Google

Neučený učitel Rawlins White

Datum:Listopad 15, 2015
Komentáře
Přidej

Po celou historii církve dal Pán povstat mnohým mocným mužům víry a použil si je neobyčejným způsobem, a to nejen v době první církve, ale i v temném středověku, potom za reformace a později. Často se jednalo o lidi velmi vzdělané a učené; o erudici lidí jako Jan Kalvín, William Tyndale, John Gill, Matthew Henry, John Owen, Jonathan Edwards, Adam Clarke, B. B. Warfield nebo J. Gresham Machen nelze pochybovat. Vzdělání je dobrá a velmi užitečná věc, jak poznali i v naší Jednotě bratrské, která vychovala nejen učitele národů Jana Amose Komenského, ale i překladatele Bible kralické. Nicméně je třeba vnímat, že jejich velikost nezpůsobilo vzdělání samo o sobě, ale Boží moc. „Ne silou, ani mocí, ale Duchem mým, praví Hospodin zástupů.“ (Zach. 4:6) Nespoléhali na slibné lidské moudrosti řeči, ale na moudrost shůry, a jejich učenost se vždy podřizovala autoritě Písma Svatého; nikdy si neosobovala stát nad ním. A dobře si uvědomovali, že kazatele nečiní univerzita, ale Duch Svatý.

Proto mezi významnými služebníky Páně nalezneme i muže, postrádající formální teologické vzdělání, aby na nich Duch demonstroval, že teologické vzdělání kazatel může využít, ale nepotřebuje jej. (Mohli bychom zmínit kupříkladu Charlese Spurgeona nebo Martyna Lloyda-Jonese, který byl sice doktorem, ale medicíny). Jelikož však byli mocnými v Písmích, Hospodin si jich mocně použil. Takových Amosů, kteří nepatřili mezi syny prorocké, prorocké žáky, bychom mohli nalézt ještě dost a dost; ovšem druhého takového jako byl kazatel a mučedník Rawlins White (1485?-1555) bychom hledali jen obtížně. Ostatním chybělo formální vzdělání v teologii; jemu scházelo vzdělání naprosto, byl negramotný. To jej však neodradilo, aby nepracoval na vinici Páně a aby nešířil Jeho Slovo. Rawlins White je nám tak velikým příkladem v sebevydání se Kristu bez ohledu na všechna omezení. Mohl-li si náš Mistr použít k šíření svého království muže zcela nevzdělaného, může si dozajista použít i nás. Vskutku nikdo není bez výmluvy, a Rawlins White velmi zahanbuje všechny, kteří zahrabávají své hřivny s tím, že jsou příliš nevýznamné, aby s nimi mohli něco udělat. Vskutku, jaký to příklad hodný následování!

Následující líčení o životě a smrti tohoto chudého, ale věrného rybáře lidí pochází z knihy Památníky anglických mučedníků (Memorials of English Martyrs), vydané v roce 1853 Charlesem Benjaminem Taylorem (1797-1875).

Prostý rybář

A nyní, můj čtenáři, opustíme Caermarthen, a obrátíme naše kroky k místu jiného umučení, ke kterému došlo ve městě Cardiff, v sousedním kraji Glamorgan. A tady nikoli pastýř, ale jedna z nuzných ovcí stáda upadla pod krutou tyranii oněch římských kacířů, kteří pustošili čisté pastviny stádce Kritova ve dnech zaslepené královny Marie.

Stojíme na břehu těch samých vod, z nichž starý, dobrý rybář Rawlins White často spouštíval svou malou loďku. Onen majestátní hrad je nyní soukromou rezidencí bohatých vrstev, ale starobylá tvrz s jejími zničenými zdmi – ještě pořád vznosná budova – byla vězením nuzných a pronásledovaných služebníků Kristových. Možná, že přesně na tomto místě ten starý, dobrý rybář často sedával, spravuje své sítě a naslouchaje sladkému dětskému hlasu svého malého syna, jenž byl jeho stálým společníkem, když vycházel mluvit všem, jenž by v okolních vesnicích naslouchali jeho svědectví o dobrotě a milosti jeho velkého Vykupitele. Možná zde obdržel, stejně jako od Pána Boha inspirovaný Petr, rybář z Galileje, Mistrovo povolání, a pocítil ochotu opustit své sítě a vše, co měl, aby Jej následoval.

Kdysi byl neznalý a pověrčivý (jako neznalí obvykle bývají), nevěděv nic o pravdě, která je v Pánu Ježíši, než to, co marně hledal v bláznivých legendách a tradicích zkažené církve římské; ale uslyšel čistší pravdu a začal objevovat bludy této odpadlé církve a nedůvěřovat tomu učení, kterémuž dosud slepě povoloval, a stal se pilným posluchačem a velkým hledačem pravdy.

Ve svém mládí se mu nedostalo výsady vzdělání; nenaučil se ani číst, a byl už dosti pokročilého věku – ale upřímně toužil seznámit se se Slovem Božím. Způsob, jakým tak činil, byl velmi jednoduchý. Zaměstnán pravděpodobně celý den svou loďkou a svými sítěmi, aby uživil svou ženu a děti, poslal svého syna do školy, aby se naučil číst; a jakmile to chlapec dovedl, každou noc po celý rok otevřel Bibli a přečetl oddíl inspirovaného Slova; a otec se učil z úst svého dítěte stále víc a víc z jeho úžasných pravd. A tak se nakonec stal písmákem dobře vyučeným v onom svatém spise. Takovou rozkoš měl z pokladů poznání a moudrosti takto získaných, že chodil všude, aby mohl i jiné obohatit tím bohatstvím, které obdržel, a mnohé byly duše, které byly vyvedeny z temnoty nevěry a hřícha skrze Boží požehnání danému vyučování onoho starého, dobrého člověka. Všude s ním šel jeho synek, nesa Bibli svatou, a četl oddíly, na které starý muž poukazoval, a tak výjimečná byla jeho paměť, tak přesná jeho známost Slova Božího, že ze svazku, z nějž nedokázal přečíst ani slovo, často citoval knihu, list, a přímo i věty.

Těžké doby

Po smrti mladého a zbožného krále Edwarda nuzný rybář shledal, že musí být ve svém jednání obezřetnější; ale jeho horlivost pro slávu Boží a spásu svých bližních hořela v nejvnitřnější hloubi jeho srdce ještě prudším zapálením. Ještě silněji pociťoval nezbytnost nechat toto světlo, které naplnilo jeho vlastní srdce svým přeslavným jasem, zářit ve tmě, jenž se okolo něj shromažďovala. Nepřestal mluvit o Kristu svým nevědomým sousedům, ale moudře se střežil ve způsobu, kterým tak činil; a v ústraní a na skrytých místech se setkával s těmi, kteří si upřímně přáli poznat cesty života, a byl tam zvyklý s nimi mluvit a modlit se, a truchlit nad smutným stavem náboženství v zemi.

Ale světlo nemůže být skryto, aniž může jakýkoliv svědek věrný pravdě zůstávat dlouho neznámý. Jeho přátelé si uvědomovali jeho nebezpečí – varovali ho, aby se, dokud ještě může, uchýlil na nějaké vzdálené, bezpečné místo. Starý muž si byl dobře vědom, že je jeho život v ohrožení, a vyhlížel každý den, že jej zatknou a pošlou do vězení – ale spočítal si náklady té věci, kterou tak moc miloval, a byl pro svého Spasitele ochoten položit i svůj život. Otevřeně řekl svým laskavým přátelům, že ač jim srdečně děkuje za jejich dobrou vůli, o vyznání a zapření Krista se naučil jedné dobré lekci, a to, že kdyby se na základě jejich přesvědčování opovážil zapřít svého Mistra Krista, Kristus by v onen poslední den naprosto zapřel a odsoudil jeho; a “proto,” řekl, “skrze Jeho laskavou milost Jej vyznám a budu o Něm svědčit před lidmi, abych v Něm nalezl věčného života.”

Obavy a předtuchy jeho přátel byly až příliš opodstatněné; chudý rybář byl zajat městskou stráží pro podezření z kacířství. Biskup z Llandaffu byl tehdy v Chepstow, a do Chepstow byl dobrý Rawlins White odveden. Tam byl po mnoha bojích a střetech s biskupem a jeho kaplany uvržen do vězení, ale byl tak špatně hlídán – snad jako příliš nevýznamná osoba, nehodná přílišné péče – že mohl často lehce uniknout. Viděli jste temné vězení na hradě Chepstow, mí čtenáři, kde tlumené světlo slouží jen tomu, aby bylo šero ještě více skličující, ježto vytyčuje klenby klenutého stropu a odhaluje kruhy ve vlhkém zdivu, ke kterým byli připoutáni nešťastní vězňové. Podívali jste se dolů skrz úzký otvor, kterým tato tlumená světla přijímaly vody tekoucí pod ním; otřásli jste se a udělalo se vám nevolno, jak jste se podívali dolů do té strašné propasti. Nepochybně to bylo zde, kde se tento nešťastná nevinná oběť ponejprve obeznámila s hrůzami vězení, a seznámila se důvěrněji s oním milostivým Mistrem, jehož přítomnost dává svobodu a světlo zajatcům i v těch nejtemnějších kobkách. Rawlins White byl převezn do jiné věznice – po celý rok dlel na zámku v Cardiffu, který je nyní před vámi.

Vyšetřování a vězení

Ohledně podrobností o jeho věznění a vyšetřování vás musím odkázat na líčení Johna Foxe. Doufám, že si přečtete celý ten smutný příběh. Poctivému martyrologovi byl poskytnut jedním člověkem, který byl stále ještě naživu, když byla jeho práce zveřejněna. Mladý muž jménem John Dane, syn zbožné paní, který se s mučedníkem spřátelil, když “s ním byl ve vězení téměř nepřetržitě během jeho trápení až do jeho smrti” a pečlivě zaznamenával vše, co se zde dělo. Bylo jen málo těch mezi mučedníky v dobách mariánského pronásledování bylo pokornějších a vytrvalejších – odvážnějších pro pravdu, a věrnějších až k smrti, než nuzný zbožný rybář z Cardiffu.

Budete číst o jeho jemném a milujícím duchu; a o jeho neohroženém odporu vůči modlářství mše. Rawlins White musel být přítomen v biskupské kapli během vysluhování mše, a klečel v rohu v ústraní, dokud nezazvonil zvoneček k vyvyšování hostie; při zvonění zvonečku vstal a přišel ke dveřím kůru; a tam chvíli stoje, obrátil se k lidem, mluvě tato slova: “Dobří lidé, byli-li by mezi vámi nějací bratří, nebo aspoň jeden bratr, nechť vysvědčí v den soudu, že jsem se nesklonil před touto modlou”, míniv hostii, kterou kněz držel nad hlavou. Byl podruhé předvolán do Chepstow, kam byl znovu předveden před biskupa a jeho kněží, kde, po jeho odporování mši a dalším rozhovoru s biskupem, přijal svůj trest a byl poslán na smrt do Cardiffu, kde byl držen v tmavém a špinavém vězení nazvaném Cockmarel, dokud ho neodvedli ke kůlu.

Mučednická smrt

Všechen svůj čas v každém vězení, kde ležel, strávil v modlitbě a chvalách. Jeho poslední poselství manželce byla prosba, aby proň udělala a poslala mu jeho svatební šat – tak nazval své roucho – a chudá, zarmoucená, ale věrná žena jeho žádost vyslyšela. Brzy ráno v den, v němž zemřel, mu přinesli onen svatební šat, který radostně přijal. Oblékl jej, a když nastal určený čas, vyšel. Rozhlédl se kolem sebe, a když viděl velkou rotu ozbrojených mužů, kteří ho střežili na každé straně, odvětil s pokorným údivem: “Což jest toto všechno? Toho netřeba! Z Boží milosti neuteču; ale z celého srdce a mysle vzdávám Bohu nejsrdečnější díky, že mne učinil hodným trpět toto vše pro své svaté jméno! “

Jiný pohled se mu nyní naskytl, a náhlý šok jej málem přemohl. Jeho nuzná manželka a děti se naň přišly naposledy podívat, když je míjel; a stály plačíce a velmi nařikajíce. Slzy rychle stékaly po starcově tváři, ale šel dopředu, zápasíc s přirozenou slabostí svého milující srdce. A věděl, kde hledat sílu, síla mu byla dána. “Ach tělo,tolik mne zadržuješ!” zvolal, udeřiv rukou v hruď, “Nuže, řeknu ti, snaž se, jak můžeš, z Boží milosti nezvítězíš.” Nyní přišel na místo, kde měl zemřít; kůl již stál a navršené dřevo připravili k ohni. Šel bez bázně dopředu a pokleknuv, políbil zemi. Vstal, a měv hlínu na tváři, řekl: “země zemi a prach prachu – jsi mou matkou, a ku tobě se navrátím.” Pak se s radostným vzezřením postavil zády ke kůlu a stál vzpřímeně. Znovu ale poklesl na duchu, když viděl svého věrného přítele Johna Danea stát poblíž, a řekl: “Pociťuji veliký zápas mezi tělem a duchem, a tělo by rádo zvítězilo, a proto tě prosím, uvidíš-li, že jsem pokoušen, ukaž mi prst a věřím, že se vzpamatuji.” Žádného takového znamení nicméně nebylo zapotřebí. Mučedník se více a více posiloval ve víře, pro kterou trpěl. Když byl připoután ke kůlu, zaměstnával se tím, že nakolik jen jeho ruce dosáhly na dřevo a slámu, které přinášeli ke kůlu, rovnal je okolo sebe.

Když bylo vše připraveno, římský kněz vystoupil na stupínek, postavený naproti mučedníku, a postavil se, aby oslovil lid, jenž se shromáždil v zástupu na tom místě, neboť byl den trhu. Rawlins White mu tiše naslouchal, dokud nezačal předkládat oddíly z Písma na podporu převrácené doktríny svátosti, kterou kázal. Tehdy vzhlédnuv, vážně ho napomenul, a to tak, že kněz umlkl. Oheň vzplanul a plameny prudce plápolaly, ale zbožný mučedník stál vzpřímeně, klidně a radostně snášev utrpení smrtelných muk. Jeho úctyhodné vzezření a bílé vousy viditelné nad ohněm a celý jeho zjev se zdály být zcela andělské. Chvíli ponořoval ruce do plamenů, až se mu svraštily šlachy, a ještě když oheň plál, byl slyšet jeho hlas, když před Hospodina vyléval tuto upřímnou, zbožnou modlitbu: “Pane, přijmi mou duši! Pane, přijmi mého ducha!”, až již nemohl otevřít ústa. Trpěl dlouho, ale s neohroženou odvahou a neochvějnou stálostí. V trpělivosti vládnul duši své, dokud neměla jeho trpělivost dokonalý skutek, a mučendíkův duch nevešel do odpočinku.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: