Google

Spící probuzená církev

Datum:27 prosince, 2021
Komentáře
Přidej

Jak její stoupenci v historii bohatě prokázali, komunistická ideologie byla ve svém ateistickém materialismu zaměřená velmi silně protikřesťansky, jak v teorii, tak v praxi. Ve východním bloku zakušovaly v nějaké formě totalitní útlak všechny církve, ať věrné či odpadlé; někde a někdy více, někde a někdy méně, ale v nějaké míře vždy. Stranou ovládaný státní aparát chtěl mít – jako v mnohých dalších oblastech – vše církevní dění pod kontrolou. Ovládání se povětšinou dělo hrubou silou, ale komunisté neopomíjeli ani ideologické působení. Jeho nástrojem bylo podsouvání, že komunismus a křesťanství mají aspoň na nějaké úrovni vlastně stejné cíle. Obé přeci chce podporovat chudé a pozdvihovat lidskou společnost.

U nás byl hlavním propagátorem této představy významný liberální teolog Josef Lukl Hromádka (1889-1969), teologický interpret marxismu, držitel Leninovy ceny míru. Tyto myšlenky můžeme vidět například v jeho přednášce z roku 1946 na téma Komunismus a křesťanství. Hromádka sice uvádí, že křesťanství (samozřejmě) představuje lepší, vyšší a úplnější cestu k danému cíli, ale komunismus na nějaké omezené rovině směřuje ke stejnému cíli: „Když čtete Marxe a Lenina, nebo ruské vzdělance, kteří připravovali revoluci v Rusku, cítíte ohlas toho, co zvěstovali starozákonní proroci a novozákonní apoštolové. (…) Patří to k nejpodivuhodnějším paradoxům našich dějin, že tak mnoho z dědictví křesťanského stalo se heslem socialistických zástupů, pochodujících pod praporem protináboženským a proticírkevním. (…) Ale tu chci zase jen ještě jednou připomenout, že komunismus ve své filosofii i praxi je ohlasem toho, co od dob Abrahamových bylo zvěstováno a co bylo budováno nesčetnými miliony věřících, poslušných svého Pána. Atheismus komunistů se dá historicky a psychlogicky vysvětlit, ale jest bludem – nad to pak bludem, který nepatří ku podstatě toho, co komunismus dělá komunismem.

Celý text lze shrnout tak, že Hromádka se zkrátka s proklamovanými cíli komunismu v podstatě identifikoval, a pouze se přidržel své „křesťanské“ cesty k nim. „Naše víra nám dává sílu podívat se do soudobých těžkostí s přísnou kritičností a nesmlouvavým protestem proti všem svévolným hříchům odpovědných lidí, zároveň však nás vyzbrojuje odvahou spolupracovat na budování nového světa bez strachu, bez nakyslé podezíravosti a bez zbytečného hořekování. Poroste-li naše víra, pak s pomocí Boží a z milosti Boží můžeme i my slabí, chatrní lidé položit pevné základy pro lepší pořádky u nás, ve třetí republice, ale i v Evropě a konec konců i v celém světě.“ Netřeba příliš zdůrazňovat, jak se tomuto muži po roce 1968 všechno zhroutilo; vpád vojsk Varšavské smlouvy považoval za největší tragédii svého života. Nedlouho poté zemřel.

Různí kněží a kazatelé s režimem sice nějak spolupracovali, ale nakolik můžeme říci, povětšinou z pragmatických důvodů, nikoliv z přesvědčení, jaké měl profesor Hromádka. Snad jen málo jich podlehlo pokušení adaptovat cíle ryze světské komunistické ideologie a naroubovat na ně rádoby křesťanský obsah. Toto nebezpečí však s pádem východního bloku nezmizelo a není spojeno jen s totalitními režimy. V naší době je tomu vystavena zejména církev na Západě, a to v podobě adaptací cílů progresivního hnutí, někdy nazývaného „woke“ (probuzené), jehož cílem je nastolování – ať už skutečné či domnělé – skupinové spravedlnosti, především rasové, ale i jiné. (V češtině může překlad slova woke, probuzený, evokovat duchovní rozvlažení, ale pro to se v angličtině užívá jiný termín, revival, doslovně oživení). Je to trend, který církve u nás zasahuje zatím jen minimálně, ale protože hlavní vlivy po revoluci – v dobrém i ve zlém – k nám přicházely ze Západu, je to jen otázka času, než se s ním v nějaké, byť třebas pro odlišnou historii zkarikované podobě budeme muset potýkat i u nás.

Ideologie světa v církvi

Velkým vykřičníkem pro ty, kdo vyznávají, že stojí na neomylném Slovu Božím, by měla být skutečnost, že boj proti rasovým předsudkům a diskriminaci tvoří jen část úsilí ‚woke‘ hnutí; stejně aktivně jeho stoupenci bojují za normalizaci sodomie a transgender ideologie, podle které si nejen každý může vybrat, zda se cítí mužem nebo ženou, ale i mnohými jinými údajnými gendery. Neméně důležitou součástí progresivních snah je i feministický boj za ženská práva, jehož zásadní součástí je prosazování co nejširších možností pro vraždění nenarozených dětí.

Pán Ježíš důrazně varuje, ať se nenecháme svést. „Po ovocích jejich poznáte je. Zdaliž zbírají z trní hrozny, aneb z bodláčí fíky? Takť každý strom dobrý ovoce dobré nese, zlý pak strom zlé ovoce nese. Nemůžeť dobrý strom zlého ovoce nésti, ani strom zlý ovoce dobrého vydávati“ (Mat. 7:16-18). Jestliže progresivní hnutí plodí takové ovoce, je pošetilé se domnívat, že v jeho jádru leží snaha o prosazování skutečné spravedlnosti, ke které se může křesťan ochotně připojit, protože spravedlnost je přeci dobrá a biblická hodnota. To je sice v obecné rovině pravda, ale ne vše, co považuje za spravedlnost člověk, je spravedlivé v očích Božích. Neprojde-li co testem Písma, nemůže si atribut spravedlnosti nárokovat.

Rovněž nelze prosazovat spravedlnost a ignorovat spravedlnost. To je výrok, který v češtině zní nesmyslně tautologicky, dokud neupřesníme, co tím myslíme. V angličtině by byl zřejmější – řekli bychom, že nelze prosazovat „justice“ bez „righteousness“, kdy první spravedlnost označuje dobré uspořádaní lidských vztahů, v němž je podle klasické definice nikomu neškozeno a každému dáno, co jeho jest; druhé pak činění morálního dobra podle Božích standardů. Tam, kde se rozmohla mravní nespravedlnost, nemůže nikdo legitimně očekávat, že bude kvést spravedlnost společenská.

To neznamená, že nemorálnost druhých ospravedlňuje, když s jinými jednáme nespravedlivě; kdo se však pokouší vyřešit problém společenské nespravedlnosti, aniž by adresoval bující mravní nespravedlnost, prostě nemůže uspět, protože jde o spojené nádoby. Když Izrael zhřešil a byl pro to trápen okolními národy, Boží muži nikdy neopomíjeli řešit především nepravost lidu, jakkoliv byl útlak pohanů nespravedlivý. Jako hlavní problém jim vždy předkládali opuštění Hospodina a Jeho cest, nikoliv snášená příkoří. Slovo adresující aktuální vnější nouzi a pociťované bezpráví neznělo mimo kontext pokání.

Tento aspekt věci progresivní hnutí světa přirozeně zcela pomíjí – a to ještě v tom lepším případě, v horším jde přímo proti němu, když podporuje to, co je v očích Božích bezbožnost a ohavnost. Problém se netýká jen sodomie a transgenderu, má souvislost i s otázkou rasových disproporcí v americké společnosti, ve které se v průměru černochům a Hispáncům daří hůře než bělochům a Asiatům (a to podle různých metrik, nejen co se týče příjmů a zaměstnanosti, ale i kriminality a podobně). V těchto komunitách jsou přitom zároveň například disproporčně rozšířeny mimomanželské svazky. V průměru se téměř 3 ze 4 černošských dětí narodí mimo manželství a asi 2 ze 3 žijí bez otce. V některých černošských komunitách se tyto ukazatele blíží k 9 dětí z 10. V minulosti, kdy diskriminace těchto skupin byla nepochybně horší, přitom statistiky nebyly ani zdaleka tak hrozivé.

Jak psal J. C. Ryle, společnost, která bere manželství na lehkou váhu, není nikdy zdravá; můžeme dodat, že nebude ani dlouhodobě prosperovat – a o jednotlivých komunitách to platí stejně. Ano, v dnešní době na tom v tomto ohledu není ve Státech dobře žádná skupina; obecně o naší společnosti můžeme říci, že je pokolením „zlým a cizoložným“. Proto má západní společnost tolik problémů. Nicméně na míře rozšířenosti rovněž záleží: komunity, kde ignorují manželství více, než jinde, na tom budou hůře, než jinde. A žádná společenská aktivita, která nebude tento problém adresovat, nedokáže vyřešit rozdíly a nespravedlnosti jím způsobené. Hřích má důsledky, nejen osobní, ale i skupinové. (Když toto zdůrazňujeme, nechceme především ukazovat prstem na komunity v cizích zemích; na prvním místě pamatujme, že pokud jde o pošlapání a odvrhnutí manželství, jedna z nejhorších je naše společnost, což by nás mělo trápit především.)

Řeč, která prozrazuje

Apoštol Pavel psal Korintským, že o duchovních věcech se má mluvit duchovními slovy, to je tak, jak mluví Duch Svatý v Písmu. „My pak nepřijali jsme ducha světa, ale Ducha toho, kterýž jest z Boha, abychom věděli, které věci od Boha darovány jsou nám. O nichž i mluvíme ne těmi slovy, jimž lidská moudrost učí, ale kterýmž vyučuje Duch svatý, duchovním to, což duchovního jest, přivlastňujíce“ (1. Kor. 2:13-14). Nejde totiž jen o to, že přirozený člověk neví, co je správné v Božích očích; i kdyby to snad nějak věděl, neuměl by to sám bez pomoci shůry dobře vyjádřit. Když vyjadřování vyznávajících křesťanů není prodchnuté ‚bibličtinou‘ – jak tomu bylo třeba u Johna Bunyana, který podle Spurgeona nemohl říci snad ani dvě věty, aniž by se nějak odkazoval na Boží Slovo – ale spíše vychází z terminologie, kterou specificky používá tento svět a jeho filosofie, je na místě zpozornět.

Nemluvíme nyní přirozeně o běžné slovní zásobě společné všem mluvčím daného jazyka. Máme na mysli skutečnost, že různé obory mají své zvláštní „dialekty“; trochu jinak se vyjadřují lékaři, právníci, inženýři, lidé z oblasti IT apod. To platí i o rozličných filosofiích. Když např. někdo začne mluvit o vykořisťování proletariátu a třídním boji proti buržoazii, hned víme, z jakého myšlenkového směru vychází – a proto by nás velmi zarazilo, kdybychom takové výrazivo slyšeli z kazatelny.

Podobně má svou specifickou terminologii progresivistické ‚woke‘ hnutí. Mluví o identitě, systémovém rasismu, institucionálním útlaku, intersekcionalitě, patriarchátu, bělošskosti (whiteness), mizogynii, toxické maskulinitě, kulturní apropriaci, často používá zkratky jako LGBTQ+ apod. Vzhledem k tomu, že myšlenkové podhoubí, na kterém toto vše původně vyrostlo, není o nic méně ateistické než marxismus, adaptace jeho jazyka v církevním prostředí by pro nás měla být stejně varující jako hypotetické převzetí slovníku o proletariátu. Je to totiž příznak něčeho hlubšího, totiž převzetí agendy pod pláštíkem křesťanství. Je to podobné tomu, co slyšel apoštol Petr: „Jistě i ty z nich jsi, nebo i řeč tvá známa tebe činí“ (Mt. 26:73).

Proto se z progresivních církevních kruhů můžeme dozvídat věci, jako že Pán Ježíš přišel „strhnout systémy útlaku“ – příkladem čehož má být třeba vyhnání penězoměnců z chrámu; že Jeho obklopování ženami ukazuje, jak je v Jeho očích důležité odstranit z naší společnosti patriarchát; nebo že byl příslušníkem etnické menšiny (v angličtině person of color, tj. neběloch), který byl ukřižován státní mocí pro vzpouru vůči ní (viz); nebo že napětí v prvotní církvi mezi křesťany z Židů a z pohanů bylo vlastně napětím rasovým. Podobných příkladů lze uvést mnoho, angličtiny znalému čtenáři stačí jen chvíli hledat na anglickém internetu.

Typické je, že tyto koncepty a myšlenky v jádru pocházejí ze světa, a jen se na ně nabaluje něco málo z Bible, buď zcela překroucené nebo míjející jádro věci. Penězoměnce nevyhnal Pán primárně, aby ochránil chudé Židy, okrádané lakomými obchodníky, ale pro slávu Boží, aby chrám zůstal centrem duchovní bohoslužby. Postavení ženy přišel Spasitel jistě pozdvihnout, ale ne v moderním smyslu feministické emancipace, ale aby mohly znovuzrozené ženy žít se svými znovuzrozenými muži v lásce a vzájemném respektu, jak učí apoštolové (Ef. 5:21-33, 1. Pt. 3:1-6) Ti přitom však nikdy nerozporovali postavení poddanosti, které ženě – jakkoliv se to světským myslím může zdát absurdní a nelogické – přidává na důstojnosti, když Pán žehná její pokoře a povyšuje jí. Pán Ježíš samozřejmě nebyl evropský běloch, ale při ukřižování na etnicitě pramálo záleželo; a římská moc Jej neukřižovala pro nějaké bouření (což byla jen falešné obvinění velekněží), ale protože Pilát ve své zbabělosti povolil zástupu, ač sám na Spasiteli žádnou vinu neshledal. A pokud jde o spor mezi věřícími z Židů a pohanů, ten měl charakter ryze náboženský. Judaizátorům etnicita pohanských věřících nevadila, kdyby byli ochotni se obřezat a zachovávat starozákonní ceremonie. Ostatně, z etnického hlediska bychom mezi tehdejšími Řeky a Židy, zejména Židy helenizovanými, dost možná nedokázali navenek ani rozlišit.

Cíle politické a duchovní

Moderní tzv. progresivní agenda se podezřele podobá představám většiny Židů, včetně jejich vůdců, v době, do které Spasitel přišel. Oni nečekali Spasitele z bídy hříchu, ale vysvoboditele politického, který by se posadil na trůn, vyhnal římské okupanty a nastolil ideální mesiášskou vládu na zemi. Tuto zemskou agendu Pán Ježíš v ničem nepodpořil, bez ohledu na to, jak silně židovský národ pociťoval útlak od tehdejšího impéria, i jak legitimní tyto pocity mohly být – nezapomeňme, že z Písma i historie (zejména od Josefa Flavia) dobře víme, jak tvrdý a vůči přáním svých poddaných necitlivý dokázal být Pilát Pontský, který svými činy několikrát vyvolal velmi silnou protireakci obyvatelstva, když například do Jeruzaléma nechal přinést obraz zbožštěného císaře, nebo když chtěl použít peníze z chrámové pokladnice na stavbu akvaduktu. V evangeliích zase čteme o těch, jejichž krev nechal smísit s krví jejich obětí.

Boží Syn však dobře věděl, že otroctví hříchu a útlak duše od ďábla je mnohem horší, než cokoliv, co může člověk zakusit od člověka; to druhé má dopad jen pro tento život, a kdo došel spásy, bude časem svým vysvobozen i z něj, ale to první přináší člověku bídu s věčným trváním. Proto když Mesiáše chtěl lid po rozmnožení chlebů učinit králem, odešel od nich na pusté místo: „Tedy Ježíš věda, že by měli přijíti a chytiti jej, aby ho učinili králem, ušel na horu opět sám jediný“ (Jan 6:15). S takovým Králem bychom se nemuseli bát vybojovat si na Římu nezávislost, mysleli si Židé; sebedelší obléhání by je nezlomilo, protože Ježíš Nazaretský by rozmnožoval potraviny podle potřeby. (Nakonec, vzpoura v roce 70 n.l., po které byl Jeruzalém zničen, doplatila hlavně na toto, že v městě došly zásoby a zesláblí obránci nedokázali čelit náporu imperiálních legií.) Moderní progresivní Ježíš by těmto tužbám jistě vyhověl, ale Pán Ježíš Kristus Písem, pravý Syn Boží nikoliv.

Podobně apoštolové dbali především na kázání evangelia a vedení pravých věřících, aby stáli pevně v Něm a nesli pro působení Ducha ovoce spravedlnosti ve vší dobrotivosti a milosrdenství, aby byli bez úhony a měli dobré svědectví ve světě; ale nad rámec toho se o dosažení lepší společnosti starali pramálo, jestli vůbec. Každý křesťan byl vyučován, aby v očekávání na Pána a Jeho zaopatření trpělivě žil svůj život v tom postavení, které mu Hospodin určil. Pavel v 7. kapitole učil, že změna života v Kristu není bianco šek na snahy o společenskou revoluci: „Ale jakž jednomu každému odměřil Bůh, a jakž jednoho každého povolal Pán, tak choď. A takť ve všech církvech řídím. (…) Nebo kdož jest v Pánu povolán služebníkem, osvobozený jest Páně. Též podobně kdož jest povolán svobodný, služebník jest Kristův. (…) Jeden každý jakž povolán jest, bratří, v tom zůstávej před Bohem“ (1. Kor. 7:17.22.24)

Petr zase vedl k pokornému snášení soužení a nespravedlností, jen aby nebylo důsledkem hříchu a předchozího zlého činění: „A kdo jest, ješto by vám zle učinil, jestliže budete následovníci dobrého? Ale kdybyste pak i trpěli pro spravedlnost, blahoslavení [jste.] Strachu pak jejich nebojte se, ani se kormuťte, ale Pána Boha posvěcujte v srdcích svých. Hotovi pak [buďte] vždycky k vydání počtu všelikému, kdož by od vás požádal zprávy z naděje té, kteráž jest v vás, [a to] s tichostí a s bázní, majíce dobré svědomí, aby za to, že utrhají vám jako zločincům, zahanbeni byli ti, kteříž hanějí vaše ctné v Kristu obcování. Lépeť jest zajisté, abyste dobře činíce, líbilo-li by se tak vůli Boží, trpěli, nežli zle činíce“ (1. Pt. 3:13-17). Snášení nespravedlností pro ně nebylo ani zdaleka tak hrozné, jako hřích. Přitom oba žili ve společnosti, kde byl útisk a nespravedlnosti – už jen pro existující otroctví – podstatně tvrdší než dnes; nakonec oba byli pro svou víru popraveni, což se na Západě pořád při všem špatném směřování neděje.

Příklad Williama Wilberforce

To neznamená, že se křesťan nemá nikdy zasazovat o veřejné dobro a působit ve věcech veřejných; je to však věc osobního povolání a Božího vedení, nikoliv obecná křesťanská povinnost. A kdo to činí v souladu s vůli Boží, jeho cesta nebude jen kopírovat myšlenky a snahy světských filosofií.

Dobrým příkladem, jak tak činit, je William Wilberforce, který se zasadil o zákaz krutého obchodu s otroky. Ano, Wilberforce působil v politice a užil pro svůj cíl i politických prostředků; pomohlo mu i mimořádné Boží obdarování v oblasti řečnictví. Wilberforce však svoje snahy pevně zakotvil v biblickém, evangelikálním křesťanství. Jednak nepomíjel souvislost mezi morální a společenskou spravedlností, jak jsme jej nastínili výše, viz jeho slavný citát: „Všemohoucí Bůh přede mne předložil dva veliké úkoly, potlačení obchodu s otroky a nápravu mravů.“

Rovněž se nijak neuchyloval k předefinování biblických pravd a evangelia, aby souzněly s moderními představami. Willberforce proslul svými protiotrokářskými snahami, ale pozapomnělo se, že byl i duchovním reformátorem, stavícím na neomylném Slovu Božím; jeho kniha Pravé křesťanství (původním názvem A practical view of the prevailing religious system of professed Christians, in the higher and middle classes in this country, contrasted with real Christianity) vystihuje, co je pravá biblická víra a znovuzrození a napravuje běžné omyly, které nejen v jeho době o něm panovaly. Nejedná se o pouhou příslušnost k církvi, ani žití ctnostného, mravného života spojeného s pravidelným plněním duchovních povinností, ale naprostá změna srdce nadpřirozeným působením Ducha Svatého v srdci, které pro vše spoléhá na krvavou oběť a prostřednictví Syna Božího. Willberforce je tak ortodoxní, jak jen může být, a jeho důkladné porovnání pravého křesťanství s jeho i navenek hodně podobnými náhražkami vskutku jde až k rozdělení i duše i ducha i kloubů i mozku v kostech.

Nakonec můžeme konstatovat, že jako ve všem i v této oblasti platí známý verš: „Hledejte nejprv království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno“ (Mt. 6:33) Přičemž tím Pán Ježíš nemyslel hledání království Božího na zemi, to jest nějakého ideálního, dokonale spravedlivého politického zřízení, ve kterém budou všichni šťastni. Míní tím věci věčnosti, spásu duše skrze víru, posvěcení Ducha Svatého, nový život podle vůle Boží – „spravedlnost jeho“ zde označuje mravní spravedlnost, nikoliv společenskou. Totéž jinými slovy vyjadřuje apoštol Pavel: „Protož povstali-li jste s Kristem, vrchních věcí hledejte, kdež Kristus na pravici Boží sedí. O svrchní věci pečujte, ne o zemské. (…) Protož mrtvěte oudy své zemské, smilstvo, nečistotu, chlipnost, žádost zlou, i lakomství, jenž jest modlám sloužení,…“ (Kol. 3:1-2.5). Wilberforce toto ze srdce činil, a proto mu Hospodin přidal i to ostatní, dosažení šlechetného politického cíle. Ale jeho život by byl vítězný, i kdyby se tak nestalo, protože jeho primárním cílem bylo činit vůli Boží a oslavit Jeho jméno, a to nezávisí na zemském úspěchu, jak jej vnímá člověk.

Závěr

O daném tématu lze říci mnohé. Evangelium jistě přináší pokoj a jednotu mezi národy, etniky a kulturami: „Všickni zajisté synové Boží jste v Kristu Ježíši skrze víru. Nebo kteřížkoli v Krista pokřtěni jste, Krista jste oblékli. Neníť ani Žid, ani Řek, ani slouha, ani svobodný, ani muž, ani žena. Nebo všickni vy jedno jste v Kristu Ježíši. A když Kristovi jste, tedy símě Abrahamovo jste, a podlé zaslíbení dědicové“ (Gal. 3:26-29) To, že není již Žid ani Řek, platí však jen tam, kde jsou naplněny podmínky předcházejících veršů, kde je evangeliu věřeno a kde je aktivně žito – jen tam, kde jsou lidé v pravdě v Kristu skrze víru a znovuzrození z Ducha Svatého. Tyto požehnané účinky nelze očekávat mimo toho, co Pán ustanovil, prostředky lidskými, tělesnými.

Rozdělení lidstva na různé skupiny přišlo v Bábel pro hřích a vzpouru proti Hospodinu, a mimo vysvobození z hříchu není vysvobození z jeho prokletí a rozdělení. Hnutí, které v této vzpouře pokračuje, nemůže dosáhnout svého cíle, jakkoliv navenek ušlechtilého – o nic více, než dokázal marxismus přinést utopickou beztřídní společnost. Jedině tam, kde je Kristus středem a kde všichni hledají nejprve království Božího a spravedlnosti jeho, lze tyto rozdíly překonat.

V této věci nehovoříme o pouhé teorii, známe to dobře z vlastní zkušenosti. Práce Svobodné presbyterní církve v České republice má nejužší vazby na sbor naší denominace v Torontu, ze kterého Pán do naší země povolal bratra kazatele Miloše Šolce III. Torontský sbor je přitom velmi multietnický, tak plný ‚diverzity‘, jak by si moderní progresivista jen mohl přát. Jeho součástí jsou běloši, černoši, Asiaté, lidé z Blízkého východu, indického subkontinentu i jiných částí světa. Žádné rasové napětí zde nepanuje; se všemi, kteří milují Pána z čistého srdce, máme krásné a láskyplné vztahy, kterým Hospodin dal často vzkvést doslova přes noc.

To je možné jen působením Ducha Božího, ne politickou agitací po vzoru světa. Progresivní církve, které na toto nedokážou přijít, tak přes své „probuzené“ přízvisko dokazují, v jakém jsou ve skutečnosti hlubokém duchovním spánku. Proto slyšme slova Písem: „Probuď se ty, kdož spíš, a vstaň z mrtvých, a zasvítíť se tobě Kristus“ (Ef. 5:14). Amen i amen.

-family: Times New Roman, serif;“>Jak její stoupenci v historii bohatě prokázali, komunistická ideologie byla ve svém ateistickém materialismu zaměřená velmi silně protikřesťansky, jak v teorii, tak v praxi. Ve východním bloku zakušovaly v nějaké formě totalitní útlak všechny církve, ať věrné či odpadlé; někde a někdy více, někde a někdy méně, ale v nějaké míře vždy. Stranou ovládaný státní aparát chtěl mít – jako v mnohých dalších oblastech – vše církevní dění pod kontrolou. Ovládání se povětšinou dělo hrubou silou, ale komunisté neopomíjeli ani ideologické působení. Jeho nástrojem bylo podsouvání, že komunismus a křesťanství mají aspoň na nějaké úrovni vlastně stejné cíle. Obé přeci chce podporovat chudé a pozdvihovat lidskou společnost.

U nás byl hlavním propagátorem této představy významný liberální teolog Josef Lukl Hromádka (1889-1969), teologický interpret marxismu, držitel Leninovy ceny míru. Tyto myšlenky můžeme vidět například v jeho přednášce z roku 1946 na téma Komunismus a křesťanství. Hromádka sice uvádí, že křesťanství (samozřejmě) představuje lepší, vyšší a úplnější cestu k danému cíli, ale komunismus na nějaké omezené rovině směřuje ke stejnému cíli: „Když čtete Marxe a Lenina, nebo ruské vzdělance, kteří připravovali revoluci v Rusku, cítíte ohlas toho, co zvěstovali starozákonní proroci a novozákonní apoštolové. (…) Patří to k nejpodivuhodnějším paradoxům našich dějin, že tak mnoho z dědictví křesťanského stalo se heslem socialistických zástupů, pochodujících pod praporem protináboženským a proticírkevním. (…) Ale tu chci zase jen ještě jednou připomenout, že komunismus ve své filosofii i praxi je ohlasem toho, co od dob Abrahamových bylo zvěstováno a co bylo budováno nesčetnými miliony věřících, poslušných svého Pána. Atheismus komunistů se dá historicky a psychlogicky vysvětlit, ale jest bludem – nad to pak bludem, který nepatří ku podstatě toho, co komunismus dělá komunismem.

Celý text lze shrnout tak, že Hromádka se zkrátka s proklamovanými cíli komunismu v podstatě identifikoval, a pouze se přidržel své „křesťanské“ cesty k nim. „Naše víra nám dává sílu podívat se do soudobých těžkostí s přísnou kritičností a nesmlouvavým protestem proti všem svévolným hříchům odpovědných lidí, zároveň však nás vyzbrojuje odvahou spolupracovat na budování nového světa bez strachu, bez nakyslé podezíravosti a bez zbytečného hořekování. Poroste-li naše víra, pak s pomocí Boží a z milosti Boží můžeme i my slabí, chatrní lidé položit pevné základy pro lepší pořádky u nás, ve třetí republice, ale i v Evropě a konec konců i v celém světě.“ Netřeba příliš zdůrazňovat, jak se tomuto muži po roce 1968 všechno zhroutilo; vpád vojsk Varšavské smlouvy považoval za největší tragédii svého života. Nedlouho poté zemřel.

Různí kněží a kazatelé s režimem sice nějak spolupracovali, ale nakolik můžeme říci, povětšinou z pragmatických důvodů, nikoliv z přesvědčení, jaké měl profesor Hromádka. Snad jen málo jich podlehlo pokušení adaptovat cíle ryze světské komunistické ideologie a naroubovat na ně rádoby křesťanský obsah. Toto nebezpečí však s pádem východního bloku nezmizelo a není spojeno jen s totalitními režimy. V naší době je tomu vystavena zejména církev na Západě, a to v podobě adaptací cílů progresivního hnutí, někdy nazývaného „woke“ (probuzené), jehož cílem je nastolování – ať už skutečné či domnělé – skupinové spravedlnosti, především rasové, ale i jiné. (V češtině může překlad slova woke, probuzený, evokovat duchovní rozvlažení, ale pro to se v angličtině užívá jiný termín, revival, doslovně oživení). Je to trend, který církve u nás zasahuje zatím jen minimálně, ale protože hlavní vlivy po revoluci – v dobrém i ve zlém – k nám přicházely ze Západu, je to jen otázka času, než se s ním v nějaké, byť třebas pro odlišnou historii zkarikované podobě budeme muset potýkat i u nás.

Ideologie světa v církvi

Velkým vykřičníkem pro ty, kdo vyznávají, že stojí na neomylném Slovu Božím, by měla být skutečnost, že boj proti rasovým předsudkům a diskriminaci tvoří jen část úsilí ‚woke‘ hnutí; stejně aktivně jeho stoupenci bojují za normalizaci sodomie a transgender ideologie, podle které si nejen každý může vybrat, zda se cítí mužem nebo ženou, ale i mnohými jinými údajnými gendery. Neméně důležitou součástí progresivních snah je i feministický boj za ženská práva, jehož zásadní součástí je prosazování co nejširších možností pro vraždění nenarozených dětí.

Pán Ježíš důrazně varuje, ať se nenecháme svést. „Po ovocích jejich poznáte je. Zdaliž zbírají z trní hrozny, aneb z bodláčí fíky? Takť každý strom dobrý ovoce dobré nese, zlý pak strom zlé ovoce nese. Nemůžeť dobrý strom zlého ovoce nésti, ani strom zlý ovoce dobrého vydávati“ (Mat. 7:16-18). Jestliže progresivní hnutí plodí takové ovoce, je pošetilé se domnívat, že v jeho jádru leží snaha o prosazování skutečné spravedlnosti, ke které se může křesťan ochotně připojit, protože spravedlnost je přeci dobrá a biblická hodnota. To je sice v obecné rovině pravda, ale ne vše, co považuje za spravedlnost člověk, je spravedlivé v očích Božích. Neprojde-li co testem Písma, nemůže si atribut spravedlnosti nárokovat.

Rovněž nelze prosazovat spravedlnost a ignorovat spravedlnost. To je výrok, který v češtině zní nesmyslně tautologicky, dokud neupřesníme, co tím myslíme. V angličtině by byl zřejmější – řekli bychom, že nelze prosazovat „justice“ bez „righteousness“, kdy první spravedlnost označuje dobré uspořádaní lidských vztahů, v němž je podle klasické definice nikomu neškozeno a každému dáno, co jeho jest; druhé pak činění morálního dobra podle Božích standardů. Tam, kde se rozmohla mravní nespravedlnost, nemůže nikdo legitimně očekávat, že bude kvést spravedlnost společenská.

To neznamená, že nemorálnost druhých ospravedlňuje, když s jinými jednáme nespravedlivě; kdo se však pokouší vyřešit problém společenské nespravedlnosti, aniž by adresoval bující mravní nespravedlnost, prostě nemůže uspět, protože jde o spojené nádoby. Když Izrael zhřešil a byl pro to trápen okolními národy, Boží muži nikdy neopomíjeli řešit především nepravost lidu, jakkoliv byl útlak pohanů nespravedlivý. Jako hlavní problém jim vždy předkládali opuštění Hospodina a Jeho cest, nikoliv snášená příkoří. Slovo adresující aktuální vnější nouzi a pociťované bezpráví neznělo mimo kontext pokání.

Tento aspekt věci progresivní hnutí světa přirozeně zcela pomíjí – a to ještě v tom lepším případě, v horším jde přímo proti němu, když podporuje to, co je v očích Božích bezbožnost a ohavnost. Problém se netýká jen sodomie a transgenderu, má souvislost i s otázkou rasových disproporcí v americké společnosti, ve které se v průměru černochům a Hispáncům daří hůře než bělochům a Asiatům (a to podle různých metrik, nejen co se týče příjmů a zaměstnanosti, ale i kriminality a podobně). V těchto komunitách jsou přitom zároveň například disproporčně rozšířeny mimomanželské svazky. V průměru se téměř 3 ze 4 černošských dětí narodí mimo manželství a asi 2 ze 3 žijí bez otce. V některých černošských komunitách se tyto ukazatele blíží k 9 dětí z 10. V minulosti, kdy diskriminace těchto skupin byla nepochybně horší, přitom statistiky nebyly ani zdaleka tak hrozivé.

Jak psal J. C. Ryle, společnost, která bere manželství na lehkou váhu, není nikdy zdravá; můžeme dodat, že nebude ani dlouhodobě prosperovat – a o jednotlivých komunitách to platí stejně. Ano, v dnešní době na tom v tomto ohledu není ve Státech dobře žádná skupina; obecně o naší společnosti můžeme říci, že je pokolením „zlým a cizoložným“. Proto má západní společnost tolik problémů. Nicméně na míře rozšířenosti rovněž záleží: komunity, kde ignorují manželství více, než jinde, na tom budou hůře, než jinde. A žádná společenská aktivita, která nebude tento problém adresovat, nedokáže vyřešit rozdíly a nespravedlnosti jím způsobené. Hřích má důsledky, nejen osobní, ale i skupinové. (Když toto zdůrazňujeme, nechceme především ukazovat prstem na komunity v cizích zemích; na prvním místě pamatujme, že pokud jde o pošlapání a odvrhnutí manželství, jedna z nejhorších je naše společnost, což by nás mělo trápit především.)

Řeč, která prozrazuje

Apoštol Pavel psal Korintským, že o duchovních věcech se má mluvit duchovními slovy, to je tak, jak mluví Duch Svatý v Písmu. „My pak nepřijali jsme ducha světa, ale Ducha toho, kterýž jest z Boha, abychom věděli, které věci od Boha darovány jsou nám. O nichž i mluvíme ne těmi slovy, jimž lidská moudrost učí, ale kterýmž vyučuje Duch svatý, duchovním to, což duchovního jest, přivlastňujíce“ (1. Kor. 2:13-14). Nejde totiž jen o to, že přirozený člověk neví, co je správné v Božích očích; i kdyby to snad nějak věděl, neuměl by to sám bez pomoci shůry dobře vyjádřit. Když vyjadřování vyznávajících křesťanů není prodchnuté ‚bibličtinou‘ – jak tomu bylo třeba u Johna Bunyana, který podle Spurgeona nemohl říci snad ani dvě věty, aniž by se nějak odkazoval na Boží Slovo – ale spíše vychází z terminologie, kterou specificky používá tento svět a jeho filosofie, je na místě zpozornět.

Nemluvíme nyní přirozeně o běžné slovní zásobě společné všem mluvčím daného jazyka. Máme na mysli skutečnost, že různé obory mají své zvláštní „dialekty“; trochu jinak se vyjadřují lékaři, právníci, inženýři, lidé z oblasti IT apod. To platí i o rozličných filosofiích. Když např. někdo začne mluvit o vykořisťování proletariátu a třídním boji proti buržoazii, hned víme, z jakého myšlenkového směru vychází – a proto by nás velmi zarazilo, kdybychom takové výrazivo slyšeli z kazatelny.

Podobně má svou specifickou terminologii progresivistické ‚woke‘ hnutí. Mluví o identitě, systémovém rasismu, institucionálním útlaku, intersekcionalitě, patriarchátu, bělošskosti (whiteness), mizogynii, toxické maskulinitě, kulturní apropriaci, často používá zkratky jako LGBTQ+ apod. Vzhledem k tomu, že myšlenkové podhoubí, na kterém toto vše původně vyrostlo, není o nic méně ateistické než marxismus, adaptace jeho jazyka v církevním prostředí by pro nás měla být stejně varující jako hypotetické převzetí slovníku o proletariátu. Je to totiž příznak něčeho hlubšího, totiž převzetí agendy pod pláštíkem křesťanství. Je to podobné tomu, co slyšel apoštol Petr: „Jistě i ty z nich jsi, nebo i řeč tvá známa tebe činí“ (Mt. 26:73).

Proto se z progresivních církevních kruhů můžeme dozvídat věci, jako že Pán Ježíš přišel „strhnout systémy útlaku“ – příkladem čehož má být třeba vyhnání penězoměnců z chrámu; že Jeho obklopování ženami ukazuje, jak je v Jeho očích důležité odstranit z naší společnosti patriarchát; nebo že byl příslušníkem etnické menšiny (v angličtině person of color, tj. neběloch), který byl ukřižován státní mocí pro vzpouru vůči ní (viz); nebo že napětí v prvotní církvi mezi křesťany z Židů a z pohanů bylo vlastně napětím rasovým. Podobných příkladů lze uvést mnoho, angličtiny znalému čtenáři stačí jen chvíli hledat na anglickém internetu.

Typické je, že tyto koncepty a myšlenky v jádru pocházejí ze světa, a jen se na ně nabaluje něco málo z Bible, buď zcela překroucené nebo míjející jádro věci. Penězoměnce nevyhnal Pán primárně, aby ochránil chudé Židy, okrádané lakomými obchodníky, ale pro slávu Boží, aby chrám zůstal centrem duchovní bohoslužby. Postavení ženy přišel Spasitel jistě pozdvihnout, ale ne v moderním smyslu feministické emancipace, ale aby mohly znovuzrozené ženy žít se svými znovuzrozenými muži v lásce a vzájemném respektu, jak učí apoštolové (Ef. 5:21-33, 1. Pt. 3:1-6) Ti přitom však nikdy nerozporovali postavení poddanosti, které ženě – jakkoliv se to světským myslím může zdát absurdní a nelogické – přidává na důstojnosti, když Pán žehná její pokoře a povyšuje jí. Pán Ježíš samozřejmě nebyl evropský běloch, ale při ukřižování na etnicitě pramálo záleželo; a římská moc Jej neukřižovala pro nějaké bouření (což byla jen falešné obvinění velekněží), ale protože Pilát ve své zbabělosti povolil zástupu, ač sám na Spasiteli žádnou vinu neshledal. A pokud jde o spor mezi věřícími z Židů a pohanů, ten měl charakter ryze náboženský. Judaizátorům etnicita pohanských věřících nevadila, kdyby byli ochotni se obřezat a zachovávat starozákonní ceremonie. Ostatně, z etnického hlediska bychom mezi tehdejšími Řeky a Židy, zejména Židy helenizovanými, dost možná nedokázali navenek ani rozlišit.

Cíle politické a duchovní

Moderní tzv. progresivní agenda se podezřele podobá představám většiny Židů, včetně jejich vůdců, v době, do které Spasitel přišel. Oni nečekali Spasitele z bídy hříchu, ale vysvoboditele politického, který by se posadil na trůn, vyhnal římské okupanty a nastolil ideální mesiášskou vládu na zemi. Tuto zemskou agendu Pán Ježíš v ničem nepodpořil, bez ohledu na to, jak silně židovský národ pociťoval útlak od tehdejšího impéria, i jak legitimní tyto pocity mohly být – nezapomeňme, že z Písma i historie (zejména od Josefa Flavia) dobře víme, jak tvrdý a vůči přáním svých poddaných necitlivý dokázal být Pilát Pontský, který svými činy několikrát vyvolal velmi silnou protireakci obyvatelstva, když například do Jeruzaléma nechal přinést obraz zbožštěného císaře, nebo když chtěl použít peníze z chrámové pokladnice na stavbu akvaduktu. V evangeliích zase čteme o těch, jejichž krev nechal smísit s krví jejich obětí.

Boží Syn však dobře věděl, že otroctví hříchu a útlak duše od ďábla je mnohem horší, než cokoliv, co může člověk zakusit od člověka; to druhé má dopad jen pro tento život, a kdo došel spásy, bude časem svým vysvobozen i z něj, ale to první přináší člověku bídu s věčným trváním. Proto když Mesiáše chtěl lid po rozmnožení chlebů učinit králem, odešel od nich na pusté místo: „Tedy Ježíš věda, že by měli přijíti a chytiti jej, aby ho učinili králem, ušel na horu opět sám jediný“ (Jan 6:15). S takovým Králem bychom se nemuseli bát vybojovat si na Římu nezávislost, mysleli si Židé; sebedelší obléhání by je nezlomilo, protože Ježíš Nazaretský by rozmnožoval potraviny podle potřeby. (Nakonec, vzpoura v roce 70 n.l., po které byl Jeruzalém zničen, doplatila hlavně na toto, že v městě došly zásoby a zesláblí obránci nedokázali čelit náporu imperiálních legií.) Moderní progresivní Ježíš by těmto tužbám jistě vyhověl, ale Pán Ježíš Kristus Písem, pravý Syn Boží nikoliv.

Podobně apoštolové dbali především na kázání evangelia a vedení pravých věřících, aby stáli pevně v Něm a nesli pro působení Ducha ovoce spravedlnosti ve vší dobrotivosti a milosrdenství, aby byli bez úhony a měli dobré svědectví ve světě; ale nad rámec toho se o dosažení lepší společnosti starali pramálo, jestli vůbec. Každý křesťan byl vyučován, aby v očekávání na Pána a Jeho zaopatření trpělivě žil svůj život v tom postavení, které mu Hospodin určil. Pavel v 7. kapitole učil, že změna života v Kristu není bianco šek na snahy o společenskou revoluci: „Ale jakž jednomu každému odměřil Bůh, a jakž jednoho každého povolal Pán, tak choď. A takť ve všech církvech řídím. (…) Nebo kdož jest v Pánu povolán služebníkem, osvobozený jest Páně. Též podobně kdož jest povolán svobodný, služebník jest Kristův. (…) Jeden každý jakž povolán jest, bratří, v tom zůstávej před Bohem“ (1. Kor. 7:17.22.24)

Petr zase vedl k pokornému snášení soužení a nespravedlností, jen aby nebylo důsledkem hříchu a předchozího zlého činění: „A kdo jest, ješto by vám zle učinil, jestliže budete následovníci dobrého? Ale kdybyste pak i trpěli pro spravedlnost, blahoslavení [jste.] Strachu pak jejich nebojte se, ani se kormuťte, ale Pána Boha posvěcujte v srdcích svých. Hotovi pak [buďte] vždycky k vydání počtu všelikému, kdož by od vás požádal zprávy z naděje té, kteráž jest v vás, [a to] s tichostí a s bázní, majíce dobré svědomí, aby za to, že utrhají vám jako zločincům, zahanbeni byli ti, kteříž hanějí vaše ctné v Kristu obcování. Lépeť jest zajisté, abyste dobře činíce, líbilo-li by se tak vůli Boží, trpěli, nežli zle činíce“ (1. Pt. 3:13-17). Snášení nespravedlností pro ně nebylo ani zdaleka tak hrozné, jako hřích. Přitom oba žili ve společnosti, kde byl útisk a nespravedlnosti – už jen pro existující otroctví – podstatně tvrdší než dnes; nakonec oba byli pro svou víru popraveni, což se na Západě pořád při všem špatném směřování neděje.

Příklad Williama Wilberforce

To neznamená, že se křesťan nemá nikdy zasazovat o veřejné dobro a působit ve věcech veřejných; je to však věc osobního povolání a Božího vedení, nikoliv obecná křesťanská povinnost. A kdo to činí v souladu s vůli Boží, jeho cesta nebude jen kopírovat myšlenky a snahy světských filosofií.

Dobrým příkladem, jak tak činit, je William Wilberforce, který se zasadil o zákaz krutého obchodu s otroky. Ano, Wilberforce působil v politice a užil pro svůj cíl i politických prostředků; pomohlo mu i mimořádné Boží obdarování v oblasti řečnictví. Wilberforce však svoje snahy pevně zakotvil v biblickém, evangelikálním křesťanství. Jednak nepomíjel souvislost mezi morální a společenskou spravedlností, jak jsme jej nastínili výše, viz jeho slavný citát: „Všemohoucí Bůh přede mne předložil dva veliké úkoly, potlačení obchodu s otroky a nápravu mravů.“

Rovněž se nijak neuchyloval k předefinování biblických pravd a evangelia, aby souzněly s moderními představami. Willberforce proslul svými protiotrokářskými snahami, ale pozapomnělo se, že byl i duchovním reformátorem, stavícím na neomylném Slovu Božím; jeho kniha Pravé křesťanství (původním názvem A practical view of the prevailing religious system of professed Christians, in the higher and middle classes in this country, contrasted with real Christianity) vystihuje, co je pravá biblická víra a znovuzrození a napravuje běžné omyly, které nejen v jeho době o něm panovaly. Nejedná se o pouhou příslušnost k církvi, ani žití ctnostného, mravného života spojeného s pravidelným plněním duchovních povinností, ale naprostá změna srdce nadpřirozeným působením Ducha Svatého v srdci, které pro vše spoléhá na krvavou oběť a prostřednictví Syna Božího. Willberforce je tak ortodoxní, jak jen může být, a jeho důkladné porovnání pravého křesťanství s jeho i navenek hodně podobnými náhražkami vskutku jde až k rozdělení i duše i ducha i kloubů i mozku v kostech.

Nakonec můžeme konstatovat, že jako ve všem i v této oblasti platí známý verš: „Hledejte nejprv království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno“ (Mt. 6:33) Přičemž tím Pán Ježíš nemyslel hledání království Božího na zemi, to jest nějakého ideálního, dokonale spravedlivého politického zřízení, ve kterém budou všichni šťastni. Míní tím věci věčnosti, spásu duše skrze víru, posvěcení Ducha Svatého, nový život podle vůle Boží – „spravedlnost jeho“ zde označuje mravní spravedlnost, nikoliv společenskou. Totéž jinými slovy vyjadřuje apoštol Pavel: „Protož povstali-li jste s Kristem, vrchních věcí hledejte, kdež Kristus na pravici Boží sedí. O svrchní věci pečujte, ne o zemské. (…) Protož mrtvěte oudy své zemské, smilstvo, nečistotu, chlipnost, žádost zlou, i lakomství, jenž jest modlám sloužení,…“ (Kol. 3:1-2.5). Wilberforce toto ze srdce činil, a proto mu Hospodin přidal i to ostatní, dosažení šlechetného politického cíle. Ale jeho život by byl vítězný, i kdyby se tak nestalo, protože jeho primárním cílem bylo činit vůli Boží a oslavit Jeho jméno, a to nezávisí na zemském úspěchu, jak jej vnímá člověk.

Závěr

O daném tématu lze říci mnohé. Evangelium jistě přináší pokoj a jednotu mezi národy, etniky a kulturami: „Všickni zajisté synové Boží jste v Kristu Ježíši skrze víru. Nebo kteřížkoli v Krista pokřtěni jste, Krista jste oblékli. Neníť ani Žid, ani Řek, ani slouha, ani svobodný, ani muž, ani žena. Nebo všickni vy jedno jste v Kristu Ježíši. A když Kristovi jste, tedy símě Abrahamovo jste, a podlé zaslíbení dědicové“ (Gal. 3:26-29) To, že není již Žid ani Řek, platí však jen tam, kde jsou naplněny podmínky předcházejících veršů, kde je evangeliu věřeno a kde je aktivně žito – jen tam, kde jsou lidé v pravdě v Kristu skrze víru a znovuzrození z Ducha Svatého. Tyto požehnané účinky nelze očekávat mimo toho, co Pán ustanovil, prostředky lidskými, tělesnými.

Rozdělení lidstva na různé skupiny přišlo v Bábel pro hřích a vzpouru proti Hospodinu, a mimo vysvobození z hříchu není vysvobození z jeho prokletí a rozdělení. Hnutí, které v této vzpouře pokračuje, nemůže dosáhnout svého cíle, jakkoliv navenek ušlechtilého – o nic více, než dokázal marxismus přinést utopickou beztřídní společnost. Jedině tam, kde je Kristus středem a kde všichni hledají nejprve království Božího a spravedlnosti jeho, lze tyto rozdíly překonat.

V této věci nehovoříme o pouhé teorii, známe to dobře z vlastní zkušenosti. Práce Svobodné presbyterní církve v České republice má nejužší vazby na sbor naší denominace v Torontu, ze kterého Pán do naší země povolal bratra kazatele Miloše Šolce III. Torontský sbor je přitom velmi multietnický, tak plný ‚diverzity‘, jak by si moderní progresivista jen mohl přát. Jeho součástí jsou běloši, černoši, Asiaté, lidé z Blízkého východu, indického subkontinentu i jiných částí světa. Žádné rasové napětí zde nepanuje; se všemi, kteří milují Pána z čistého srdce, máme krásné a láskyplné vztahy, kterým Hospodin dal často vzkvést doslova přes noc.

To je možné jen působením Ducha Božího, ne politickou agitací po vzoru světa. Progresivní církve, které na toto nedokážou přijít, tak přes své „probuzené“ přízvisko dokazují, v jakém jsou ve skutečnosti hlubokém duchovním spánku. Proto slyšme slova Písem: „Probuď se ty, kdož spíš, a vstaň z mrtvých, a zasvítíť se tobě Kristus“ (Ef. 5:14). Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: