlastnosti Božské dělí se na dvé. Jedny přináležejí k samé bytnosti Božské. (…) Druhé pak vlastnosti Božské jsou osobné, to jest, kteréž jedné každé osobě v Božství obzvláštně a vlastně přináležejí, a jedna každá osoba v Božství těmi vlastnostmi od sebe rozdílné jsou. (…) Všecky pak tyto tři Osoby jsou jediný, pravý, spolu jednobytný a věčný Hospodin.“

Mezi jednotlivými Osobami Boží Trojice je taková podstatná a nerozdělitelná jednota, kterou my lidé nemůžeme ani vyjádřit, ani pochopit. Tato jednota je věčná a nepominutelná; kdyby byla narušena, Hospodin by přestal být Bohem, a to není možné, ani teoreticky, ani hypoteticky, nijak. Kdyby však Pán Ježíš mohl teoreticky zhřešit, tato jednota by narušena aspoň teoreticky být mohla. Hřích se dá mimo jiné popsat jako vzpoura vůči Pánu Bohu, neboť hříšník je Božím nepřítelem (Řím. 8:7, Ef. 2:16). Kdyby mohl Kristus teoreticky zhřešit, tak by se mohl teoreticky vzbouřit proti Otci, teoreticky by se mohl postavit proti druhým dvěma Osobám Trojice. Pak už by neplatilo Jeho slovo: „Já a Otec jedno jsme“ (Jan 10:30). Trojice by pak teoreticky mohla přestat být Trojicí, a to je synonymum pro to, že by Pán Bůh teoreticky mohl přestat být Bohem.

To je logický důsledek teze, že Kristus mohl padnout, že mohl podlehnout ďáblovým pokušením, a ten důsledek je nemožný, nesmyslný ve všech myslitelných ohledech. Něco takového jistě vědomě nezastává nikdo, snad s výjimkou těch, kdo naprosto, ale naprosto odpadli od pravdy. (To však nevztahujeme na upřímné křesťany, kteří si jen neuvědomují logické důsledky svého mylného názoru o teoretické možnosti Kristova pádu.)

Běžná námitka

Nejčastější námitkou oproti biblickému učení o Spasitelově nemožnosti zhřešit (impeccability) je, že v tom případě bylo zbytečné Jej pokoušet, že pokušení na poušti tím pádem představovalo jen takové „divadlo na oko“; jestli Kristus nemohl zhřešit, tak Ho překonání pokušení přeci nemohlo stát žádné úsilí a tím pádem na poušti o nic nešlo, byla to zbytečná epizoda. Aby mohl ďábel před Krista předkládat „opravdové“ pokušení, tak zde musela být možnost, že by mu Kristus podlehl.

Na první pohled to sice zní rozumně, ale přesto tento argument neobstojí. Pokušení na poušti svůj význam samozřejmě mělo, nebylo zbytečné. Za prvé nám Boží Slovo na příkladu pokoušeného Pána Ježíše ukazuje, jak odolávat pokušení, jak se vyhnout pádu. Za druhé nám ukazuje, že s námi má náš milý Spasitel soucit, když jsme sami pokoušeni: „Nebo že jest [i] sám trpěl, pokoušín byv, může také pokušení trpícím spomáhati“ (Žd. 2:18). „Nebo nemáme nejvyššího kněže, kterýž by nemohl čitedlen býti mdlob našich, ale zkušeného ve všem [nám] podobně, kromě hříchu“ (Žd. 4:15). A za třetí nám to právě ukazuje, že Kristus nemohl zhřešit. Kdyby nebyl pokoušen, nebylo by jak potvrdit, že nemohl zhřešit. Ale On pokoušen byl a nezhřešil, a tím dokázal, že zhřešit nemohl. Jeden kazatel to ilustroval na příkladu neporazitelné armády: jak zjistíte, jak dokážete, že je ta armáda skutečně neporazitelná? Inu, musíte sebrat sami co největší vojsko a tuto armádu napadnout. A když prohrajete, ukáže se, že skutečna byla neporazitelná. Stejné to bylo s Kristem a Jeho pokoušením.

Dojem, že pokud Kristus nemohl zhřešit, tak ho to pokušení vlastně nic nestálo, je mylný. Pán Ježíš, ač plně Bůh, byl zároveň plně člověkem. Ano, neumíme popsat, vystihnout ani pochopit, jak toto pokušení prožíval; na to nemáme kapacitu, je to pro nás příliš tajemné, příliš vysoké. Ale jedno nám musí být jasné: satan pokoušel Pána Ježíše s mnohem větší intenzitou než nás. To vyplývá z obecného principu, a totiž, že na svedení ctného člověka je třeba vyvinout větší úsilí, než na svedení prostopášníka. Chtěl-li by kdo svést k opilství zapřisáhlého abstinenta, bude se muset velmi snažit a využít všechnu svou úskočnost; zatímco k tomu, aby svedl k opilství alkoholika, mu stačí před něj položit sklenku. Alkoholik už zareaguje sám.

Kristův zápas s pokušením

Podobné to je s pokoušením nás a Krista. My jsme hříšní lidé, hřích nás snadno obkličuje, přichycuje se nás, a především je v nás; u nás stačí trochu „zabrnkat“ na ty správné struny a naše hříšná přirozenost už pracuje, už se probouzí žádost. „Jeden každý pokoušín bývá, od svých vlastních žádostí jsa zachvacován a oklamáván. Potom žádost když počne, porodí hřích, hřích pak vykonaný zplozuje smrt“ (Jk. 1:14-15). Ďábel s námi často nemá moc práce. Ano, u toho, kdo chodí s Pánem a pokročil ve svém posvěcování, to už má těžší. Ale pořád tomu není ani zdaleka jako s Pánem Ježíšem – ten rozdíl není jen kvantitativní, ale kvalititativní.

Pokušitelský útok na Něj se co se týče intenzity zřejmě nedá srovnat s jakýmkoliv jiným pokušením. Považme už jen fyzický stav, v němž se Spasitel v té době nacházel. Byl na poušti, ve vedru, 40 dní bez jídla a o žízni, zcela sám. To na Něj stále působilo; jelikož byl plně člověkem, měly naň vliv fyzické faktory, hlad, žízeň, únava, zmoženost výhní. Už jsme řekli, že si nedovedeme představit, jak to pokušení prožíval; ze své zkušenosti však víme, že když jsme v extrémnějších podmínkách, unavení, v nedostatku, tak jsme pokušení náchylnější. Snadněji se rozčílíme, myslíme jen na sebe, stěžujeme si. Ano, u Krista nic takového nenajdeme, ani na poušti. Ale to neznamená, že to pro Něj s ohledem na Jeho lidství bylo snadné, a to bez ohledu na nemožnost zhřešit.

Zde můžeme uvést ještě jeden příklad, který dobře ilustruje, že samotná skutečnost, že výsledek je v určitém ohledu jistý, ještě neznamená, že jeho dosažení je snadné a bezproblémové. Považme událost, kdy Izrael vyšel z Egypta a přitáhl proti němu Amalech, aby s ním bojoval v Rafidim (Ex. 17:8-16). Mojžíš pověřil Jozue, aby vytáhl a s Amalechem bojoval; sám pak vyšel s Aronem a Hurem na horu. Když tam držel svou hůl vzhůru, Izraelci vítězili, když mu ruka poklesla, vítězil Amalech. Mojžíš nakonec s pomocí Arona a Hura udržel ruce nahoře až do západu slunce. Vítězství Izraele záleželo na Mojžíšovi a ten svůj úkol splnil, vydržel. Jozue dole v údolí tedy doslova nemohl prohrát; s ohledem na Mojžíšovu vytrvalost bylo naprosto jisté, že bojující Izraelci zvítězí. Z pohledu Jozue to nemohlo dopadnout jinak. To však neznamená, že boj Izraelců dole nebyl skutečný, že je nestál bolest, pot, krev, námahu. Prožívali to stejně, jako kteroukoliv jinou bitvu. Nebyla to žádná procházka růžovou zahradou, nemohli si říci, Mojžíš drží ruce nahoře, takže se nemusíme snažit.

Tento příklad aspoň nám aspoň trochu ilustruje, že je mylná domněnka, že pokud Kristus nemohl zhřešit, tak Ho přemožení pokušení nic nestálo. Ano, už jsme si řekli, že se nedokážeme vžít do Jeho situace na poušti, nemáme na to kapacitu, nekonečně nás to převyšuje. Ale s autoritou Písma můžeme potvrdit, že Spasitelovo překonání pokušení nebylo bez boje. Podobně v Getsemany Pán Ježíš nemohl prohrát – už jen proto, že bylo předem prorokováno, že zemře na kříži a vstane z mrtvých – přesto však byla Jeho duše smutná až k smrti a zápasil tak, že „učiněn jest pot Jeho jako krůpě krve tekoucí na zemi“ (Lk. 22:44). I když tedy nemohl na poušti i jinde prohrát, nemohl zhřešit, pořád platí, že „jest [i] sám trpěl, pokoušín byv, může také pokušení trpícím spomáhati“ (Žd. 2:18).

Spasitel bez hříšné přirozenosti

Když hovoříme o tématu impeccability, toho, že Kristus nemohl zhřešit, je vhodné adresovat i v určitém smyslu související doktrínu Písma Svatého, a to Jeho bezhříšné přirozenosti. Ta vyjdařuje, že Pán Ježíš nejen žil bez hříchu, ale bez hříchu se i narodil, to jest, že byl prost dědičné hříšné přirozenosti, že s námi nesdílel Adamovo porušení. Je ovšem na mistě poznamenat, že popírání této doktríny není přímo spojeno s popíráním impeccability. Mnoho – možná i většina – křesťanů, kteří se domnívají, že Pán Ježíše teoreticky zhřešit mohl, by kategoricky odmítlo, že se narodil s hříšnou přirozeností. Setkáme se ovšem s jistou skupinou věřících, někdy i upřímných, obrácených věřících, kteří tvrdí, že Kristus měl stejnou hříšnou přirozenost jako my, a že Jeho vítězství nad hříchem spočívalo v tom, že tuto přirozenost a náklonnost k hříchu dokázal překonat a žádný hřích nevykonat.

Tento názor je však mylný a nebiblický. Boží Slovo o tomto tématu hovoří velmi jasně. Z teologického pohledu k tomu lze říci, že jestli Kristus ani teoreticky nemohl zhřešit, jak jsme si demonstrovali výše, pak tím méně mohl mít hříšnou přirozenost. Můžeme ovšem uvést i další argumenty; například kdyby měl Pán Ježíš Kristus hříšnou přirozenost, pak by Mu musel být rovněž přičten Adamův hřích, a tedy by musel zemřít stejně jako my. „„A protož jakož skrze jednoho člověka hřích na svět všel a skrze hřích smrt, a tak na všecky lidi smrt přišla, v němž všickni zhřešili. (…) Nebo vina z jednoho [pádu přivedla všecky] k odsouzení“ (Řím. 5:12.16) Není tomu jen tak, že jsme od Adama podědili hříšnou přirozenost; jelikož byl Adam náš zástupce, naší hlavou, přičítá se nám i jeho vina, zhřešili jsme už v něm. Uniknout tomu můžeme jen tak, že nám bude skrze víru přičtena dokonalá spravedlnost posledního Adama, to jest Krista (1. Kor. 15:45, 2. Kor. 5:21), který se stane naší novou Hlavou, novým Zástupcem. Kdyby měl ovšem poslední Adam hříšnou přirozenost, vyplývalo by z toho, že s námi sdílel přičtený hřích prvního Adama, a tedy by ani nemohl mít žádnou spravedlnost, kterou by nám mohl přičíst.

Boží Slovo dává dále dosti přímých důkazů o bezhříšnosti Páně. Už anděl před Jeho narozením Marii osvědčil: „Což se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boží“ (Lk. 1:35). Dítě narozené s hříšnou přirozeností ovšem nelze nazvat svatým. O takovém platí, co o sobě říká David: „Aj, v nepravosti zplozen jsem, a v hříchu počala mne matka má“ (Ž. 51:7). Něco takového ovšem o našem dokonalém Spasiteli říci nelze, a to ukazuje, že neměl hříšnou přirozenost. (Proto se ostatně musel narodit z panny, a ne přirozeným způsobem jako my ostatní.) Naopak, Jeho bezhříšnost je potvrzena slovy tak výmluvnými, že už jasnější ani být nemohou. Čteme o Něm, že „samého sebe obětoval nepoškvrněného Bohu“ (Žd. 9:14, podobně i 1. Pt. 1:19). „Takovéhoť zajisté nám slušelo [míti] nejvyššího kněze, svatého, nevinného, nepoškvrněného, odděleného od hříšníků, a jenž by vyšší nad nebesa učiněn byl“ (Žd. 7:26).

Apoštol Pavel dále říká, že „[Hospodin] Toho, kterýž hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem“ (2. Kor. 5:21). Apoštol Jan ve své první epištole potvrzuje: „Hříchu v Něm není“ (1. Jn. 3:5). Něco takového nemůže říci ani ten nejposvěcenější člověk, v němž přebývá hříšná přirozenost. I když hřích nevykoná, nemůže tvrdit, že hříchu nepoznal. Poznal, protože v něm pracovala žádostivost; a i když se mu ji podařilo s Boží pomocí přemoci a umrtvit, poznal ji. Ten hřích v něm byl, pracoval v něm, a snažil se být uveden ve skutek. Toto působení hříšné přirozenosti, snažící se realizovat ve vykonaném hříchu, popisuje Jakub, jak jsme si už poukázali výše: „Jeden každý pokoušín bývá, od svých vlastních žádostí jsa zachvacován a oklamáván. Potom žádost když počne, porodí hřích, hřích pak vykonaný zplozuje smrt“ (Jk. 1:14-15).

Něco takového o Kristu neplatilo, neboť On sám řekl: „Jde Kníže tohoto světa, ale nemáť nic na mně“ (Jan 14:30). Když ďábel útočí na nás křesťany, v nichž stále zůstává hříšná přirozenost (i když už nevládne), něco na nás má; něco v nás na jeho pokoušení přirozeně odpovídá, přirozeně reaguje, a jestli to nebudeme mrtvit skrze Ducha, pak tomu pokušení podlehneme. V Pánu Ježíši však nic, co by na ďáblovy útoky a pokušení reagovalo, nebylo, satan naň nic neměl. I z toho jasně vyplývá, že Spasitel neměl a nemohl mít hříšnou přirozenost.

Závěr

Ukázali jsme si z Písma, že Kristus nejenže nezhřešil, čemuž věří všichni praví křesťané, ale ani zhřešit nemohl, kteroužto (teoretickou) možnost už však mnozí mylně připouštějí. Netvrdíme, že takoví jsou převrácení bludaři, od kterých je třeba se oddělit; tuto pozici ostatně v historii zastávali i někteří dobří muži, jako například princetonský teolog Charles Hodge. Nicméně se jedná o omyl, a proto je na to potřeba poukázat, s Boží pomoci to vysvětlit, a dokonaleji takovým vypravovat o cestě Boží, jako to učinili Akvila s Priskou v případě horlivého, ale nedostatečně vyučeného Apolla. Nyní si však ještě poukážeme, proč je tato biblická pravda důležitá.

Je důležitá za prvé jednoduše proto, že se jedná o pravdu Boží, a každá pravda Páně má být osvědčována (byť třebas ne vždy se stejnou razancí; proti lidem hlásajícím falešné evangelium musíme vystupovat rázně a nekompromisně; vůči bratřím, kteří se mýlí v méně podstatném bodu učení, zejména pokud to v praxi nevede ke snižování standardů svatosti, s trpělivostí a mírností). Když rezignujeme na pravdu v malých věcech, nakonec na ni rezignujeme i v těch zásadních.

Za druhé je důležitá proto, abychom skrze tuto pravdu v sobě pěstovali vysoký pohled na Krista. Pán Ježíš své učedníky nazývá ze své milosti svými přáteli, ale nesmíme zapomínat, že je „obraz Boha neviditelného [a] prvorozený všeho stvoření. Nebo skrze Něho stvořeny jsou všecky věci, kteréž jsou na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné, buďto trůnové nebo panstva, buďto knížatstva nebo mocnosti; všecko skrze něho a pro něho stvořeno jest. A On jest přede vším a všecko jím stojí“ (Kol. 1:15-17) Je „blesk slávy, a obraz osoby Jeho, a zdržuje všecko slovem mocnosti své“ (Žd. 1:4) S touto myslí a vědomím Jej také máme uctívat. Můžeme si připomenout třeba příklad apoštola Jana, který při zjevení Jeho slávy padl k nohám Jeho jako mrtvý. Osvědčováním pravdy o tom, že Kristus nemohl zhřešit, si připomínáme ten veliký a nevystihnutelný rozdíl mezi námi hříšníky a naším nekonečně dokonalým Spasitelem. Tvrdíme-li, že Syn Boží mohl zhřešit (natožpak, pokud učíme, že měl hříšnou přirozenost), stahujeme jej o něco více na naší úroveň, a to nikdy není zdravá cesta.

A za třetí je důležitá, abychom utvrdili svou důvěru ve Spasitele. Kristus, který teoreticky mohl zhřešit, by byl Kristus, který teoreticky nemusel vykoupit. Ale pravý Kristus, Kristus Písem, který zhřešit nemohl, je Spasitel, u kterého bylo vždy jisté, že vykoupí svůj lid z jejich hříchů. Když tedy říká: „ovce mé hlas můj slyší, a Já je znám, a následujíť mne, a jáť život věčný dávám jim, a nezahynouť na věky, aniž jich kdo vytrhne z ruky mé“ (Jan 10:27-28), pak si můžeme být stoprocentně jisti, že je to pravda, a že nás Spasitel vskutku dovede do nebeského království. Jestliže jsme utvrzeni o doktríně impeccability, můžeme být rovněž plně ujištěni o doktríně zachování svatých, protože náš Spasitel „dokonale spasiti může všecky přistupující skrze něj k Bohu, vždycky jsa živ k orodování za ně“ (Žd. 7:25). Není o tom sebemenších pochyb, není nějaká byť jen teoretická šance, že se to nakonec nestane. Kristus, který nemohl selhat ve svém úkolu spasit církev, když byl ve stavu ponížení na zemi, pokušen na poušti, nemůže selhat ve svm úkolu spasit církev, když se za nás přimlouvá ve slávě po pravice Otce. A to je naše veliká jistota. Budiž Jemu sláva na věky věků. Amen.

Žádné komentáře Přidej

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.